Otakar Válek

Novoborák, ředitel strojírenské firmy Aktivit a šachista

Oběť na h7

[08.08.2013 14:27:21]

 Dávno, dávno již tomu, kdy jsem za novoborské šachisty nastupoval na místě, jež v současné éře postupně zaujali velmistři Hráček, Láznička, Vitiugov, Navara, Wojtaszek či Širov. Dlužno podotknout, že za mého působení na první desce jsme hrávali nanejvýš krajský přebor, zatímco nyní áčko sbírá jeden extraligový titul za druhým a úspěšně vystupuje v Evropském poháru.

Do tehdejší hrací místnosti v novoborské Sokolovně se muselo projít lokálem, v němž všudypřítomný kouř z cigaret připomínal legendární londýnskou mlhu. V té době se ještě partie po pěti hodinách hry pečetily a dohrávaly po přestávce. Utrpení bylo, když jsme museli v lokále analyzovat přerušenou partii, protože jsme hrací místnost galantně přenechali hostům.

V mysli mi vytanula vzpomínka na příhodu, jež se odehrála bezmála před třiceti lety. Už si nevzpomenu, proti komu jsme hráli. Poté, co jsem partii zakončil efektním matovým útokem s obětí dámy na h7, mne pochválil přihlížející klučina: „Soudruhu, to bylo boží!“ Mladším čtenářům je třeba vysvětlit, že děti ve škole musely za totality oslovovat pedagogy: „Soudruhu učiteli“ resp. „soudružko učitelko“. Titulování pane, paní či slečno, jež bylo považováno za buržoazní přežitek, se užívalo pouze v soukromí. Stranou a vládou vnucované oslovení se v praxi zkracovalo a tak děti říkaly „soudruhu“ mnohdy nejen učitelům, ale i vedoucím kroužků i dalším dospělým lidem.  Slůvko boží bylo v té době mezi mládeží oblíbené pro označení výjimečných zážitků. Spojení boha se soudruhem by se dalo označit za kuriozitu do jisté míry potvrzující rozpornost totalitního režimu, neboť komunisté brojili proti církvím a náboženství označovali za tmářství. Bůh byl na indexu.

Po sametové revoluci šachy téměř na dvě desetiletí zmizely z mého života. Do klubu jsem se vrátil v roce, kdy 1. Novoborský ŠK zápolil v 1. lize. Při oslavě postupu do extraligy jsem měl poprvé v životě možnost pohovořit si s velmistry.  Mezi funkcionáři seděl blahobytně vyhlížející mladý muž s prořídlými vlasy, v němž jsem poznal onoho klučinu z osmdesátých let. V následném bleskáči mi nezbylo než kapitulovat před jeho nekompromisní vynalézavou hrou. Nebudu vás dlouho napínat. Všichni ho znáte. Jmenuje se Petr Boleslav.

 

zobrazeno(9465x) | příspevky(11x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

15.08.2013 11:38:46 | Ota Válek

Tak už to webmaster opravil. Díky.

14.08.2013 20:01:42 | Ota Válek

Poslední řádky se, bohužel, z mně neznámých příčin špatně zobrazují. Proto text pro jistotu zopakuji, přičemž neručím za to, že si jej pamatuji přesně: V následném bleskáči mne nekompromisní a vynalézavou hrou donutil ke kapitulaci. Nebudu vás dlouho napínat. Všichni ho znáte. Jmenuje se Petr Boleslav.

14.08.2013 15:03:49 | Ota Válek

K článku mne inspiroval GM Navara zmínkou o oběti na h7 ve svém nejnovějším blogu.

14.08.2013 10:09:45 | ideologové mezi námi

Znáte Jaroslava Odehnala z Tábora? Za totality působil na děti a mládež: od r. 1986 se na OV SSM stal tajemníkem pro ideologicko-výchovnou práci. Jeho další profesní postup zhatil listopad 89. Co je s ideologem dnes?

V současnosti působí na děti a mládež: v Jihočeském šachovém svazu je předsedou komise mládeže. (Odborné hladisko je rozhodujúce.)

J. Odehnal v akci: dva obrázky v páté řadě s popisky: 1. Velký pekelník vše řídí z povzdálí, 2. Peklo je špinavé, a tak pozor na ně.

 

13.08.2013 12:25:25 | bohouš z buše

k "ja": ajajaj

12.08.2013 17:49:36 | ja

Pražákům, těm je tu hej...

Ale zbytek republiky nic moc, hlavně Ostravsko už je v háji.

