David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Vyrovnaný turnaj v rovinaté zemi

[19.01.2011 10:46:38]

 Tento blog bych nejspíše měl pojmenovat Obrázky z Holandska nebo Na břehu dnů, ale neučiním tak. Názvů jsem už převzal dost a sám dobře vím, že je mnohem snazší od velkých autorů opsat název, než se přiblížit úrovni jejich děl. Ani se o to nesnažím. Nabízím pouhou zprávu z turnaje, doplněnou o vlastní dojmy a myšlenky.

Jak většina z Vás asi ví, již poněkolikáté se účastním prestižního šachpvého festivalu v nizozemském přímořském městečku Wijk aan Zee, který začal před necelým týdnem a potrvá přibližně do konce ledna. Wijk aan Zee má podle Wikipedie asi 2400 obyvatel, přičemž místní ekonomika do značné míry žije z cestovního ruchu. Osobně bych cestoval k moři raději někam na jih, ale chápu, že někteří lidé to do Nizozemska mají mnohem blíže. Kromě moře zde také jsou písečné duny. Celá vesnice je ale známá především díky šachovému festivalu, který se koná už přes 70 let! Sem se tedy přestěhoval až v relativně nedávné době, ale tradice zůstává zachována. První turnaj se hrál roku 1938, letošní je už sedmdesátý třetí. Nehrálo se pouze v roce 1945, důvod je zřejmý. Také tentokrát se zde konají tři uzavřené velmistrovské turnaje a řada amatérských soutěží.

Celá akce je natolik prestižní, že ve špičkově obsazeném A-turnaji na mě nezbylo místo a hraji tedy B-turnaj. Není ale čeho litovat, průměrné ELO soutěže o 14 účastnících je 2659 a jedná se tedy možná o nejsilnější B-turnaj na světě! Dokonce i C-turnaj je dost silně obsazený. Největší pozornost ale pochopitelně poutá hlavní soutěž, jíž se účastní taková esa jako velmistři Anand, Carlsen, Aronian nebo Kramnik. Letos kupodivu nehraje žádná žena nejen v A-turnaji, ale ani v B-turnaji! Hlavním důvodem nejspíše bude termínová kolize s openem na Gibraltaru, kde jsou pro nejlepší ženy přichystány vysoké finanční ceny. V C-turnaji hrají dvě šachistky, Ukrajinka Kateryna Lahno a Indka Tania Sachdev. Vedle akcí pro šachovou elitu se zde konají i amatérské turnaje, v nichž si mohou zahrát například lidé, kteří se přijeli na tuto jedinečnou akci podívat. Pořadatelé mají vypracovaný i systém kvalifikací, takže teoreticky amatér může během dvou nebo tří let postoupit z kvalifikačního turnaje do hlavního. Sice se ještě nikdy nic takového nestalo, ale ta možnost tu je. Z nižších velmistrovských turnajů do vyšších vždy postupuje vítěz a nejlépe umístěný domácí hráč, často také druhý v pořadí. Hlavní turnaje mají 13 kol a 3 volné dny. Když vezmeme v úvahu i oficiální a neoficiální zahájení a slavnostní zakončení, turnaj ale trvá prakticky od 13. do 31. ledna, tedy téměř 19 dní. Tak dlouhé soutěže se dnes už často nevidí.

Dlouhé trvání soutěže má své výhody i nevýhody. Na jedné straně se každý den ve velmistrovských turnajích hraje 21 partií a diváci tedy nebudou o nic ochuzeni. Je to určitě plus ve srovnání s turnaji o šesti nebo osmi hráčích, v nichž se často vyskytují rychlé remízy. (Mám na mysli zejména jeden superturnaj, který je tím smutně proslulý. Jmenovat ho ale nebudu. Pokud budu hrát dobře, mohl by mě tam třeba někdo jednou pozvat.) Na druhé straně je třeba otevřeně říci, že ve Wijk aan Zee kromě bohaté nabídky restaurací není mnoho možností kulturního a sportovního vyžití. A také tu je kvůli blízkosti moře a rovinaté krajině dost větrno, takže během turnaje zpravidla tak třetina účastníků onemocní. Teploty se většinou drží mírně nad nulou, ale procházka po pláži bez dostatečně teplého oblečení znamená významné zdravotní riziko. Nedaleko se rozprostírají budovy oceláren, jež dříve patřily společnosti Corus. Před několika lety je spolu s celým Corusem odkoupila indická společnost Tata Steel. Ano, uhodli jste, jedná se o hlavního sponzora celé akce.

V létě se lidé do Wijk aan Zee jezdí koupat, zatímco v zimě počasí k podobným aktivitám nevybízí. Výjimku tvoří několik ruských účastníků, slavících pravoslavné svátky. (Pokud chcete slyšet jména, tak se určitě jednalo o Sergeje Karjakina a snad o GM Motyljova.) Ti se někdy i v těchto mrazech chodí ponořit do vody. Věřím, že potom hrají s ledovým klidem a chladnokrevně. Já bych se ale koupat v takové teplotě asi nemohl. Jak by řekl jeden z mých vyučujících, nemusím být "cool" ani "in"!

Ubytován jsem ve velmi příjemném rodinném hotýlku. Ten má asi 11 nebo 12 pokojů, přičemž každý je vybaven v jiném stylu. V duchu nizozemských náboženských a kulturních tradic zde vidím určitý důraz na jakýsi skromný luxus. Tentokrát mám jeden z menších pokojů, ale nemám žádný důvod si stěžovat. Některé vybavení mi tu sice chybí (například ve skříni je dost ramínek, ale jen jediná polička), ale celý hotel je zařízen velmi vkusně a svým způsobem přepychově - v mé koupelně například je levandulové mýdlo, levandulový šampón a kdovíco ještě. Někdy ten luxus přestává být skromný. Na manželské posteli ve svém pokoji jsem napočítal 9 polštářů! Téměř to vypadá, jako by se ke mně v nebližší době měla nastěhovat Sněhurka se sedmi trpaslíky. Spíše to ale vypadá, že se po Sněhurce slehla zem a že ji všichni trpaslíci hledají. Na pokoji jsou dvě zrcadla, ale ani jedno neodpovídá na otázku, kdo je na světě nejkrásnější. Zato mi obě v udivující shodě sdělují různé nepříjemné pravdy.

Na dveřích pokoje visí dvoje informace pro hosty, oboje psané v několika jazycích. Na levém papíře, psaném v šesti jazycích, se například píše, že kouřit se smí pouze v pokojích. Na pravém, psaném "pouze" ve čtyřech jazycích, je uvedeno, že od 1. 1. 2009 se za kouření v pokoji (včetně balkónu) platí pokuta 75 eur. Červený kruh s přeškrtnutou cigaretou je ale dostatečně názorný. Také jsem se dočetl, že v hotelu smějí pobývat spolu s hosty i malí psi, ale jen za určitý poplatek. Večer tu pravidelně slýchávám mňoukání a jednou jsem tu dokonce viděl dvě velké kočky, které nejspíše patří majitelům. To leccos vysvětluje.

Hotel má podle nizozemské klasifikace kvůli nepřítomnosti výtahu a "normální restaurace" pouhé tři hvězdičky, ale počtem dosažených bodů se řadí mezi ty lepší čtyřhvězdičkové. Snídaně jsou velmi dobré, přestože musím zároveň dodat, že dietologové by z nich asi příliš nadšení nebyli. Nejprve něco sladkého (palačinky, lívanečky, bábovka s jogurtem) s trochou ovoce, pak vejce (míchané, volské oko nebo natvrdo uvařené) s trochou zeleniny a nakonec pestrá nabídka pečiva se sýrem, salámem a různými pochutinami, které se dají namazat na chléb. (Myslím, že tu na vyžádání je možné získat i krém na boty nebo zubní pastu, ale to se snídaní naštěstí nesouvisí.) Obědy a večeře si člověk musí zajistit sám, ale při rozmanitosti nabídky zdejších kaváren, barů a restaurací to není žádný problém. Já také často chodím do místní samoobsluhy, tam si něco koupím a potom to sním na pokoji. Snad bych neměl tolik šetřit, ale chození do restaurací přeci jen kromě peněz stojí i čas. Jelikož partie začínají už ve 13.30, je tento faktor v případě oběda dost významný. Většina podniků totiž otevírá až odpoledne nebo dokonce vpodvečer. A také mám pocit, že chodit sám do restaurace není o mnoho lepší než sám pít alkohol. Pravda, je tu pár rozdílů. Bez jídla se neobejde nikdo.

Nabízí se logická otázka, proč vlastně utkání začínají tak brzy. Důvod bude nejspíše ten, že se zde hraje z dnešního hlediska poměrně pomalým tempem. Ještě před pár lety se například hrálo tempem 2 hodiny na 40 tahů, hodina na dalších 20 tahů a půl hodiny na dohrávku. Když si čas vynásobíme dvěma a sečteme, dostaneme maximum 7 hodin. Takže partie mohly trvat do půl deváté večer. Dnes se hraje "digitálním" tempem 100 minut na 40 tahů, 50 minut na dalších 20 tahů a 15 minut na zbytek partie, ovšem s přídavkem 30 sekund na tah (od úvodního až po poslední). Doba na přemýšlení se tedy příliš nezměnila, partie asi budou trvat přibližně stejně dlouho. To, že se ještě hrají soutěže, kde hráči mají dost času na přemýšlení, považuji za správné. Pokusy FIDE o radikální zrychlení hry totiž obvykle vedly ke snížení kvality partií. Někdy možná i ke zvýšení jejich atraktivnosti, ale z tohoto hlediska jsou asi nejzajímavější ženské soutěže (s fotografickou dokumentací) a bleskové turnaje. Nic proti nim nemám, ale pokud někdo chce vidět partie, jejichž hodnota přetrvá věky, měl by mít i v dnešní uspěchané době tu možnost. Turnaj je velmi sledovaný, takže se zdá, že mezi diváky o "sedmihodinové" hrací tempo stále je zájem.

Na tomto místě bych měl pro laiky zdůraznit, že partie hrané sedmihodinovým tempem trvají v průměru okolo 4 hodin. Můj rekord z Wijk aan Zee je 6 hodin 30 minut, na jiných soutěžích jsem dvakrát hrál i o 25 minut déle. Jedná se ale o naprosté výjimky, v životě jsem už asi odehrál přes 1000 "vážných" partií. Tedy těch, kde hráči mají alespoň 90-120 minut na přemýšlení.

Když jsem psal o sedmihodinovém hracím tempu, zamlčel jsem možnost, že partie může trvat i déle. Nejen kvůli přechodu na tempo s časovou bonifikací, ale také kvůli případným sporům. Pořadatelé si ale do velmistrovských soutěží obvykle nezvou konfliktní hráče, takže turnaje zpravidla probíhají bez problémů a odvolací komise nemívá mnoho práce. V posledních letech se dostala ke slovu snad jen jednou. Celý případ byl medializován a nehodlám ho zde znovu rozebírat. Ostatně jsem v tom roce nehrál, takže ani nemohu poskytnout informace z první ruky.

Hlavním rozhodčím už poněkolikáté je český IM Pavel Votruba. Ten zde roli rozhodčího úspěšně vykonává už řadu let. Letos bydlí ve stejném hotelu jako já, podobně jako jeho nizozemský kolega Cor Roet nebo velmistři Ponomarjov, Něpomnjaščij či Potkin. Další hráči jsou ubytováni v jiných hotelech.

Jak jsem již uvedl výše, hraji zde již poněkolikáté a za tu dobu se také leccos změnilo. Nejnápadnější byla změna názvu turnaje i designu hracího sálu. Červenou a černou barvu nahradily modrá s bílou. V prvních letech jsme dostávali na začátku různé pěkné dárky, jejichž doprava domů ovšem byla dost obtížná. Poprvé jsem dostal například svíčku ve tvaru šachové věže (nebo jezdce?), která byla vysoká okolo 20 centimetrů. Ze své druhé návštěvy jsem si přivezl domů skleněné šachy. Alespoň si to myslím, protože jsem nedávno doma našel krabici s obrázkem skleněných šachů, popsanou holandským textem. Jistý si ale být nemohu, protože jsem ji nikdy neotevřel. Zato jistě vím, že jsme v roce 2007 dostali balení několika plechovek nějakých osvěžujících nápojů. Na těch plechovkách byly vytištěné šachové partie, které se zde během let hrály. Komentoval jsem v rozhovoru s panem Modrem nepříliš taktně tak, že tam byly tři skvělé partie a dvě holandské. Pravdou bylo, že s výběrem z tvorby domácích hráčů si organizátoři asi velkou práci nedali. Vzpomínám si, jak Levon Aronian na letišti musel platit značnou částku, aby tento dar mohl dopravit domů. Já jsem podobné zásilky "pašoval" domů v autě Břetislava Modra, který na turnaj spolu s panem primářem Hořejšem a panem Axamitem, známým právníkem, pravidelně jezdí. Aby z toho také měli nějaký užitek, někdy jsem jim některé dárky nechal.

Pokud se divíte, proč píši v minulém čase, je načase, abych Vám to vysvětlil. V souvislosti s ekonomickou krizí nám totiž organizátoři podobné dárky dávat přestali. Mně osobně to tedy vůbec nevadí. Na druhé straně od loňského roku organizátoři o jednom z volných dní pořádají pro zájemce z řad hráčů a hráček exkurzi. Loni do Amsterdamského muzea, letos do Haarlemu.

Za účast v turnaji jsem dostal honorář. Většina peněz se rozděluje už předem, prémie za umístění tvoří výrazně menší část. Potom je ještě možné si přilepšit ziskem ceny za krásu. Samozřejmě krásu šachových partií. Cena se letos udílí v každém kole ve všech třech velmistrovských turnajích. O jejím přidělení dříve rozhodoval na internetu hlas (virtuálního) lidu, v současnosti má tuto pravomoc nizozemsko-bosenský velmistr Ivan Sokolov. Doufám, že se nedočkám doby, kdy o udílení podobných cen bude rozhodovat výkonný počítač.

S sebou jsem si vedle notebooku přivezl dva šachové časopisy, jednu knížku a kapesní šachy, které před neslavným koncem dočasně zachránily jen moje šetrnost a počítačová revoluce v šachu, kvůli níž dnes už po skutečné šachovnici sáhnu jen výjimečně. A potom ještě nějakou nešachovou literaturu, dost oblečení a další vybavení.

Na konkrétní soupeře jsem se začal připravovat až těsně před začátkem turnaje. V dějišti jsem si počkal na rozlosování a potom se začal připravovat i se znalostí barev, se kterými budu s danými soupeři hrát. To ale trochu předbíhám. Rozlosování dvou nejsilnějších turnajů proběhlo před očima širší veřejnosti až v pátek, zatímco už ve čtvrtek večer se hráči a organizátoři setkali na neformálním banketu, který byl spojen i s rozlosováním C-turnaje. Večer proběhl celkem příjemně, nic zvláštního se nestalo. Páteční rozlosování pro mě vyšlo dost zajímavě. S pěti nejvýše nasazenými soupeři jsem totiž dostal černé kameny! To ale může být i výhodou, člověk si alespoň může naplánovat, s kým by mu stačila remíza a s kým má usilovat o celý bod. Před losováním a po něm bylo dost času a prostoru k neformálním rozhovorům. Bavil jsem se například s velmistrem Seirawanem. Ten největší část života prožil ve Spojených státech, ale momentálně žije v Nizozemsku. V souvislosti s tím jsem se ho zeptal, zda mluví holandsky. Odpověděl přibližně takto: "Opravdu jsem se snažil, vynaložil jsem všechno úsilí, abych se nemusel učit holandštinu. A uspěl jsem!" Poblahopřál jsem mu a pokračovali jsme v rozhovoru dále. Jednou mi zopakoval nějakou větu. Na to jsem si postěžoval, že poměrně často v cizím jazyce lidem špatně rozumím a musím se ptát znovu, co řekli. (Problémy netkví ve slovní zásobě, ale spíše v rozpoznávání pronesených slov.) Zrovna teď, kdy ale větu zopakoval bez požádání, jsem mu rozuměl už napoprvé. To je smůla, že?

Posuňme se ale o den dále. Před začátkem prvního kola jsem se ráno vydal jsem se směrem k moři a také jsem k němu došel, ale dále jsem už nepokračoval. Ve čtvrt na osm ještě byla krajina ponořena do tmy, přeci jen Nizozemsko leží v rámci stejného časového pásma o dost západněji než Česká republika. A také je zima. Myslím tedy roční období. Jinak letos je tu zatím o něco tepleji a méně větrno než obvykle. Nevím, nakolik to první souvisí s globálním oteplováním. O globálním odvětrávání jsem ale dosud neslyšel. (Ještě bych na tomto místě rád dodal, že poručit větru a dešti samozřejmě umím. Mám ale pocit, hraničící s jistotou, že by přírodní živly tento rozkaz ignorovaly. Poroučet bývá snadné, dosáhnout změny obtížné. A teď nemluvím jen o počasí.)

No nic, přejděme raději k turnaji. V prvním kole jsem dostal černé kameny s Radkem Wojtaszkem, nasazenou jedničkou. Chtěl jsem vyrovnat ze zahájení a zremizovat, ale už při přípravě jsem pochopil, že to nebude jednoduché. Rozebíral jsem před partií s Rybkou a Fritzem nejrůznější ostrá pokračování, abych partii pokud možno bezpracně zremizoval. Nakonec se ovšem hrálo něco úplně jiného, takže jsem z namáhavé přípravy nevyužil vůbec nic. Zatím...

Ani nevím, zda se mi skutečně podařilo ze zahájení vyrovnat. Každopádně jsem ale ve střední hře získal příjemnější hru. Potom jsem se asi dopustil nějaké té nepřesnosti, takže vznikla čtyřvěžová koncovka, kterou by měl bílý bez větších problémů udržet. V časové tísni ale nepokračoval nejlépe a podařilo se mi získat převahu. Tu jsem nakonec dokázal uplatnit k výhře. Po partii jsem se vetřel do tiskového střediska, kde jsem se souhlasem zbývajících novinářů partii na demonstrační šachovnici ukázal. Nikdo mě k tomu sice nevyzval, ale zrovna jsem měl co sdělit, tak jsem se rozhodl využít příležitosti. Partie se líbila nejen mně, ale i přítomným novinářům. Nejspíše ji ještě "zrecykluji" pro některý z českých šachových časopisů, původní záznam mých bezprostředních komentářů můžete najít na následující stránce:

http://www.chessvibes.com/reports/rook-endings-masterclass-navara-explains-his-win-against-wojtaszek/

Velmistr Sokolov mou partii zvolil jako partii dne v B-turnaji. V tiskovém středisku ale nebyl, takže jsem se snad žádného ovlivňování poroty nedopustil. Cenu od něj dostávám vlastně už potřetí, ale u mých dvou oceněných výher z roku 2009 (Navara - Sasikiran a Vallejo Pons - Navara) toto ocenění těžko někdo může zpochybnit a myslím si, že i tentokrát má partie byla dostatečně dobrá.

Zajímavé bylo, že v prvním kole velmistr Anand vyhrál černými, zatímco oba jeho sekundanti hrající v B-turnaji prohráli. Chtěl jsem s nadsázkou napsat, že život sekundanta je těžký, ale už další den ukázal, že vše bylo jinak.

Ve druhém kole jsem hrál s nadějným vietnamským velmistrem Le Quang Liemem. U nás není příliš známý, ale před půl rokem obsadil na silném uzavřeném turnaji v Dortmundu 2. místo před několika hráči světové špičky. Občas spolupracuje s velmistrem Barejevem a připravuje se velmi pečlivě. Moje příprava pečlivá nebyla. Partie se celou dobu se pohybovala okolo rovnováhy, přestože jsem po opatrně rozehraném zahájení udělal dost pro to, aby neskončila rychlou remízou.

Po dohrání jsem se šel navečeřet do místní pizzerie. Byla neděle a téměř žádný stůl nebyl volný. Španělská servírka mě usadila ke stolu pro 4 osoby. Zanedlouho do restaurace přišli další šachisté. A ne ledajací. Na večeři tam zašli mistr světa Anand s jedním ze sekundantů, dánským velmistrem Peterem Heine Nielsenem. Ten v B-turnaji nehraje, takže může pro mistra světa pracovat "na plný úvazek". V restauraci bylo víceméně plno, takže se posadili k mému stolu. Mám pocit, že jsem do té doby s mistrem světa u stolu ještě neseděl. Něco podobného jsem ale raději řekl až přibližně v polovině rozhovoru. Přinejmenším mně tedy nebývá příjemné, když mi někdo zdůrazňuje, jaká je to pro něj čest bavit se s tak silným hráčem. Silný hráč jsem, ale jinak jsem normální občan jako každý jiný. To, že se se světovou špičkou nesetkávám často u jídelního stolu, mi vlastně ani tolik nevadí - nejsem příliš manuálně zručný, takže mi při jídle občas něco upadne. Naštěstí vím, že si nemám objednávat špagety. Tentokrát jsem si dal pozor a žádného faux pas jsem se (doufám) nedopustil. Bavili jsme se například o životě ve Španělsku, Indii a v České republice, o ekonomické krizi, o šachistech-vegetariánech nebo o mediálním obrazu šíleného šachisty. Velmistr Anand je velmi sympatický a inteligentní člověk, titul světového šampióna je v dobrých rukou.

Ve třetím kole jsem hrál s Gabrielem Sargissianem. Vyšla mi příprava a ze zahájení jsem vyrovnal. Soupeř jako správný Armén obětoval kvalitu a já jsem se jako správný Čech řídil zásadou "co je doma, to se počítá". Potom jsem ale vrátil materiál a přešel do vyrovnané pozice. Soupeř mi ve 27. tahu nabídl remízu. Jelikož jsem nehrál na výhru, nabídku jsem bez váhání přijal. Asi to bylo v pořádku, přinejmenším jsem žádný konstruktivní plán hry na výhru ani za jednu stranu neviděl. Ale někteří hráči by možná pokračovali. Nejspíše Hikaru Nakamura a možná i pár dalších. V této souvislosti je zajímavé vědět, že někteří hráči měli ve smlouvě bod, podle něhož neměli remizovat do 30. tahu. (Nejednalo se snad o zákaz, ale jen o žádost.) Pokud vím, v mé smlouvě žádný takový odstavec nefiguruje. Nejprve jsem si myslel, že se to týká pouze účastníků hlavního turnaje, ale o prvním volném dni jsem zjistil, že totéž museli podepsat i velmistři Tkachiev (rusky Tkačov nebo Ткачёв, chcete-li) a Kažgalejev. Myslím si, že by hráči v rámci jednoho turnaje měli mít přibližně stejné podmínky. Na druhé straně ale rychlé remízy nemám příliš rád a mám pocit, že jsem si vynechání tohoto článku smlouvy svou předchozí hrou zasloužil. Každopádně na tomto případě vidíme, že zajištění úplné rovnosti mezi lidmi je nadlidský úkol. Určitě má smysl se k ní v mnoha ohledech přiblížit, ale mám pocit, že snaha zavést rovnost ve všem, všude a za každou cenu by nám přinesla spíše diktaturu než spravedlnost. Rovnost je pěkný ideál, ale ne jediný. A myslím si, že nestojí za to, abychom jí podřizovali všechno ostatní.

Ale to už jsem zase odběhl od tématu. Po partii třetího kola jsem si došel na pokoj pro notebook a přešel jsem s ním do tiskového střediska k bezplatnému internetu. Nepřipadám si sice jako novinář, ale v minulých letech jsem tam vídal i další účastníky. Pravda, letos zatím ne. Připojení v hotelu stojí 2,5 eura za hodinu a na delší dobu je výhodnější, ale má jeden zásadní nedostatek - je určeno na pevně vymezenou dobu, člověk se nemůže odpojit a druhého dne opět připojit. Pokud někdo chce surfovat po internetu, nemusí mu to vadit. Pro člověka, který ale chce především psát a číst e-maily, to je dost zásadní nedostatek. Každopádně mi na surfování po internetu mnoho času nezbývá a reakce na tento článek si pravděpodobně v dohledné době nepřečtu, takže případné překlepy a pravopisné chyby tu na mě počkají.

Když jsem psal o surfování, asi bych měl také zmínit, že na poslední volný den jsme dostali nabídku tříhodinového bezplatného kurzu nějakého zvláštního sportu (výraz "blokarting" neříká nic ani mně, ani mému slovníku). Podle obrázků člověk má po pláži nebo i po moři řídit vozítko, které vypadá jako kříženec trojkolky s plachetnicí. Podle předběžných informací se zdá, že účastníci kurzu nevyváznou suší. Mohl bych se zúčastnit a potom napsat zprávu, ale mám pocit, že člověk nemusí vyzkoušet všechno. Existují i jednodušší způsoby, jak se nachladit.

Ve čtvrtém kole jsem zremizoval s Jonem Ludwigem Hammerem, vrstevníkem a kamarádem Magnuse Carlsena. Soupeři se tady zatím příliš nedaří, ale tentokrát hrál dobře. Já jsem mu nadto ještě dokázal spadnout do přípravy, za což si pochopitelně mohu sám. Večer se konala společná večeře pro manažery společnosti Tata Steel, organizátory a účastníky turnaje. Společnost byla příjemná a jídlo vynikající. Po večeři sehrála Tania Sachdev proti přítomným manažerům simultánku. Hraji ve Wijk aan Zee už počtvrté, ale teprve letos jsem na tuto akci dokázal přijít včas. Při své premiéře v roce 2006 jsem hrál s GM Běljavským šest a půl hodiny a přišel jsem na slavnostní večeři s hodinovým zpožděním. Příští rok jsem hrál s GM Kramnikem šest hodin a přišel jsem s půlhodinovým zpožděním. A v roce 2009 jsem sice dohrál včas, ale měl jsem poté jiné neodkladné povinnosti, takže jsem opět přišel pozdě. Letos ale vše bylo v pořádku. Přišel jsem včas, takže jsem mohl pochopit, že půlhodinové zpoždění by tolik nevadilo, večeře nezačala okamžitě a na rozhovor s dalšími lidmi bylo i později času dost.

V poněkud chaotické formě jsem tady zachytil některé myšlenky a události související s právě probíhajícím turnajem. Tato reportáž se pravděpodobně nedočká pokračování, protože mám i dost jiných povinností a úkolů, které bych měl vyřídit. Stejně jako činností, které bych stihnout chtěl. Latiníci dříve říkali, že konec korunuje dílo. Tento článek tedy zůstane nekorunovaný. V dnešní době to ale nemusí tolik vadit - za deset let možná budeme říkat, že konec euruje dílo. To jsem té své úvaze nasadil euro, že?