David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Cesta na jih

[01.01.2011 15:30:30]

Řekl jsem si, že po několika úvahách na různá témata je čas na změnu žánru. Nechystám se psát ani cestopis, jak by možná titulek naznačoval. Místo toho se pokusím o subjektivně laděnou reportáž z právě probíhajícího turnaje, hraného v italském městě Reggio Emilia.

Soutěž se jmenuje "Novoroční turnaj", italsky Torneo di Capodanno. Letos byl zahájen 28. prosince a skončí 6. ledna. Má velkou tradici, toto je již 53. ročník. Nejvýznamnější turnaj se zde konal na přelomu let 1991 a 1992. Pokud mě paměť příliš neklame, vyhrál tehdy velmistr Anand před Kasparovem a dalšími špičkovými šachisty. Snad právě tehdy se indický velmistr dostal do absolutní světové špičky, do které patří už téměř dvacet let. Já jsem v tomto tradičním turnaji účinkoval před třemi roky (tedy 2007/2008). Nehrál jsem vůbec dobře, ale nejspíše jsem zanechal dobrý dojem, protože jsem od té doby byl již dvakrát pozván. Letos Loni jsem pozvání přijal. Deset velmistrů hraje uzavřený devítikolový turnaj. Soutěž je opravdu velmi silně obsazena. Za vše mluví už ta okolnost, že velmistr Short je se svým ratingem 2680 až devátý nasazený! Tedy vlastně devátý podle Ela. České, slovenské a arménské fanoušky by mohlo zajímat, že se turnaje účastní i Sergej Movsesjan. Ten v průběhu soutěže přešel ze slovenské federace do arménské. Důvody najdete například v Šachovém týdeníku. Myslím si, že není důvod mu cokoliv vyčítat, Slovensko (a předtím i Českou republiku) reprezentoval velmi dobře.

Když už mluvíme o nasazovacích číslech, měl bych se s Vámi podělit o veselou vzpomínku, spojenou s úvodním losováním. [Poznámka pro nešachist(k)y: Šachy nejsou hazardní hra a losování neslouží k určení výsledků, ale přeci jen může ovlivnit chod turnaje. Rozhoduje se o tom, kdo s kým bude mít bílé (nebo černé) kameny.] Na podobné turnaje hráči obvykle přijíždějí s jednodenním předstihem, ostatně dopoledne před soutěží proběhlo již zmíněné losování. Já jsem tak dlouho otálel s koupí letenky, až jsem musel vzít zavděk letenkou z Prahy do Boloni s příletem ve 23:30 den před začátkem hry. Potom jsem už jen doufal, že můj let nebude kvůli nepříznivému počasí zrušen. Vše proběhlo (nebo snad proletělo?) bez problémů, organizátoři mě na letišti vyzvedli a v půl jedné jsem byl v hotelu. Tam mě organizátoři překvapili nabídkou, že bych mohl partii prvního kola hrát o čtyři dny později, až na Nový rok. Důvodem bylo to, že velmistr Morozevič se kvůli vážným problémům na moskevském letišti nemohl dostavit včas. Tou dobou ještě nebylo jisté, zda se pouze o den opozdí, nebo zda se vůbec nebude moci zúčastnit. Nebudu Vás napínat, došlo na první z obou možností. Já jsem přiletěl také dost pozdě, proto mi pořadatelé nabídli, že bych s ním mohl hrát později, o volném dni. Nevěděl jsem, zda je nabídka pro mě výhodná či nikoliv, ale souhlasil jsem, protože mi to nečinilo žádný problém. Beztak neumím o volných dnech odpočívat a na Silvestra téměř nepiji. A kromě toho jsem mohl využít (a také využil) úvodní volný den k přípravě na soupeře, aniž bych setrvával v nejistotě ohledně barvy figur. Přiznám se, že před soutěží jsem se na všechny soupeře doma připravoval dohromady přibližně hodinu a půl, tedy zhruba deset minut na jednoho soupeře. Na dotazy ohledně přípravy jsem občas odpovídal, že na místě bude času dost. A také bylo! Horší je to, že jsem u většiny variant svého repertoáru nevěděl, jaký v nich je aktuální stav teorie, takže jsem to musel před partiemi zkoumat, abych se mezi několika alternativami vůbec mohl zodpovědně rozhodnout. Například volba mezi Grünfeldovou indickou, slovanskou a "Nimcodámskou" indickou obranou mi někdy trvala celkem dlouho.

 Když jsme druhého dne dopoledne šli k rozlosování, bylo tedy dohodnuto, že v prvním kole budu hrát s nepřítomným velmistrem Morozevičem. Zbývajících devět účastníků se zatím připravilo na losování čísel. První si šel pro číslo velmistr Godena a vytáhl si dvojku. V tu chvíli se ve mně "s jednotahovým zpožděním" probudila matematická část mého ega. Přihlásil jsem se a řekl jsem, že jsem asi měl losovat jako první. Pokud totiž půjdu na řadu teď, hrozí, že si vytáhnu devítku a rozbiji tím původní plán, protože budu muset v prvním kole hrát zároveň s GM Godenou (dvojka) a s GM Morozevičem. Pokud se dostanu na řadu ještě později, situace se tím může spíše zhoršit. Hlavní rozhodčí na to zareagovala tím, že mi dala vybrat z čísel 1 a 10. Já jsem si vylosoval desítku, velmistru Morozevičovi byla přiřazena jednička. V tu chvíli se ale přihlásil GM Short. Namítl, že není správné nabídnout výběr pouze z čísel 1 a 10. Číslo jedna je podle něj spojeno s výraznou výhodou, protože hráč hraje dvě úvodní partie bílými figurami. Ostatní se dobře bavili (nevím, zda souhlasili, nebo ne), ale rozhodčí uznali váhu tohoto argumentu. Čekal jsem, zda ještě někdo nezatouží hrát místo mě s GM Morozevičem na Nový rok, ale nikdo takový se nepřihlásil. Proto jsem byl požádán, abych ještě jednou losoval ze všech devíti zbývajících čísel. Připomínám, že dvojku už měl GM Godena. Jelikož jsem si už vylosoval černé, vytažení trojky by znamenalo, že dostanu osmičku, zatímco trojku a jedny bílé figury navíc by dostal GM Morozevič. Znovu jsem přišel na scénu a ke všeobecnému veselí jsem vytáhl číslo 9. Velmistru Godenovi tedy bylo odebráno číslo 2, které dostal GM Morozevič. Další tři hráči si vytáhli čísla 6, 8 a 10. Ze zbývajících pěti hráčů tedy jen jeden měl hrát více partií černými figurami! Přišli další tři hráči, ale žádný z nich si nevylosoval ani "černé" číslo 7, ani úvodní číslo. Jako předposlední se dostal na řadu velmistr Short. Vytáhl si jedničku, což pobavilo všechny přítomné. Na velmistra Godenu, který si nejprve vylosoval dvojku, nakonec zbylo číslo sedm a s ním i jedna partie navíc černými. Na diplomatickém poli nad ním tedy GM Short zvítězil.

Anglický velmistr nezvítězil jen na diplomatickém poli. Aby potvrdil svou teorii o výhodě čísla 1, vyhrál v úvodních dvou kolech obě partie! Přitom obě byly dost dramatické a Britův bílý král by za odvedenou práci mohl dostat čestné členství v klubu turistů. (Ne, nejedná se o narážku na někdejší Kasparovovy výroky.)

Mně los přidělil černé figury s velmistry Ivančukem, Gašimovem, Movsesjanem, Morozevičem a Vallejo Ponsem a bílé se zbytkem startovního pole. Vzal jsem si s sebou novou knížku GM Ftáčnika o Najdorfově variantě sicilské obrany, ale po zjištění losu mě do značné míry přešla chuť hrát černými podobně riskantní zahájení. Sicilská obrana mi připadala jako dobrá volba spíše proti velmistru Shortovi a možná ještě Godenovi. S velmistry Ivančukem, Morozevičem a Gašimovem jsem podobně ostré zahájení ale hrát rozhodně nechtěl. Nejsem ale první, komu se stalo něco podobného. V turnajové knize z tři roky starého turnaje v Reggio Emilia velmistr Marin píše o tom, jak mu rozlosování podobným způsobem zhatilo téměř celou přípravu. Já jsem ještě dopadl v tomto ohledu dobře, ostatně jsem se předběžně téměř vůbec nepřipravoval.

O prvním kole psát příliš nebudu, protože jsem se ho neúčastnil. O obědě nebudu psát ze stejného důvodu. Když jsem zde totiž hrál před třemi roky, hráči se o obědy a večeře museli postarat sami. Letos ale byla zajištěna plná penze, což jsem si ovšem zapomněl zjistit. Občas by neškodilo pořádně číst smlouvy! Obědy i večeře byly vynikající, skládaly se ze čtyř chodů. Jediným problémem bylo, že vše trvalo okolo hodiny, ale atmosféra byla dobrá a ve společnosti dalších lidí ta hodina uběhla snad až příliš rychle. Já jsem na počátku turnaje měl určité problémy lingvistického rázu. Některá slova, která v češtině zní naprosto normálně, totiž v jiných jazycích mohou působit dost nevhodně. Já kromě toho mám nepěkný zvyk mluvit dost nahlas. Dvojznačnosti jsem si ale uvědomil zpravidla až po pronesení věty. Během prvních dvou dní jsem s tím měl trochu problémy, potom už jsem se naštěstí dokázal přizpůsobit.

Na turnaj jsem odjel s předplacenou telefonní kartou, jejíž platnost končila posledního prosince roku 2010. Na instrukcích jsem se dočetl, že v Itálii musím do automatu nejprve vložit kartu nebo vhodit minci, abych mohl z předplacené karty volat. Přístroj mi ale z karty neodečte žádný impuls. Problém byl v tom, že automat, ke kterému jsem přišel, nevracel mince zpět. Kdybych to věděl, nevhazoval bych do něj celé euro! Ne, že by tu tolik šlo o těch 25 korun, problém byl ještě v něčem jiném. Když jsem ukončil hovor, automat čekal, až provolám své euro, a odmítal pokračovat. Vyzkoušel jsem asi sedm tlačítek, ale přístroj neustále signalizoval "obsazeno". Rozloučil jsem se se svým eurem a raději jsem si koupil telefonní kartu. Ještě po půldruhém dni od mého telefonátu přístroj nefungoval! Člověk by nevěřil, že jedno euro stačí na to, aby vyřadilo telefonní přístroj z provozu na několik desítek hodin. Abyste mi nerozuměli špatně, raději dodám, že jsem samozřejmě neměl podobnou sabotáž v úmyslu. Ostatně po dvou dnech už automat opět fungoval. Tentokrát už pro jistotu hlásil, že na mince nevrací.

Ve druhém kole jsem hrál s Fabiano Caruanou. Soupeř mě v zahájení nepříjemně překvapil Svěšnikovovou variantou sicilské obrany. Tu jsem (předtím) hrál naposledy před více než sedmi lety! Od té doby proti tomuto zahájení většinou volím perspektivní variantu s 1.d4 :-). Rozhodl jsem se zahrát variantu, která vyšla z módy někdy v mém raném dětství. Nevím, kde se od dob východu z módy potulovala více než deset let, ale teď mi najednou přišla na mysl. Ze zahájení jsem nic nezískal, ale postupně se mi podařilo soupeře přehrát a v nejdelší partii kola jsem nakonec získal do tabulky cenný bod. Ve třetím kole jsem odmítl opakování tahů v partii s GM Vallejo Ponsem. Měl jsem asi o půl hodiny lepší čas a dosavadní vzájemné skóre (2-0) hovořilo v můj prospěch. Pozičně to ale bylo špatné rozhodnutí. Soupeř mě porazil a vzájemné skóre napůl zmlklo.

Ve čtvrtém kole jsem poměrně rychle zremizoval s ukrajinsko-americkým velmistrem Oniščukem. Partie nebyla nudná, ale ani nijak zvlášť divácky zajímavá. Do čela turnaje se jednoznačně dostal velmistr Vallejo Pons, když porazil GM Shorta. Mě dnes čeká dohrávka 1. kola. Pokud vyhraji, budu na samostatném druhém místě. Pokud prohraji, budu na samostatném předposledním (devátém) místě. Celkem by mi nevadilo připojit se k většině a dělit 2.-8. místo, k čemuž by stačila remíza. Rozestupy ve startovním poli ale jsou zatím až na výjimky malé. Turnaj ještě není v polovině a vše se ještě může změnit.

Silvestra jsme téměř všichni oslavili společně v restauraci, snad jen velmistr Ivančuk tam chyběl. Jako náhradu za sebe vyslal sekundanta, mexického velmistra Manuela Leóna Hoyose. Večeře byla dobrá. Vypil jsem asi 1,5 až 2 dl vína. Chtěl jsem si dát méně, ale ekvádorská velmistryně Martha Fierro Baquero, manželka jednoho z organizátorů, mi v nestřežené chvíli dolila sklenku. Jako první odešel z restaurace v půl dvanácté velmistr Morozevič. Připadalo mi trochu nevhodné odcházet právě se zítřejším soupeřem a sám jsem si zpáteční cestu nepamatoval, proto jsem spolu s ostatními ještě chvíli počkal. O půlnoci jsme se šli na náměstí podívat na ohňostroj. Příliš mě to nezaujalo, bylo tam dost hluku a špatný vzduch. Příště asi zkusím příchod Nového roku raději oslavit spánkem, to je užitečnější a zdravější. Na večeři jsme strávili přes dvě hodiny. Nejprve jsem seděl na kraji anglicky hovořící skupinky a naproti italské organizátorské rodině, potom jsem přijal pozvání k převážně španělsky (a anglicky) hovořícímu stolu. Nejvíce se mi vryla do paměti epizoda s podepisováním kartiček. Když jsem byl požádán, abych podepsal pár desítek kartiček pro sponzory a další lidi, svědomitě jsem u večeře začal plnit úkol. Velmistr Vallejo Pons čas od času drkl do stolu, ale přesto se mi dařilo hromadu nepodepsaných kartiček postupně zmenšovat. Velmistr Vallejo Pons jednou žertem podotkl, že tentokrát jsem ve svém podpisu udělal chybu. Narážel na to, že můj podpis byl velmi pečlivý, zatímco někteří jiní hráči se podepisovali záhadnými nečitelnými klikyháky. Zároveň ale upozornil, že můj podpis se dá snadno napodobit. To jsem si zapamatoval a když mi chyběl poslední podpis, požádal jsem španělského velmistra, zda by tedy neukázal, jak můj podpis dovede napodobit. Úkol přijal a za půl až jednu minutu vytvořil něco, co se podobalo mému podpisu. Někdo neopomněl jednou během té doby v rámci vyrovnání podmínek drknout nebo kopnout do stolu. Potom několik lidí zkoušelo uhodnout, na které z pěti kartiček se nachází padělaný podpis. Nevím, zda to uhodli dva dotázaní nebo všichni tři, ale je pravda, že jim to nějakou dobu trvalo, úplně snadný ten úkol nebyl.

Tady mé dosavadní zápisky končí. Nevím, zda ještě vytvořím druhý díl tohoto článku. Určitě by se našlo mnoho dalších veselých historek z natáčení, ale snažil jsem se spíše přiblížit příjemnou atmosféru turnaje a myslím si, že se mi to do značné míry už v tomto zkráceném popisu prvních čtyř kol podařilo. Teď se proto vrátím ke svým šachovým povinnostem, kvůli nimž tu ostatně jsem. Zatím nashledanou!