Blog Jana Hofírka

Je ráno, 2. prosince 1805. Na konci tohoto strašlivého dne bude „moje“ vesnice vypálena a srovnána se zemí a v následujících letech a desetiletích se jen postupně vzpamatovávat z této katastrofy…

Karty jsou rozdány. Na kopci, vzdáleném necelý kilometr od Prace, tam, kde dnes stojí proslulá Mohyla míru, je umístněno jádro spojeneckého rusko-rakouského vojska. Napoleon Bonaparte se svým štábem stojí na Žuráni, malém návrší u Jiříkovic, jeho vojska zaujala strategické postavení na čáře Blažovice-Telnice. 200 000 spojenců proti 130 000 Francouzů – výsledek bitvy se zdá být jasný. Proto také ruský car Alexandr přijíždí za svítání ke Kutuzovovi a rozčileně se ptá:

„Proč jste už nedal rozkaz k útoku, Michaile Illarionoviči? Nejsme přece na přehlídce v Petrohradě, abychom čekali, dokud se vojsko neseřadí do přesných útvarů?“

Kutuzov odvážně a trochu kousavě odpovídá:

„Nedal jsem rozkaz právě proto, že nejsme na přehlídce v Petrohradě.“

Mezi oběma muži se strhne hádka. Kutuzov je vrchním velitelem vojska, car zase vládcem celé Rusi… Čí slovo bude mít větší váhu?!

Kutuzov ví, že opuštění prateckého návrší a útok na „neviditelného“ nepřítele (celá oblast je zahalena v mlze) by bylo osudnou chybou s katastrofálními následky. Vždycky říkával, že jeho nejlepší generálové se jmenují Čas a Trpělivost… Nakonec ale ustupuje carově nátlaku a výhrůžkám a vydává tragický rozkaz. Bude toho pak do smrti litovat a odsoudí ho i dějiny. Je 8 hodin ráno, na obloze se objevuje rudé slunce, mlha nad prateckým návrším se pozvolna rozptyluje, zatímco dole v údolí je ještě hustější. Napoleon pozoruje spojenecká vojska, sestupující z výšiny a mizící v mlze a mne si spokojeně ruce. Ví už, že vítězem této bitvy bude on. Jediné, co musí udělat a v čem se nesmí zmýlit, je správné načasování protiútoku, aby došlo k co největšímu momentu překvapení a k co největší „materiální“ převaze na rozhodujícím místě. Tím místem bude vesnice Prace…

I jeden z jeho maršálů, slavný Soult, už tuší, že právě jeho armádě bude svěřen historický úkol rozhodnout bitvu a naléhá na Napoleona, aby mu už dovolil zaútočit. Ten si ho ale nevšímá, napjatě sleduje nepřátelská vojska, nezajímají ho ani drobné a pro Francouze neúspěšné potyčky na jiných místech bojiště, protože ví, co ostatní ani netuší… Říká Soultovi, aby se uklidnil a teprve po chvíli se ptá:

„Za jak dlouho jste schopen obsadit pratecký kopec?“

Soult se jen na chvíli zamyslí a pak sebevědomě řekne:

„Dvacet minut mně úplně stačí!“

Napoleon klidně odpoví:

„Dobře, tak to tedy můžu ještě čtvrt hodiny počkat.“

Ne – Napoleon si „do toho“ nenechá mluvit. Jak je dobré být nejvyšším velitelem a zároveň císařem, který si všechno může „dělat po svém“ a nemá ned sebou žádného „nadřízeného“…

Je půl deváté a podle Napoleona přesně teď ten nejlepší okamžik. Vydává rozkaz k útoku.

Později se bude hovořit o „tygřím“ či „lvím“ skoku. Masy francouzského vojska dosahují okraje Prace a střetávají se s nepřítelem právě ve chvíli, kdy většina jeho sil již opustila kopec a není připravena čelit nečekanému a drtivému náporu. Spojenecké armády jsou rozetnuty a dezorientovány, Francouzi se zmocňují strategického návrší nad Prací a stávají se pány situace. Zoufalé snahy o protiútok, především nasazení elitní carovy petrohradské gardy u tzv. Starých Vinohradů mezi Prací a Křenovicemi již nemohou situaci změnit, dokonce sám car je málem zajat. Obrovská přesila nebyla spojencům nic platná, navíc Napoleonovi stačilo k vítězství „pouze“ 90 000 vojáků – čtyřicet tisíc záloh totiž do bitvy vůbec zasáhnout nemuselo! Dvacet tisíc mrtvých a další tisíce raněných, masové hroby po celé krajině a dodnes nalézané ostatky vojáků této „Bitvy tří císařů“ jsou tou odvrácenou stranou slavného vítězství, kterého si Napoleon tolik cenil a pro něž je považován za vojenského génia…

Napoleon Bonaparte rád hrával šachy. Dochoval se i záznam několika jeho partií, z něhož ovšem vyplývá, že nijak dobrým hráčem zřejmě nebyl. Otázka, zda či do jaké míry byla jeho velitelská genialita v této bitvě ovlivněna právě znalostí strategicko-taktických zákonitostí šachové hry, zůstane zřejmě nezodpovězena. Ví se ovšem, že v noci před bitvou hrál šachy s náčelníkem svého štábu Berthierem. Takže – kdo ví…

 

 

　

Jak jsem již někde psal, nehodnotím synovy šachové výkony na základě premis „výhra – prohra“, ale používám mnohem přesnější kritériium, tj. konkrétní herní projev nebo – jinak řečeno – kvalitu hry. Takže se může stát (a kupodivu se to stává velmi často), že čistě sportovní úspěch (např. 1. místo na nějakém turnaji) je ve skutečnosti neúspěchem z hlediska předvedené hry či slabých soupeřů a naopak – „neúspěšné“ umístnění na „bezmedailové“ pozici může být velkým úspěchem z tvůrčího hlediska. Pokusím se to demonstrovat na posledních dvou republikových přeborech.

8. místo na MČR jednotlivců je samozřejmě z čistě sportovního hlediska „neúspěchem“. Ty uvozovky jsem tam dal však proto, že já naopak považuji tento turnaj za jeden z nejlepších Benediktových dosavadních výkonů a domnívám se, že zde hrál mnohem lepší šachy než medailisté. Tak s Martinem Blahynkou a Jakubem Půlpánem sehrál skvělé partie a pouze „díky“ časové tísni se jeho soupeřům podařilo šťastně doplout do remízového přístavu. S Adamem Dvořákem sice prohrál, ale až poté, co odmítl remízu a pustil se opět v časové tísni do riskantní hry na výhru. Vítězství nad Zemanem, Mičulkou a bronzovým Ptáčkem byla přesvědčivá, rovněž tak remízové partie s Jirkou Rýdlem a Vítem Kratochvílem byly hezkou ukázkou nekompromisního šachového boje. Domnívám se, že pouze v jedné partii (s Janem Petrem) byl soupeřem přehrán, ale opět až po velkém boji. Sečteno a podtrženo – výborný výkon a 8. místo…

Extraliga dorostu… Velký „úspěch“ Lokomotivy Brno, mistrovský titul a psaní oslavných článků. Troufám si ale říct, že nejlepším družstvem soutěže byly Polabiny, i když skončily „až“ třetí. Tak to ale prostě bývá – vítěz nemusí být tím nejlepším… Co se týká Benedikta, jeho 10,5 bodu z jedenácti partií vyhlíží impozantně, ovšem… Ve třech partiích šlo o „povinná“ vítězství nad zástupkyněmi něžného pohlaví, někdy (partie s Janem Macháněm) se soupeři nezdařilo zahájení a i ostatní výhry (snad kromě partií s Markem Matyášem a Patrikem Melzerem) byly „vinou“ slabší hry soupeřů vcelku snadné. Takže – 1. místo, 10,5 z 11 a „průměrné“ šachy…

Přesto si myslím, že když už ne svou hrou, tak „z vyššího principu mravního“ si brněnská Lokomotiva vítězství zasloužila. Spiklo se totiž proti nám tolik mimošachových událostí, že jsme vlastně bojovali nejen se soupeři, ale i s různými „ranami osudu“. Tak např. při příjezdu do hotelu Pavla, kde mistrovství probíhalo, se ukázalo, že zde již pro naši výpravu není místo a museli jsme se ubytovat v poněkud nestandardních podmínkách vzdálené chaty za rybníkem. Navíc před rozhodujícím nedělním utkáním s Polabinami se v restauraci sešla jakási uzavřená společnost, slavící zde indiánský bál, a to takovým způsobem, že řvoucí hudba a opilecké hulákání obrátily do tří hodin ráno celou chatu vzhůru nohama. No – a hrát šachy po probdělé noci…

Ale – jak říkali snad staří Římané – „konec dobrý, všechno dobré“ a jak říkají Francouzi, „takový je život“. Takže si nechci stěžovat a za rok ve Vlachovicích nashledanou!

PS: Máme slíbeno, že příště už budeme bydlet v hotelu Pavla a chata za rybníkem zbude zase na jiné nešťastníky…

 

　

　

　

　

　

 

　

 

Do diskusí na blogu Davida Navary se občas zapojí i jistý pan Matoušek – aby se vzápětí stal terčem nevybíravých invektiv ze strany ostatních diskutujících. Klasickým příkladem toho je např. poslední Davidův článek, který pan Matoušek označil za „užvaněný“. Jako bloger Pražské šachové společnosti a tedy v jistém smyslu „kolega“ výše zmíněného cítím určitou morální povinnost se k tomuto vyjádřit.

Především chci zdůraznit, že kritické připomínky nejsou a ani nemohou být samy o sobě špatné. Rovnice „kritický = pejorativní“ prostě neplatí. Spíše naopak – kritiku by měl každý kritizovaný přijímat s vstřícností a vděčností, vždyť se vlastně jedná o zpětnou vazbu, bez níž by člověk (tedy v tomto případě bloger) byl zahleděn pouze sám do sebe bez možnosti odstupu a sebereflexe. V tomto smyslu tudíž stojím na straně pana Matouška a rozhodně odmítám začlenit se do davu jeho odsuzovatelů.

Na druhé straně je ale třeba říci, že tak, jako má každý člověk např. jiný rukopis, má i jiný literární styl. Ten se druhým může či nemusí líbit, ale změnit jej dotyčný de facto nemůže. Prostě patří k jeho osobnosti, vychází z jeho životních názorů a postojů. Jestliže tedy pan Matoušek kritizuje pana Navaru za „užvaněnost“, má podle mého názoru (objektivně vzato) pravdu. Ale copak to nejde říci nějak jinak? Výraz „užvaněnost“ je zajisté nepěkný, nevhodný, ba urážlivý. Kdyby pan Matoušek označil Navarův literární styl např. jako „rozvláčný“, řekl by to samé, ovšem mnohem slušněji. Myslím si ovšem, že tato rozvláčnost prostě ke stylu psaní Davida Navary patří a nevím, jak by se jí mohl „zbavit“. Ostatně ani nevím, proč by to měl dělat, vždyť právě díky ní jsou jeho texty kultivované a čtivé. Nevidím v nich žádnou pózu, žádnou snahu zaujmout čtenáře pomocí slovní ekvilibristiky či bezduchých frází a literárních klišé, žádnou sebestřednost – naopak. Ze článků pana Navary na mne dýchá upřímnost, skromnost a snaha o co nejsrozumitelnější vyjádření jeho názorů a pocitů. Když k tomu přidáme fakt, že takto píše člověk, který toho v šachu tolik dosáhl, pak je jeho literární styl v kombinaci s jeho úspěchy něčím, s čím se dnes setkáváme jen velmni zřídka a za co bychom měli být vděčni.

Jestliže bych tedy mohl oběma pánům poradit, řekl bych asi toto: Pane Navaro, pište dál tak, jak píšete, protože píšete dobře a kdybyste se snažil psát jinak, už byste to nebyl Vy. Pane Matoušku, kritizujte, ale pokuste se být přitom trochu tolerantnější a zdrženlivější.

 

Před několika dny jsem si při umývání nádobí (u nás doma umývám nádobí já, baví mě to) pustil rádio (tuším, že se ta stanice jmenuje Český rozhlas 2 Praha a je celkem poslouchatelná) a zrovna tam mluvil pan Robert Změlík (nevím, jestli jsem to jméno napsal správně), který před lety vyhrál desetiboj na Olympijských hrách a je tedy jistě člověkem, který mohl k danému tématu ledacos zajímavého i poučného říci. To téma znělo: Financování sportu ze strany státu.

Podle p. Změlíka je to tak, že stát u nás financování sportu hrubě zanedbává (jsme prý v tomto směru až na 25. místě v Evropě), ovšem pokud se nějaký sportovec přece jen vlastními silami a vlastními finančními prostředky vypracuje a stane se např. mistrem světa, tu se k němu všichni politikové o překot hlásí a jeho úspěch vydávají za úspěch svůj nebo alespoň za potvrzení správnosti státní politiky v oblasti sportu. Pan Změlík označil takovéto jednání za neférové a pokrytecké, vyzval k větším státním dotacím do sportu a já jsem s ním v první chvíli naprosto souhlasil – vždyť mi mluvil z duše! Snad proto, že právě čtu knihu anglisty a klasického filologa PhDr. Jana Čulíka s názvem Graham Greene – básník trapnosti, mě ale vzápětí došlo, jak je Změlíkův (a tedy i můj!) názor na financování sportu ze státní pokladny hloupý a ve své podstatě i nemorální. Ano – proč má vlastně stát sportovce financovat?

No – asi proto (řekne si zřejmě většina lidí), že sportovci (hlavně tzv. vrcholoví) jsou svým způsobem vyslanci či reprezentanti státu. Jejich případný úspěch (a samozřejmě i neúspěch!) je tedy záležitostí nejen úzce sportovní, ale současně i politickou. Jestliže tedy sportovci té které země v něčem vynikají, pak se to promítá např. i do obrazu dané země na poli politiky, mezinárodních vztahů, turismu apod.

Ovšem (a to je jádro pudla) je tu jeden háček. Proč podporovat právě sport? Proč nepodporovat i jiné aktivity a jejich představitele – např. sběratele známek, chovatele drobného domácího zvířectva, houbaře, malíře, modeláře, amatérské hvězdáře…? Proč podporovat někoho, kdo běhá na stadiónu a nikoli toho, který si jde zaběhat do lesa za domem? Oba přece sportují a dělají něco pro své zdraví… Odpověď je jasná a už tu byla před chvíli vyslovena: Ten, co běhá na tom stadiónu, se může časem vypracovat, jednou možná pojede na Olympiádu, tam třeba vyhraje nějaký závod a bude stát na stupních vítězů, na stožáru zavlaje česká vlajka, zazní česká hymna, lidé budou dojetím brečet a politici si řeknou – to jsme ale pašáci, vychovali jsme olympijského vítěze…

Vrátím se k tomu Greenovi, který mně otevřel oči. Podle něj žádný opravdový spisovatel nemůže od státu nic přijímat (peníze, literární ceny…), protože je do značné míry nepřítelem státu. Greene doslova říká, že prvotním a hlavním účelem a úkolem spisovatele je „sypat písek do soukolí státního stroje“. Dokonce odmítal spojovat svou tvorbu s vírou: „Nejsem katolickým spisovatelem, ale spisovatelem, který je náhodou katolík“.

Tyto úvahy mne vedou dál a ptám se: Proč sportovci vystupují (tedy musí vystupovat) jen a pouze jako představitelé toho kterého státu? Neměl pravdu Fischer, který říkal, že nereprezentuje USA, ale sám sebe? Vždyť proč by svou zemi měl reprezentovat, když mu na jeho cestě k titulu mistra světa nijak nepomohla, spíše naopak? A co Duras? Ten přece měl na vizitce u jména jako svou zemi uvedeno nikoli Rakousko – Uhersko, ale Čechy. A Kasparov, občan Sovětského svazu, používal vlajku Ruska. Na Olympiádě v Mexiku zase černí atleti USA sice svou zemi reprezentovali, ale na stupních vítězů měli zdvižené pravice na protest proti americké politice…

Přejdu nyní do roviny ryze osobní. Dejme tomu, že můj syn vyhraje Mistrovství České republiky a bude „poctěn“ možností „svou“ zemi reprezentovat. Bude moci se této „státní reprezentace“ zříct a reprezentovat jen sám sebe a nebo bude muset mít na stolku u svého jména českou vlajku? Tedy vlajku země, která pro jeho šachový růst nikdy nic neudělala, spíše naopak? Pokud mu někdo (kromě mě) finančně pomohl, pak to byla jedna soukromá firma (8 000 Kč) a zastupitelstvo naší obce (máme slíbeno 5 000 Kč). Mohl by tedy mít u šachovnice logo té firmy, popř. znak naší obce?

Nebo to dopadne jako v rámci Jihomoravského kraje, kdy se hejtman naparuje, jaké skvělé šachisty má, kolik titulů už vyhráli (a ještě vyhrají – v Koutech nad Desnou a taky v extralize dorostu!), a jak jim drží palce a jak si jich považuje a bla, bla, bla…

Dříve jsem si myslel, že stát by měl sportovce podporovat. Dnes si to už nemyslím, naopak říkám (hejtmanovi, Fialovi, Lamserovi…): Žádné peníze od vás nechci. Zároveň si ale nepřeji, abyste se chlubili úspěchy mého syna…

　

　

　

　

　

　

　

 

　

　

 

Divné téma, že? A navíc dost výbušné, neboť psát o problematice rasismu a nedržet se přitom předem daných politicko-korektních klišé může v dnešní postdemokraturní společnosti zavánět kriminálem. No, snad mne následující text za katr nepřivede, vždyť (aspoň formálně) u nás prý stále máme svobodu slova a projevu… A dokonce i po projevu!

Začnu trochu provokativně, a to tím, že si představím hypotetickou situaci, kdy na ulici nějaký tazatel zastavuje lidi a pokládá jim následující otázku: „Jste rasista?“ Je jasné, jak budou všichni dotazovaní odpovídat – totiž o překot ujišťovat, že rasisty samozřejmě nejsou, tvrdit, že je už samotná takováto otázka pohoršuje atd. Co se týká mne, odpověděl bych po pravdě – tedy, že nevím.

Ano, já opravdu nevím, zda jsem či nejsem rasista. Nebo – jinak řečeno – ani to vědět nemůžu, protože toto slovo má tolik významů či nejrůznějších odstínů, že kvalifikvaně a pravdivě odpovědět je značně složité. V každém případě bych nejdříve potřeboval vědět, co to rasismus vlastně je. A to já opravdu nevím, resp. těch definic je tolik, že odpovědět jednou větou – „Jsem (nejsem) rasista“ – dle mého názoru ani nejde.

Pokusím se to vysvětlit na jednoduchém příkladu: Existuje jakýsi úředník, jehož přesnou náplň práce nechápu, ale je to něco ohledně tzv. lidských práv – myslím, že se mu říká vládní zmocněnec pro lidská práva. Dnes tuto funkci zastává jakási mně neznámá paní, dříve to byl zpěvák a hudební skladatel Michael Kocáb. Pokud si dobře vzpomínám, tak jeho hlavním záměrem bylo tzv. „začleňování Rómů do většinové společnosti“, čehož chtěl dosáhnout tzv. „pozitivní diskriminací“, což v praxi znamenalo, že tomuto etniku byly ze strany státu poskytovány nejrůznější výhody, které je měly motivovat k onomu začleňování. A nyní se dostávám k tomu hlavnímu.

Ti, kdo s takovouto „pozitivní diskriminací“ nesouhlasili, byli šmahem označováni za rasisty, neonacisty, extrémisty apod. Pokud je tedy otázka nastavena takto, pak i já jsem bezesporu rasista, neboť se zvýhodňováním Rómů nesouhlasím. Pokud se ale na věc podíváme zdravým selským rozumem, pak se karta obrací a rasistou se pro změnu stává pan Kocáb. Jestliže totiž někdo zastává názor, že Rómové nejsou schopni se o sebe postarat a potřebují pomoc ze strany státu, pak je zřejmé, že je považuje za méněcenné lidi. A to je podle mne rasismus jak vyšitý. A v tomto ohledu já rasista rozhodně nejsem, neboť se domnívám, že Rómové žádnou pomoc od státu nepotřebují, protože to nejsou méněcenní, neschopní a intelektuálně zaostalí lidé, ale naopak lidé jako všichni ostatní. Zvýhodňování Rómů je tedy podle mne jasným projevem rasismu a xenofobie.

To, že lidé mají různou barvu kůže, je empirický fakt. Nechápu proto, jak může být např. už pouhé slovo „černoch“ považováno za rasistické. Mně např. označení „běloch“ nevadí, stejně jako mně nevadí, pokud nám Cikáni říkají „gádžové“. Samozřejmě ani slovo „Cikán“ nepokládám za něco neslušného, vždyť právě mnozí Cikáni nesou s nelibostí, jsou-li označováni za Rómy…

Rasismem je prý také názor, podle něhož některé etnikum je v určitém směru horší, „méněcennější“ než jiné. V tomto případě jsem rovněž rasista, neboť se domnívám, že např. černoší jsou rozhodně „nadřazeni“ nám bělochům v některých atletických disciplínách, boxu a basketbalu. A je možné, že i v hudbě. Setkal jsem se i s názorem, že Asiaté jsou intelektuálně nejlépe disponovanými lidmi, což ovšem nedokážu posoudit. Rozhodně bych ale nikoho, kdo tento názor zastává, nepokládal za rasistu.

Dostávám se k šachu. Je možné, že právě zde se dá problematika rasismu, resp. rasové nadřazenosti či podřazenosti nejlépe posoudit. Pokud totiž nějaké etnikum vyniká např. v některém sportu, dá se to snadno vysvětlit tělesnými dispozicemi a těžko tedy lze někoho označit za rasistu jen proto, že má černochy za „nadřazené“ v běho na 100 m a „méněcenné“ v gymnastice. Ale co šachy – tedy navýsost intelektuální záležitost? Říci, že černoši jsou rychlejší v běhu a běloši obratnější v gymnastice – to lidskoprávní fanatici mohou jen těžko zpochybnit a označit za rasismus. Ale říci, že některé etnikum je chytřejší (hloupější), protože hraje lépe (hůře) šachy, na nichž se dá velmi dobře a snadno poznat IQ? To by už asi rasismus být mohl. Jak to tedy je?

Podle mého názoru a zkušeností si myslím, že některá etnika v šachu opravdu vynikají. Nemyslím si ale, že tato výjimečnost je zapříčiněna nějakými lepšími intelektuálními dispozicemi, ale zcela zjevně tréninkovými metodami a společenskou podporou šachu. Rozhodně si nemyslím, že např. naše děti jsou hloupější než jejich vrstevníci v Arménii, Indii nebo Číně. Jsou asi línější a rozmazlenější, nikoli však blbější. Pokud by měly rovnocenné podmínky a nechyběla jim zdravá ctižádost, jistě by se svým „žlutým“ či „snědým“ soupeřům vyrovnaly.

Vraťme se na závěr do našich poměrů a položme si kontrolní otázku: Opravdu je to tak, že naši Rómové potřebují státní pomoc, protože sami si pomoci nedovedou? Mají pravdu všichni ti pseudoaktivisté a lidskoprávní „humanisté“, kteří dělají z Cikánů blbce, aby se následně přiživovali a parazitovali na „rómské problematice“? Odpověď nám mohou dát právě šachy – Ánand a Puranik jsou rovněž Cikáni…

　

 

 

　

　

 

　

　

　

　

　

　

　

　

　

　

　

　

　

　

　

 

Bývají chvíle, kdy se takříkajíc „píší dějiny“. Samozřejmě – nejčastěji se toto slovní spojení užívá v souvislosti s nějakými významnými politickými událostmi, ovšem myslím si, že je můžeme klidně použít i pro oblast sportu a dokonce i šachu.

Když jsem nedávno psal o tom, jak jsem měl před lety možnost vidět hrát jedno zázračné šachové dítě, ani ve snu by mě nenapadlo, že něco podobného zažiju ještě jednou. Člověk přece nevstoupí dvakrát do téže řeky… A vida – v šachu toto pořekadlo zjevně neplatí. Ke mně totiž byla šachová bohyně Caissa natolik štědrá, že mi umožnila spatřit na vlastní oči dalšího šachového génia, kterého svět ještě nezná, ale jehož jméno bude co nevidět skloňovat ve všech pádech.

Ano – na turnaji Czech Open v Praze se psaly dějiny. A troufám si říci, že se dokonce i přepisovaly. Ne – žádný Capablanka, Fischer, Tal, Carlsen… To, jak hraje ve svých 11 letech dosud neznámý Abhimanyu Puranik zastiňuje všechny, které jsme dosud považovali za fenomenální a nepřekonatelné zázračné děti. Tento indický chlapec je očividně předurčen k tomu, aby posunul šachy na novou, kvalitativně vyšší úroveň a aby se po jistém vakuu, vzniklém po odchodu Garryho Kasparova, dostal na šachový trůn opět hráč, o jehož prvenství nebude nikdo pochybovat…

„Toto je nový Ánand!“ Plně chápu tato slova, která jsem na adresu malého fenoména zaslechl z mnoha úst. Přesto si myslím, že dostatečně nevystihují pravý stav věci – Puranik totiž není a nebude novým Ánandem, neboť géniové nikdy nebývají kopií někoho jiného, ale jsou vždy svébytní, originální a nezařaditelní. A navíc – při vší úctě k Ánandovu šachovému umění je jasné, že jej jeho malý krajan brzy zastíní.

Domnívám se, že ani já, ani nikdo z ostatních, kdo partiím malého Inda přihlíželi, si ještě plně neuvědomujeme význam historické události, které jsme byli očitými svědky. Zřejmě jde o první případ v šachových dějinách, kdy hráč (a dokonce ještě dítě) vstupuje do turnaje jako někdo naprosto neznámý a končí ho jako šachová hvězda, o jejíž úspěšné cestě k nejvyššímu titulu málokdo pochybuje.

Otázka tedy nezní zda, ale kdy. To, že se Abhimanyu Puranik stane mistrem světa, je jasné. A kdy k tomu dojde? To si odhadnout netroufám – velice bych se ale divil, kdyby se tak nestalo do 5 -7 let.

 

„Šachovou veřejností s napětím sledovaná a rozporuplné emoce vyvolávající kauza sporného vyvrcholení partie Priehoda Vítězslav – Sodoma Jan nebyla pro nás, kteří jsme měli povinnost vynést konečný verdikt, žádným lehce rozlousknutelným oříškem. Nebezpečí, že si na něm vylámeme zuby, bylo zcela reálné, neboť situace, která ve zmíněné partii vznikla, je sice na jednu stranu jednoznačná, ovšem při bližším zkoumání jsme byli konfrontováni i s řadou jistých disproporcí ve výkladu pravidel, což nás nutně vedlo k hlubšímu a troufáme si říci globálnějšímu náhledu na tento bezprecedentní případ. Byli jsme de facto konfrontováni se skutečností, že striktní výklad pravidel může být v určitých mezních situacích poněkud zavádějící a v rozporu s tím, čemu se obvykle říká „duch zákonů“. Řečno konkrétně: když hráč překročí čas, prohrál. Toto je jedno z pravidel, které nikdo z nás nezpochybňuje a ani zpochybňovat nechce – nicméně právě takovéto konzervativní, přísně rigorózní a troufáme si říci přímo fundamentalistické lpění na doslovném znění bezduché litery podle hesla „co je psáno, to je dáno“ může naší krásné a starobylé hře jen uškodit. Je nutno se nespokojit pouze suchým konstatováním empiricky doložitelného faktu (v tomto případě překročení času), ale jít dál, pokusit se proniknout do samého epicentra problému a ptát se: Proč byl čas překročen, kdo ho překročil, jaká konkrétní konstelace figur se v okamžiku překročení času na šachovnici nacházela atd. Jak je vidět, problém je mnohem složitější, než by se na první pohled mohlo zdát a vyvozování předčasných závěrů lidmi, kteří nebyli bezprostředními účastníky konfliktu a nemohou tudíž fundovaně rozhodnout, je nutně zavádějící, jednostranné a často spíše emociální než racionální.

Jako STK jsme si samozřejmě nemohli dovolit luxus iracionálního, od skutečnosti odtrženého a voluntaristického rozhodnutí – vědomí, že široká šachová veřejnost na nás hledí s nadějí, že rozhodneme vskutku nestranně, bylo pro nás nejen navýsost motivující, ali i morálně zavazující. Byli jsme si velice dobře vědomi toho, že náš verdikt vyšle do obrovské rodiny milovníků královské hry jasný a nezpochybnitelný signál o tom, jak je to vlastně ve skutečnosti s naším tolikrát deklarovaným konstatováním o nadřazenosti zásad fair-play nad úzce stranické, klubové či regionální zájmy. A právě těmto zásadám, resp. jejich „duchu“, jsme při našem rozhodování dávali absolutní prioritu.

Věříme, že příznivci šachu ocení naši snahu o maximální objektivitu, o spravedlivé vyřešení tohoto nešťastného sporu, který přišel tak nečekaně právě o Vánocích. Tedy o svátcích, které jsou od nepaměti spojovány s takovými pojmy jako vzájemné porozumění, tolerance, rodinná pohoda a rozdávání dárků. A rozzářené oči dětí, které pod ozdobeným stromečkem našly právě tu svoji vytouženou hračku, jsou asi tím vůbec nejkrásnějším. I to jsme pochopitelně museli brát v úvahu, naším cílem v tomto nejkrásnějším svátku v roce nebylo a ani nemohlo být přinést zármutek a pocit ukřivděnosti, pokud bychom rozhodli jednostranně, ale naopak – takříkajíc nadělit oběma stranám sporu ten pomyslný vánoční dárek v podobě férového verdiktu. Zkrátka – nedívat se nalevo ani napravo, nenechat se ovlivnit tím, co říká Petr nebo Pavel, major nebo plukovník…

Jak jsme se již zmínili, konečné řešení se nerodilo lehce, ale bylo doprovázeno porodními bolestmi v podobě úmorných diskusí, vzájemného vyjasňování si stanovisek, na lékárenských vahách odpovědnosti odměřovaných všech (a že jich bylo!) pro a proti. Museli jsme brát v potaz celou škálu nejrůznějších náhledů na výklad pravidel o překročení času, i když nám bylo jasné, že se shody jen stěží dobereme právě proto, jak jednoznačně a kategoricky zde pravidla hovoří. Byli jsme nuceni tak říkajíc za pochodu pronikat do již zmíněného „ducha pravidel“, zkoumat, co měli ti, kdo je vytvořili, vlastně na mysli. Vždyť co je to například samotný pojem „čas“? Jak říká Martin Heidegger ve svém stěžejním díle Sein und Zeit (Bytí a čas) – je to průsečík mezi minulostí a budoucností. Čas tedy vlasně – filosoficky řečeno – ani neexistuje, protože minulost je nenávratně pryč a budoucnost teprve přijde. A jak k tomu přijde Priehoda, když by měl prohrát jen proto, že překročil něco, co ani neexistuje?! A co pan Jansa – hodinu se hádat s rozhodčím s nulovým výsledkem?! To si přece člověk, který toho pro náš šach tolik udělal, opravdu nezaslouží! Takže 1 : 0 pro Vítězslava… a vítězům sláva! A Turnov ať je rád, že vyvázl bez citelného finančního postihu!

A různí pisálci typu Matochy či Hofírka si na svých blozích mohou dál plivat své nenávistné sliny – my si Svaz rozvracet nedáme! V pevné jednotě ŠSČR a šachových klubů za další rozvoj naší krásné kapitalistické společnosti! Jansa na Hrad!“

　

Takže, jak začít… Dnes je prý Silvestra, a to by mělo být všude veselo, stejně jako bylo nedávno smutno. Ale copak musí být člověk otrokem všech těch nesmyslných společenských konvencí a dělat jen to, co dělají ostatní? Dokonce se veselit nebo smutnit na rozkaz? Ne, ne a ne! Jako jsem nebrečel nad Havlovou rakví, nebudu ani dnes střílet rachejtle jenom proto, že se to „tak dělá“. Spíše si řeknu s mým oblíbeným klasikem: „Přichází Nový rok, co je mi do něho – co na něm asi tak může být nového?!“

Ale nechci skončit pesimisticky, tím spíše, že jsem ještě ani nezačal – nihilismus opravdu není moje parketa. A tak první básnička bude veskrze optimistická. Vždyť konec roku je skvělou příležitostí poukázat na marnost a pomíjivost všeho pozemského, připomenout, že my všichni… a dokonce i šachisté!

 

                                                         Šachista a smrt

                                              Život se podobá šachové partii

                                              – každému připadla nějaká role.

                                              Někdo je králem a jiní jen párii

                                              jednou jsi nahoře, podruhé dole

 

                                              Některý dříve a jiný zas později

                                              – stejně tam nakonec musíme všichni

                                              Vteřiny života, kradmé jak zloději…

                                              Nikdo se nevyhne časové tísni

 

                                              Nejvyšší Rozhodčí zastaví hodiny

                                              tvůj klub ti vystrojí parádní funus.

                                              Jsme přece členové jediné rodiny!

                                              Spi sladce, šachisto – Gens una humus…

 

Vzpomínky, rozpomínání se na to, co, kdy, kde – to opravdu není moje silná stránka. A tak zkusím takříkajíc vystřelit od boku! Prostě napíšu, co mě právě napadne…

Bylo to na turnaji v Bučovicích, rok 2006? Přesně to už nevím, pamatuji se ale, že jsem se tam setkal s jedním bývalým spolupracovníkem, který mně po obvyklé konverzaci o zdraví a o počasí svým nezaměnitelným brněnským „dialektem“ neboli hantecem řekl: „Žany, val hodit špiz tam na teho malýho betelnýho pakátla na první fošně, jak válcuje ty vycvakaný čučfotry!“ Volně přeloženo: „Honzo, běž se podívat na toho šikovného chlapce na první šachovnici, jak poráží starší zkušené hráče.“ Sice jsem také hrál, ale po skončení své partie jsem se vždy na „teho malýho pakátla“ šel podívat. A skutečně – chlapec byl tak malý, že musel klečet na židli, aby vůbec dosáhl na figurky, ovšem jeho hra uchvacovala svou brilantní technikou. Hrál vlastně jakoby bez přemýšlení, takřka bleskově, a přesto neměl se svými soupeři prakticky žádnou práci. Vzpomínám si na jednu značně složitou koncovku dam a různobarevných střelců a její filigránské, technicky bezchybné vedení až k vítěznému konci. Bylo opravdu komické sledovat, jak poražení vstávali od šachovnice a všichni jako jeden muž tvrdili, jak „to měli jasně vyhrané“ a jaké měl „ten špunt štěstí“. A ten špunt jen měnil strany, aniž by po celý turnaj opustil tu svoji „první fošnu“… Génius? Zázračné dítě? Ne – „pouze“ Vojta Plát…

„Ou Mery!!“ To na mne znenadání vykřikl jakýsi vrávorající muž, a aniž by čekal na moji reakci, už byl u někoho jiného a i na něj zahulákal to své „Ou Mery!!“ Potácející se muž a vyřvávání „Ou Mery!!“ se tak pro mne stalo druhou vzpomínkou na bučovický turnaj. Protože jsem se s tímto člověkem shodou okolností střetl i za šachovnicí, mohl jsem si konečně – a tak říkajíc naživo – zodpovědět otázku, která mne tenkrát již delší dobu vrtala hlavou, totiž, zda je alkohol doping. Po oné partii mohu zodpovědně říci, že není…

                                                               

                                                                Šachista a alkohol

                                                              V žilách mám čtyři promile

                                                              má krev je zas už v normě

                                                              - přestat pít? Ani omylem!

                                                              To by hned bylo po mně…

                                                              Zvyk je železná  košile

                                                              zvlášť zvyk pít – v tom mám školu!

                                                              Já zvyk si čtyři promile

                                                              mít krve v alkoholu…

Dobrý, ne? Ale pojďme dál…

Jako všechno na tomto světě mají i šachy svá pravidla, zákonitosti, ba i zákony. Ano – Morphyho zákony! Jsou specifické mimo jiné tím, že nejsou definitivní, takže každý šachista si je může doplňovat či dotvářet podle svého. Dokonce i já!

Morphyho základní zákon:

Šachista

Obecná definice

Šachista je člověk, který hraje šachy.

Vyvrácení obecné definice

Šachy hrají i lidé, kteří šachisty nejsou.

Upřesňující doplněk

A těch je většina.

Fischerův didaktický axiom

Přesněji řečeno všichni kromě jednoho.

Kasparovův lingvistický protigambit

Fischerovo hodnocení mojí hry je naprosto přesné.

Hofírkova definitivni definice

Šachista je člověk, který hraje šachy nebo si to alespoň myslí.

　

Morphyho základní pravidlo:

Šachisté při hře tahají figurkami.

První upřesňující doplněk

Narozdíl od loutkového divadla nemají figurky provázky.

Druhý upřesňující doplněk

Přesto se šachová partie může změnit v nechutné divadlo.

Třetí upřesňující doplněk

A oba hráči v tragikomické figurky.

　

Morphyho finanční zákony:

Čas jsou peníze.

Logický důsledek

V čím větší časové tísni se hráč nachází, tím větší je chudák.

Marxův dialektický princip

Materiální bytí určuje šachistovo vědomí.

Logický důsledek

Čím větší je cenový fond turnaje, tím méně jsou dodržovány zásady fair-play.

　

Morphyho prohibiční zákony:

Konzumovat alkohol v hrací místnosti je zakázáno.

Upřesňující doplněk

A navíc se to ani nesmí.

Logický důsledek

Nálevna se nachází v bezprostřední blízkosti hrací místnosti.

Notorická výstraha

Pokud přijde hráč k partii opilý, musí počítat s tím, že ho rozhodčí může zcela nekompromisně a bez milosti připustit ke hře.

Capablankova teorie remízové smrti

Šach zhyne remízovou smrtí, až všichni hráči budou hrát stejně blbě.

Anesteziologicko-resustitační protiagrument

K tomu už dávno došlo a remízová smrt nikde.

Archimédův ponorkový zákon

Čím hlouběji se šachista ponoří do přemýšlení, tím větší hrubku následně udělá.

Výkonostní stupnice

Šachy je možné hrát dobře, výborně, skvěle nebo fantasticky, popř. ještě hůř.

 

…No, měl bych pomalu končit. A protože konec korunuje dílo, chci skončit tak nějak zvesela, radostně, optimisticky, zkrátka silvestrovsky. Myslím, že následující čtyřverší je pro tento účel jako stvořené:

                                            

                                             Život je věčný boj o holé přežití

                                             s výsledkem, který je dopředu jasný…

                                             Smrt – naše jistota, jistota Pře-žití

                                             smrt, díky které je život tak krásný…

　

　

　

　

　

　

 

 

 

 

 

 

 

Ale to přece všichni dávno víme, tímto svým prohlášením v Hospodářských novinách neřekl pan Kořán nic nového. Ano, Sazka byla ukradena, otázka ale zní – kým? A tady se opravdu musím podivovat Kořánovým úhybným manévrům, protože věřit mu jeho krokodýlí slzy může jen naprostý blbec, stejně tak jako pouze úplný blb může nevidět ten klasický a očividný tunel, jakým byla Sazka ukradena…

Podle Kořána je na vině insolvenční správce a soudy. Neuvěřitelné, jak je možné takovýmto způsobem zaměňovat příčinu s následkem. Insolvenční správce a soudy se snažily zachránit, co se ještě zachránit dalo – pro pana Kořána to jsou však zloději, kteří Sazku ukradli…

Možná bychom se pana Kořána mohli zeptat, co vlastně dělal v době, kdy byla Sazka tunelována - jak proti tomu bojoval? Asi by to neokecal, protože všichni víme, že nijak… Možná, že tomu jen přihlížel. Ale opravdu by jen přihlížel, kdyby za to nic neměl?

Ze svého laického pohledu se sice mohu v některých detailech mýlit, ale dle mého selského rozumu se v případě Sazky jedná o tak jasný tunel, že jediné, čemu se divím, je to, že tato kristalicky čistá krádež za bílého dne mohla vůbec vyjít. Jeden člověk Sazku vytunelovat nemohl, resp. musel k tomu mít pomocníka či pomocníky, kteří hlídali a dávali pozor, aby to vyšlo… No, dál to rozebírat nebudu.

Nedávno jsme se mohli dozvědět, že policie zatkla šéfa pražských strážníků. Pokud je zatčeno takto vysoce postavené zvíře, je možné, že se v oblasti kriminality (tedy jejího potírání) začíná blýskat na lepší časy. A doufejme, že se v hledáčku orgánů činných v trestním řízení co nejdříve ocitnou i jiná zvířata…

 

Domnívám se, že vůbec nejdůležitější v rané fázi šachistova vývoje je odnaučit ho strachu z černých figur, resp. vůbec u něho tento strach nepřipustit. „Je to dobré, hraju bílými!“ „Mám dvakrát po sobě černé, to je smůla!“ Kolikrát tyto a podobné věty slýcháme z úst mladých (a nejen mladých!) hráčů. Výhoda bílých figur, nevýhoda figur černých… něco takového prostě trenér u svého svěřence nesmí připustit! Je to veskrze falešný, fatalistický názor na šachy, který se potom může s hráčem táhnout dlouhé roky a brzdit jeho přirozený a postupný vývoj. Samozřejmě, určitá výhoda prvního tahu u bílých figur existuje, ovšem rozhodně není tak velká, jak se všeobecně soudí. Proto jsem také syna nejdříve učil hrát černými, přičemž tato „výhoda černých figur“ a důraz na eliminaci soupeřova prvního tahu přinesly své ovoce v podobě toho, že jej od samých začátků naučily hrát iniciativně, aktivně a nebojácně.

Jaké zahájení v první vývojové fázi zvolit? Je jasné, že takové, u něhož možnost soupeře odbočit z „vyjetých kolejí“ je co nejmenší. Ideální se mně v tomto směru vždy jevila Skandinávská obrana, kdy po 1. e4 d5 „musí“ hrát bílý 2. e:d5 a po 2. … D:d5 3. Jc3 Da5 4. d4 zahraje černý 4. … c6. Následující výstavba je taková: bělopolný střelec se vyvine na f5 nebo g4, jezdec na f6 a tahem e6 se otevře dráha druhému střelci a zároveň se vytvoří pěšcové hroty c6, e6, bránící bílým jezdcům zaujmout aktivní postavení. Samozřejmě, z absolutního hlediska je pozice bílého bezesporu lepší, ale to u začínajících hráčů nemá žádný význam. Následuje totiž většinou dlouhý pozičně-manévrovací boj – a právě toto byla ve srovnání s jeho vrstevníky vždy synova silná stránka. Stručně řečeno – Skandinávská obrana prokázala synovi neocenitelné služby, s její pomocí celkem snadno černými vítězil a protože jeho soupeři hráli takřka „povinně“ 1. e4, měl o „repertoár“ zahájení černými figurami na dlouhou dobu postaráno.

Samozřejmě, Skandinávská obrana je zahájením „první volby“, po určité době je třeba postoupit dál. Jako nejpřirozenější se ve věku kolem 10 let jeví Ruská hra, Caro-Kann nebo Philidorova obrana. Po jistých peripetiích a ne zcela uspokojivých zkušenostech se dvěma prvně jmenovanými jsme nakonec zvolili „Philidora“, přičemž se záhy ukázalo, že právě toto zahájení je synovi doslova „šité na míru“ – i s ním totiž bez problémů řešil „nevýhodu“ černých figur, dosahoval velmi dobrých výsledků a pomalu, ale jistě začal chápat zásady strategického vedení partie. Myslím si, že Philidorova obrana je pro začínajícího hráče jedinečná v tom, že počet variant, které zde vznikají, není příliš velký a navíc je to zahájení, z něhož lze podle potřeby přecházet tu k poziční, jindy zas k taktické hře, přičemž právě zvládnutí této schopnosti měnit „rytmus hry“ je u mladého šachisty mimořádně důležité, protože má zásadní význam pro pochopení takových věcí jako je např. vystihnutí správného okamžiku pro přechod do koncovky, obrana stísněného postavení, příprava křídelních postupů apod.

I Philidorova obrana má však své hranice a limity, nelze u ní zůstat. Je to trochu jako s raketou, která se při cestě na oběžnou dráhu zbavuje prvního, druhého a třetího stupně… Tím třetím stupněm byla u nás Aljechinova obrana. S ní syn vyhrál MČR v rapid i klasickém šachu a dosáhl řady vítězství s papírově silnějšími soupeři. No – a v současné době jsme se zase posunuli kousek dál, z dnešního pohledu se Aljechinova obrana jeví už jen jako vzdálená epizoda hluboké minulosti… Tak to ale v šachu je a být musí – nelze se zastavit a je třeba se propracovat až k sicilské… Ta představuje Mount-Everest šachových zahájení. Proto nechápu trenéry, kteří „učí“ děti hrát sicilskou obranu, i když je jasné, že se ji nemohou „naučit“, protože to prostě nejde. V zahájení je opravdu nutné postupovat od jednoduchého ke složitějšímu – dětský mozek není na „sicilku“ takříkajíc „kapacitně vybaven“…

Chtěl bych ovšem připomenout jednu důležitou zásadu, a to, že zahájení se musí hráč naučit co nejlépe (myslím tím proniknutí k jeho podstatě), a protože to nejde rychle, ale naopak dost pomalu, je třeba značné vytrvalosti a trpělivosti. Velkou a důležitou roli zde hraje i ono nepopulární a mnohdy zavrhované (údajně jako zbytečné a „netvůrčí“) „biflování“ variant. U mladého hráče je právě naopak nutné podstoupit to „martýrium“ procvičování variant, protože i když je časem třeba zapomene nebo bude hrát úplně jiné zahájení, přesto v něm něco zůstane – a toto „něco“ nikdy nepřijde nazmar, vždy ho bude mít „po ruce“, tedy v paměti, která „umí“ nejen zapomínat, ale i „zapomenuté“ si ve vhodnou chvíli znovu vybavit…