Truemag

  • Novinky
  • Připravujeme
  • Pořádané akce
  • Vydané knihy
  • E-shop
  • Čeština
  • Výuka šachu
  • Šachový turismus
  • O nás

Blog Luďka Sedláka

Životní partie pod hlavněmi tanků

Pod pojmem životní partie si většina šachistů představí skvělou partii plnou nevšedních kombinačních obratů, pochopitelně vítěznou, která byla publikována v časopisech a obdivována šachovou veřejností. Prostě takovou, o jaké se říká, že oblétla šachový svět. Moje životní partie šachový svět neoblétla, neobsahuje žádnou zázračnou kombinaci a dokonce ani její výsledek není důležitý – zůstala by mou životní partií i tehdy, kdybych ji prohrál.

Publikována byla jen jednou – v časopise Šachinfo v roce 2010. Jeho vydavatel Břetislav Modr (? 2014) jí tehdy věnoval plných šest stran, více, než partiím špičkových velmistrů. V komentáři napsal, že „není nějakým vyprávěním o věcech minulých, ta partie je život sám.“ Ne náhodou se k ní vracím právě teď, v době 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Zvu vás, milí čtenáři, do doby dávno minulé, kterou mnozí z vás znáte jen z vyprávění. Píše se rok 1968…

Korespondenční partie z let 1968 – 1969

V roce 1968 mi bylo 14 let. V létě jsme byli s rodinou poprvé v zahraničí, trabantem v Bulharsku. Vraceli jsme se v polovině srpna a já se už nemohl dočkat, až budeme doma. Ne že by se mi u moře nelíbilo, ale před prázdninami jsem se přihlásil do korespondenčního šachového turnaje o třetí výkonnostní třídu.

Turnaj vypsala redakce Zemědělských novin a začínal krátce před naším návratem. V poštovní schránce jsem už měl první tahy svých soupeřů, a kdo jednou propadl kouzlu šachové hry, pochopí, že mě to tenkrát vzrušovalo snad víc než fotografie první československé miss Dagmar Silvínové, pečlivě vystřižená z titulní stránky časopisu Stadion, a jen o chlup méně než vyspělé spolužačky ve vypasovaných tričkách a tehdy módních minisukních. Že se na našich hranicích šikují vojska bratrských armád Varšavské smlouvy, o tom jsem pochopitelně neměl ani tušení. Jejich vpád na naše území krátce po zahájení turnaje byl šokem a promítl se i do mé šachové korespondence. Věty ze zežloutlých korespondenčních lístků, které se spolu s dalšími dokumenty jako zázrakem dochovaly, jsou autentickou vzpomínkou 14letého kluka na okupaci a na osmašedesátý rok. Už jsem měl dost rozumu na to, aby se mě národní poroba hluboce dotkla – proto bych správně měl dodat, jak moc mě ta doba poznamenala a jak dodnes na ni s nenávistí vzpomínám. Kajícně přiznávám, že tomu tak docela nebylo. Stával jsem sice jako vyslanec rodiny ve frontě na cukr a mouku, nadával na „Rusáky“, ještě nedávno naše milované bratry a osvoboditele, zatínal pěsti a zpíval s ostatními „Běž domů Ivane“, taky přikyvoval řečem dospělých „Tohle jste se jistě ve škole o Rudé armádě neučili“, přesto mezi vzpomínkami kupodivu převažují ty příjemné. Na poslední ročník roztocké devítiletky, na zlaté medaile Věry Čáslavské z olympiády v Mexiku, na euforii ze slavných hokejových vítězství na MS ve Stockholmu a hlavně na nenávratně ztracené časy končícího dětství a začínající puberty. Ach jo…

Poznámky k následující partii jsou pro šachistu poněkud netypické. Místo variant, kombinací a hodnocení pozice obsahují citace z korespondenčních lístků, jimiž jsme tenkrát s oblibou doprovázeli své tahy. Jejich přesné znění náleží mému soupeři, své půlstoletí staré odpovědi mohu dnes pochopitelně jen odhadovat. Samotná partie je vlastně docela tuctová, ani není nutné ji přehrávat. Přesto věřím, že 50 let staré „poznámky“ zaujmou i toho, pro nějž je šachová notace španělskou vesnicí, nebo se dokonce o šachy vůbec nezajímá. Komentář mého soupeře je zcela autentický, bez jakýchkoli úprav. Pouze v místech, která by se dnešnímu čtenáři mohla zdát nesrozumitelná, v závorce kurzívou vysvětluji, o čem je řeč.

Petr Brodský – Luděk Sedlák (korespondenční partie z let 1968-69)

První mé kroky po návratu z Bulharska vedly k poštovní schránce. Se zatajeným dechem jsem vytáhl korespondenční lístek s datem 13.8.1968. Měl zkomolené jméno v adrese (Luděk Sedláček) a stručný text: Vážený příteli, zahajuji naši partii tahem 1. e2-e4. Přeji Vám hodně úspěchů v soutěži. S pozdravem Brodský

Svou odpověď jsem napsal okamžitě. Na Váš tah odpovídám 1. … e7-e5. Také Vám přeji hodně úspěchů a klidně mi můžete tykat. Je mi totiž 14 let a půjdu do deváté třídy ZDŠ. Doufám, že Vám i přesto budu dobrým soupeřem. S pozdravem Luděk Sedlák. P.S. Mé jméno je Sedlák, nikoli Sedláček.

17.8.: 2. Jb1-c3. Ahoj Luďku, díky za lístek. O to, jestli Ti budu dobrým soupeřem nemusíš mít obavy. Raději mi v příští korespondenci tykej. Je mi totiž 15 let, právě jsem skončil devítku. Vedeš si časovou tabulku? Piš! Ahoj Petr. P.S. Bydlím v Chuchelně, nikoli Chuchelné.

Svůj další tah 2. … Jg8-f6 jsem odeslal den po osudném datu, jednadvacátém srpnu 1968. Jak jsem si tehdy ulevil na adresu nenáviděných okupantů, si už nevzpomínám. V každém případě se od toho odvíjela další korespondence, z níž budu dále citovat mého soupeře a kamaráda Petra. Leckde by se daly i po 50 letech aspoň přibližně rekonstruovat mé odpovědi – ty však ponechám představivosti čtenáře.

28.8.: 3. f2-f4. Luďku, jak Ti je? Já jsem zdrcen. Nejsem pesimista, ale tohle je asi konec. Je to prostě strašné. Jak mohli tohle udělat? Napiš, co si o tom myslíš? Ahoj Petr

4.9.: 3. …d7-d5 4. f4xe5 Jf6xe4 5.Jg1-f3 (návrh). Ahoj Luďku, díky za lístek. Už mám ve škole spoustu práce, docela nemám na černé myšlenky čas. Chodím na SVVŠ (my už jsme vlastně gymnasium, budeme chodit 4 roky), na humanitní větev. Zrovna jsem se strašně učil fráninu. Ahoj Petr

12.9.: 5. … Sf8-e7 6. d2-d3. Ahoj Luďku! My (teda SVVŠ) teďka chodíme na brambory, i když se to v historii týhle školy stalo poprvé. Jistě víš proč. Zejtra máme 2 hodiny latiny, 2 dějáku (matikář a chemikářka jsou s II. ročníkem na bramborách) a fráninu. Nemusel jsem se učit, byl jsem venku a teď mám fofr. Ahoj Petr

19.9.: 6. … Je4xc3 7. b2xc3 Sc8-g4 8. Sf1-e2. Ahoj Luďku, jak je to s tím Novákem? Tam musí mít nějakého zlého ducha, který mu krade mou korespondenci. Vůbec ode mne ještě nic nedostal a psal jsem mu už 3x. Naposled dneska, doporučeně. Už mě to s ním neba. Jsem zvědav, jak to stihnem. Napiš mi o něm něco. Na brambory opravdu chodíme celý týden. Ještě jsme se moc nerozběhli, hlavně z češtiny. Jinak se už ale zkouší, i když ne tak přísně, jak je zvykem. Ahoj Petr

27.9.: 8. … Jb6-c6 9. Sc1-f4. Ahoj Luďku! Neprohráváš náhodou s Trčkou? Já jsem to s ním dost zvoral. Hrálo se 1.e4 e6 2.d4 d5 3.e5? (hrál jsem bílými místo Jc3) c5 4.Jf3 cxd4 5.Jxd4 Jc6 6.Sf4. Co bys mi radil? Asi to co nejdřív vzdám. Ahoj Petr

7.10.: 9. … 0-0 10. 0-0. Dneska mě určitě vytasí z ruštiny. Bude to mrskačka, ale drž mi palce. Petr

14.10. 10. … f7-f6 11. d3-d4. Doufám, že jsi z té písemky nedostal za pět ani za štyry. U nás se zas chodí sbírat boule (brambory), ale já jsem nucen být doma, protože jsem si zvrt kotník. V šachovým klubu. Těsně před matem.

23.10.: 11. … Sg4xf3 12. Se2xf3. S tím zpožděním to raději moc nepřeháněj, s Guatemalou jsme prohráli, tak co. Rezkovou šikmovokej neukázal a Němeček dělal frajera, dvojka se nedostala do finále a tak jen Věrka snad nezklame. Když pudeš v jednu ráno spát, od 5 do 7 můžeš lístky napsat. Úplně kliďánko – levou rukou. Copá to na tebe! U nás jsme měli šachový kroužek, vloni v devítce. Jeden kluk to poprvé viděl a už to uměl. Zažral se do nich a přihlásil se do turnaje. No a závist hory láme. Ahoj Starosta (tak mi říkaj ve škole)

(Dodatečná poznámka L.S. z roku 2018: Řeč byla o olympijských hrách v Mexiku. „S Guatemalou jsme prohráli“ – ostudná porážka fotbalistů, kteří obhajovali stříbrné medaile z předchozí olympiády v Tokiu. Zde byli nečekaně vyřazeni už v základní skupině. „Rezkovou šikmovokej neukázal“ – šlo o překvapivou olympijskou vítězku ve skoku vysokém Milenu Rezkovou, jejíž vítězný skok v televizi neukázali, přednost dostaly jiné disciplíny. Za rasovou zabarvenou připomínku, kritizující japonského režiséra přenosu, se omlouvám, předpokládám ale, že tento 50 let starý prohřešek už je promlčen. „Němeček dělal frajera“ – týká se nečekané porážky boxera Němečka, olympijského vítěze z Říma 1960 a mistra Evropy 1967. „Dvojka se nedostala do finále“ – jde o veslování. „Jen Věrka snad nezklame“ – v tomto odhadu se Petr nemýlil, v dalších dnech získala Věra Čáslavská v Mexiku čtyři zlaté.)

4.11.: 12. … f6xe5 13. Sf4xe5, navrhuji 13. … Jc6xe5 14. d4xe5. Mě zase mrzí, že se na olympiádu nedostali košíkáři a že tenis coby olympijský sport už neexistuje. Naši basketbalisti by se určitě uplatnili, byli by nejmíň 4. Taky jsem jednou zaspal. Skok vysoký, finále muži. Do školy to mám o něco dále než ty. Když jdu pěšky ostrým tempem, ale opravdu ostrým – 35 minut. Ale teď jezdím autobusem a ve škole se učím (Rozuměj, píšu úkoly. Ty já dělám zásadně ve škole). Nemáš nějaký recept, jak urychlit čas? My jsme v 1. ročníku a všichni profesoři na nás seděj. V pátek mě vytasil z latiny a dostal jsem to za 2. Je to dobrý, ale v III.A nebo v II.B by dostal za 3x horší výkon jedna. Ahoj Petr

8.11.: 14. … Se7-c5+ 15. Kg1-h1 c7-c6 16. c3-c4. Jo! Trčkoj sem to už vzdal. To nemělo cenu. Mám zas o něco víc času na učení. Už nás pomalu přestávaj šetřit. Valenta tuhle zkoušel z matiky – geometrický místa bodů. Prima bilance – 2x za 5, 2x za 4. Neska jsem letěl z geologie. Na krystalický soustavy – kosočtverečná, jednoklonná atd. i s příslušenstvím (krystalografický žahy, to jsme v dévě neměli, a tisíc jiných blbostí. 1 a ?, to myslím není tak špatný? Kuci rozsekali zrcadlo. Nebylo tam ani měsíc. Tomu říkám ležérnost. Předtím si ho nikdo z kluků nevšim, jináč by ho už pohřbil. Taky se už rozběhly čtvrtletní písemky kvůli tý konferenci. Kedr (profesor Kvante) tvrdil, že příští štvrtek budem psát písemku z frániny, i když bude fyzika, že z fyziky žádná písemná práce neexistuje. Řekni mu něco! Čau. Petr

14.11.: 16. … d5xc4 17. Dd1-e2. Z matiky jsme už písemku psali. Príma 4 příkládky, hledali jsme D a n dvou čísel, jeden příkládek na relaci (to jste ještě neměli). Pak se počítaly úhly v trojúhelníku na hodinách (body 10 a půl druhý) a důkaz de Morganova pravidla pomocí obrazců. Ani se neptej, co to je, na gymplu toho budeš plnej (je to ale jednoduchý). Udělal jsem 3 ? a tak by to mohla být 1 ?. (3 na beton, horší ne). V pátek (není to už dneska?) píšeme latinu. Modli se za mě. Čau.

29.11.: 17. … Dd8-d4 18. c2-c3, 13.12.: 18. … Dd4-d3 19. Va1-c1, 28.12.: 19. … Sc5-e3 20. De2xd3. Šťastný Nový roku Ti přeju (ne, že ne). Ahoj Petr

10.1.: 20. … c4xd3 21. Vc1-e1. Promiň, že píšu na pohlednici, ale koresponďáky došly. Jaks vpad do N.R.? Já dostal předevčírem 1 z opáčka z literky. To byl šok! V celý třídě jsou jen asi 4, jinak všechno většinou pod 3 (2x za 5). Příští týden ve středu fránina, ve čtvrtek matika, samý zkoušení a vopakování, a co nejdřív písemka z latiny. Máš už nějaký bod? Já jsem porazil Nováka. Měj se fajn, čau.

21.1.: 21. … Se3-g5 22. e5-e6. Ahoj Luďku. Já se teď věnuji politice víc než škole, hrozí mi jen „ruský jazyk“. Včera jsme se vůbec neučili, jak vy? Skončil jsem již polovinu partií. S Novákem: 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Jc3 Jf6 4.Sc4 Sc5 5.0-0 0-0 6.Jg5 d6 7.a3 Sg4 8.De1 Jd4 9.Sd3 Jh5 10.b4 Dxg5 11.bxc5 Jf3+ 12.Kh1 Jxe1 13.Vxe1 Jf4 a bílý, tedy Novák, se vzdal. Pak sem prohrál s Trčkou a Šauer dělal zmatky s lístkama (jako Igor, nevíš, co s ním je?) a tak jsem se mu na to vyflák. Ahoj

(Dodatečná poznámka pro ty, kteří tu dobu nepamatují: První věty tohoto lístku se týkají studenta Jana Palacha, který se 16.1.1969 upálil, aby vyburcoval národ, smiřující se se sovětskou okupací, a tři dny poté zemřel ve vinohradské Fakultní nemocnici. Palachovu pohřbu (25.1.), který se stal celonárodním protestem, jsou věnována Petrova slova na dalším korespondenčním lístku z 29.1.)

29.1.: 22. … d3-d2 23. Ve1-d1. Čau Luďku! Píšeš, že jste nic moc nepodnikali. Kdybyste byli studenti, tak jste si nějakou plenárku určitě vyboxovali. Od nás jsme taky poslali delegaci do Prahy a v pátek bylo dvouhodinové pietní shromáždění. Teď už máme po konferenci a tak jsem trochu vypnul (nedopadl jsem nedobře, bez trojky) a neučim se a nemám co dělat. Ahoj Petr

6.2.: 23. … Va8-d8 24. Sf3-e2. Čau Luďku! Igor mi nepsal, už je to aspoň stopadesát let. Píšeš, že máš jen tři dvojky. No to je výbo. Gratuluji! Kam chceš jít? Jestli na gympl, a jestli tam má tu úroveň jako u nás, tak Tě tam je škoda. Čau. Petr

14.2.: 24. … Vd8-d6 25. Se2-c4. Čau Luďku! Igor mi asi milion let nepsal, udělám to jako ty. Kolik máš bodů a s kým? Já jsem tedy dopadl jak sedláci u Chlumce. Momentálně mám bod a hraju ještě dvě partie. S tebou a s Igorem. Čau Petr

24.2.: 25. … Vf8xf1+ 26. Vd1xf1 Sg5-e7 27. Vf1-d1. Čau Luďku. Jestli Šauera porazíš, pošli mi zápis partie. Děsně Ti s nim fandím. A až vyhraješ, pošlu Ti nanuka. Zrovna teď posílám zápis s Igorem. Ve fránině mám zaručenou tasku, zdrhnul jsem z konverzace, těšim se.

6.3.: 27. … b7-b5 28. Sc4-b3. Čau Luďku! Děják u nás máme pro to, aby se mohla jedna půlka třídy bavit a druhá psát úkoly. Mě to ale mrzí, páč mám děják rád a prof. Hlava – mňam. To bys čubrněl. Čau.

28.4.: 28. … c6-c5. Bílý se vzdal. Ahoj Luďku! Ten Tvůj první lístek jsem opravdu nedostal. Ale pak asi přišly pololetky (myslím si, že jsi ho posílal před 14. březnem), jel jsem na hory a všechno se strašně zkomplikovalo. Nechal jsem si trochu zamotat hlavu a teďka „letím“. V pololetí jsem měl druhej nejlepší průměr ve třídě a teď mě klasifikovali za nezpůsobilého. O druhým lístku vím, ale sotva stihnu (teda, já to nestihnu) cajky pro školu (aspoň trochu) a na šachy ani na nic jinýho nemám čas. Píšeš, že by ti jednička bodla. Máš ji mít. Stejně bych už nic pořádného neuhrál. Pro pořadatele Ti pošlu speciál lístek. Nemusí všechno vědět. Až to všechno dohraješ, napiš mi, jak jsi dopadl, ano? Loučím se s Tebou, přeju Ti moc úspěchů a ahoj! Petr

V době partie mi bylo 14, Petrovi 15. Teď je mi 64, mému někdejšímu soupeři 65 let. Krátce po skončení turnaje jsme si ještě asi tak dvakrát napsali, nikdy jsme se osobně nesetkali.

Zápis partie věnuji svému dávnému neznámému kamarádovi Petru Brodskému. Třeba se ještě někdy „naživo“ potkáme.

Dobové střípky (Co v poznámkách nebylo)

Šauera jsem nakonec skutečně porazil, byla to vydařená partie, kterou redaktor Jindřich Kubánek (nejen redaktor, ale i známý pražský šachista, jehož životní partií bylo vítězství nad slavným Keresem na turnaji v Praze v roce 1943) dokonce uveřejnil s mými poznámkami v Zemědělských novinách. V turnaji jsem skončil druhý ziskem 5 bodů ze 6 partií a vybojoval III. korespondenční výkonnostní třídu. Stejný počet bodů získal vítěz turnaje Trčka, s nímž jsem po hrubici dokázal prohrát v 10 tazích.

Byla to doba, kdy šachu ještě nevládly počítače a pokud vím, vlastnil jsem tehdy pouhé dvě šachové knížky – jednou z nich byl slavný Zmatlíkův „Šachista začátečník“, druhou turnajová kniha „Pásmový turnaj 1954“. Tu jsem měl obzvláště rád, protože turnaj vyhrál můj tehdejší idol Luděk Pachman. Soudě podle výsledků partií, většina soupeřů na tom byla (co se literatury týče) ještě hůř. Šachová literatura byla poměrně vzácná, v zahájení udávala tón Pachmanova Teorie moderního šachu. Korespondenční turnaje se těšily velké oblibě, jak mezi silnými hráči, tak mezi amatéry. Pro zajímavost: známka na pohled stála 30 haléřů, korespondenční lístek zvaný koresponďák 35 haléřů a speciální šachové lístky se mohly frankovat 20haléřovými známkami. Někdy se místo toho stříhaly čtvrtky, vyšlo to levněji.

V tisku se objevila první partie sovětského a amerického počítače. Ten sovětský – jak jinak – vyhrál, jinak by se to nemohlo objevit v našich novinách. Šachoví odborníci odhadli úroveň hry vítězného počítače na slušnou druhou třídu.

O mých soupeřích po 50 letech

Abych příběh historické partie dotáhl do konce, pokusil jsem se spojit se svými bývalými soupeři.

K dávnému kamarádovi Petru Brodskému se můj dopis skutečně dostal, vyměnili jsme si několik mailů a slíbili setkání, k němu však dosud nedošlo.

Velké překvapení mě čekalo, když se krátce po prvním publikování partie telefonicky ozval další z aktérů příběhu (byť v něm hrál jenom „vedlejší roli“) – František Šauer, skutečným jménem František Šaur. Ten v době korespondenčního turnaje sloužil základní vojenskou službu v Plzni a své jméno si pro korespondenční turnaj pozměnil, prý aby si neudělal ostudu. Od té doby jsme v kontaktu a několikrát jsme se střetli v pražských turnajích.

Pokus o spojení s ostatními soupeři bohužel selhal. Z Horní Cerekve, kde bydlel Rudolf Novák (ten, co měl „zlého ducha, který kradl Petrovu korespondenci“) se můj dopis vrátil s dovětkem „adresát neznámý“, dopis do Svitav panu Vladimíru Trčkovi (v době turnaje mu bylo 40 let) zůstal zcela bez odezvy.

Pan Josef Zima z Holic v Čechách si už můj dopis přečíst nemohl. Místo něj odpověděla jeho paní, jejíž moc pěkný mail si zde dovolím ocitovat: „Vážený šachový příteli, musím Vám s politováním napsat, že můj manžel Josef zemřel 29. 9. 2003 v 65 letech. Hrál šachy snad celý život a učil také děti v kroužku ve škole. Také jsme v Praze navštívili pana redaktora Kubánka, manžel s ním měl velice dobré vztahy. Díky šachu jsme věděli už v květnu 1968, že se něco chystá za hranicemi, to mu psal šachový přítel až z Argentiny, a my tady nic nevěděli. Mám doma schované spousty pohledů, protože hrál šach i mezinárodně, ale to už je jen vzpomínka. S přátelským pozdravem Eliška Zimová“.

Jako poslední se mi vrátil dopis z Prahy 5-Košířů. Byl otevřený a zase zalepený a na obálce bylo připsáno: „Adresát zemřel v roce 2001“. Igor Kárník (tolikrát zmíněný na Petrových lístcích) byl stejný ročník jako já, v době konání turnaje chodil do deváté třídy. I takový je život…

Zář 4, 2018Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
4 září, 2018

Jak v šachu všechno souvisí se vším aneb Od Kaválka k Opočenskému a jedné pozoruhodné partii

      Dnešní blog věnuji velmistru Lubomíru Kaválkovi, jednomu z českých šachových mušketýrů, který před několika dny oslavil 73. narozeniny.

Dvě vzpomínky z dětství

Jméno Luboše Kaválka jsem poprvé zaregistroval už jako malý kluk, krátce poté, co se stal v roce 1962 ve svých 19 letech poprvé mistrem republiky. A když jsem si o několik let později z knížky Černobílé otazníky od Inny Veselé přehrál slavnou Kaválkovu partii s Gufeldem, ve které nejprve obětoval figuru a poté ještě dvě kvality, aby soupeře smetla lavina spojených pěšců, rázem se stal mým šachovým idolem (partii přiblíží příloha č. 1 a diagram D1, který si můžete rozkliknout pod článkem). Není smyslem tohoto blogu popisovat dlouhou a mimořádně úspěšnou Kaválkovu šachovou dráhu, během níž jako reprezentant Československa a později Spojených Států patřil řadu let mezi desítku nejlepších šachistů světa – snad se čtenáři spokojí s konstatováním, že jde o představitele silné generace, která v 60. a 70. letech minulého století narušila neotřesitelné postavení velmistrů Pachmana a Filipa a dlouhá léta pak spolu s nimi držela prapor československého šachu mezi světovou elitou.

 Mé šachové dětství ovlivnily dvě knížky. První byl nezapomenutelný Zmatlíkův Šachista začátečník, ta druhá se jmenovala Nad šachovnicemi celého světa a napsal ji Vítězslav Houška podle vyprávění další šachové legendy Karla Opočenského. Doslova jsem hltal jeho vyprávění a nezapomenutelné historky z kouzelného světa 64 políček a 32 šachových figurek a představoval si, jak i já někdy zvítězím v šachovém turnaji a sehraji svou nesmrtelnou partii.

Tyto dvě vzpomínky z dětství spolu zdánlivě nijak nesouvisejí. Nadpis dnešního blogu však tvrdí, že v šachu všechno souvisí se vším, pojďme se tedy na ty souvislosti podívat.

Studie z Kaválkova sloupku v Huffington Post

Na stránkách Pražské šachové společnosti je odkaz na Kaválkovy šachové sloupky v internetovém týdeníku The Huffington Post. Zaujal mne sloupek ze dne 2. července 2016. Je věnován především Magnusi Carlsenovi a jeho šancím na obhájení titulu mistra světa, důvod napsání tohoto blogu je ale jiný. Je jím závěrečná pasáž, v níž Lubomír Kaválek upozorňuje na novou knihu španělského autora – Antonio Gude: Fundamental Checkmates. Z ní vybral jako ukázku půvabnou studii ruského skladatele Alexandra Kakovina z roku 1936 (Ke3, Vc1, Je2, pf2, f3 – Ke5, Ve6, Sg6, pc7, d6, e4, f6, bílý vyhraje – viz diagram D2, s malou chybkou ve jméně autora, kde bylo nesprávně uvedeno Kakovkin). Chcete-li se pokusit o její řešení, postavte si pozici podle diagramu, dřív než se pustíte do dalšího čtení. Stojí to rozhodně za to a podaří-li se vám studii vyřešit, efektní kombinace i závěrečná pozice vás dokonale odmění za vaši námahu.

———–

Vyřešili jste? Pokud ne, pokochejte se s námi: 1.f4+ Kd5 (Kf5 2.Jd4+ Kg4 3.Jxe6+) 2.f5! Sxf5 3.Jf4+ Ke5 4.Vd1 (hrozí mat na d5) c6 5.Vd5+! cxd5 6.Jd3+! exd3 7.f4 mat. Bílému zbyl poslední pěšec, který však dokázal zmatit černého krále obklopeného vlastními figurami. Nádhera a šachová pohádka – co říkáte? Závěrečná pozice je na diagramu D3.

Předchůdce studie: partie Opočenský – Hromádka

Nemohl jsem se ubránit dojmu, že už jsem někde tuto kombinaci viděl, nebo že mi alespoň něco připomíná. Zalistoval jsem ve zmíněné knížce Nad šachovnicemi celého světa a po chvíli pátrání se ukázalo, že paměť mne nezklamala. Na straně 87 vzpomíná Karel Opočenský na vánoční turnaj v Košicích v roce 1931. „Šachový klub Charousek v Košicích si uspořádal o vánocích pěkný mezinárodní turnaj, na který jsem byl také pozván. … Maďarský mistr a olympionik Lajos Steiner byl třetí, slovenský přeborník Fazekaš druhý a já první. Což mne netěšilo ani tak, jako to, že se mi povedl náramný enšpíglovský kousek v partii s Hromádkou. Trochu jsem si zakombinoval a ve 24. tahu jsem mu ohlásil mat třetím tahem. Hromádka na to nic neřekl, jen si podepřel bradu oběma rukama a na čtvrt hodiny se zamyslel. Pak si neochvějně zdvojil věž na sloupci f, a aniž zvedl oči od šachovnice, pronesl mrazivě: „To si teda nechám ukázat!“ Napřed jsem zobětoval věž, potom koně a nakonec jsem posunul pěšáka, který dal soupeřovu králi svrchu ohlášený mat. Hromádka nebyl sice potěšen takovým matem, ale uznale si hvízdl: Tenhle mat se vám povedl. Je krásný, čistý, jako z alabastru…“ Jako kdybychom popisovali závěr Kakovinovy studie. Že by se Karel Opočenský nechal studií inspirovat? To těžko – stačí se podívat na datum otištění. Studie byla publikována v roce 1936, pět let po sehrání partie Opočenský – Hromádka, takže je nad slunce jasné, kdo „opisoval“.

V současné době partiových databází není problém partii vyhledat a přesvědčit se, jak věrně Opočenský popsal její závěr. Celou partii najdete v příloze č. 2, pozici po 23. tahu černého na diagramu D4. V pozici diagramu bílý nejprve tahem 24.g4 vzal černému králi pole f5 a pohrozil matem (hrozba 24.Vxd5+ cxd5 25.Ve6 mat). Černý pokryl pole e6 věží 24…Ve8, načež již následovala výše popsaná kombinace. Poslední tři tahy 25.Vxd5+! cxd5 26.Jd3+! exd3 27.f4 mat porovnejte se závěrečnými třemi tahy v řešení Kakovinovy studie. Shoda je takřka absolutní!

Tajemství partie, která obletěla svět

Není divu, že krásná závěrečná kombinace z partie Opočenský – Hromádka doslova obletěla šachový svět. Nejen že byla námětem zmíněné Kakovinovy studie, ale stala se ozdobou šachových učebnic, její skvělý závěr ne náhodou zařadil i Luděk Pachman do 2. dílu své Taktiky moderního šachu (chcete-li se přesvědčit, nalistujte si stranu 49, je to diagram 160).

Na dvě zajímavosti upozornil v roce 2004 na svých stránkách šachový historik Edward Winter, který partii objevil v knize „I. Chernev: Combinations The Heart of Chess (New York, 1960)“. V ní se autor dopustil politováníhodné chyby (chyby kupodivu poměrně časté, podívejte se např. na jeden z dřívějších blogů s názvem „Šachové mystifikace v přímém přenosu“), když zaměnil jména vítěze a poraženého. V Chernevově knize je totiž partie uvedena jako Hromádka – Opočenský, a k dovršení všeho Chernev Hromádku (jmenovitě) chválí za to, jak vyhrál partii v krásném problémovém stylu. V roce 1960 byl Karel Opočenský ještě šachově činný a Chernev měl patrně velké štěstí, že se „mistr Opo“ o tomto faux pas nedověděl – radost by mu to určitě neudělalo.

Druhou pozoruhodností, jíž si Chernev ve své knize nepovšiml, je fakt, že Opočenský svou efektní kombinaci zahájil ve skutečnosti chybou. Připravil si ji tahem 24.g4?, čímž sice zahrozil 25.Vxd5+! cxd5 26.Ve6 mat a po chybné obraně 24…Ve8? mu vše krásně vyšlo. Kdyby se ale černý proti této hrozbě bránil lépe 24…Vd7! (aby po 25.Vxd5+ dobral věží), mohl v partii ještě pokračovat. Přesto však pozice po 23. tahu černého v sobě skrývala nekrytelný čtyřtahový mat – stačilo, aby bílý přehodil tahy: 24.Vxd5+! cxd5 25.g4! a proti hrozbě 26.Jd3+! exd3 27.f4 mat není obrany, na což poprvé upozornil už komentář v lednovém čísle Československého šachu 1932.

Kruh se uzavírá

   Shrňme si tedy všechny souvislosti. V roce 2011 vyšla knížka „Karel Opočenský – první český šachový profesionál“. Jedním z čtveřice autorů byl velmistr Lubomír Kaválek. Tentýž Lubomír Kaválek otiskl ve svém sloupku v Huffington Post šachovou studii, která byla evidentně inspirována partií Opočenský – Hromádka, jež byla zmíněna v knize Nad šachovnicemi celého světa. Tu napsal (podle vyprávění Karla Opočenského) Vítězslav Houška, další ze spoluautorů knihy o Karlu Opočenském (zbývajícími autory byli GM Vlastimil Hort a Pavel Matocha). Soupeřem Karla Opočenského v oné partii byl Karel Hromádka, další pozoruhodná postava z historie českého šachu. Právě tuto partii (z tisíců, které sehrál) mistr Opo popsal a doprovodil příběhem. A abychom kruh souvislostí uzavřeli, v současné době Pražská šachová společnost chystá knížku o dalších slavných osobnostech českého šachu, mimo jiné i o Karlu Hromádkovi. Cesty šachové bohyně Caissy jsou někdy nevyzpytatelné…

 

Příloha č. 1: Gufeld – Kaválek (Vysokoškolské MS – Mariánské Lázně 1962): 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 Sc5 4.c3 f5 5.d4 fxe4 6.Jg5 Sb6 7.d5 e3!? 8.Je4 Dh4 9.Df3 Jf6 10.Jxf6+ gxf6 11.dxc6 exf2+ 12.Kd1 dxc6 13.Se2 Se6 14.Dh5+ Dxh5 15.Sxh5+ Ke7 16.b3 Sd5 17.Sa3+ Ke6 18.Sg4+ f5 19.Sh3 Vhg8 20.Jd2 Sxg2 21.Sxg2 Vxg2 22.Vf1 Vd8 23.Ke2 Vxd2+!! 24.Kxd2 e4 25.Sf8 f4 26.b4 Vg5! 27.Sc5 Vxc5!! 28.bxc5 Sxc5 (tuto nevšední pozici si prohlédněte na diagramu D1 – dvě věže jsou bezmocné proti střelci a spojeným pěšcům) 29.Vab1 Kf5 30.Vb4 f3 31.Vd4 Sxd4 32.cxd4 Kf4 33.Vxf2 e3+ 34.Ke1 exf2+ 35.Kxf2 a bílý překročil čas.

Příloha č. 2: Opočenský – Hromádka (Košice 1931): 1.d4 f5 2.e4 fxe4 3.Jc3 Jf6 4.Sg5 Jc6 5.Sb5 d5 6.Sxf6 exf6 7.Dh5+ g6 8.Dxd5 Sb4 9.Dc4 Sxc3+ 10.bxc3 Sd7 11.Je2 a6 12. Sxc6 Sxc6 13.De6+ De7 14.Dxe7+ Kxe7 15.Kd2 b5 16.h4 Kd6 17.Jf4 Vaf8 18.Ke3 Vf7 19.a4 Vhf8 20.d5 Sxd5 21.axb5 axb5 22.Vhd1 c6 23.Va6 Ke5 (viz diagram D4) 24.g4 Ve8 25.Vxd5+! cxd5 26.Jd3+! exd3 27.f4 mat.

 

Srp 20, 2016Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
20 srpna, 2016

Kouzelná úloha mistra Josefa Maršálka

     Úspěšný československý reprezentant a významný šachový publicista, šachový mistr Josef Maršálek slaví dne 17. března 2015 již 80. narozeniny. Měl jsem tu čest napsat o jubilantovi článek do Čs. šachu a provést s ním rozhovor pro Šachový týdeník a server Pražské šachové společnosti. Proč to připomínám: Když jsem Josefa Maršálka požádal, aby vybral k otištění několik ukázek ze své problémové tvorby, poslal mi mezi jinými tento pomocný mat 8. tahem (viz diagram v příloze pod článkem: Kh1, pg2 – Ka3, pb2, c4, d6, e2, e4, e5, g3; 2+8), otištěný v Šachovém umění č. 11/2012.

Než si přehrajete řešení, můžete se o ně pokusit sami. Zaprvé zjistíte, že to není tak jednoduché, a zadruhé, že jde o úlohu neobyčejně krásnou. (Pro ty z vás, kdo zrovna neholdujete této oblasti problémového šachu, jen připomenu, že v pomocném matu začíná černý a matí bílý). Rychle přijdete na to, že matícím kamenem musí být dáma proměněná z pěšce g2, odhadnout ale, na kterém políčku je nutno zabarikádovat černého krále, už není snadné. Zkusme například pole d4, e1, a2 nebo a1 – vždy se dopracujeme k matu nejdříve 9. tahem. Abych vás dlouho nenapínal: král zůstane na a3 a řešení úlohy je následující: 1.e1J! Kg1 2.Jf3 gxf3 3.c3 f4 4.c2 fxe5 5.c1S! exd6 6.b1V! d7 7.Vb3 d8D! 8.Sb2 Da5 mat. Čtyři pěšci se proměnili ve čtyři různé figury!

Tvrdím, že úloha je nejen krásná, ale dokonce kouzelná, a že si ji mistr Maršálek, možná aniž to sám tušil, s předstihem složil právě k svým 80. narozeninám. Berte to prosím jako jeden z nekonečně mnoha zázraků naší patronky, bohyně Caissy.

Proč je kouzelná?

Uznávám, že tvrzení v předchozím odstavci je dosti odvážné a některé čtenáře možná nepřesvědčím. Kdo má ale rád šachové tajemno a věří v Caissinu existenci, může společně se mnou popustit uzdu své fantazii a pustit se do rozboru této neobyčejné úlohy.

Přehráli jste si řešení se čtyřmi proměnami pěšců? Kdo jiný než Josef Maršálek by měl být autorem úlohy, v níž čtyři pěšci si nesou v torně maršálskou hůl?

Pěšci se postupně promění ve čtyři různé figury; můžeme si představit, že každá symbolizuje jedno dvacetiletí jubilantova života. Proč dvacetiletí? Jednak 4 x 20 = 80 a všimněte si také celkové síly těchto čtyř figur (D+V+S+J), která je rovna přesně 20 pěšcovým jednotkám (9+5+3+3).

Hned prvním tahem se jeden z pěšců proměnil v jezdce. Nemohlo to být jinak: koník byl první a nejoblíbenější figurkou, kterou kdy malý Pepa poznal – viz jeho vlastní slova v knize Gens una Sumus: „Já jako velmi malé dítě jsem vždy tatínka žádal, aby při partii rychle vyřadili koně. Ty jsem pak stavěl na stole do řady a hrál jsem si s nimi.“ Srovnejte s naší úlohou: i v ní byl koník ihned vyřazen.

Naopak poslední proměněnou figurou byla dáma. Věřte, nevěřte, v roce 2012 (ano, v témže roce, kdy byla složena tato úloha) vyšla Josefu Maršálkovi knížka „Dostaveníčko s dámou“, v níž demonstruje sílu této figury. I v naší úloze to byla dáma, která ukázala svou sílu a zmatila černého krále.

V počátečním postavení pomocného matu jsou kromě pěšců už jen bílý a černý král. Při troše obrazotvornosti si lze představit, že jeden z nich symbolizuje knížku „Šachovou partii rozhodují králové“, druhý „Královské procházky“ – dvě z nejvýznamnějších šachových publikací mistra Josefa Maršálka.

O pěšcích už byla řeč, zastavme se ale u jejich počtu. Je to jen náhoda, že je jich v zadání úlohy právě osm? Přesně tolik křížků má náš jubilant na svých bedrech.

Poslední indicie, svědčící o tom, že jde o úlohu složenou k 80. narozeninám, je skryta v samotném zadání. Jde o pomocný mat 8. tahem a platí zde totéž, co o počtu pěšců v této úloze.

Skrytý vzkaz bohyně Caissy

Mnohokrát už jsem na tomto blogu tvrdil, že Caissa existuje – a tuto úlohu považujte za jeden z dalších důkazů. Chce být tajemná, přesto čas od času zanechá u svých šachových kouzel skrytý podpis či jiný důkaz své existence. Zanechala nám jej i tentokrát? Říkám, že ano, a to v podobě výjimečného data otištění této úlohy. Počítejte se mnou: Pomocný mat byl uveřejněn v Šachovém umění v roce 2012, rovných 64 let po úlohové prvotině Josefa Maršálka, která vyšla ve Svobodném slově už v roce 1948, když bylo malému Pepovi pouhých 13 let. Symboliku čísla snad 64 nemusím žádnému šachistovi vysvětlovat.

Věřím, že se náš milý jubilant nebude zlobit, když v této slavnostní chvíli si dovolím v hlavičce úlohy připsat k jeho jménu Caissu coby spoluautorku, která pomohla vytvořit malý šachový zázrak. Tak totiž Caissa někdy obdarovává své vyvolené.

(věnováno Josefu Maršálkovi k jeho 80. narozeninám)

 

Bře 17, 2015Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
17 března, 2015

Kterak velmistři na Kampě šachy pokřtili, v úprku před deštěm rekordy bořili a málem šachovou studii stvořili

      Stal jsem se jedním ze zhruba dvacítky pražských šachistů, kteří se v pondělí 8. září 2014 vydali na Kampu, aby byli svědky pokřtění šachového stolku, který bude od tohoto dne trvale k dispozici všem milovníkům královské hry. Jistě se k vám již doneslo, že v minulých dnech byly šachové stolky instalovány hned v několika pražských parcích a náměstích a že šlo o další nápad pražského kavárníka Ondřeje Kobzy, stejného muže, který se před časem proslavil podobnou instalací pián. Slavnostní ráz této akci dodala Pražská šachová společnost, jmenovitě její předseda Pavel Matocha, a především velmistři David Navara a Martin Petr, kteří sehráli přátelský zápas v bleskové hře. Původně jsem si přijel udělat jen pár fotografií, o psaném příspěvku jsem vůbec neuvažoval. To jsem však ještě netušil, že i obyčejný křest šachového stolku může být nevšedním adrenalinovým zážitkem a že se sám stanu jeho aktérem.

    Nic tomu zprvu nenasvědčovalo. Do plánovaného začátku chybí pár minut a já marně bloudím Kampou a hledám stolek se šachovými figurkami. Ptám se kolemjdoucích i v několika restauracích, ale nikde nic nevědí. Nakonec mě zachraňuje sám jeden z protagonistů, velmistr Martin Petr. Jde sice opačným směrem, ale ubezpečil mě, že se akce opravdu koná, a dokonce mě i nasměroval na místo určení. Pod vysokým stromem v centru parku je už vše připraveno k šachové exhibici, na místě je většina aktérů na čele s Davidem Navarou. Jako poslední přichází s kelímkem pěnivého moku Martin Petr, poté následuje krátká slavnostní promluva a hra může začít. Velmistři sehrají čtyři bleskové partie, bude-li po nich nerozhodný stav 2:2, rozhodne armagedon. „No, pokud je tady někdo, kdo bude umět na ten armagedon nastavit hodiny,“ upozorňuje Pavel Matocha. „To myslím nebude třeba,“ skromně podotýká Martin Petr. V zápase nemá co ztratit, David Navara je velkým favoritem.


     Velmistři zasedají k první partii, ale na stolku jsou dvě šachovnice a Pavel Matocha usuzuje, že by bylo vhodné, aby si na té druhé zahrál někdo z publika. Prý by to bylo symbolické – šachy pod širým nebem mohou hrát jak velmistři, tak amatéři. Nikomu se moc nechce, ani já o konfrontaci s velmistry dvakrát nestojím. Nápadu se však chytá pan Veselský a ukazuje přímo na mne: „Pojďte si zahrát, vyzývám vás!“ Taková výzva se nedá odmítnout, takže stavíme figurky a zasedáme po bok GM Navary a GM Petra. Pavel Matocha vše fotí a já se nemohu ubránit úsměvu. Až si ty fotografie prohlédne kamarád Arna Traxler, budu mít zase na nějaký rok o publicitu postaráno. Vsadím se, že mezi známými začne prohlašovat, jak jsem křtil šachový stolek na Kampě, a přitom jsem do svého týmu přibral velmistry Petra a Navaru. (Kdo není v obraze a poslední věta je mu záhadou, toho odkazuji na můj předchozí blog.)


     Vracím se do reality, hra začíná. Hrajeme opatrně, přece jen křest je křest, dívá se na nás spousta lidí, nikdo nechceme prohrát – to jediné máme společné s partií na vedlejší šachovnici. Máme za sebou pár tahů a náš stolek začíná skrápět podzimní deštík, který posléze přechází v pořádný slejvák. Doufám, že diváci se upnou k partii velmistrů a tu naši přejdou bez povšimnutí. Nestalo se, ba právě naopak. Déšť buší do šachovnic i do našich hlav, v takovém prostředí David Navara určitě ještě nehrál. Nastává věc u bleskovek nevídaná: obě partie se na chvilku přerušují. Stolek je přenesen blíže ke kmeni stromu, účinek této operace je však minimální. Na šachovnicích se tvoří kaluže a v naší partii se dějí věci. Dávám šach věží na f2, soupeř ustupuje králem na g3 a bere si na tomto políčku vlastního pěšce. Na nemožňáky v této slavnostní chvíli nehrajeme, takže netradiční únik ze šachu za všeobecného veselí vracíme a bílý král ustupuje jinam. Zjišťuji, že to bylo z mé strany krajně netaktické, měl jsem raději hrát dál a jediným tahem bych získal hned dvě soupeřovy figurky: kromě onoho pěšáčka ještě nekrytého střelce na f5. Teď si ho ale bílý pokryl a kabaret pokračuje. Po chvíli stavím věž na b4 (aspoň se domnívám) a hlásím šach. Soupeř však kupodivu nehodlá králem ustupovat a chystá se zahrát jinou figurkou. „Šach!“, opakuji důrazně, ale pan Veselský krčí rameny a ukazuje na svého krále na f4 a na věž, která k mému údivu nestojí na b4, ale na b3. Toho sám využívá k odtažnému šachu a následně mi bere věž střelcem. Vida, vedle hrají velmistři, a publikum se baví naší partií. Naštěstí pro mě zbývá bílému posledních pár vteřin, takže to nehrotíme, rozumně usuzujeme, že toho divadýlka bylo už dost a dáváme partii za remízu. Mezitím David Navara podruhé udolal Martina Petra, který se těsně před pádem praporku vzdal. David upozorňuje, že to nebylo moc stylové: „Měl sis nechat vypršet čas!“ Konec partie bereme jako vysvobození, čas právě vypršel všem zúčastněným. Hrajeme bleskovky, takže bleskově skládáme figurky a bleskově prcháme před deštěm. „Dosud jsem nevěděl, co to jsou dešťové šachy,“ komentuje hromadný úprk David Navara, jenž je svým smyslem pro situační humor pověstný. O další partie velmistrů ale nepřijdeme, zápas se dohraje v restauraci.


    Restaurace s šachisty jaksi nepočítá, přesto nacházíme jeden volný stolek a během chvilky se kolem něj shlukují kibicové. Pavel Matocha rozbaluje šachovnici a David Navara se diví počmáraným políčkům e4 a d5. „To jsou podpisy – Hort a Timošenko,“ dovídá se. Předseda PŠS udílí pokyny a je evidentně ve svém živlu. Objednává si pití a instruuje servírku: „Co přinesete k tomuto stolu, pište na mě!“ Toho okamžitě využívá Martin Petr: „Kristýno, pojď si k nám sednout, co si dáš, půjde na Matochu.“ Figurky už jsou připraveny, stolek je obkroužen diváky, třetí partie může začít.


    Hraje se v uvolněné atmosféře, ale jakmile šachoví mágové zasednou k partii, nic si vzájemně nedarují. Diváci jsou ve svém živlu, baví se partiemi i hláškami, jimiž velmistři komentují své tahy. A když už jsem se v minulém odstavci rozepsal o své partii, bylo by krajně neuctivé, kdybych podrobně nepopsal aspoň jednu z těch velmistrovských. Zahraju si na pana Kalendovského a pokusím se zachytit průběh předposlední bleskovky. Abych byl originální, rozhoduji se opatřit partii poznámkami. Snad to nebude problém – žádný program k tomu nepotřebuji, vždyť mohu použít původní komentáře samotných aktérů. Bude-li něco špatně, jsem z obliga.


GM Martin Petr – GM David Navara (blesk 2×5 minut, Praha-Kampa 8.9.2014)

1.d4 Jf6 2.Jc3 d5 3.Sg5 Jbd7 4.f3 c6 (Martin Petr: „Když David hraje furt ten Caro-Kann, co já mám na něj hrát?“) 5.e4 dxe4 6.fxe4 e5 7.dxe5 Jxe5 8.Dxd8+ (Martin Petr: „Foťte to někdo, mám dámu navíc! Kdy jindy se mi to poštěstí s Davidem Navarou?“ David Navara: „Teď momentálně máš dokonce o dvě dámy navíc,“ ukazuje na usmívající se Kristýnu Havlíkovou.) 8…Kxd8 9.0-0-0+ Kc7 10.Jf3 (Reportér je odhalen, Kristýna Havlíková zaregistrovala, že si dělám poznámky: „Martine, snaž se. Pozor, aby tu partii někdo nezveřejnil!“) 10…Sd6 11.Jd4 a6 12.Jf5 Sxf5 13.exf5 Jeg4 (Martin Petr: „Á, hrozí vidlička.“) 14.Sxf6 gxf6 15.Je4 Sxh2 (Martin Petr: „Podívejme. To šlo?“ David Navara: „Uvidíme.“) 16.g3 Vae8 17.Sg2 h5 18.Sf3 Ve5 (Pavel Matocha: „Když hrál podobný zápas Rapport s Portischem, tak to skončilo nevímkolik ku půl bodu a tu půlku mu Rapport nechal až v poslední partii.“ Martin Petr: „Ty umíš potěšit.“) 19.Sxg4 hxg4 20.Jxf6 Vxf5 21.Jxg4 Vfh5 (Martin Petr: „To není možný, on to pokryl.“) 22.Jxh2 Vxh2 23.Vxh2 (Martin Petr: „Jít s Davidem do věžovky, to je dost nebezpečné.“) 23…Vxh2 24.Vf1 Vh7 25.Kd2 Kd6 26.Vf2 Ke5 27.Ke3 f5 28.Vd2 Vh3 29.Kf3 f4 (Tyto tahy šly v bleskovém tempu, proto je oba soupeři provedli bez poznámek. Až potud za průběh partie ručím, v dalších několika tazích jsem si ale už nebyl jistý – hráči byli rychlejší než moje propiska. Díky Davidu Navarovi, který opravil několik nepřesností v mém původním zápise, jsou i následující tahy autentické.) 30.Vg2 a5 31.Kg4 Vxg3+ 32.Vxg3 fxg3 33.Kxg3 a4 34.Kf3 (Martin Petr ztrácí cit pro nebezpečí a zbytečně dopouští průlom a4-a3. Tentokrát klopýtá těsně před cílem, vypadá to, že mu remíza proklouzla mezi prsty.) 34…a3! (Martin Petr: „Do prčic, takhle to prohrát!“) 35.bxa3 Kd4 36.a4 Kc3 37.Ke4 Kxc2 (Na rozdíl od několika předchozích tahů jsem si touto pozicí už opět jistý, stála stoprocentně na šachovnici. Mám čas si ji poznamenat, neboť oba hráči se na chvilku zamysleli. Není divu, ve vážné partii by šlo o rozhodující tahy před časovou kontrolou. Že bylo nad čím hloubat, se můžete přesvědčit na přiloženém diagramu) 38.Kd4 b6 (Martin Petr: „No jo, David si to mezitím spočítal.“) 39.Kc4 Kb2 40.a5 bxa5 41.Kc5 a4 a bílý se vzdal. David Navara: „Byla tam remíza.“ Martin Petr: „Já vím. Ale s Davidem prohrávat mi nevadí. První partie byla na prd, pak už to bylo čím dál nadějnější.“ Jen pro pořádek a historickou věrnost dodávám, že poslední větu Martin pronesl až po poslední, čtvrté partii, která rovněž skončila Davidovým vítězstvím. „Rapport byl k Portischovi milosrdnější,“ rýpne si někdo z publika, ale Martina to evidentně nerozhází, neztrácí dobrou náladu ani svůj nakažlivý úsměv. Výsledek dnešní exhibice opravdu nebyl prvořadý.


    Každý šachista vám řekne, že bleskovky se neanalyzují. Když je však jedním z aktérů David Navara, mohu si snad dovolit učinit výjimku. David po skončení partie řekl, že koncovka byla remíza. Evidentně tam byla, kdyby Martin Petr nepřipustil tah a4-a3, o tom není sporu. Otázka pro čtenáře je ale jiná: Rozhodněte, zda Davidova slova platila i pro postavení na diagramu po 37. tahu černého (B: Ke4, pa2, a4 – Č: Kc2, pb7, c6), který si rozkliknete v příloze. Mohl bílý na tahu remízovat?


Řešení zatím neprozradím, pokuste se na něj přijít sami. Přibližně po týdnu (pokud mě někdo nepředběhne) si ho budete moci zkontrolovat v komentáři. V každém případě se přesvědčíte, jak záludná může být zdánlivě jednoduchá pěšcová koncovka.

 

Zář 12, 2014Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
12 září, 2014

Moje partie s Pavlem Blatným aneb Krkonošský příběh v podání šachových pábitelů

      Jeden z mých předchozích blogů jsem nazval „Šachové mystifikace v přímém přenosu“. Že těchto mystifikací nejsme ušetřeni ani my, amatéři, se můžete přesvědčit na následujícím příběhu. Předkládám jeho dvě verze, na nichž je dobře vidět, jak snadno se šachový příběh stane šachovou latinou. Možná jsem mohl s otištěním ještě nějaký rok počkat: druhá verze je totiž mnohem zajímavější než ta původní, a navíc vše nasvědčuje tomu, že zdaleka není verzí poslední. Ale popořádku…

       Vsadím se, že je u nás jen málo šachistů, kteří se mohou pochlubit aktivní bilancí s někdejším úspěšným olympionikem, velmistrem Pavlem Blatným. Jsem jedním z nich, a protože šachisté jsou povětšinou vejtahové a tvorové vychloubační, rozhodl jsem se podělit s vámi o dávný zážitek a můj životní šachový úspěch.

       V mládí jsem závodně provozoval atletiku a patřil mezi nadějné dorostence na středních tratích. Šachy jsem hrál jen pro radost, většinou se spolužáky ve škole. Úplně nepolíben šachovou múzou jsem ale nebyl: četl jsem šachové knihy a časopisy, měl jsem za sebou dva korespondenční turnaje a poměrně intenzívně jsem se věnoval skládání studií. Rád jsem o sobě prohlašoval, že jsem nejlepším atletem mezi šachisty a nejlepším šachistou mezi atlety. Myslím, že ani jedno z toho nebyla pravda, ale kamarádi z roztockého oddílu šířili tuto pověst tak vehementně, že v atletických kruzích se má šachová sláva málem hvězd dotýkala.

      Přispělo k tomu soustředění, které jsme měli v roce 1977 na Horních Mísečkách. Vždy po tréninku jsme si s kamarády běžci dávali partičku šachu. Protože mými soupeři byli naprostí začátečníci, hrával jsem naslepo, a většinou i tak poměrně snadno vítězil. Jedna z partií, v níž jsem měl bílé, začala 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 d6 4.Jc3 Sg4. Každý, komu se někdy dostal do ruky Zmatlíkův Šachista začátečník, okamžitě zavětří slavnou Légalovu oběť dámy Jxe5, kterou nemůže nevidět, i kdyby hrál zpaměti deset partií současně. V této pozici je oběť samozřejmě nekorektní (5.Jxe5? Jxe5!), ale bylo mi jasné, že kdybych zahrál tah 5.h3 s úmyslem Sh5? 6.Jxe5!, soupeři by mi okamžitě sebrali koně na f3 (nejnebezpečnější figuru hned po dámě) a bylo by po brilanci. Uchýlil jsem se proto k malé šachové lsti: „Hraju koněm…“, na chvíli jsem se zamyslel, aby protivníci měli čas ke zjištění, že beztrestně může táhnout jedině jezdec c3. „… z pole f3…“ – „Snad z c3, ne?“ opravil mě soupeř za šachovnicí. – „Počkej, řekl z f3, tak už s ním musí hrát!“ nekompromisně trval na svém jeho spoluhráč a významně dodal: „To jsem zvědav, kam s ním půjde, šampión“. Bylo jasné, že lest se podařila, vzrušený šepot radících se soupeřů mě ujistil, že mají oči jen pro odkrytou bílou dámu, kterou nezdárný koník pošle svým odskokem na smrt. – „Tak teda koněm f3 beru pěšce na e5,“ pravil jsem ustaraně a zatetelil se blahem. Soupeři bez rozmýšlení sebrali střelcem dámu, ještě s průpovídkami jako že není každý den posvícení a že i velmistr se někdy utne, načež k svému úžasu dostali dvoutahový mat. Tím jsem ovšem v jejich očích vyrostl na úroveň šachového poloboha, který by z fleku mohl vyzvat Karpova a s nímž by měl plné ruce práce i samotný Bobby Fischer v době své největší slávy. Kdyby tak tušili, že moje „geniální oběť“ byla ve skutečnosti prohrávající chybou…

       Co čert nechtěl, den na to přijela na Mísečky šachová juniorská reprezentace pod vedením trenéra Františka Blatného. Mí kamarádi běžci přihlíželi jejich partiím a hned do nich začali hustit, jaké mají mezi sebou šachové eso, kam že se na něj určitě hrabou, ať prý si s ním někdo zahraje. Mně bylo jasné, že to s tou mojí šachovou genialitou nebude tak horké, ale nezapírám, zahrál bych si rád. To se ví, mladí šachisté měli svou hrdost a o partii s neznámým atletem nejevili zájem. Kolegové z oddílu však do nich hučeli tak dlouho, až se blahosklonně uvolili a řekli: „Tak ať si zahraje tady s tím klukem!“. Tím klukem, který měl bojovat o čest šachových dorostenců, byl devítiletý syn trenéra, budoucí reprezentant Pavel Blatný. Hráli jsme dvě bleskovky na pět minut a šachisté se těšili, že neznámý opovážlivec dostane na pamětnou a otravní atleti jim pak už konečně dají pokoj. Jenomže Pavlík byl tehdy přece jen ještě malý, možná měl taky trému, takže se mi k jejich údivu podařilo obě partie vyhrát.

  Teď už se šachisté nemohli dalším partiím vyhnout, naopak najednou stáli o to, aby zachránili pošramocenou pověst dorostenecké reprezentace. Ležérně si proti mně sedl jejich nejlepší hráč, sebevědomý Daniel Šorm. Evidentně mě podceňoval a dával si záležet na tom, aby bylo jasné, že mě nepovažuje za důstojného soupeře. Věřil, že zvládne partii levou rukou, ale v tom se přepočítal. Já hrál naopak maximálně soustředěně, hlídal si lepší čas, držel zavřenou pozici a velký Daniel Šorm najednou nevěděl, jak to má vyhrát. Remíza by byla jeho porážkou, takže začal zmatkovat a v prohrané pozici překročil čas. Sám jsem netušil, jaký poprask tím způsobím. „Nějakej atlet porazil Šorma!“, neslo se horskou chatou a všichni šachisté se seběhli, aby se o té senzaci přesvědčili na vlastní oči. Šorm rychle znovu postavil figurky, zjevně už zapomněl na to, že nemá čas a že ho partie vlastně obtěžuje. Odvetu už jsem prohrál, stejně jako většinu dalších partií, zázraky se nemohou dít donekonečna. Ale ostudu jsem si neudělal, sami šachisté hodnotili můj výkon s uznáním a někteří možná měli škodolibou radost, že jejich lídr dostal v první partii na frak (a pak ještě jednou, celkové skóre bylo, tuším, 5:2). V dalších dnech jsem si s šachisty zahrál ještě několikrát. Celkovou bilanci jsem měl samozřejmě pasivní, ale asi jsem byl ve formě, sem tam se mi podařilo i někoho porazit. Dokonce jsem byl přijat mezi účastníky simultánky, kterou trenér František Blatný sehrál na závěr soustředění proti svým svěřencům. V ní jsem pochopitelně neměl nejmenší šanci, bylo jasné, že si na mě dá větší pozor než na kteréhokoli z ostatních soupeřů. Kupodivu mezi atlety tím moje prestiž nijak nepoklesla. Jen Vláďa Gruncl, můj hlavní „manažer“, který mi domlouval partie a byl nejaktivnějším šiřitelem pověsti o mé genialitě, mě nepochválil: „Ty vole, za to, jak ten Šorm machroval, jsi s ním neměl hrát žádnou odvetu. Měl jsi říct, že tě čeká osm tempových pětistovek, potom posilování a dvakrát výběh na Zlaté návrší. A až to odtrénuješ, že si s ním možná přijdeš zahrát.“

 

      Partie na Mísečkách zavál čas a já dnes po letech víc než na střetnutí s Danielem Šormem vzpomínám na boje s malým klučinou – budoucím velmistrem Pavlem Blatným. Ten brzy šachově přerostl Šorma i ostatní dorostence a za pár let vyšel v šachové rubrice v Rudém právu, vedené mistrem Ladislavem Alsterem, následující článeček.

V šachovém sportu platí, že jablko nepadá daleko od stromu. Nejmladším příslušníkem mistrovské třídy a kandidátem mistra sportu je čtrnáctiletý Pavel Blatný, syn populárního mistra sportu Františka Blatného. V přeboru Jihomoravského kraje obsadil 2.-3. místo a kvalifikoval se do přeboru ČSR, který byl hrán v posledním čtvrtletí loňského roku za výborných podmínek v Kulturním odborovém domě PRAMEN v Šumperku.

  Po této pochvale následovala komentovaná partie Pavel Blatný – Zvolánek, v níž nadějný junior zničil svého soupeře ostrým útokem v Aljechinově obraně už v 29 tazích (jak se můžete přesvědčit, novinový výstřižek dodnes uchovávám mezi svými šachovými písemnostmi). Byl to úspěšný Pavlíkův start k šachovým výšinám. Za další tři roky se Pavel Blatný zúčastnil mistrovství světa juniorů, kde vybojoval stříbrnou medaili, v roce 1995 pak vyhrál prestižní turnaj New York Open. Kdo by to tušil při našem někdejším střetnutí na Horních Mísečkách…

      Velmistr Pavel Blatný mě samozřejmě nezná a s velkou pravděpodobností si na naše dávné partie ani nepamatuje. Já si však od roku 1977 držím aktivní vzájemnou bilanci 2:0, která se od té doby nezměnila a zcela jistě už ani nezmění. Není to samozřejmě proto, že bych byl tak dobrý, ba právě naopak. Propastný rozdíl v naší šachové výkonnosti prakticky vylučuje, že bychom se ještě někdy střetli.

 

Tím by příběh z Míseček mohl skončit. Udál se přesně tak, jak jsem popsal, nic jsem si nevymyslel ani nepřikrášlil. Proč to ale považuji za nutné zdůraznit?

Na jubilejních setkáních roztockých atletů, kteří šířili slávu oddílu, z něhož vzešel i světový rekordman na 1500 metrů Stanislav Jungwirth, se vzpomíná na všelicos. Nejvíc samozřejmě na naše atletické úspěchy, koho jsme kdy pobili nebo se alespoň chystali pobít, kdo kdy zazářil na Běchovicích, Velké kunratické, mistrovství republiky, nebo byl dokonce vybrán do dorostenecké reprezentace. Samozřejmě se přetřásají i méně slavné historky ze závodů, soustředění, oslav a jiných „společenských“ akcí, jimiž jsme se trenérovi pochopitelně nechlubili.

Jakmile přijde řeč na mne, pokaždé se vzpomínky stočí k dávnému soustředění v Krkonoších. Mezi kolegy atlety se nejspíš už nikdy nezbavím pověsti šachového génia, který kdysi na Mísečkách na hlavu rozdrtil naše nejlepší juniory, a kdyby se místo běhání věnoval šachu, dotáhl by to když už ne k titulu mistra světa, tak minimálně do československé reprezentace. Ubezpečuji čtenáře, že sám tuto šachovou historku nikdy nevytahuji, kamarádi to vždy spolehlivě udělají za mne. Pokaždé něco pozmění, něco přidají, takže příběh z Míseček si žije svým vlastním životem a můj někdejší skromný úspěch je rok od roku větší a zářivější. Přísahám, že v tom nemám prsty, ale veškeré mé snahy uvést vše na pravou míru jsou přičítány vrozené skromnosti a jako takové jsou záhy umlčeny. Takže na těchto setkáních se dozvíte, že jsem sebevědomého Šorma pobil nejen v té slavné úvodní partii, ale i ve všech ostatních, do simultánky s Františkem Blatným mě osobně přišel pozvat malý Pavlík, který mi měl vzkázat, že tatínek o mně hodně slyšel a rád by si se mnou zahrál, a v simultánce jsem pochopitelně Františka Blatného roznesl na kopytech, samozřejmě jako jediný ze všech účastníků. Nemám nejmenší šanci s tím cokoli dělat. Když namítnu, ať nepřehání, že to bylo přece jen trochu jinak, vezme si slovo Arnošt Traxler, můj dávný kamarád a nejhorlivější propagátor pověsti o mé šachové slávě, a neochotně připustí: „No dobře, tak ta simultánka skončila remízou, ale Blatný měl co dělat. A už mi do toho nekecej, ty si to pořádně nepamatuješ!“

      Velice se těším na každé setkání s roztockými atlety a na další verzi tohoto příběhu. Hádám, že příště se dozvím, že jsem to byl já, kdo dával juniorským reprezentantům simultánku, a reprezentační trenér František Blatný, který mě poprosil, jestli by si v ní také mohl zahrát, byl jediný, koho jsem v partii nechal remízovat. Mohl jsem sice hravě porazit i jeho, ale nechtěl jsem, aby u malého Pavlíka a ostatních svěřenců ztratil autoritu. A najde se tucet svědků, kteří to „viděli na vlastní oči“.

 

Příloha č.1: Novinový výstřižek s partií 14letého Pavla Blatného

Příloha č.2: Málo zřetelný snímek zařazuji jenom pro jeho dokumentární hodnotu. Je to fotografie z někdejšího soustředění roztockých atletů v Krkonoších. Autor blogu je vlevo (jediný v brýlích), zcela vpravo je kamarád Arna Traxler, autor poslední verze tohoto příběhu.

Srp 30, 2014Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
30 srpna, 2014

Caissa a tajemný odkaz barona Kempelena

Vzkaz od bohyně Caissy
    V předchozím blogu jsem popsal dvě své miniaturní partie z letošní krajské soutěže družstev. Obzvláštní pozornost nevzbudily. Žádný div, byla to velká troufalost chlubit se na tomto fóru vlastními nedokonalými partiemi. Sám bych se k jejich otištění nikdy neodhodlal, kdybych nebyl přesvědčen, že mi je seslala z šachového nebe samotná bohyně Caissa. Až časem mi začalo docházet, že o mé partie ve skutečnosti vůbec nešlo. Caissin vzkaz, zašifrovaný do dvou devatenáctitahových miniaturek, byl skrytější, ale i mnohem hlubší, než jsem si zprvu dokázal představit.
    O co tedy šlo, co se mi Caissa pokoušela prostřednictvím dvou partií sdělit? Hned po jejich sehrání jsem se k řešení záhady sice přiblížil, ale nedotáhl je do konce. Tak tedy ještě jednou. Co obě partie spojovalo? Délka 19 tahů a jejich souvislost s šachovými počítači. Jen si vzpomeňte, nebo se podívejte na minulý blog. Když mne poprvé napadlo, že partie jsou klíčem k rozluštění dvě stě let starého poselství, zdráhal jsem se tomu uvěřit. Postupně jsem však nacházel další a další argumenty a všechno do sebe zapadalo jako součástky přesně seřízeného mechanismu. Šachové partie, magická devatenáctka, počítače, dokonale seřízený mechanismus, taky vám to už dochází? Kdo sestrojil první šachový stroj?
    Teď už jsem si tím jist na sto procent: obě partie (později uvidíte, že nebyly jediné) mi Caissa poslala proto, abych odhalil poslední tajemství šachového Turka, slavného vynálezu barona Wolfganga Kempelena. Nejde o to, že jeho vítězství zařizoval šachista, ukrytý v Turkových útrobách – tato skutečnost je už dávno známa a v našem příběhu bude hrát jen vedlejší roli. Jde o něco hlubšího, záhadnějšího, a velkolepějšího: Baron von Kempelen pomocí svého automatu předpověděl budoucnost šachové hry.
Baron Wolfgang von Kempelen a jeho šachový automat
    Bratislavský rodák baron Wolfgang von Kempelen byl neobyčejně činorodý a vzdělaný muž. Byl mimo jiné dvorním radou na dvoře Marie Terezie, rytířem Svaté říše římské, psal dramata, vydal dvě sbírky básní. Nejvíce ale proslul jako vynálezce a konstruktér. Je autorem fontány v Schönbrunnu, vyprojektoval průplav mezi Dunajem a Jaderským mořem, zkonstruoval mluvící stroj a psací stroj pro nevidomé. Všechna tato díla a vynálezy však zastínil ten, který byl založen na podvodu: slavný šachový automat. Kempelenovi zastánci tvrdí, že ve skutečnosti o podvod nešlo, neboť sám Kempelen nijak netajil, že jde o iluzi, byť její tajemství neprozradil. Co přivedlo barona na myšlenku zkonstruovat neporazitelného šachového Turka, se můžeme jen domýšlet. Podle mne se to přihodilo takhle…
    Když baron zrovna nepracoval a nevymýšlel, bavil se šachem. Není divu, že jednou i jeho poctila návštěvou šachová bohyně Caissa. „Všechny tvé vynálezy jsou vynikající díla, která poslouží lidstvu. Ale lidé jsou nevděční, zapomenou. Chceš-li se proslavit na věky věků, sestroj šachový stroj,“ pravila Caissa. „Což o to, sestrojit umím cokoli, ale vytvořit takový stroj, aby hrál lépe než lidé, nedokážu,“ zapochyboval baron. „Neboj se, pomohu ti. Zkonstruuj mechanismus, o víc se nestarej.“ A tak se i stalo. Automat dostal podobu Turka, do jehož nitra Kempelen ukryl člověka. Tomu pak Caissa vdechla takovou šachovou sílu, že se mu žádný smrtelník nevyrovnal. Byl to ďábelský vynález, který ne nadarmo získal přezdívku Mefisto.
    „Od tohoto okamžiku je osud vynálezu v tvých rukou, barone. Ať bude uvnitř stroje kdokoli, věř, že dokáže přemoci každého, kdo se mu postaví. Mám jedinou podmínku. Ani ty, ani tvůj šachista nesmíte podlehnout pýše, a i když budete vítězit, vždy v sobě najděte dost pokory a mějte úctu k svým soupeřům. Pamatuj: tvrdý pád čeká každého, kdo si začne myslet, že je neporazitelný…“ Těmito slovy se Caissa rozloučila a na mnoho let ponechala barona svému osudu. Co se dělo dál, je všeobecně známo. Kempelen se svým automatem a lidským pomocníkem cestovali světem, slavně vítězili a sklízeli obdiv všude, kam přijeli. Nelekali se ani soubojů s nejproslulejšími šachisty, kterým dávali pěšce fóra, oslnili a pokořili slavné osobnosti, mezi nimi Voltaira, Marii Terezii či ruskou carevnu Kateřinu Velikou, Pravda, výjimečně utrpěli i několik porážek – to když se zpronevěřili Caissině přikázání o skromnosti a úctě k soupeři. Na šachový automat se pěly ódy, stal se vděčným tématem literárních děl, Wolfgang von Kempelen byl zahrnut slávou a bohatstvím.
Baronův duch a džin v láhvi
    Když v roce 1804 Kempelen umíral, znovu ho navštívila Caissa. „Dobře jsi nakládal se svým vynálezem, barone. Předám ti kouzelnou moc, aby tvůj duch mohl pokračovat v započatém díle. V této láhvi je džin, který v sobě ukrývá veškerou šachovou moudrost. Každému člověku, jenž bude tvému stroji nápomocen, můžeš předat tolik šachového umu, kolik sám uznáš za vhodné. Vynález bude dál fungovat i bez tvé přítomnosti.“ Byla to pravda. Šachový automat nepřestával vítězit ani poté, co změnil majitele. Nejslavnějšího triumfu dobyl v roce 1809 na císařském dvoře v Schönbrunnu, kde se před jeho šachovým uměním sklonil sám velký Napoleon. Šachisté Allgaier, Mouret a Lewis, kteří stroj nejčastěji obsluhovali, byli nepřekonatelní. Sami netušili, že šachovou sílu mají od bohyně Caissy a vdechuje jim ji džin z láhve barona Kempelena.
    Poté, co Turek odešel do šachového důchodu, byl jako vzácný exponát vystaven v Muzeu rarit Charlese Wilsona Pealea ve Philadelphii, kde v roce 1854 při požáru shořel. „To bude konec mé slávy. Nikdo se už nedoví, z čeho pramenila síla mých šachistů a kdo a jak jim ji dodával,“ smutnil duch barona Kempelena, jemuž se role Caissina prostředníka zalíbila a nerad se s ní loučil. „Neplač, duchu,“ snažila se ho utěšit Caissa. „Vynález shořel, ale tvůj džin nikoliv. Ponechám ti moc vybrat si člověka, kterému vdechneš takový díl mé šachové moudrosti, aby se stal nejsilnějším šachistou na celém světě. Vybírej toho, kdo si to nejvíc zaslouží, ale buď opatrný: ani on nesmí podlehnout pýše a nesmí si myslet, že je neporazitelný. Takového hned ztrestej porážkou. A neboj se, až přijde čas, svět se dozví o tvých zásluhách. Za sto let se narodí člověk, který rozluští naše společné tajemství.“
Kempelenovo dědictví
    Kempelenův duch si vzal k srdci Caissinu radu a několik let po nešťastném požáru jeho džin vdechl šachovou genialitu Američanu Paulu Morphymu. Pak si postupně vybral Wilhelma Steinitze, Emanuela Laskera a další šachisty, které dnes považujeme za velikány šachové historie. Capablanca, Aljechin, Euwe, Botvinnik, Smyslov, Tal, Petrosjan, Spasskij, Fischer, Karpov, Kasparov – to vše jsou jména, která vešla do dějin šachové hry. Největší radost mu dělá současný mistr světa Magnus Carlsen; mimo jiné i tím, jak skvěle spolupracuje s počítačem – Kempelenovým dědictvím. Všem dala Caissa do vínku nezbytnou porci talentu, píle a neuchopitelné šachové geniality. K tomu poslednímu větší či menší měrou přispíval duch barona Kempelena. Ne všichni vyvolení však přistupovali s pokorou k svému umění a ke svým soupeřům. Když se stal mistrem světa Kubánec Capablanca, prohlásil, že se už dotkl šachového absolutna a nikdo ho nemůže překonat, nanejvýš se mu může vyrovnat – pokud porozumí všem tajům královské hry a dosáhne stejného mistrovství jako on, velký a nepřekonatelný Capa. Razil teorii o remízové smrti šachu a baronův duch ho za to nemilosrdně ztrestal. Ten, kdo sám sebe prohlašoval za neporazitelného, byl v zápase s Aljechinem pokořen hned šestkrát a svůj trůn musel neslavně opustit. Ještě jeden mistr světa propadl pýše a velikášství. Geniální Američan Bobby Fischer sice svůj titul neprohrál za šachovnicí, ale jeho požadavky byly tak nehorázné, že jimi zničil sám sebe. Vemte na to jed: i v tom má prsty duch barona von Kempelen.
    „Co když už nebudu mít v láhvi tolik šachové moudrosti, aby nový šampion dokázal překonat toho předchozího?“, zeptal se jednou baronův duch své ochránkyně. „Svou cestu za slávou jsi začal s šachovým automatem a stejně tu cestu i zakončíš. Od nynějška budeš vdechovat sílu šachovým počítačům – to budou noví soupeři lidských šampionů. Začneš pozvolna a dávej pozor, zda lidé nezpychnou a neztratí pokoru. Pokud ano, potrestáš jejich domýšlivost a jednou provždy je připravíš o jejich šachové prvenství,“ řekla Caissa a předala duchovi první počítačovou partii.
Vítězství stroje nad člověkem
    Tu partii z roku 1967 už znáte. Měla 19 tahů, na jedné straně vzbudila sice senzaci, ale na straně druhé soustrastné úsměvy a pohrdání. „Partie připomíná hru začátečníků. Stroje se v šachu nikdy nebudou moci měřit s lidmi. Svedou jen slepě počítat varianty, a to k šachovému mistrovství nestačí. Každý silnější hráč je porazí v simultánce.“ Tyto a jiné odsudky slyšel ze všech stran džin z baronovy láhve.
    S o to větší vervou se pustil do zdokonalování šachových počítačů. Pokroky byly rychlé a viditelné, ale pyšné lidi ani pak nepřesvědčil. „Je to marná a zbytečná snaha. Počet možností v každé partii je tak velký, že ho ani nejvýkonnější stroje nemohou zvládnout. Nemají intuici, nevidí krásu šachové hry,“ znělo džinovi v uších. Počítače se dále zlepšovaly, dokázaly už sehrát i krásné partie, začaly porážet stále silnější šachisty. „Podcenili ho, občas sice vyhraje nad dobrým hráčem, ale je to jen náhoda. V každém případě na mistra světa nemá a nikdy mít nebude,“ slýchal džin opakovaně další výhrady, ale lidé už byli ve svých odsudcích opatrnější. Až došlo k tomu, k čemu dojít muselo. Nejsilnější šachový počítač se utkal v zápase s mistrem světa.
    Bylo to v roce 1996, soupeřem počítače Deep Blue byl Garri Kasparov. Člověčí mistr světa s vypětím všech sil těsně zvítězil, kritika na hru počítače ale už nezazněla. Všem bylo jasné, že se blíží čas definitivního rozhodnutí. Odveta v roce 1997 byla ještě urputnější. Boj to byl velkolepý a dlouho vyrovnaný, lidský mistr světa nehodlal prodat svou kůži lacino. Bil se statečně, věděl, že bojuje nejen za sebe, ale za celé lidstvo. Jednu partii vyhrál, jednu prohrál, ostatní končily remízami. Až nastal 11. květen roku 1997, den rozhodující partie odvetného zápasu. Stalo se to, co jednou muselo přijít: mistr světa počítači podlehl. Byla to porážka krutá a definitivní, toho dne šachové stroje převzaly vládu nad lidmi. Třicet let poté, co sehrály svou první, tolik kritizovanou a vysmívanou partii.
    „Svůj úkol jsi splnil, barone,“ pravila Caissa ke Kempelenovu duchovi a šachového džina pevně uzavřela do láhve. „Lidská pýcha a domýšlivost byla zlomena, od tohoto okamžiku budou lidé žít opět v pokoře. Nadále se budou těšit krásami šachové hry, dál budou obdivovat její nádherné kombinace, ale navždy už budou vědět, že nikdy nemohou dosáhnout šachové dokonalosti.“
Klíč k rozluštění Kempelenova tajemství
    Můžete tomu věřit, i nemusíte – tak už to v pohádkách bývá. Uvěřte alespoň, že já sám bych takovou pohádku nikdy nevymyslel. Jak jsem v úvodu napsal, seslala mi ji Caissa prostřednictvím dvou 19tahových partií, které jsou klíčem k odhalení dávného Kempelenova příběhu. Ten příběh jsem nazval pohádkou, ale v každém případě má reálný základ. Možná, že o tom zatím pochybujete, ale indicií je tolik a jsou tak přesvědčivé, že mi za chvíli dáte zapravdu. Čtěte a divte se se mnou…
1/ Proč zrovna magická devatenáctka? Na to už odpověď znáte. Obě mé vlastní (nebo snad Caissiny?) partie měly 19 tahů – stejný počet jako první partie šachových počítačů.
2/ Už dříve se mě Caissa pokoušela přivést na stopu devatenáctitahovými partiemi, prozatím marně (viz příloha).
3/ Wolfgang von Kempelen. Kolik má jeho jméno písmen? 8+3+8=19.
4/ Mužem, který po Kempelenově smrti zakoupil od jeho syna šachový automat a dál šířil jeho slávu, byl Johann Nepomuk Mälzel. I jeho jméno má 19 písmen (6+7+6=19).
5/ Kteří šachisté se nejčastěji střídali v útrobách Kempelenova šachového stroje? Byli to Allgaier, Mouret, Lewis. Sečtěme písmena v jejich jménech: 8+6+5=19.
6/ Šachový automat se stal vděčným námětem řady literárních děl. První knihu o něm napsal už v roce 1783 Karl Gottlieb Windisch (4+8+7=19). Všimněme si i roku vydání knihy: 1+7+8+3=19.
7/ Připomeňme si některá další literární díla o Kempelenově automatu: H.Beck: Die Schachmaschine (1789; počty písmen: 1+4+3+11=19), Hoffmann: Die Automate (vyšlo před rovnými 200 lety v roce 1814; 8+3+8=19), Poe: Malzls Chess Player (1877; 3+6+4+6=19), Walker: Modus operandi (1866; 6+5+8=19). Snad mi odpustíte, že v tomto bodě není vše úplně „čisté“, neboť u Beckovy komedie jsem si vypomohl iniciálou křestního jména. I bez ní jde o seznam úctyhodný. (Zdroj: Malá encyklopedie šachu, vyd. Olympia Praha, 1989).
8/ Když roku 1854 automat shořel, za sto let se měl narodit člověk, který rozluští Kempelenovo poselství. Ve vší skromnosti musím uvést, že jsem se narodil v roce 1954 (přičemž 1+9+5+4=19) a připomenu své jméno a šachový oddíl: Luděk Sedlák, Úholičky (5+6+8=19).
Těch nezpochybnitelných souvislostí je už tolik, že bych na tomto místě mohl stylově skončit. Jenomže zničením Turka při požáru náš příběh nekončí, proto pokračujme.
9/ Repliku Kempelenova Turka najdete v kavárně Roland v Bratislavě. Sečtěte písmena ve jménech: Turek-Kempelen-Roland (5+8+6=19).
10/ Který šachový mistr světa se stal obětí své domýšlivosti, když sám sebe prohlásil za neporazitelného? Byl to José Raúl Capablanca. Capablancovo jméno je v často v literatuře uváděno chybně, někdy Raoul (Zmatlík: Šachista začátečník, Alster: Chci hrát šachy, Všeobecná encyklopedie Diderot), jindy Raoúl (Malá encyklopedie šachu, Veselý: Negližé za šachovnicí), dokonce i v německé Linderově monografii Das Schachgenie Capablanca (Sportverlag Berlin 1988) je José Raoul. Nevím, kdo je původcem tohoto zkomolení – třeba jen šachový osud zasáhl tak, aby i Capablanca dobře zapadl do našeho příběhu. Právě při této transkripci má jeho jméno 19 písmen (4+5+10). Mimochodem: vynecháme-li křestní jméno a napíšeme-li příjmení se šlechtickým titulem „Capablanca y Graupera“, dostáváme se opět na číslo 19.
11/ Za svou domýšlivost a šíření teorie o remízové smrti šachu byl Capablanca potrestán nečekanou porážkou a ztrátou titulu mistra světa v zápase s Aljechinem. Stalo se tak v roce 1927 (1+9+2+7=19).
12/ Ještě jeden geniální mistr světa propadl pýše a velikášství. Po zisku titulu si kladl takové podmínky, které nebyly akceptovatelné, a v důsledku toho s šachem skončil. Byl to Američan Bobby Fischer (8+5+6=19). Zde předem souhlasím s druhou výtkou (věřím, že zcela nepodstatnou): Bobby je pouze přezdívka Fischerova jména, byť všeobecně rozšířená. A národnost jsem u jiných jmen neuváděl.
13/ Že Fischer do našeho příběhu patří, o tom svědčí i jeho neuvěřitelná série výher, které dosáhl v letech 1970 až 1971. Vyhrál šest posledních partií mezipásmového turnaje v Palmě de Mallorce, poté dvakrát 6:0 zápasy s Tajmanovem a Larsenem a první partii zápasu s Petrosjanem. Celkem těch výher bylo 19.
14/ Připomenu i termín Fischerova zápasu se Spasským, po němž nadobro opustil šachovou scénu. Psal se rok 1972 (1+9+7+2=19).
15/ Kempelenův příběh končí střetnutím šachového počítače a člověka. Soupeřem počítače byl tehdejší mistr světa Garri Kasparov, narozený v roce 1963 (1+9+6+3=19).
16/ Poslední indicie, možná nejpřekvapivější ze všech. Víte, kolik tahů měla rozhodující partie zápasu mezi počítačem Deep Blue a Garri Kasparovem? Věřte – nevěřte: 19.
    Nechci to přehánět s číselnou magií tam, kde to není nutné, proto odolám pokušení některé z šestnácti uvedených bodů rozdělit, abych se i v počtu indicií dostal na číslo 19. Šlo by to velmi snadno, ale tato hra s čísly by už byla samoúčelná.
Caissa existuje!
    Už tomu věříte? Důkazy vypadají neskutečně, vymyšleně, neuvěřitelně. Všechno však do sebe zapadá tak dokonale jako kolečka v Kempelenově automatu. Mezi šachisty je nepochybně řada matematiků, kteří by dokázali spočítat, jak mizivá je pravděpodobnost, aby všechny uvedené souvislosti mezi jmény, daty, čísly, partiemi a událostmi vyšly přesně tak, jak jsem napsal. Jistě se nespletu, když řeknu, že menší, než vyhrát první cenu ve Sportce a že ve výsledku půjde jen o to, kolik nul bude za desetinnou čárkou.
    Snadno si můžete ověřit, že žádná fakta nejsou změněna ani překroucena, nejde o žádný podvod, čáry ani sugesci. Jediné, co jsem mohl sám ovlivnit, je datum otištění tohoto článku. Abych nic nepokazil, vkládám jej na blog dne 6. 6. 2014 (6+6+2+0+1+4=19).
    I ti z vás, kteří mé předchozí články o setkáních s Caissou přijímali s pochybnostmi a nedůvěrou, snad konečně uvěří, že jsem si nevymýšlel. Napsal jsem to při různých příležitostech už několikrát a cítím potřebu to znovu zopakovat: Caissa existuje, o tom jsem pevně přesvědčen.
 
Příloha (Caissiny partie a partie počítačů)
1/ Pavel Jirman – Luděk Sedlák (Vrané – rapid, 25. 4. 2009)
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Jf6 4.Jg5 Sc5 5.Sxf7+ Ke7 6.Sd5 Vf8 7.0-0 d6 8.c3 Sg4 9.Jf3 De8 10.Sxc6 bxc6 11.d3 Dg6 12.Kh1 Dh5 13.Se3 Jxe4 14.dxe4 Vxf3 15.Sxc5 Vh3 16.f3 Vxh2+ 17.Kg1 dxc5 (Správně mi Caissa zadržela ruku: po Dh4 by partie měla jen 18 tahů) 18.Jd2 Vd8? (Tady si ale Caissa zdřímla: právě zde mělo přijít 18…Dh4! a partie by skončila matem v následujícím 19. tahu). Partii jsem sice nakonec vyhrál, ale Caissu jsem zklamal. Asi mě napoprvé přecenila…
2/ Luděk Sedlák – Pavel Beran (Tuřany, KP družstev – rapid, 9. 3. 2013)
1.e4 e5 2.d4 exd4 3.c3 dxc3 4.Sc4 d6 5.Db3 Df6 6.Jxc3 c6 7.Jf3 h6 8.0-0 b5 9.Jxb5 Ja6 10.Jbd4 Jc5 11.Dc2 Sd7 12.b4 Je6 13.Sb2 Dd8 14.Vad1 Jf6 15.Sxe6 fxe6 16.e5 Jd5 17.Dg6+ Ke7 18.Jf5+ exf5 19.exd6 mat. Na webu Caissy Úholičky jsem napsal, že šlo o polibek bohyně Caissy, jiný vzkaz jsem však prozatím nerozpoznal.
3/ Ondřej Matějovský – Luděk Sedlák (Vlašim, 2. 2. 2014)
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Jc3 Sc5 4.Jxe5 Jf6 5.Jxc6 dxc6 6.h3 b5 7.d3 b4 8.Ja4 Sxf2+ 9.Kxf2 Jxe4+ 10.Kf3 Df6+ 11.Sf4 g5 12.dxe4 Dxf4+ 13.Ke2 Sa6+ 14.Ke1 Dg3+ 15.Kd2 0-0-0+ 16.Sd3 Sxd3 17.Dg1 Df4+ 18.Ke1 Dxe4+ 19.Kf2 Df4+ 0:1. V této partii jsem vědomě zopakoval nekorektní zahájení z partie počítačů z roku 1967, která mi během hry vytanula na mysli. Obě partie skončily v 19. tahu, ta moje s několikerou Caissinou dopomocí. Nejprve soupeři rozmluvila vítězný tah 11.Kxe4, poté mu vnukla prohrávající 12.dxe4? a do třetice mě ohlídala, abych nezahrál předčasné 17…Sf1+ 18.Kc1 De1 mat.
4/ Jaroslav Lizner – Luděk Sedlák (Úholičky, 23. 3. 2014)
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Jf6 4.Jg5 Sc5 5.Sxf7+ Ke7 6.Sd5 Vf8 7.0-0 d6 8.d3 Sg4 9.Dd2 h6 10.h3 Sd7 11.Jf3 Jh5 12.Sxc6 bxc6 13.d4 Vxf3 14.dxc5 De8 15.cxd6+ cxd6 16.De2 Vf6 17.Kh2 Dg6 18.g3 Vaf8 19.g4 Vf3 0:1. To byla poslední Caissina nápověda. Ta měla definitivně rozhodnout o tom, zda Kempelenovo tajemství bude rozluštěno, nebo upadne v zapomnění.
5/ M20 – IBM 7020 (počítačový zápas SSSR-USA, listopad 1967)
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Jc3 Sc5 4.Jxe5 Jxe5 5.d4 Sd6 6.dxe5 Sxe5 7.f4 Sxc3+ 8.bxc3 Jf6 9.e5 Je4 10.Dd3 Jc5 11.Dd5 Je6 12.f5 Jg5 13.h4 f6 14.hxg5 fxg5 15.Vxh7 Vf8 16.Vxg7 c6 17.Dd6 Vxf5 18.Vg8+ Vf8 19.Dxf8 mat. První známá partie, sehraná počítači.
6/ Deep Blue – Kasparov (6. partie zápasu, 11. 5. 1997)
1.e4 c6 2.d4 d5 3.Jc3 dxe4 4.Jxe4 Jd7 5.Jg5 Jgf6 6.Sd3 e6 7.J1f3 h6 8.Jxe6 De7 9.0-0 fxe6 10.Sg6+ Kd8 11.Sf4 b5 12.a4 Sb7 13.Ve1 Jd5 14.Sg3 Kc8 15.axb5 cxb5 16.Dd3 Sc6 17.Sf5 exf5 18.Vxe7 Sxe7 19.c4 1:0. Drtivá Kasparovova porážka znamená přelom v měření sil mezi lidmi a počítači. Jak jste se mohli přesvědčit, nejen výsledek této partie, ale i počet tahů byly dávno předurčeny. Baron Wolfgang von Kempelen jej znal už před dvěma staletími.
 
Čvn 6, 2014Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
6 června, 2014

Dvě miniaturky na Den zázraků

    Pouštím se na hodně tenký led, když si dovolím předložit čtenářům tohoto webu dvě své partie s vlastními poznámkami. Kdyby šlo jen o ně samotné, nemohou pochopitelně obstát v konkurenci šachových skvostů Davida Navary a dalších renomovaných blogerů, jejichž jména zdobí mezinárodní šachové tituly. Jenže, jak sami uvidíte, více než o partie jde o jejich příběh. A ten je hodně zajímavý, troufám si tvrdit, že mi jej pomohla stvořit samotná bohyně Caissa. A kdy jindy s ním seznámit čtenáře, než na Boží hod velikonoční, Den zázraků. Přeji všem hezké počtení a krásné prožití velikonočních svátků. 

Dvě šťastná setkání s Caissou v letošní krajské soutěži
   Jistě mi dáte za pravdu, že není tak běžné vyhrát partii v miniaturce se silnějším soupeřem, navíc černými figurami. Co je potřeba k tomu, aby se vám to podařilo? Musíte mít svůj den, zato soupeř pokud možno den blbec, musí se hrát partie dle vašich not a nikoli podle not soupeřových, a na mé výkonnostní úrovni platí, že ve složité pozici musíte soupeři vsugerovat, že toho vidíte více než on, i když to ve skutečnosti nemusí být pravda. A samozřejmě se neobejdete bez notné dávky štěstí, které si, jak známo, čas od času sedne na každého. Je jasné, že šance na takovou souhru náhod je minimální a pravděpodobnost, že se to podaří v krátké době dokonce dvakrát za sebou, se limitně blíží k nule. A přece se to stalo…
 
Setkání první: Vlašim 2.2.2014
    První partie se hrála ve Vlašimi v zápase dvou spolufavoritů krajské soutěže a byla už uveřejněna a bohatě komentována na vlašimském webu. Byla to divoká partie s těžko odhadnutelným výsledkem, kterou jsem mohl stejně dobře vyhrát jako prohrát, ale do noty mi hrály všechny faktory, které jsem vyjmenoval v minulém odstavci. Mým soupeřem a spolutvůrcem miniaturky byl trenér vlašimských nadějí Ondřej Matějovský, který to po partii od svých spoluhráčů pěkně „schytal“. V komentářích jste si mohli mimo jiné přečíst, že od nynějška se Maťovi svěřenci budou učit hlavně na trenérových vlastních partiích, že se partie stane ozdobou vlašimské šachové učebnice a jiné podobné hlášky, protože šachisté, jak známo, dovedou být jízliví a příležitost „setřít“ kamaráda si málokdy nechají ujít.
    K partii se vyjadřoval kdekdo, proto jsem v prvotní euforii slíbil, že i já časem otisknu svůj pohled na ni na webu Caissy Úholičky. Když jsem se ale doma podíval na náš web a začetl se do svých předchozích příspěvků, zjistil jsem, že v nich skoro pokaždé vystupuji v roli vítěze, kapitána, úspěšného člena týmu, či rovnou spasitele. Ono se na jednu stranu není co divit. Každý, kdo hraje šachy především pro radost, mi potvrdí, že v případě úspěchu se ta radost zmnohonásobí a píše se o ní s daleko větší chutí než v případě nezdaru. (Mí kolegové z družstva si jistě rýpnou, že asi proto je tam mých příspěvků jen poskrovnu). V každém případě jsem usoudil, že všeho moc škodí, a rozhodl se, že partii navždy uschovám do šuplíku.
 
Setkání druhé: Úholičky 23.3.2014
    Ke změně rozhodnutí mě přiměla až druhá partie, sehraná o tři kola později ve stejné soutěži v zápase s dalším favoritem, C-týmem Říčan. Partie s Jaroslavem Liznerem byla podobná divočina, opět jsme se oba pohybovali na hraně propasti, do níž i tentokrát spadl můj soupeř. To, že obě partie skončily pro mě úspěšně a dokonce měly i shodný počet devatenácti tahů, beru jako pokyn samotné Caissy, abych si příběh nenechal pro sebe. Rád plním její přání. Jsem si jist, že kdybych právě teď Caissu neposlechl, riskoval bych ztrátu její přízně.
 
    Předem upozorňuji, že obě následující partie nejsou vhodné pro slabé povahy. Mou hru v nich budete moci snadno rozsekat na cucky, protože záhy zjistíte, že obě rychlé výhry nejsou projevem záblesků mé doposud skryté geniality. Ba naopak, mé „zdrcující údery“, které partie rozhodly, měly ke korektní hře na míle daleko. Přesto si neskromně myslím, že partie stojí za přehrání. Když pro nic jiného, tak jako sonda do myšlení šachisty-amatéra 1900+ a jako ukázka, jakou roli hrají v našich partiích nešachové faktory, především psychologie. Pány Navaru, Cveka, Žilku, Markoše a další šachisty vyšší kvalifikace prosím, aby partie i poznámky k nim posuzovali shovívavě – asi tak, jako kdyby se Messi přišel podívat na fotbalový zápas krajského přeboru.
 
Ondřej Matějovský (1984) – Luděk Sedlák (1905)
KS-A 2013/14, Spartak Vlašim B – Caissa Úholičky B, 2.2.2014
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Jc3 (Už tady jsem se poprvé na delší dobu zamyslel. Prostě se mi nechtělo odpovědět běžným Jf6 a na mysli mi vytanula, nevím proč, jedna partie, kterou jsem si v dětství vystřihl z jakési šachové rubriky. Vzbudila tehdy senzaci, protože šlo o první známou partii, kterou sehrály počítače. Už sama skutečnost, že stroje dokázaly sehrát smysluplnou šachovou partii, byla považována za něco mimořádného a ohlas byl o to větší, že se utkal počítač sovětský s americkým. Bylo štěstím pro naši šachovou veřejnost, že sovětský stroj partii vyhrál – jinak se obávám, že by v té době nebyla u nás otištěna. Partie byla rozehrána stejně jako ta naše a americký počítač IBM 7020 zahrál v této pozici tah, který je právem považován za slabý…) 3…Sc5?! (Vida, jaké náhody někdy rozhodnou o volbě zahájení. Mám rád historické reminiscence, proč tedy nezopakovat tah amerického počítače. Jen se teď musím snažit, aby se další historie už neopakovala. Sovětský stroj totiž odpověděl správným 4.Jxe5! a se svým americkým soupeřem udělal krátký proces. Dnes si už málokdo dokáže představit, že každý z počítačů zabral svou rozlohou bezmála celou místnost, přičemž úroveň hry vítězného počítače byla odhadnuta na slušnou druhou třídu. Ve skutečnosti se hrály čtyři partie, tahy byly předávány telegraficky a zápas skončil vítězstvím sovětských programátorů 3:1. Ze sovětského stroje se během let vyvinul šachový program Caissa, který se v roce 1974 stal prvním mistrem světa mezi šachovými počítači… Musím se usmát, zase jsem ve svých vzpomínkách přivolal Caissu, snad mne nezklame a bude nade mnou držet ochrannou ruku. To už jsem hodně odbočil od naší partie, ale alespoň vidíte, jaké hlouposti se mi během ní honily hlavou. – Nad svou odpovědí se kupodivu zamyslel i můj soupeř. Zřejmě odhaduje, jestli tím tahem něco sleduji, nebo zda opravdu nevím, která bije. Čím déle přemýšlí, tím víc se kloním k závěru, že tah Jxe5 nakonec nezahraje. Nemusí se pouštět do „žádných větších akcí“ a například tahem 4.Sc4 může přejít do klidné italské hry. Také každému nejsou po chuti pozice s králem na vycházce 4.Jxe5 Sxf2+ 5.Kxf2 Jxe5, i když převaha je na straně bílého a špeky typu 6.d4 Df6+ 7.Kg1 Jg4 8. Dxg4?? Dxd4+ se hodí spíše jen do bleskovky.) 4.Jxe5! (Tak přece. Dělám překvapeného a dlouhé minuty „váhám“ nad svou odpovědí. Pokračuji ve hře, kterou jsem zahájil podivným tahem 3…Sc5, nemůže škodit, když mě soupeř trochu podcení. Od prvního okamžiku je mi ale jasné, že ani Jxe5 ani Sxf2+ se hrát nebude.) 4…Jf6 (Zdánlivě projev bezradnosti, smiřuji se s pozicí bez pěšce, za něhož nemám vůbec nic. Nejsem naivní, abych si myslel, že při správné hře mohu získat reálnou kompenzaci, ale nějaký jed v sobě tato pozice přece jen skrývá. S opačnými barvami se dává pěšec e4 například ve variantě 1.e4 e5 2.Jf3 Jf6 3.Sc4 Jxe4 4.Jc3 Jxc3 5.dxc3. Jsem černý, takže budu mít o tempo méně, o to to bude těžší. Uvidíme…) 5.Jxc6 dxc6 (V 5. tahu měl bílý i jiné dobré možnosti, jak udržet převahu. Výměnou na c6 sice nic nezkazil, ale černý má najednou první hrozbu Jg4.) 6.h3 b5 (Vypadá jako projev zoufalství, ale při klidné hře by převaha pěšce rychle rozhodla ve prospěch bílého. Za projev zoufalství to nejspíš považoval i soupeř, který na vlašimském webu přiznal, že útok podcenil.) 7.d3 b4 8.Ja4 (Po 8.Je2? by přišlo Jxe4! a nelze 9.dxe4? Sxf2+ se ztrátou dámy. Teď ale nesmím zaváhat, ústup střelce by znamenal konec všem nadějím.) 8…Sxf2+! (Za ten vykřičník se omlouvám, objektivně patří k tomuto tahu otazník, protože při přesné obraně vede k prohře. Jenomže jiné tahy by vedly k pomalé, ale nevyhnutelné porážce, kdežto v nepřehledné pozici po oběti střelce je partie náhle zcela otevřená. Sám jsem své vyhlídky na úspěch v tuto chvíli odhadoval na 50:50.) 9.Kxf2 Jxe4+ 10.Kf3 (Král se musí vydat na nejistou cestu za dobrodružstvím. Návrat na e1 by potrestal trojtahový mat a o tahu 10.Kg1 ani jeden z nás vážně neuvažoval. Přece si bílý dobrovolně nevleze do věčného šachu.) 10…Df6+ (Kritická pozice. Snad bude pro čtenáře zajímavé, jakým směrem se v této chvíli ubíraly mé myšlenky. Bez hlubších analýz jsem usoudil, že na e4 bílý vzít prostě nesmí, to bych dal 0-0 a černé figury si s bílým králem už nějak poradí. Jiné ústupy krále vedou k matu: 11.Ke2? Df2 mat, 11.Ke3? Df2+ 12.Kxe4 Sf5+ 13.Ke5 f6 mat. Takže jsem očekával 11.Sf4 s tím, že to bude ještě pěkná divočina. Čím déle jsem ale pozici zkoumal, tím víc jsem se začínal bát tahu 11.Kxe4! Ne a ne najít něco konkrétního: po 11.Kxe4 0-0 jde 12.Sf4!, na to jsem ještě viděl 12…g5! a střelec nesmí ustoupit pro mat, ale po 13.g3 s dalším návratem krále jsem nevěděl, jak dál. V duchu jsem začal panikařit, zabýval se nesmyslnými tahy jako 11…Sf5+ nebo 11…Df5+ a vlastně až do soupeřovy odpovědi jsem nevěděl, co po 11.Kxe4 budu hrát. Nejspíš bych se vrátil ke svému původnímu plánu 11…0-0 12.Sf4 g5 s určitými praktickými šancemi, ale na výhru hraje bílý. Jedna z počítačových variant, kterou uvádí Fritz: 13.Dc1 c5 14.Kf3 gxf4 15.Dxf4 Dc6+ 16.Kf2 Dxa4 17. Dg5+ Kh8 18.Dxc5 a černý balancuje na hranici prohry. Od Ondry Matějovského vím, že jeho úvahy se ubíraly přesně opačným směrem. Po očekávaném 10…Df6+ bylo jeho prvotním plánem vzít jezdce na e4, s tím, že statečný král, s materiální převahou za zády, se černým figurám už nějak ubrání. Patrně ale začal panikařit stejně jako já, jistě mu na klidu nepřidaly ani různé vedlejší varianty, končící maty bílému králi. Vzít koně na e4 si prostě netroufl, a tím si podepsal ortel.) 11.Sf4? (To sice ještě partii neprohrává, ale rozhodující psychologická převaha je už definitivně na mé straně.) 11…g5 12.dxe4?? (Prohrávající chyba, bílý přehlíží smrtelný zásah střelce c8. Po 12.g3 nebo 12.Dc1 se ještě hrálo a při přesné hře, které jsme ale ani jeden z nás už dávno nebyli schopni, by malé plus bylo stále na straně bílého.) 12…Dxf4+ 13.Ke2 Sa6+ 14.Ke1 Dg3+ (Bezpečná cesta k výhře, důraznější však bylo De3+ 15. Se2 Vd8!) 15.Kd2 0-0-0+ (Je to radost zahrát si takovouhle rošádu.) 16.Sd3 Sxd3 17.Dg1 (Bída bílého spočívá v tom, že nepomáhá ani výměna dam 17.Dg4+ Dxg4 18.hxg5 Sb5+ a padne jezdec a4.) 17…Df4+ (17…Sf1+ 18.Kc1 De1 mat) 18.Ke1 Dxe4+ 19.Kf2 Df4+ a bílý se vzdal. Po partii jsme se shodli, že po odvážném 11.Kxe4! by procházka bílého krále byla nejspíš procházkou vítěznou. Definitivně nám to potvrdil až počítač, čímž se stylově uzavřel pozoruhodný příběh této partie, do níž, jak jste si mohli přečíst, nepřímo promlouvaly počítače dlouho před jejím zahájením i analýzou po jejím skončení.
    Nikdo mi nevymluví, že hlavní zásluhu na mém vítězství má, jako už mnohokrát v minulosti, Caissa. Ocenila, že jsem si na ni během partie vzpomněl, očarovala mého soupeře, aby se neodvážil vzít jezdce na e4 a odměnila mě za mou věrnost. Kdyby šlo jen o tu jedinou partii, uznal bych, že jde o náhodu. Těch souvislostí, které do sebe zapadají jako kamínky do mozaiky záhad na šachovém nebi, je ale tolik, že „obyčejnou“ náhodu jednoznačně vylučují. První z těch souvislostí se týká oné historické počítačové partie, „náhodou“ zahájené stejně jako ta naše. Schválně si zkuste zatipovat, kolik měla tahů? Ano, uhodl ten, kdo hádal devatenáct.
Kdo stále věří na souhru náhod, s nimiž nemá Caissa nic společného, může si přehrát další partii.
 
Jaroslav Lizner (1989) – Luděk Sedlák (1905)
KS-A 2013/14, Caissa Úholičky B – Říčany 1925 C, 23.3.2014
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Jf6 4.Jg5 (O mém soupeři Jaroslavu Liznerovi jsem zjistil jen to, že hrává 1.e4, nehraje španělku, ostatní zahájení střídá. Sám nevím, jaký instinkt mi našeptal, že by se mohlo hrát zrovna toto zahájení. Byl to snad další z projevů přízně samotné Caissy? Připravil jsem si odpověď českého šachisty z přelomu 19. a 20. století Karla Traxlera.) 4…Sc5! (Necítím se dost kompetentní, abych se na tomto fóru pouštěl do rozborů tohoto ostrého a mimořádně zajímavého zahájení, proto šachové komentáře a varianty omezím na minimum. Místo toho zde popíšu důvody, které mě čas od času vedou k volbě tohoto tahu, nad nímž mí kolegové většinou nevěřícně kroutí hlavou: 1/ Hraji tak výhradně proti silnějším soupeřům, u nichž je předpoklad, že by mě v „normální“ partii, navíc bílými figurami, nejspíš strategicky přehráli, zatímco v této variantě se může stát cokoli; 2/ Moment překvapení. Bude se hrát úplně jiná partie, než na jakou se soupeř nachystal; 3/ Soupeř se domnívá, že kdo si dovolí jít do tohoto zahájení, musí je perfektně znát. Jeho reakcí bývá opatrná a ustrašená hra, často se bojí jít do zásadních sporů. Ve skutečnosti to s mou znalostí této varianty není tak žhavé – hrál jsem ji sice kdysi v jednom korespondenčním turnaji, ale jeho letopočet (1982) dává tušit, že někdejší zbraň se za těch 30 let už notně otupila. Praxe ukazuje, že soupeři na mé úrovni na tom naštěstí nebývají o nic lépe…) 5.Sxf7+ (Také po braní jezdcem se dá partie za obě strany rychle vyhrát, ale ještě rychleji prohrát. Obojí se mi už podařilo. Jen jako zajímavost s návazností na předešlou partii uvedu, že i zde vedou některé varianty k výletu bílého krále, který stojí před rozhodnutím, zda vzít či nevzít černého jezdce na e4. Klasickým příkladem je partie Rutka – Veselý (1949), kde bílý koníka vzal – a byla to chyba. Partie je ozdobou sbírek šachových miniatur, pokochejte se se mnou: 5.Jxf7 Sxf2+ 6.Kxf2 Jxe4+ 7.Ke3 De7 8.Kxe4 Dh4+ 9.g4 d5+ 10.Sxd5 Sxg4 11.De1 Sf5++ 0:1.) 5…Ke7 6.Sd5 Vf8 7.0-0 d6 8.d3 Sg4 9.Dd2 h6 10.h3 Sd7 11.Jf3 Jh5 12.Sxc6 bxc6 13.d4 Vxf3 (Během partie jsem si tento tah pochvaloval. Po 14.gxf3? Sxd4 bych měl za kvalitu více než dostatečnou kompenzaci, připravené pokračování jsem měl i po braní střelce. Přiznávám, že o jiných tazích než 14.gxf3 nebo 14.dxc5 jsem vůbec neuvažoval. Počítač ale zahraje chladnokrevně 14.De2! a všechny mé pokusy o útok hravě odrazí.) 14.dxc5 De8 (To měla být pointa předchozího tahu. Nejde teď 15.gxf3? Jf4 s matem, navíc dáma kryje jezdce h5, což se hodí po očekávaném tahu De2. Jak rád bych si dal k tomuto tahu vykřičník, ale bestie počítač najde 15.Da5! Dg6 16.Dxc7 s hrozbou Dxd6+ a výhrou bílého.) 15.cxd6+ cxd6 16.De2 Vf6 (Černé figury se šikují k útoku, tady už jsem se cítil výborně, přestože stroj dává po 17.Jc3 stále bílému přednost.) 17.Kh2 Dg6 18.g3? (Ve snaze nepustit koně na f4 dělá bílý rozhodující chybu. Ale i po lepším 18.g4 Jf4 by se už hrálo pod taktovkou černého.) 18…Vaf8 (Se dvěma hrozbami Jxg3 nebo Vxf2+, dobrá obrana už neexistuje. Uvědomuji si, že máme 18. tah, zatím o jeden méně, než měla partie s Ondřejem Matějovským. V tuto chvíli se rodí rozhodnutí: skončí-li partie v příštím tahu, nenechám si ji pro sebe.) 19.g4 Vf3 (Černému vychází úplně všechno, hrozí Sxg4 a nejde 20.gxh5 pro okamžitý mat. Je hotovo.) Jaroslav Lizner mi podává ruku a partii ukončuje v pravý čas v 19. tahu, čímž nevědomky rozhoduje o jejím otištění. Bílý se vzdal.
 
    Začínáte už se mnou věřit na zázraky? Znovu jsem vyhrál partii, kterou bych při přesné obraně prohrál, znovu měla jen 19 tahů. Pro oba mé soupeře to byla jediná porážka v krajské soutěži družstev 2013/2014. Svůj výkon nepřeceňuji – dobře vím, že bych je nevyhrál bez vydatné pomoci Caissy, jejíž zásahy do obou partií jsou víc než zřejmé. Díky, Caisso, na šachová nebesa Ti posílám vděčný polibek.
 
Příloha č.1: Moje inspirace k první miniaturce. M20 – IBM 7020 (partie počítačů z roku 1967): 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Jc3 Sc5 4.Jxe5 Jxe5 5.d4 Sd6 6.dxe5 Sxe5 7.f4 Sxc3+ 8.bxc3 Jf6 9.e5 Je4 10.Dd3 Jc5 11.Dd5 Je6 12.f5 Jg5 13.h4 f6 14.hxg5 fxg5 15.Vxh7 Vf8 16.Vxg7 c6 17.Dd6 Vxf5 18.Vg8+ Vf8 19.Dxf8 mat.
Příloha č.2: Když už jsme u těch skrytých souvislostí, mám zde ještě jednu partii, rovněž zahájenou Traxlerovým gambitem, kterou jsem sehrál v posledním kole na Zvolském rapidu v roce 2009. Že si nevymýšlím, se můžete přesvědčit na stránkách Caissy Úholičky www.caissa.cz. Pavel Jirman – Luděk Sedlák (Vrané n.Vlt., rapid, 25.4.2009): 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Jf6 4.Jg5 Sc5 5.Sxf7+ Ke7 6.Sd5 Vf8 7.0-0 d6 8.c3 Sg4 9.Jf3 De8 10.Sxc6 bxc6 11.d3 Dg6 12.Kh1 Dh5 13.Se3 Jxe4 14.dxe4 Vxf3 15.Sxc5 Vh3 16.f3 Vxh2+ 17.Kg1 dxc5 (Dh4! s matem) 18.Jd2. Těžko teď odolávám nutkání trochu si zalhat a napsat 18…Dh4, načež by bílý dostal mat příštím devatenáctým tahem, čímž bych svůj článek ještě vypointoval. Tady mi Caissa bohužel nepomohla, ještě jsme asi k sobě nenašli ten pravý vztah. V partii se stalo 18…Vd8? (čas, nervy, možná strach z výhry), čímž jsem soupeře sice nevypustil, ale šance na 19tahovou miniaturku (to jsem ještě netušil, jak moc by se mi jednou hodila) byla nenávratně fuč. Partie skončila takto: 19.fxg4 Vh1+ 20.Kf2 Dh4+ 21.Ke3 Dg5+ 22.Ke2 Dxg4+ 23.Jf3 Vxd1 24.Vaxd1 Vxf1 25.Kxf1 Dxe4 26.Ve1 Dd3+ 27.Kg1 e4 28.Jg5 e3 29.Jf3 h6 30.Jh4 g5 31.Jf3 Ke6 32.Kh1 Kd5 33.c4+ Ke4 0:1.
 
Dub 20, 2014Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
20 dubna, 2014

Co bylo psáno v šachových hvězdách aneb Londýn 2013 a Groningen 1946

Celý šachový svět sledoval fascinující podívanou, kterou nám připravili aktéři turnaje kandidátů v Londýně. Bylo v ní všechno, co šachový turnaj na nejvyšší úrovni má mít: hvězdné obsazení, skvělé a napínavé partie, tempo, napětí i nervy drásající rozuzlení. Jednotlivé šachové bitvy byly podrobeny důkladným analýzám, snad každý tah byl předhozen k mnohonásobné kontrole neomylným šachovým motorům, komentátoři opatřili partie nezbytnými vykřičníky a otazníky a všichni se shodli na tom, že jsme byli svědky turnaje, který se nesmazatelně zapíše do šachových dějin.
 
Rád bych nabídl čtenářům trochu jiný pohled na tento turnaj, zejména na dramatické poslední kolo, v němž oba lídři nečekaně podlehli svým soupeřům. Oba se nepochybně na svou rozhodující partii důkladně připravili, oba do ní vložili všechen svůj um, vůli a energii. Jak je možné, že přesto, ve chvíli, kdy šlo o všechno, žádný z dosavadních suverénů neuhrál ani remízu? Únava, nervy napjaté do krajnosti, extrémní význam této partie nejen pro výsledek turnaje, ale i pro další šachovou kariéru, takové je nejčastější vysvětlení samotných aktérů, šachových komentátorů, psychologů a dalších expertů. Zní to logicky a každý má asi svůj malý díl pravdy. Jedno vysvětlení však dosud nezaznělo. Nikdo z expertů totiž neodhalil, že výsledek, a dokonce i průběh londýnského turnaje byl dávno předurčen a napsán v šachových hvězdách…
 
Tvrdím, že o všem se rozhodlo už v době, když žádný z protagonistů londýnského turnaje ještě nebyl na světě: v roce 1946 na mezinárodním turnaji v Groningen. Také tam oba vedoucí hráči prohráli svou poslední partii – Botvinnik s Najdorfem, jeho pronásledovatel Euwe s Kotovem. Už vidím ty útrpné úšklebky nedůvěřivých čtenářů. A co má být? Zaprvé to není žádná novina, to ví každý, kdo se jen trochu zajímá o šachovou historii. A za druhé, takových příkladů, kdy dva vedoucí hráči svorně prohráli v posledním kole důležitého turnaje, by se dalo najít, a nejen v šachu, nepočítaně.
 
Vím, že šachisté jsou lidé racionálně uvažující, proto předpokládám, že až dosud jste byli k mým závěrům značně nedůvěřiví. Nepochybuji, že se mezi vámi najde dost takových, kteří budou mít nutkání na tomto místě text odložit jako naprostý blábol. Prosím o jediné: s odsudkem počkejte do té doby, než si přečtete celý článek. Ono těch souvislostí mezi turnaji v Groningen 1946 a v Londýně 2013 je totiž podstatně víc.
 
1/ Proč zrovna Londýn a Groningen?
Ač se to na první pohled nezdá, oba turnaje jsou srovnatelné jak co do sportovního významu, tak co se týká šachové úrovně, jimiž předčily ostatní turnaje své doby.
Londýn 2013: Turnaj kandidátů MS, vítěz si na podzim zahraje zápas o titul mistra světa. Groningen 1946 nemohl být oficiálním turnajem kandidátů, ty se v té době ještě nepořádaly. Přesto však jeho výsledek významně ovlivnil složení příštího turnaje o titul mistra světa, který se konal v Haagu a v Moskvě v roce 1948. Jeho účastníky se stali první tři vítězové groningenského turnaje Botvinnik, Euwe a Smyslov, doplnili je další dva příslušníci absolutní světové špičky Keres a Reshewsky.
 
2/ Kdo byli borci, kteří bojovali o prvenství?
Londýn 2013: Do posledního kola jde s těsným náskokem (můžeme-li tak nazvat lepší pomocné hodnocení) nastupující hvězda Magnus Carlsen. Podle ELO bodů je uznávanou světovou jedničkou, titul mistra světa v jeho sbírce úspěchů však dosud chybí. Jeho konkurent Vladimír Kramnik patří k úzké skupině nejvážnějších Carlsenových soupeřů. V minulosti mistrem světa už byl, poprvé se jím stal v roce 2000, když v zápase zcela nečekaně porazil jasného favorita, fenomenálního Garriho Kasparova. Právo Kramnika na zápas s Kasparovem bylo zpochybňováno, vybojoval si ho totiž Širov, ale s ním se Kasparov odmítl utkat.
Groningen 1946: Do posledního kola jde s půlbodovým náskokem nastupující hvězda Michail Botvinnik. V té době je již považován za nejsilnějšího šachistu světa a jeho cílem je získat světový titul. Jeho konkurent Max Euwe patří k úzké skupině nejvážnějších Botvinnikových soupeřů. V minulosti mistrem světa už byl, stal se jím v roce 1935, když v zápase zcela nečekaně porazil jasného favorita, fenomenálního Alexandra Aljechina. Také tenkrát bylo zpochybňováno Euweho právo na zápas s Aljechinem. Mnozí by na jeho místě raději viděli Capablancu, s ním se však Aljechin opakovaně odmítal utkat.
 
3/ Jaký byl průběh obou turnajů?
Londýn 2013: Magnus Carlsen je dlouho suverénní, vše nasvědčuje tomu, že si jde pro jasné vítězství. V závěru se však situace zdramatizuje, v posledních třech kolech do té doby neporažený favorit zaznamenává dvě nuly a celkově se v posledních sedmi partiích musí spokojit jen s padesátiprocentním bodovým ziskem.
Groningen 1946: Michail Botvinnik je dlouho suverénní, vše nasvědčuje tomu, že si jde pro jasné vítězství. V závěru se však situace zdramatizuje, v posledních sedmi kolech do té doby neporažený favorit prohrává tři partie a musí se v této části turnaje spokojit jen s padesátiprocentním bodovým ziskem.
 
4/ Kdo porazil vítěze turnaje v posledním kole?
Londýn 2013: Posledním Carlsenovým soupeřem je Peter Svidler. Nepatří k favoritům, ale v turnaji se mu mimořádně daří, výhrou nad lídrem v posledním kole korunuje svůj spolehlivý výkon. V turnaji končí třetí a zaznamenává jeden ze svých životních úspěchů.
Groningen 1946: Posledním Botvinnikovým soupeřem je Miguel Najdorf. Ani on nepatří k favoritům, i jemu se ale v turnaji mimořádně daří, výhrou nad lídrem v posledním kole korunuje svůj spolehlivý výkon. V turnaji dělí čtvrtou a pátou cenu a zaznamenává jeden ze svých životních úspěchů.
 
5/ Kdo zdržel pronásledovatele?
Londýn 2013: Kramnikovým soupeřem je nevyzpytatelný Vasilij Ivančuk. V turnaji se mu příliš nedaří, ale proti oběma favoritům se vytáhl. Dvě kola předtím zdolal do té doby neporaženého Carlsena, v posledním kole poráží i jeho konkurenta Kramnika. V turnaji končí předposlední, ze sedmi minizápasů vyhrál jen dva, oba proti vítězné dvojici.
Groningen 1946: Euweho soupeřem je nevyzpytatelný Alexandr Kotov. V turnaji se mu příliš nedaří, ale proti oběma favoritům se vytáhl. Ve 14. kole zdolal do té doby neporaženého Botvinnika, v posledním kole poráží i jeho konkurenta Euweho. V turnaji končí mezi 20 účastníky na skromném 10.-12. místě a může se pochlubit zajímavou bilancí: proti vítězům dosáhl skóre +2, proti outsiderům -2, přičemž dvě prohry mu uštědřili hráči z 18. a 20. místa výsledkové listiny.
 
6/ Jak probíhala poslední partie turnajových lídrů?
Tu Carlsenovu si šachoví příznivci jistě dobře pamatují. Carlsen je fyzicky i psychicky vyčerpán namáhavým turnajem, zejména předcházejícími dvěma partiemi s Ivančukem a Radjabovem (obě trvaly dohromady 179 tahů), k tomu se přidává stres, vyplývající z mimořádného významu této partie. Hraje svou oblíbenou variantu ve španělské hře, přesto ve snaze vyhrát za každou cenu se ve složitém postavení dostává do časové tísně, následkem toho v rozhodující chvíli chybuje a partii prohrává.
Velmi podobně probíhala i rozhodující partie Botvinnikova. Přečtěte si, o ní napsal Čs. šach v čísle 10-11/1946. Nejprve pozoruhodná poznámka k 8. tahu černého: „Na prvních 8 tahů spotřeboval Botvinnik hodinu času, a to v zahájení, které je mu tak zcela známé“ (hrála se Nimcovičova indická). Po 12. tahu komentář pokračuje: „Botvinnik v této partii není k poznání. Je docela zřetelné, že je příliš vyčerpán dlouho trvajícím turnajem a pak také významem této partie, která rozhodovala o první ceně,“ Nikoho asi už nepřekvapí, že i Botvinnik se záhy ocitá v časové tísni, chybuje a partii prohrává. Za zmínku stojí, že jak Carlsen, tak kdysi Botvinnik se ve své praxi do časových tísní prakticky nedostávali, tyto dvě partie patřily k výjimkám.
 
Stále ještě se vám zdá, že se jedná o náhodnou shodu dvou šachových turnajů, které jinak neměly nic společného? Pokud ano, podívejte se na poslední analogii, jakou by ani dramaturg nevymyslel.
 
7/ Osudné pole f4 v Carlsenově a Botvinnikově partii
Opět začněme Carlsenovou partií se Svidlerem. Komentátoři se shodují, že k rozhodujícímu obratu došlo v 31. tahu černého na poli f4. Tahem 31… Jf4! zahájil Svidler rozhodující útok, proti kterému Carlsen nenašel obranu.
A co partie Najdorf – Botvinnik z Groningen 1946? Také tam se sehrál významnou roli 31. tah černého na poli f4! Tahem 31… f5-f4 Botvinnik definitivně ztratil figuru a s ní jakékoli šance na záchranu partie.
 
Tak, a teď kritizujte a přesvědčte mě, že londýnský turnaj nebyl řízen samotnou bohyní Caissou přímo z šachového nebe. Přitom to stále není všechno. Zdráhám se tomu uvěřit, ale Caissa mi našeptává, že turnaje v Groningen 1946 a Londýně 2013 naznačily i pohled do budoucna. Vydám se tentokrát na hodně tenký led, protože následující řádky se týkají šachových událostí, které teprve přijdou.
 
Zápas o titul mistra světa: vsaďte na Carlsena!
Experti soudí, že nadcházející zápas Anand – Carlsen nemá jednoznačného favorita. Mnozí komentátoři, navzdory Carlsenově neotřesitelné pozici světové ratingové jedničky, favorizují spíše současného mistra světa, pro něhož mluví bohaté zápasové zkušenosti a domácí prostředí. Nevěřte tomu, ponouká neodbytná Caissa, a podívejte se znovu do historie. Když se stal Botvinnik v roce 1948 mistrem světa, bylo to přesně 13 let poté, co v roce 1935 tento titul vybojoval jeho groningenský soupeř Euwe.
Zápas Anand – Carlsen se odehraje ještě letos, neboli rovných 13 let poté, co se stal mistrem světa Carlsenův londýnský soupeř Kramnik. Vidíte tu shodu? Není co řešit, vsaďte na Carlsena!
 
Další šachový osud C. a K., aneb „Řekneme si to v roce 2028“
Jak jste se mohli sami přesvědčit, turnaje v Groningen 1946 a Londýně 2013 jsou natolik spjaté osudy jejich vítězů, že můžeme jít ještě dál a na příkladu Botvinnika a Euweho odhadnout další šachovou kariéru Carlsenovu a Kramnikovu. Naše prognóza je odvážná, ale jednoznačná: Carlsen si svůj budoucí titul udrží dlouhá léta, tak jako Botvinnik, který vládl světovému šachu (s dvěma krátkými přestávkami) od roku 1948 do roku 1963. Naproti tomu Kramnika čeká šachový osud Euweho: ještě řadu let bude patřit do nejužší světové špičky, mistrem světa se ale už nikdy nestane.
 
Už teď se těším na komentáře k tomuto blogu. Nejvíc samozřejmě na ty z roku 2028, kdy bude definitivně jasné, jestli nás Caissa nešálila.
 
Příloha:
Najdorf – Botvinnik, poslední kolo Groningen 1946: 1.d4 e6 2.c4 Jf6 3. Jc3 Sb4 4.Dc2 d5 5.cxd5 exd5 6.a3 Sxc3+ 7.bxc3 c5 8.Jf3 Da5 9.Jd2 Sd7 10.Jb3 Da4 11.Db2 Ja6 12.e3 c4 13.Jd2 0-0 14.Se2 b5 15.Sd1 Da5 16.Sc2 Vfe8 17.0-0 Vab8 18.Jf3 Dc7 19.Je5 Se6 20.f3 Jc5 21.Sd2 Ja4 22.Db1 Vb6 23.De1 Jd7 24.Dh4 Jf8 25.e4 f6 26.Jg4 Jg6 27.Dh5 Df7 28.Vae1 Vbb8 29.Je3 Je7 30.Dh4 f5 31.g4 f4 32.exd5 Jg6 33.dxe6 Vxe6 34.Sxg6 hxg6 35.Jg2 Vbe8 36.Vxe6 Vxe6 37.Jxf4 Vf6 38.Dg5 Jxc3 39.Sxc3 Vxf4 40.Kg2 1:0.
 
Carlsen – Svidler, poslední kolo Londýn 2013: 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 a6 4.Sa4 Jf6 5.0-0 Se7 6.d3 b5 7.Sb3 d6 8.a3 0-0 9.Jc3 Sb7 10.Sd2 Dd7 11.a4 Jd8 12.axb5 axb5 13.Vxa8 Vxa8 14.Je2 Je6 15.Jg3 c5 16.Jf5 Sd8 17.c4 bxc4 18.Sxc4 Sc7 19.Ve1 Ve8 20.Dc1 Jh5 21.g3 g6 22.Jh6+ Kg7 23.Jg5 Jxg5 24.Sxg5 d5 25.exd5 Sxd5 26.Jg4 Sf3 27.Sf6+ Kg8 28. Jh6+ Kf8 29.De3 Sb7 30.Sh4 Dh3 31.f3 Jf4 32.gxf4 Dxh4 33.Jxf7 Sxf3 34.Df2 Dg4+ 35.Dg3 exf4 36.Vxe8+ Kxe8 37.Dxg4 Sxg4 38.Jg5 h6 39.Jf7 h5 40.Jh6 Sd1 41.Kf2 f3 42.h3 Sf4 43.Jf7 g5 44.Ke1 g4 45.hxg4 hxg4 46.Kxd1 g3 47.Ke1 g2 48.Kf2 Sh2 0:1.
 
Kvě 20, 2013Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
20 května, 2013

Šachový svět v roce 2112

Blíží se Silvestr, dovolím si zde proto zafantazírovat a pokusím se nahlédnout do vzdálené šachové budoucnosti. Možná i vás bude zajímat, jak bude za sto let vypadat šachový svět. Vybral jsem pro vás několik tiskových zpráv z roku 2112, jako ohlédnutí za uplynulým rokem.
Nová listina ELO
Ke dni 31.12.2112 byla vydána nová listina ELO. Obešla se bez překvapení, žebříčku nadále kraluje dlouholetá mistryně světa, zkušená 26letá Paola Morphy z Botswany. Díky vítězstvím na prestižních turnajích nejvyšší kategorie v Novém Boru a v bolivijské Cochabambě, kde jednou dosáhla skóre +1 a podruhé dokonce dávno nevídaného výsledku +2, vzrostla hodnota jejího ELO o 4 body na současných 3361. Nejlepší český zástupce, jímž je 18letá Tao Mingh Li, se drží v žebříčku na výborné 58. příčce a posunula český elový rekord na hodnotu 3279.
Muže neradno podceňovat
Jediným překvapením ve světové top 10 je další zlepšení 17letého talentu z Nigérie Marka Anderssena, který se dostal na hodnotu 3345 ELO bodů. Ve světovém žebříčku mu v současné době patří 9. příčka a je jediným zástupcem mužů v první desítce, které už několik desetiletí vévodí ženy. Jak archaicky dnes působí někdejší označení žen jako „slabší pohlaví“. Když se před více než 100 lety dostala mezi desítku nejlepších jediná žena (byla to Maďarka Judit Polgárová), mnozí to považovali za senzaci. Dnes je situace opačná, ale Anderssenův příklad svědčí o tom, že ani muže za šachovnicí není radno podceňovat. Důkazem nevídané odvahy a statečného srdce nigerijského borce je i jeho umanutost, s níž se vytrvale odmítá účastnit mistrovství světa mužů a opakovaně dává přednost otevřeným turnajům s účastí nejlepších šachistek.
Na mezinárodní scénu se vrací bojovnost
Krátce poté, co na mezinárodním turnaji v Honolulu skončily všechny partie remízami a o pořadí rozhodovala pomocná kritéria (větší počet sebraných figurek, při rovnosti počet tahů v partiích jednotlivých hráčů, při další rovnosti pak vyšší počet tahů králem), přičemž nepomohlo ani přísné nařízení FIDE, zakazující remízové dohody před 80. tahem, vzbudily hotovou senzaci výsledky posledních dvou mezinárodních turnajů v Chanty Mansijsku a v Úholičkách. V 13kolovém turnaji v Chanty Mansijsku skončily hned dvě partie výhrou bílých figur, což značí dávno už nedosaženou rezultativnost 2,2 %. Na prestižním turnaji v Úholičkách, letos již podruhé zařazeném do seriálu Světového poháru, stoupl počet rozhodnutých partií dokonce na pět. Nesmělé výtky, že z těchto pěti partií padají čtyři na vrub překročení času seniorem turnaje, 122letým bývalým mistrem světa M.C., dnes nazývaným Magnusem Hrozným, který v rozhodujících chvílích usnul, jsou zcela jistě motivovány pouhou závistí pořadatelů konkurenčních šachových podniků.
Povinné dresy ve světě šachu
Poměrem hlasů 8:7 rozhodl vrcholný orgán FIDE, že od 1.1.2113 budou šachisté a šachistky na všech mezinárodních akcích nastupovat ve sportovních dresech, tak jako je to obvyklé v ostatních sportech. Při vícevrstevnatém oblečení není zaručeno, že v nich šachista nebo šachistka neukrývá nedovolené elektronické pomůcky. Při vyrovnaném hlasování rozhodl hlas předsedy rozhodovací komise, který se řídil též estetickým hlediskem. „Proč by se i při šachu nemohli diváci pokochat vypracovanými těly sportovců a sportovkyň, jako je tomu například v plážovém volejbalu, plážovém basketbalu nebo plážové cyklistice,“ zněl jeho verdikt. Naopak neprošel návrh zástupce Bangladéše, který požadoval, aby ze stejného důvodu (nebezpečí použití zakázaných prostředků) museli šachisté a šachistky nastupovat k partiím ostříhaní dohola. V platnosti však zůstává pravidlo o povinném příchodu k partii 30 minut před jejím začátkem, aby aktéři mohli bez zbytečného stresu projít všemi bezpečnostními rámy a aby pořadatelé měli dostatek času na důkladnou osobní prohlídku.
Skromné výsledky ČR na šachových olympiádách
    Nelze zastírat, že výsledky českých šachistů na šachových olympiádách nejsou oslnivé. Slušné 73. místo na poslední olympiádě na Antarktidě, kde jsme za sebou nechali někdejší velmoci USA, Rusko, Arménii a Čínu, bylo jen výjimkou potvrzující pravidlo. Na reprezentace Botswany, Burundi a Antarktidy, které už dlouhá léta udávají tón světovému šachu, prostě nemáme. Navzdory kritickým ohlasům z řad šachové veřejnosti trenér české reprezentace po návratu z Antarktidy zářil spokojeností. „Fanouškům se prostě nikdy nezavděčíte. Měli jsme to rozjeté skvěle, záludný španělský systém (už léta používaný místo zastaralého švýcaru) nám však v posledním kole přidělil favorizovanou Antarktidu. O umístění v první padesátce nás připravila jen nehorázná smůla,“ řekl trenér.
Úspěch na MS seniorů
    V ostrém kontrastu ke skromným výsledkům na šachových olympiádách jsou  opakované úspěchy českých barev na MS seniorů, určeným šachistkám a šachistům nad 90 let. Na letošním šampionátu jsme vybojovali hned dvě medaile: bronzovou získala 110letá Karin Rakušanová, niklovou (ta se jak známo uděluje od roku 2050 ve všech druzích sportu za 5. místo) ještě o rok starší Nguyen Thai Dai Van. Úspěch je o to cennější, že oba museli v nerovném souboji čelit 91letým mladíkům z Uzbekistánu a Turkmenistánu, kteří s převahou obsadili dvě nejvyšší příčky. Stále naléhavěji se vnucuje otázka, jestli by nebylo vhodné zvýšit věkovou hranici pro seniory na 95 let. O tomto návrhu, k němuž se přiklonili delegáti hned několika zemí, se bude jednat na nejbližším kongresu FIDE.
Český šachový svaz odmítá další sponzory
Mluvčí Českého šachového svazu oznámil na tiskové konferenci, že je nucen odmítnout další potenciální sponzory, kteří nabízejí nemalé finanční prostředky, aby se mohli zviditelnit při prestižních šachových soutěžích. „Máme tolik peněz, že nevíme, co s nimi. Kdybychom nadále navyšovali odměny pro účastníky turnajů, jenom bychom je rozmazlovali. Zamítavé jsou i reakce samotných hráčů, kteří odmítají bohatnout na tom, že provozují duševní sport, který je zároveň jejich koníčkem,“ uvedl mluvčí a poradil firmám, že by bylo vhodné a společensky prospěšné sponzorovat spíše méně atraktivní sporty, jako jsou kopaná, tenis či golf.
Teoretická novinka
Významná teoretická novinka z dílny mexických analytiků překvapila šachový svět. Jako první ji použila mexická přebornice Leona Torres na turnaji ve Vlašimi, kde v anglické hře (hra XXIV, varianta 17, subvarianta 9a) zahrála nečekané 49.Jd3-e1! místo obvyklého a obehraného tahu 49. Jd3-f2, který se do té doby používal téměř automaticky. Partie s mistryní světa Paolou Morphy sice skončila i tak remízou, když mexická šachistka nedokázala realizovat svou mikroskopickou výhodu, ale počítačové hodnocení novinky (+0.004 oproti +0.001 u tahu Jf2) je významným krokem vpřed a zásadně mění hodnocení nejen této varianty, ale ve svých důsledcích anglické hry jako celku. Připomínáme, že poslední podobně významná novinka pochází z roku 2084. Tehdy šlo o tzv. říčanský objev (nečekaná odpověď 38…Kg8-h8!! v XIX. hře, 57. variantě a 6b subvariantě sicilské obrany), který prakticky vyřadil tah 1.e4 z mezinárodní scény.
Enfant terrible světového šachu
Že se v současném šachu můžeme nadít lecčehos, dokázal český šachista Nguyen Van Den Bergh na turnaji mužů v Jokohamě, kde hned dvě partie zahájil extravagantním tahem 1.e2-e4?!, který byl v módě na úsvitu šachových dějin, ale po výše zmíněném říčanském objevu z roku 2084 se zcela přestal používat. Jeho první soupeř Američan Ivan Ivanov přemýšlel nad svou odpovědí celých 45 minut, načež se rozhodl nejít do teoretického sporu, odpověděl stejně nečekaně a archaicky 1…e7-e5!? a po napínavém průběhu skončila partie v oboustranné časové tísni v 15. tahu remízou opakováním tahů. Přiznejme si, že remíza byla podepsána v ne zcela vyjasněné pozici, ale žádný ze soupeřů se neodvážil jít v dávno už nepoužívaném zahájení do nadměrného rizika. Nikdo nečekal, že podobný kousek, založený na momentu překvapení, by mohl český talent v témže turnaji zopakovat, ale stalo se. Další Nguyenův protivník, jímž byl nervově labilní Rus Johny Scott, se po úvodním tahu 1.e4 málem psychicky zhroutil. Až do konce partie se nevzpamatoval a ve 12. tahu překročil čas.
Čech Nguyen Van Den Bergh tak potvrdil, že je právem považován za enfant terrible světového šachu a všem posměváčkům znovu dokázal, že v praktické partii hrají roli i jiné faktory než šachové znalosti a naučené varianty – především psychologie. Podobný kousek se mu podařil v zápase s Antarktidou na šachové olympiádě, kde nad prvními zcela jasnými 35 tahy v notoricky známém zahájení přemýšlel celých 15 minut, a přesto se mu i s tímto časovým deficitem podařilo partii zremizovat. Jsme právem zvědavi, čeho se od svérázného Čecha dočkáme příště.
Světový rekord v simultánce naslepo
    Kamerunská šachistka Margaret Byia překonala světový rekord v simultánce naslepo, když ve dnech 8. až 10. listopadu 2112 proti ní v Kapském Městě usedlo 124 šachistů. Produkce trvala plných 72 hodin, během nichž šachistka snědla 8,5 kg energetických tyčinek, vypila 12 litrů kávy, vykonala 14 zdravotních procházek, podrobila se dvěma masážím a svým soupeřům bezchybně ohlásila 12682 tahů. Ze 124 partií vyhrála 119, tři skončily remízou a dvě prohrála po hrubých přehlédnutích (z nich zejména třítahová ztráta pěšce v 86. partii ji bude dlouho mrzet). Nejkratší partie trvala pouhých 38 tahů, nejdelší 220.
Margaretin výkon je zajisté obdivuhodný, přesto se našlo několik kritiků, kteří nový rekord zpochybňují. Při hlášení svých tahů se totiž kamerunská šachistka v 71. hodině hry jednou spletla a ve dvou partiích souhlasila s remízou v nevyjasněných pozicích ještě před 80. tahem. Námitku vznesl i předchozí rekordman, který poukazoval na to, že síla soupeřů neodpovídala významu této produkce, o čemž prý svědčí jejich průměrné ELO, které činilo pouhých 2435 bodů. Připomínkami se zabýval vrcholný orgán FIDE, ale vyhověl jim jen částečně. Sice uznal chybu v 71. hodině hry, čímž snížil rekordní číslo na 123 partií, ostatní námitky však smetl ze stolu.
Zajímavé je, že v praktické hře disponuje kamerunská velmistryně poměrně skromným ELO, které má hodnotu 3105 bodů, ve hře naslepo však nemá konkurenci.
Další hranice prolomena!
Nejvýkonnější šachové počítače sestrojené na universitě v Harwardu prolomily další hranici. Byly rozřešeny všechny šachové pozice s 31 kameny a zbývá tak učinit poslední krok k rozlousknutí algoritmu šachové hry. Nejnovější objev způsobil revoluci především v teorii zahájení – každý se obává jako první vzít jakýkoli soupeřův kámen, aby se nedostal do postavení, které už nemůže vyhrát, nebo, co je ještě horší, do postavení, v němž už není záchrany. To je důvodem, proč v současných partiích málokdy dochází k první výměně před 40. tahem a mnoho partií končí remízou, aniž byl vyměněn jediný kámen. Někteří odborníci se obávají, že se přece jen naplní dávná Capablancova hrozba o remízové smrti šachu.
Po uzávěrce: Mezinárodní tým na ČVUT vyřešil algoritmus šachové hry
Objev z Harwardu překonán! Mezinárodnímu týmu odborníků na prestižní ČVUT v Praze se podařilo rozluštit algoritmus šachové hry. Skupině expertů, jejímž vedoucím byl šachový a počítačový génius Magnus Navara, pravnuk jednoho z nejlepších světových velmistrů počátku 21. století, se podařilo vyvinout program, který během okamžiku vyřeší jakoukoli myslitelnou pozici na šachovnici. Šachisty pochopitelně nejvíce zajímá řešení té nejsložitější pozice, za níž je odjakživa považováno počáteční postavení.
Dejme však slovo šéfovi Magnusi Navarovi. „Nikoho asi nepřekvapí, že při přesné hře obou stran je základní šachové postavení remíza, další námi zjištěné podrobnosti však nepostrádají zajímavost. Tak kupříkladu zastaralý zahajovací tah 1.e2-e4, který se v posledních třiceti letech prakticky nepoužívá, vede při nejlepších tazích obou stran k pozici holých králů v 258. tahu. Tahem 1.d2-d4, rovněž hojně užívaným v minulém a předminulém století, dosáhneme stejného výsledku v 294. tahu. Potvrdil se tak názor, k němuž intuitivně došly představitelky šachově nejvyspělejších zemí Botswany, Burundi a Sierra Leone, že těmito dvěma zahajovacími tahy nelze reálně pomýšlet na zisk převahy. Tah 1.Jg1-f3, v posledním období přece jen častěji používaný v partiích na nejvyšší úrovni, je poněkud náročnější, ale i ten vede v nejlepším případě v 358. tahu k remízové koncovce střelce a jezdce proti jezdci. Nijak nepřekvapuje zjištění, že největší nároky klade na černého rafinovaný tah 1.a2-a3, nejčastěji používané zahájení v posledním dvacetiletí. I tam však při přesné obraně dosáhne černý v 309. tahu jezdcové koncovky sice s pěšcem méně, která však přesto v 387. tahu končí remízou,“ uvedl šéf pracovního týmu.
Podle neoficiálních zdrojů byli necelou hodinu po zveřejnění zprávy všichni členové výzkumného týmu navrženi na Nobelovu cenu.
 
PF 2113, pardon 2013!
 
Nekamenujte mne prosím, kdybyste viděli šachovou budoucnost poněkud jinak. Když vás můj pohled do budoucnosti nepřesvědčí, budu rád, když vás alespoň pobaví.
    Přeji všem čtenářům i ostatním blogerům úspěšný rok 2013, především hodně zdraví a samozřejmě i hodně radosti nad šachovnicí s dvaatřiceti figurkami.
Luděk Sedlák
Pro 31, 2012Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
31 prosince, 2012

Šachový vlak, šachová historie, šachová výročí

     V době od 12. do 16. října 2012 se uskutečnila druhá jízda šachového vlaku, tentokrát po trase Praha – Drážďany – Vratislav – Piešťany – Vídeň – Praha. Také letos se jízda vydařila a určitě ji na tomto blogu znovu popíšu z pohledu přímého účastníka. To si ale nechám na jindy, dnes bych se s vámi rád podělil o střípky z historie, která se týká měst, v nichž končily jednotlivé denní etapy.
Také letos se přenocovalo v místech, která se natrvalo zapsala do dějin šachové hry. Tyto dějiny se vesměs týkaly doby, která už nemá pamětníky – doby, kdy váleli Lasker, Rubinstein, Duras, Schlechter, Nimcovič, Marshall, Spielmann a další koryfejové, k nimž dodnes s obdivem vzhlížejí milovníci královské hry, ale které už i ti nejstarší pamětníci znají jen z vyprávění. Vymykají se jediné Drážďany, jejichž nejslavnější šachová chvíle přišla až v roce 2008 – tehdy se staly dějištěm šachové olympiády. Naproti tomu Vratislav, Piešťany, Vídeň, Praha – to vše jsou místa velkých mezinárodních turnajů konaných před sto lety. A co je na tom tak výjimečného, že to někomu stojí za napsání článku? Říkám-li před sto lety, není to jenom přibližné vyjádření doby dávno minulé; to sice platí v případě Vídně, kde se konaly mezinárodní turnaje (mimo jiné) v letech 1907 a 1908, a Prahy (rovněž rok 1908), kdežto slavné turnaje v Piešťanech a ve Vratislavi se konaly právě v roce 1912, slavily tedy v letošním roce sté výročí.
     Uvedených turnajů (Vídeň 1907, Vídeň 1908, Praha 1908, Piešťany 1912 a Vratislav 1912), nebo alespoň některého z nich, se zúčastnila tehdejší kompletní světová špička s výjimkou mistra světa Emanuela Laskera. Nejpovolanějším průvodcem po všech turnajích by mohl být náš Oldřich Duras, který hrál v té době v životní formě – ve Vídni 1908, v Praze a ve Vratislavi dělil první cenu, ve Vídni 1907 byl druhý a v Piešťanech čtvrtý až šestý. Kdyby se sečetly výsledky všech pěti turnajů, žádný z jeho soupeřů nebyl úspěšnější, dokonce ani Laskerův soupeř v zápase o titul mistra světa Karl Schlechter, ani další potenciální kandidát Akiba Rubinstein (ten se však, na rozdíl od Schlechtera, k zápasu s Laskerem nikdy nedostal). Pokochejte se výsledky těchto turnajů, připomeňte si skvělé výsledky Durasovy i jména jeho soupeřů, tehdejších mistrů, od nichž se učily další generace.
Vídeň 1907: I. Mieses 10 ze 13, II. Duras 9, III.–V. Maróczy, Tartakower a Vidmar 8½, VI. Schlechter 7½, následovali Berger a Perlis 6½, Martinolich, Spielmann a Wolf 6, Albin a Löwy 3, Prokeš 2.
Vídeň 1908: I.–III. Duras, Maróczy a Schlechter 14 z 19, IV. Rubinstein 13, V. Teichmann 12, VI. Spielmann 11½, VII.–VIII. Perlis a Tartakower 11, dále Leonhardt, Marshall a Mieses 10, Swiderski 9½, Salwe 8½, Johner 7½, Berger 7, Alapin, von Bardeleben a Süchting 6½, Cohn 6, Réti 1½.
Praha 1908: I.–II. Duras a Schlechter 13½ z 18, III. Vidmar 13, IV. Rubinstein 12½, V. Teichmann 11½, VI.–VIII. Leonhardt, Marshall a Salwe 11, dále Janowski 10½, Duz Chotimirskij 9½, Alapin 9, Mieses a Süchting 8½, Spielmann 7½, Prokeš 6½, von Bardeleben 6, Kvíčala 5½, Rabinovič 5, Fr. Treybal 4½.
Piešťany 1912: I. Rubinstein 14 ze 17, II. Spielmann 11½, III. Marshall 10½, IV.–VI. Duras, Schlechter a Teichmann 10, VII.–VIII. von Balla a Breyer 9½, dále Alapin, Salwe a Sterk 9, Lowcki 8, Barász a Yates 6, Hromádka, Cohn a Leonhardt 5½, Johner 4½.
Vratislav 1012: I.–II. Duras a Rubinstein 12 ze 17, III. Teichmann 11½, IV.–V. Schlechter a Tarrasch 11, VI. Marshall 9½, VII. Spielmann 9, následovali Barász, Breyer, Mieses a Przepiórka 8½, Burn 7½, Cohn a Levitsky 7, Carls 6½, Lovcki 6, K. Treybal 5, von Balla 4.
     Výsledky dokládají velkou vyrovnanost někdejší šachové elity, v níž nikdo neměl nic jisté a mohl se klidně objevit na obou pólech tabulky, a lze z nich vyčíst i mnohé další zajímavosti. Například proč se Richardu Teichmanovi přezdívalo Richard Pátý, jak na oněch turnajích (ne)uspěli další čeští zástupci nebo jak neslavně dopadl při své mezinárodní premiéře tehdy devatenáctiletý Richard Réti. Ten na turnaji ve Vídni 1908 skončil beznadějně poslední, když z devatenácti partií ani jednou nevyhrál a dosáhl pouhých tří remíz, jednu však uhrál se spoluvítězem turnaje Durasem.
     Oldřich Duras se na zmíněných turnajích zaskvěl nejen umístěním na nejvyšších příčkách, ale i vynikajícími partiemi, které jsou dodnes ozdobou šachových učebnic. Na to mohl žehrat zejména jeho rival Spielmann, jenž se stal hned dvakrát (jistě nechtěně) spolutvůrcem partií, za něž Duras obdržel cenu za krásu. Většina čtenářů tyto partie pravděpodobně zná, přesto připomenu alespoň jejich závěr.
Postavení prvního diagramu vzniklo v partii Duras – Spielmann (Vídeň 1907) po 18. tahu černého. Následovala kombinace: 19. Jxb7! Vxd1+ 20.Vxd1 Sxc3 21.J7c5 Jb4 22.g5! De5 23.Jxa5! h5 24.bxc3 Dxc3+ 25.Kb1 Dxc5 26.Vd8+! a černý se vzdal (vykřičníky opisuji z Prokopovy monografie Duras vítězí, vyd. Praha 1944, bez ohledu na to, že později byly nalezeny i jiné cesty k výhře).
Druhý diagram zachycuje postavení po 44. tahu černého v partii Duras – Spielmann (Piešťany 1912), kterou Duras rozhodl krásným tahem 45.Dg3!! Dáma přerušila vazbu věže a po 45… Dxh6+ 46.Dh3 Dd6 47.Kh1 Kg8 48.Vxe8+ Kf7 49.Vh8 se černý vzdal.
Oldřich Duras je znám nejen jako skvělý turnajový hráč, ale též jako znamenitý skladatel šachových studií a úloh. Fascinován rokem 1912 jsem zapátral, jestli nějakou zajímavou nesložil právě před sto lety, mohla by být stylovým doplňkem k partii se Spielmannem z Piešťan. Ve zmíněné Prokopově monografii jsem skutečně objevil následující trojtažku (diagram č.3), která vyšla ve Zlaté Praze dne 6. prosince 1912. Zkuste ji sami vyřešit, ale upozorňuji, že to není vůbec jednoduché. Napovím jenom, že existuje pozoruhodná analogie s oceněnou partií – v tom, jakým způsobem mistr Duras zachází se svou nejsilnější figurou. (Řešení uvedu zhruba za týden v diskusi pod článkem. Dovoluji si tipnout, že vyřešit tuto úlohu bez pomoci počítače nebude snadné ani pro renomované šachisty.)
Úplně za závěr bych měl napsat, proč jsem tyto historické souvislosti vytrhl z kontextu a nepočkal s nimi na článek o jízdě šachového vlaku, který jsem přislíbil v úvodním odstavci. Bylo to jakési nutkání, které mě přimělo, abych se podíval, jestli se před sto lety, v onom už vícekrát zmíněném roce 1912, neudálo ještě něco šachově významného. Mrkni se do knížek, nebudeš litovat, pokračovalo vábení, jemuž jsem neodolal.
Zalistoval jsem v první knížce, která mi padla do ruky … a narazil na skvostnou miniaturku Eduard Lasker – Thomas, Londýn 1912. Asi ji všichni znáte, bílý obětí dámy na h7 vylákal černého krále na procházku, která skončila až na první řadě a ukončil ji odtažný mat tahem bílého krále. Pro připomenutí: 1.d4 e6 2.Jf3 f5 3.Jc3 Jf6 4.Sg5 Se7 5.Sxf6 Sxf6 6.e4 fxe4 7.Jxe4 b6 8.Je5 0-0 9.Sd3 Sb7 10.Dh5 De7 (viz diagram č.4) 11.Dxh7+! Kxh7 12.Jxf6+ Kh6 13.Jeg4+ Kg5 14.h4+ Kf4 15.g3+ Kf3 16.Se2+ Kg2 17.Vh2+ Kg1 18.Kd2 mat. (nevšední mat je zachycen na posledním diagramu). Trocha pátrání na internetu vedla k zjištění takřka neuvěřitelnému: Podle www.sachykunovice.cz, kde je přetištěn článek z časopisu Šachmaty Riga 5/1976, šlo o volnou partii, která se hrála v londýnském klubu a podle slov samotného Eduarda Laskera to byla první partie, kterou v Londýně sehrál v den jeho příjezdu do Anglie. A teď pozor – partie se hrála dne 29. října 1912! Toto datum bylo uvedeno na partiáři, z něhož je zároveň jasné, že závěrečný tah bílého byl skutečně Kd2, nikoli velká rocháda, která je uvedena v některých knížkách. Právě dnes, v den otištění tohoto článku, je tomu na den přesně 100 let.
Rozumíte tomu? Kdo zařídil, že ono vnuknutí přišlo zrovna dnes? Proč ne o den či týden později? Zdánlivě by to mohlo být jedno, ale o pointu článku bych nenávratně přišel. Jsou prostě věci mezi šachovým nebem a zemí, kterým nám, obyčejným smrtelníkům, není souzeno porozumět.
Minule jsem psal o šachové bohyni Caisse. Že by přece jen existovala?
Říj 29, 2012Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
29 října, 2012
1. stránka z celkem 212»
Další články autora
[custom_widget_pro_zobrazeni_blogu]
Nejnovější příspěvky
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025
    Světová jednička přijíždí do Prahy
  • ČEZ CHESS TROPHY 2024
    Izrael poráží české velmistry
  • Palba ostrými černými
  • Výstava a obrazová monografie století
  • První číslo roku
Nejnovější komentáře
    FIDE - Mezinárodní šachová federace sdružující šachysty z celého světa. www.fide.com
    ECU - Evropská šachová unie sdružuje evropské šachové federace. www.europechess.org
    Šachový svaz ČR - sdružuje šachysty v české republice. www.nss.cz
    Pražská šachová společnost, z.s. Email: prazska.sachova@gmail.com IČO: 26669897 Sídlo: Na zájezdu 1940/6
    2025 © Praguechess
    Truemag theme by StrictThemes