David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Můj výlet do Litvy (2) - Návrat domů

[18.12.2010 05:45:52]

 

Ve svém vyprávění jsem se rozloučil v okamžiku příjezdu na letiště. Zbytek cesty obvykle nebývá zajímavý, ale tentokrát ve mně zpáteční cesta zanechala možná více dojmů než celá soutěž. Nejprve jsem byl informován, že let do Varšavy bude mít zpoždění. Příliš jsem se neznepokojoval, neboť jsem měl na přestup v Polsku asi tři hodiny. Zpoždění se postupně protáhlo na dvě hodiny. Potom letadlo vzlétlo. Cesta do Varšavy byla bezproblémová. Tam jsem byl trochu nervózní. Bál jsem se, že přijdu pozdě, z původních tří hodin mi na přestup zůstala necelá jedna, z níž jsem ještě část strávil ve frontě na kontrolu zavazadel. Problém ale byl v něčem jiném. Dorazil jsem včas, ale nad letem se vznášel otazník. Ve Varšavě totiž právě zuřila sněhová kalamita. Zuřila? Kalamita? V našich krajích v zimě dříve také sněžilo, ale tehdy to lidem připadalo normální. Dříve mohli lidé den počkat, zatímco dnešní doba je tak uspěchaná, že opoždění o několik hodin (nebo dokonce o pár dní) vnímáme jako katastrofu. Je chyba opravdu v počasí? Pěkně se mi filozofuje, ale sám nesnáším opoždění o nic lépe než ostatní, spíše naopak. Na zpáteční cestě jsem nemusel nikam spěchat, nikde jsem nemusel druhého dne být. Při cestách na turnaje by ale jednodenní zpoždění většinou vadilo podstatně více. Navzdory tomu mi ale zdržení a čekání vadí, jsem dost netrpělivý. V životě i za šachovnicí. Spěch se stal nežádoucí součástí mého životního stylu. Jdu s dobou.

 

Co se dělo dále? Plánovaný odlet byl neustále odsouván, zpožděných letů bylo mnoho. Zalitoval jsem, že jsem si nekoupil dražší přímou letenku. V 8 hodin večer přišlo oznámení, že let byl zrušen. Díky znalosti polštiny jsem se to dozvěděl o půl minuty dříve než mnozí jiní, ale přesto mi trvalo velmi dlouho, než jsem zjistil, kam vlastně mám jít. Nakonec to ale bylo jedno, protože všichni pasažéři plánovaného letu do Prahy se sešli u pohyblivých pásů, kde čekali na svá zavazadla.

A tady někdo nezvládl organizaci. Nevím, kdo za to byl odpovědný, ale na zavazadla jsme čekali asi hodinu a půl! Po pár desítkách minut se na pásech objevila zavazadla ze Splitu a začala tam cirkulovat. Poprvé, podruhé, potřetí... Takto desítky minut obíhala zavazadla bez pasažérů, zatímco se na ně dívali pasažéři bez zavazadel. Nejistě jsem se zeptal nějakých Poláků, zda také cestují do Prahy. Jeden pán mi odpověděl a vznikl z toho rozhovor, jehož přibližnou verzi zde zaznamenávám:

(Já) Letíte do Prahy?

(Pán) Ano.

(Já) Dobře. Dostali jste kufr? Já ne.

Ne. Ale můžeš si tady vzít jiný. Nebo i dva. Třeba tenhle je pěkný.

(Já) Ne, dva (kufry) ne, za to je příliš vysoký trest. (Tuto a ještě jednu větu jsem řekl anglicky, zatímco jinak jsem mluvil špatnou polštinou.)

(Pán) Ne, to není zakázané. Tady je zakázané jen přepravovat drogy a zbraně,... (Pán ukázal na velký nápis na sloupu. Já jsem mu ukázal, že pod tím je méně viditelně zakázáno i odnášení cizích zavazadel.)

(Já) Do Čech se vrátím na jaře a do té doby budu bez občanství.

(Pán) Dobře, naše země potřebuje chlapce na ženění.

Tady rozhovor skončil. Ještě jsem chtěl dodat, že bych do svého jarního návratu mohl reprezentovat Polsko. A vzápětí sám sobě namítnout, že by to nemělo smysl, protože mezinárodní soutěže družstev se hrají až na podzim, kdy už budu dávno doma. (Pokud znovu neuvíznu na nějakém letišti.) Mezi šachisty bych svou myšlenku pronesl, ale i já jsem pochopil, že nešachové publikum by jí nerozumělo.


Nějak jsem nebyl připraven mluvit polsky. Ten jazyk jsem se učil sám. Jednak mluvením, jednak z dědovy 40 let staré učebnice. Ta se mi z hlediska výběru textů líbí, ale kvůli době vzniku a odlišné koncepci neobsahuje kapitolu Cestujeme letadlem. Zato v ní ale je povídka (nebo příběh) s nepříliš povzbudivým názvem Poslední let.

Také při anglické konverzaci jsem narazil na nějaké potíže. Pro frontu (čekajících, nikoliv bojujících lidí) jsem používal naučeného slova queue a zprvu jsem nerozuměl ostatním, když používali slova line. Oni zřejmě naopak nerozuměli mně.


Na letišti jsem u sebe měl přibližně 2 000 eur, ale téměř jsem nebyl schopen se dostat z Varšavy domů. Polské złoté jsem u sebe neměl žádné, naštěstí jsem alespoň měl u sebe platební kartu. Situace mi trochu připomněla satirický román Zlaté tele od sovětských autorů Ilfa a Petrova (kteří se ve skutečnosti jmenovali jinak). Hlavní hrdina Ostap Bender v něm velmi důvtipně, ale nepříliš čestně vydělal milión rublů (hodně velké peníze), ale poté zjistil, že mu v sovětské společnosti nedávají žádnou reálnou moc, protože nemá zaměstnání a není začleněn do socialistické společnosti. Nevím, nějak se mi to nezdá. Ta knížka je velmi vtipná, ale někde autoři udělali značné ústupky tehdejší vládnoucí ideologii. Nevím, zda sovětskému režimu na počátku 30. let ještě věřili, nebo zda tyto ústupky udělat museli, aby kniha vyšla bez nepříjemných následků. Vřele ale mohu doporučit jejich knihu Dvanáct křesel, tu ideologické tlaky prakticky nepoznamenaly. Zlaté tele je slabší než první díl, ale také obsahuje zajímavé nápady. Vtipná je například pasáž o tom, jak problémoví nájemníci zapálili svůj dům. Jedna stará babička bydlela v podkroví, nedůvěřovala elektřině a svítila si petrolejkou. Jeden z nájemníků se bál, že dojde k požáru, a proto se nechal pojistit. Když to zjistil další, vynadal prvnímu a také se nechal pojistit. Když už byli v domě pojištěni všichni kromě staré babičky a ještě jednoho člověka, který o situaci nevěděl, nájemníci se dohodli a ve stanovenou hodinu svůj dům zapálili. Vymyslet něco podobného není snadné, autoři knihy v tomto ohledu odvedli skvělou práci.

 

Během dlouhého čekání na vrácení zavazadla jsem si koupil velkou láhev vody a dvoje slané tyčinky. (Bagety tam nebyly a ostatní dostupné pochutiny nevypadaly o nic zdravěji. Slané tyčinky mě zaujaly zejména svou velmi nízkou cenou.) Měl jsem štěstí, nedaleko byl levný bezcelní obchod. (Takových není mnoho. Když se neplatí za zboží clo, obvykle na úkor zákazníků vydělává místo státu někdo jiný.) Platit jsem musel kartou.

Pokud to nevíte, tak nemám rád slaná (nebo spíše přesolená) jídla. Vzal jsem proto tyčinky a z každé jsem oloupal co nejvíce zrnek soli. Nicméně i potom byly tyčinky příliš slané. To je vskutku pozoruhodné. Nedalo by se zkoumáním tohoto jevu poodhalit tajemství homeopatické medicíny? Můžete si říci, že je nesmyslné kupovat si slané tyčinky a potom je jíst bez soli. Ale lidé pijí kávu bez kofeinu, čaj bez theinu i nealkoholické pivo. A když k tomu připočítáme ještě let bez odletu, není snad odsolování slaných tyčinek ničím zvlášť mimořádným.

 

Nakonec přijela naše zavazadla a vydali jsme se do dlouhé fronty na reklamace. Společnost Lot byla zrušením letů postižena asi nejvíce, více než stohlavou frontu zákazníků obsluhovali dva (zpočátku) až čtyři (později) zaměstnanci. Fronta postupovala pomalu a připozdívalo se. Zrušení letu jsem nikdy dříve nezažil. Vedle mě ve frontě ale stál pán z Austrálie ve věku okolo 55 let a ten říkal, že něco takového (nemyslel asi zrušení letu, ale spíše mimořádně dlouhé fronty) také ještě nezažil! Přitom zjevně létal často. Nebyl jsem tedy jediný, kdo byl zaskočen. Když jsem se konečně dostal k přepážce, nemohl jsem najít letenku, takže jsem někoho musel pustit před sebe. Nakonec jsem ji našel, ale znamenalo to další zdržení. Pak jsem dostal novou letenku na druhý den a musel se zařadit do další fronty, tentokrát na ubytování a dopravu do hotelu a zpět na letiště. Alespoň za ubytování a dopravu jsem nemusel platit, ale pořádně se navečeřet jsem nestihl. Do hotelu jsem se dostal někdy po půl čtvrté ráno! Nebudu před Vámi zastírat, že část zpoždění (odhadem půl hodiny až hodinu) jsem si asi způsobil sám tím, že jsem někdy nevěděl, kam se mám vydat nebo co mám udělat, ale za podstatně větší část zpoždění mohou jiní. Nebyl jsem jediný, komu vše trvalo tak dlouho. Samozřejmě chápu, že nemůžeme poručit větru a dešti a je nesmysl z toho někoho obviňovat, ale vše se určitě dalo vyřešit rychleji. Přinejmenším to vracení zavazadel se dalo zorganizovat mnohem lépe a rezervy byly i jinde. I was disappointed by Lot a lot! (Pokud to nevíte, Lot je název letecké společnosti. Polsky to znamená let.)

 

Sice se o mně říká, že jsem introvert, ale není to tak docela pravda. Když právě nikam nespěchám, projevuji se naopak jako extrovert. Při čekání ve frontě jsem měl plné ruce a nemohl jsem si pořádně ani číst, proto jsem dost času strávil komunikací s dalšími cestujícími. (Slovo cestující má s ohledem na zrušený let a čekání ve frontě určitý nádech ironie.) Povídal jsem si přinejmenším s devíti lidmi! (Pochopitelně ne zároveň, spíše postupně. Při dělení dvou front na čtyři nebo při přechodu do další fronty se vedle mě objevili zase jiní lidé.) Mám pocit, že kategorie jako introvert nebo extrovert slouží k tomu, abychom si mohli přehledněji utřídit skutečnost a lépe se v ní vyznat. Ale jako takové samozřejmě jsou i zdrojem zkreslení. Nebavím se s introvertem ani s extrovertem, ale s konkrétním člověkem, který se modelovému introvertovi nebo extrovertovi pouze více či méně blíží, ale na jehož jednání působí i mnoho jiných okolností. Tady bych mohl začít mluvit o ideálních typech v sociologii a ekonomii Maxe Webera, ale mám intenzivní pocit, že na to téměř nikdo není zvědavý. A pokud přeci jen ano? Pak bych odpověděl Capablancovým výrokem: "Look in the books!" Během čekání ve frontě jsem poznamenal, že se nacházím snad v jediné situaci, v níž je nespavost výhodou. (Mimochodem, ráno před odletem z Litvy jsem se probudil okolo třetí hodiny a nedokázal jsem znovu usnout.) Nikdy jsem nehrál bleskový maraton, ale teď jsem musel vydržet vzhůru podobně dlouho. Maraton to byl, ale bleskový rozhodně ne!

 

Když jsem se dostal do hotelu, byl jsem už na pokraji psychického vyčerpání. Hotel byl luxusní a pokoj byl dobře vybaven, ale v dané situaci jsem to nedokázal ocenit. Byl jsem také velmi unavený. Kvůli čekání na letišti jsem složil bobříka nespavosti - 24 hodin beze spánku! Přiznám se, že takovou zkoušku jsem ve Foglarových knihách nenašel, ale k bobříkovi hladu jsem také neměl až tak daleko. Druhé slané tyčinky jsem už nedojedl. Systém vypínačů v pokoji byl dost komplikovaný. Nakonec jsem ale usnul. Spal jsem asi 4 hodiny, pak jsem se vydal na snídani a začal jsem se shánět po vozu taxi, který by mě odvezl na letiště. (Od letecké společnosti jsem dostal poukázky na jízdu do hotelu a zpět.) Nakonec se podařilo nějaký najít, ale stálo to asi půl hodiny. Naštěstí jsem měl značnou časovou rezervu, jak tomu v mém plánování obvykle bývá. Na letišti jsem se zařadil do fronty, vyzvedl si palubní vstupenku a došel do odletové haly. Let byl jen mírně opožděn. Nastoupili jsme do autobusu, aby nás odvezl. Tady ale nastal další problém. Kola uvízla v závějích a nemohli jsme se rozjet. Nakonec řidič otevřel zadní dveře a pár lidí vystoupilo, aby roztlačili autobus. Čekal jsem, že budeme muset vystoupit všichni, ale stál jsem až u prostředních dveří a ostatní se k vystupování nějak neměli. Naštěstí se zhruba desítce odvážných podařilo roztlačit autobus i s pasažéry! Popojeli jsme o pár metrů a zastavili. Někdo vtipně poznamenal, že jsme dojeli na místo a můžeme vystoupit. Ve skutečnosti řidič čekal, až nastoupí desítka dobrovolníků. Pak se autobus opět rozjel a dovezl nás až k letadlu. Náhradní let byl dalšího dne obsazen asi ze třetiny, přičemž nejméně tři lidé včetně mě na něj dostali letenku výměnou za minulou. Během cesty z Varšavy do Prahy se už nic mimořádného nestalo a zbytek cesty proběhl zcela normálně, pročež o něm nebudu psát.

 

Domů jsem dorazil v úterý odpoledne. Ve středu dopoledne jsem se právě z nějaké pochůzky vracel domů, když před domem zastavila dodávka. Vyšel z ní doručovatel a proti podpisu mí vydal šachy. Když jsem byl ve Varšavě, říkal jsem si, zda šachy náhodou nedorazí dříve než já. To se nestalo, ale rozdíl nečinil ani 24 hodin! Mimochodem, při psaní o té šachové soupravě jsem na jednu věc zapomněl. Ty šachy jsou trochu zvláštní. Figurky se totiž nedají shodit. Nebo dají, ale znovu se díky speciálnímu tvaru vrátí do vertikální polohy! Jeden člověk se tam výjimečně spletl a omylem se zmínil o "invisible chess" (neviditelné šachy) místo skutečného názvu "invincible chess". (neporazitelné šachy).

Po návratu jsem se dočetl, že Litva (a konkrétně Vilnius) je z hlediska násilných úmrtí v EU na špičce. Ale já jsem nic takového nepozoroval, město vypadalo celkem bezpečně. Zase je tu to věčné dilema. Má člověk věřit spíše tomu, co vidí (respektive slyší nebo se jinak dozví sám), nebo tomu, co se dozví zprostředkovaně? Univerzální odpověď tady asi neexistuje.

Před odletem se mě organizátoři ptali, zda bych se podobné akce zúčastnil i za rok. Odpověděl jsem jim tak, jak většinou odpovídám, tedy že o účasti uvažuji, ale že si zatím nejsem jistý. Možná se za rok zúčastním znovu. Ale letenku si asi raději koupím přímou, i kdybych si za ni měl pár stokorun připlatit!

 

zobrazeno(9231x) | příspevky(3x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

21.12.2010 18:53:47 | David Navara

K čekání ve frontách nic zvlášť zajímavého dodat nemohu - stáli jsme na místě, povídali si a občas udělali krok nebo dva dopředu. Potom jsem došel k přepážce, tam jsem dostal poukázku na ubytování a dvě poukázky na vozy jedné taxislužby na trase letiště-hotel. Pak jsem odjel do hotelu, kde jsem se mimořádně vyděsil při zjištění, že nemám palubní vstupenku, protože jsem měl mylný dojem, že mi ji někdo už dal. Myslím si, že těch pár přidaných vět příběhu nic nepřidalo. Na poslední poznámku jsem chtěl zareagovat níže uvedeným komentářem. Nadšený jsem z té poznámky nebyl, protože mi připomněla, že ještě v 25 letech jsem sám. Je to začarovaný kruh - nechci si hledat partnerku, protože se sebou nejsem spokojený, ale to, že jsem sám, mou nespokojenost ještě prohlubuje. Doufám, že někdy tu pravou najdu, ale čas běží. Stačí? Jinak pro příště upozorňuji, že nevím, proč bych podobné myšlenky měl (ještě na anonymní výzvu) ventilovat na internetu.

20.12.2010 15:05:58 |

No tím čekáním ve frontách se děj trochu zasekl, ale ten přepis rozhovoru je špicovní

BTW jak jsi v duchu zareagoval na poslední poznámku toho pána?

19.12.2010 19:04:29 | Patrik

Vynikající zpracování, velmi jsem se pobavil a poučil. Díky!

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox