Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Srí – lanka

[05.05.2017 21:27:57]

Povětšinou každý výlet zanechá v mé duši nějakou dominantní vzpomínku a i ona může mít zásadní vliv na celkové hodnocení akce, výletu. Například v Kanadě – úžasný a nádherný den při výstupu na Planinu šesti ledovců, ostatní kanadské  vzpomínky trošku upozadil. Tam ale stejně všechno bylo jen a jen pozitivní. Mimochodem, tento pocit ve mně s odstupem času stále více sílí.

                Se Srí – lankou, před měsícem,  to je bohužel poněkud jiné. Díky jednomu zážitku, jenž se mi navíc stále vrací, vnímám celý pobyt, nemohu si pomoci, spíše negativně.

                Na Cejlonu jsem strávil jen šest dnů a zcela je věnoval odpočinku a moři. Z tohoto důvodu nemohu hodnotit nic jakkoliv odborně či zasvěceně. Popíšu zde jen jeden dominantní zážitek, jenž vše ostatní absolutně přehlušil;

Jen pár desítek minut po příjezdu do hotelu jsem se vrhl do Indického oceánu. Chvíli jsem se zdržel ve stometrovém pásu hřmotících vln. Všechny měly krásné bílé drdoly a pár okamžiků jsem skryt mezi nimi pozoroval surfaře donekonečna pilující své umění.  V těch místech byla hloubka okolo metru padesáti. Dál v moři už mě očekávala hlubina a  absolutní osamělý klid. Z vrchu milované sluníčko, odspodu výrony horkého moře, připadal jsem si jako v nebeských lázních. V hlavě mi vytanula věta „Nejkrásnější koupání v mém životě!“ Asi po půl hodině jsem přeplaval zpátky k vlnám, minul neúnavné surfaře a den následně zakončil skvělou večeří, lépe řečeno kulinářským zážitkem stvořeným z plodů moře. Úžasné první hodiny pobytu…

                Druhý den jsem samozřejmě vyrazil znovu, extrémně jsem se těšil na jen svoji hodinku v moři. Asi po půl hodině jsem zaregistroval , že jsem o něco dál od břehu než včera. Jen tak pro sebe jsem si řekl „dám si třicet ostrých temp a vynořím se někde v polovině, však přítomnost vln mě případně upozorní na blízkost břehu.“ Jak jsem řekl, tak jsem udělal; po třiceti poctivých tempech jsem se ve vodě nadzvedl, zaostřil oči, a v tu setinu vteřiny mi ta hrůza došla. Břeh se vůbec nepřiblížil, spíše naopak. Zcela jsem se probral z šalebného opojení a téměř okamžitě také ucítil dosud nevnímanou sílu moře. Na rozdíl od včerejšího přílivu, dnes odliv mě nezadržitelně a nepřekonatelně po decimetrech táhl dál a dál do volného moře. Znovu jsem začal intenzivně plavat, ale už to byla křeč. Srdce mi začalo bušit, tempa byla nepřirozená, začala mnou prostupovat panika.

                Kdysi jsem viděl film, kde amatérské potápěče, muže a ženu, odnesl podmořský proud daleko od jejich výletní, výcvikové lodi. Ta následně odjela a oni zůstali sami v liduprázdném moři. Ve chvíli kdy se o muže začal otírat útočící žralok on zakřičel: „Kurva, já neznám nikoho, koho by kousl žralok, co se to kurva děje!!!“ Přesně na tenhle okamžik jsem si v těch vteřinách vzpomněl. „Jak se mi to proboha mohlo stát, jak to, že jsem teď a tady v tak strašný situaci!!“ Dál to nebudu dopodrobna popisovat, znovu se mi ty okamžiky vrací a nedělá mi to dobře. Snad se těch zlých okamžiků, tímto vyznáním se, definitivně zbavím.

                Po pár minutách beznaděje se naštěstí pár desítek metrů ode mě objevil osamělý surfař. Zprvu vůbec nepochopil o co jde a zase zmizel z mého zorného pole. Možná ani nezaregistroval mé volání a zoufalé posunky. Po chvíli připlul znovu a teď to už mu bylo vše jasmé. Pomohl mi až tam, kde jsem už vystačil. Na můj zdvižený palec na znamení díků, zareagoval sympatickým úsměvem a zase zmizel ve vlnách. Ani jsem ten strašný zážitek tam u moře nikomu nevykládal, připadalo mi to s odstupem minut a hodin stále naprosto absurdní. Celý následný večer mi bylo nevolno a další dny jsem se cachtal už jen ve stometrovém pásu vln – tam, kde jsem vystačil. I při přílivu ve mně pocit prázdnoty pod nohama vyvolával stres a tak jsem to už ani nijak významně nezkoušel.

                Takže všechno marno. Při vzpomínce na Srí – lanku se mi nevybaví krajina, sluníčko, úžasná vnoučata, skvělá kuchyně atd., nic a nic. Vždy jen ten pekelný zážitek.

                Nebyl jsem k mořskému živlu pokorný, podcenil jsem ho. Sám k sobě a k svým schopnostem jsem byl nekritický.

Případně si na sílu Oceánu dejte pozor. Já už určitě!!!

                                                                                                                                                             Vlastík

 

 

fotografie

zobrazeno(17967x) | příspevky(8x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

01.06.2017 15:37:42 | Petr N.

 Ahoj Vlastíku, při tomto tvém vyznání mi běží mráz po zádech a cítím ve špatném slova smyslu zvláštní pocit kolem žaludku. Nedokážu si představit, jak odporně by mi bylo, kdybych to zažil sám. Ten film, co zmiňuješ, jsem viděl také. Jmenoval se Otevřené moře. Byl syrový a sugestivní. Mrazilo mě při něm v zádech stejně, jako při čtení Tvého blogu. V tomto případě to bylo ale umocněno tím, že Tě už dlouho znám a už to pro mě tím pádem nebylo anonymní...

Vlastíku, ale konec dobrý, všechno dobré - teším se na kola, zítra ahoj! 

25.05.2017 07:25:42 | Pavel Zeman

 Před mnoha lety v dobré kondici jsem z neznalosti co moře umí jsem přeplaval úžinu necelý km vzdálenou. Při plavání jsem stále viděl protější pevninu plavání bylo vysilující, zejména cesta zpět. Yvládl jsem to ale dostatečně poučen jsem nebyl. Za rok za dva jsme byli na Kostarice a tam jsem poznal co je to síla moře. Na vlnách jsem se houpal a lehkém plavání jsem nezpozoroval, že se od břehu vzdaluji. Ze všech sil, které jsem měl jsem plaval zpět ke břehu. Pocit byl však hrozný a panika ještě větší. Měl jsem co dělat abych se uklidnil a znovu plaval ke břehu. Podařilo se mě kus vrátit ale břeh byl natolik vzdálen a já už neměl sílu. Volání pomoc, hilfe a já nevím jak jsem  upoutal člověka na břehu, který mě doslova vytáhl na břeh. Pěknou chvíli jsem byl bez sebe po všech stánkách. Potom jsem děkoval Bohu, že to tak dopadlo. Uvědomil jsem si sílu moře a nikdy jsem se nepokusil plavat od břehu dál i když byly vlny lákavé. Kolik lidí neměli takové štěstí nevím, ale já vždy děkuji amráz na zádech mám i dnes jen na to vzpomenu. Ty taky Vlastiku.

 

16.05.2017 12:29:53 | Radek Kalod

Vlastiku,

gratuluji ti k zachrane. Co popisujes, tak presne to se mne stalo v Australii v roce 2000 pri koupani v oceanu a take mnou prostupovala sllena panika, abych se dostal k brehu. Nakonec jsem zamakal, ale, kdyz to neslo rovne zpet, zkousel jsem obklikou a dostal se na breh, ale velky respekt k mori ve me pretrvava doposud..Ale podle Tveho popisu, prvni den pobytu na Sri Lance pusobi jak z pohadky, tak bych to bral celkove pozitivne:-)

11.05.2017 14:57:32 | Vlastík

 Ahoj Pavle,

podnikl jsem po písečném pobřeží několik vycházek. Mimo jiné jsem při nich podvědomě vnímal, jak každý úsek pláže ovládá skupina psů. Svá teritoria si hlasitě hájili a občas i podnikali výpady do okolí. Sice z nich šel chvílemi strach, ale lidi nechávali na pokoji. Jednou zrána jsem si užíval moře a sluníčka, a náhle se mi z ničeho nic u nohou uvelebil pes z místní smečky. Mimochodem jakoby z oka vypadl našemu Ridgebackovi Sheile. Následně se mnou šel až k hotelu. Číšníci chystající venkovní snídani mi ale dali neznatelně najevo nelibost nad mou společností. On to vycítil, na chvíli se na mě zklamaně zadíval a odběhl pryč, svádět svůj každodenní boj o chléb svůj vezdejší. Bylo mi líto, že jsem ho zklamal.

08.05.2017 18:03:33 | Pavel M.

Uff, dobře že jsi zpátky. Na ZŠ nám vyprávěla učitelka, bývalá závodní plavkyně, jak se podobně málem utopila v moři. Nemusí jít jen o příliv a odliv, ale někde se dostaneš do proudů, o nichž ani navíš, a táhnou Tě na otevřené moře. Efekt její vyprávění mělo velkej. Zaprvé se bojím sám plavat daleko do moře a zadruhé, že v podobné situaci je nutné plavat ne kolmo na břeh (sílu proudu nepřekonáš), ale šikmo. 

08.05.2017 14:01:33 | martin c

Znám jen málo lidí, co umí v pravdě a klidu věci pojmenovat tak, jako Vlastík.

05.05.2017 23:18:26 | Martin Handl

Jj, v moři se musí dávat pozor, i já jsem měl v Chorvatsku v Rabacu r.2014 co dělat, abych se v bouřce v těch vlnách dostal aspoň k nejbližší bójce...

05.05.2017 22:38:11 | Pavel

 Teda z toho úplně běhá hrůza, to bych nechtěl zažít :-(...

A co je ta krásná fotka na pláži s tim mazlíčkem ?

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox