Jan Hofírek

otec a trenér Benedikta Hofírka, mistra ČR v rapidu 2010 - H12, mistra ČR 2011 - H12

Nekončící cesta ( 10 )

[08.06.2011 09:30:47]

Na stránkách šachových knih a časopisů se občas vedou víceméně akademické diskuse o tom, kdo byl největším šachistou všech dob. Uvádějí se jména jako Morphy, Capablanca, Fischer..., aniž se bere v potaz, že jednoho každého z těchto šachových velikánů nelze poměřovat ryze individuálně a izolovaně, ale pouze v kontextu jeho doby, síly jeho soupeřů atd., a že tedy odpověď na výše uvedenou otázku je fakticky nemožná. Jestliže se nyní chci pokusit o jakési historické expozé vývoje šachové hry pod zorným úhlem tvorby velkých mistrů minulosti, pak důvod je jen a pouze praktický či pragmatický, protože jeho účelem je "vzít si" od těchto významných postav šachové historie to, co lze použít jako učební, tréninkový materiál.

Za "otce" moderního šachu bývá obvykle označován rakouský mistr a pražský rodák Wilhelm Steinitz (1836-1900). Domnívám se však, že prvním, kdo si tento "čestný titul" zaslouží, byl geniální Francouz André Francois-Danican-Philidor (1726-1795). Ve své době neměl vážnější konkurenci, po pařížských mistrech prokázal svou převahu i nad nejlepšími šachisty Londýna a Berlína. Jako vynikající teoretik se však především proslavil svou knihou Analýza šachové hry, která zásadním způsobem ovlivnila další generace šachistů. Na Philidorově knize se "vyučili" např. Howard Staunton, Adolf Anderssen a mnoho jiných. Philidorův epochální objev, že totiž nikoli postavení figur, ale konfigurace pěšců určují v konečné instanci charakter dané pozice, zformulovaný do slavného výroku "pěšci jsou duší hry", vedl k výrazné revizi dosavadních náhledů na správné vedení šachové partie.

Následující "pophilidorovská" doba až do Steinitze nic zásadního nepřinesla - šachová hra prožívala své romantické období, jehož vyvrcholením byl slavný zápas Morphy - Anderssen. Přesvědčivé vítězství "šachového meteoru" z Ameriky nad německým "králem kombinace" v Paříži 1858 však nebylo ničím víc než triumfem jednoho šachového romantika nad druhým. Domnívám se, že Morphyho přínos pro vývoj šachu se všeobecně dost přeceňuje. Jeho ostré taktické vidění a zaměřenost na rychlý vývin a přehrání soupeře v zahájení sice vedly k impozantním kombinačním konstrukcím, ovšem (např. ve srovnání právě s Anderssenem) nejednalo se ani tak o převahu kvalitativní, jako spíše kvantitativní. Morphy byl prostě "jen" lepší kombinační hráč než Anderssen a další.

Onu "novou kvalitu" přinesl do šachu až první oficiální mistr světa Wilhelm Steinitz. Právě studium partií zápasu Morphy - Anderssen přivedlo Steinitze k objevení a následnému vypracování zásad poziční hry, takže jej můžeme nazvat prvním "vědeckým" šachistou. Ze Steinitzových partií se můžeme mnohému přiučit i dnes a myslím si, že jsou ideálním studijním materiálem právě pro začínající šachisty, neboť se v nich harmonicky snoubí poziční cit s konkrétním plánem hry, strategické myšlení s přesným odhadnutím kulminačního bodu taktického úderu.

Jak je ovšem možné, že tento šachový "myslitel" byl poražen a sesazen z trůnu "hráčem" Emmanuelem Laskerem? Mám za to, že příčinou Steinitzovy prohry v obou jeho zápasech s Laskerem nebyla - jak se všeobecně míní - tzv. "hra proti pozici" bez přihlédnutí k psychologickému profilu soupeře. Naopak - tento Steinitzův styl považuji za správný, psychologie v šachu rozhodně nemá tu roli, jaká se jí obvykle připisuje a "čisté" šachy, o které první mistr světa vždy usiloval, jsou bezesporu tím nejlepším, "nejobjektivnějším" způsobem hry. Tím skutečným důvodem Steinitzovy "neschopnosti" přehrát Laskera byl určitý dogmatismus, k němuž dospěl při svém zkoumání principů poziční hry a této jeho jediné slabosti Lasker mistrně využil. Steinitz neznal, či lépe řečeno nechtěl znát žádné výjimky z pravidel svých pozičních kánonů a z tohoto důvodu se nedokázal přizpůsobit Laskerovu "hráčskému", "nekorektnímu" stylu hry, v němž naopak ony "výjimky z pravidel" měly nezastupitelnou roli. Šachové kyvadlo, které Lasker "vychýlil" svou hrou do polohy "antiracionalismu" a "psychologismu", se vrátilo do svého "správného" postavení v r. 1921, kdy byl "hráč" Lasker poražen "chladným šachovým strojem" Capablankou. Tedy Steinitzovým žákem, který ovšem neopakoval chyby svého učitele.

Dříve ale, než přejdeme ke Capablankovi, je nutné zmínit se ještě o jednom šachistovi, který se sice v "laskerovské éře" nestal mistrem světa z důvodu nepříznivých mimošachových okolností, ovšem ve svých nejlepších letech Laskera zcela jistě předčil. Byl to "šachový Spinoza" Akiba Rubinstein, nazývaný tak pro svůj na železné logice a přísných zákonitostech vybudovaný styl hry. Rubinstein jako málokterý jiný se šachu zcela oddal, bádat a hloubat nad jeho zákonitostmi se stalo doslova jeho vášní. Tato neobyčejná pracovitost a láska k šachu z něj učinily šachového myslitele par excellence. Rubinsteinovy nejlepší partie, především "rubinsteinovsky" rozehrávané věžové koncovky, jsou trvalým dědictvím jeho génia, z něhož se učí všichni, kdo usilují o opravdové porozumění "královské hře", o proniknutí k samým kořenům jejího tajemství...

Kubánec José Raúl Capablanca, který svým vítězstvím nad Laskerem ukončil jeho 27leté držení titulu mistra světa, je poprávu považován za největšího génia v historii šachu. Jeho strojově přesné, jakoby intuitivní rozehrávání partií (a především pak koncovek), v němž nebylo místa pro žádné experimenty, nejasnosti nebo zbytečné tahy, ale pouze pro krystalickou čistotu ideí, vyvolávalo u jeho současníků takřka mystický dojem "neporazitelného šachového stroje". Tomuto dojmu nakonec ke své škodě podlehl i sám Capablanca. Unaven neustálými výhrami a naprostou dominancí v šachovém světě přestal na sobě pracovat, začal hrát ležérně a když se objevil jiný génius, totiž Alexander Aljechin, který se kromě šachového umění vyznačoval i fanatickou vůlí po vítězství, nedokázal mu vzdorovat. To však nic nemění na tom, že Capablankovi patří zcela výsadní místo v šachové historii a sbírka jeho vybraných partií by neměla chybět v knihovně žádného šachisty.

Aljechin, tento "Morphy 20. století", přistupoval k šachu jednak jako k umění, ale též jako k intelektuálnímu boji. Aljechinův kombinační, neoromantický herní styl vycházel z perfektního ovládání poziční stránky šachu, přičemž síla jeho hry byla ještě stupňována příslovečnou "aljechinovskou" bojovností a vůlí po vítězství. Na zápas s Capablankou se připravoval dlouhá léta detailním studiem jeho partií a do Buenos Aires, kde se zápas na podzim r. 1927 konal, přijel narozdíl od svého soupeře výborně připraven. Přestože byl Capablanca bezesporu "lepším" šachistou než Aljechin, v jejich vzájemném souboji to "nedokázal dokázat" - strhující střetnutí těchto dvou šachových gigantů rozhodl ve svůj prospěch bojovnější a urputnější Aljechin a stal se tak pátým mistrem světa.

Studiem Aljechinových partií získalo již několik generací šachistů neocenitelný vhled do hloubky a krásy kombinačních variací. Tento fenomenální ruský mistr se vždy snažil najít v šachu "božskou jiskru" nadčasového, transcendentního Umění. Mnohé Aljechinovy partie (např. s Bogoljubovem v Hastingsu 1922, s Rétim v Baden-Badenu 1925, 11. partie zápasu s Capablankou) se právem řadí mezi nesmrtelné perly šachové tvorby...

Když v r. 1946 Aljechin jako mistr světa zemřel, zůstal šachový trůn po dobu dvou let neobsazen. V r. 1948 se v Haagu a Moskvě uskutečnil zápasový turnaj pěti nejlepších světových šachistů, z něhož jako nový mistr světa přesvědčivě vzešel sovětský velmistr Michail Botvinnik, jenž měl být v následujících několika desetiletích hlavní postavou světového šachu.

Botvinnik nejenže nebyl géniem jako většina jeho předchůdců na šachovém trůnu, ale dá se říci, že mu chyběl i talent. Šachy se naučil hrát poměrně pozdě, až ve 12 letech, ovšem výkonnostně začal rychle stoupat. Byl to svým způsobem zvláštní člověk - na jedné straně přesvědčený komunista, na straně druhé asketicky žijící "šachový fanatik", proslulý svou mimořádnou pracovitostí, tvrdostí k sobě samému a bezvýhradným oddáním se šachu hraničícím až se sebeobětováním. Své životní poslání, kterému všechno podřídil, spatřoval v tom, že získá pro Sovětský svaz titul mistra světa v šachu. Tyto jeho vlastnosti mu umožnily nejen se vypořádat s "nepřízní osudu" v podobě pozdního seznámení se šachovou hrou, ale i šachově růst. V r. 1927 již hrál v přeboru SSSR, v letech 1931 a 1933 pak v přeborech své země zvítězil a stal se všeobecně uznávanou "jedničkou" mezi sovětskými velmistry. Následovaly úspěchy na silných mezinárodních turnajích, především 1. místa v Moskvě 1935, v Nottinghamu 1936 a Groningenu 1946. Když se v r. 1948 stal mistrem světa, nikdo nepochyboval o tom, že na šachový trůn usedl důstojný nástupce velkého Aljechina.

Botvinnikův šachový styl se vyznačoval vzácnou univerzálností, mimořádně přesnou hrou vycházející z encyklopedických znalostí nejrůznějších systémů zahájení a výrazným kombinačním cítěním. Byl - po Steinitzovi - dalším "ideologem" a "novátorem", průkopníkem nových myšlenek, směrů a cest v chápání šachové hry, kterou považoval za vědu a takto k ní i vždy přistupoval. I ti, kdo nesouhlasili s jeho světonázorovým přesvědčením, uznávali jeho šachovou velikost a myslitelskou výjimečnost.

Botvinnik byl mistrem světa (se dvěma přestávkami, kdy prohrál, ale v odvetném zápase znovu vyhrál se Smyslovem a Talem) celých 15 let. Někdy bývá nazýván "učitelem těch, kteří vědí" a opravdu - z jeho šachového odkazu můžeme načerpat nesmírně mnoho. Zmínil bych alespoň čtyři svazky jeho Analytických a kritických prací a turnajovou knihu Zápasový turnaj o titul absolutního přeborníka SSSR. Tu pokládám za natolik významnou a nepostradatelnou, že ji synovi překládám do češtiny. Po skončení aktivní činnosti vedl Botvinnik dlouhá léta šachovou školu, z níž vzešlo mnoho vynikajících velmistrů.

Považuji za nutné zastavit se rovněž u výše zmíněného Vasilije Smyslova, který na jeden rok vystřídal Botvinnika na šachovém trůnu a sehrál s ním 3 zápasy. Tento šachový virtuóz, jehož filigránská technika se stala pověstnou a byla srovnávána s Capablankovou, patřil po několik desetiletí k předním světovým šachistům. Smyslovovy partie s jejich dokonalým "prstokladem" jsou výborným učebním materiálem pro chápání technicko-poziční hry a jeho kniha Hledání harmonie se právem řadí mezi klasická díla šachové literatury.

Nyní bych několik roků "přeskočil" a zastavil se až u zápasu Spasskij-Fischer, Reykjavík 1972. Prohra Spasského v tomto principiálním souboji s fenomenálním Američanem byla vyvrcholením krize, v níž se sovětský šach nacházel zhruba od zápasu Petrosjan-Botvinnik, 1963. Sovětský šach se jakoby vyčerpal, dřívější bohatý rezervoár mladých talentů byl najednou prázdný a stávalo se čím dál zřejmější, že v SSSR není šachista, který by se mohl Fischerovi postavit. Po Američanově triumfu se naopak zdálo, že se splní jeho sebevědomá předpověď, podle níž na šachovém trůnu zůstane 30 let! Ovšem - a to je bezesporu paradoxem šachových dějin - právě v této době se zcela nečekaně objevil šachista, který měl dějiny šachu zásadně změnit...

Když v r. 1971 zvítězil v silně obsazeném Aljechinově memoriálu v Moskvě 19 letý Anatolij Karpov, Michail Botvinnik tehdy prohlásil: "Dobře si dnešní den zapamatujte. Objevila se u nás šachová hvězda první velikosti!" Botvinnikova slova se ukázala být prorockými, ovšem v době, kdy je pronesl, ještě nikdo (a možná ani sám Botvinnik) nemohl tušit, že v osobě tohoto drobného, skoro neduživého chlapce ze Zlatoustu přichází nový mistr světa a tvůrce "postfischerovské" éry...

Karpovova šachová dráha začínala pomalu a nenápadně, ovšem počínaje rokem 1973 nabrala neuvěřitelnou akceleraci. Jako juniorský mistr světa získal Karpov právo účasti na mezipásmovém turnaji v Leningradu - a po úžasném výkonu jej vyhrál. Tím se zařadil mezi 8 hráčů, z nichž měl formou vylučovacích zápasů vzejít vyzývatel mistra světa Fischera. Ve čtvrtfinále se Karpov utkal s vynikajícím velmistrem Lvem Polugajevským a přesvědčivě ho porazil. V semifinále na něj čekal exmistr světa Boris Spasskij...

Ten v té době již překonal pozápasové trauma z prohry s Fischerem a nacházel se ve famózní formě. Ve velkém stylu zvítězil v mimořádně silně obsazeném 41. mistrovství SSSR a ve čtvrtfinále turnaje kandidátů rozdrtil Roberta Byrna. Byl pevně rozhodnut probojovat se k odvetnému zápasu s Fischerem a před střetnutím s Karpovem platil za favorita. Stalo se však něco nečekaného...

V první partii Spasskij zvítězil a zdálo se, že jeho vítězná série pokračuje. Tato porážka však Karpova nezlomila, spíše naopak. V následujících deseti partiích čtyřikrát vyhrál a ani jednou neprohrál, přičemž ještě víc než výhra 4:1 udivoval způsob, jakým byla dosažena. Karpov zcela dominoval, Spasskij se proti jeho přesné a efektivní hře nedokázal nijak prosadit a na konci zápasu se nacházel ve stavu psychického šoku. Drtivé Karpovovo vítězství nad Spasským zastínilo Fischerovu výhru před dvěma roky a bylo jasné, že mistru světa vyrostl nebezpečný protivník. Když Karpov výhrou nad Korčným ve finále turnaje kandidátů překonal i poslední překážku a stanul před samotným Fischerem, Američan se zalekl a couvl. Hrát s Karpovem odmítl, přičemž záminkou se mu stalo údajné nesplnění jeho (mimochodem nerealistických a nesportovních) požadavků ze strany Mezinárodní šachové federace. Anatolij Karpov byl tedy 12.4.1975 prohlášen 12. mistrem světa.

Následující desetiletí lze bez nadsázky nazvat "Karpovovou érou". Nový šampión cestoval po světě a vyhrával jeden turnaj za druhým. Pravidelně dostával tzv. šachového Oskara jako nejlepší šachista roku. Dvakrát (v r. 1978 a 1981) porazil v zápase o titul mistra světa vyzývatele Korčného.

Co však nejvíce fascinovalo, to byl způsob hry nového mistra světa. Objevil se totiž šachista, který hrál úplně jinak než ostatní, jehož tahům, plánům a koncepcím nikdo nerozuměl a jehož mistrná strategie a neomylný poziční cit se nacházaly mimo oblast chápání jeho soupeřů. Asi nejlépe to vyjádřil Spasskij, který jednou Karpovovi řekl: "Nemohu s Vámi hrát, protože nerozumím způsobu Vašeho myšlení." Karpov takřka neprohrával a své soupeře porážel elegantní, přirozenou a zdánlivě jednoduchou, ve skutečnosti však mimořádně rafinovanou a takřka k dokonalosti přivedenou poziční hrou. Racionalita, efektivnost a bezchybná technika - to byly hlavní atributy jeho šachového stylu. Karpov jednou napsal: "Ideálem v šachu může být jen syntetický obraz, k němuž se podle mého názoru nejvíce přiblížil Capablanka." S první polovinou tohoto výroku naprosto souhlasím, s druhou nikoli. Byl to podle mne naopak právě Karpov, kdo se nejvíce přiblížil k "ideálním" šachům a jehož styl hry překonával vše, k čemu dosud šachová hra ve svých dějinách dospěla. Karpov též napsal napsal řadu šachových knih, které (zvláště pak sbírka jeho nejlepších partií) jsou neocenitelným zdrojem poučení pro všechny milovníky šachu.

Karpov měl jedinou slabinu - totiž sebe samého. Ale vážně - jeho subtilní tělesná konstituce (vážil pouhých 55 kg!) mu neumožňovala hrát v plné síle dlouhé, bezlimitové zápasy, které v té době se opět dostaly do módy. V r. 1978 v zápase o titul mistra světa s Korčným prohrál v závěru tříměsíčního maratónu tři partie za sebou a teprve poté s vypětím všech sil dosáhl vytouženého vítězství. S Kasparovem v r. 1984-85 pak v půlročním, bezkonkurenčně nejdelším zápase o světové prvenství skvěle začal, vedl 5:0, ale poslední, šesté výhry tentokrát nebyl schopen dosáhnout. Zápas byl nakonec za stavu 5:3 pro Karpova anulován a půl roku nato v novém zápase Kasparov zvítězil. Tito dva šachisté pak spolu sehráli ještě 3 zápasy o nejvyšší titul (dohromady tedy 5!). Jeden z nich skončil remízou a ve dvou těsně vyhrál Kasparov.

Garry Kasparov byl do jisté míry antipodem Karpova - hrál útočně, pověstnými se staly jeho oběti pěšců za získání iniciativy, dokonale ovládal nejrůznější zahájení. Jeho patnáctiletá "vláda" nad světovým šachem skončila v r. 2000 prohrou s Vladimírem Kramnikem. Poté sice Kasparov zanechal aktivního šachu, napsal však monumentální pětisvazkové dílo s názvem Moji velcí předchůdci a třísvazkový Nesmiřitelný souboj, věnovaný jeho zápasům s Karpovem.

Kasparovem do jisté míry skončily dějiny šachu. Samozřejmě to nemyslím doslova, vždyť nadále se hrají zápasy o titul mistra světa, i dnes je mnoho vynikajících velmistrů (Ánand, Kramnik, Carlsen...), kteří se snaží posunout šachovou hru dál a jejichž umění se obdivujeme. Po Kasparovovi se však (zatím!) neobjevil nikdo "Veliký"...

 

zobrazeno(7452x) | příspevky(15x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

10.06.2011 20:43:45 | Jan Hofírek

Pepek Námořník - Máte pravdu, já také slovo "talent" nemám moc rád, protože se opravdu dá jen těžko určit, kdo má - nebo dokonce "je" - talent. O mém synovi často čtu, že má talent, já si to ale nemyslím, svých šachových úspěchů dosahuje spíš pílí a pevnou vůlí. V každém případě je to v mnoha případech pouze subjektivní názor. Na druhé straně si myslím, že jsou lidé, u nichž se o talentu (nebo snad intuitivnímu poznání, genialitě...) nedá pochybovat - myslím si (pokud zůstaneme u šachu) -  že např. Capablanca měl talent a snad i byl génius. Ale jak říkám - jsou to dost ošidná slova a neměli bychom s nimi moc "plýtvat". Co se týká Vaší věty, že jsem někde napsal, že "muž si vždycky najde...", nic takového jsem nikdy nenapsal, možná jste má slova nesprávně pochopil...

10.06.2011 15:44:51 | Pepek Námořník

Dle mého názoru je talent koeficient, podle nějž se zvedne výkonnost při určité práci. Např. : Přečtou-li dva lidé se stejným nasazením, stejnou koncentrací, stejným hráčským stylem, stejnou výkonností, stejnými poznámkami atd. úplně stejnou knihu, pokud se budou zabývat zcela stejnými odbočkami, pak je talentovanější ten z nich, který se po této zkušenosti více zlepší.

Z toho, co jsem napsal výše je jasné, že talent se nejen nedá měřit, ale ani porovnávat. Každý je přece trochu jiný, někdo při rozboru partie jde víc do hloubky, někdo při něm spí, navíc každý máme jiný herní styl a jinou výkonnost, a různé knížky, či partie a články nám tedy přinesou různé zlepšení. To jen k té definici talentu.

Co se týče Vás, pane Hofírku, souhlasím, že z vašich článků ať už zde, či na Vašem blogu je patrná až přehnaná sebedůvěra, věty typu "V této zemi jsou tři dobří trenéři," zvlášť, když zdaleka všechny trenéry této země neznáte. To, že Váš syn dosahuje dobrých výsledků je, pokud zcela zapomeneme na jeho jistě neopomenutelné zásluhy, zejména tím, že jako jeho otec máte možnost ho od mala vést k hraní šachu, místo k hraní na počítač, takové možnosti žádný trenér, který není z rodiny nemá.

Ještě bych se rád vyjádřil k Vašemu článku o rozvodech, na které jste, alespoň podle článku, samozvaným odborníkem. Musím říct, že větší blábol jsem již dlouho nečetl, a jako člověk, který má rozvedené rodiče narozdíl od Vás vím, o čem mluvím. Představa, že muž si vždy najde milenku a "starou" ženu odhodí, je zcela absurdní a mimo realitu.

10.06.2011 08:40:23 | Jan Hofírek

Štěpán Žilka - Příliš Vám nerozumím - jestli ty děti "paří hry na kompu", proč potom vůbec trénují šachy? To je jako k tomu nutí rodiče? Hrát z donucení je ale blbost. To přece nemá žádný význam. A proč vůbec někdo takovéto "počítačové" děti trénuje - vždyť z nich nemůže nic (šachově) vyrůst. Pokud bych měl já někoho trénovat, pak bych si nejdříve zjistil, jestli šachy to dítě baví - a pokud ne, odmítl bych, i kdyby mně rodiče nabízeli sebevíc peněz...

09.06.2011 23:37:16 | Štěpán Žilka

Dobrý večer,

pane Hofírku, jestli Váš syn maká hodiny denně, co pak mají ti "opravdoví trenéři" dělat, když jejich svěřenci doma paří hry na kompu? To je jako se chlubit nasazením tanků na civilisty. Konkurence v dětských kategoriích je mizerná, a to vinou totálního nezájmu dětí, ne neschopností "trenérů" ani trenérů ani "opravdových" trenérů.

Pozor na to, logaritmus z kraje stoupá velmi, velmi , velmi rychle...

09.06.2011 13:16:52 | Jan Hofírek

zdenda - To, že můj syn nemá pro šachy žádný mimořádný talent ještě neznamená, že jeho "úspěchy" jsem "způsobil" já. To si v žádném případě nemyslím. On je prostě velice pracovitý, šachu věnuje několik hodin denně, někdy ho od nich musím i odhánět... Jak říkám, už ho ani "netrénuji" ve smyslu, jak se tomu obyčejně rozumí, spíše ho "vedu" a dělám za něj "černou práci" - tím myslím vypracovávání zahájení, překlady - např. Averbachových věžových koncovek, některých Botvinnikových článků apod., popř. koriguji některé jeho "nápady", o nichž vím, že nejsou správné. Já neříkám, že moje trenérská metoda je nejlepší, ptám se pouze, proč svěřenci těch "opravdových" trenérů za Benediktem zaostávají. Při zpětném pohledu samozřejmě vidím i řadu chyb, kterých jsem se dopustil, ale domnívám se, že celková koncepce jako taková je správná. Naopak u těch "trenérů" je podle mne špatná už samotná koncepce, která vychází z nepochopení základních principů didaktiky a vůbec nepřihlíží k individualitě, chcete-li osobnosti dítěte. I z tohoto důvodu je myslím pro Benedikta velkou výhodou, že ho trénuji já jako otec.

09.06.2011 12:57:06 | zdenda

Tak jistě, mohli bychom se bavit, co znamená "mít talent", slovníková definice je kruhová, tudíž nicneříkající.

Šlo mi původně jen o to, že odmítáním talentovanosti svého syna si všechny jeho úspěchy vykládate jako své, čímž ospraveldňujete výtku p. cvegy u tohoto článku.Mně by to přišlo vůči mému dítěti nefér, ponižující.

A propos, pokud přiznáváte možnost, že konkurence je slabá,připouštíte také možnost, že vaše trenérská metoda nemusí být nejlepší?

 

09.06.2011 12:17:24 | Jan Hofírek

zdenda - Tady bych se zastavil u těch "velmi dobrých výsledků v krátké době". Ta doba myslím nijak krátká nebyla a ani ty výsledky nevidím jako mimořádné... Může to totiž také znamenat, že konkurence je slabá... U Vojty Pláta je to něco jiného a kromě toho - vůbec jsem nemusel čekat na jeho výsledky v budoucnu, stačilo mi podívat se na jeho partii s Holemářem a věděl jsem, že má talent "od Boha".

09.06.2011 12:01:32 | zdenda

Pro mne je logika naukou o vyplývání. Máme nějaký stav - Osoba X je velmi dobrá v šachu - to platí právě tehdy, když má buď (a) velký talent, nebo (b) dobrého trenéra, nebo obojí (a+b). Když tvrdíte, že (a) neplatí, tak aby byla zachována pravdivost výroku, ze kterého jsme vycházeli, pak musí platit premisa (b).

Tolik k logice. Myslím, že s vámi mohu souhlasit, že být dobrým trenérem nevyžaduje být také dobrým hráčem. Jen nevím, jak poznáte, že váš syn (velký) talent nemá. Já osobně chápu talent tak, že někdo dosáhne za krátkou dobu v určité činnosti velmi dobrých výsledků - což je zcela jistě případ vašeho syna.

09.06.2011 11:44:38 | Jan Hofírek

zdenda - Ty Vaše pseudologické vývody jsou pro mne těžko pochopitelné. Museli bychom si vyjasnit, co je to "talent". Já osobně jsem viděl pouze jedno dítě, které mělo na šachy talent - bylo to před lety v Bučovicích, kdy Vojta Plát - myslím, že mu tehdy bylo 11 - porážel jako kuželky potící se elisty, kteří po partii "vysvětlovali" ostatním, jak "to měli vyhrané" a jaké měl ten "špunt" štěstí. Byla to dost legrace, protože Vojta hrál pořád na 1. desce a jenom měnil strany... Takový talent Benedikt pochopitelně nemá, řekl bych spíš, že má pevnou vůli a cílevědomost, a to je v šachu také hodně důležité.

09.06.2011 11:10:44 | zdenda

Já bych asi poukázal na to, že o svém synovi tvrdíte, že nemá nijak zvlášť talent na šachy a jeho výkonnost je dána pouze tím, že ho trénujete VY. Nepřijde Vám to sebestředné?

(A neuctivé vůči synovi, zkuste třeba: Podívej, Benedikte, ty jsi vlastně úplně blbej, ale jelikož JÁ jsem nejlepší, tak tě dokážu naučit šachy lépe než ostatní)

08.06.2011 18:51:06 | Jan Hofírek

cvega - Děkuji, pouze bych se zeptal, na základě čeho si myslíte, že u mne absentuje pokora a skromnost - já si naopak myslím, že bez těchto vlastností to nikdo v šachu (ani v životě) nedotáhne daleko a vštěpuji je i synovi...

08.06.2011 17:12:32 | Jarin

Já bych řekl, že Steinitz prohrál prostě proto že už byl starej.

08.06.2011 16:39:04 | cvega

Pane Hofírek jen pište dál, mně to i přes nějaké výhrady pořád baví a jsem zvědavý, kam to od původně deklarovaného cíle dovedete.

Je jasné, že se kritici vždycky najdou, zvlášť takoví, kteří jsou tak "konkretně " chytří...

Samozřejmě by Vám (i Vašemu synovi ?)  neuškodilo trochu skromnosti a pokory - ale to je věc přístupu.

08.06.2011 14:03:59 | .

Fakt Vám to není blbý takhle psát? Pokud by formulaci "...elegantní, přirozenou a zdánlivě jednoduchou, ve skutečnosti však mimořádně rafinovanou a takřka k dokonalosti přivedenou poziční hrou.." použil třeba nějaký GM, zatajil bych dech. Vám nevěřím, že tušíte obsah těch slov.

08.06.2011 11:10:23 | Weby

Mam taky kamose, ktery umi teoretizovat o tom, kdo byl velikan. Styl podobny. Sachum ale prdlacku rozumi, a to si myslim, ze je i vas priklad. Staci se podivat na Vase hluboke komentare k synovym partiim.

Untitled Document

starší články




ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox