Blog Soni Pertlové

Dnešní doba je velice uspěchaná. Lidé se pořád za něčím honí, ve většině případů jsou to peníze. I když jich má pak člověk dost, stejně si najde důvod, proč pokračovat ve spěchu dále. Odkládají záležitosti, které by jim i jejím protějškům udělaly radost, protože zrovna v danou chvíli musí „pracovat“. Jednou však může nastat okamžik, kdy všechny ty naplánované věci, na něž se těšili, již nemůžou splnit. Pak si teprve uvědomí, jak pošetilá je honba za prací, penězi, mocí apod. a jak vzácný je čas. Lítost a peníze jim však již mnohdy nepomůže a zbývá poslední, avšak důležité – bojovat. Dobrý bojovník může zvrátit celou situaci, jen se člověk nesmí vzdát.

Nejsem psycholožka, abych Vám tady přednášela moudra a radila, ale vlastní zkušenost se mnohdy víc než to všechno.

V tomto blogu se budu věnovat zejména turnaji a zážitkům s ním spojených, jak jsem již dříve avizovala. Naštěstí jsou všechny mnohem příjemnější než náš první den. Díkybohu! 🙂

Turnaj se letos nehrál v centru Philadelphie, nýbrž na jejím okraji v Národním parku George Washingtona – Valley Forge. Měli jsme však dostatek času se do přilehlých míst podívat.

Bydleli jsme v hotelu Comfort Inn⁽ⁱ⁾, jenž nám dal pěkně zabrat, abychom ho našli. Po šíleném příjezdu v 6 hodin ráno nás čekala snídaně s překvapivou kombinací, na kterou nejsme v Evropě zvyklí: žádný salám, sýr a zelenina, ham and eggs, ale vajíčka natvrdo, pomazánkové máslo, jogurty, ovoce, muffiny, sladké či nasládlé pečivo, džemy, těsto na dělání vaflí a samozřejmě nesměl chybět javorový sirup. Z pití jste si mohli dát různé druhy kávy, černý čaj, horkou čokoládu, mléko nebo džus. Nekurióznější na tom bylo, že den ode dne byl výběr čím dál tím menší.

Hotel nebyl nijak zánovní, ale komfort byl dostatečný. Je až neuvěřitelné, nakolik Američané používají klimatizace a led na chlazení. My jsme však za to teplo byli rádi a klimatizaci téměř nepoužívali. S hotelem jsme byli vcelku spokojeni, tedy až do odjezdu. Místí byli překvapení, že jsme nebydleli v hotelu Scanticon⁽ⁱⁱ⁾, nabízeném organizátory, kde se také hrálo. Dalo mi to taky pěknou práci najít hotel za nižší sazbu za noc, než nabízeli organizátoři. Na každé kolo jsme však dojížděli něco přes 3 km, procházky v tom parném horku byly skoro životu nebezpečné.

Pár dní poté, co turnaj skončil, mi nesmyslně „hotel“ připsal kredit na účet a následně strhl o dost vyšší částku za jeden pokoj. To mě tedy pěkně naštvalo a ihned jsem jim zavolala, co to má jako znamenat. Jejich odpověď byla suverénní: Naúčtovali mi vyšší sazbu za celý pobyt, protože jsem se tam první noc neukázala (mají totiž pravidlo, že když se první noc člověk, na něhož je pokoj napsaný, neukáže, automaticky mu počítají vyšší sazbu za pokoj). To jsem se s nimi začala hádat, jestli to myslí vážně nebo si jen dělají srandu. Nejdříve nechtěli ustoupit a nechtěli přiznat chybu a peníze mi prostě nechtěli vrátit. To jsem si připadala jako v nějakém zlém snu. Popsala jsem jim celý náš šílený příjezd se všemi autonehodami nejméně 2x a také fakt, že Martin Neubauer, který cestoval na vlastní pěst, jim navíc osobně oznámil, že budeme mít zpoždění. Vše si ověřili a nakonec mi dali za pravdu. Nervy to však byly velké! Nakonec totiž zjistili, že noční recepční, který danou noc měl službu, zapomněl nejspíš zadat do počítače čas ubytování, a tak to udělala až recepční, jež měla službu po něm. Byla jsem ráda, že se všechny věci vysvětlily, ale jakoby po tom šíleném začátku toho nebylo málo…

Nyní se však zaměřím na turnaj a na to vesměs příjemnější. Celkové dojmy jak moje, tak dalších evropských hráčů z amerického systému turnaje jsou poměrně smíšené.

1.    Hlavní rozdíl vidím zejména v tom, že pořadatel nezajišťuje hrací materiál, nýbrž jen místnost. Na stolech jsou jednotlivá čísla šachovnic a vy nebo soupeř musíte donést šachy a hodiny. Správně se mělo hrát systémem 1hod a 55min/40 tahů a hodina do konce partie + 5 sec delay před každým tahem, tzn. že se vám čas rozběhl až po 5 sekundách. Takový jiný způsob „bonifikace“. Většina hráčů nicméně hrála bez „delay“ systému, protože to jejich hodiny neumožňovaly, resp. nastavení by bylo komplikované a muselo by se po 40 tazích přerušit. To se týkalo zejména hráčů z Evropy.

2.    Nebyla možná žádná příprava, soupeře jste se dověděli tak 10 minut před partií. V podstatě nic nebylo zveřejňované online.

3.    Mohli jste si vzít na jedno až 4 kola volno a místo toho dostat půl bodu, změny jste však museli nahlásit do 3, popř. 4. kola daného turnaje. Celý festival byl rozdělený po skupinách podle ratingu (Under 1200, 1400, … , 2400, Open section), navíc jste mohli hrát 4, 5 nebo 7denní turnaj, který se postupně spojil v jeden. 7denní se hrál prvních 5 kol každý den po jednom kole a pak 2 dvojkola, 5denní začal 3. den 7denního turnaje, hrál se po dvojkolech a sloučil se se 7denním turnajem po 4. kole. 4denní turnaj se hrál kratším tempem a podobně se spojil se sedmidenním turnajem, myslím, tak po 4. kole.

4.    Nebylo tam moc rozhodčích a on-line byl prováděn pomocí systému Monroi, přičemž kdo online mohl být v podstatě, kdo chtěl.

5.    Zapisování bylo povinné pouze v hlavním turnaji – Open section buďto do partiáře nebo pomocí Monroi systému. Odevzdávaly se kopie vhozením do přihrádky a výsledek jste museli opět zaznamenat sami.

Po strastiplném začátku jsme se poměrně rychle zotavili a přizpůsobili se okolí, což bylo docela důležité, i když to se nedá tvrdit o prvním kole, alespoň u mě. Viktor to udělal chytře, první dva dny se zaklimatizoval a hrál 5denní turnaj. Já a Martin Neubauer, 5. člen výpravy, jsme hráli 7denní turnaj.

Dle rad mého doktora jsem si po příjezdu před spaním vzala prášek na spaní a zapila ho štamprlou slivovičky, kterou jsem vezla sestře do Kanady k narozkám, takže jsem i díky totálnímu vyčerpání spala jako miminko. Bohužel to vyčerpání bylo natolik zdrcující, že jsem prospala skoro i celé první kolo 🙂 Ono 30 hodin cestovat a být ve střehu, 8 hodin spánku a 2 hodiny bdění není zrovna pro turnaj nejideálnější kombinace, co si budem povídat 😉

V prvním kole jsem si zahrála s mým prvním velmistrem nad 2600, Loekem Van Wellym. Váhala jsem, jestli si raději jako Viktor 2 dny neodpočinout, ale s vědomím, že lepší už to nebude, jsem si řekla, že aspoň budu bojovat.

Únava z cesty, změna času a prostředí, bolest žeber v kombinaci s léky a vzrušení z toho, že hraji s jedním z TOP hráčů, se mísili natolik, že jsem chvílemi byla v takovém transu skoro jako kdybych byla „zhulená“, dle terminologie dnešní mládeže. Tedy ne, že bych to někdy zkusila, na to mě nikdo nikdy nedostane, ale ta představa…

Zahájení jsem samozřejmě neznala tak dobře, jak bych měla, protože Loek trochu uhnul do neznámých vod, nicméně s dravým instinktem jsem získala nebezpečnou aktivitu. V kritickém momentu jsem však zaváhala a podcenila jeho zpětnou oběť. Nicméně jsem se rvala dál ještě pár hodin. Sám Paco Vallejo po partii uznal, že jsem sehrála docela pěknou partii. No, když už to řekne velmistr, tak to člověka potěší, ne? Na druhou stranu tomu musíte věřit jen z části, lidi často kecaj.

Když jsme se pak o pár dní později v NY bavili s Loekem o té partii, oba jsme se shodli, že jsem v daném kritickém momentu neměla obětovat kvalitu, nýbrž jednoduše si pochránit získaného pěšce navíc a on by najednou zůstal jak bez protihry, tak bez pěšce. Daný tah jsem sice viděla, nicméně jsem za žádnou cenu nechtěla vzdát dvojky střelců, což se mi stalo osudným. Přiznal se, že byl docela rád, že se to nakonec nehrálo. No, snad příště. A poučení? Nesmím do šachu vkládat tolik emocí 😉

Zatímco jsme s Martinem hráli, Micka s Mišom jeli vrátit auto zpět do půjčovny a vyřešit neshody s naší cestovní agenturou, přes kterou jsem objednávala auto, které nám v Newarku nepůjčili. Nakonec se s nimi dohodli na půjčení auta ve Philadelphii za vyšší cenu, ale pořád ještě lepší než nic. Ono chodit skoro 2 míle každý den na partii v tom parnu není moc záviděníhodné.

Skončila jsem mezi posledními po půlnoci a nemohla se dovolat Viktorovi, který (jak jsme se pak dověděli) spal spánkem poklidným, tak jsme se nakonec rozhodli vzít si taxíka. Paco Vallejo s Janem Gustafssonem se k nám přidali poté, co se vrátili z neúspěšné mise „Dinner“, při které vyhladovělí chudáci nenašli nic otevřeného, kde by mohli sehnat něco k snědku. Vedle našeho hotelu měl být otevřený Burger King, tak jsem navrhla, že se mohou svézt. Záhy jsme se zjistili, že je neprávem zavřený, tak jsem jim nabídla jako útěchu alespoň velkou Milku, jedinou, co jsem na pokoji měla. Večeři to sice nenahradilo, ale aspoň nějaká „první pomoc“ 😉

Výlet do Philadelphie

Následující den jsme sice měli určité neshody s kluky, protože každý chtěl jet jinam – oni do Atlantic City, tzv. Las Vegas na Východě, já s Martinem jsme preferovali spíše Philadelphii, když už jsme kousek od ní. Nakonec jsme se dohodli, že pojedeme do Phily, kluci nás pak hodí na kolo a zatímco my budem hrát, oni si zajedou zahrát poker do Atlantic City.

Auto bylo tentokráte napsané na Štěva, jenž řídil docela v pohodě, takže jsme byli klidní. Jednou jsme sice zabočili do jednosměrky v opačném směru, než byl povolený, a lidi na nás řvali „wrong way“, alespoň byla sranda. Zaparkovali jsme kousek od City Hall⁽ⁱⁱⁱ⁾, na jehož vrcholu se tyčil Sir Penn, zakladatel Pensylvánie. Celodenní parkovné nás stálo 30 dolarů, ale čert to vem. Čas nás stál více 😉 Prohlídku Masonic Temple^(iv), jedné z nejvýznamnějších budov celé Pensylvánie, kde se psala téměř celá její historie z pohledu vůdců (byly zde sochy, životopisy a díla všech představitelů, kteří stáli v čele Pensylvánie, popřípadě se zasloužili o úspěch v boji o nezávislost), jsme vynechali a šli hlavním bulvárem^(v) směrem k Rockyho schodům a Museum of Art^(vii) (Muzeum umění), jenž bulvár „uzavíralo“. Policie zrovna uzavírala okruh budovy naproti Masonic Temple, kterou obléhal sniper s rukojmími, abychom se příliš nenudili. Na Čecho-Slováky však nebyl zvědavý, a tak jsme se stali (naštěstí) „jen“ diváky. Hlavní bulvár, po jehož stranách visely světové vlajky včetně české^(v) a slovenské, protínalo několik kruháčů, kolem nichž se nacházela spousta dalších muzeí, z nichž nejznámější bylo asi Franklinův institut^(viii). Společně jsme se vyfotili u sochy Rockyho^(vi) a na pár hodin se rozdělili. Martin s Mišom a Štěvom šli dále na obhlídku města, já s Viktorem jsme se nechali fascinovat uměním v proslulém philadelphském Museum of Art. Stálá exhibice Renoira a dočasná exhibice Picassa byly sice zajímavé, nicméně Van Gogh v Amsterodamu a Vídni, impresionismus, expresionismus, kubismus, surrealismus a další směry, tradičně vystavované ve Vídeňské Albertině se mi líbily více. Pavilony byly rozděleny podle světadílů a období a dále podle států. Pokoje^(ix) ve stylu baroka, renesance či starověkého Řecka a Říma atd. v Evropě, ve stylu buddhismu, konfucianismu, hinduismu a dalších asijských směrů se jednoduše nedaly během 2 hodin ani projít. Obrovitost všech muzeí vám doslova vyrazí dech, ale mnohdy méně je více, a to bych vytkla všem těm monstrózním muzeím v Americe. Sraz jsme si dali u Independence Hall^(x), pro Američany jedné z nejvýznamnějších historických budov vůbec. Samozřejmě jsme se vyfotili u slavného „Liberty Bell“^(xi), možná znáte velice známou větu:

„Ring Loud that Hallowed BELL! … Ring it till the slave be free.“ Aneb v překladu: Zvoňte hlasitě tímto posvátným zvonem, dokud otrok nebude svobodný.

Kvízová otázka: Kdo a kdy zrušil otroctví v Americe?

Já jsem se například tyhle informace dověděla až při učení témat k maturitě z anglického jazyka, jelikož jsme v zeměpise nikdy nestihly dostat ven z Evropy 🙂

Hlad jsme zahnali u vyhlášeného „fast foodu“ Jimmy´s Steaks, kde jsme si dali všichni steak sendvič. Z Phily jsme vyjeli tak akorát, abychom s Martinem stihli kolo, akorát několikakilometrová zácpa nás trochu zdržela.

