Soňa Pertlová

šachová mezinárodní mistryně (ELO 2199)

My first day in America

[28.07.2010 01:40:44]

aneb jak vypadá „americký sen“

Tento blog zahrnuje sice jen jediný den, zato příhodami by mohl pokrýt klidně celý můj pobyt. Nebudu však napínat, přistupme k tématu.

V 10 hodin dopoledne byl sraz s Viktorem a Mišom Meszárosem na letišti ve Vídni. Na pořadu dne byl let Vídeň – Londýn – Newark, vyzvednout si auto v Newarku a ve večerních hodinách se dostat do Philadelphie, respektive Valley Forge. Při letu do Londýna nás posádka zaskočila, že nedostaneme jídlo, nýbrž jen nějaké krekry. 3 hladové krky tak téměř umřely hladem :-( To jsme si však vynahradili na letišti v Heathrow poté, co jsme se přepravili na správný terminál.

Let do Newarku byl sice poměrně dlouhý, nicméně jsme dostali 2x najíst :-) Vzhledem k tomu, že jsem moc dlouho nevydržela sedět, procházela jsem se po letadle křížem krážem. Seznámila jsem se téměř s celou posádkou, tak mi pak už jen ochotně dolívali, i když jsem zrovna nechtěla. Za ten let jsem snad vypila asi 3 litry vody a džusu, neuvěřitelné :-) Sympatický blonďák ze Švédska mi napsal pár frází ve švédštině, aby mě motivoval k učení švédštiny. Byl docela překvapený, že mé plány do budoucna počítají se studiem snad ve Švédsku nebo že sestra měla původně létat s British Airways stejně jako on. No, pro začátek pozitivní dobrodružství. Je třeba to trochu opepřit ;-)

Do Newarku jsme dorazili asi s hodinovým zpožděním. Všichni jsme očekávali, jak nás nebudou dusit na imigračním a oni si z nás spíše dělali vtípky. Docela je překvapilo, že cestujeme takovou dálku, abychom si „zahráli šachy“. Když jsem přišla na řadu já, celní úředník byl doslova zaskočen, že i já patřím k bandě šachistů. „Jste mě ohromila,“povídá. Nedokázal pochopit, jak holka jako já může hrát šachy?! Já na něj nechápavě hleděla: „Co to má znamenat?!“ Promítala jsem v duchu. Nevěděla jsem, jestli to myslí sarkasticky, ironicky nebo vážně, tak jsem raději držela zobák. Brzy však přešel ke všedním povinnostem – sejmul mé otisky prstů a oskenoval zorničky a rozloučil se. Prý ať vyhraji! Načež jsem opáčila, že to nebude tak jednoduché, že „mám s sebou“ velmistra… „To nevadí!“ A šlo se dál.

Vtipkoval se mnou i můj žaludek, bohužel ne zrovna v dobrém slova smyslu. 7hodinový let nad Atlantikem mu dal zjevně zabrat, takže jsem si to pak na letišti opravdu užila!

Zatímco jsme čekali na Štěva alias Micku, dostali jsme od něj zprávu, že jeho let byl zrušen a přesměrován přímo do Philadelphie a že se máme dohodnout, co s autem. Zajeli jsme tedy airtrainem do dané půjčovny, vylíčili situaci a zeptali se, jestli by to případně nepůjčili na někoho jiného, než je napsáno ve smlouvě. Bohužel ne. Řekli jsme si tedy, že počkáme ještě ty 2 hodiny do jedenácti, než Micka dorazí. Kluci si krátili čas blickami, aby řeč nestála⁽ⁱ⁾. Micka se před jedenáctou ozval, že dorazí asi o půlhodinu později. O půlhodinu později z něj vypadlo, že přijede asi až o půl jedné. To už jsme byli docela pěkně unavení, resp. sotva vnímali. Kvůli časovému posunu 6 hodin jsme byli již 20 hodin beze spánku, a to byl teprve začátek.

Jak Micka přijel, šel tedy vyzvednout auto. Prodejce se ho zeptal, jestli má u sebe papírovou kopii řidičáku, který mu dal. Nikdo z nás nevěděl, o co se jedná, tak jsme se ho zeptali, co tím myslí, ale chytřejší odpověď jsme nedostali. Před cestou do států jsem si nechala vyřídit papírovou kopii jako mezinárodní řidičák a upozornila kluky, že to nejspíš budou ve státech vyžadovat. Štěvo ji však neměl, tak řekl, že to nechal doma. Pracovník šel za šéfem a zeptal se ho, co s tím. Přišel šéf, koukl na řidičák – prý nám auto nepůjčí. Tak jsem vytáhla svůj mezinárodní řidičák, resp. papírovou podobu a svůj český a zeptala se ho, jestli je to ten papír, co má na mysli. Odpověď byla jasná – ten papír byl bezcenný, ale že na můj řidičák mi auto půjčí. Načež jsem opáčila, proč tedy nepůjčí auto Štěvovi, když ten papír je bezcenný a jediný rozdíl je v tom, že on má anglický mezinárodní řidičák. Oni odpověděli, že ten jeho řidičák tam neplatí a on má ale doma jiný papír, že to řekl. Načež začala hádka, protože my jsme mysleli, že po nás chtějí tu papírovou podobiznu mezinárodního řidičáku a oni nás osočovali, že ten papír máme doma, že jsme to řekli a že víme, o jaký papír se jedná. Taková trapárna. Navíc jsem ten papír ani nepotřebovala. Vykašlali jsme se tedy na ně a šli za jinou společností a zeptali se na Štěvův řidičák. Ti ho úplně v pořádku přijali. „No co je toto za bordel s prominutím“, nadávali jsme. Byli jsme v té době již tak unavení a rozrušení, že něm cena byla skoro ukradená, hlavně jsme se chtěli dostat na hotel a vyspat se. Rozhodli jsme se tedy půjčit si auto na jeden den, vrátit ho ve Phile a pak vyřešit daný problém s agenturou. Problém ale byl nyní jiný, Štěvo neměl kreditní kartu jako jistinu, jen debetní. Proto jsme auto nakonec museli půjčit na Miša a zaplatit přirážku 30 dolarů navíc za řidiče do 25 let. Cifra byla vysoká – 200 dolarů, ale hlavně že se dostaneme na hotel.

Vyjeli jsme tedy z letiště, trochu jsme se motali, ale směr byl dobrý. Najednou zezadu slyším slabý hlas, že máme zastavit. „Do pytla, policie. Máme zastavit“, povídám Mišovi. Mišo dupl na brzdu a na místě zastavil. Policie tak tak zabrzdila, nicméně taxikář to do nich napral. Naštěstí jsme nejeli moc rychle, tak 35 mílí v hodině, ale stejně. Policie nás ihned vyzvala, ať nevystupujeme z auta. Policejní auta za námi se začala hromadit. Jedno, dvě, tři… Nakonec asi 6 i záchranka. Proč záchranka? A jéjej! 10 minut co jsme vyjeli a hned první průser. To nám to pěkně začíná. Welcome to the USA⁽ⁱⁱ⁾!

Policista si od nás vyžádal pasy, dokumenty o vozidle, Mišův řidičák a řekl nám, ať zůstaneme na místě a nevystupujeme z auta, dokud nám neřekne. Zkontroloval dokumenty a po chvíli přišel. Zeptal se, jak jsme danou situaci viděli my, co se vlastně stalo. Tak jsme mu vylíčili všechny trable s autem, že takhle vypadá náš první den ve státech atp. Zeptal se nás, jestli víme, proč nás zastavili. Nevěděli jsme. „Neměli jste rožnutá světla. V noci je nebezpečné jezdit bez světel.“ Povídá. No to mě podrž. Nikdo z nás nechápal, jaktože jsme neměli zapnutá světla?! Po chvilce nesli jeho kolegu na nosítkách do záchranky a zeptali se nás, jestli jsme v pořádku. Až na to, že jsme byli doslova posraní strachy tak ok. Policista měl prý podle nich jen mírný otřes mozku. Nebyl připoutaný a udeřil se do temene hlavy. Na druhou stranu se k nám chovali opravdu mile, což jsme v té stresující situaci opravdu potřebovali. Asi po hodině jsme odjeli sepsat protokol o nehodě na nějaké parkoviště, abychom nebrzdili dopravu. Po sepsání protokolu jsme se zeptali na cestu a vyrazili.

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, jak říkal, neboť jsme se dostali do protisměru. Asi půl hodiny jsme se motali po Newarku, ale nakonec jsme zorientovali a po chvíli napětí našli správnou cestu. To už se blížila třetí hodina ranní.

Naštěstí jsem byla vybavena mapami po východním pobřeží, takže jsme to nakonec zvládli docela dobře. Při posledním sjezdu však Mišo opět z nenadání prudce dupl na brzdu. Auto za námi zastavilo, avšak tirák za ním to do něj spolehlivě napral. Opět! V té chvíli jsem myslela, že mě fakt trefí šlak. Mišo byl tak soustředěný na auta před sebou, že ani nevnímal, co se vlastně stalo a jeli jsme dál. Dalo by se říci, že jsme ujeli z místa nehody.

O pár minut později jsme sjeli z dálnice do města, kde měl být náš hotel. Asi 45 minut jsme se motali, protože jeden sjezd navazoval na druhý a zaboha jsme nemohli najít ani ulici, na které náš hotel měl být. Zkusili jsme se tedy zeptat v jiném hotelu.

Konečně jsme ho našli, zastrčený v postranní uličce. Úplně vyřízení jsme došli v 6 ráno na pokoj, dali sprchu, nasnídali se a šli spát.

Budíček ve čtyři odpoledne, rychlý oběd a prezentace v turnaji. Koho pak to nevidím?! Gustiho⁽ⁱⁱⁱ⁾ a Paca^(iv)! Nejsem si jistá, kdo z nás je více překvapený. Dala jsem se s nimi do řeči, připojil se i Loek Van Welly. Deset minut před zahájením se dovídám los. A s kým pak že to hraji?

Odpověď najdete na obrázku^(v)! Více ale příště, vážení! :-)

i - Foto druhé zleva: Kluci si na letišti krátí čas hraním blicek

ii - Foto první zleva: Přílet do Newarku

iii - Jan Gustafsson

iv - Francisco Vallejo Pons

v - Foto třetí zleva: Můj soupeř z prvního kola