Soňa Pertlová

šachová mezinárodní mistryně (ELO 2199)

Avalanche of Leonard Cohen

[02.09.2009 15:15:49]

Osa: Praha-Vídeň-Bratislava

Kurz „goralštiny“ máme za sebou, tak se posuneme dále na západ. Dnešní příspěvek bude někomu spíš připomínat zápisky potrhlé studentky (spíš potrhlé než studentky).

Léto je v plném proudu, dnešní den mi náramně připomíná ten minulý, kdy jsem psala poslední zápisky. Sluníčko mě hřeje, v uších mi hraje Cohenův Chelsea hotel:

 …
"Those were the reasons and that was New York,
we were running for the money and the flesh.
And that was called love for the workers in song
probably still is for those of them left."
…
(Takový byl New York,
kam jsme přišli za penězi a tělesnou žádostí
a tím, co básníci nazývají láskou.) 

Koukám se na fotky, které udělal bratranec Riki, líbí se mi jen jedna – můj skok do dálky „závěsem“, jen doskočiště není plné písku, ale vody z Dunaje :-)

Předminulý víkend jsem si na živo vyzkoušela průvodce po Praze, když jsem měla na starost jednoho kamaráda z Německa. Naše německo-anglická konverzace, místy doplněná gestikulací, nápovědou z knížky/průvodce, byla dostačující, ale 2 dny mi stačily, abych pochopila, že to není moje gusto. Aneb jak zpívá Leonard Cohen:

„Waiting for the miracle
There´s nothing left to do.“
(Nic jiného nezbývá,
než čekat na zázrak.)

Mou pokleslou mysl nakonec zachránil takový malý zázrak - narozeninová párty Gábiny Hitzgerové aneb aleluja. Dlouhé debaty v angličtině nejen o šachu, live music ve stylu jazzu, výborné jídlo a pití (vařila sama Gábina!!!) a krásné romantické prostředí na Střeleckém ostrově – to vše zakončené překvapením/dárkem podniku v podobě bohatého ohňostroje. A protože všechno má svůj Closing time, pějme Aleluja:

„Now I´ve heard there was a secret chord
That David played, and it pleased the Lord
But you don´t really care for music, do you?
It goes like this
The fourth, the fifth
The minor fall, the major lift
The baffled king composing Hallelujah“
(Slyšel jsem o tajném akordu,
který David zahrál, aby potěšil Boha.
Ty ale hudbu,
klesající mollovými a stoupající durovými tóny
vlastně nemiluješ, zmatený králi, skládající Aleluja)

Celý týden jsem sršela nedočkavostí na páteční koncert Leonarda Cohena. Příjemně klimatizovaný nepříliš velký sál s elegantními kulisami k odzvučení – už tehdy jsem věděla, že to bude zážitek. Roztančil nás hned od začátku Dance me to the end of love, poučil nás, že není léku na lásku (Ain´t no cure for love), ale že je náš muž (I´m your man), o čemž nás pak ještě jednou ujistil (Lover lover lover). Sestoupil k nám z jeho věže písní (Tower of songs), kde si pronajímá pokoj, zpívajíc „I was born like this, I had no choice, I was born with the gift of a golden voice.“ Zavzpomínal na svá krásná léta (Suzanne, Sisters of mercy), podělil se s námi o tajemství (In my secret life, Famous blue raincoat), včas se ale vrátil do reality (So long, Marianne, Boggie street). Poprosil nás, ať se s ním vrhneme do víru valčíku (Take this waltz). Po jeho prvních slovech „There´s a concert hall in Vienna…“ jsem dodala: „…where I am just going tonight.“ Dokonce nám vyvěštil naši budoucnost (The Future). Dnešní situaci (Democracy) se tentokráte vyhnul, protože podle něj každý ví (Everybody knows), že vzhledem k „hospodářské krizi“ nám prý nezbývá nic jiného než si zahrát na partyzány (The Partisan), dobýt nejdřív Manhattan (First we take Manhattan) a pak čekat na zázrak (Waiting for a miracle). Bitva bude ostrá jako břitva (Who by fire?), duševní útěchu najdeme v jeho Hymnu (Anthem), který si i ptáci budou prozpěvovat (Bird on a wire). Bůh nám žehnej. Aleluja (Hallelujah). Úžasný večer se snažil zakončit Closing time, avšak publikum bouřlivě aplaudovalo téměř po každé jeho písni. Vůbec se mu to nedařilo (I tried to leave you), nejspíš i proto, že britské duo Web sisters hned dodalo, jen je-li to naše vůle (If it be your will). Ale všechno jednou končí a tak otázkou zůstává Whither thou goest?

Během 3hodinového představení udělal jen jednu přestávku, několikrát představil svou kapelu, po jevišti hopsal ako zajko, často klečel na zemi, děkovně odkrýval šťastnou tvář z pod klobouku či se snažil úspěšně vyzpívat neuvěřitelné výšky. Největší radost mi však udělal zahráním mé nejoblíbenější písně – Famous blue raincoat, kterou hraje na jeho koncertech zřídkakdy. I obvykle drsný hlas jeho kolaborantky Sharon Robinson zněl tentokráte velice něžně a rozpoutal v člověku žár emocí. Poděkování v podobě originální kytice v klobouku, kterou dostal, přesně vystihla jeho další lásku – zálibu v kloboucích. Jeho famózní vystoupení dostalo nejen mě, nýbrž celé publikum. Pokud tedy čekáte na zázrak, pak čekáte na něj. Klobouk dolů, Mistře!
 

Jak bylo výše naznačeno, z koncertu jsem zamířila přímo do Vídně. Sjeli jsme se tu dokonce všichni sourozenci. Přes léto se zde před Rathaus konají slavnosti – promítání koncertů, nejméně 15 států představujících svou národní kuchyni. Velice příjemný večer. Kdo rád chodí po výstavách, doporučuji se kouknout do Albertiny, Belvederu či Museumsquartier. Každý si určitě přijde na své. Vzhledem k tomu, že památky už mám prochozené z minulých let, uchýlím se ke sportovním akcím v Donauparku (možná začnu kibicovat do hry rekreantům, co tam hrají zahradní šachy :-) ). Nebo že bych zkusila průvodce ve Vídni? :-)