David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Nepsavost

[13.08.2010 06:47:56]

 

V poslední době trpím nepsavostí. Ne, nejedná se o překlep. Teď spím celkem dobře, ale velmi málo píši. Původně jsem chtěl napsat blog o svém třídenním výletu do Pardubic. Když jsem si ale přečetl předběžné poznámky, zdály se mi natolik plytké, nezajímavé a nesouvislé, že se mi vůbec nechtělo se jimi dále zabývat. Chybějí mi elán, nápady i témata. Tím jsem ale narazil na nové téma, kterému se budu věnovat v tomto příspěvku.

O nespavosti toho bylo napsáno tolik, že kdyby člověk chtěl přečíst jen tisícinu z toho, neměl by žádný čas na odpočinek. O nepsavosti jsem naopak nečetl téměř nic a samotný termín jsem si musel vymyslet (i když první jsem téměř jistě nebyl). Pravda, vzpomínám si, že někteří velcí filozofové trpěli nepsavostí. Vlastně jejich nepsavostí trpěli spíše jejich následovníci a současníci, kteří neměli přímý přístup k jejich myšlenkám. Například takový Sókrates nejspíše nikdy nic nenapsal, takže jeho následovníci se seznamovali s jeho myšlenkami především prostřednictvím Platónových děl. Míru případného zkreslení nedokáže dnes asi nikdo určit. Ve vědecké sféře se někdy používá heslo "Publish or perish!" (Publikuj, nebo zhyň!), které připomíná vědcům, že se od nich očekává šíření získaných poznatků v rámci vědecké obce. To heslo se mi nějak nelíbí a navíc mi připadá nepravdivé. Spisy některých autorů totiž byly publikovány až posmrtně, takže postupně došlo na obě možnosti. U některých autorů naopak smrt byla přímým následkem publikační činnosti, ale nejsem natolik sběhlý v historii, abych dokázal uvést ty nejnázornější příklady (snad Mistr Jan Hus?!).

Teď jsem ale zjevně odbočil od tématu. Velmi dobře si uvědomuji, že pokud přestanu psát své blogy, nic se nestane a po čase nikomu nebudou chybět. Ve svých příspěvcích (ani pořádně nevím, o jaký literární útvar se vlastně jedná) neřeším důležité problémy. Mé blogy nikomu neberou ani nezachraňují životy. Přesto ale občas cítím určitou svazující odpovědnost za to, co napíši. Nedávno jsem se díval na jeden svůj novinový rozhovor a s překvapením jsem zjistil, že na otázku, jaké jsou předpoklady k dosažení šachového vrcholu, vedle těch samozřejmých (talent, inteligence, relativně brzký zájem o šachy, podpora okolí,...) jsem tam uvedl i "určitou bezohlednost". Už nevím, jak přesně jsem to myslel a zda se jedná o výsledek novinářské úpravy (což není tak zřídkavý jev), nebo jsem to tak opravdu řekl. Ale nějak se mi to nezdá a vůbec se mi to nelíbí. V šachové historii bych sice našel dost důvodů na podporu svého (pokud jsem to tedy řekl) tvrzení, ale také dost příkladů proti. Copak mistři světa jako Tal nebo Anand jsou nějak bezohlední? Rozhodně ne! Silný šachista musí být schopen hrát na výhru i proti nejlepším přátelům (a přítelkyním, ale ty zatím superturnaje nehrají tak často), ale moje poznámka přesto je poněkud nešťastná. Mohla by od šachů někoho odradit nebo k nim naopak přilákat lidi, které bych mezi šachisty vidět nechtěl. Napadá mě, zda se nejedná o určitý alibismus při vysvětlování toho, proč se mi nepodařilo proniknout do světové špičky - možná někdy trochu bezohledný jsem, ale rozhodně takový být nechci a snažím se v sobě tuto vlastnost potlačovat. Úvahy, že někdo se pouze kvůli své dobré povaze nestal velmistrem (jak bylo psáno v Šachmatnom obozrenii), beru s velkou rezervou - znám mnoho velmi sympatických lidí, kteří se velmistry stali. Tak jak jsem mohl napsat takovou hloupost? Abych shrnul tuto podivnou úvahu, veřejné vyjadřování vlastních názorů je spojeno s určitou odpovědností a já navíc momentálně nemám pocit, že bych měl příliš co sdělit. Proto se raději věnuji spíše čtení, na které jsem dříve kvůli studiu měl trvale málo času. Teď jsem na horách s rodiči a ještě se připravuji na nadcházející turnaje. Mám tedy dost pestrý program. Až budu mít nápady a chuť něco napsat, tak sem zase vložím další příspěvek, ale nevím, zda to bude pozítří nebo za tři týdny.


 

Blogy jsem začal psát před více než rokem. Ve svých prvních úvahách jsem se mohl inspirovat svými dosud nepublikovanými myšlenkami a postřehy, ale těch postupem času ubývá, protože bych se někdy musel opakovat. Počáteční literární nadšení z velké části vyprchalo. Kromě toho se snažím u svých příspěvků při různorodosti obsahu udržet určitou úroveň, což se mi ale ne vždy daří. Čím spokojenější jsem se svými předcházejícími úvahami, tím větší mám obavy z toho, že ta následující bude výrazně slabší. Je mi teprve 25 let a možná tady budu ještě půl století, ale čas od času mám při psaní pocit, že něco tak zdařilého nedokáži v daném žánru už nikdy zopakovat, byť bych se snažil sebevíce. A jindy zase mám pocit, že píši prostě nevýrazně, špatně nebo nanejvýš průměrně, že mi chybí ona lehkost, bez níž text není čtivý. Ze své šachové praxe vím, že dosáhnout zdání lehkosti je velmi obtížným úkolem, za kterým často stojí desítky, stovky nebo i tisíce hodin tréninku. Naproti tomu těžkopádný text se naopak dá vytvořit velmi snadno. Ale vlastně bych se neměl divit - vždyť i kosmonauti se musejí velmi dlouho učit, jak žít ve stavu beztíže!

 

zobrazeno(8886x) | příspevky(8x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

27.08.2010 14:20:02 | Bond(James)

Co se týče literární kvality, je to prostě blog - čili takové to psaní s ručením omezeným. Někdy se v tom akorát moc "babráš", sám sobě vyvracíš předchozí myšlenku - pokud už něco napíšu, tak si za tím stojím ať to stojí co to stojí (to je ta "literární bezohlednost" )!

22.08.2010 19:41:02 | Vojta

 Davide budu koukat jak hraješ ve španělské lize na chessbomb tak hodně štěstí budu tě sledovat a držet palečky:-)

21.08.2010 12:20:13 | Vlado

Dobrý den

Nedejte se k psaní nutit a to prohlašuje člověk, který se na Vaše blogy chodí bavit.

Chtěl bych se vyjádřit k Vaší úvaze o nutnosti být bezohledným člověkem k možnému úspěchu za černými a bílými poli.
Nedávno jsem byl dotázaný proč, když dokáži na šachovnici najít soupeřovu chybu, nebo slabiny a ty využít, tak proč tyhle dovednosti neuplatním v osobním životě?
Odpověděl jsem, že to bude asi tím, že jsem hodný člověk. Nikdy nepřemýšlím jak se obohatit, vylepšit svoje postavení na úkor druhého. (Když jsem později vzpomínal, jisté náznaky jsem našel).
Myslím si, že člověk, aby hrál slušně šachy, musí mít v sobě předpoklady bezohlednosti, ale pokud rozlišuje hru od života, a onu bezohlednost projevuje pouze při hře a v rámci pravidel, není žralokem kladivounem.
Tolik pohled z jiného úhlu na Vaši úvahu.

Vlado

Dodatky: Lituji, že neumím psát v beztížném stavu.
        Aby nedošlo k mylnému dojmu – šachy hraji nadprůměrně ve čtvrté výčepní skupině.

20.08.2010 21:31:37 | vojta

 Davide hodně štěstí ve španělské lize

13.08.2010 16:31:10 | David Navara

Děkuji za povzbudivé reakce. Já už sám nevím, jak jsem to řekl. Nedávno (snad v červnu) jsem v nějakém rozhovoru říkal, jak jsem to s tou bezohledností asi myslel (pokud jsem to tedy řekl). Jako špičkový šachista musím být schopen hrát na výhru i proti nejlepším přátelům ve chvíli, kdy potřebují třeba zremízovat. Mohu si v takové situaci myslet leccos, může mi být soupeře líto, ale za určité turnajové situace prostě musím být schopen hrát naplno na výhru. Což také dělám. Děkuji za tipy na literaturu, ale prozatím se asi raději budu držet spíše čítankové klasiky. Nedávno jsem například asi za 8 dní přečetl Tolstého Annu Kareninu (přes 800 str.) a přitom jsem mnoho dalších činností nestihl (což neumím vysvětlit, protože nečtu pomalu). Jinak bych řekl, že intelektuál asi nejsem, spíše se snažím jím být. (O "principu slasti" psal Freud, že ano?!) Skuteční intelektuálové mají většinou mnohem širší kulturní obzor, protože nemusejí sledovat nejnovější trendy v sicilské nebo Grünfeldově indické obraně :-). Někdy jsem také říkal, že aby se velký talent prosadil, musí být trochu omezený. Je to celkem kontroverzní názor a rozhodně nepovažuji špičkové šachisty za hlupáky, ale určitý kus pravdy v tom určitě bude. Někdy jsem říkal, že inteligence šachistovi při hře pomáhá, zatímco intelektuální ambice mu z hlediska dosažených výsledků spíše škodí. Což může být trochu smutné, ale je to tak. Správně bych se ještě měl zabývat tím, kdo vlastně je intelektuál - to slovo se před pár desetiletími používalo spíše jako nadávka, zatímco já ho dnes vnímám spíše pozitivně. Já si intelektuála představuji jako člověka, který je nadaný, sleduje dění ve světě okolo sebe (politiku, kulturu,...) a také se nějak angažuje na obranu svých ideálů, je nepraktický a téměř vůbec nepracuje manuálně. To je samozřejmě tak trochu karikatura a rozhodně není jen pozitivní. (Ostatně doma rodičům pravidelně pomáhám s "nekvalifikovanými manuálními pracemi.") Příště se snad pokusím vyjádřit své myšlenky stručněji než v tomto komentáři - ale dopadne to zase stejně.

13.08.2010 15:11:09 | Hlupák

Celou dobu jsem si myslel, že čtu o nespavosti, až po přečtení celého textu jsem se pečlivě podíval na nadpis

13.08.2010 09:31:17 | ancien

Davide, ačkoliv se z přátelství účastním pouze blogu Vlastíka Chládka, tak ještě velmi rád sleduji ten Váš. Dnes jsem se rohodl přispět a to bezprostředně po přečtení, protože kdybych to odložil, tak bych nenapsal vůbec. Důvod proč píši ačkoliv nejsem šachista, blogger, grafoman, Váš vrstevník atd...je jednoduchý: ve vašich "otevřených dopisech" o něco skutečně  jde.

K "bezohlednosti": v roli šachového mistra je naprosto nutná, tak jako v každé jiné roli, ve které talentovaný jedinec podává extrémní výkon (tady lze jmenovat desítky lidí, kteří dosáhli ve své oblasti výkonů obecně prospěšných, přínosných a uznávaných). Tady je užitečné si uvědomit, že hrajeme v životě více rolí a v některých můžeme být sami sobě až nepříjemní, naopak některé hrajeme docela s chutí. Extrémem je asi Jekyll a Hyde - to je přímo modelový příklad. Ale moc pěkně to rozebírá ve svých útlých ale inspirativních knížkách (jsou přeložené) italský spisovatel Antonio Tabucchi. Asi je nutné si to uvědomit a svou profesionální roli budovat uvědoměle a s jasným záměrem. V těch ostatních rolích, které musíme hrát jak v rodině tak ve společnosti, tak především při naplńování svého "principu slasti" se můžeme projevovat naprosto různě a pro okolí nepochopitelně.  Samozřejmě zůstává otázka:  co vlastně všechny ty role určuje jako jakýsi integrátor, nebo "základ" osobnosti. No a to je k zamyšlení.

Nepsavost - to je zajímavé téma, ale pouze v tom vzahu, ve kterém píšeš (pardon píšete, nějak mně to vykání nejde, asi pro ten věkový rozdíl). Totiž proč ten kdo píše - a výborně! najednou přestává. Takových až geniálních nepsavců je hodně. A taky je o tom zajímavá knížka, jmenuje se Bartelby a spol. a napsal ji Enrique Vila-Matas. Vyšla v takové velmi kvalitní edici, kde se dá přečíst všechno (na př.:Bolano: Chilské nokturno), ale ta nevím, jak se jmenuje.

Davide nerad tady exhibuji s literárními znalostmi, ale to jsou knížky, které se přímo vztahují k Tvému dopisu a myslím, že i velký šachista by měl číst, protože -asi jsem naivní- předpokládám, že četba patří nebo by měla patřit k běžným radostem intelektuálů, což, jak dokazuje tvůj blog, také jsi.

Zdravím a přeji hodně štěstí, bez toho nejde nic!  

 

13.08.2010 08:32:34 | martin

Mně se líbí označit jistou novinářskou samolibost jako "novinářská úprava"! To je pěkný eufemismus. 

Untitled Document



ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox