Cestování je tentokráte dobrodružnější než obvykle – do Vídně busem, pak letecky do Záhřebu a minibusem do Rijeky. Do Vídně jedu trochu s předstihem pozdravit tetu Reni⁽ⁱ⁾ a bratrance Rikiho a trochu se kulturně vyžít (termálky v Oberlaa, 5D kino, výstava Controversies – The Law, Ethics and Photography v Kunsthaus). Podaří se mi ztratit jednu koženou rukavici, ale nakonec si říkám, že je stejně potřebovat nebudu. Na letišti jsem s předstihem, přeci jen jsem sama ještě neletěla, tak abych něco nepropásla. V letištní hale potkávám ze známých tváří kupodivu jen Annu Usheninu. Po příletu do Záhřebu nás očekává jeden organizátor, tak jsme byly rády. Bohužel nám oznamuje, že budeme muset počkat 2hodiny až do 22:30, protože někteří mají zpoždění. Anna sice protestuje, ale moc možností na výběr nemáme. Kolem jedenácté večer konečně opouštíme Záhřeb. Řidič dodávky jede jako o závod. „To chce konkurovat letadlu?“ Blýskne mi hlavou. Celou cestu trávím v polospánku, dokud se však nepodívám z okna - šok: „Sníh. Blouzním? Vždyť jsme v Chorvatsku!“ Kouknu znovu: Úplně bílo! Barikády sněhu na dálnici! „S rukavicemi jsem to tedy naplánovala skvěle. Hlavně, že jsem si vzala ty plavky. Škoda, že mě nenapadly lyže. “ :-)   I auto už pomalu začíná skoro zamrzat i zevnitř. Proto asi tolik spěcháme (místo 70 140 apod.). Když po půl druhé ráno dorazím na pokoj, celá šťastná usínám. Nic zlého netuše, že dobrodružství bude mít pokračování…

 

Všechno prozatím probíhalo tak nějak bez většího překvapení, což bylo neobvyklé. Začátek kola byl stanoven na 15:30 a protože nebydlíme přímo v Rijece, nýbrž v Opatiji, musíme na každé kolo dojíždět autobusem. Odjezd naplánovali nesmyslně již na 14:20, ale… Do autobusu jsme se sotva vešli, namačkaní jako „maso“ v hamburgeru. Pomalu jsme se rozjížděli, všechno trvalo neskutečně dlouho. Sotva jsme opustili Opatuji, řidič to stočil zpátky kvůli nějakým opozdilcům. „To by mě zajímalo, kam se vlezou, povídám.“ No, někteří nakonec jeli asi taxíkem. O pár kilometrů dále se však začal autobus pěkně nahýbat na pravou stranu, div jsme se nepřeklopili do moře po pravoboku. Zpomalil, nakonec po marné snaze zastavil úplně. To už bylo po třetí a my skoro ještě nevyjeli z Opatije. Paráda! Všichni tedy vystoupili a čekali jsme na další autobus. Říkala jsem si, že už všichni Čechoslováci jeli, ale ne. Všichni jsme se sešli nakonec u krajnice a komentovali „úspěšný začátek“. Sergi ještě situaci ještě trochu připepřil: „Řidič se ptal na cestu, tak to jsme se Zbyňou raději neriskovali. Ale těžko říct, jaká byla lepší volba.“ :) Nakonec jsme se dostali do hrací místnosti asi 5minut před začátkem, ale vzhledem k pravidlu nulové tolerance to zas taková sranda nebyla.

 

Jelikož autobusy vyjížděly zbytečně brzy a my tam víc než půl hodiny tvrdli, rozhodli jsme se to zkusit autem. 40 minut by na 13 km mělo stačit, říkáme si… Pokud však nechytneme červenou vlnu, zácpu na každém semaforu, rozkopané silnice a k tomu ještě nehádáme, která odbočka to vlastně byla… Trefit se špatně, asi by bylo pár kontumačních proher. I když, divit se tomu s Viktorem v autě… Ještěže nebyl navigátorem ;-) Chudák Péťa Partyš však potrestán byl. Vzhledem k tomu, že nestihnul zaparkovat, odehrál první tah a požádal rozhodčí. Bohužel mu však nevyhověli a prohrál kontumačně. Tímto bych mu chtěla poděkovat za jeho obětavost za všechny.

 

Jednou má člověk štěstí, podruhé smůlu, aby to bylo vyvážené. A tu si teď vybírám. V prvním kole dostávám Elizabeth Paehtz, alias Petzku. Dávám si za úkol nedostat „pecku“ alespoň v partii ;-) Příprava není moc náročná – 3 roky jsem nezahrála Skandinávku a nechci ji vlítnout do přípravy, tak to je jasná volba. Holka uhýbá hned na začátku do vedlejších variant, s přehledem vyrovnávám a ujímám se nejen poziční, ale i značné časové výhody. Začínám se však příliš brzy honit za výhrou a musím se nutit hledat jednoduché tahy a neztrácet čas. S časem už jí doháním, 2 pěšci by mi však měly stačit k výhře… Pokud se ovšem nezblázním a neodevzdám jí 2 tahy před časovou kontrolou figuru. Škoda, takový pěkný skalp to mohl být.

V druhém kole se mi nepodařilo ze zahájení vytřískat nic, tak se snažím hrát alespoň aktivně. V rovné pozici v koncovce vymyslím docela pěknou kombinaci, kterou zprvu ani Rybka nevidí.

V třetím kole se koná odveta za ME družstev z Nového Sadu, kde jsem Nataliju uremizovala. Pouštím se do teoretického sporu a bohužel zjišťuji, že soupeřka si pozici asi lépe zanalyzovala („Že já nedala na svou lidskou intuici a věřila těm plechovkám“, nadávám si…)

Na čtvrtou partii přicházím bojovně naladěna a od počátku jdu soupeřce po krku. Když už dostanu vyhranou pozici, tak se mi podaří zmáčknout hodiny akorát na 0:00. Vře to ve mně, ale pořád je mi útěchou, že hraji alespoň pěkné šachy. To se zas až tak v Novém Sadě říct nedalo.

Před dnešní partií mi Olina povídá: „Procházela se tu „Petzka“ a celá nadšená hlásila, jakou má na tomto šampionátu kliku. V prvním kole s tebou a včera s Julií ⁽ⁱⁱ⁾.“ Ta měla také velkou materiální převahu.

 

Občas bývám překvapená, když někdo ztratí svou akreditační kartičku, resp. to nechápu, protože se mi to ještě nestalo. To se ale změnilo, a hned první den. Večer si vybaluji věci a je mi divné, že v mám v tašce jen druhou část – přívěšek na krk, když jsem byl 100% přesvědčena, že jsem si jí tam dávala. Druhý den mi organizátoři dávají dočasnou, než vyhotoví novou. Přijdu večer na pokoj a tentokráte mám v tašce kartičky 2 – jednu dočasnou a jednu cizí. Asi jsem ji někomu šlohla, zlodějka jedna :) Třetí den večer si čtu knížku a co v ní nenajdu?! Svou akreditační kartičku :) Včera jsem 2 nadbytečné vrátila a nyní mám už jen svoji.

 

(i) Teta Reni – Renata Košč (Záhorovská)

(ii) Julie Kochetková – přítelkyně Sergeje Movsesjana