Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Kanada

[08.01.2016 18:02:36]

V roce 1981 se bratrovi Václavovi narodil syn Libor. Já jsem v tu dobu studoval na Vysoké škole stavební v Brně. Studia mně ale moc nešla, musel jsem vynakládat mnoho sil, abych se na škole udržel. Po dostudování jsem začal pracovat u Dopravních staveb. Na udržování rodinných vztahů tedy; z výše uvedených důvodů;  mnoho času nebylo. Všechna setkání z té doby se synovcem Liborem, bych mohl na prstech jedné ruky spočítat. A od zahájení jeho studií na pražských právech jsem ho viděl snad už jen jednou. Veškerý volný čas Libor trávil v zahraničí cestováním a brigádami.  Občas jsem od bratra slýchal, že se Libor pohybuje tu v Manile, tu na kole na vysokohorských túrách v Kolumbii. Jindy mi zase  vyprávěl, jak Libor pracuje na rybářské lodi, nebo řídí půjčovnu aut, nebo hledá zlato na Aljašce.

            V loňském roce se druhý bratrův syn Milan ženil – na Sýpce v Blansku. Tam jsem Libora po letech zase uviděl. Hodně jsme si spolu povykládali a strávili spolu tolik času jako snad nikdy za všechny předcházející roky dohromady. Hodně mi toho navyprávěl, jeho druhým domovem se stala Kanada, konkrétně Yukon, město Whitehorse. Živil se v těch dalekých končinách např. i jako státní zástupce, to ho ale moc neuspokojovalo a nyní pracuje jako průvodce, příležitostně dělá prospektora, založil si malou cestovku a také létá pro kanadskou leteckou záchrannou službu.

            V rozhovoru se mi zmínil i o tom, že píše příběhy z historie leteckého záchranářství v severní Kanadě, některých z nich se i sám účastnil. [ Jedno jeho vyprávění jsem umístil na závěr tohoto blogu, třeba Vás taky zaujme.] V budoucnu by chtěl tyto příběhy vydat jako  samostatnou knihu.

            Na závěr našeho vyprávění jsem neodolal náhlému pokušení a zeptal se Libora zda by nás; pokud bych nějakou skupinu poskládal; neprovedl  Kanadou. On přikývl, že ano, že by to šlo. Netrvalo ani čtrnáct dní od našeho setkání a vše bylo domluveno. V září 2016 vyrážíme. Čtyřmi obytnými vozy pojedeme z Vancouveru do Calgary. Těším se a třeba, jestli to všechno dobře dopadne, i Vás zaujmou poznámky z naší Cesty.

Letošní vánoční vycházku Moravským krasem jsem nemohl pojmout nijak jinak než jako kanadskou. S Kamarády a přáteli jsme se prošli ke Třem smrkům u Ruprechtova a bonbónkem na závěr bylo setkání s medvědy. Libor, ale říkal, že v  Kanadě budou mnohem větší.

 

Hodně štěstí v novém roce.

Vlastík

 

 

Medvědi na Chilkootu

Chilkoot Pass – legendární průsmyk v horách na hranici mezi Aljaškou a kanadským teritoriem Yukon, kudy se na přelomu roku 1897/1898 pokoušelo několik desítek tisíc zlatokopů projít na nedávno objevená zlatá pole na Klondiku. Trasa dlouhá 57 kilometrů – od pobřeží Tichého oceánu až po začátek splavitelné cesty po řece Yukon – skrývala nesčetná úskalí, spojených především s faktem, že  v konkurenci tisíců dalších zlatokopů čas hrál kritickou roli a kdo chtěl uspět, nemohl čekat na jaro a musel  vyrazit do hor už v zimě. Neprostupný terén, laviny, mrazivé počasí. Několik set zlatokopů zaplatilo za tento pokus životem, další tisíce cestu vzdaly a vrátily se do přístavu Skagway. Po všech ale zůstal velký příběh odvahy, který dodnes každoročně inspiruje  mnoho turistů k pokusu zdolat Chilkoot v jejich stopách.

Dnes už ale málokdo vyrazí na Chilkoot v zimních podmínkách, natožpak s tunou zásob na zádech, jak předpisovalo pravidlo stanovené hlídkou Kanadské královské jízdní policie, patrolující na vrcholu průsmyku za zlaté horečky. Pro dnešního turistu, putujícímu v letní sezóně v moderním oblečení a vybavení, jsou tato nebezpečí značně redukována (ale ani tak je nelze podceňovat), nicméně jiná zůstávají. Zdaleka největším strašákem pro kohokoliv, kdo poprvé vstupuje na půdu kanadské či aljašské divočiny, je divoká zvěř, a především pak medvědi. Uvidět medvěda není až tak výjimečná záležitost,  obvykle na bezpečnou vzdálenost několika set metrů. Někdy ale i o hodně blíž.

Na podzim roku 2011 jsem na Chilkootu průvodcoval skupinu čtyř japonských turistek. Bylo to v září, po sezóně, nikde nikdo, za první čtyři dny jsme na trase nepotkali ani nohu, počasí vyšlo nádherně a největší zvíře, které jsme cestou spatřili, byl krásný exemplář urzona kanadského. Až předposlední den odpoledne, v kempu u jezera Lindemann, jsme narazili na rakouského turistu Heinze, který si přechod Chilkootu naplánoval jako vrchol své návštěvy Kanady. Cestoval se skupinou kamarádů,  nicméně nikoho z nich k pětidennímu putování v podzimním počasí nepřesvědčil, a tak vyrazil sám.  Kamarádi čekali ve Whitehorse v hospodě. Heinz měl už po čtyřech dnech asi dost osamění, takže celý večer pusu nezavřel a docela se mu i dařilo odbourat německo-japonskou jazykovou bariéru.  Další den nás čekal poslední úsek cesty, od jezera Lindemann k jezeru Bennett, kde si před sto lety zlatokopové stavěli lodě či vory k další cestě po Yukonu na Klondike. Dnes je tam pouze zastávka železnice z dob zlaté horečky, která ale funguje jenom sezónně. Pro nás tam měl přiletět z Whitehorse hydroplán, Rakušan měl naplánovaných ještě 8 kilometrů navíc po kolejích k silnici, kde ho měli vyzvednout jeho kamarádi.

Ráno jsme chtěli vyrazit všichni společně, ale když Heinz viděl poněkud zdlouhavou přípravu Japonek k pochodu, rozloučil se a vyrazil sám.  My jsme vyšli asi za čtvrt hodiny po něm po stezce, která hned za kempem překračuje po mostíku malý potok a začíná stoupat od jezera zpět na hřeben. S vidinou večeře, postele a dalších náležitostí, které nás očekávaly už za pár hodin ve městě, panovala ve skupině velmi dobrá nálada, Japonky si dokonce začaly něco zpívat a nasadili jsme docela ostré tempo. Takže v první chvíli mě ani až tak nepřekvapilo, když jsme po pár minutách před sebou uviděli se ze zatáčky vynořit Heinze. V druhé chvíli mi ale došlo, že jde, respektive běží proti nám a ve chvíli třetí,  ještě než nám stihl povědět, že ho honí medvědice se dvěma mláďaty, se medvědí rodinka objevila v zatáčce za ním. Medvědice sice po spatření naší skupiny trochu zpomalila, ale nezastavila, a že Heinze pronásleduje, bylo z jejího chování jasné.

Na mé první tůře na Aljašce, v roce 2004, jsme s kamarády po postavení tábora strávili dobré dvě hodiny pozorováním podezřelého objektu dobrý kilometr daleko v údolí pod námi a diskusí, jestli je to medvěd nebo kámen a jestli se hýbe. Diskusi ukončil až příchod úplné tmy. Dvě hodiny, nepřeháním. Kamarád pak napnutou atmosféru vyšponoval ještě předčítáním z brožurky „Jak se chovat při setkání s medvědy“. Brožurka radila různé strategie pro různé situace a chování medvěda, přes pomalé vycouvání z problému až po předstírání mrtvoly, nicméně v paměti nám utkvěl především scénář, o  kterém brožurka lakonicky konstatovala, že „pak nezbývá než bojovat statečně.“  Ráno v denním světle se pochopitelně ukázalo, že se jednalo o kámen a my po sobě akorát rozpačitě koukali.

Od těch dob už uplynulo pěkných pár let, nesčetně tůr a nocí strávených v divočině a i těch setkání z medvědy už jsem zažil pěknou řádku. Z knih, ze školení, které musím jako průvodce každoročně absolvovat, ale hlavně z praxe mám ověřeno, že medvědi mají v 99% situací z člověka respekt, že se mu snaží vyhýbat a vzájemná setkání tak zákonitě končí oboustranným ústupem nejpozději v momentu, kdy medvěd zjistí, o koho jde. Ovšem pořád zbývá to nepříjemné jedno procento, situace, kdy výše uvedené neplatí a medvěd má zájem v interakci pokračovat (obvykle bohužel jednostranný). Medvědice chránící mláďata, medvěd vyrušený od hodování nad kořistí, zraněný nebo nemocný medvěd, ale taky třeba mladý agresivní medvěd, který je prostě zvědavý, to jsou všechno situace, u kterých je nejlepší řešení vůbec se do nich nedostat.

Tady, nad jezerem Lindemann to ale vypadalo, že jsme do jedné takové nakráčeli. Medvědice sice asi napřed jenom bránila své mladé, v takovém případě stačí ustoupit, dát jí prostor, dát najevo, že pro ni nejsme hrozbou, jenže Heinzův úprk v ní probudil lovecký instinkt (úplně stejně jako u psa) a to je podstatně horší. Medvědovi je nutné v takovém případě neustupovat, být agresivní, házet po něm kamení, vypadat jako silná a neohrožená skupina, dát mu prostě nasrozuměnou, že nejsme snadná kořist. No agresivní, silní a neohrožení – Heinze jsem musel jednou rukou držet, aby neutíkal dál, Japonky měly všechny okolo 150 cm a 45kg i s batohem (nehledě na to, že vytáhly fotoaparáty a v dobré víře začaly fotografovat) a mě poslední zbytky důvěry v dobrý výsledek celé situace dodával pouze protimedvědí pepřový sprej, který už jsem držel v druhé, třesoucí se, ruce. Tyto spreje jsou velmi účinné, zachránily už pěknou řádku životů, nicméně efektivní dosah mají okolo pěti metrů za ideálních podmínek. Medvědice šla stále přímo na nás, bez zastavování, bez pokusů nás nějak zastrašit, učebnicový příklad lovícího medvěda. Teprve když už byla od nás nějakých 6-7 metrů, podařilo se nám začít fungovat, tak bylo potřeba – Heinz popadl ze země klacek, kterým začal proti medvědici mávat, já jsem tudíž volnou rukou mohl začít házet kamení a Japonky se aspoň přidaly k našemu řevu. Zabralo to, medvědice se zastavila, začla se rozhlížet po medvíďatech a zjevně se probírala z loveckého rauše. Toho jsem chtěl využít a začali jsme proto, stále čelem k ní, ustupovat. Ale ouha, moc brzo – medvědice se vydala znova za námi. Teď už ale pomalým, volným krokem, neustále se ohlížela, cenila zuby a vrčela na nás. To už je podstatně méně nebezpečné chování, snažila se nás už jenom zastrašit. Když se dostala znovu příliš blízko, zastavili jsme náš ústup a zastavila se i ona. Začali jsme znovu ustupovat, vyrazila znovu za námi, stále na vzdálenost 10-12 metrů. Takhle jsme tancovali asi 20 minut, dokud jsme nedocouvali zpátky k mostku před kempem. V plánu bylo ustoupit až do kempu, kde je několik starých srubů, ve kterých bychom se mohli schovat, ale nebylo to potřeba – medvědici se na most nechtělo a najednou se rozběhla plnou rychlostí podél potoka pryč, obě medvíďata za ní.

Jakmile se nám přestaly třást nohy, došli jsme zpátky do kempu, kde jsme dvě hodiny počkali, abychom dali medvědům čas opustit stezku. Na druhý pokus už se nám podařilo projít, po medvědech zbyly jenom stopy v bahně, a bez dalších potíží jsme dorazili k jezeru Bennett, odkud nás odvezl hydroplán i s Heinzem, který už se od nás po zbytek cesty nehnul na krok.

Libor Chládek

 

 

 

fotografie

zobrazeno(23218x) | příspevky(8x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

03.03.2016 15:16:15 | Lenka Třísková

 Zdravím Vás,

slovy dnešních teenagerů OMG (Ó,my god!), úžasná pozvánka třeba k nedělnímu výletu.

 

Pěkný den, LT

20.01.2016 17:40:22 | Pavel Zeman

 Prvně děkuji za krásný den 16. vycházky kolem Krasové.Pro mě to bylo víc než potřebné ikdyž jsem ušel malý okruh. Dodalo mětomotiv nic nevzdat.Jak jsem na tom dobře víš a tak jsem rád, že pěkný den vyšel a neměl žádnou chybu. Za to moc děkuji.                                                                                                                                     Článek o cetování a Kanadě čtu velmi rád. Zvláště pak, že popsané jsem vyděl na vlastní oči, V  Kanadě jsme byli ne jednou a zážitky jak bylo popsané v článku potvrzuji. Alespoň jeden zážitek.Medvěd Baribal na 5. kroků ode mě. já však v autě a on venku a to bylo dobře.Následovalo, že jsme se setjkali  s pořádným samcem GRIZLI  stá na zdních opřen o strom,my nad ním nahoře na silnice, on dole pod námi dobře 50 m v údolí.Pozorovali jsme ho asi pět minut, když k nám dorazilo auto strážce parku a důrazně nás vykázal nad další serpentýnu, kde se zvěšila vzdálenost.Podle jeho vykládání i tento kolos umí vyvinoz tak velkou rychlost, že bychom měli co dělat naskákat do auta odjet.To říkám proto ať se vám návštěva Kanydy vydaří a dejte na sebe pozor ať se v pořádku vrátíte.I jiné neobyčejné věci vás tam čekají. Pavel 

13.01.2016 17:21:59 | Alois Kunc

 Jaj, po přečtení blogu se do Kanady teším ještě víc :-) A věřím, že při početnosti naši skupinky a mnohdy určité bujarosti/veselosti se nám podaří navzájem s medvědy vyhnout :-)

Liborova povídka je moc čtivá, dala se téměř přečíst jedním dechem.

13.01.2016 07:13:14 | :)

Díky napínavosti příběhu mám pěknou hladinku adrenalinu v krvi :). Snad mě nakopne k lepším pracovním výsledkům. Pěkné čtení! 

12.01.2016 16:26:11 | Jaroslávek

 Moc pěkný blog, parádní medvědí historka. V Kanadě se od Pavlyse, který je v "mém" autě nehnu ani na krok, věřím mu.

12.01.2016 13:50:43 | Radek Kalod

O Kanade toho moc nevim, a troufam si, Vlastiku, tvrdit, ze v rijnu 2016 bude blog prave o Kanade:-).... ale vanocni vychazka byla paradni, od trasy, az po atrakce i pres bohate pohosteni.

11.01.2016 12:24:18 | Jaroslav Hájek

Tak to je krása nesmírná. Po Kanadě toužím a pokud se podaří skloubit moje roky s programem, rád se přidám. Díky Vlastíku! Již 54. Zaječice šachové budou 28. - 29. 5. 2016 a rád cyklisty znovu uvítám chlebem, solí a slivovicí.

09.01.2016 18:42:16 | Petr N.

Diky Vlastikovi jsem mel to stesti potkat Libora i ja. A musim rici, ze jeho zazitky z cest jsou opravdu velice zajimave, inspirativni a poutave. O to vice me tesi ta skutecnost, ze v zari v tom jednom ze 4 karavanu budu sedet i ja! A s pruvodcem, jako je Libor to bude bezesporu uzasna expedice!

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox