David Kaňovský

šachový mezinárodní mistr (ELO 2412), reprezentační trenér mládeže, šachový literát a publicista

Netopýr, Reggae, Falco a hruštičky

[15.10.2009 20:55:32]

Ačkoliv jsem měl ve středu celý den volno (jediný seminář, který ve středu mám, konkrétně jde o Kompoziční praktikum, nám odpadl), cítím se ještě i dnes nějaký unavený či snad nevyspaný. Což je zvláštní, neboť jsem se včera nepočítám-li ranní cestu pro čerstvě propečené rohlíčky do asi dvě minuty vzdáleného obchodu nehnul z bytu ani krok. Sice jsem někdy během odpoledne dostal chuť jít si zaběhat, ale jediný letmý pohled z dvojitého okna mne od tohoto záměru okamžitě odradil, v takovém doslova a do písmene hnusném počasí by šel běhat opravdu jenom velký nadšenec, možná dokonce blázen! (Sice běhám rád, ale všechno má své meze.) Takže jsem celý den analyzoval svoje partie, což bylo fajn, do šachů jsem v poslední době neměl až tolik chuti. To se ovšem na začátku tohoto týdne výrazně změnilo, čehož jsem pochopitelně musel využít v maximální možné míře. Analyzování jsem občas proložil nějakým tím zajímavým počteníčkem na internetu, večer jsem se pak společně s Ondrou (mým spolubydlícím) a holkama (mýma spolubydlícíma) koukli na Nekonečný příběh (Falco je prostě úžasnej!) a Romea a Julii z roku 1968 (poněkud zvláštní zpracování, ale budiž). Nicméně vraťme se k hlavnímu bodu dnešního pojednání: jak je možné, že jsem tak unavený?

            První možností je samozřejmě churavé počasí, které v těchto dnech venku řádí. Může snad být horší? Je zima, fouká silný a studený vítr, sněhu je místy příliš a někde v podstatě vůbec. Ve vytopeném bytečku a vyhřáté postýlce je člověku prostě fajn. Ale řekl bych, že tím to nebude: počasí na mě nikdy nemělo žádný větší vliv, tedy nepočítám-li, že při prudké změně mě občas začne bolet levá ruka (měl jsem před x lety zlomené obě kosti). Takže možnost číslo jedna bych tímto zavrhl.

            K možnosti číslo dva je potřeba vrátit se o několik dnů zpátky. Před týdnem jsme měli v pátek a v sobotu poslední letošní krajské soustředění našich mladých talentů v Jihlavě. Moje pozvání na druhý trenérský post přijal Luboš, se kterým jsme se v pátek po uložení dětí vydali na noční obhlídku města. Loni jsme se seznámili se dvěma kluby, letos jsme k jednomu už poznanému přidali tři další. Jednoduchými počty se lze dopídit, že v Jihlavě známě už pět klubů, to je celkem fajn!:) A právě ve Finu (čti: Fine clubu) jsme skončili a zapařili tam nejdelší dobu, protože nás po Netopýrovi, Dělňáku a Jupiterovi zaujal rozhodně nejvíce (plus ještě Ponorka, ale tam jsme se už letos nedostali, ta se nám moc líbila loni). Mimo jiné jsem si po určité době znovu uvědomil, jak mi chybí sportovní tanec, který jsem sice dělal dva roky jenom rekreačně, ale i to bylo hrozně fajn.

Po celodenním sobotním tréninku jsem večer přijel do Náměště poměrně vyčerpaný (fyzicky i psychicky), ale přesto jsem si nemohl nechat ujít akci, která v Náměšti opravdu nebývá často (jinými slovy jednou za uherský rok). Jednoduše řečeno šlo o DnB session, kde opravdu dobří Djové (i z pohledu muzikologa!) hráli Drumík, Jungle, Reggae a podobné styly. Tuhle muziku sice vůbec neposlouchám, ale po sobotní zkušenosti musím říct, že se na ni fakt brutálně dobře paří!:) V této souvislosti mne napadá zajímavá spojitost, proč vlastně významově zcela odlišná slova „pařit“ a „pářit“ jsou si natolik podobná… Sokolovna byla sice naplněná k prasknutí, ale do rytmu vrtícím se tělům to vůbec nevadilo, ba právě naopak. V jednu chvíli jsem se do DnB natolik „zažral“, že jsem tancoval skoro hodinu v kuse! V tu chvíli vlastně bylo fajn, že je venku pěkná kosa, člověk se tam mohl příjemně zchladit, protože třeba já jsem po skoro hodinovém tanečním maratonu byl, nenapadá mě, jak to vyjádřit výstižněji, zpocenej jako prase...:) Pokud chce člověk shodit pár přebytečných kilo (což bych rád), opravdu skvělá věc, mohu vřele doporučit! Sečteno a podtrženo dva večery za sebou skutečně velmi náročné, ovšem ani toto bych neviděl jako důvod své únavy: jednak jsem si v neděli poměrně dost odpočinul a hlavně už je to pár dní zpátky a já stále pevně věřím, že můj snad ještě relativně mladý organismus má minimálně uspokojivou schopnost regenerace.

             Třetí a nejspíše poslední důvod již píšu v teple svého domova (předchozí část jsem psal ve vlaku), navíc opojen omamnou vůní hruškovice, kterou jsme dnes s tátou vypalovali. Teď mě napadá, že jsem ještě neokoštoval ani letošní třešňovici, kterou už máme dobrých pár týdnů rovněž vypálenou. Tento nedostatek bych měl zřejmě co nejdříve napravit. Co jsem to vlastně chtěl? Ach tak, třetí důvod únavy. No, přiznám se, že žádný další důvod mne vlastně v tuto chvíli nenapadá, čímž asi své dnešní „bezhlavpatové“ (čti: nemá to hlavu ani patu) rozverné rozjímaní ukončím. Caissa s Vámi a Bůh nad Vámi…