David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Takzvaný životní mezník

[01.07.2010 21:50:14]

 

O čem píši?

Ve čtvrtek 1. 7. jsem po šesti letech složením státních závěrečných zkoušek (též státnic) udělal rozhodující krok k magisterskému titulu. Teď už potřebuji jen vrátit jednu knihu do fakultní knihovny, přijít na promoci (nebo ji v krajním případě i vynechat) a potom přispěji svou troškou do mlýna k devalvaci akademických titulů. Téma tohoto blogu i důvod mé dlouhé tvůrčí odmlky jsou tedy zřejmé.

 

Co zkouškám předcházelo?

Letošní červen byl jedním z nejméně typických měsíců v mém životě. Nejde jen o to, že jsem se dost připravoval na zkoušky, ale také jsem téměř nehrál šachy a netrénoval, takže se co do objemu stráveného času ocitly za domácími pracemi nebo za společenskými setkáními (což je u mě obzvláště překvapivé) a vedle návštěvy kostela (což je asi překvapivé pro Vás). Dočasně jsem přestal surfovat po šachových stránkách a šachové časopisy jsem pro jistotu rozprostřel mezi příbuzné a známé, aby mě nerozptylovaly při zkoušce.

Také můj denní harmonogram se změnil. Ráno jsem se často probouzel kolem třetí nebo čtvrté hodiny a usnout jsem dokázal až později během dne, což se mi jinak daří jen výjimečně. Takto jsem v posledních třech týdnech přípravy celkem asi osmkrát usnul při studiu. To mě vede k úvahám, nakolik občané napodobují své oblíbené politiky. Mně ale není 72 let... Slyšel jsem, že spánek po učení vede k lepšímu zapamatování látky, ale nejsem si jist, zda to byl můj případ.


 

Před nedávnem se mě jeden novinář ptal, zda si dokáži představit svůj život bez šachů. Odpověděl jsem mu, že v určitém smyslu ano, zatímco v jiném ne. Dovedl jsem si představit, že bych se šachům přestal věnovat a začal dělat něco jiného, ale nedokázal jsem si představit, jaké to je nehrát šachy, protože jsem bez šachů od svých šesti let nikdy nežil. Říkal jsem, že si také nemohu představit, jaké to je být netopýrem. Dotyčný novinář v jinak zdařilém článku ten můj výrok o netopýrovi trochu zkreslil a uvedl do titulku. Ale to je maličkost. Mohu zodpovědně říci, že bych dokázal žít bez šachů (po ekonomické stránce by to mohla být trochu potíž, ale to jsem naštěstí řešit nemusel). Nedělám si o užitečnosti šachů pro společnost velké iluze, ale musím říci, že část uprázdněného prostoru jsem zaplnil ještě méně užitečně, konkrétně zvýšenou spotřebou jídla a pití a hypochondrickými obavami. Myslím si, že svět bez šachů by nebyl o nic lepší, spíše naopak. (Ostatně velmistr Ftáčnik mi před pár lety říkal, že smysluplné využití volného času mládeže je významným problémem dneška a že šachy mohou v tomto ohledu pomoci.)


 

Jak zkoušky probíhaly?

U zkoušek jsem předváděl dost nevyrovnané výkony a kdyby mě vyučující chtěli vyhodit, u poslední zkoušky by k tomu měli velmi vhodnou příležitost. Naštěstí jsem dostal z poslední zkoušky trojku, takže celkově mám jedničku z diplomové práce, pak ještě dvě jedničky, jednu dvojku (zasloužil bych si spíše trojku) a jednu trojku (podle mého názoru na hraně se čtyřkou, tedy s nedostatečnou). Pomohlo mi i řazení zkoušek - vyhazovat od poslední zkoušky člověka, který za den nabral tři jedničky, se asi nikomu příliš nechtělo.


 

Co bude dál?

Od pátku 2. 7. už nejsem studentem, ale profesionálním šachistou. Nevím, zda se jedná o definitivní rozhodnutí, chci si to pár měsíců vyzkoušet a potom se uvidí. Mé rozhodnutí snad není nezvratné ani definitivní. Obávám se, že bych mohl zlenivět a snadno a rychle mohl stát nezaměstnatelným člověkem neschopným vykonávat normální práci. Už teď často bojuji s leností, slabou vůlí a nechutí vůči některým povinnostem. Slavit příliš nebudu, v neděli 4. 7. odletím na řeckou ligu, kde se pokusím demonstrovat svou herní sílu (doufám, že jsem o ni během posledního měsíce nepřišel).


 

Ohlédnutí za studiem

Byl to tuším slavný behavioristický psycholog John Watson (1878-1958), který prohlásil, že kdyby mu někdo svěřil dvanáct zdravých dětí a zařídil příhodné podmínky, vychoval by z nich odborníky v libovolně zvolených oblastech. Myslím si, že možnosti ovlivnit lidský duševní vývoj výchovou jsou velké, ale v praxi vždy omezené. Na mém vztahu s matematickou logikou to je vidět. Od dětství jsem vykazoval neklamné známky matematického nadání. Jak ale rostla složitost řešených úloh, neklamné známky mě začaly klamat. Chybělo málo a u státnic by mě zklamaly docela. Ještě když jsem před volbou vysoké školy dělal testy studijních předpokladů, dokázal jsem v relativně krátkém čase správně vyřešit všechny matematické úkoly v textu. Jenže souvislost mezi řešením takovýchto úloh a složitými matematickými problémy je asi taková jako mezi řešením jednoduchých taktických úloh a rozehráváním strategicky náročných variant španělské obrany - nějaká souvislost tu asi bude, ale každý šachista asi pochopí ten rozdíl. Kdo exceluje v jednom, nemusí ještě příliš vynikat v druhém. Tak je tomu i u mě. Sám přesně nevím, kde se stala chyba. Učil jsem se málo? Nebo mi uškodilo to, že jsem samostatně neřešil příklady? Pozdní začátek? Časté absence? Nebo prostě nedostatek talentu na řešení složitějších úloh? Ani jeden důvod nezní sám o sobě příliš věrohodně - učil jsem se dost, na vysokou školu jsem nastoupil s určitými znalostmi, na přednášky jsem chodil relativně často a nějaký talent snad mám. Ale soubor těchto (a nejspíše i dalších) malých příčin mi způsoboval při studiu nepříjemné problémy, které mám konečně za sebou.


 

Vysokoškolské studium mi trvalo 6 let a stálo mě mnoho času a úsilí, který jsem mohl využít jinak. Ale mnohé mi dalo a svého rozhodnutí nelituji. A to je u mě co říci, protože někdy bývám dost sebekritický. Vzpomínám si na to, jak jsem jednou šel s kamarádkou do muzea. Ať jsem navrhl jakýkoliv čas návštěvy muzea, vždy jsem měl (částečně oprávněný) pocit, že jí navržený čas nebude vyhovovat, zatímco ona většinou měla pocit, že jsem čas zvolil správně. U šachů to bývá podobné, při analýzách vyhraných partií se často snažím hledat lepší alternativy k pokračováním, která mi přinesla úspěch. To jsem ale odbočil příliš daleko.

Kdybych měl část dnešních zkušeností, bylo mi znovu 19 let a měl si volit další budoucnost, asi bych šel studovat jiný obor. Tím ale nevyjadřuji žádné antipatie vůči katedře logiky, mám ji rád, jen reflektuji fakt, že jsem za celých šest let nenašel ten správný způsob, jak pronikat do tajů matematické logiky. To, co jsem se před zkouškou pracně naučil, jsem po ní zase snadno zapomněl, aniž by se zásoba mých znalostí rozšiřovala. Kombinace "šachy + logika" sice má něco společného, ale ne tolik, aby mi výrazně pomohla ve studiu. Zato ale obě oblasti jsou dost abstraktní a teoretické, což mi v pozdějších letech studia začalo trochu vadit.


 

Co pro mě složení zkoušek znamená?


 

Složení zkoušky bylo velkým skokem pro mě, ale malým (nebo žádným) krokem pro lidstvo. Kromě toho se člověk obvykle nemění skokově, ale postupně. Složením státnic jsem nijak nezmoudřel ani se nestal lepším nebo dokonce "kvalitnějším" člověkem. Ostatně ani přesně nevím, co by slovní spojení "kvalitní člověk" mělo znamenat. Složením zkoušky se mění pohled druhých lidí na mě, ale já sám se tím (doufám) neměním. Pokud bych se tím změnil, obávám se, že spíše k horšímu. Skutečný život složením státnic nezačíná ani nekončí, ale pokračuje.


 

Měl jsem trochu problémy s tím, jak pojmenovat článek. Napsal jsem ho až teď, ale o tématu jsem přemýšlel už několik týdnů. Původní myšlenka byla "Velké vítězství", další "Takzvaný mezník". Mezitím jsem se názorově ustálil v prostřední poloze mezi oběma extrémy, ale kompromisní titulky málokdy přilákají pozornost. Kdybych zkoušku nesložil, určitě bych tento blog nenapsal nebo napsal jinak. Složení zkoušek mě velmi potěšilo a jsem rád, že jsem ještě větší radost udělal svým prarodičům. Jim a zejména svým rodičům děkuji za výchovu a rodičům navíc za podporu, bez níž by mi studium trvalo ještě déle. Složení státnic určitě je krokem dopředu, ale kam? Do neznáma.


 

Pokud zkoušky nejsou skutečným mezníkem, jeden tady opravdu je. Studiu jsem přeci jen věnoval pravidelně celkem dost času a energie, které teď mohu (a snad i chci) využít jinak, aniž bych ho ovšem chtěl promrhat. Představa, že budu mít více času na šachy, mě láká. Možnost, že bych všechen ušetřený čas věnoval "studiu šachu", mě spíše děsí. Chtěl bych stihnout velmi mnoho věcí, které jsem kvůli nedostatku času odkládal. Jakým směrem se mám vydat dál? To je opravdu důležitá otázka. Skutečný mezník leží spíše přede mnou než za mnou.

 

zobrazeno(8393x) | příspevky(13x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

14.07.2010 13:34:41 | Petr Beran

 Držím palce a budu fandit na dráze profi-šachu 

12.07.2010 18:46:16 | UBoot

07.07.2010 10:28:20 | Mir. Voblouk

Ad Mgr. David Navara: "Ve čtvrtek 1. 7. jsem po šesti letech složením státních závěrečných zkoušek (též státnic) udělal rozhodující krok k magisterskému titulu. Teď už potřebuji jen vrátit jednu knihu do fakultní knihovny, přijít na promoci (nebo ji v krajním případě i vynechat) a potom přispěji svou troškou do mlýna k devalvaci akademických titulů."

Jen pro upřesnění: titul absolventa VŠ je podle zákona o vysokých školách přiznán již okamžikem úspěšného složení posledního dílu státnice. Promoce je jen slavnostním aktem, avšak bez právních konsekvencí. Neúčast na ní neznamená, že člověk nemůže užívat titul.

A ještě k tomu členění sport/umění/věda/hra. Není někdo, kdo vnímá šachy především jako povolání? Tedy jako prostředek k získání peněz? Je-li, svědčilo by to o nutnosti vytvořit pátou kategorii.

Děkuji za čtivý blog.

06.07.2010 17:07:23 | Tobi

 Gratuluji k úspěšnému složení státnic, k zakončení studia - důležitý to krok a velký kus práce. A gratuluji k získanému postoji vyjádřenému ve větách..."Skutečný život složením státnic nezačíná ani nekončí, ale pokračuje...Skutečný mezník leží spíše přede mnou než za mnou"...

06.07.2010 11:56:59 | Sherlock

http://www.chessgames.com/perl/chessgame?gid=1385907 = zmíněná partie

04.07.2010 14:25:22 | Martin

Díky, zpětná vazba korektivu zafungovala, a navíc, čistě sportovní přístup u profesionálních hráčů je OK, že? Je to pravda, srovnání Fischera s Wagnerem by bylo krkolomné.

 

04.07.2010 06:38:51 | David Navara

 Ještě bych dodal k nepřesnosti své klasifikace, že Sergej Movsesjan někdy říkal, že z dobře hrané remízové partie mívá lepší pocit než ze špatně hrané vítězné. Také jezdí na dětské tábory, takže jako typického zástupce pojetí šachů jako sportu jsem asi měl uvést někoho jiného. Každopádně jsem svou klasifikací nechtěl nikoho kritizovat.

03.07.2010 20:47:48 | David Navara

Vážený pane Martine (jakož i všichni ostatní), pokusím se najednou odpovědět na otázky. (Zítra odletím na ligu a možná se nějakou dobu na tyto stránky nepodívám.) Šachy řadím někam mezi sport, hru, vědu a umění. Řekl bych, že u velké většiny světové špičky (včetně mě, přiznávám) mají nejblíže ke sportu. Špičkovým hráčům podle mě v prvé řadě jde o výsledek, přestože dovedou ocenit krásu myšlenek a přesnost hry nebo vnímat šachy jako zábavu. Řekl bych, že u Kasparova to tak bylo téměř jistě. Pokud jde o mě, tak šachy pro mě nikdy nebyly vším, ale výhry (samozřejmě podle pravidel) mě těší, to zapírat nebudu. A hlavně nerad prohrávám v soutěžích družstev. Jinak se ale snažím hrát divácky atraktivní partie, šachy mě (většinou) dost baví a hledání pravdy mi také není cizí. Špičkoví hráči samozřejmě během své kariéry sehráli mnoho nezapomenutelných partií, ale existují tvůrčí hráči, kteří nikdy nedosáhli takových výsledků, ale také přinesli šachu mnoho krásných a originálních myšlenek. (Připomněl bych třeba nedávno zesnulého pana Trapla, který si četné pochvaly od kolegů šachistů bezesporu zaslouží.)

 Kdybych měl v české kotlině hráče rozdělit podle toho, jaké chápání šachu je jim asi nejbližší, tipoval bych to nějak takto:

sport - většina z nás, mj. Sergej Movsesjan (hra na výsledek)

umění - Jirka Štoček (snaha o vytvoření uměleckého díla)

hra - Marek Vokáč (šachy jako zábava)

věda - velmistr Jansa (hledání pravdy v šachu)

Samozřejmě toto členění zahrnuje dost hrubé zkreslení a ve své klasifikaci se mohu mýlit. Ta klasifikace by měla být nehodnotící, takže se nesnažím přístupy k šachu dělit na lepší a horší, přestože přístupy Jirky Štočka nebo GM Jansy v některých ohledech obdivuji.

 Na závěr bych dodal, že někdy v lednu 2006 jsem v reportáži z B-turnaje ve Wijk aan Zee napsal na související téma úvahu. Začínala nějak jako "Šachy jsou sport. Alespoň někdy." a týkala se partie Běljavskij - Navara. Na internetu ani ve svém počítači ji nemohu najít, ale byla zdařilá.

 Tak si uvědomuji, že jsem navzdory obšírnosti své odpovědi jen částečně odpověděl na otázky, ale ke srovnání Fischera s Wagnerem nic chytrého říci neumím, takže Vám toto bude muset stačit.

03.07.2010 02:11:09 | Martin

Dobrý den, Davide. Díky. Bylo pro mě zajímavé a příjemné číst tento Váš text. Přiznám se, že jsem již dřív něco slyšel o Vašem názoru na význam šachu pro společnost. Kam je vlastně řadíte? Co si myslíte o názoru, že jde o umění? A pak tedy nejlepší šachisté současnosti jsou paralelami například laureátů Pulitzerovy ceny a třeba pan Kasparov někým srovnatelným řekněme s Pablem Picassem? Jak to, prosím, vidíte? Má krása některých šachových myšlenek podobné estetické parametry? A je-li to opravdu tak a navíc, měříme-li onen "význam pro společnost" velikostí skupiny příjemců, není třeba skupina milovníků Bobby Fischera velikostí srovnatelná třeba s milovníky Richarda Wagnera? Jaký názor na to máte? Děkuji.

Martin

 

02.07.2010 16:38:12 | Hana

Moc krásné a upřímné.

02.07.2010 11:43:01 | Ota Válek

Blahopřeji panu Navarovi k úspěšnému ukončení studia i k posunu na 18. místo v nejnovější listině ELO.

02.07.2010 06:03:35 | David Navara

Děkuji za přání.

01.07.2010 23:53:26 | Prokopka

Gratuluji a držím palce!

Untitled Document



ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox