Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Milenci v lese

[10.10.2017 10:00:00]Nedávno jsem četl esej mého kamaráda „O radosti z malých věcí“. Já jsem už delší dobu chtěl napsat nenáročné povídání o víkendových vycházkách. Neviděl jsem v tom ale nic moc hlubokého, nějakou pointu, ale třeba to některým z Vás v této zjitřené době ani vadit nebude.

Takřka každou sobotu a neděli chodím brzy ráno na sedmikilometrovou lesní procházku s naším ridgebackem Sheilou. Výjimku tvoří jen brzký nedělní odjezd na šachový zápas apod. Že by se mi pokaždé zvlášť chtělo nemůžu říct, ale když se vracíme tak nikdy nelituji. Jak jdou roky, tak se i přístup Sheily k vycházkám mění. Jako vzrostlá slečna se bez bázně a hany vrhala do hlubokých houštin a jejím největším zájmem bylo poznat všechna zákoutí a tajemství lesa. Nejvíc mě v mé paměti pobavila vzpomínka na nedělní ráno, kdy z hustého remízu znechuceně odkráčel vzrostlý lišák, zjevně načučený, že kdosi ruší jeho sváteční klid. Vždy když mi Sheila zmizí z dohledu, tak si počítám do stopadesáti, to jsem v klidu. Po stopadesáti už jsem nervní a nedočkavě vyhlížím, kde že se mi objeví. Nezřídka úplně odjinud než myslím, většinou v mírně nahrbeném postoji, unavená, s jazykem na vestě, ale z celého jejího těla září volnost a svoboda. Teď, když už se jí objevují šediny okolo čumáku, tvoříme spolu naprosto dokonale vyladěnou dvojici. A v létě, kdy si vykračuji jen v šortkách, ladíme i barvou. Ona už s dospělým nadhledem, spíše jen kontroluje svůj revír, a já už taky přesně vím, kdy a kde zahlédnu její tělo mezi stromy, a kde u jakého rozcestí na mě počká. A u prvních domů naší obce už taky dobře ví, že končí její hodina svobody, kdy může vše. Sama přijde a dobrovolně, bez protestů si nechá nasadit obojek. Hanička s námi nechodí, nemá nervy na Sheilino lítání po lese. Vždycky nás ale přivítá otázkou „Co Sheila, zlobila“? A já, ať už byl průběh vycházky jakkoliv složitý, řeknu jen „Ne, ne dnes byla opravdu moc hodná… :)“

Ale i samotný les mě dlouhé roky něčím překvapuje. V jednom místě se například co půlrok objevují osamělé pentle, a někdy i ozdobná „papírově umělohmotná kolečka. Hlavou mi v těch chvílích probleskává: „Kdo je sem asi dává? Co zde prožil? Nebo jsou to jen znamení při dětských hrách?“ Nejvíc se mi samozřejmě líbí myšlenka, že zde někdo cosi mimořádného zažil…

V jednom místě vede přes cestu koryto po většinu roku vyschlého potůčku. V obdobích dešťů se rozvodní, ale naštěstí se uprostřed nachází příhodný kámen a tak stačí hup hup dva poloskoky a potůček je pohodlně za mnou. Letos na jaře se velmi rozvodnil, musel jsem najít jiný přechod a taky jsem vnímal, že přechodový kámen zmizel. Podvědomě jsem si říkal, že tam budu muset nainstalovat jiný, a kde ho najdu a tak. Posléze voda opadla a po pár dnech jsem se musel pousmát nad svými zbytečnými „starostmi“. Uprostřed koryta trůnil jiný kámen, kde se vzal, tu se vzal. Nevím, ale lákal a zval k tradičnímu hup hup a taky se mi v tu chvíli zdálo, že mi s úsměvem říkal: „Neřeš a netrap se zbytečnými starostmi! Všeho dočasu, však všechno nakonec nějak dopadne!“

Kapitolou samou pro sebe jsou stromy, objevil jsem třeba milence, kteří ale vyniknou jen v určitém ročním období. Ani nejsou v nějak krkolomné pozici, ale vyznívá z nich jak moc se mají rádi.

Na jiném místě vyloudí úsměv na mých rtech parta kamarádů podpírajících cestou z hospody „kořalkami zlomeného“ kolegu. Jakoby nám lidem z oka vypadly. Tak bych mohl pokračovat dál a dál, ale zmíním už jen jedno tajemství krasovského lesa. Houby!!! Mám v lese svoje místa, poznám kdy rostou. Třeba červené muchomůrky jsou velká nápověda. Okamžik, kdy objevím velkého hřiba, vždy rozbuší moje srdce a vryje se mi do paměti. To jsou nádherné a mimořádné chvíle, nedají se koupit za žádné peníze. Jenom jednou v roce, jen v jednom týdnu, zaplaví určitou část lesa moře suchohřibů. To jsou moje houbařské žně. To jsem nikdy dříve nezažil. Určitě je to ale i tím, že jsem žádný jiný les tak dobře nepoznal a ani neporozuměl co všechno mi svou nenápadnou řečí říká a sděluje.

Vlastík













 

zobrazeno(4636x) | příspevky(10x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

13.10.2017 13:04:19 | Martin

Možná trochu naváži na jeden z předešlých příspěvků: Mám dceru ve věku čtrnáct let. Nedávno za ní přijela vrstevnice z cca desetitisícového městečka poblíž Lipska. Nejvíc ji u nás v Boskovicích překvapilo to, že večer chodíme s pejskem na procházky a jakoby nic se pohybujeme nejen po městečku, ale i po jeho okolí! U nich je to již naprosto vyloučené. A ani u nás už večer nechtěla nikam chodit. Strach z tamních přistěhovalců má v sobě již velmi zažitý... Nechci tímto smutným příběhem narušit Vlastíkem a dalšími navozenou atmosféru. Jen : Važme si naší dosavadní svobody, nenechme se o ni připravit politikou tisícihlavé armády evropských úředníků a našich sluníčkářů. Martin

12.10.2017 17:23:54 | Zdena H.

Často čtu vaše blogy, které mi Jára přeposílá. Všechny jsou poutavé, a přestože šachy  hrát neumím, vždy mě zaujmou. Ale tentokrát jste mi připravil opravdu krásnou chvilku u vašeho posledního / věřím, že bude ještě hodně dalších / . Já sama mám podzim ze všech ročních období nejraději, ale tak krásně to vyjádřit a popsat neumím. A tentokrát mě ještě zaujaly překrásné obrázky, které váš blog doplňují. Měla jsem i to štěstí, že jsem se od vás dozvěděla pár informací o jejich autorovi. Díky, pane Vlastíku, velice si vás vážím pro vše, co stíháte kromě svého, jistě náročného, zaměstnání. Vzpomínám na první cestu Šachovým vlakem a bowling v Bratislavě. Máte můj upřímný obdiv

12.10.2017 14:05:22 | Pavel

Pointou je radost z lesa, z procházka, na které žádných point ani atrakcí netřeba. Rád chodím sám lesem. 

11.10.2017 18:29:33 | Monika

nádherný hríb!! a mňa nikto na huby nezoberie... 

11.10.2017 13:53:09 | Petr

Je velmi zajímavé jak naprostá většina lidí bere za zcela samozřejmé, že všichni mají dostupnou a zcela garantovanou živou přírodu. Pro zamyšlení je, jak dlouho nám tato úžasná volba vydrží?

Naděje tu je :-)

https://www.boredpanda.com/nature-reclaiming-civilization/

10.10.2017 22:12:49 | Luboš Š.

Nádherný článek plně zapadající do tohoto podzimního času, díky za něj!!! Také díky němu vidím na tomto nepříliš vlídném období trochu víc pozitivního:-)... Takže přeju co nejvíc pohodový podzim nám všem:-). L

10.10.2017 20:45:52 | Alice

 Vlastíku děkuji za Váš blog, cítím z něj melancholii, vděčnost, pokoru, moudrost, radost, cítím úplně stejně každý podvečerní den, kdy jsem se naučila chodit ven se svým pejskem yorkshierem na procházky do lesa v Moravském Krasu. Je to úžasný pocit zavřít počítač po celodenním shonu, převléknout se z "načančaných šatů a lodiček" do "gumáků a maskáčů" a vyrazit do lesa, dívat se okolo sebe  a užívat si Ty krásy přírody. Je nádherné jak příroda okolo nás se mění a v každém ročním období je stejné místo úplně jiné. Zbožňuji tyto dny kdy se stromy barví, je trošku mlha, je cítit vůně přicházjící zimy. Okolo nás je tolik krásných míst. Děkuji Vlastíku, pěkný večer.

10.10.2017 20:01:11 | Pavel Zeman

 Kdo poznal alesponˇtrochu tento kraj a hlavně z vycházek před koncem roku a alespon prolistoval knížku 300 let založení obce ROGENDORF a v roce 1946 11.8. dostala nový český název  KRASOVÁ. Mohu říci za sebe, že povídání je poutavé a nechybí mu lirické zazpomínání.Snad každý má své oblíbené místo, kraj Vysočina a můj střed Tři stuně napsali dloudou tratˇvzpomínek, radosti i vážných situací za totalitních režimů. To patří k tomu, když je človět dřív narozený. Je tam krásně jako v Krasové a v lese je vlese. Pavel 

10.10.2017 18:50:30 | Luděk Sedlák

Moc hezké povídání a neřekl bych, že nemá pointu. Každý by si měl najít takové místo, kde se může ponořit sám do sebe, udělat si radost, třeba si zavzpomínat, ale hlavně zapomenout na všechny starosti.

10.10.2017 16:40:46 | Jaroslav Hájek

Krásné podzimní zamyšlení. Já se dříve rád vracel na Mumlavu a Rýžoviště, neboť se tam konaly krajské přebory Východočeského kraje v šachu. Dnes, naopak, rád poznávám stále jiná místa a doufám, že jich ještě hodně navšívím. Třeba hned zítra, jedu vlake do Brna, kešky budu hledat v Líšeňské rokli.

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox