Vítězslav Houška

spisovatel a publicista
autor knih:
Nad šachovnicemi celého světa
Šachy s úsměvem
Tam všichni hrají šachy...
společně s Vlastimilem Hortem a Lubomírem Kaválkem připravuje knihu o Karlu Opočenském

Šachy s Vrchlickým

[20.03.2010 22:27:28]

O domácnosti Ignáta Herrmanna víme, že při obědě spočívala vedle příborů šachovnice, a jakmile manželka naplnila spisovatelův talíř polévkou, musela učinit svůj odvetný tah ve hře zvané dáma. Kdežto Jaroslav Vrchlický si zase rád černou kávu oslazoval šachem. Když pobýval na letním bytě, káva mu příliš nechutnala, protože se v širokém okolí nevyskytoval venkovan, který by královskou hru ovládal. Do téže vísky přijel na vakace patnáctiletý Edmond Konrád, a když se provalilo, že studentík ví, jak se figurkami táhne, musel být den co den mistrovým partnerem.

    Zprvu měl chlapec dvojí trému. Bál se, že ho klasik bude zkoušet ze svých básní, a že brzy praskne i jeho šachový diletantismus. Už první mistrovy tahy studenta ohromily: f2-f4, h2-h4, a2-a4. Po letech mluví spisovatel Konrád o sobě ve třetí osobě: „Zaražen tím podivným otevřením, student nazdařbůh rozvinul svoje figury – a nač to dlouho líčit: jedenáctým tahem byl Vrchlický mat. Vyšly najevo dvě věci: první, že Vrchlický vůbec neumí hrát šachy, že ani přesně neví, jak táhnout figurkami; druhá pak, že nad matem (nebo ztrátou figury) smutně žasne jako dítě, kterému vzali hračku, a lítostivě vzdychne: Jé, to je škoda!“
    Student měl však úctu k soupeřově vousaté tváři a činil vše možné, aby geniální básník vítězil. A když to už jinak zinscenovat nešlo a Vrchlický se svým vlastním přičiněním ocitl v matové pavučině, horlivě ho budoucí dramatik ujišťoval, že ten mat byl vlastně jeho jediná záchrana ze zoufalé situace, do níž ho Vrchlický geniálně přivedl: „S tak silným hráčem on, student, že už asi nikdy nevyhraje. Básník naslouchal s příjemným údivem a přisvědčoval odpůrcovu výkladu situace. S radostnou rychlostí uvěřil ve své vlastní mistrovství – a student mu stál ve slově: už nikdy nevyhrál. Dalo to někdy hodně práce, přehlížel jednoduché hrozby, ale hlavně se nechával obírat o figury, což byl jediný způsob, jak pomoci Vrchlickému k výhře, jemuž i nejprostší matová kombinace byla záhadou.“
    Odpolední káva chutnala Vrchlickému čím dál víc. Autor mnoha divadelních her, překladatel Rostandova Cyrana, konstruktér tolika dramatických léček neprohlédl kvartánovu lest. Nýbrž se nedočkavě těšíval na jeho každodenní příchod, a „prohlašoval o něm, že je to nejlepší šachista, s jakým on, Vrchlický, kdy hrál, a že mu dá hodně práce ho porazit“. A naopak: budoucí autor mnohých dramat o básníkovi všude rozhlašoval, že je prvotřídním a téměř neporazitelným šachistou.
    Memoárová kniha Edmonda Konráda (1889-1957) se jmenuje Nač vzpomenu. Opišme z ní dva odstavce:
    Vrchlický postonával a měl se šetřit. Kdykoli mu jeho žena připomínala nějaký závazek, odpovídal s vlídnou nevrlostí: „Dej mi pokoj. To počká, musím se šetřit.“ Sedali k šachu se studentem, a tu ona: „Vrchlický, tys na dnešek slíbil do Máje tu báseň.“ Vrchlický s provinilým úsměvem: „Ale, dej mi pokoj. – Táhněte!“ (To platilo studentovi nad šachovnicí.) Paní Vrchlická: „Ale oni si dnes odpoledne mají pro ni přijet!“- On: „Když nic nevím! Nic mě nenapadá. – a toho piónka vám seberu.“ A sebral ho a řekl garde dámě.
    Od nádraží zalehl hvizd lokomotivy. Letním dnem jako vzdálený hrom zaduněl zastavující se vlak. Paní Vrchlická dveřmi jenom nahlédla: „Vrchlický, vlak už je tu, a ty nic nemáš.“ – „Ne, nemám. Řekni jim, ať přijdou jindy, až budu zdráv. A vy hrajte!“ Postupně sebral studentovi koně i věž a povídá vesele: „Za chvilku už půjdete do salámu!“ Paní Vrchlická rázně vešla: „Já nevím, Vrchlický, co jim mám říct, až tu budou?“ – Ale vtom zazněl zvonek. Básník odhlédne od šachovnice: „Řekni jim, aby počkali, že to zrovna dokončuju.“ S výrazem téměř čtveráckým zpola stál, zpola seděl sehnut vedle šachovnice, pobroukával a funěl, cigareta mu visela ve vousech, kouř mu šel do oka, vytřel je píšící rukou, vyběhl s papírem do předsíně, povídal tam někomu: „Odpusťte, ale já to musel ještě jednou – víte, vypilovat...“
    Tak teď nám to potvrdil i „velebný kmet“, že kouzlo šachu okouzluje i kouzelníka poezie. Když bylo Vrchlickému 40 let, vydal už 93 knih. Kterýžto počet svazků, té proslulé papírové pyramidy, se rozrostl v dalších letech jeho nedlouhého života (zemřel v 59 letech) na neuvěřitelné číslo 194. Psal denně až do úmoru. Překládal z tuctů jazyků, psal básně i prózu, operní libreta i literární studie, divadelní hry i eseje. Psal a psal. Byl obdařen urputnou vůlí tvořit. Snažil se dokázat, že jeho pero a jeho čeština zvládnou všechny básnické formy a rytmy, které zvučí světem. Otvíral okna do Evropy. Pracoval stále a zarputile jako pekař, který plete a peče housky. Nikoli špatně, většinou precizně a obratně. Ale přece jen si jednou povzdechl: „Ten věčný chvat mě zničil...“
    Ano, ano: chvátal, pracoval pilně a zarputile, pletl a pekl verše, objevoval skvělá přirovnání a vymýšlel úchvatné metafory, ale když se zahleděl do tajů šachovnice a možností šachové hry, oněměl úžasem a shledal, že není kam chvátat, nýbrž že je potřebí jedno jediné: vstavit soupeři mat.
 

zobrazeno(7538x) | příspevky(2x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

10.06.2010 22:13:34 | noELO

Tak ode dneška si nedovolím nezdvořilost k velebnému kmetovi, abych jeho příspěvky četl s tříměsíčním zpožděním. Pište!

22.03.2010 23:06:20 | Lenča Mahovlič

Pokračujte, prosím. Téma Umělci a šach je zajímavé. Aspoň pro mě. Děkuji.

Untitled Document



ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox