Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Na šachy jsou Poděbrady - neděle

[04.01.2014 21:23:25]

Neděle 8.12. 2013

Dopoledne

Vstáváme opět v sedm, na snídani jsme jako první (druhý dorazí G. Sosonko). Při snídani pouští v restauraci rádio City, které (dle Ivánkových slov) „o sobě tvrdí, že je v něm více hudby, méně slov, ale přitom jsou v něm pořád reklamy.“ V rádiu se objeví i Xindl X s písní „Štědrý večer nastal“, což se klukům nebezpečně líbí.

Ještě před osmou vyrážíme do města. Zastavíme se u židovského památníku a hledáme nejmladší a nejstarší oběť holocaustu. Mírně šokovaným chlapcům vyprávím, jak sedmdesát let stará (a v tu dobu nepochybně prázdná) synagoga padla spolu s evangelickým kostelem v šedesátých letech za oběť nepochybně důležitému rozšíření místní komunikace. Kluci koukají po prázdném okolí a nechápou. Pak hledáme geoskrýše a do jedenácti jich objevíme šest – u květinových hodin, na kolonádě, u chrámu Sboru církve československé a husitské (postaveném na písku, ne na skále), u poděbradských skláren, na bývalém městském hřbitově a u kostela Povýšení svatého Kříže. V posledně jmenovaném chrámu zrovna probíhá adventní mše, ale nepodaří se mi přesvědčit Hynka, aby s námi vstoupil dovnitř. Cestou zpět na hotel najdeme prodejnu Žabka. V ní chlapci zjistí, že půllitrová láhev kofoly i coly stojí více než dvoulitrová láhev stejného nápoje. Ani toto nechápou.

Před obědem máme ještě trochu času a tak studuji taje amerického účetnictví, zatímco chlapci jezdí na internetu náklaďákem a zabíjejí zombie.

K obědu si k česnečce objednám omeletu s bramborem, což po včerejších a předvčerejších událostech kupodivu udělá většina osazenstva restaurace (včetně Hynečka). Ivánek je nadále tvrďák a jí steak s americkými bramborami (které mu připadají stejně podezřelé jako včera).

Pak odpočívám, zatímco kluci potichu zkoumají nabídku internetových her zdarma.

Odpoledne

Gennu Sosonka (kterému budu tlumočit) potkávám v komentátorské místnosti. Dostanu na výběr tlumočení z angličtiny či ruštiny, vyberu si první jazyk v abecedě. Velmistr zná překvapivě dost o Kladnu, například, že z něj pochází velmistr Hort a Jaromír Jágr. O Jágrovi ví na Nizozemce překvapivě hodně – asi proto, že není Holanďan (jak řekne později moje manželka).

Také je překvapivě skeptický k další existenci komentovaných partií – dle něj v důsledku internetu vymírají a není o ně zájem. Říkám, že vždycky budou lidé, kteří se budou chtít podívat na živé šachisty, jak trpí, jak se potí i radují. Velmistr odpoví, že nyní se při některých zápasech přenáší i pohled z kamer v hracích místnostech, takže kvůli pohledu na trpící šachisty nemusíte z domova vytáhnout paty.

Jakoby na potvrzení jeho slov je komentátorská místnost v tu chvíli prázdná, ale pak nás naštěstí zachrání členové poděbradského šachového oddílu. Koukáme, jak si stojí Dubov se Širovem a není to pro něj moc dobré (nakonec zachrání remízu). Pak se začne hrát.

Komentáře prokládá Sosonko řadou veselých šachových historek – přičemž zjišťuji, že překládat humor není žádná legrace, zvláště když dopředu neznáte pointu. Vypráví o Uhlmannovi, který dle Talových slov při cestě na Kubu ztratil kufr s tajnými variantami ve francouzské a od té doby toto zahájení nehrál zdaleka tak dobře. Slečna Zjazjulkina je však jediná ze Sněženek, která se proti němu odvážila zahrát e4 a pak toho několik hodin musela určitě těžce litovat.

Vypráví o Spasském, který je sice na půl těla ochrnutý, nicméně v Moskvě se cítí lépe než v Paříži, protože v Moskvě ho (na rozdíl od Paříže) každý zná. Duševně je stále v pořádku, přičemž už dlouho plánuje dvojici knih - o kritických pozicích v šachu a o jeho zápase s Fischerem. Na otázku, jak je s knihou o zápasu daleko, pravidelně odpovídá, že druhou partii už má hotovou. Korčnoj je prý také duševně v pořádku (fyzicky po infarktu). V zápase s Carlsenem fandil Anandovi, protože Carlsen své protivníky očividně hypnotizuje. Vypráví o Gligoričovi, který kromě šachu hrál i fotbal za tým žurnalistů (po osmdesátce s tím skončil), skládal hudbu a za 2. světové války partyzánštil. „To byl Muž s velkým M,“ ukončuje vzpomínku.

Když se dostaví děti z poděbradského šachového kroužku, vrátí se k turnaji v Poděbradech v roce 1936. Zde prý Věra Menčíková hrála první královskou indickou vůbec. Turnaj vyhrál Flohr, druhý byl Aljechin. Když se Sosonko s Gulkem procházeli kolonádou, řešili, jestli Aljechin pil ze zdejších pramenů anebo si našel něco ostřejšího. Ptá se lokálních šachistů, zda se turnaj v roce 1936 hrál v místním Zámečku  - myslím, že ne, že se hrál v restauračním sále skutečného zámku.

Muzyčuk s Ivkovem hrají výměnnou francouzskou, Sosonko vytuší brzkou remízu, pak se o půl hodiny později diví, že se ještě hraje, ale nakonec má radost, když partie prognózovanou remízou skutečně skončí.

Čmilyte sehraje s Gulkem komplikovanou staroindickou, která překvapivě brzy rovněž skončí remízou. Když později Gulko přijde, řekne, že byl přesvědčen, že jako černý stojí lépe – remízy však nelitoval.

Někdy v tu dobu se objeví v hotelu i moje manželka s nejmladším synem Vašíkem. Překontroluje stav tlumočení, pak jde vykoupat kluky.

Největší radost Sosonkovi udělá partie Kašlinské s Dorfmanem. Velmistr nejprve správně odhaduje varianty, pak dojde k oběti, o které pravil, že je možná, a Sosonko se začne usmívat, jak mu to pěkně jde, že je to zcela určitě cappuccinem na kolonádě, příjemnou procházkou a dobrým životním stylem. Když se v místnosti objeví Čmilyte, přechytračí ji ve variantách, které jsme již probírali, a krásná Litevka je propočítává poprvé („toto je Matochova varianta“).

Pak už zůstává jen Wolfgang Uhlmann, mučící Zjazjulkinu v naprosto ploché koncovce různobarevných střelců s párem věží. Sosonko přenos profesionálně přeruší tvrzením, že je pozice remízová, takže uděláme přestávku a komentování obnovíme v případě, že se stane něco jiného a pak zmizí do VIP místnosti analyzovat Kašlinskou s Dorfmanem.

Objeví se manželka s dotazem, kdy pojedeme domů. Řeknu, že jsem najatý až do konce kola. Uhlmannova partie může skončit každou chvíli, ale také je ji možné libovolně dlouho protahovat. Manželka raději vezme děti do pizzerie na večeři.

Dlouho se nic neděje, pak se mě diváci zeptají, jestli Sosonko ještě přijde, že by od něj chtěli podepsat knihu. Jdu pro něj, nicméně Sosonko jakýmsi šestým smyslem vycítil, že je po něm sháňka, a tak se potkáme (spolu s Borisem Gulkem) na schodech. Říká, že Dorfmanovi se jeho partie s Kašlinskou strašně líbila a bílá udělala jediné možné tahy. Všichni Machři i Sněženky ve VIP místnosti se diví, proč Uhlmann ještě hraje. Pak Sosonko podepíše knihy a vyrazí s Gulkem pryč.

Po jeho odchodu se v komentátorské místnosti nic neděje, jen děti s dospělými řeší, jak by se partie mohla hrát. Přijde mi líto nevyužít techniky, chopím se tedy počítače a analyzujeme společně. Jakoby na zavolanou se objeví Libor Kičmer, na víkend doma z Bulharska, který chrlí varianty od dveří. Celkem nám to jde (respektive výběr tahů není tak komplikovaný, abychom ho neodhadli) a máme tedy stejně dobré pocity jako Sosonko  - pouze víme, že to není capuccinem. Pak zarputilý Wolfgang Uhlmann konečně remízuje, všichni si pogratulujeme, jak dobře jsme to zanalyzovali, a vyrazíme dolů zastihnout šachisty při odchodu. Gratulujeme panu účetnímu s paní k bojovnému výkonu, ostatní šachisti jsou však pryč anebo na pokojích. Zkouším zavolat P. Matochu, ale ten je také pryč.

Slavnostní zakončení začne až za hodinu, příliš pozdě na to, abychom se s dětmi dostali včas do Kladna do postele. Zítra jdou do školy a my s manželkou do práce. Dobalujeme tedy věci, opouštíme hotel a vydáváme se na cestu domů.

Máme dobrou náladu, vyprávíme šachové i poděbradské historky a šachové okouzlení nám vydrží ještě dlouho poté, co Poděbrady zmizí daleko za obzorem.