Takže soudruzi, nikdy jsem nebyl v KSČ a můj otec byl jimi pronásledován, kvůli protestům při okupaci. Ale zpětně jsem rád, že jsem žil spokojené dětství v ČSSR (v období normalizace) a v určitém smyslu závidím svým rodičům, že mohli děti (nás) vychovávat v klidu a míru, bez strachu o práci, o bydlení, o základní životní potřeby, že se nemuseli bát exekutorů, když by něco někde zapomněli zaplatit, například poplatek u lékaře.

To Jirka Majer: Neutíkali, ale mnozí třeli bídu s nouzí, tak jako dnes u nás čím dál více lidí. Pamatuji, jak ve Splitu byli v 80-tých létech lidé hrdí, že mají svobodu, ale že jim šla elektřina jen 6 hodin denně, to považovali za normální, kdežto my jsme nechápali (město rozdělili na 4 čtvrtiny a každé mělo jen 6 hodin, kvůli jejímu nedostatku).  Švagr se jim tehdy smál, na co jim je svoboda, když si nemůžou dát v létě jídlo nebo pivo do ledničky, o mrazáku ani nemluvě.

A v 90-tých letech jsem v USA viděl, jak tam lidé bydlí v mobilních domcích. A pokud ten domek i vlastnili, tak na to byli hrdí víc, než u nás vlastník pořádného domu. Vtip byl navíc v tom, že většina jich má ten domek v Mobile home park, tj. na pronajatém pozemku, za který platí stejně, jako za pronajatý byt. Takže je to výhodné, ale jen pro majitele pozemku. Nemluvě o tom, že stačí vítr a jsou bez domu.

Jak říká můj kolega: V roce 1989 jsme cinkali klíči od svých domů a aut. Dnešní generace už může cinkat jen klíči od domů hypotečních bank nebo aut od leasingových společností...

09.08.2013 17:22:34 | Jirka Majer

V roce 1966 jsem na základce v hodinách zeměpisu s oblibou sledoval politickou mapu, na které byly červeně označeny pokrokové socialistické státy, kde se lidé vzepřeli svým utlačovatelům a měli se dobře. Kladl jsem si neustále otázku, proč tak neučiní i lid v ostatních státech, které byly na mapě vyznačeny tuším zeleno-hnědou barvou, nesvrhne tyrany a nemá se také tak dobře jako my. Prostě nechápal jsem, proč to nechtějí udělat. Jednou u nás suploval zeměpis sám pan ředitel školy, který to už měl za několik měsíců do důchodu a bezelstně jsem se ho na to zeptal. "Víte děti," zněla odpověď, "ono to není úplně tak, jak se to píše v našich novinách." Pan ředitel mě už tenkrát za bolševika vyškolil, že u věcí, které nemají logiku, bude pravda někde jinde, navzdory oficiální propagandě.

09.08.2013 15:17:46 | Inconnu

Věřili jsme lecčemu a rodiče nás v tom do určitého věku z opatrnosti (poučeni z krizového vývoje) nechávali. Mám pocit, že jsem si návštěvu mauzolea s Leninem jednu dobu spojoval s nejúžasnějším zážitkem. Stejně jako jsem chtěl na nejlepší pionýrský tábor do Artěku, jen mě na tom znepokojovalo, že je to daleko od maminky...

09.08.2013 09:38:12 | Ota Válek

Komunisti se snažili vštěpovat svoji zvrhlou ideologii už předškolním dětem. Jednou přišla dcerka ze školky s nápadem, že by se chtěla podívat do Moskvy na soudruha Lenina. Měl jsem pokušení jí říct, že kvůli vycpálkovi není třeba vážit tak dlouhou cestu, stačí zajít do školního kabinetu, kde mají hned několik preparovaných zvířat. 

09.08.2013 09:13:57 | Inconnu

My jsme si dětství a počátky mládí prožívali na sklonku onoho experimentu, kdy již notně zkostnatělý a práchnivějící stroj běžel jen ze setrvačnosti. Oprostím-li se od osobního pohledu naivních dětských očí, tak to byl vlastně jeden dlouhý zakaboněný podzim.

"Soudruzi" (učitelé) to měli ještě celkem dobré, chlap byl na školách vzácnost a měl autoritu, ale "soudružky" byly pro jednodušší výslovnost přejmenovány na nepříliš lichotivé "soušky." Spolužák - poloviční Slovák - si zjednodušil i oslovení učitele na jakési zpěvavé "sudrů".

08.08.2013 22:50:56 | martin.habina

 Bolkovo "Soudruhu,  to bylo boží!" je boží! Je fajn, že zvlášť v této době připomínáte ty šílené časy...

Untitled Document



ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox