David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Těžký život profesionálního šachisty - řecká liga 2010

[14.07.2010 05:25:40]

Tento příspěvek je založen na mnoha myšlenkách a událostech, které spolu souvisejí jen dosti volně. Pokud tedy čekáte duchaplnou úvahu na nějaké zajímavé téma, přepněte na jinou stránku nebo si raději otevřete knížku.

Jak nejspíše víte z mého minulého příspěvku, od pátku 2. července jsem profesionálním šachistou. Proto chci stručně shrnout, co se stalo v prvních dnech mé "začínající kariéry".

Myslel jsem si, že můj přechod do profesionálního šachu ani nemůže být pozvolnější, ale mýlil jsem se. Už den po složení zkoušek jsem se musel přihlásit k platbě sociálního pojištění. Alespoň jsem se utěšoval myšlenkou, že nemusím platit asociální pojištění. Také můj počítač mi dal hned najevo, že s profesionálním šachistou nechce mít nic do činění. V horkém letním dnu najednou zahučel větrák a potom se můj přístroj dostal do jakéhosi kómatu. Nevím, zda se z jeho strany jednalo o stávku nebo dokonce o sebevražedné úmysly, ale po poradě s rodinným programátorem na telefonu, konkrétně s mým bratrem, jsem vyňal baterii, nechal počítač vychladnout a pak ho spustil znovu. Najednou zapomněl na všechny výhrady proti mé nové profesi (a možná ještě na něco dalšího, ale na to přijdu až později při hledání dat) a od té doby spolu zase vycházíme dobře. Jinak jsem dostal pár blahopřání k završení studia, dva dny jsem četl šachové časopisy a pak jsem odjel do Athén hrát řeckou ligu.

O této soutěži jsem psal už tolikrát, že už se mi nechce se neustále psát stále jedno a totéž. Hraje se na dvanácti šachovnicích, přičemž prvních pět je možné obsadit prakticky libovolně (zvířátka na soupisku zatím nikdo nepostavil, ale pokud se podaří jim zařídit členství v šachovém svazu, možná se někdy dočkáme). Dále hrají povinně žena, dvě juniorky a čtyři junioři (přičemž mezi mládeží jsou odstupňované věkové kategorie). Jako všude, také zde mohou hrát mladší mezi staršími a ženy mezi muži, ale ne naopak. V zápase smějí nastoupit nejvýše dva cizinci. Celá soutěž se hraje najednou. Tento systém má své výhody i nevýhody. Na jedné straně se nejedná o soutěž vyhrazenou pro "horních dvě stě" a pro hosty z ciziny, daný systém navíc podporuje péči o mládež v rámci klubů a dává příležitost talentům (a talentkám) z ciziny. Na druhé straně potom družstva jsou dost nesourodá, rozdíly mezi prvními a posledními šachovnicemi někdy dosahují 1400 (i více) ELO-bodů a utkání zahraničních juniorek s domácími při rozdílu několika set ELO-bodů také obvykle nebývají příliš zajímavá. Nechci tady posuzovat, jaký systém hry je nejlepší, myslím, že takové otázky jsou dost problematické. (Osobně bych do systému české extraligy podobné revoluční změny nezaváděl, na pobyt u moře bychom cizince beztak nenalákali.) Jen chci ukázat, že liga může vypadat také úplně jinak.

Startovním listinám vévodila jména jako GM Ivančuk, Nielsen, Bologan, Naiditsch, GM Stefanova, Čmilyte. Českou republiku zastupovala Kristýna Havlíková a samozřejmě já. Je to zvláštní, ale z výše jmenovaných se dařilo snad jen GM Ivančukovi a Kristýně Havlíkové, zatímco my ostatní jsme si zapsali do ELA větší nebo menší minus. Se ztrátou okolo deseti ELO-bodů jsem zdaleka nedopadl nejhůře. Naopak v turnaji zazářil jednadvacetiletý Nor Jon Ludvig Hammer, který po úvodní remíze porazil pět silných velmistrů a až v posledním kole prohrál s tím nejsilnějším. Velmistr Ivančuk tak potvrdil ziskem 6 bodů svou mimořádnou šachovou sílu a pomohl svému družstvu P. S. Peristeriu k přebornickému titulu.

