David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Zápas manažerů aneb Hostem v rodné zemi

[13.11.2010 12:14:00]

Jak již mnozí z Vás z pěkného blogu pana Chládka vědí, ve dnech 22. až 23. 10. 2010 Pavel Matocha ve spolupráci s dalšími lidmi (Měl bych jmenovat pana Milana Maroše a pak i sponzory, ale bojím se, že bych stejně něco spletl nebo někoho vynechal. Ze stejného důvodu neuvádím seznam účastníků z řad VIP.) pořádal mezistátní utkání českých a slovenských manažerů. Vlastně se nejednalo jen o manažery, ale o lidi povětšinou spjaté s podnikatelskou sférou, kteří ve svých profesích něčeho dosáhli. Výběr na základě podobně nepřesných kritérií sice může přinést určité problémy, nicméně oběma stranám se podařilo přilákat na start mnoho významných osobností, které navíc leccos věděly o šachu a mají k němu kladný vztah. Je trochu škoda, že se zápasu nezúčastnila snad žádná manažerka. Předpokládám, že manažerek je v populaci více než šachistek, ale průnik obou množin (nebo počet manažerek hrajících šachy, stojíte-li o srozumitelnější vyjádření) zřejmě bude dost malý. Ženský element byl tedy zastoupen pouze v podobě manželek a partnerek přítomných účastníků.

Samozřejmě by bylo možné vyjmenovat mnoho významných osobností, které hrají šachy, ale z nejrůznějších důvodů nebyly přítomny, ale tak tomu bude u podobných akcí asi vždy. A ještě by se dalo uvažovat o tom, jak vlastně máme rozumět sousloví "významná osobnost". Asi chápete, jak jsem ta slova myslel - rozhodně jsem tím nechtěl naznačit, že by existovali nevýznamní lidé nebo že bych zrovna já nějak zvlášť rozuměl tomu, kdo je významnější a kdo méně významný. Ale na druhé straně je zjevné, že některé osoby hrají například v ekonomických (nebo jiných) záležitostech důležitější roli než jiné.

Hrálo se na devatenácti šachovnicích, přičemž na první šachovnici nastoupili "hostující velmistři" (viz název článku). Českou stranu jsem reprezentoval já, slovenskou Igor Štohl. (Sergej Movsesjan a Ján Markoš právě hráli Evropský klubový pohár, z několika dalších hráčů slovenského žebříčku se Pavel Matocha rozhodl oslovit právě GM Štohla).

Na místo jsem cestoval z Prahy společně s Pavlem Matochou. Hrálo se v luxusním hotelu Comsa Palace v centru Brna. Po příjezdu jsme se šli najíst. U oběda jsem měl pocit, že tam příliš nepatřím. Do hovoru jsem se téměř nezapojil, protože k daným tématům jsem neměl co říci. Ostatní se zjevně už znali z dřívějška a bavili se například o tom, kde se příště zase setkají a o podobných tématech, která mi nebyla příliš srozumitelná. Nijak zvlášť jsem se tím ale netrápil, pochutnával jsem si na obědě a dával jsem si pozor, aby mi jídlo nepadalo do autu, tedy za hranice kulatého (nebo čtvercového?) hřiště, zvaného "talíř".

Když už se bavíme o talířích, dovolím si malou odbočku. Četné zprávy o létajících talířích mě nechávají chladným - nikdy jsem neslyšel, že by na nich přiletělo něco poživatelného. Tak jaký bychom z nich mohli mít užitek? Neláká mě ani myšlenka, že by si mimozemšťané odvezli Kirsana N. Iljumžinova. Nejsem jeho příznivcem, ale obávám se, že jeho zástupci by vedli FIDE spíše hůře než on. Ale to jsem v myšlenkách zašel příliš daleko (nebo spíše zaletěl příliš vysoko), měl bych se vrátit zpátky na zem, případně na Zemi. Konkrétně do centra Brna.

Po obědě jsem se vydal na průzkum nejbližšího okolí hotelu. Prohlédl jsem si některé stavby z historického centra města, ale na větší turistiku jsem neměl v tu chvíli náladu, takže jsem nakonec dost času strávil v hotelovém pokoji čtením nového čísla ruského šachového časopisu 64. Nové šachové časopisy na mě působí jakousi záhadnou formou magnetismu - nemohu se od nich odtrhnout, než si je celé přečtu. (Fyzice příliš nerozumím, ale samozřejmě chápu, že má minulá věta je z tohoto hlediska nesmyslná. Vůbec mi to ale nevadí, protože byla myšlena jako obrazné vyjádření, kterým jsem chtěl text trochu oživit.)

Večer jsme s Igorem Štohlem hráli takzvanou alternativní simultánku. V té proti nám nastoupilo 29 manažerů a střídali jsme se v tazích - liché tahy bílého hrál jeden velmistr, sudé druhý. Na podobnou formu hry mám nejrůznější vzpomínky z mládežnických let, kdy jsme ve čtveřicích, vlastně spíše ve dvou dvojicích, hrávali bleskové partie. Říkali jsme tomu myslím Davis (Cup). Hrál jsem tak jako malý v oddíle Bohemians Praha a občas i později. Vzpomínám si, že na jednom mistrovství světa mládeže jsme se takto bavili v rámci české výpravy. Tak dlouho jsem si stěžoval na slabou hru svého spoluhráče, až jsem nastavil jednotahově nebo dvojtahově figuru. Od té doby se této formě hry (raději) téměř nevěnuji, ale přesto nemám pocit, že bych šachy bral příliš vážně.

K šachovnici přistupují různí hráči s odlišnými způsoby uvažování a s vlastními styly hry. Proto není divu, když se někdy nepodaří při alternativní simultánce nebo při šachovém Davis Cupu uhodnout spoluhráčův úmysl. Problémy mohou nastat už v zahájení. Loni jsme takto hráli alternativní simultánku se Sergejem Movsesjanem. Jelikož oba máme podobný repertoár, považoval jsem za vhodné zahájit většinu partií tahem 1.e4. Až na místě jsem se ale dozvěděl, že první tah provede slavnostně GM Karpov, který obvykle zahajuje partie jinak. Mezi ním a Sergejem se rozvinul následující dialog:

GM Karpov: "Jak mám zahájit partie?"

Sergej Movsesjan: "Trochu silněji." (Ruské "покрепче" neumím vhodně přeložit.)

GM Karpov: "To znamená 1.d4?"

Sergej: "Ne, 1.e4."

Prostě různí hráči mají různý vkus. Pokud si vzpomínám, nakonec velmistr Karpov hrál oba zahajovací tahy, ale mám pocit, že zavřené hry navzdory Sergejovu přání převažovaly. Ale možná se pletu.

Jestli ale problémy v zahájení je obvykle možno nějak vyřešit, v dalších fázích partie už žádná předběžná příprava nepomůže. O některých titulovaných hráčích se traduje, jak v simultánce nebo v "Davis Cupu" jeden vždy táhl nějakou figurou dopředu, zatímco druhý se s ní v následujícím tahu vrátil zpět. Přiznávám, že se toto v simultánce stalo nejednou i Igoru Štohlovi a mně. Nic horšího než dvojí opakování pozice z toho ale nevzniklo. V některých partiích ale naše souhra skončila ještě hůře. Nejednou se stalo, že jeden hráč nastavil pěšce a druhý za něj musel hledat kompenzaci. (Musím zdůraznit, že jsme chybovali oba.) Naštěstí se nám hledání kompenzace dařilo a občas jsme se i shodli na nějaké pěkné kombinaci. Ke konci už soupeři někdy se svými tahy čekali i déle, čímž byl zamýšlený sled tahů narušen. V jedné partii se staly asi tři tahy bez mé účasti a já jsem se jen divil, co vzniklo za pozici a že se soupeř už vzdává. Konečný výsledek simultánky byl celkem dobrý, prohráli jsme jedinou partii a remízy byly jen tři. (Uhráli je mimo jiné pánové Chládek a Matocha. Partie se skutečně hrály, nejednalo se o žádnou shovívavost vůči sponzorům. Všechny tři remízy uhráli manažeři z pozice síly.) Po simultánce následovala večeře a tím pro mě denní program skončil, přeci jen nejsem tak společenský. Pro některé skončil páteční program až v sobotu.

Jelikož v sobotu začínaly šachové události až po obědě, rozhodl jsem se větší část dopoledne věnovat turistice a zašel jsem na hrad Špilberk a následně do jeho kasemat. Na hradě bylo otevřeno několik zajímavých expozic. Namátkou si vzpomenu na vězeňství na Špilberku, moderní i starší malířství nebo rozvoj města Brna. Jelikož jsem ale pro všechny případy chtěl být zpět v hotelu už v 11.00 a vstupenky na Špilberk se prodávaly až od 9.00, měl jsem na prohlídku poměrně málo času. Tím lze vysvětlit i případné chyby a mezery v mých vzpomínkách. V příliš rychlém tempu jsem prošel několik expozic na hradě i řadu chodeb v kasematech a potom jsem se vrátil do hotelu. Tentokrát byla konverzace u oběda zdařilejší. Témata jako přísnost trestu pro vítkovské žháře nebo depozitář Národní knihovny na Letné (slavná chobotnice architekta J. Kaplického) byla opravdu zajímavá. Odpoledne jsme zasedli za šachovnice. Zápas se hrál na 19 šachovnicích, přičemž na první zkřížili zbraně hostující velmistři, tedy Igor Štohl a já. Z mého včerejšího spoluhráče se stal protihráč, ale naše mezilidské vztahy zůstaly dobré. Hrály se 4 partie, na partii měl každý hráč 20 minut bez přidávání, zápis byl povinný. Partie se pravděpodobně objeví za několik let v nějaké shrnující publikaci. Pokud je chcete vidět, můžete už začít ukládat koruny (nebo eura?) do prasátka. Před zápasem někdo z manažerů projevil geniální odhad, když mi žertem řekl, že abychom zápas vyhráli, musím ze 4 partií uhrát přinejmenším 4,5 bodu! Geniální odhad to byl proto, že jsme prohráli 37,5:38,5 a aby zápas skončil opačně, musel bych opravdu uhrát 4,5 bodu. To po mně nikdo nemůže chtít. Bílými kameny jsem hrál opravdu dobře, ale při hře černými jsem těžil spíše z toho, že Igor Štohl v poslední době neměl mnoho praxe, což se projevilo zejména na jeho spotřebě času. Ta zásadně ovlivnila výsledek poslední partie, když soupeř se zbývajícími dvaceti sekundami špatně spočítal přechod do pěšcové koncovky a skončil v nevýhodě tahu. Nicméně favorizované slovenské družstvo beztak vyhrálo. Mimochodem, napadá mě ještě jedna otázka. Když má Česká republika zhruba dvakrát více obyvatel než Slovensko, má i dvakrát více osob zastávajících významné posty? Nebo je ten rozdíl menší? Odpověď zjevně závisí na tom, co máme chápat jako významnou pozici, ale řekl bych, že ten rozdíl určitě nebude dvojnásobný. Tipoval bych, že malé i velké státy budou například mít podobný počet ministrů. Každopádně ale slovenská strana dokázala přilákat na akci dost příznivců šachu z řad kariérně úspěšných lidí a myslím, že vítězství našich sousedů bylo zasloužené. (Dobře vím, že "úspěšný člověk" je také hodně relativní pojem, ale to teď nechme stranou.)

Po skončení zápasu proběhla ještě jedna večeře, ale účast na ní nebyla povinná. Igor Štohl spěchal do Německa (nebo do Rakouska) na ligu a já jsem toužil strávit alespoň polovinu víkendu doma, takže jsme se každý rozjeli svým směrem. Tím má zpráva tedy končí.

Myslím, že celá akce byla zdařilá. Přítomní manažeři si odpočinuli a získali nové kontakty, velmistři si také zahráli a kromě toho vylepšili svůj (nebo rodinný) rozpočet. Své účinkování v hotelu jsem při odchodu zakončil nárazem do těžkého křesla, který mi způsobil bouli na koleně. I díky ní vzpomínám na manažerský zápas dodnes. Boule už zmizela, ale na zápas si snad ještě někdy vzpomenu, byla to dobře uspořádaná akce.