Ján Markoš

nejlepší slovenský šachista, středoškolský učitel a teolog

O miznúcom svete a smažených vajíčkach

[25.01.2013 06:13:34]

 Ako som začal v septembri chodiť do práce, siahla na mňa chladnou rukou pani Rutina. Deň čo deň vstávam o šiestej, aby som naskočil na autobus číslo 59, ktorý odchádza 6:49 zo zastávky pred Železničnou stanicou Vinohrady.

Všímam si, ako sa mi svet stráca pred očami. Čo bolo pred mesiacom rozhodnutím, stáva sa automatizmom, gestom robota. Moje raňajšie úkony kostnatejú: vstanem bez budíka o 5.58, odchádzam z domu presne v ten istý čas. Obvykle keď obchádzam predajňu chladničiek, ozve sa vysoký hvizd vlaku vypravovaného smer Trnava. Možno o nejaký čas prestanem vnímať svoje rána rovnako, ako som prestal vnímať nábytok v svojom byte. Za stôl už sadám popamäti.

Akurát je každé ráno väčšia a väčšia tma.

V autobuse číslo 59 už poznám všetkých štamgastov. Bradatého pána a jeho dcéru, ktorá si do autobusu nosí termohrnček s kamilkovým čajom. Dievčinu, ktorá navonok pôsobí alternatívne, ale v ruke nenápadne zviera ruženec a ticho sa modlí. Pána s koženou taškou, ktorý vždy stojí v kĺbe autobusu a vystupuje až za mostom. Mamu s dvomi malými deťmi, ktoré obvykle zaspia na svojich ružových školských taškách. Mladého chudého pána s koženkovou baretkou a francúzskym šarmom.

S týmito ľuďmi sa nezdravím. Nedívam sa im do očí, len ukradomky ich pozorujem. A predsa spolu denne strávime polhodinu; čas, ktorý by stačil na výdatnú debatu pri káve. Sú mi cudzí. Sú mi blízki. Vídam ich častejšie ako svoju rodinu.

Predstavujem si, aké by to bolo, keby som raz doniesol do autobusu koláč a rozdal ho. Nebáli by sa, že ich chcem otráviť? Priniesol by o týždeň koláč niekto iný? Vyhodil by ma šofér, že v autobuse sa nesmie konzumovať?

 Aké by bolo, keby sme si vedeli prísť na meno a každé ráno si vymenili pár viet o tom, čo je nového? Keby sa naše nepriznané spoločenstvo stalo spoločenstvom priznaným?

Že to nie sú moji priatelia? Že som si ich nevybral, zviedla nás dohromady náhoda? S koľkými ľuďmi vo vašom živote vás ale nezviedla dohromady „náhoda“? Kto naozaj môže povedať, že si svojich spolucestujúcich na ceste dňami a rokmi vybral sám?

Ak raz pôjdete ráno Bratislavou a uvidíte autobus, z ktorého sa bude ozývať hlasitý rozhovor a cinkanie príboru; autobus, z ktorého sa bude linúť vôňa kávy, koláčov a smažených vajíčok, pozrite sa na číslo linky. Stavím sa o čo chcete, že tu bude číslo 59.

 

zobrazeno(6630x) | příspevky(8x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

30.01.2013 14:13:01 | mishik

parádny blog, úplne rozumiem pocitom a náladam. 

28.01.2013 10:43:11 | Vlastík

 

Někdy v šesté třídě jsem četl povídky od ruského autora (zaujalo mě tehdy, že existují i zajímavé a hezké ruské knihy, kromě těch „povinných“). Jedna povídka byla o tom, jak mladý muž měl dar vědět, co si lidé okolo něho myslí. Jezdil autobusem do práce a jedna mladá žena v něm se mu velmi líbila. On díky svému daru věděl, že i on se jí velmi líbí. Jednou ji tedy oslovil a těšil se na seznámení s ní. Ona ho ale okřikla, co si to dovoluje a vystoupila. Nedokázala překonat tehdejší konvence.
            Já jsem někdy před přečtením této povídky jel na šachový zápas družstev z Letohradu do Lanškrouna, v autobuse jsem byl jen já a mladá příjemná dívka, moc se mi líbila a i ona se na mě usmívala. A já nedokázal překročit svůj stín a oslovit ji. Tato moje příhoda a můj nedostatek okamžité komunikativnosti mě tehdy docela dlouho trápil.
            Děkuji za hezký příběh a za krátké vrácení se do svého mládí.
 

27.01.2013 08:40:36 | David Navara

Tak ma napadá, že je to zvláštna irónia, keď autor knihy "Beating the KID" pracuje ako učiteľ.

26.01.2013 23:03:58 | Jaroslav Čáp

 Pěkně napsáno!  

25.01.2013 13:45:44 | marki

 Viem, nepatrí sa to príliš, ale predsa. Ak je niekto z vás, kto toto čítate, Slovák či Slovenka, a navyše študuje na Slovensku, mohol by mať osoh z toho, že vstávam každé ráno o šiestej a šliapem okolo predajne chladničiek.

Na stránke www.sokratovinstitut.sk nájdete program doplnkového vzdelávania, ktorý vediem. Tak keby ste sa chceli naučiť niečo extra...

25.01.2013 09:00:50 | David Navara

Tiež mne sa článok veľmi páči. Ak niekdy náhodou budem v Bratislave, nezabúdni ma pozvať na raňajky do svojho autobusu!

25.01.2013 08:27:52 | Jirka Majer

To mi oživilo vzpomínky na dobu těsně po převratu, kdy technikům v obrovském kolosu TOS (5000 zaměstnanců) bylo umožněno využít takzvanou pružnou pracovní dobu. Nebylo šťastnějšího člověka pod sluncem, jako mě. 25 let jsem chodil na šestou v tisícihlavém davu a teď najednou nemusel a mohl z davu vybočit. Stejný opojný pocit jsem zažil, když jsem měnil firmu a nemusel používat štípačku vůbec. Dnes je to jen, chvála bohu, otázka volby. Skvělý článek!

25.01.2013 08:19:23 | Inconnu

Takže opět (už to pro mě začíná být rutina), dokážete pěkně trefit hřebíček na hlavičku. To já se při takových (ne)veselých úvahách většinou trefím do palce.

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox