Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Ve vlaku II - Den pět

[07.12.2013 21:05:11]

Úterý 15. 10. 13

Z Krumlova do Prahy

Dopoledne

V půl osmé ráno vyrážíme s Vojtou Trochtou na hřbitov. Tentokrát sečteme vše správně, výpočet sedne a zanedlouho nalézáme skrýš, schovanou ve velké bílé kosti.

Když obcházíme hřbitov na cestě domů, vypráví Vojta, jak večer došel pro pivo k rybníčku. Údajně malý kousek cesty trval o hodně déle, než předpokládal. Když našel rybník, zjistil, že hospoda u něj je zavřená. Vzpomněl si však, že se svítí v recepci hotelu Vltava (kde spí S. Mihál) a tam mu hodná paní recepční „prodala Plzničku.“

Na snídani přijdeme o deset minut dříve, ale už je hotová, a tak se do ní pustíme. Zbylý čas do odjezdu vyplním počítáním pravděpodobnosti u finančních zkoušek.

V autobuse sedíme přesně v půl desáté a skoro nic si v penzionu nenecháme. Anna Pošvicová nás několikrát přepočítá a přitom zjistí, že zmizel člověk, kterého měla už tři dny navíc. Jeden pokoj zůstal v penzionu neobsazen, což jí majitel penzionu zatajil. Dozvídáme se, že počet účastníků se neustále měnil – přibýval, ubýval. Vyrobeno bylo několik seznamů, řada z nich se od sebe lišila.

Na nádraží jsme hodinu před odjezdem. Dávám si v pekárně na nádraží kávu a pečivo, zatímco Vojta probírá s velmistrem Hortem daňové otázky penzijního života. Po příchodu na perón změní velmistr téma a počíná vyprávět zajímavé zážitky ze svého života, řada z nich se týká dalšího hráče z turnaje, pana Macury.

Po příchodu do vagónu sedíme vedle pana Macury a tak se ho ptám, jak moc pravdivé jsou velmistrovy historky. Pan Macura říká, že některé jsou přibarvené. Pak se debatuje, jak velký Valach je Vojta Trochta. Pan Macura o tom pochybuje, protože správný Valach musí mít u sebe slivovici. Na to Vojta vytáhne z tašky láhev a vzápětí se po celém vagóně pije kořalka.

Igor Němec podává protest u procházejícího rozhodčího, načež pan Herejk odvětí, že nic nevidí a ještě k tomu špatně slyší.

S rozjezdem vlaku láhev zmizí a začne další kolo.

Proti Adě Leoně Van der Giessenové odtahám černými třináct tahů, pak nabídnu remízu, která je velmi rychle přijata. Spokojen, že mám odehranou půlku, stěhuji se do jídelního vozu, kde obědvám a s doprovodem rodiny Folkových česky debatuji o sportovním nadšení mládeže. S panem Horákem probírám jejich a naše geocachingové úspěchy. Pan Horák mě zve do Náměště nad Oslavou, kde na den dětí vozí školáky vojenské vrtulníky.

Při cestě na rozlosování se zastavím u Jana Hrušky, který analyzuje svou partii s Igorem Němcem. Chvíli mu pomáhám, pak pokračuji v cestě a dozvím se, že hraji s Janem Hruškou.

Partie se starým známým z Ery nevybočí z mých předchozích výkonů bílými a celkem zaslouženě ji prohraji.

Odpoledne

Naštvaný na sebe prchám do jídelního vozu, kde si dám pivo a konverzuji s Paulem Mac Intyrem (celkem spokojený) a dalšími a dalšími Američany, jak se postupně vynořují z hracích vagónů. Dozvím se tak, že Chris Desmarais se živí hraním pokeru na internetu (je to rychlejší než v kasinu). Mac Intyre se kdesi dočetl, že poker je ideální hra pro šachisty a trvalo mu tři roky a devět tisíc dolarů, než zjistil, že tomu tak někdy není. Alex Cherniack má radost, že skončil druhý a že si vydělal na letenku domů. Mac Intyre má v plánu ještě navštívit Francii, kde chce strávit jeden volný den -  nejspíš v Nice, tam by mohlo být fajn.

Dojdu si pro druhé pivo a dám se do hovoru se Svenem Römlingem, který se baví anglicky se mnou a česky s kolegou po levici, přičemž hlavním tématem je kurs CZK k EUR. Vlak stojí v Libni, aby na nádraží dojel přesně v půl a tak se přesunu dál do jídelního vozu, kde Vojtovi Trochtovi došla slivovice. Kromě špatného výkonu v šachu jsme propadli i jako družstvo. Velmistr Hort říká, že vyhrál turnaj se štěstím, s čímž nesouhlasím, protože profesionálové mají štěstí pořád.

Vojta Trochta přemlouvá velmistra, aby přijel na oddílový bleskový turnaj s Beaujolais nouveau. Na stejnou akci zve i slovenského pana Mikuláše, který v neděli hraje ligu, ale ve čtvrtek by snad do Prahy mohl. Ještě v noci se z turnaje vyspí a ráno pojede zpět do Bratislavy.

Pak vlak zastaví na Hlavním nádraží a v prezidentském salónku následuje vyhlášení. Končím jako padesátý, ale podaří se mi ukořistit sadu piv z pivovaru. Z jedné sklenky na rozloučenou se stanou dvě, následované kávou v nejšachovější kanceláři v Praze, ale nakonec mě, zavazadlo i basu piv nejprve J. Bára a pak i Sergej navzdory různým překážkám osudu dovezou domů.

V Sergejově vozu sice zapomenu mobil (což s hrůzou zjistím, až teprve když jdu spát), ale doma mají radost z dárků a také z toho, že ač jsem v šachu moc neuspěl, vrátil jsem se živý a v pořádku.

To se také počítá!