David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Slavnosti sněženek

[07.12.2010 15:58:49]

Jako správný polovzdělanec se v názvu tohoto blogu odkazuji k filmu, který jsem neviděl. A ke knize, kterou jsem nečetl. Kdybych článek pojmenoval "Sněženky a machři", bylo by to ale podobné. Já jsem i jinak viděl celkem málo filmů, kvůli šachům a dalším koníčkům na ně jaksi nemám dostatek času. Neustále něco dělám, něco čtu, píši nebo někam cestuji. A stále mám pocit, že toho stíhám příliš málo. Chtěl jsem o zápase napsat už dávno, ale kvůli své lenosti a zaneprázdněnosti jsem se k tomu dostal opět až s několikatýdenním zpožděním.

Přibližně před dvěma týdny jsem na pozvání Pavla Matochy přijel na pár dní do Mariánských Lázní jako host zápasu Sněženky a Machři. Ubytování jsem měl hrazené a možnost podívat se zadarmo na zápas, komentovat partie a sehrát jednu simultánku mě celkem lákala. O tomto zápase bylo napsáno už mnoho a jelikož píši jako poslední, nebudu k tomu už mnoho přidávat. Tento blog píši spíše proto, abych se přiblížil k tomu příštímu, který by měl být zajímavější.

Do Mariánských Lázní jsem odcestoval autem z Prahy-Zličína s panem Herejkem a s manželi Modrovými. Pan Modr po cestě jako obvykle vyprávěl zajímavé historky, z nichž jsem (jako obvykle) většinu neznal. Některé z nich si pamatuji, ale ve vyprávění anekdot nevynikám, takže bych asi měl přenechat místo povolanějším.

Cesta nám každopádně uběhla celkem rychle. Další dějství probíhalo ve Ville Butterfly (vím, že slovo vila se píše jinak, ale tohle je název). Celý hotel se mi líbil, personál byl příjemný, ale přeci jen tu byl jeden nedostatek. Hotel nebyl příliš uzpůsoben pro lidi, kteří se mezi patry pohybují po schodech a nikoliv výtahem. Schodiště tam sice byla, ale zatímco bylo možné sejít z pokoje dolů do přízemí, opačný směr cesty nebyl možný, vstupní dveře se daly otevřít pouze z jedné strany. V prvním patře východ ze schodiště ústil do jídelny, ve které se podávaly snídaně. Průchod po schodech byl možný, ale komplikovaný. To ale byla jen malá vada na kráse. Jinak vše bylo na vysoké úrovni, zejména jídlo bylo vynikající. Hotelového interiéru jsem si příliš nevšímal. Michal Konopka mě upozornil, že na chodbě hotelu byly obrazy různých slavných osobností s uvedením data, kdy navštívili Mariánské Lázně. Také tam byl obrázek Einsteina s následujícím dovětkem: "Nikdy nenavštívil Mariánské Lázně." Vtipný nápad, že?

Do Mariánských Lázní jsme přijeli odpoledne. Nejprve bylo na programu slavnostní zahájení, o němž toho již dost napsali jiní. Předtím jsem se ještě stihl pozdravit se známými. Po představení účastnic a účastníků, vylosování figur a několika krátkých proslovech nastal čas večeře. Ta se konala u švédských stolů v restauraci. Navzdory svému relativně nízkému věku jsem si osvojil starý socialistický zvyk a stoupl jsem si do nejdelší fronty, ačkoliv jinde se nečekalo. Jak jsem brzy pochopil, stál jsem ve frontě na maso. Nejsem vegetarián, ale u švédských stolů obvykle jím méně masa. Proto jsem si po dlouhém čekání nabral nevelkou porci a šel jsem se podívat, co je na výběr jinde. Pak jsem se usadil ke stolu. Ještě jsem si došel pro vodu. Ke svému mírnému zklamání jsem tam našel pouze vodu jemně perlivou. Zajímala by mě spíše jemně neperlivá, ale uznávám, že to je maličkost. Na stránkách praguechess.cz jsem se ve článku pana Špačka dočetl, že jsem restauraci opustil těsně před desátou hodinou večerní, protože chodím spát v deset. Já mám spíše pocit, že jsem tentokrát odešel nedlouho před půl jedenáctou, ale jistý si nejsem. Opravdu v průměru chodím spát okolo desáté hodiny, ale úplně pravidelný denní režim nemám.

V sobotu dopoledne mě čekala nejprve simultánka. Tu jsem neodehrál podle svých představ, ale počet velkých chyb ani nijak nevybočoval z normy. Pak následoval oběd a odpoledne jsem šel spolu s IM Michalem Konopkou komentovat partie. Stejnou činností jsem se zabýval také v neděli. V Mariánských Lázních jsem o víkendu podal svůj nejlepší i nejhorší komentátorský výkon. Není se čemu divit, v životě jsem totiž komentoval pouze třikrát. (Ten zbývající případ se týkal také zápasu Sněženky a Machři, ale v roce 2008.) Zatímco v sobotu jsem při rozebírání partií byl v mimořádné formě, v neděli tomu bylo právě naopak. Ale diváci si ani v neděli nestěžovali. Projevily se také rozdílné styly komentování. Michal Konopka udržoval oční kontakt s diváky, zadával otázky a snažil se zapojit diváky do dění, zatímco já jsem se plně soustředil na pozice, udržoval jsem oční kontakt s monitorem, sypal jsem varianty a o otázky jsem diváky naopak žádal. Komentovali jsme bez šachových programů. Michal Konopka se velmi často ptal zejména malého chlapce v přední řadě. (Viz článek p. Špačka na www.praguechess.cz.) Když se ho jednou zeptal na hodnocení pozice a chlapec odpověděl, že bílý stojí lépe, reagoval jsem na to konstatováním, že to asi bude pravda, protože děti bývají pravdomluvnější než dospělí.

Já jsem na zápase strávil necelé tři dny, takže jsem toho mnoho nestihl. Ani jsem si pořádně nepopovídal se zahraničními hosty, hostkami a hosteskami. Teď samozřejmě trochu žertuji, ale je pravda, že například s manželi Modrovými si mohu dobře popovídat i jindy a jinde, aniž bych musel jezdit na turnaje do ciziny. Ale přesto si s nimi povídám rád. Nevím, zda jsem spíše český, evropský nebo světový šachista, nejspíše od každého trochu. I když příliš světový nejsem, za hranice Evropy cestuji jen málokdy.

Celý zápas se mi líbil, ale mnoho jsem toho za ty tři dny nestihl. Trochu jsem pomáhal Sněženkám s přípravou, ale samozřejmě nic z toho nevyšlo, tak už to bývá. Jako trenér bych se asi neosvědčil, nezbývá mi než hrát. Ale o tom napíši zase příště. Možná už brzy...