Blog Luďka Sedláka

Pod pojmem životní partie si většina šachistů představí skvělou partii plnou nevšedních kombinačních obratů, pochopitelně vítěznou, která byla publikována v časopisech a obdivována šachovou veřejností. Prostě takovou, o jaké se říká, že oblétla šachový svět. Moje životní partie šachový svět neoblétla, neobsahuje žádnou zázračnou kombinaci a dokonce ani její výsledek není důležitý – zůstala by mou životní partií i tehdy, kdybych ji prohrál.

Publikována byla jen jednou – v časopise Šachinfo v roce 2010. Jeho vydavatel Břetislav Modr (? 2014) jí tehdy věnoval plných šest stran, více, než partiím špičkových velmistrů. V komentáři napsal, že „není nějakým vyprávěním o věcech minulých, ta partie je život sám.“ Ne náhodou se k ní vracím právě teď, v době 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Zvu vás, milí čtenáři, do doby dávno minulé, kterou mnozí z vás znáte jen z vyprávění. Píše se rok 1968…

Korespondenční partie z let 1968 – 1969

V roce 1968 mi bylo 14 let. V létě jsme byli s rodinou poprvé v zahraničí, trabantem v Bulharsku. Vraceli jsme se v polovině srpna a já se už nemohl dočkat, až budeme doma. Ne že by se mi u moře nelíbilo, ale před prázdninami jsem se přihlásil do korespondenčního šachového turnaje o třetí výkonnostní třídu.

Turnaj vypsala redakce Zemědělských novin a začínal krátce před naším návratem. V poštovní schránce jsem už měl první tahy svých soupeřů, a kdo jednou propadl kouzlu šachové hry, pochopí, že mě to tenkrát vzrušovalo snad víc než fotografie první československé miss Dagmar Silvínové, pečlivě vystřižená z titulní stránky časopisu Stadion, a jen o chlup méně než vyspělé spolužačky ve vypasovaných tričkách a tehdy módních minisukních. Že se na našich hranicích šikují vojska bratrských armád Varšavské smlouvy, o tom jsem pochopitelně neměl ani tušení. Jejich vpád na naše území krátce po zahájení turnaje byl šokem a promítl se i do mé šachové korespondence. Věty ze zežloutlých korespondenčních lístků, které se spolu s dalšími dokumenty jako zázrakem dochovaly, jsou autentickou vzpomínkou 14letého kluka na okupaci a na osmašedesátý rok. Už jsem měl dost rozumu na to, aby se mě národní poroba hluboce dotkla – proto bych správně měl dodat, jak moc mě ta doba poznamenala a jak dodnes na ni s nenávistí vzpomínám. Kajícně přiznávám, že tomu tak docela nebylo. Stával jsem sice jako vyslanec rodiny ve frontě na cukr a mouku, nadával na „Rusáky“, ještě nedávno naše milované bratry a osvoboditele, zatínal pěsti a zpíval s ostatními „Běž domů Ivane“, taky přikyvoval řečem dospělých „Tohle jste se jistě ve škole o Rudé armádě neučili“, přesto mezi vzpomínkami kupodivu převažují ty příjemné. Na poslední ročník roztocké devítiletky, na zlaté medaile Věry Čáslavské z olympiády v Mexiku, na euforii ze slavných hokejových vítězství na MS ve Stockholmu a hlavně na nenávratně ztracené časy končícího dětství a začínající puberty. Ach jo…

Poznámky k následující partii jsou pro šachistu poněkud netypické. Místo variant, kombinací a hodnocení pozice obsahují citace z korespondenčních lístků, jimiž jsme tenkrát s oblibou doprovázeli své tahy. Jejich přesné znění náleží mému soupeři, své půlstoletí staré odpovědi mohu dnes pochopitelně jen odhadovat. Samotná partie je vlastně docela tuctová, ani není nutné ji přehrávat. Přesto věřím, že 50 let staré „poznámky“ zaujmou i toho, pro nějž je šachová notace španělskou vesnicí, nebo se dokonce o šachy vůbec nezajímá. Komentář mého soupeře je zcela autentický, bez jakýchkoli úprav. Pouze v místech, která by se dnešnímu čtenáři mohla zdát nesrozumitelná, v závorce kurzívou vysvětluji, o čem je řeč.

Petr Brodský – Luděk Sedlák (korespondenční partie z let 1968-69)

První mé kroky po návratu z Bulharska vedly k poštovní schránce. Se zatajeným dechem jsem vytáhl korespondenční lístek s datem 13.8.1968. Měl zkomolené jméno v adrese (Luděk Sedláček) a stručný text: Vážený příteli, zahajuji naši partii tahem 1. e2-e4. Přeji Vám hodně úspěchů v soutěži. S pozdravem Brodský

Svou odpověď jsem napsal okamžitě. Na Váš tah odpovídám 1. … e7-e5. Také Vám přeji hodně úspěchů a klidně mi můžete tykat. Je mi totiž 14 let a půjdu do deváté třídy ZDŠ. Doufám, že Vám i přesto budu dobrým soupeřem. S pozdravem Luděk Sedlák. P.S. Mé jméno je Sedlák, nikoli Sedláček.

17.8.: 2. Jb1-c3. Ahoj Luďku, díky za lístek. O to, jestli Ti budu dobrým soupeřem nemusíš mít obavy. Raději mi v příští korespondenci tykej. Je mi totiž 15 let, právě jsem skončil devítku. Vedeš si časovou tabulku? Piš! Ahoj Petr. P.S. Bydlím v Chuchelně, nikoli Chuchelné.

Svůj další tah 2. … Jg8-f6 jsem odeslal den po osudném datu, jednadvacátém srpnu 1968. Jak jsem si tehdy ulevil na adresu nenáviděných okupantů, si už nevzpomínám. V každém případě se od toho odvíjela další korespondence, z níž budu dále citovat mého soupeře a kamaráda Petra. Leckde by se daly i po 50 letech aspoň přibližně rekonstruovat mé odpovědi – ty však ponechám představivosti čtenáře.

28.8.: 3. f2-f4. Luďku, jak Ti je? Já jsem zdrcen. Nejsem pesimista, ale tohle je asi konec. Je to prostě strašné. Jak mohli tohle udělat? Napiš, co si o tom myslíš? Ahoj Petr

4.9.: 3. …d7-d5 4. f4xe5 Jf6xe4 5.Jg1-f3 (návrh). Ahoj Luďku, díky za lístek. Už mám ve škole spoustu práce, docela nemám na černé myšlenky čas. Chodím na SVVŠ (my už jsme vlastně gymnasium, budeme chodit 4 roky), na humanitní větev. Zrovna jsem se strašně učil fráninu. Ahoj Petr

12.9.: 5. … Sf8-e7 6. d2-d3. Ahoj Luďku! My (teda SVVŠ) teďka chodíme na brambory, i když se to v historii týhle školy stalo poprvé. Jistě víš proč. Zejtra máme 2 hodiny latiny, 2 dějáku (matikář a chemikářka jsou s II. ročníkem na bramborách) a fráninu. Nemusel jsem se učit, byl jsem venku a teď mám fofr. Ahoj Petr

19.9.: 6. … Je4xc3 7. b2xc3 Sc8-g4 8. Sf1-e2. Ahoj Luďku, jak je to s tím Novákem? Tam musí mít nějakého zlého ducha, který mu krade mou korespondenci. Vůbec ode mne ještě nic nedostal a psal jsem mu už 3x. Naposled dneska, doporučeně. Už mě to s ním neba. Jsem zvědav, jak to stihnem. Napiš mi o něm něco. Na brambory opravdu chodíme celý týden. Ještě jsme se moc nerozběhli, hlavně z češtiny. Jinak se už ale zkouší, i když ne tak přísně, jak je zvykem. Ahoj Petr

27.9.: 8. … Jb6-c6 9. Sc1-f4. Ahoj Luďku! Neprohráváš náhodou s Trčkou? Já jsem to s ním dost zvoral. Hrálo se 1.e4 e6 2.d4 d5 3.e5? (hrál jsem bílými místo Jc3) c5 4.Jf3 cxd4 5.Jxd4 Jc6 6.Sf4. Co bys mi radil? Asi to co nejdřív vzdám. Ahoj Petr

7.10.: 9. … 0-0 10. 0-0. Dneska mě určitě vytasí z ruštiny. Bude to mrskačka, ale drž mi palce. Petr

14.10. 10. … f7-f6 11. d3-d4. Doufám, že jsi z té písemky nedostal za pět ani za štyry. U nás se zas chodí sbírat boule (brambory), ale já jsem nucen být doma, protože jsem si zvrt kotník. V šachovým klubu. Těsně před matem.

23.10.: 11. … Sg4xf3 12. Se2xf3. S tím zpožděním to raději moc nepřeháněj, s Guatemalou jsme prohráli, tak co. Rezkovou šikmovokej neukázal a Němeček dělal frajera, dvojka se nedostala do finále a tak jen Věrka snad nezklame. Když pudeš v jednu ráno spát, od 5 do 7 můžeš lístky napsat. Úplně kliďánko – levou rukou. Copá to na tebe! U nás jsme měli šachový kroužek, vloni v devítce. Jeden kluk to poprvé viděl a už to uměl. Zažral se do nich a přihlásil se do turnaje. No a závist hory láme. Ahoj Starosta (tak mi říkaj ve škole)

(Dodatečná poznámka L.S. z roku 2018: Řeč byla o olympijských hrách v Mexiku. „S Guatemalou jsme prohráli“ – ostudná porážka fotbalistů, kteří obhajovali stříbrné medaile z předchozí olympiády v Tokiu. Zde byli nečekaně vyřazeni už v základní skupině. „Rezkovou šikmovokej neukázal“ – šlo o překvapivou olympijskou vítězku ve skoku vysokém Milenu Rezkovou, jejíž vítězný skok v televizi neukázali, přednost dostaly jiné disciplíny. Za rasovou zabarvenou připomínku, kritizující japonského režiséra přenosu, se omlouvám, předpokládám ale, že tento 50 let starý prohřešek už je promlčen. „Němeček dělal frajera“ – týká se nečekané porážky boxera Němečka, olympijského vítěze z Říma 1960 a mistra Evropy 1967. „Dvojka se nedostala do finále“ – jde o veslování. „Jen Věrka snad nezklame“ – v tomto odhadu se Petr nemýlil, v dalších dnech získala Věra Čáslavská v Mexiku čtyři zlaté.)

4.11.: 12. … f6xe5 13. Sf4xe5, navrhuji 13. … Jc6xe5 14. d4xe5. Mě zase mrzí, že se na olympiádu nedostali košíkáři a že tenis coby olympijský sport už neexistuje. Naši basketbalisti by se určitě uplatnili, byli by nejmíň 4. Taky jsem jednou zaspal. Skok vysoký, finále muži. Do školy to mám o něco dále než ty. Když jdu pěšky ostrým tempem, ale opravdu ostrým – 35 minut. Ale teď jezdím autobusem a ve škole se učím (Rozuměj, píšu úkoly. Ty já dělám zásadně ve škole). Nemáš nějaký recept, jak urychlit čas? My jsme v 1. ročníku a všichni profesoři na nás seděj. V pátek mě vytasil z latiny a dostal jsem to za 2. Je to dobrý, ale v III.A nebo v II.B by dostal za 3x horší výkon jedna. Ahoj Petr

8.11.: 14. … Se7-c5+ 15. Kg1-h1 c7-c6 16. c3-c4. Jo! Trčkoj sem to už vzdal. To nemělo cenu. Mám zas o něco víc času na učení. Už nás pomalu přestávaj šetřit. Valenta tuhle zkoušel z matiky – geometrický místa bodů. Prima bilance – 2x za 5, 2x za 4. Neska jsem letěl z geologie. Na krystalický soustavy – kosočtverečná, jednoklonná atd. i s příslušenstvím (krystalografický žahy, to jsme v dévě neměli, a tisíc jiných blbostí. 1 a ?, to myslím není tak špatný? Kuci rozsekali zrcadlo. Nebylo tam ani měsíc. Tomu říkám ležérnost. Předtím si ho nikdo z kluků nevšim, jináč by ho už pohřbil. Taky se už rozběhly čtvrtletní písemky kvůli tý konferenci. Kedr (profesor Kvante) tvrdil, že příští štvrtek budem psát písemku z frániny, i když bude fyzika, že z fyziky žádná písemná práce neexistuje. Řekni mu něco! Čau. Petr

14.11.: 16. … d5xc4 17. Dd1-e2. Z matiky jsme už písemku psali. Príma 4 příkládky, hledali jsme D a n dvou čísel, jeden příkládek na relaci (to jste ještě neměli). Pak se počítaly úhly v trojúhelníku na hodinách (body 10 a půl druhý) a důkaz de Morganova pravidla pomocí obrazců. Ani se neptej, co to je, na gymplu toho budeš plnej (je to ale jednoduchý). Udělal jsem 3 ? a tak by to mohla být 1 ?. (3 na beton, horší ne). V pátek (není to už dneska?) píšeme latinu. Modli se za mě. Čau.

29.11.: 17. … Dd8-d4 18. c2-c3, 13.12.: 18. … Dd4-d3 19. Va1-c1, 28.12.: 19. … Sc5-e3 20. De2xd3. Šťastný Nový roku Ti přeju (ne, že ne). Ahoj Petr

10.1.: 20. … c4xd3 21. Vc1-e1. Promiň, že píšu na pohlednici, ale koresponďáky došly. Jaks vpad do N.R.? Já dostal předevčírem 1 z opáčka z literky. To byl šok! V celý třídě jsou jen asi 4, jinak všechno většinou pod 3 (2x za 5). Příští týden ve středu fránina, ve čtvrtek matika, samý zkoušení a vopakování, a co nejdřív písemka z latiny. Máš už nějaký bod? Já jsem porazil Nováka. Měj se fajn, čau.

21.1.: 21. … Se3-g5 22. e5-e6. Ahoj Luďku. Já se teď věnuji politice víc než škole, hrozí mi jen „ruský jazyk“. Včera jsme se vůbec neučili, jak vy? Skončil jsem již polovinu partií. S Novákem: 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Jc3 Jf6 4.Sc4 Sc5 5.0-0 0-0 6.Jg5 d6 7.a3 Sg4 8.De1 Jd4 9.Sd3 Jh5 10.b4 Dxg5 11.bxc5 Jf3+ 12.Kh1 Jxe1 13.Vxe1 Jf4 a bílý, tedy Novák, se vzdal. Pak sem prohrál s Trčkou a Šauer dělal zmatky s lístkama (jako Igor, nevíš, co s ním je?) a tak jsem se mu na to vyflák. Ahoj

(Dodatečná poznámka pro ty, kteří tu dobu nepamatují: První věty tohoto lístku se týkají studenta Jana Palacha, který se 16.1.1969 upálil, aby vyburcoval národ, smiřující se se sovětskou okupací, a tři dny poté zemřel ve vinohradské Fakultní nemocnici. Palachovu pohřbu (25.1.), který se stal celonárodním protestem, jsou věnována Petrova slova na dalším korespondenčním lístku z 29.1.)

29.1.: 22. … d3-d2 23. Ve1-d1. Čau Luďku! Píšeš, že jste nic moc nepodnikali. Kdybyste byli studenti, tak jste si nějakou plenárku určitě vyboxovali. Od nás jsme taky poslali delegaci do Prahy a v pátek bylo dvouhodinové pietní shromáždění. Teď už máme po konferenci a tak jsem trochu vypnul (nedopadl jsem nedobře, bez trojky) a neučim se a nemám co dělat. Ahoj Petr

6.2.: 23. … Va8-d8 24. Sf3-e2. Čau Luďku! Igor mi nepsal, už je to aspoň stopadesát let. Píšeš, že máš jen tři dvojky. No to je výbo. Gratuluji! Kam chceš jít? Jestli na gympl, a jestli tam má tu úroveň jako u nás, tak Tě tam je škoda. Čau. Petr

14.2.: 24. … Vd8-d6 25. Se2-c4. Čau Luďku! Igor mi asi milion let nepsal, udělám to jako ty. Kolik máš bodů a s kým? Já jsem tedy dopadl jak sedláci u Chlumce. Momentálně mám bod a hraju ještě dvě partie. S tebou a s Igorem. Čau Petr

24.2.: 25. … Vf8xf1+ 26. Vd1xf1 Sg5-e7 27. Vf1-d1. Čau Luďku. Jestli Šauera porazíš, pošli mi zápis partie. Děsně Ti s nim fandím. A až vyhraješ, pošlu Ti nanuka. Zrovna teď posílám zápis s Igorem. Ve fránině mám zaručenou tasku, zdrhnul jsem z konverzace, těšim se.

6.3.: 27. … b7-b5 28. Sc4-b3. Čau Luďku! Děják u nás máme pro to, aby se mohla jedna půlka třídy bavit a druhá psát úkoly. Mě to ale mrzí, páč mám děják rád a prof. Hlava – mňam. To bys čubrněl. Čau.

28.4.: 28. … c6-c5. Bílý se vzdal. Ahoj Luďku! Ten Tvůj první lístek jsem opravdu nedostal. Ale pak asi přišly pololetky (myslím si, že jsi ho posílal před 14. březnem), jel jsem na hory a všechno se strašně zkomplikovalo. Nechal jsem si trochu zamotat hlavu a teďka „letím“. V pololetí jsem měl druhej nejlepší průměr ve třídě a teď mě klasifikovali za nezpůsobilého. O druhým lístku vím, ale sotva stihnu (teda, já to nestihnu) cajky pro školu (aspoň trochu) a na šachy ani na nic jinýho nemám čas. Píšeš, že by ti jednička bodla. Máš ji mít. Stejně bych už nic pořádného neuhrál. Pro pořadatele Ti pošlu speciál lístek. Nemusí všechno vědět. Až to všechno dohraješ, napiš mi, jak jsi dopadl, ano? Loučím se s Tebou, přeju Ti moc úspěchů a ahoj! Petr

V době partie mi bylo 14, Petrovi 15. Teď je mi 64, mému někdejšímu soupeři 65 let. Krátce po skončení turnaje jsme si ještě asi tak dvakrát napsali, nikdy jsme se osobně nesetkali.

Zápis partie věnuji svému dávnému neznámému kamarádovi Petru Brodskému. Třeba se ještě někdy „naživo“ potkáme.

Dobové střípky (Co v poznámkách nebylo)

Šauera jsem nakonec skutečně porazil, byla to vydařená partie, kterou redaktor Jindřich Kubánek (nejen redaktor, ale i známý pražský šachista, jehož životní partií bylo vítězství nad slavným Keresem na turnaji v Praze v roce 1943) dokonce uveřejnil s mými poznámkami v Zemědělských novinách. V turnaji jsem skončil druhý ziskem 5 bodů ze 6 partií a vybojoval III. korespondenční výkonnostní třídu. Stejný počet bodů získal vítěz turnaje Trčka, s nímž jsem po hrubici dokázal prohrát v 10 tazích.

Byla to doba, kdy šachu ještě nevládly počítače a pokud vím, vlastnil jsem tehdy pouhé dvě šachové knížky – jednou z nich byl slavný Zmatlíkův „Šachista začátečník“, druhou turnajová kniha „Pásmový turnaj 1954“. Tu jsem měl obzvláště rád, protože turnaj vyhrál můj tehdejší idol Luděk Pachman. Soudě podle výsledků partií, většina soupeřů na tom byla (co se literatury týče) ještě hůř. Šachová literatura byla poměrně vzácná, v zahájení udávala tón Pachmanova Teorie moderního šachu. Korespondenční turnaje se těšily velké oblibě, jak mezi silnými hráči, tak mezi amatéry. Pro zajímavost: známka na pohled stála 30 haléřů, korespondenční lístek zvaný koresponďák 35 haléřů a speciální šachové lístky se mohly frankovat 20haléřovými známkami. Někdy se místo toho stříhaly čtvrtky, vyšlo to levněji.

V tisku se objevila první partie sovětského a amerického počítače. Ten sovětský – jak jinak – vyhrál, jinak by se to nemohlo objevit v našich novinách. Šachoví odborníci odhadli úroveň hry vítězného počítače na slušnou druhou třídu.

O mých soupeřích po 50 letech

Abych příběh historické partie dotáhl do konce, pokusil jsem se spojit se svými bývalými soupeři.

K dávnému kamarádovi Petru Brodskému se můj dopis skutečně dostal, vyměnili jsme si několik mailů a slíbili setkání, k němu však dosud nedošlo.

Velké překvapení mě čekalo, když se krátce po prvním publikování partie telefonicky ozval další z aktérů příběhu (byť v něm hrál jenom „vedlejší roli“) – František Šauer, skutečným jménem František Šaur. Ten v době korespondenčního turnaje sloužil základní vojenskou službu v Plzni a své jméno si pro korespondenční turnaj pozměnil, prý aby si neudělal ostudu. Od té doby jsme v kontaktu a několikrát jsme se střetli v pražských turnajích.

Pokus o spojení s ostatními soupeři bohužel selhal. Z Horní Cerekve, kde bydlel Rudolf Novák (ten, co měl „zlého ducha, který kradl Petrovu korespondenci“) se můj dopis vrátil s dovětkem „adresát neznámý“, dopis do Svitav panu Vladimíru Trčkovi (v době turnaje mu bylo 40 let) zůstal zcela bez odezvy.

Pan Josef Zima z Holic v Čechách si už můj dopis přečíst nemohl. Místo něj odpověděla jeho paní, jejíž moc pěkný mail si zde dovolím ocitovat: „Vážený šachový příteli, musím Vám s politováním napsat, že můj manžel Josef zemřel 29. 9. 2003 v 65 letech. Hrál šachy snad celý život a učil také děti v kroužku ve škole. Také jsme v Praze navštívili pana redaktora Kubánka, manžel s ním měl velice dobré vztahy. Díky šachu jsme věděli už v květnu 1968, že se něco chystá za hranicemi, to mu psal šachový přítel až z Argentiny, a my tady nic nevěděli. Mám doma schované spousty pohledů, protože hrál šach i mezinárodně, ale to už je jen vzpomínka. S přátelským pozdravem Eliška Zimová“.

Jako poslední se mi vrátil dopis z Prahy 5-Košířů. Byl otevřený a zase zalepený a na obálce bylo připsáno: „Adresát zemřel v roce 2001“. Igor Kárník (tolikrát zmíněný na Petrových lístcích) byl stejný ročník jako já, v době konání turnaje chodil do deváté třídy. I takový je život…

      Dnešní blog věnuji velmistru Lubomíru Kaválkovi, jednomu z českých šachových mušketýrů, který před několika dny oslavil 73. narozeniny.

Dvě vzpomínky z dětství

Jméno Luboše Kaválka jsem poprvé zaregistroval už jako malý kluk, krátce poté, co se stal v roce 1962 ve svých 19 letech poprvé mistrem republiky. A když jsem si o několik let později z knížky Černobílé otazníky od Inny Veselé přehrál slavnou Kaválkovu partii s Gufeldem, ve které nejprve obětoval figuru a poté ještě dvě kvality, aby soupeře smetla lavina spojených pěšců, rázem se stal mým šachovým idolem (partii přiblíží příloha č. 1 a diagram D1, který si můžete rozkliknout pod článkem). Není smyslem tohoto blogu popisovat dlouhou a mimořádně úspěšnou Kaválkovu šachovou dráhu, během níž jako reprezentant Československa a později Spojených Států patřil řadu let mezi desítku nejlepších šachistů světa – snad se čtenáři spokojí s konstatováním, že jde o představitele silné generace, která v 60. a 70. letech minulého století narušila neotřesitelné postavení velmistrů Pachmana a Filipa a dlouhá léta pak spolu s nimi držela prapor československého šachu mezi světovou elitou.

 Mé šachové dětství ovlivnily dvě knížky. První byl nezapomenutelný Zmatlíkův Šachista začátečník, ta druhá se jmenovala Nad šachovnicemi celého světa a napsal ji Vítězslav Houška podle vyprávění další šachové legendy Karla Opočenského. Doslova jsem hltal jeho vyprávění a nezapomenutelné historky z kouzelného světa 64 políček a 32 šachových figurek a představoval si, jak i já někdy zvítězím v šachovém turnaji a sehraji svou nesmrtelnou partii.

Tyto dvě vzpomínky z dětství spolu zdánlivě nijak nesouvisejí. Nadpis dnešního blogu však tvrdí, že v šachu všechno souvisí se vším, pojďme se tedy na ty souvislosti podívat.

Studie z Kaválkova sloupku v Huffington Post

Na stránkách Pražské šachové společnosti je odkaz na Kaválkovy šachové sloupky v internetovém týdeníku The Huffington Post. Zaujal mne sloupek ze dne 2. července 2016. Je věnován především Magnusi Carlsenovi a jeho šancím na obhájení titulu mistra světa, důvod napsání tohoto blogu je ale jiný. Je jím závěrečná pasáž, v níž Lubomír Kaválek upozorňuje na novou knihu španělského autora – Antonio Gude: Fundamental Checkmates. Z ní vybral jako ukázku půvabnou studii ruského skladatele Alexandra Kakovina z roku 1936 (Ke3, Vc1, Je2, pf2, f3 – Ke5, Ve6, Sg6, pc7, d6, e4, f6, bílý vyhraje – viz diagram D2, s malou chybkou ve jméně autora, kde bylo nesprávně uvedeno Kakovkin). Chcete-li se pokusit o její řešení, postavte si pozici podle diagramu, dřív než se pustíte do dalšího čtení. Stojí to rozhodně za to a podaří-li se vám studii vyřešit, efektní kombinace i závěrečná pozice vás dokonale odmění za vaši námahu.

———–

Vyřešili jste? Pokud ne, pokochejte se s námi: 1.f4+ Kd5 (Kf5 2.Jd4+ Kg4 3.Jxe6+) 2.f5! Sxf5 3.Jf4+ Ke5 4.Vd1 (hrozí mat na d5) c6 5.Vd5+! cxd5 6.Jd3+! exd3 7.f4 mat. Bílému zbyl poslední pěšec, který však dokázal zmatit černého krále obklopeného vlastními figurami. Nádhera a šachová pohádka – co říkáte? Závěrečná pozice je na diagramu D3.

Předchůdce studie: partie Opočenský – Hromádka

Nemohl jsem se ubránit dojmu, že už jsem někde tuto kombinaci viděl, nebo že mi alespoň něco připomíná. Zalistoval jsem ve zmíněné knížce Nad šachovnicemi celého světa a po chvíli pátrání se ukázalo, že paměť mne nezklamala. Na straně 87 vzpomíná Karel Opočenský na vánoční turnaj v Košicích v roce 1931. „Šachový klub Charousek v Košicích si uspořádal o vánocích pěkný mezinárodní turnaj, na který jsem byl také pozván. … Maďarský mistr a olympionik Lajos Steiner byl třetí, slovenský přeborník Fazekaš druhý a já první. Což mne netěšilo ani tak, jako to, že se mi povedl náramný enšpíglovský kousek v partii s Hromádkou. Trochu jsem si zakombinoval a ve 24. tahu jsem mu ohlásil mat třetím tahem. Hromádka na to nic neřekl, jen si podepřel bradu oběma rukama a na čtvrt hodiny se zamyslel. Pak si neochvějně zdvojil věž na sloupci f, a aniž zvedl oči od šachovnice, pronesl mrazivě: „To si teda nechám ukázat!“ Napřed jsem zobětoval věž, potom koně a nakonec jsem posunul pěšáka, který dal soupeřovu králi svrchu ohlášený mat. Hromádka nebyl sice potěšen takovým matem, ale uznale si hvízdl: Tenhle mat se vám povedl. Je krásný, čistý, jako z alabastru…“ Jako kdybychom popisovali závěr Kakovinovy studie. Že by se Karel Opočenský nechal studií inspirovat? To těžko – stačí se podívat na datum otištění. Studie byla publikována v roce 1936, pět let po sehrání partie Opočenský – Hromádka, takže je nad slunce jasné, kdo „opisoval“.

V současné době partiových databází není problém partii vyhledat a přesvědčit se, jak věrně Opočenský popsal její závěr. Celou partii najdete v příloze č. 2, pozici po 23. tahu černého na diagramu D4. V pozici diagramu bílý nejprve tahem 24.g4 vzal černému králi pole f5 a pohrozil matem (hrozba 24.Vxd5+ cxd5 25.Ve6 mat). Černý pokryl pole e6 věží 24…Ve8, načež již následovala výše popsaná kombinace. Poslední tři tahy 25.Vxd5+! cxd5 26.Jd3+! exd3 27.f4 mat porovnejte se závěrečnými třemi tahy v řešení Kakovinovy studie. Shoda je takřka absolutní!

Tajemství partie, která obletěla svět

Není divu, že krásná závěrečná kombinace z partie Opočenský – Hromádka doslova obletěla šachový svět. Nejen že byla námětem zmíněné Kakovinovy studie, ale stala se ozdobou šachových učebnic, její skvělý závěr ne náhodou zařadil i Luděk Pachman do 2. dílu své Taktiky moderního šachu (chcete-li se přesvědčit, nalistujte si stranu 49, je to diagram 160).

Na dvě zajímavosti upozornil v roce 2004 na svých stránkách šachový historik Edward Winter, který partii objevil v knize „I. Chernev: Combinations The Heart of Chess (New York, 1960)“. V ní se autor dopustil politováníhodné chyby (chyby kupodivu poměrně časté, podívejte se např. na jeden z dřívějších blogů s názvem „Šachové mystifikace v přímém přenosu“), když zaměnil jména vítěze a poraženého. V Chernevově knize je totiž partie uvedena jako Hromádka – Opočenský, a k dovršení všeho Chernev Hromádku (jmenovitě) chválí za to, jak vyhrál partii v krásném problémovém stylu. V roce 1960 byl Karel Opočenský ještě šachově činný a Chernev měl patrně velké štěstí, že se „mistr Opo“ o tomto faux pas nedověděl – radost by mu to určitě neudělalo.

Druhou pozoruhodností, jíž si Chernev ve své knize nepovšiml, je fakt, že Opočenský svou efektní kombinaci zahájil ve skutečnosti chybou. Připravil si ji tahem 24.g4?, čímž sice zahrozil 25.Vxd5+! cxd5 26.Ve6 mat a po chybné obraně 24…Ve8? mu vše krásně vyšlo. Kdyby se ale černý proti této hrozbě bránil lépe 24…Vd7! (aby po 25.Vxd5+ dobral věží), mohl v partii ještě pokračovat. Přesto však pozice po 23. tahu černého v sobě skrývala nekrytelný čtyřtahový mat – stačilo, aby bílý přehodil tahy: 24.Vxd5+! cxd5 25.g4! a proti hrozbě 26.Jd3+! exd3 27.f4 mat není obrany, na což poprvé upozornil už komentář v lednovém čísle Československého šachu 1932.

Kruh se uzavírá

   Shrňme si tedy všechny souvislosti. V roce 2011 vyšla knížka „Karel Opočenský – první český šachový profesionál“. Jedním z čtveřice autorů byl velmistr Lubomír Kaválek. Tentýž Lubomír Kaválek otiskl ve svém sloupku v Huffington Post šachovou studii, která byla evidentně inspirována partií Opočenský – Hromádka, jež byla zmíněna v knize Nad šachovnicemi celého světa. Tu napsal (podle vyprávění Karla Opočenského) Vítězslav Houška, další ze spoluautorů knihy o Karlu Opočenském (zbývajícími autory byli GM Vlastimil Hort a Pavel Matocha). Soupeřem Karla Opočenského v oné partii byl Karel Hromádka, další pozoruhodná postava z historie českého šachu. Právě tuto partii (z tisíců, které sehrál) mistr Opo popsal a doprovodil příběhem. A abychom kruh souvislostí uzavřeli, v současné době Pražská šachová společnost chystá knížku o dalších slavných osobnostech českého šachu, mimo jiné i o Karlu Hromádkovi. Cesty šachové bohyně Caissy jsou někdy nevyzpytatelné…

Příloha č. 1: Gufeld – Kaválek (Vysokoškolské MS – Mariánské Lázně 1962): 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 Sc5 4.c3 f5 5.d4 fxe4 6.Jg5 Sb6 7.d5 e3!? 8.Je4 Dh4 9.Df3 Jf6 10.Jxf6+ gxf6 11.dxc6 exf2+ 12.Kd1 dxc6 13.Se2 Se6 14.Dh5+ Dxh5 15.Sxh5+ Ke7 16.b3 Sd5 17.Sa3+ Ke6 18.Sg4+ f5 19.Sh3 Vhg8 20.Jd2 Sxg2 21.Sxg2 Vxg2 22.Vf1 Vd8 23.Ke2 Vxd2+!! 24.Kxd2 e4 25.Sf8 f4 26.b4 Vg5! 27.Sc5 Vxc5!! 28.bxc5 Sxc5 (tuto nevšední pozici si prohlédněte na diagramu D1 – dvě věže jsou bezmocné proti střelci a spojeným pěšcům) 29.Vab1 Kf5 30.Vb4 f3 31.Vd4 Sxd4 32.cxd4 Kf4 33.Vxf2 e3+ 34.Ke1 exf2+ 35.Kxf2 a bílý překročil čas.

Příloha č. 2: Opočenský – Hromádka (Košice 1931): 1.d4 f5 2.e4 fxe4 3.Jc3 Jf6 4.Sg5 Jc6 5.Sb5 d5 6.Sxf6 exf6 7.Dh5+ g6 8.Dxd5 Sb4 9.Dc4 Sxc3+ 10.bxc3 Sd7 11.Je2 a6 12. Sxc6 Sxc6 13.De6+ De7 14.Dxe7+ Kxe7 15.Kd2 b5 16.h4 Kd6 17.Jf4 Vaf8 18.Ke3 Vf7 19.a4 Vhf8 20.d5 Sxd5 21.axb5 axb5 22.Vhd1 c6 23.Va6 Ke5 (viz diagram D4) 24.g4 Ve8 25.Vxd5+! cxd5 26.Jd3+! exd3 27.f4 mat.

     Úspěšný československý reprezentant a významný šachový publicista, šachový mistr Josef Maršálek slaví dne 17. března 2015 již 80. narozeniny. Měl jsem tu čest napsat o jubilantovi článek do Čs. šachu a provést s ním rozhovor pro Šachový týdeník a server Pražské šachové společnosti. Proč to připomínám: Když jsem Josefa Maršálka požádal, aby vybral k otištění několik ukázek ze své problémové tvorby, poslal mi mezi jinými tento pomocný mat 8. tahem (viz diagram v příloze pod článkem: Kh1, pg2 – Ka3, pb2, c4, d6, e2, e4, e5, g3; 2+8), otištěný v Šachovém umění č. 11/2012.

Než si přehrajete řešení, můžete se o ně pokusit sami. Zaprvé zjistíte, že to není tak jednoduché, a zadruhé, že jde o úlohu neobyčejně krásnou. (Pro ty z vás, kdo zrovna neholdujete této oblasti problémového šachu, jen připomenu, že v pomocném matu začíná černý a matí bílý). Rychle přijdete na to, že matícím kamenem musí být dáma proměněná z pěšce g2, odhadnout ale, na kterém políčku je nutno zabarikádovat černého krále, už není snadné. Zkusme například pole d4, e1, a2 nebo a1 – vždy se dopracujeme k matu nejdříve 9. tahem. Abych vás dlouho nenapínal: král zůstane na a3 a řešení úlohy je následující: 1.e1J! Kg1 2.Jf3 gxf3 3.c3 f4 4.c2 fxe5 5.c1S! exd6 6.b1V! d7 7.Vb3 d8D! 8.Sb2 Da5 mat. Čtyři pěšci se proměnili ve čtyři různé figury!

Tvrdím, že úloha je nejen krásná, ale dokonce kouzelná, a že si ji mistr Maršálek, možná aniž to sám tušil, s předstihem složil právě k svým 80. narozeninám. Berte to prosím jako jeden z nekonečně mnoha zázraků naší patronky, bohyně Caissy.

Proč je kouzelná?

Uznávám, že tvrzení v předchozím odstavci je dosti odvážné a některé čtenáře možná nepřesvědčím. Kdo má ale rád šachové tajemno a věří v Caissinu existenci, může společně se mnou popustit uzdu své fantazii a pustit se do rozboru této neobyčejné úlohy.

Přehráli jste si řešení se čtyřmi proměnami pěšců? Kdo jiný než Josef Maršálek by měl být autorem úlohy, v níž čtyři pěšci si nesou v torně maršálskou hůl?

Pěšci se postupně promění ve čtyři různé figury; můžeme si představit, že každá symbolizuje jedno dvacetiletí jubilantova života. Proč dvacetiletí? Jednak 4 x 20 = 80 a všimněte si také celkové síly těchto čtyř figur (D+V+S+J), která je rovna přesně 20 pěšcovým jednotkám (9+5+3+3).

Hned prvním tahem se jeden z pěšců proměnil v jezdce. Nemohlo to být jinak: koník byl první a nejoblíbenější figurkou, kterou kdy malý Pepa poznal – viz jeho vlastní slova v knize Gens una Sumus: „Já jako velmi malé dítě jsem vždy tatínka žádal, aby při partii rychle vyřadili koně. Ty jsem pak stavěl na stole do řady a hrál jsem si s nimi.“ Srovnejte s naší úlohou: i v ní byl koník ihned vyřazen.

Naopak poslední proměněnou figurou byla dáma. Věřte, nevěřte, v roce 2012 (ano, v témže roce, kdy byla složena tato úloha) vyšla Josefu Maršálkovi knížka „Dostaveníčko s dámou“, v níž demonstruje sílu této figury. I v naší úloze to byla dáma, která ukázala svou sílu a zmatila černého krále.

V počátečním postavení pomocného matu jsou kromě pěšců už jen bílý a černý král. Při troše obrazotvornosti si lze představit, že jeden z nich symbolizuje knížku „Šachovou partii rozhodují králové“, druhý „Královské procházky“ – dvě z nejvýznamnějších šachových publikací mistra Josefa Maršálka.

O pěšcích už byla řeč, zastavme se ale u jejich počtu. Je to jen náhoda, že je jich v zadání úlohy právě osm? Přesně tolik křížků má náš jubilant na svých bedrech.

Poslední indicie, svědčící o tom, že jde o úlohu složenou k 80. narozeninám, je skryta v samotném zadání. Jde o pomocný mat 8. tahem a platí zde totéž, co o počtu pěšců v této úloze.

Skrytý vzkaz bohyně Caissy

Mnohokrát už jsem na tomto blogu tvrdil, že Caissa existuje – a tuto úlohu považujte za jeden z dalších důkazů. Chce být tajemná, přesto čas od času zanechá u svých šachových kouzel skrytý podpis či jiný důkaz své existence. Zanechala nám jej i tentokrát? Říkám, že ano, a to v podobě výjimečného data otištění této úlohy. Počítejte se mnou: Pomocný mat byl uveřejněn v Šachovém umění v roce 2012, rovných 64 let po úlohové prvotině Josefa Maršálka, která vyšla ve Svobodném slově už v roce 1948, když bylo malému Pepovi pouhých 13 let. Symboliku čísla snad 64 nemusím žádnému šachistovi vysvětlovat.

Věřím, že se náš milý jubilant nebude zlobit, když v této slavnostní chvíli si dovolím v hlavičce úlohy připsat k jeho jménu Caissu coby spoluautorku, která pomohla vytvořit malý šachový zázrak. Tak totiž Caissa někdy obdarovává své vyvolené.

(věnováno Josefu Maršálkovi k jeho 80. narozeninám)

      Stal jsem se jedním ze zhruba dvacítky pražských šachistů, kteří se v pondělí 8. září 2014 vydali na Kampu, aby byli svědky pokřtění šachového stolku, který bude od tohoto dne trvale k dispozici všem milovníkům královské hry. Jistě se k vám již doneslo, že v minulých dnech byly šachové stolky instalovány hned v několika pražských parcích a náměstích a že šlo o další nápad pražského kavárníka Ondřeje Kobzy, stejného muže, který se před časem proslavil podobnou instalací pián. Slavnostní ráz této akci dodala Pražská šachová společnost, jmenovitě její předseda Pavel Matocha, a především velmistři David Navara a Martin Petr, kteří sehráli přátelský zápas v bleskové hře. Původně jsem si přijel udělat jen pár fotografií, o psaném příspěvku jsem vůbec neuvažoval. To jsem však ještě netušil, že i obyčejný křest šachového stolku může být nevšedním adrenalinovým zážitkem a že se sám stanu jeho aktérem.

    Nic tomu zprvu nenasvědčovalo. Do plánovaného začátku chybí pár minut a já marně bloudím Kampou a hledám stolek se šachovými figurkami. Ptám se kolemjdoucích i v několika restauracích, ale nikde nic nevědí. Nakonec mě zachraňuje sám jeden z protagonistů, velmistr Martin Petr. Jde sice opačným směrem, ale ubezpečil mě, že se akce opravdu koná, a dokonce mě i nasměroval na místo určení. Pod vysokým stromem v centru parku je už vše připraveno k šachové exhibici, na místě je většina aktérů na čele s Davidem Navarou. Jako poslední přichází s kelímkem pěnivého moku Martin Petr, poté následuje krátká slavnostní promluva a hra může začít. Velmistři sehrají čtyři bleskové partie, bude-li po nich nerozhodný stav 2:2, rozhodne armagedon. „No, pokud je tady někdo, kdo bude umět na ten armagedon nastavit hodiny,“ upozorňuje Pavel Matocha. „To myslím nebude třeba,“ skromně podotýká Martin Petr. V zápase nemá co ztratit, David Navara je velkým favoritem.

     Velmistři zasedají k první partii, ale na stolku jsou dvě šachovnice a Pavel Matocha usuzuje, že by bylo vhodné, aby si na té druhé zahrál někdo z publika. Prý by to bylo symbolické – šachy pod širým nebem mohou hrát jak velmistři, tak amatéři. Nikomu se moc nechce, ani já o konfrontaci s velmistry dvakrát nestojím. Nápadu se však chytá pan Veselský a ukazuje přímo na mne: „Pojďte si zahrát, vyzývám vás!“ Taková výzva se nedá odmítnout, takže stavíme figurky a zasedáme po bok GM Navary a GM Petra. Pavel Matocha vše fotí a já se nemohu ubránit úsměvu. Až si ty fotografie prohlédne kamarád Arna Traxler, budu mít zase na nějaký rok o publicitu postaráno. Vsadím se, že mezi známými začne prohlašovat, jak jsem křtil šachový stolek na Kampě, a přitom jsem do svého týmu přibral velmistry Petra a Navaru. (Kdo není v obraze a poslední věta je mu záhadou, toho odkazuji na můj předchozí blog.)

     Vracím se do reality, hra začíná. Hrajeme opatrně, přece jen křest je křest, dívá se na nás spousta lidí, nikdo nechceme prohrát – to jediné máme společné s partií na vedlejší šachovnici. Máme za sebou pár tahů a náš stolek začíná skrápět podzimní deštík, který posléze přechází v pořádný slejvák. Doufám, že diváci se upnou k partii velmistrů a tu naši přejdou bez povšimnutí. Nestalo se, ba právě naopak. Déšť buší do šachovnic i do našich hlav, v takovém prostředí David Navara určitě ještě nehrál. Nastává věc u bleskovek nevídaná: obě partie se na chvilku přerušují. Stolek je přenesen blíže ke kmeni stromu, účinek této operace je však minimální. Na šachovnicích se tvoří kaluže a v naší partii se dějí věci. Dávám šach věží na f2, soupeř ustupuje králem na g3 a bere si na tomto políčku vlastního pěšce. Na nemožňáky v této slavnostní chvíli nehrajeme, takže netradiční únik ze šachu za všeobecného veselí vracíme a bílý král ustupuje jinam. Zjišťuji, že to bylo z mé strany krajně netaktické, měl jsem raději hrát dál a jediným tahem bych získal hned dvě soupeřovy figurky: kromě onoho pěšáčka ještě nekrytého střelce na f5. Teď si ho ale bílý pokryl a kabaret pokračuje. Po chvíli stavím věž na b4 (aspoň se domnívám) a hlásím šach. Soupeř však kupodivu nehodlá králem ustupovat a chystá se zahrát jinou figurkou. „Šach!“, opakuji důrazně, ale pan Veselský krčí rameny a ukazuje na svého krále na f4 a na věž, která k mému údivu nestojí na b4, ale na b3. Toho sám využívá k odtažnému šachu a následně mi bere věž střelcem. Vida, vedle hrají velmistři, a publikum se baví naší partií. Naštěstí pro mě zbývá bílému posledních pár vteřin, takže to nehrotíme, rozumně usuzujeme, že toho divadýlka bylo už dost a dáváme partii za remízu. Mezitím David Navara podruhé udolal Martina Petra, který se těsně před pádem praporku vzdal. David upozorňuje, že to nebylo moc stylové: „Měl sis nechat vypršet čas!“ Konec partie bereme jako vysvobození, čas právě vypršel všem zúčastněným. Hrajeme bleskovky, takže bleskově skládáme figurky a bleskově prcháme před deštěm. „Dosud jsem nevěděl, co to jsou dešťové šachy,“ komentuje hromadný úprk David Navara, jenž je svým smyslem pro situační humor pověstný. O další partie velmistrů ale nepřijdeme, zápas se dohraje v restauraci.

    Restaurace s šachisty jaksi nepočítá, přesto nacházíme jeden volný stolek a během chvilky se kolem něj shlukují kibicové. Pavel Matocha rozbaluje šachovnici a David Navara se diví počmáraným políčkům e4 a d5. „To jsou podpisy – Hort a Timošenko,“ dovídá se. Předseda PŠS udílí pokyny a je evidentně ve svém živlu. Objednává si pití a instruuje servírku: „Co přinesete k tomuto stolu, pište na mě!“ Toho okamžitě využívá Martin Petr: „Kristýno, pojď si k nám sednout, co si dáš, půjde na Matochu.“ Figurky už jsou připraveny, stolek je obkroužen diváky, třetí partie může začít.

    Hraje se v uvolněné atmosféře, ale jakmile šachoví mágové zasednou k partii, nic si vzájemně nedarují. Diváci jsou ve svém živlu, baví se partiemi i hláškami, jimiž velmistři komentují své tahy. A když už jsem se v minulém odstavci rozepsal o své partii, bylo by krajně neuctivé, kdybych podrobně nepopsal aspoň jednu z těch velmistrovských. Zahraju si na pana Kalendovského a pokusím se zachytit průběh předposlední bleskovky. Abych byl originální, rozhoduji se opatřit partii poznámkami. Snad to nebude problém – žádný program k tomu nepotřebuji, vždyť mohu použít původní komentáře samotných aktérů. Bude-li něco špatně, jsem z obliga.

GM Martin Petr – GM David Navara (blesk 2×5 minut, Praha-Kampa 8.9.2014)

1.d4 Jf6 2.Jc3 d5 3.Sg5 Jbd7 4.f3 c6 (Martin Petr: „Když David hraje furt ten Caro-Kann, co já mám na něj hrát?“) 5.e4 dxe4 6.fxe4 e5 7.dxe5 Jxe5 8.Dxd8+ (Martin Petr: „Foťte to někdo, mám dámu navíc! Kdy jindy se mi to poštěstí s Davidem Navarou?“ David Navara: „Teď momentálně máš dokonce o dvě dámy navíc,“ ukazuje na usmívající se Kristýnu Havlíkovou.) 8…Kxd8 9.0-0-0+ Kc7 10.Jf3 (Reportér je odhalen, Kristýna Havlíková zaregistrovala, že si dělám poznámky: „Martine, snaž se. Pozor, aby tu partii někdo nezveřejnil!“) 10…Sd6 11.Jd4 a6 12.Jf5 Sxf5 13.exf5 Jeg4 (Martin Petr: „Á, hrozí vidlička.“) 14.Sxf6 gxf6 15.Je4 Sxh2 (Martin Petr: „Podívejme. To šlo?“ David Navara: „Uvidíme.“) 16.g3 Vae8 17.Sg2 h5 18.Sf3 Ve5 (Pavel Matocha: „Když hrál podobný zápas Rapport s Portischem, tak to skončilo nevímkolik ku půl bodu a tu půlku mu Rapport nechal až v poslední partii.“ Martin Petr: „Ty umíš potěšit.“) 19.Sxg4 hxg4 20.Jxf6 Vxf5 21.Jxg4 Vfh5 (Martin Petr: „To není možný, on to pokryl.“) 22.Jxh2 Vxh2 23.Vxh2 (Martin Petr: „Jít s Davidem do věžovky, to je dost nebezpečné.“) 23…Vxh2 24.Vf1 Vh7 25.Kd2 Kd6 26.Vf2 Ke5 27.Ke3 f5 28.Vd2 Vh3 29.Kf3 f4 (Tyto tahy šly v bleskovém tempu, proto je oba soupeři provedli bez poznámek. Až potud za průběh partie ručím, v dalších několika tazích jsem si ale už nebyl jistý – hráči byli rychlejší než moje propiska. Díky Davidu Navarovi, který opravil několik nepřesností v mém původním zápise, jsou i následující tahy autentické.) 30.Vg2 a5 31.Kg4 Vxg3+ 32.Vxg3 fxg3 33.Kxg3 a4 34.Kf3 (Martin Petr ztrácí cit pro nebezpečí a zbytečně dopouští průlom a4-a3. Tentokrát klopýtá těsně před cílem, vypadá to, že mu remíza proklouzla mezi prsty.) 34…a3! (Martin Petr: „Do prčic, takhle to prohrát!“) 35.bxa3 Kd4 36.a4 Kc3 37.Ke4 Kxc2 (Na rozdíl od několika předchozích tahů jsem si touto pozicí už opět jistý, stála stoprocentně na šachovnici. Mám čas si ji poznamenat, neboť oba hráči se na chvilku zamysleli. Není divu, ve vážné partii by šlo o rozhodující tahy před časovou kontrolou. Že bylo nad čím hloubat, se můžete přesvědčit na přiloženém diagramu) 38.Kd4 b6 (Martin Petr: „No jo, David si to mezitím spočítal.“) 39.Kc4 Kb2 40.a5 bxa5 41.Kc5 a4 a bílý se vzdal. David Navara: „Byla tam remíza.“ Martin Petr: „Já vím. Ale s Davidem prohrávat mi nevadí. První partie byla na prd, pak už to bylo čím dál nadějnější.“ Jen pro pořádek a historickou věrnost dodávám, že poslední větu Martin pronesl až po poslední, čtvrté partii, která rovněž skončila Davidovým vítězstvím. „Rapport byl k Portischovi milosrdnější,“ rýpne si někdo z publika, ale Martina to evidentně nerozhází, neztrácí dobrou náladu ani svůj nakažlivý úsměv. Výsledek dnešní exhibice opravdu nebyl prvořadý.

    Každý šachista vám řekne, že bleskovky se neanalyzují. Když je však jedním z aktérů David Navara, mohu si snad dovolit učinit výjimku. David po skončení partie řekl, že koncovka byla remíza. Evidentně tam byla, kdyby Martin Petr nepřipustil tah a4-a3, o tom není sporu. Otázka pro čtenáře je ale jiná: Rozhodněte, zda Davidova slova platila i pro postavení na diagramu po 37. tahu černého (B: Ke4, pa2, a4 – Č: Kc2, pb7, c6), který si rozkliknete v příloze. Mohl bílý na tahu remízovat?

Řešení zatím neprozradím, pokuste se na něj přijít sami. Přibližně po týdnu (pokud mě někdo nepředběhne) si ho budete moci zkontrolovat v komentáři. V každém případě se přesvědčíte, jak záludná může být zdánlivě jednoduchá pěšcová koncovka.

      Jeden z mých předchozích blogů jsem nazval „Šachové mystifikace v přímém přenosu“. Že těchto mystifikací nejsme ušetřeni ani my, amatéři, se můžete přesvědčit na následujícím příběhu. Předkládám jeho dvě verze, na nichž je dobře vidět, jak snadno se šachový příběh stane šachovou latinou. Možná jsem mohl s otištěním ještě nějaký rok počkat: druhá verze je totiž mnohem zajímavější než ta původní, a navíc vše nasvědčuje tomu, že zdaleka není verzí poslední. Ale popořádku…

       Vsadím se, že je u nás jen málo šachistů, kteří se mohou pochlubit aktivní bilancí s někdejším úspěšným olympionikem, velmistrem Pavlem Blatným. Jsem jedním z nich, a protože šachisté jsou povětšinou vejtahové a tvorové vychloubační, rozhodl jsem se podělit s vámi o dávný zážitek a můj životní šachový úspěch.

       V mládí jsem závodně provozoval atletiku a patřil mezi nadějné dorostence na středních tratích. Šachy jsem hrál jen pro radost, většinou se spolužáky ve škole. Úplně nepolíben šachovou múzou jsem ale nebyl: četl jsem šachové knihy a časopisy, měl jsem za sebou dva korespondenční turnaje a poměrně intenzívně jsem se věnoval skládání studií. Rád jsem o sobě prohlašoval, že jsem nejlepším atletem mezi šachisty a nejlepším šachistou mezi atlety. Myslím, že ani jedno z toho nebyla pravda, ale kamarádi z roztockého oddílu šířili tuto pověst tak vehementně, že v atletických kruzích se má šachová sláva málem hvězd dotýkala.

      Přispělo k tomu soustředění, které jsme měli v roce 1977 na Horních Mísečkách. Vždy po tréninku jsme si s kamarády běžci dávali partičku šachu. Protože mými soupeři byli naprostí začátečníci, hrával jsem naslepo, a většinou i tak poměrně snadno vítězil. Jedna z partií, v níž jsem měl bílé, začala 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 d6 4.Jc3 Sg4. Každý, komu se někdy dostal do ruky Zmatlíkův Šachista začátečník, okamžitě zavětří slavnou Légalovu oběť dámy Jxe5, kterou nemůže nevidět, i kdyby hrál zpaměti deset partií současně. V této pozici je oběť samozřejmě nekorektní (5.Jxe5? Jxe5!), ale bylo mi jasné, že kdybych zahrál tah 5.h3 s úmyslem Sh5? 6.Jxe5!, soupeři by mi okamžitě sebrali koně na f3 (nejnebezpečnější figuru hned po dámě) a bylo by po brilanci. Uchýlil jsem se proto k malé šachové lsti: „Hraju koněm…“, na chvíli jsem se zamyslel, aby protivníci měli čas ke zjištění, že beztrestně může táhnout jedině jezdec c3. „… z pole f3…“ – „Snad z c3, ne?“ opravil mě soupeř za šachovnicí. – „Počkej, řekl z f3, tak už s ním musí hrát!“ nekompromisně trval na svém jeho spoluhráč a významně dodal: „To jsem zvědav, kam s ním půjde, šampión“. Bylo jasné, že lest se podařila, vzrušený šepot radících se soupeřů mě ujistil, že mají oči jen pro odkrytou bílou dámu, kterou nezdárný koník pošle svým odskokem na smrt. – „Tak teda koněm f3 beru pěšce na e5,“ pravil jsem ustaraně a zatetelil se blahem. Soupeři bez rozmýšlení sebrali střelcem dámu, ještě s průpovídkami jako že není každý den posvícení a že i velmistr se někdy utne, načež k svému úžasu dostali dvoutahový mat. Tím jsem ovšem v jejich očích vyrostl na úroveň šachového poloboha, který by z fleku mohl vyzvat Karpova a s nímž by měl plné ruce práce i samotný Bobby Fischer v době své největší slávy. Kdyby tak tušili, že moje „geniální oběť“ byla ve skutečnosti prohrávající chybou…

       Co čert nechtěl, den na to přijela na Mísečky šachová juniorská reprezentace pod vedením trenéra Františka Blatného. Mí kamarádi běžci přihlíželi jejich partiím a hned do nich začali hustit, jaké mají mezi sebou šachové eso, kam že se na něj určitě hrabou, ať prý si s ním někdo zahraje. Mně bylo jasné, že to s tou mojí šachovou genialitou nebude tak horké, ale nezapírám, zahrál bych si rád. To se ví, mladí šachisté měli svou hrdost a o partii s neznámým atletem nejevili zájem. Kolegové z oddílu však do nich hučeli tak dlouho, až se blahosklonně uvolili a řekli: „Tak ať si zahraje tady s tím klukem!“. Tím klukem, který měl bojovat o čest šachových dorostenců, byl devítiletý syn trenéra, budoucí reprezentant Pavel Blatný. Hráli jsme dvě bleskovky na pět minut a šachisté se těšili, že neznámý opovážlivec dostane na pamětnou a otravní atleti jim pak už konečně dají pokoj. Jenomže Pavlík byl tehdy přece jen ještě malý, možná měl taky trému, takže se mi k jejich údivu podařilo obě partie vyhrát.

  Teď už se šachisté nemohli dalším partiím vyhnout, naopak najednou stáli o to, aby zachránili pošramocenou pověst dorostenecké reprezentace. Ležérně si proti mně sedl jejich nejlepší hráč, sebevědomý Daniel Šorm. Evidentně mě podceňoval a dával si záležet na tom, aby bylo jasné, že mě nepovažuje za důstojného soupeře. Věřil, že zvládne partii levou rukou, ale v tom se přepočítal. Já hrál naopak maximálně soustředěně, hlídal si lepší čas, držel zavřenou pozici a velký Daniel Šorm najednou nevěděl, jak to má vyhrát. Remíza by byla jeho porážkou, takže začal zmatkovat a v prohrané pozici překročil čas. Sám jsem netušil, jaký poprask tím způsobím. „Nějakej atlet porazil Šorma!“, neslo se horskou chatou a všichni šachisté se seběhli, aby se o té senzaci přesvědčili na vlastní oči. Šorm rychle znovu postavil figurky, zjevně už zapomněl na to, že nemá čas a že ho partie vlastně obtěžuje. Odvetu už jsem prohrál, stejně jako většinu dalších partií, zázraky se nemohou dít donekonečna. Ale ostudu jsem si neudělal, sami šachisté hodnotili můj výkon s uznáním a někteří možná měli škodolibou radost, že jejich lídr dostal v první partii na frak (a pak ještě jednou, celkové skóre bylo, tuším, 5:2). V dalších dnech jsem si s šachisty zahrál ještě několikrát. Celkovou bilanci jsem měl samozřejmě pasivní, ale asi jsem byl ve formě, sem tam se mi podařilo i někoho porazit. Dokonce jsem byl přijat mezi účastníky simultánky, kterou trenér František Blatný sehrál na závěr soustředění proti svým svěřencům. V ní jsem pochopitelně neměl nejmenší šanci, bylo jasné, že si na mě dá větší pozor než na kteréhokoli z ostatních soupeřů. Kupodivu mezi atlety tím moje prestiž nijak nepoklesla. Jen Vláďa Gruncl, můj hlavní „manažer“, který mi domlouval partie a byl nejaktivnějším šiřitelem pověsti o mé genialitě, mě nepochválil: „Ty vole, za to, jak ten Šorm machroval, jsi s ním neměl hrát žádnou odvetu. Měl jsi říct, že tě čeká osm tempových pětistovek, potom posilování a dvakrát výběh na Zlaté návrší. A až to odtrénuješ, že si s ním možná přijdeš zahrát.“

      Partie na Mísečkách zavál čas a já dnes po letech víc než na střetnutí s Danielem Šormem vzpomínám na boje s malým klučinou – budoucím velmistrem Pavlem Blatným. Ten brzy šachově přerostl Šorma i ostatní dorostence a za pár let vyšel v šachové rubrice v Rudém právu, vedené mistrem Ladislavem Alsterem, následující článeček.

V šachovém sportu platí, že jablko nepadá daleko od stromu. Nejmladším příslušníkem mistrovské třídy a kandidátem mistra sportu je čtrnáctiletý Pavel Blatný, syn populárního mistra sportu Františka Blatného. V přeboru Jihomoravského kraje obsadil 2.-3. místo a kvalifikoval se do přeboru ČSR, který byl hrán v posledním čtvrtletí loňského roku za výborných podmínek v Kulturním odborovém domě PRAMEN v Šumperku.

  Po této pochvale následovala komentovaná partie Pavel Blatný – Zvolánek, v níž nadějný junior zničil svého soupeře ostrým útokem v Aljechinově obraně už v 29 tazích (jak se můžete přesvědčit, novinový výstřižek dodnes uchovávám mezi svými šachovými písemnostmi). Byl to úspěšný Pavlíkův start k šachovým výšinám. Za další tři roky se Pavel Blatný zúčastnil mistrovství světa juniorů, kde vybojoval stříbrnou medaili, v roce 1995 pak vyhrál prestižní turnaj New York Open. Kdo by to tušil při našem někdejším střetnutí na Horních Mísečkách…

      Velmistr Pavel Blatný mě samozřejmě nezná a s velkou pravděpodobností si na naše dávné partie ani nepamatuje. Já si však od roku 1977 držím aktivní vzájemnou bilanci 2:0, která se od té doby nezměnila a zcela jistě už ani nezmění. Není to samozřejmě proto, že bych byl tak dobrý, ba právě naopak. Propastný rozdíl v naší šachové výkonnosti prakticky vylučuje, že bychom se ještě někdy střetli.

Tím by příběh z Míseček mohl skončit. Udál se přesně tak, jak jsem popsal, nic jsem si nevymyslel ani nepřikrášlil. Proč to ale považuji za nutné zdůraznit?

Na jubilejních setkáních roztockých atletů, kteří šířili slávu oddílu, z něhož vzešel i světový rekordman na 1500 metrů Stanislav Jungwirth, se vzpomíná na všelicos. Nejvíc samozřejmě na naše atletické úspěchy, koho jsme kdy pobili nebo se alespoň chystali pobít, kdo kdy zazářil na Běchovicích, Velké kunratické, mistrovství republiky, nebo byl dokonce vybrán do dorostenecké reprezentace. Samozřejmě se přetřásají i méně slavné historky ze závodů, soustředění, oslav a jiných „společenských“ akcí, jimiž jsme se trenérovi pochopitelně nechlubili.

Jakmile přijde řeč na mne, pokaždé se vzpomínky stočí k dávnému soustředění v Krkonoších. Mezi kolegy atlety se nejspíš už nikdy nezbavím pověsti šachového génia, který kdysi na Mísečkách na hlavu rozdrtil naše nejlepší juniory, a kdyby se místo běhání věnoval šachu, dotáhl by to když už ne k titulu mistra světa, tak minimálně do československé reprezentace. Ubezpečuji čtenáře, že sám tuto šachovou historku nikdy nevytahuji, kamarádi to vždy spolehlivě udělají za mne. Pokaždé něco pozmění, něco přidají, takže příběh z Míseček si žije svým vlastním životem a můj někdejší skromný úspěch je rok od roku větší a zářivější. Přísahám, že v tom nemám prsty, ale veškeré mé snahy uvést vše na pravou míru jsou přičítány vrozené skromnosti a jako takové jsou záhy umlčeny. Takže na těchto setkáních se dozvíte, že jsem sebevědomého Šorma pobil nejen v té slavné úvodní partii, ale i ve všech ostatních, do simultánky s Františkem Blatným mě osobně přišel pozvat malý Pavlík, který mi měl vzkázat, že tatínek o mně hodně slyšel a rád by si se mnou zahrál, a v simultánce jsem pochopitelně Františka Blatného roznesl na kopytech, samozřejmě jako jediný ze všech účastníků. Nemám nejmenší šanci s tím cokoli dělat. Když namítnu, ať nepřehání, že to bylo přece jen trochu jinak, vezme si slovo Arnošt Traxler, můj dávný kamarád a nejhorlivější propagátor pověsti o mé šachové slávě, a neochotně připustí: „No dobře, tak ta simultánka skončila remízou, ale Blatný měl co dělat. A už mi do toho nekecej, ty si to pořádně nepamatuješ!“

      Velice se těším na každé setkání s roztockými atlety a na další verzi tohoto příběhu. Hádám, že příště se dozvím, že jsem to byl já, kdo dával juniorským reprezentantům simultánku, a reprezentační trenér František Blatný, který mě poprosil, jestli by si v ní také mohl zahrát, byl jediný, koho jsem v partii nechal remízovat. Mohl jsem sice hravě porazit i jeho, ale nechtěl jsem, aby u malého Pavlíka a ostatních svěřenců ztratil autoritu. A najde se tucet svědků, kteří to „viděli na vlastní oči“.

Příloha č.1: Novinový výstřižek s partií 14letého Pavla Blatného

Příloha č.2: Málo zřetelný snímek zařazuji jenom pro jeho dokumentární hodnotu. Je to fotografie z někdejšího soustředění roztockých atletů v Krkonoších. Autor blogu je vlevo (jediný v brýlích), zcela vpravo je kamarád Arna Traxler, autor poslední verze tohoto příběhu.

    Pouštím se na hodně tenký led, když si dovolím předložit čtenářům tohoto webu dvě své partie s vlastními poznámkami. Kdyby šlo jen o ně samotné, nemohou pochopitelně obstát v konkurenci šachových skvostů Davida Navary a dalších renomovaných blogerů, jejichž jména zdobí mezinárodní šachové tituly. Jenže, jak sami uvidíte, více než o partie jde o jejich příběh. A ten je hodně zajímavý, troufám si tvrdit, že mi jej pomohla stvořit samotná bohyně Caissa. A kdy jindy s ním seznámit čtenáře, než na Boží hod velikonoční, Den zázraků. Přeji všem hezké počtení a krásné prožití velikonočních svátků.