V druhém kole jsem byla pro změnu nasazená já. Čistá partie, kterou jsem pěkně dovedla až do výhry, mi udělala velkou radost. Kupodivu soupeři, Davovi^(xii), taktéž, takže jsme byli oba spokojeni. Dali jsme se pak do řeči společně i s Martinem a zjistili jsme, že vlastně bydlí v tomtéž hotelu jako my. Po partii nás tedy vzal na hotel, protože kluci hráli zrovna poker v Atlantic City. Tedy až na experta Viktora, který si svůj doklad totožnosti nechal na pokoji, a tak nebyl vůbec do Kasina vpuštěn. No, co dodat 🙂 Alespoň mohl odpočívat a šetřit síly na turnaj.

Třetí den jsme zvolili jako odpočinkový. Zašli jsme si s Martinem akorát nakoupit, abychom se vyhnuli situaci z prvního kola, kdy jsme po partii (končívali jsme většinou kolem půlnoci) neměli, co jíst. Už jsem měla dost těch různých sendvičů a hamburgerů, tak jsem se rozhodla pro zdravější kombinaci a nakoupila si spoustu zeleniny a ovoce, celozrnné pečivo a nějaký sýr a salám. V cenách jsem se samozřejmě nevyznala, protože jednak byly uvedeny vždy 2 a jednak bez daně, což jsem také brzy pochopila. Většinu výrobků jsem viděla poprvé v životě a překvapil mě i veliký mražák s pytli ledu. Ten Amíci strkají snad do všeho. Schválně si tipněte, kolik stála libra rajčat (cca 0,46kg) bez daně. 5dolarů! A to jsme ještě nebyli ani v New Yorku 🙂 Sýr patřil taky k těm nejdražším výrobkům. Čtvrt kila klasického Cheddaru 10 dolarů. Opět bez daně. Člověk najednou nechápal, proč si Češi tak strašně stěžují, že je u nás draho. I bratr, který je nyní v Indonésii, říkal, že průměrná cenová hladina je tam vyšší než u nás. O platech raději pomlčíme. Mnozí jsou rádi, když dostanou misku rýže za den… Ale všechno má své plusy a mínusy, že jo?!

Ve třetím kole na mne čekal další velmistr – Falko Bindrich. Nudné přeskupování figurek ukončily až oběti obou stran, nebezpečí pak čekalo téměř po každém tahu. Snažila jsem se klást odpor, i když jsem už necítila pevnou zem pod nohama a partie nakonec skončila remízou. Vlastně jsem měla ještě lepší pocit ze hry než z výsledku.

Národně-historický park George Washingtona Valley Forge

Následující den nás s Martinem vzal Dave na prohlídku národně-historického parku Valley Forge^(xiii), kde jsme se dověděli spoustu zajímavých informací z americké historie. Toto místo bylo významné hlavně díky tomu, že se zde zdržovala a připravovala na boj americká armáda v kruté zimě 1777-8. 4. července 1776 byla podepsána deklarace nezávislosti, ale Angličané odmítli některá území opustit a Philadelphie byla jedním z nich.

Průvodkyně dokonce zavtipkovala na účet Američanů: „Víte, jaký byl rozdíl mezi evropskou a americkou armádou? Když dostal evropský voják rozkaz, tak jej provedl. Když dostal rozkaz voják americké armády, zeptal se: „A proč?“ “ Ono Američané jsou na svou, ačkoliv krátkou, historii velice hrdí. Slyšela jsem však z vyprávění kamarádů, že když byli na návštěvě v Evropě a tam jim někdo vykládal něco o 7. století apod., tak si to stěží mohli představit.

Ve čtvrtém kole jsem dostala dalšího velmistra, Kubánce Alonsa Zapatu^(xiv). Před partií jsem se jen na 5 minut koukla, s kým bych mohla hrát a odhadovala také zahájení. To mi nakonec náhodou vyšlo – ne tak často hrané varianty, které jsem asi 2 týdny před turnajem pilovala, takže jsem byla velice ráda, že jsem si je hned mohla vyzkoušet. Sice jsem musela dúmat nad pořadím tahů, ale velmistr byl mnou zaskočen, jelikož sílu mé pozice podcenil a po pár tazích jsem ho oloupila jak o pěšce, tak o jakoukoliv protihru. Při nabídce remízy mi pak málem urval ruku a v analýze zjistil, jak milosrdná jsem k němu byla. Za nabídku remízy jsem nebyla zrovna dvakrát hrdá, ale pádný důvod jsem měla. Jednou jedinkrát jsem odstoupila z turnaje kvůli zdravotním problémům a nechtěla jsem to již víc krát opakovat.

Po partii jsem pak vtipkovala, že jsem si zahrála s více velmistry než velmistři Paco Vallejo a Jan Gustafsson, ačkoliv jsem měla méně bodů.

The Amish Country

Poslední den před dvojkoly jsme zavítali s Davem a Martinem do známé The Amish Country, kde lidé žijí stejně jako v 18. či 19. století. Nepoužívají elektřinu ani plyn, jako dopravní prostředek používají tzv. „buggy“^(xv), do něhož zapřahují zejména koně, věnují se hlavně farmaření^(xvi). Podařilo se nám s dovolením proniknout na jednu jejich farmu a popovídat si s nimi na oplátku za malé „spropitné“. Dave koupil jejich tradiční podomácku upečený „shoo-fly pie“, na kterém jsme si pak večer pochutnali. V proslavené vesničce „Intercourse“^(xvii) jsme s Martinem pozvali Dava na oběd a sami si pochutnali na místních specialitách.

Jak jsme si to tak jeli s kluky na 5. kolo, u hracího sálu nás překvapily spokojené kačeny, které v klídku a pohodě špacírovaly křížem krážem parkovištěm a vůbec je nezajímalo, že bychom je mohli v příští sekundě přejet a mít večeři. „KVÁ, KVÁ, KVÁÁÁ! No čo toto!“ A Štěvo se k nim málem přidal 🙂

Tentokráte jsme byli velice zvědaví na los, jelikož se turnaje smísily dohromady. Nejen kachny, nýbrž i los si s námi zavtipkoval, když nás se Štěvem^(xviii) spolu napároval. Tím bohužel moje „slavná jízda“ skončila, protože ve velmi ostré variantě jsem přehodila tahy a pozice se těžko dala držet.

Následující 2 dny nás čekala 2 dvojkola, tedy první dvojkole jen pro nás s Martinem, neboť kluci hráli dvojkola 4. V jedné partii jsem ve vyhrané pozici udělala prstovou chybu, když jsem místo sebrání pěšce na a7 postavila věž jen na b7, v další s pár pěšci navíc nestihla udělat 40. tah, a tak jsem turnaj zakončila se 4 body. Alespoň dobrý pocit místo plusových ELO bodů a zajímavé zážitky.

Konec dobrý, všechno dobré

Poslední kolo však bylo velmi napjaté jednak pro Viktora, jednak pro Miša Meszárośe^(xix). Mišovi stačila remíza na velmistrovskou normu, bohužel s GM Lendermanem nakonec prohrál, čímž mu norma unikla. Remíza stačila i Viktorovi na samostatné prvenství v nejsilnějším turnaji v Americe a zisk 20 tisíc dolarů jako první ceny. Hrál nejdelší partii v sále vůbec, Loek Van Welly se pral ze všech sil. Samozřejmě, že remíza pro Van Wellyho byla konečná a musel jen vyhrát, aby získal cenu, ale pak ji přece jen Viktorovi nabídnul. Dostalo se mu však šokující odpovědi, protože ji Viktor odmítl. O pár tahů později ji nabídl Viktor a Van Welly ji odmítl. Partie nakonec skončila remízou, ale Viktor svým chováním téměř všechny šokoval natolik, že se i dokonce mě ptali, jestli není náhodou blázen. Viktor se tak dostal do jejich podvědomí nejen díky svému prvenství, nýbrž také díky chování šachového vítěze – suveréna.

_____________________________________________________________________________________

Fotky jsou počítány zleva do prava po řadách 1-26 🙂

i – Foto 1: Náš hotel Comfort Inn

ii – Foto 12: Hotel Scanticon, kde bydlela většina hráčů a kde byla hrací místnost

iii – Foto 18: City Hall uprostřed, po levé straně budova, na jejíž střeše byl sniper s rukojmími

iv – Foto 19: Masonic Temple

v – Foto 20-22: Hlavní bulvár obklopen vlajkami, nechyběla také naše česká

vi – Foto 26: Před sochou Rockyho

vii – Foto 23: Slavné Museum of Art

viii – Foto 24-25: Franklinův institut; Poznáte, čí je tato bysta?

ix – Foto 2-3: Tyto pokoje nejsou venku, nýbrž uvnitř muzea!

x – Foto 4: The Independence Hall

xi – Foto 5: Liberty Bell – jeden z největších symbolů americké nezávislosti

xii – Foto 6: Můj soupeř z 2. kola, Dave, dostal k Vánocům Jeepa se zajímavou poznávací značkou 🙂

xiii – Foto 7-10: Skupina chatek, kterou postavili vojáci v zimě 1777-8, ukázka zbraní a oblečení vojáka, památník

xiv – Foto 11: Partie s GM Alonsem Zapatou

xv – Foto 13: Koně jako síla, žádná auta!

xvi – Foto 14: Takhle se seče tráva v Amish Country

xvii – Foto 15: To auto tady asi nepatří 🙂

xiii – Foto 16: Věčně vysmátá „Micka“

xix – Foto 17: Mišovi o fous unikla velmistrovská norma, na fotce s velmistrem McShanem

_____________________________________________________________________________________

Některé pěkné a vtipné fotky jsou uveřejněné v lepší kvalitě jsou v novém díle Šach Infa, tak se můžete kouknout i tam 😉

aneb jak vypadá „americký sen“

Tento blog zahrnuje sice jen jediný den, zato příhodami by mohl pokrýt klidně celý můj pobyt. Nebudu však napínat, přistupme k tématu.

V 10 hodin dopoledne byl sraz s Viktorem a Mišom Meszárosem na letišti ve Vídni. Na pořadu dne byl let Vídeň – Londýn – Newark, vyzvednout si auto v Newarku a ve večerních hodinách se dostat do Philadelphie, respektive Valley Forge. Při letu do Londýna nás posádka zaskočila, že nedostaneme jídlo, nýbrž jen nějaké krekry. 3 hladové krky tak téměř umřely hladem 🙁 To jsme si však vynahradili na letišti v Heathrow poté, co jsme se přepravili na správný terminál.

Let do Newarku byl sice poměrně dlouhý, nicméně jsme dostali 2x najíst 🙂 Vzhledem k tomu, že jsem moc dlouho nevydržela sedět, procházela jsem se po letadle křížem krážem. Seznámila jsem se téměř s celou posádkou, tak mi pak už jen ochotně dolívali, i když jsem zrovna nechtěla. Za ten let jsem snad vypila asi 3 litry vody a džusu, neuvěřitelné 🙂 Sympatický blonďák ze Švédska mi napsal pár frází ve švédštině, aby mě motivoval k učení švédštiny. Byl docela překvapený, že mé plány do budoucna počítají se studiem snad ve Švédsku nebo že sestra měla původně létat s British Airways stejně jako on. No, pro začátek pozitivní dobrodružství. Je třeba to trochu opepřit 😉

Do Newarku jsme dorazili asi s hodinovým zpožděním. Všichni jsme očekávali, jak nás nebudou dusit na imigračním a oni si z nás spíše dělali vtípky. Docela je překvapilo, že cestujeme takovou dálku, abychom si „zahráli šachy“. Když jsem přišla na řadu já, celní úředník byl doslova zaskočen, že i já patřím k bandě šachistů. „Jste mě ohromila,“povídá. Nedokázal pochopit, jak holka jako já může hrát šachy?! Já na něj nechápavě hleděla: „Co to má znamenat?!“ Promítala jsem v duchu. Nevěděla jsem, jestli to myslí sarkasticky, ironicky nebo vážně, tak jsem raději držela zobák. Brzy však přešel ke všedním povinnostem – sejmul mé otisky prstů a oskenoval zorničky a rozloučil se. Prý ať vyhraji! Načež jsem opáčila, že to nebude tak jednoduché, že „mám s sebou“ velmistra… „To nevadí!“ A šlo se dál.

Vtipkoval se mnou i můj žaludek, bohužel ne zrovna v dobrém slova smyslu. 7hodinový let nad Atlantikem mu dal zjevně zabrat, takže jsem si to pak na letišti opravdu užila!

Zatímco jsme čekali na Štěva alias Micku, dostali jsme od něj zprávu, že jeho let byl zrušen a přesměrován přímo do Philadelphie a že se máme dohodnout, co s autem. Zajeli jsme tedy airtrainem do dané půjčovny, vylíčili situaci a zeptali se, jestli by to případně nepůjčili na někoho jiného, než je napsáno ve smlouvě. Bohužel ne. Řekli jsme si tedy, že počkáme ještě ty 2 hodiny do jedenácti, než Micka dorazí. Kluci si krátili čas blickami, aby řeč nestála⁽ⁱ⁾. Micka se před jedenáctou ozval, že dorazí asi o půlhodinu později. O půlhodinu později z něj vypadlo, že přijede asi až o půl jedné. To už jsme byli docela pěkně unavení, resp. sotva vnímali. Kvůli časovému posunu 6 hodin jsme byli již 20 hodin beze spánku, a to byl teprve začátek.

Jak Micka přijel, šel tedy vyzvednout auto. Prodejce se ho zeptal, jestli má u sebe papírovou kopii řidičáku, který mu dal. Nikdo z nás nevěděl, o co se jedná, tak jsme se ho zeptali, co tím myslí, ale chytřejší odpověď jsme nedostali. Před cestou do států jsem si nechala vyřídit papírovou kopii jako mezinárodní řidičák a upozornila kluky, že to nejspíš budou ve státech vyžadovat. Štěvo ji však neměl, tak řekl, že to nechal doma. Pracovník šel za šéfem a zeptal se ho, co s tím. Přišel šéf, koukl na řidičák – prý nám auto nepůjčí. Tak jsem vytáhla svůj mezinárodní řidičák, resp. papírovou podobu a svůj český a zeptala se ho, jestli je to ten papír, co má na mysli. Odpověď byla jasná – ten papír byl bezcenný, ale že na můj řidičák mi auto půjčí. Načež jsem opáčila, proč tedy nepůjčí auto Štěvovi, když ten papír je bezcenný a jediný rozdíl je v tom, že on má anglický mezinárodní řidičák. Oni odpověděli, že ten jeho řidičák tam neplatí a on má ale doma jiný papír, že to řekl. Načež začala hádka, protože my jsme mysleli, že po nás chtějí tu papírovou podobiznu mezinárodního řidičáku a oni nás osočovali, že ten papír máme doma, že jsme to řekli a že víme, o jaký papír se jedná. Taková trapárna. Navíc jsem ten papír ani nepotřebovala. Vykašlali jsme se tedy na ně a šli za jinou společností a zeptali se na Štěvův řidičák. Ti ho úplně v pořádku přijali. „No co je toto za bordel s prominutím“, nadávali jsme. Byli jsme v té době již tak unavení a rozrušení, že něm cena byla skoro ukradená, hlavně jsme se chtěli dostat na hotel a vyspat se. Rozhodli jsme se tedy půjčit si auto na jeden den, vrátit ho ve Phile a pak vyřešit daný problém s agenturou. Problém ale byl nyní jiný, Štěvo neměl kreditní kartu jako jistinu, jen debetní. Proto jsme auto nakonec museli půjčit na Miša a zaplatit přirážku 30 dolarů navíc za řidiče do 25 let. Cifra byla vysoká – 200 dolarů, ale hlavně že se dostaneme na hotel.

Vyjeli jsme tedy z letiště, trochu jsme se motali, ale směr byl dobrý. Najednou zezadu slyším slabý hlas, že máme zastavit. „Do pytla, policie. Máme zastavit“, povídám Mišovi. Mišo dupl na brzdu a na místě zastavil. Policie tak tak zabrzdila, nicméně taxikář to do nich napral. Naštěstí jsme nejeli moc rychle, tak 35 mílí v hodině, ale stejně. Policie nás ihned vyzvala, ať nevystupujeme z auta. Policejní auta za námi se začala hromadit. Jedno, dvě, tři… Nakonec asi 6 i záchranka. Proč záchranka? A jéjej! 10 minut co jsme vyjeli a hned první průser. To nám to pěkně začíná. Welcome to the USA⁽ⁱⁱ⁾!

Policista si od nás vyžádal pasy, dokumenty o vozidle, Mišův řidičák a řekl nám, ať zůstaneme na místě a nevystupujeme z auta, dokud nám neřekne. Zkontroloval dokumenty a po chvíli přišel. Zeptal se, jak jsme danou situaci viděli my, co se vlastně stalo. Tak jsme mu vylíčili všechny trable s autem, že takhle vypadá náš první den ve státech atp. Zeptal se nás, jestli víme, proč nás zastavili. Nevěděli jsme. „Neměli jste rožnutá světla. V noci je nebezpečné jezdit bez světel.“ Povídá. No to mě podrž. Nikdo z nás nechápal, jaktože jsme neměli zapnutá světla?! Po chvilce nesli jeho kolegu na nosítkách do záchranky a zeptali se nás, jestli jsme v pořádku. Až na to, že jsme byli doslova posraní strachy tak ok. Policista měl prý podle nich jen mírný otřes mozku. Nebyl připoutaný a udeřil se do temene hlavy. Na druhou stranu se k nám chovali opravdu mile, což jsme v té stresující situaci opravdu potřebovali. Asi po hodině jsme odjeli sepsat protokol o nehodě na nějaké parkoviště, abychom nebrzdili dopravu. Po sepsání protokolu jsme se zeptali na cestu a vyrazili.

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, jak říkal, neboť jsme se dostali do protisměru. Asi půl hodiny jsme se motali po Newarku, ale nakonec jsme zorientovali a po chvíli napětí našli správnou cestu. To už se blížila třetí hodina ranní.

Naštěstí jsem byla vybavena mapami po východním pobřeží, takže jsme to nakonec zvládli docela dobře. Při posledním sjezdu však Mišo opět z nenadání prudce dupl na brzdu. Auto za námi zastavilo, avšak tirák za ním to do něj spolehlivě napral. Opět! V té chvíli jsem myslela, že mě fakt trefí šlak. Mišo byl tak soustředěný na auta před sebou, že ani nevnímal, co se vlastně stalo a jeli jsme dál. Dalo by se říci, že jsme ujeli z místa nehody.

O pár minut později jsme sjeli z dálnice do města, kde měl být náš hotel. Asi 45 minut jsme se motali, protože jeden sjezd navazoval na druhý a zaboha jsme nemohli najít ani ulici, na které náš hotel měl být. Zkusili jsme se tedy zeptat v jiném hotelu.

Konečně jsme ho našli, zastrčený v postranní uličce. Úplně vyřízení jsme došli v 6 ráno na pokoj, dali sprchu, nasnídali se a šli spát.

Budíček ve čtyři odpoledne, rychlý oběd a prezentace v turnaji. Koho pak to nevidím?! Gustiho⁽ⁱⁱⁱ⁾ a Paca^(iv)! Nejsem si jistá, kdo z nás je více překvapený. Dala jsem se s nimi do řeči, připojil se i Loek Van Welly. Deset minut před zahájením se dovídám los. A s kým pak že to hraji?

Odpověď najdete na obrázku^(v)! Více ale příště, vážení! 🙂

i – Foto druhé zleva: Kluci si na letišti krátí čas hraním blicek

ii - Foto první zleva: Přílet do Newarku

iii – Jan Gustafsson

iv – Francisco Vallejo Pons

v – Foto třetí zleva: Můj soupeř z prvního kola

(Praha – Třinec – Martin – Blava – Vídeň)

Jak se blížil konec zkouškového a s ním i poslední písemka, začalo trochu přituhovat. Ačkoliv matematika i finance patří mezi moje nejsilnější zbraně, finanční matematika nebyla zrovna tak jednoduchá, jak jsem si z počátku myslela. Zvlášť poté, co jsem měla absolvovat asi 4 vyšetření a jeden chirurgický zákrok při silných bolestech žeber, při kterých jsem se mnohdy ani nemohla nadechnout, nota bene se učit. Ideální podmínky obzvlášť před cestou za oceán, ne? Na CT se nakonec zjistilo, z čeho hlavně pochází ta ukrutná bolest – kromě postoperačních problémů ji způsobovalo zlomené žebro. Na druhou stranu to byla asi nejlepší možnost, kterou jsem si mohla na léto vybrat.

Po celodenním lítání po doktorech jsem ve středu 16.6. psala masakrující test z FM. Času nebylo málo, ale příkladů bylo až moc a navíc se skoro nedaly použít vzorce, takže člověk musel používat vlastní hlavu. Silné tišící léky sice tlumily bolest, ale bohužel jsem do papíru „čuměla“ někdy až moc dlouho, než jsem pochopila, co se po mně vlastně chce. Po písemce jsem byla pěkně zničená hlavně proto, že odhad mých šancí na projití nebyl moc velký. Hlavní ale bylo, že jsem měla konečně prázdniny. Co takhle si zajet na otočku do Třince? Do půlnoci jsem spakovala všechny saky paky a na šestou ráno valila s kufry na vlak. Po příjezdu domů jsem oběhla všechny známé a příbuzné, vyzvedla si ocenění pro nejlepší sportovce Třinecka a vydala se zpátky do Prahy tak, že jsem to stihla ještě před půlnocí 🙂 Nejlepší zpráva dne – prošla jsem i posledním testem, dokonce za 2. Cvičící se při opravování písemky musel asi hodně snažit 😉

Pátek, poslední den pro vyřizování posledních či předposledních povinností před mým letním putováním. Poslední možnost pro zařizování lázní na léto, což zahrnuje i „běhání po doktorech“. Nejsem já tam vlastně skoro jako doma? 🙂 Vše vyřízeno, well done.

Přes víkend jsem vystěhovala „posledních pár švestek“ z kolejí. Zrovna když jsem si chtěla vytisknout všechny dokumenty, došel inkoust. Jaká náhodička 🙂 Bylo 19.20 a v Alze zavírali v 20 – jaké to štěstí? Rychle jsem vybrala a objednala na internetu malou náplň a běžela do Alzy. Právě včas, za 5 minut 12.

Následující víkend byl opět poměrně hektický. Samotné vyndání stehů a zapsání známky do indexu nebylo tak náročné jako tahání se s kufry po Praze, v hlavě navíc slova jednoho z mých ošetřujících doktorů: „Doufám, že dnes nebudete nic těžkého tahat.“ Ne že bych nechtěla poslouchat, znamená pro mě velkou autoritu, ale bohužel jiná možnost, jež by nekomplikovala tolik situaci, nebyla. Celá zmožená jsem přijela na Florenc, načež mě dorazil řidič autobusu: „Musíte si ten kufr dát do úložného prostoru sama. Ještě byste mě žalovala, kdybych vám utrhl ucho.“ Fajn, tak jsem se na něj vykašlala. Člověk si musí zvyknout, že život není jednoduchý, 😉 V Brně jsem vyzvedla od kamaráda balíček pro sestru k narozeninám a pokračovala domů. První večer po zkouškovém, kdy jsem si pro sebe udělala konečně čas a zároveň poslední večer doma. Tedy ne úplně poslední, aspoň doufám 🙂

Ve středu ráno jsem se v Třinci rozloučila s učiteli z gymplu, s rodinkou a pokračovala směrem na východ. Final destiation: Martin.

ČS Extraliga žen v Martině

V Martině jsem měla za úkol vytáhnout šťastné číslo při losování, neboť mé spoluhráčky, Erika s Majou, plánovaly přijet později. „Šťastné“ barvy nakonec tahala Evička – černé. Nepamatuji si, že bych za posledních pár let nezačínala turnaj černými kameny. Po příjezdu holek jsme si chvíli povídaly, hlavně s Erikou, se kterou jsme se neviděly skoro 6 let, ačkoliv jsme se předtím potkávaly poměrně často.

Ve čtvrtek ráno začala ČS extraliga žen. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěla hrát všechny partie kvůli následujícímu turnaji v USA – World Openu, bylo obtížné jako host sehnat oddíl. Původně jsem měla hájit barvy domácího Třince, ale kvůli chybějící hostující hráčce a naši mateřské Martinky Valíčkové, jež byla tou dobou mimo ČR, jsme nakonec družstvo nedokázaly postavit. Podařilo se mi nakonec se dohodnout se sestrami Machalovými a mou oddílovou kolegyní Joannou Worek alias Asiou, která mě zastupovala ve zbylých zápasech.

Ačkoliv jsme byly nasazená jednička, nemělo tomu tak být vzhledem k tomu, že byly počítány první tři hráčky, přičemž já s Asiou jsme se střídaly (v jednotlivých zápasech mohly hrát 2 hráčky mateřského oddílu a jedna hostující).

Dvojkolové turnaje nepatří zrovna mezi mé nejoblíbenější, obzvlášť poté, co jsem celou noc probděla a skučela bolestí. Chvíli jsem váhala, jestli nezavolat Asie, jestli by mě nenahradila dřív, protože v tomto stavu se hrát nedá. 2 roky nazpět jsem takto hrála Pardubice a nakonec chtě nechtě odstoupila z turnaje. Nyní ty bolesti však byly několikanásobně silnější, že ani léky nepomáhaly a o co hůř – můj stav se den ode dne zhoršoval, což mě opravdu děsilo obzvlášť před cestou do zámoří. Nakonec jsem si řekla, že nebudu komplikovat situaci a odehraji dohodnuté 3 zápasy.

1. kolo se nám moc nepovedlo. Místy jsem si připadala jako ve zpomaleném filmu a na konci jsem sotva viděla na šachovnici, což se projevilo v závěru partie, kdy jsem byla tak trochu „out of order“. Vyhranou pozici jsem tak nedotáhla k výhře, nýbrž k prohře. Bohužel i Maja chybovala, a tak místo 2,5:0,5 se zápas otočil přesně naopak. Příprava na odpolední kolo byla jednoznačná – spánek.

2. kolo jsme si spravily reputaci výhrou. Hlavním úkolem bylo utéct hráči BYE. Já jsem tak trochu nekorektně obětovala pěšce, nebo to spíš byla malá chybka v propočtu, ale vytvořila jsem jakousi protihru, takže se mi podařilo urvat aspoň půl bodu, holky mě podržely a spolehlivě vyhrály.

3. kolo jsme hrály s druhým nasazeným Martinem v čele s Regínou Pokornou. S Regínou jsem hrála na ME žen v Drážďanech 2007, kde mě porazila poměrně s přehledem v zavřené sicilce. Vstala jsem ráno dřív a koukla se jak na zavřenou sicilku, tak na scheweningen. Bylo očividné, že varianta se Sb4 Regíně sedí, proto jsem zvolila klasiku, ačkoliv jsem ji hrála snad podruhé v životě. To ce nakonec ukázalo jako dobrý krok, protože jsme byly mimo její přípravu, ačkoliv i mimo mou, ale nevadí. Chvílemi se mi pozice nepozdávala, ale poté co jsem odrazila všechny její aktivní pokusy, jsem stála lépe, nicméně na výhru to očividně nestačilo. Maja bohužel prohrála s Julií Kochetkovou, svou výhrou nás však zachránila Erika.

Tímto jsem předala žezlo Asie, která odehrála zbytek.

Cena Fair Play

Před čtvrtým kolem mi slavnostně předal Lubo Chripko Cenu Fair Play SŠZ, resp.Cena JUDr. Júliusa Kozmu za partii s IM Petráněm loni v Tatrách (viz blog Tatranské střípky). Velice mě překvapilo a potěšilo, že jsem ji dostala já jako cizinka. Po předání ceny jsem chvíli sledovala partie a krátce poklábosila se Sergejem Movsesjanem a p.Hlaváčikem, ředitelem turnaje a koukala mazat na vlak. Až na to zdravotně-šachové trápení se mi turnaj líbil, nutno dodat.

Bratislava

Na cestě do Blavy jsme s Lubem Chripkem probírali všelijaké šachové drby vesměs ze šachového prostředí, někdy i „PŘÍSNĚ TAJNÉ“ 🙂 V Blavě nás vyzvedl Janko Markoš, se kterým jsem se neviděla přes rok, a po krátké večeři v Europei mě provedl centrem. Lubo se pak odpojil skrz svým povinnostem a šel si po vlastní ose. Večer jsme nakonec zakončili konverzací se spolubydlícím Janka, dětským psychologem, u číše vína. Následující dopoledne jsem pokračovala ve své pouti, tentokráte však na východ.

Vídeň

Na Südtiroler Platz mě vyzvedl bratranec Riki, občas ty doktory přece jen musím poslouchat 😉 Tento víkend jsem pojala jako relaxační před odletem do Států. Po lahodném obědu v řecké restauraci, do které jsme byli pozváni tetinými sousedy, jsem zaskočila na Mariahilferstrasse pro poslední drobnosti. V neděli jsme si to namířily do mých oblíbených termálek v Oberlaa, což nás pěkně rozehřálo, tak jsme se šli zchladit do salónu u Tichého. K večeru jsme se zastavily na skok na Donauinselfestu a pořádně se nadlábly 🙂 Dámská jízda jak má být 😉

V pondělí nastal den D, má velká první cesta za oceán. A že hned první den byl opravdu „o hubu“, vám vylíčím v následujícím blogu. Tak se těšte!

Aneb jaká bude naše budoucnost

Po delší odmlce způsobené také školními povinnostmi mám pro Vás připraveno pár zajímavých postřehů převážně z druhé poloviny turnaje. Naplánované byly sice na dřívější termín, nicméně hold i v životě mívám časovky 😉 

„Spor“né šesté kolo

Již dlouho jsem prahla po krvi a cítila, že tentokráte by to mohlo vyjít. Počítač mi sice opět přiřadil černé barvy, ale to se nedá nic dělat. Připravila jsem si detailně jednu variantu, která by mi mohla sedět, ostatní jen tak zběžně. Partie poprvé vyšla podle předpokladů a měla jsem jak poziční, tak časovou výhodu. V pozici, kde jsem si mohla hrát v podstatě cokoliv, jen nepřipustit jeden průlom, o kterém jsem věděla, jsem na jeden tah přestala tuto hrozbu hlídat a pozice se najednou otočila o 180 stupňů. Byla jsem na sebe naštvaná, ale co, hraje se dál. Po časovce jsem si všimla, že mám v partiáři zapsaných jen 39 tahů, ačkoliv nám hodiny automaticky přidaly půlhodinu. Asi jsem někde nějaký nezapsala, nebylo by to poprvé. Tak jen opíšu ten předchozí, aby nebyl problém. V tom se kouknu na soupeřčin partiář a ta má zapsaných taky jen 39 tahů, což mě zarazí. Tak jí řeknu, že jsme asi neudělaly 40 tahů, že zavolám rozhodčího. Dostane se mi odpovědi, ať si dělám, co chci. Zastavím tedy hodiny a zavolám rozhodčího a vysvětlím problém. Nejdříve zkoumají hodiny, pak se vrátí a kouknou se na partiáře a řeknou nám, že máme napsat, že jsem vyhrála a podepsat partiáře. Načež se začne holčina hádat, že myslela, že máme 40.tahů, když viděla můj partiář (40.tah jsem zapsala až po „pádu praporku“) a hodiny přidaly půlhodinu, ale rozhodčí jí říkali, že se musí řídit svým partiářem. Začala se chovat úplně hystericky a vyrušovala okolní partie. Odmítla podepsat partiář a odešla od partie, že chce podat protest. Moc jsem se do toho nechtěla míchat, tak jsem raději jen koukala. Bylo mi té holčiny líto, možná mi i vadilo její chování, tak jsem jí nabídla remízu, ale ona to nechtěla ani slyšet. Zkusila jsem to ještě jednou, ale při jejím nevraživém pohledu jsem to vzdala. Po opětovném vyzvání jsem podepsala tedy partiář a odešla. Zarazilo mě však hrubé pochybení rozhodčích – nezrekonstruovali partii, jen si přečetli tahy.

Od Mariána Jurčíka jsem po kole dověděla, že totéž se stalo v předchozím kole Zuzce Borošové. 

Náhoda?!

Ráno před sedmým kolem jsem si od mé sestry Adriany přečetla zprávičku, která končila „ Tvá Adriana, kterou dneska porazíš – teda tu Nikolovou 😉 … z čehož jsem pochopila, že mě čeká WGM Adriana Nikolova. V té chvíli mi došlo zajímavé zjištění – má sestra se jmenuje Adriana a bratr Nikola. To jsou mi náhodičky 🙂 Před partií za mnou přišla kamarádka Tina s pozvánkou na její večerní párty, což mě docela překvapilo a zároveň potěšilo 🙂

Partie byla zajímavá, plná napětí a nečekaných zvratů. Bulharka zvolila variantu, kterou ani jedna z nás podle databáze ještě nehrála. V zahájení jsem za aktivitu obětovala pěšce, partie však záhy přešla do koncovky, kde jsem měla alespoň nějakou kompenzaci. Vytvořila jsem soupeřce nepříjemné hrozby, na které reagovala obětí figury za 3 pěšce s nepříjemnými hrozbami. Koncovku jsem propočítala dobře a našla remízu, ale nějak mi uniklo, že jsem mohla jedním tahem v pěšcově dokonce vyhrát. To až po tahu, který jen remizoval. Soupeřka to také neviděla, a tak byla přešťastná za remízu. S úsměvem mi poděkovala poté, co jsem ji vyhrávající variantu ukázala. 

Párty

Tininu párty jsem nakonec nestihla, neboť jsem na hotel přijela až kolem půl desáté. Potkaly jsme se tak až na té oficiální organizované pořadateli. Po cestě potkala naše česká výprava jak Nigela Shorta, který nám přál pěkný večer, tak Karpova, který se vracel z meetingu, kde přestavoval svou kampaň. Hlasitá hudba, málo prostoru a nepříliš dobré drinky nás brzy vyhnaly spát, tedy jak koho 🙂

Ráno se kouknu na los a hádejte s kým po volném dni hraji! S Tinou 😉 Další náhodička?! Ještě nějaké budou, nebojte se 😉 

Volný den a Tiramisu

O volném dnu jsme se vydali s Peťou Partyšem, Vlastou a Davidem na výlet do Rijeky. Prošli jsme centrum a koukali po nějakých památkách, naše cesty však končily v obchoďáku na hlavním bulváru. Co mě docela překvapilo, byl obchod s obuví DEICHMAN, který měl téměř totožné výrobky jako v pobočce v Praze. Hledala jsem moje oblíbené boty, které jsem v Praze musela reklamovat, bohužel měli jen o číslo menší – 36. Škoda, ale nemohu chtít všechno 🙂

Když jsme pak s Davidem čekali na Vlastu a Peťu na bulváru, dostala jsem mlsný jazýček na tiramisu, jež na mě tak slastně vyhlíželo zpod výlohy. Na obědě a večeři byla spousta zákusků, ale nikdy jsem tam neviděla tiramisu. Se slovy: „Alespoň nějaká změna.“ Jsem si ho tedy dala. Hádejte, co bylo mezi zákusky na večeři? 🙂

Z centra Rijeky naše cesty vedly na zříceninu hradu Trsat. Už z obchodního centra nás pronásledovali Maďaři (Berkes, Balogh…) – až na hrad. Odtud byl nádherný výhled nejen na celou Rijeku, však posuďte sami (viz fotky). S úsměvem jsme se tak vraceli na hotel 🙂

Tajemství

Do Rijeky jsem si s sebou vzala v poslední době populární knížku „The Secret“. Její popularitu potvrzoval fakt, že ji na turnaji četlo minimálně 5 dalších lidí a určitě spousta dalších, která si ji nečetla v autobuse 🙂 Pročítala jsem zrovna kapitolu, kde poukazovali na to, že když na něco pozitivního neustále myslíte a chcete to, tak to také dokážete. Jediné, co nesmíte říkat, je, co nechcete. Tak to prý nefunguje 🙂

V 8.kole jsem hrála s Tinou. Brzy po zahájení jsem získala materiální výhodu, avšak realizace nebyla na výši – umožnila jsem Tině protihru a nakonec jsem to byla já, kdo usiloval o remízu. Když už bylo skoro hotovo, vymyslela jsem poslední tríček, jak se zachránit.

Bílý má Kh3, De2, g3,h4; černý Kh7, Vf5, Vf3, f7, g6 a h5. Černá zahrála Vf2, načež jsem otráveně s bezmocným výrazem v tváři zahrála De3. Vzpomněla jsem si však na slova v knížce a stále si opakovala: „Zahraj V5-f3, zahraj V5-f3…“ A ona to zahrála 🙂 A co přišlo? To je úkol pro vás 🙂

Vyprávěla jsem tuto historku pak Zbyňkovi Hráčkovi, který nerad hraje se ženskými. Ten hned nahodil zděšený výraz: „Ježíši, tak to doufám, že s tebou nebudu hrát v Ostravě.“ Na chvíli se zamyslel a dodal: „Počkej, ale to je nepovolený doping.“ 🙂

Druhý den ráno se mě snažil zastrašit tím, že naposledy hrál s Mariou Muzychuk a že ji úplně rozmetal. Po mé odpovědi: „No a?“ Mu došla slova 🙂 

Alarm

Představte si, že spíte spánkem hlubokým a spravedlivým a ve 2 ráno vás probudí požární alarm. Představa, že někde hoří a že budete muset opustit hotel v pyžamu není moc povzbuzující. Většina vyběhla na chodbu zjistit, co se děje, naštěstí to požár nebyl. Bohužel technici neuměli alarm vypnout, resp. jim to trvalo hodinu a půl. Nádherná noc, viďte?

Téměř spláchnutý mobil

Poslední den jsme se loučili s Vlastou, Zbyňkem, Viktorem a Peťou, kteří se vypravili do Rijeky autem. Měla jsem problémy s močovými cestami, tak jsem spoustu času trávila na toaletě, ale tentokrát se mi povedl husarský kousek. Občas si dávám mobil do zadní kapsy jeansů, tentokráte to nebyl šťastný nápad. Při svlékání jsem jen slyšela „ŽBLUŇK!“ a byl v záchodě 🙂 Pohotově jsem ho vytáhla z naštěstí ještě čiré 🙂 vody, vyndala baterku a simku a celé dopoledne sušila fénem, ale naštvaná jsem na sebe byla pěkně. Naštěstí se druhý den rozběhl, ale zlobí doteď.

Náročná cesta zpátky

Turnaj se nepříliš povedl, ale život jde dál. Ke konci jsem byla tak šíleně unavená, že mi moje hra moc šachy ani nepřipomínala, tak jsem se alespoň těšila domů. V neděli 21.3. mě čekala liga v Třinci a následující týden spousta testů ve škole, takže povinností až nad hlavu. V pátek 19.3. jsme my „zbylí“ odlétali ze Záhřebu. Já jsem letěla až v podvečer, tak jsem využila čas na letišti k učení. Z Vídně jsem ještě večer pokračovala autobusem do Brna, kde jsem přespala u kamaráda.

Na další den jsem měla již 3 týdny zarezervovanou a zaplacenou jízdenku, avšak v autobuse již nebylo místo. Bylo nás asi 5 takových. Půl hodiny jsme to řešili v nepříjemném sychravém počasí. Přestože Student Agency je na trhu služeb v autobusové dopravě podstatě monopolem, stejně nám nebyli schopni zajistit náhradní dopravu a museli jsme si poradit sami, což mi přijde nefér. Na druhé straně jsem jim napsala reklamaci a žádost o náhradu škody, což překvapivě uznali. Nejednalo se tady o částku, která nebyla závratná, nýbrž o princip. Shodou okolností jsme v letošní seminární práci rozebírali účetní závěrku právě společnosti STUDENT AGENCY, s.r.o. a nutno dodat, že si nevedou tak špatně 🙂

Nešťastná tečka

Asi tak bych definovala závěr ME. Turnaj mě natolik vyčerpal, že jsem domů přijela silně nachlazená a skrz zánětu jsem musela brát ještě antibiotika. Ligu jsem v tom stavu nakonec nehrála a tím rozhodila barvy a šachovnice v družstvu, naštěstí jsme byli již zachráněni. Štvalo mě to hodně, ale partii bych jistojistě nezvládla. Ve škole jsem snad poprvé z důvodu nemoci nepsala testy, nicméně učit jsem se musela.

Ale všechno jednou končí, a tak se musím těšit na lepší zítřky 🙂

Když jsem dopoledne psala tento blog, myslela jsem si, že mám největší dobrodružství za sebou. Po rychlé partii jsem však byla potrestána. Dnes celý den hustě sněží a vypadá to skutečně na kalamitu. Většina aut samozřejmě na letních gumách, autobus nevyjímaje. Při zpáteční cestě na hotel jel mimořádně pomalu a místy jsme spíš klouzali než jeli. Asi 5km před hotelem nás vyhodil, že prostě dál jet nemůže, jak tak klouže. Tak jsme si vystoupili a museli se v tom sněhu brodit pěšky až na hotel. V polobotkách a bez rukavic se mi ta téměř hodinová cesta zdála být nekonečná. Horká sprcha a dobrá večeře však vše spravila. Nejvtipnější na tom bylo, že ten autobus si pak klidně odjel a nikdo nic nechápal.

 Na závěr pár fotek – Opatija během 3 dnů…

 (i) Posledně jsme měli jet spolu autobusem do Frýdku Místku. Nechávala jsem si 15min rezervu, ale ani ta bohužel nestačila, jelikož jsme měli právě těch 15 min zpoždění kvůli nehodě. Měla jsem zabaleno všechno jídlo a pití pro nás oba, bohužel i rezervace propadla. Akorát jsem na Florenci stihla Nikymu zamávat. Zkusila jsem tedy zvolit jinou alternativu – vlak. Ten mi bohužel asi o 2 minuty ujel, tak jsem musela čekat 2 hodiny na další. Aby se neřeklo, tak i ten musel nabrat víc než hodinu zpoždění kvůli spadlé troleji. Domů jsem se tedy dostala až po půlnoci. Když už, tak už 🙂 Mamka mi kdysi říkávala, že jsem kazisvět. Asi něco na tom bude, když ty nehody tak přitahuji 🙂 Sestřin přítel také přiznal, že se na nás s Adri smůla opravdu lepí.

(ii) Nejběžnější typ vleku.

Ačkoliv Vánoce máme zaškatulkované pod jedním obrázkem – klid a mír, pohoda a radost atd., rok od roku přibývají na své jedinečnosti. Přestože se u jednoho stolu scházejí často pořád titíž lidé, za jeden dlouhý rok jsou již jinými osobnostmi a přitom stejnými lidmi. Důležité je ale to, že stále drží při sobě a jeden druhému pomáhají i v těch nejtěžších okamžicích. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele. Setkat se se Zlem a prohrát není umění stejně jako vidět špatné věci negativně. Uměním je bojovat a neprohrát, vidět i na tom špatném pozitivní světlo a věřit, že vše zlé se jednou v dobré obrátí. Šťasten ten, kdo umí užívat si každého neopakovatelného okamžiku svého života.