Ještě dodám, že také tentokrát se hrálo švýcarským systémem. Počet kol byl kvůli finanční krizi zredukován na sedm. Soutěž ale trvala stejně dlouho jako loni, protože odpadla dvojkola. Původně se mělo hrát denně od 16.30, ale kvůli obavám z horka byl začátek utkání posunut až na půl šestou večer, pouze poslední kolo se hrálo od půl desáté ráno. Z ekonomických důvodů odřeklo účast mnoho družstev, takže namísto nominovaných třiceti čtyř se jich sešlo dvacet dva. Tím pádem se hrálo o pouhá dvě sestupová místa. Jedno bylo v podstatě rezervované, patřilo našim soupeřům z prvního kola. Soutěž se tentokrát nehrála u moře, ale v Athénách. Také cizinců letos přijelo méně, já jsem tentokrát v našem družstvu byl jediným "cizorodým elementem". Partie začínaly až v půl šesté večer a hrálo se asi sedm kilometrů od hotelu. V polovině soutěže se konala generální stávka, ale nás se to dotklo jen kvůli jednorázovému zařízení náhradní dopravy a hluku spjatému s demonstracemi.

Mimochodem, dopravní situace v Athénách je špatná a vzduch také. S Kristýnou Havlíkovou jsme se shodli, že Praha je ještě relativně pěkné město. Na druhé straně ale Athény mají také dlouhou historii. Tu připomíná také muzeum stojící vedle Akropole, v němž lze najít torza nejrůznějších soch a užitkových předmětů, povětšinou kovových. Co se asi dochová z naší doby lidem, kteří tu budou pár tisíciletí po nás? Beton? Zbytky mobilních telefonů? Nebo dokonce i nějaké myšlenky? A budou to myšlenky největších myslitelů, nebo úryvky z produkce masové kultury?

Do muzea jsem šel spolu s dalšími lidmi z našeho družstva, povětšinou rodiči s dětmi. Mé družstvo sídlí v Soluni (Thessaloniki), což je druhé největší řecké město. Také proto jsem nebyl jediný, kdo měl o návštěvu muzea zájem. Exponáty byly zajímavé, ale musel jsem se pořád starat, zda jsem se ostatním neztratil z dohledu, zda nejsem příliš vepředu nebo vzadu. Ačkoliv jsem před soutěží jasně napsal, že nestojím o žádné dárkové předměty, spoluhráči mi v přilehlém obchodě přesto koupili dvě knížky pro turisty. Jenže já dárky nerad dávám i přijímám a z těch přijatých tak pětinu opravdu využiji, dvě pětiny využiji, ale stejně dobře bych se bez nich mohl obejít a zbylé dvě pětiny založím někam do šuplíku, kde zbytečně zabírají místo. Je to smutné, ale je to tak. Nevděčně jsem si vzpomněl na to, že v angličtině slovní spojení "Greek gift" znamená "danajský dar". Tímto apeluji na všechny své známé - nic mi nedávejte! Chápu, že dárky jsou způsobem udržování přátelství, ale přece nejsou na mezilidských vztazích tím hlavním. Například knížky mám rád, ale... Jednak nemám čas číst všechno a musím si vybírat, jednak je domácí knihovna téměř plná a volných prostor ubývá. V televizi často slýchám doporučení k recyklování odpadu. Samozřejmě doma recyklujeme, ale na darované publikace jsem zatím tuto výzvu vztáhl pouze v malé míře. Při současném vývoji počtu knížek v našem domě ale asi budu muset brzy sáhnout k radikálnějším opatřením.

Tentokrát jsem trávil celkem dost času s mládeží z našeho družstva. Nic proti ní nemám, jsou to hodné děti, mluví celkem dobře anglicky (přinejmenším ve srovnání se svými rodiči, proti kterým také nic nemám), ale přeci jen mi daná situace příliš nevyhovovala, při věkovém rozdílu osmi až třinácti let jsem se necítil (a ani nechtěl cítit) jako jeden z nich. Snažil jsem se o určitý odstup, který ale neměl obsahovat povýšenost ani jiné negativní postoje. Nevím, jakým dojmem mé chování působilo na ostatní, já jsem se sebou příliš spokojen nebyl. Mimochodem, snad téměř ve všech družstvech (a nejen družstvech) víceméně z vlastního rozhodnutí stojím trochu stranou kolektivu a klubových společenských setkání se účastním méně než ostatní. Výjimkou možná je česká "repre", ale i tam posezení u "vítězné kávy" před partiemi vynechávám.

Tentokrát jsem nehrál v dobré psychické pohodě. Byl jsem napjatý, necítil jsem se v pohodě. Nepomohlo mi ani to, že jsme na partie většinou jezdili dost brzy a potom jsme dvacet i více minut čekali v hracím sále. Tam jsem si v lepším případě něco četl, v horším jsem se nudil a stresoval. Asi bych se měl naučit relaxovat, ale to jsem nikdy pořádně neuměl. Byl jsem ve stavu, kdy si vyčítám leccos z toho, co udělám nebo řeknu, aniž bych k tomu měl pádné důvody. Také jsem se bál, že svou hrou a svým vystupováním bych si mohl pokazit reputaci, kterou jsem si (snad) vybudoval. Byly mé obavy oprávněné? Spíše ne, ale stejně jsem je příliš nezvládal..

Ve volném čase jsem se na lize neučil řečtinu, ale místo toho jsem si osvěžoval své znalosti španělštiny, protože po půlroční pauze se mi všechny gramatické časy a slovesné tvary slily do jakéhosi zvláštního slepence, který je i pro psaní dopisů naprosto nepoužitelný. Alespoň jsem rád, že jsem se při svém studiu ještě nikdy nesetkal s časem pobudoucím (zato s předminulým jsem se setkal nejednou). Možná bych to ale raději neměl psát, aby ho někdo kvůli mně naschvál nevymyslel. Mé studium španělštiny v Řecku možná působí trochu asociálně, ale když já prostě potřebuji psát e-maily, kterým budou příjemci rozumět!

Je to vlastně tak trochu komické. Když jsem často jezdil do Španělska, jazyk jsem vůbec neznal. Od té doby, co jsem se jazyk začal učit, jsem byl ve Španělsku jen jednou. (A potom jsem docela dlouho litoval, že jsem tam vůbec jel, ale to tady nechci rozebírat.)

V posledních měsících jsem se jazykům nevěnoval a zdá se mi, že mě opouští můj talent, slovíčka se učím výrazně obtížněji než dříve. Nejtalentovanější jsem byl asi v mládí, ale do svých 15 let jsem se ve škole učil jen angličtinu a mimo školu ani tu ne. Do značné míry jsem to dohnal, ale přesto ve mně zůstává (a co horšího, sílí) pocit promarněné příležitosti. Sice se mi podařilo vyvolat v mnohých dojem o svých vynikajících jazykových schopnostech, ale ve skutečnosti to není zdaleka taková sláva - mírný nadprůměr, ale nic více. A hlavně člověk musí pořád pracovat, aby se udržel na určité úrovni. Minulá věta se vztahuje i na šachy, předminulá naštěstí ne.

Také proto si někdy vyhledávám slovíčka. Když jsem si ve svém počítačovém česko-ruském slovníku zadal slovní spojení "tvrdý alkohol", nenašel jsem nic. Pak jsem zkusil napsat "destilát" a objevily se mi tam mimo jiné položky jako "destilát plynového oleje", "destilát solárového oleje", "destilát strojového oleje" a další podobné. Slyšel jsem, že Rusové pijí leccos, ale že by bylo až tak zle?!

Pro šachy je příznačné, že se na různých ligách často potkávám se stejnými lidmi. Také tentokrát jsem měl pocit, že špičkoví šachisté (a šachistky) jsou tak trochu mezinárodní lidé, kteří se občas se svými soupeři znají lépe než se členy vlastního družstva. A každopádně se soupeři mají více společného.

 Jelikož píši o životě profesionálního šachisty, podělím se tentokrát i o dojmy z partií. V prvním kole jsme hráli s nejníže nasazeným celkem, který navíc přijel v oslabením. Rating mého soupeře nedosahoval magické hranice 2000. Zahájení protivník rozehrál trochu nepřesně, potom jsem ale udělal řádku chyb opřených o špatný propočet a dostal jsem se do špatné pozice. Kupodivu jsem byl celkem klidný a věřil jsem si. Říkal jsem si, že pro soupeře je podobná situace zcela nezvyklá, zatímco já jsem už s výrazně slabšími hráči odehrál špatných pozic mnoho, obvykle s dobrým výsledkem. Správnost této úvahy se potvrdila, ale průběh partie ve mně ale ještě posílil úvahy o mém postavení na světovém žebříčku a o tom, co vlastně pohledávám tak vysoko. Výjimečně jsem se zaradoval, že má partie nebyla přenášena on-line. (O pár dní později jsem ji ale přesto našel v databázi. A tak to má být, partie z prvních šachovnic by neměly navždy zmizet.) Po prvním kole i během celého turnaje jsem si říkal, že má profesionální kariéra nezačíná právě nejlépe, ale že mohlo být i hůř. Po prvním kole (stejně jako i později) jsem dogmaticky následoval radu "sovětské šachové školy" a začal jsem partii analyzovat se soupeřem. Kvůli tomu mi nejspíše ujel nějaký autobus, takže jsem musel v sále počkat do dohrání poslední partie. Do hotelu jsme přijeli půl hodiny před půlnocí a okamžitě jsme šli na večeři, kterou před námi hotelový personál nestihl včas odklidit. Za této situace má oblíbená fráze "Co můžeš sníst dnes, neodkládej na zítřek." dostala nový význam. Najedl jsem se "dnes", rozloučil jsem se a "zítra" (tedy po půlnoci) jsem šel spát.

Druhé kolo jsem sehrál dobře, varianty jsem počítal dobře a strategicky to také nebylo tak špatné. Zato ve třetím kole jsem prohrál bílými, když jsem nezvládl oboustrannou časovou tíseň. Pak jsem turnaj už doremizoval. První dvě remízy byly dost bojovné, druhá snad až příliš - svého mladého soupeře jsem velmi dlouho zkoušel v mírně lepší pozici, ale když družstvo prohrává o bod, tak přeci partii nemohu dát okamžitě za remízu, že? Tento případ také vybízí k úvahám, zda legální šachové tahy mohou být (trochu) nekorektní. Myslím si, že mohou, ale že v tomto případě bylo vše v pořádku, ostatně se soupeřem jsme se rozešli přátelsky. Sice jsem se snažil soupeře pozvolnou hrou unavit nebo spíše ukolébat, ale nebylo to samoúčelné - kdybych chtěl hrát sto tahů, dokázal bych to, ale nemělo by to žádný smysl. Takto partie trvala osmdesát tahů a hrála se do 22:30 - to není pěkné, ale já jsem ten pozdní začátek kola nevymyslel. Když jsem ke konci partie vstal od šachovnice, nohy mi nějak začaly vypovídat poslušnost a bál jsem se, abych nespadl. Přeci jen jsem přes osm hodin nic nejedl.

Další dvě mé partie skončily rychlými remízami. V té poslední jsem do 22. tahu opakoval černými svou předchozí partii s Nidjatem Mamedovem z ME v Rijece. Potom se soupeř, Arkadij Naiditsch, od partie odchýlil, ale hra směřovala do remízy. Ve 29. tahu jsem při přechodu do koncovky nestejnobarevných střelců nabídl remízu. Arkadij mě slušně upozornil, že by ji rád přijal, ale že tentokrát se v řecké lize remíza smí nabízet až po 30. tahu. Samozřejmě mi to mí spoluhráči před začátkem soutěže řekli, ale nějak jsem na to pozapomněl, protože remízy nabízím jen sporadicky a nenapadlo mě, že by se mě to mohlo týkat. (Mimochodem, k zavedení tohoto pravidla jsem se stavěl kladně a názor jsem příliš nezměnil ani teď.)

Abych shrnul svůj výsledek, uhrál jsem 4 body ze 7 partií, nic moc jsem nepředvedl a ztratil jsem cca 10 bodů ratingu. Kristýna Havlíková v dresu družstva Amfissas uhrála proti ženám a juniorkám 6 bodů ze 7 partií. Což mě opět přivádí k mé věčné otázce - proč kluby angažují zahraniční velmistry, když by pro ně bylo levnější posílit sestavu o zahraniční juniory či juniorky? V jedné z minulých sezón naše druhá šachovnice uhrála 0,5/9, což mluví pro angažování velmistrů, ale letos naše "dvojka" získala téměř 50 procent bodů. Nějak si při této příležitosti vzpomínám na svůj rozhovor s GM Soćkem při odletu z řecké ligy v roce 2006. Říkal, že prohrál v poslednich třech kolech dvě partie bílými (mj. se mnou), podobně jako já o rok dříve (mj. s ním). Obával se, že ho za rok možná nepozvou. Měl pravdu. Já jsem ale tehdy uhrál 7/9 a v příštím roce jsem také nehrál, protože družstvo potřebovalo v roce 2007 šetřit a domluvilo se s nějakými zahraničními juniory. Nabídlo mi sice funkci trenéra, ale jednak by to bylo snad ještě náročnější než samotná hra (a hůře placené), jednak si jasně uvědomuji, že pro podobnou roli nemám dostatečné předpoklady.

Abych vše shrnul, řecká liga je prostě trochu jiná než nejvyšší soutěže družstev v jiných evropských zemích. O tom jsem se přesvědčil i v průběhu posledního kola, když jsem se zaraženě a pobaveně díval na tabulku, na níž stálo skóre zápasu 3,5:0. Mého výrazu si všiml Elshan Moradiabadi a vysvětlil mi, že jedno z družstev bylo za jednu kontumační prohru potrestáno odnětím půlky bodu. Zajímavé. Jen by mě zajímalo, jaké skóre stálo na tabulce před první remízou, po které slabší družstvo mělo nulu bodů. Minus půl?! Tentokrát prostě nemám pozitivní náladu, takže i závěr mého blogu vyznívá negativně. Nebo spíše záporně.