David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Šachová olympiáda s měsíčním odstupem

[27.10.2010 06:05:02]

Nevím, zda jsou profesionální šachisté spíše líní nebo pracovití, ale momentálně mě trápí myšlenka, že jsem už dlouho nic nenapsal, přestože turnajů jsem hrál dost. Pokusím se proto sdělit ještě pár dojmů z šachové olympiády, která už před několika týdny přešla ze současnosti do historických tabulek. Přeci jen ale mám určité pochyby. O šachové olympiádě toho už bylo a ještě bude napsáno mnoho. Je možné k tomu přidat ještě něco nového? Na následujících řádcích jsem se o to pokusil. Je na Vás, abyste posoudili, nakolik byl můj pokus úspěšný.

Toto není klasická zpráva z turnaje, takže nechci příliš zdržovat takovými informacemi, jako že šachová olympiáda se koná jednou za dva roky. Rovnou tak přejdu k tomu, že letošní olympiáda se konala v Rusku, konkrétně v sibiřském městě Chanty-Mansijsku, které má zhruba 70 000 obyvatel a rychle se rozrůstá v důsledku ropného průmyslu.

Rusko má v šachu velmi silnou pozici. V minulosti tak tomu bylo zejména díky politické podpoře šachu, která z něj učinila významnou součást kultury. (Myslím si, že by si šachy zasloužily více zájmu i dnes, ale v sovětském Rusku bych žít přeci jen nechtěl.) V současnosti si Rusko první příčku drží podle mého názoru spíše díky své velikosti a finančním zdrojům. Je to stále velmoc, ale mám pocit, že v počtu velmistrů na počet obyvatel a v celkovém zájmu o šachy se například s Ázerbájdžánem, Arménií a možná ani s několika dalšími zeměmi měřit asi nemůže. (Andorru a Island zde nechme stranou.) Samozřejmě se mohu mýlit, ale na podporu svého názoru bych uvedl jednu příhodu. Když Viktor Láznička ve Světovém poháru v témže Chanty-Mansijsku roku 2009 vyřadil velmistra Morozeviče, tehdy hráče absolutní světové špičky, a my jsme o tom vyprávěli místním při vstupu do restaurace, jméno "Morozevič" jim nic neříkalo. V Arménii nebo v Ázerbájdžánu si něco takového neumím představit.

Nu což, nejen šachem živ je člověk. Aby lidé mohli hrát, musejí se na místo nějak dopravit, někde bydlet a něco jíst. A to vše musí někdo zařídit. Pořadatelé se k úkolu postavili skutečně zodpovědně. Zajistili účastníkům bezplatné charterové lety z pěti měst (tuším, že se jednalo o Moskvu, Dubai, Mnichov, Prahu a ještě o jedno město v západní Evropě), nechali postavit nový čtyřhvězdičkový hotel Olimpijskaja, každé výpravě zajistili kurátorku, která se o ni starala, zařídili prostorné hrací sály a zorganizovali dopravu mezi hotely a hracím sálem. A mohl bych ještě pokračovat. Investice do uspořádání soutěže byly velké a řada lidí se shodla, že se jednalo o nejlépe zorganizovanou šachovou olympiádu v historii. Je to možné - mně se olympiáda líbila. Přeci jen bylo vidět, že v Rusku i dnes mají šachy značnou prestiž. Je ale pravda, že občas se projevila určitá nedbalost. A nešlo jen o to, že jsme dostali jakoby ručně dělané proutěné talíře s nápisem Khaty-Mansiysk nebo že na různých prospektech bylo napsánu tu "olimpiad", onde "olimpyad" - jako dysgrafik bych pro dysortografiky měl mít pochopení. Naše výprava ale měla tu smůlu, že se s následky nedbalosti musela vyrovnávat už před začátkem soutěže. Pochopitelně jsme měli letět přímo z Prahy. Jaké však bylo naše překvapení, když tři dny před odletem Michal Konopka dostal zprávu, že někdo špatně spočítal místa v letadle a že naše reprezentace tedy bude muset letět z Mnichova! Podle organizátorů to prý spletla letecká společnost. Nejprve mi připadalo naprosto nelogické, proč právě Češi nemohou letět z Prahy. Michal mi vysvětlil, že to naopak je nejlogičtější - ostatní už měli koupené letenky do Prahy a změna trasy by pro ně znamenala další výdaje. My jsme kromě toho žádné výdaje neměli. Uznal jsem, že Michal má pravdu. Sám z té změny také nebyl vůbec nadšený, ale nezbývalo než se podvolit. Narychlo se podařilo objednat cestu mikrobusem z Prahy do Mnichova. Musím uznat, že nám organizátoři výdaje spojené s dopravou uhradili a že se Michalovi podařilo dojednat zpáteční cestu přímo do Prahy. Nevím přesně, se kterým družstvem se podařilo dohodnout změnu letu na zpáteční cestu, ale tím se teď nehodlám zabývat. Také je pravda, že už samo zajištění bezplatných charterových letů bylo značným vstřícným krokem. Ten ale tentokrát byl plně opodstatněný - dovedu si představit, že při přestupování v Moskvě by účastníků dorazilo o něco méně - cesta mezi letišti Šeremetěvo a Vnukovo není úplně jednoduchá.

Cesta mikrobusem proběhla dobře. Vyjeli jsme asi v 6.15 ráno od hotelu Oáza, kde část mimopražských účastníků přespávala. Po cestě jsme se ještě pro pár reprezentantů a jednu reprezentantku zastavili. Do Mnichova jsme dojeli s časovou rezervou. Rovněž let byl bezproblémový. Kvůli čtyřhodinovému časovému posunu jsme se na místo dostali až někdy po půlnoci. Tam nás již očekávala naše kurátorka a nasměrovala nás do správného autobusu, který nás odvezl do hotelu. Kolaudace hotelu proběhla teprve nedávno a bylo to cítit. Použitá barva ještě nevyčichla a první den nebo dva jsme museli dost větrat. Potom ale už bylo vše v pořádku. Dokonce ani mě nerozbolela hlava, takže koncentrace výparů asi nebyla příliš zdraví škodlivá.

Se čtyřhodinovým časovým posunem se většina z nás brzy vypořádala, snad jen jeden hráč až téměř do konce soutěže usínal ve čtyři hodiny a budil se snad někdy okolo jedenácté. U mě to bylo spíše naopak (tedy od jedenácti do čtyř), ale většinou jsem naštěstí spal normálně dlouho a probouzel se až okolo šesté nebo sedmé hodiny.

Ráno po příjezdu jsme se vydali na snídani. Byli jsme poněkud znepokojeni předběžnými zprávami o tom, že se hotelu dosud nepodařilo zajistit stravování, ale byli jsme opravdu příjemně překvapeni. Byly tam pěkné švédské stoly a jídlo bylo vynikající! Snad jen číšníci (a číšnice) občas byli příliš snaživí - neustále chtěli odnášet talíře nebo šálky. Jednou jsem si při obědě přinesl polévku a šel si nabrat hlavní jídlo. Než jsem se vrátil, polévka byla pryč. Ptal jsem se číšníků a ti mi klidně odpověděli, že si mám dojít pro novou. To jsem snad i udělal, ale stejně jsem si pomyslel něco o plýtvání. V dalších dnech jsem uvažoval o tom, že bych při pokusu o odnesení talíře odpověděl: "To není konec. To byl teprve začátek!" Ale nakonec zůstalo jen u úvah.

Pokrmy byly vesměs dobré. Nevyzkoušel jsem ale všechno. Třeba salát s telecím jazykem vypadal lákavě, ale nějak jsem o něj nejevil zájem a nevyužil jsem příležitosti k rozšíření svého ega v duchu úsloví "Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem." Napadá mě v této souvislosti, že devět životů nemají jen kočky, ale také třeba Sergej Movsesjan. Pokud tedy budeme úslovím věřit. Ale přinejmenším za šachovnicí to dává dobrý smysl - už jsem se Sergejem mnohokrát prohrál vyhrané pozice. Pokud nemá devět životů on sám, tak jeho král určitě ano!

Znalost ruštiny je u nás v dnešní době spíše generační záležitostí. Nepřekvapí tedy, že z ženského družstva rusky mluvily jen dvě hráčky, přičemž jedna z nich s ruštinou teprve začínala. V mužském družstvu ale ruštinu na celkem dobré úrovni ovládali všichni - většina ji absolvovala ve škole ještě jako povinný předmět, já jsem z ní maturoval dobrovolně a Viktorova matka pochází z Ruska. Michal Konopka v Moskvě zase studoval tělesnou výchovu. V našem družstvu se tedy sešlo několik rusofilů. (Mezi něž se řadím i já. Dlužno dodat, že naše vztahy k Rusku nebyly a nejsou nekritické. Jenom prostě máme rádi tu zemi, jazyk, lidi, literaturu,... Ale ruská politika neoslovuje asi nikoho z nás a život v Čechách nám vyhovuje více. Myslím, že mohu mluvit i za ostatní.) Nejednou jsme mezi sebou z legrace mluvili rusky nebo zcela vážně diskutovali o tom, jak se to či ono slovo řekne nebo kde leží přízvuk. Musím se s politováním přiznat, že narážky na mou neznalost ruštiny mě někdy urážely, podobně jako diskuse o odmítnutých nabídkách remízy. Měl bych se z toho poučit a příště odmítnout o jednu remízu méně - odmítnutí remízy v předposledním kole opravdu lituji, nějak jsem se na pozici nedokázal podívat objektivně a nezaujatě. Jinak při diskusích o ruštině ani o remízách žádná ostrá slova nepadla, ale občas jsem se vyjadřoval poněkud podrážděným tónem.

Vraťme se ale k ruštině. Michal Konopka Viktora Lázničku žertem oslovoval Здравствуйте, Виктор Карлович! ("Dobrý den, Viktore Karloviči!" - zdvořilá forma vykání.) a často poslouchal rockové písně Viktora Coje, kultovního ruského zpěváka. Ke konci soutěže jsem si některé z těch písní prozpěvoval už i já. Během soutěže jsme v ruštině poskytli několik rozhovorů organizátorům soutěže i místní televizi. Musím se přiznat, že rozhovor se sebou jsem ještě nečetl, takže se za jeho přesnost nemohu zaručit. Viděl jsem nějaké úryvky a něco podobného jsem opravdu řekl. Viktor a já jsme si také často povídali s naší kurátorkou.

To byla (a je, ale já vyprávím v minulém čase) asi devatenáctiletá slečna, studentka jazyků na vysoké škole v nedalekém Surgutu (tak 5 hodin jízdy vlakem, ale tam opravdu mnoho velkých měst v bližším okolí není). Mluvila dobře anglicky, kromě toho začínala s němčinou a do konce studia se snad setká i s francouzštinou. Překvapilo nás, že ještě nikdy nebyla v cizině! Z ruského vnitrozemí to přeci jen je celkem daleko. Byla to sympatická dívka, která měla někdy přílišné obavy, že svou práci nevykonává dostatečně dobře. "Na předchozích olympiádách jste měli lepší kurátorky, že," ptala se jednou. Vysvětlil jsem jí, že na předchozích olympiádách se o naše družstvo nikdo nestaral. Jinou věcí je, nakolik to bylo nutné. Nastoupit do autobusů a vystoupit z nich mohou účastníci sami. (A pokud nemohou, tak jim pomůže spíše bezbariérový autobus.) Ale to rozhodně není chyba naší kurátorky. Ta se starala i o případné zajištění výletů o volných dnech a šla s námi i na Bermuda Party a Irish Party.

Co to je Bermuda Party, ptají se jistě mnozí z Vás. Jak jsem se nedávno dočetl, před několika desítkami let začali Bermuďané na šachových olympiádách organizovat něco jako diskotéky pro soutěžící. Myšlenka se ujala a Bermuda Party se konají dodnes. Pořádají se před volným dnem, takže účast nemusí mít negativní vliv na další partii. Nejčastěji bývá připomínána Bermuda Party z roku 2006, na které došlo i k fyzickému střetu dvou hráčů kvůli jedné pěkné slečně a k následnému předčasnému odjezdu jednoho nich. O celém případu bylo napsáno už dost, takže tentokrát o detailech pomlčím. Tentokrát jsem se, poprvé v životě, rozhodl jít na Bermuda Party i já. Na tanečním parketu nebylo kvůli hlasité hudbě slyšet vlastního slova. To v mém případě bylo spíše dobře - občas bývám dost upovídaný a někdy říkám mimořádné hlouposti. Mladší z nás (a já - pocit odcházejícího mládí mě přeci jen docela trápí) chvíli pobyli i na tanečním parketu, kde vytvořili záhadnou formaci, kterou kdosi (snad Viktor) pojmenoval "české kolo". Jako naprostý taneční analfabet jsem tam asi musel vypadat trochu směšně, ale snad jsem alespoň částečně splýval s okolím. Naštěstí bylo možno zajít i do vedlejšího sálu, kde bylo možné nejen mluvit, ale také poslouchat. Při mém odchodu právě ostatní začínali hrát bowling (myslím, že to jsou kuželky, ale to nezní tak vznešeně). Nebyl jsem přímým svědkem, ale několik lidí mi potvrdilo, že se Viktorovi jednou podařilo hodit kouli o dvě dráhy vedle, přičemž stejně skončila ve žlábku, aniž by zasáhla kuželky. Viktor prý nestihl včas vyndat ruku z držadla. No nic, stane se. Já jsem to hrál jen jednou a určitě ještě hůře, takže to ode mě neberte jako kritiku. O Irish Party jsem nikdy dříve neslyšel, ale byla to v podstatě podobná akce před druhým volným dnem.

Město samotné jsme si příliš neprohlédli. Podívali jsme se do muzea, do nějakých restaurací a obchodů, ale jinak příliš nebyl čas. Nedostali jsme se ani k nedalekému soutoku Obu s Irtyšem, ta cesta by byla dost drahá. Zato jsme ale jednou při procházce omylem zašli do hodně podezřelé ulice. V té byla dlouhá řada garáží, rozbahněné ulice a občas někde šrot. Někde tam někdo jakousi chemikálií (rozpouštědlem?) čistil auto. Když jsme se dostali do slepé uličky a museli jsme se vrátit, někdo z nás žertoval, že teď nás tam někdo přepadne. V dané situaci to příliš žertovně neznělo, přinejmenším já jsem byl takovou perspektivou dost zneklidněn. Nakonec jsme se ale bez potíží dostali zpět do hotelu. Hlavní ulice Chanty-Mansijsku vypadají podobně jako jinde ve střední a západní Evropě, ale občas narazíme na určité rozdíly. Například v názvech ulic. Z našeho hotelu se do centra dalo dojít jednak Marxovou ulicí, jednak Engelsovou. Na Engelsově ulici byla realitní kancelář Kapitál. A pak tam ještě byly ulice Leninova a dokonce Dzeržinského. No nic, o tom jsem už nejméně jednou psal.

Zato jsem ještě nepsal o výstavách, které jsme navštívili. Šli jsme se podívat jednak do místní galerie, jednak na výstavu umělkyň a umělců asi z 50 zemí, zaměřenou na téma "Rodina". V galerii průvodkyně vykládala v ruštině, ale to většinu naší výpravy neoslovilo, protože z přítomných rusky mluvili jen někteří. Multikulturní výstava kulturního analfabeta mého formátu zaujala. Naproti tomu Viktor už prošel mnoha významnými světovými galeriemi, a proto se k většině artefaktů vyjadřoval spíše kriticky. Líbilo se mu jen málo exponátů, nahlas se pochvalně vyjádřil snad jen o jedné fotografii dítěte v dětském pokoji. Až poté si přečetl, že se jedná o fotografii "z dílny" paní Sáry Saudkové.

Na předchozích stránkách se mi podařilo nějak zatajit naprosto zásadní informaci, že na olympiádě se především hrají šachy. Alespoň já to tak vnímám. Na partie jsem se připravoval velmi pečlivě, snad až příliš. Možná by bylo lepší se připravovat méně a více odpočívat. Ale kdyby se mi potom nedařilo, tak bych měl špatný pocit z toho, že jsem se připravoval málo. V první polovině soutěže mi vycházelo téměř všechno, ale v té druhé jsem hrál slabě. V celkovém součtu obě poloviny stále stačily na celkem dobrý výsledek, ale nebylo to ono, moje hra působila spíše upoceným dojmem a jasně signalizovala, že něco musím změnit.

Změnil jsem alespoň to, že jsem výjimečně přišel na slavnostní zakončení. Dostavilo se nás tam více a Vlasta Babula dokonce převzal medaili a cenu za třetí nejlepší výsledek na páté šachovnici, k čemuž nezbývá než blahopřát! V posledních dvou kolech svou účastí riskoval, že o medaili přijde, ale olympiáda je především soutěží družstev a Vlasta je velmi zodpovědný hráč. Kromě udělení této medaile ale slavnostní zakončení příliš zajímavé nebylo - začalo se zpožděním a proslovy byly nezáživné. Zahájení prý bylo velmi pěkné (podle některých jen pěkné), ale to vím jen z doslechu, protože jsem tam nebyl. Možná příště. Mimochodem, v průběhu soutěže bylo rozhodnuto o tom, že příští Světový pohár se opět bude konat v tomto vzdáleném sibiřském městě. Sergej Movsesjan a Vlasta Babula si už právo účasti vybojovali letos. A několik z nás ostatních by se tam také chtělo podívat, ale mnohé závisí na výsledku kvalifikace. Příští mistrovství Evropy se bude konat ve Francii. Ti nejambicióznější se už začali učit francouzštinu.

Ještě bych toho mohl napsat mnoho, ale myslím si, že už teď se mi podařilo alespoň částečně přiblížit dění na letošní šachové olympiádě. Samozřejmě by se toho dalo napsat ještě více, ale nemyslím si, že by tento článek byl tak zdařilý, aby mělo smysl v něm pokračovat. Jeho napsáním jsem splnil svou bloggerskou povinnost a teď mohu zase na pár dní (či týdnů) upadnout do zimního spánku.