Jan Hofírek

otec a trenér Benedikta Hofírka, mistra ČR v rapidu 2010 - H12, mistra ČR 2011 - H12

Nekončící cesta ( 2 )

[30.05.2011 19:10:51]

Spolu s mou ženou jsme se při výchově a vzdělávání našich dětí snažili řídit tím, čemu se obvykle říká "zdravý selský rozum" nebo "zlatá střední cesta". Rozhodně nemám nic proti novým, tzv. alternativním trendům, ale myslím si, že jak matkám, tak i otcům je již jaksi od přírody dáno, jak se ke svým dětem chovat, jak je vychovávat, popř. vzdělávat. Tyto mateřské a otcovské "pudy" jsou totiž podle mne určitými nepodmíněnými reflexy, kterým se tedy není třeba pracně učit či je dokonce nějak odborně studovat. Vždyť např. každá maminka na své děťátko mluví ( i když to jí ještě není schopno odpovídat), protože "ví" či spíše cítí, že to tak prostě "má být" - a dětští psychologové dosvědčují, že je to i z ryze vědeckého pohledu správné. Větším dětem zase jejich tátové čtou před spaním pohádky, aniž přitom třeba ví, že to doporučují i odborníci, neboť se tím rozvíjí dětská představivost, fantazie a abstraktní myšlení.

Takže tak nějak to fungovalo i u nás, snad jen s tím rozdílem oproti jiným rodinám, že čtení pohádek mi zabíralo několik hodin denně, což mělo za následek poměrně rychlé "vyčerpání zásob" pohádkových knih, načež jsem byl nucen vypomáhat si vyprávěním príběhů a zážitků ze svého dětství a posléze z dob své základní vojenské služby. Tato vyprávění děti zbožňovaly do té míry, že se z nich postupem času vyvinuly jakési svérázné večerní rituály, v nichž jsem byl já hlavní postavou, mající za úkol sypat z rukávu stále nové a nové "příhody". Postupem doby se pro mne dětské prosby ("Tatínku, pověz nám, prosím, nějakou příhodu!") měnily v jakousi "noční můru" - večerní normou se totiž staly 3 příhody, pokud možno co nejvíce dlouhé, takže když jsem celý ochraptělý odcházel z dětského pokoje, čím dál tím více jsem nabýval dojmu, že být rodičem je nejtěžší job, jaký jsem dosud kdy dělal. Kompenzací za moje vypravěčské výkony mi bylo jednak hrdé vědomí, že jsem udělal něco pro "zvýšení intelektuální kapacity mozkových hemisfér" svých dětí, jednak pochvalná slova mé ženy, jak "to s těmi dětmi umím"...

Psychologie nás učí, že malé děti myslí konkrétně. Na otázku, co je to nůž, nám takové šestileté dítě nejspíš odpoví: "Nůž? To je na řezání!" A co je to židle? "Židle je přece na sedění!" Auto ja na ježdění, nůžky na stříhání...

Zkusme si představit šestileté dítě, které nám na tutéž otázku - co je to nůž - odpoví takto: "Nůž je jednoduchý pracovní nástroj, skládající se z rukojeti, která bývá najčastěji dřevěná nebo umělohmotná a vlastní pracovní části, tj. nabroušené ocelové čepele." Takové dítě budeme možná považovat za geniální, mnohem spíše však za zvláštní nebo "nějak divné".

Pokud nám ale patnáctileté "dítě" odpoví, že "nůž je takové to, co se s tím řeže", budeme ho rovněž pokládat za zvláštní a divné, ovšem z důvodu přesně opačného. U takto velkého dítěte totiž očekáváme poněkud jinou, řekněme abstraktnější, odpověď.

Jak se ale abstraktní myšlení u dětí vyvíjí? A jak jeho vývoji případně pomoci? Co máme dělat jako rodiče a co je lepší "nechat na školu"? Oklikou se vlastně vracíme tam, odkud jsme vyšli - ke čtení pohádek, k vyprávění, ke "komunikaci" s dětmi...

V odborných i laických kruzích se čas od času vedou debaty o tom, zda je vhodné či žádoucí, aby rodiče učili své děti ještě v předškolním věku číst. Někteří odborníci to nedoporučují a poukazují na to, že takové děti se budou ve škole nudit, bude jim chybět motivace k učení apod. Je to do určité míry pravda. Co ale dělat v případě, kdy se "předškolák" sám od sebe chce naučit číst? Zdá se mi nelogické takové dítě od učení odrazovat či dokonce trestat za to, že v tomto směru vyvíjí vlastní aktivitu, listuje v pohádkové knížce a začíná slabikovat první věty...

Naše děti uměly číst již před nástupem do školy. Myslím si, že to byl - hlavně v případě mého syna - velice dobrý tah. To už ale začínám mluvit šachovou terminologií...