Blog Vlastimila Chládka

Mnoha lidem tento název nic neřekne, ale někteří z Vás zcela jistě zavzpomínají na legendární bleskový šachový turnaj v Brně.

Ano; po dlouhé roky první sobota v měsíci v devět hodin; restaurace pana Páska a neopakovatelná atmosféra šachových klání. Ze svých rychlých vzpomínek uvedu jen namátkou:
– nedotknutelný stolek šachové osobnosti a zde zároveň hlavního a jediného arbitra Honzy Kalendovského, u něho mohli sedět a volně diskutovat jen ti opravdu zasloužilí,
– velká koncentrace interesantních osobností kavárenského šachu v Brně. S každou z nich bylo zajímavé strávit u partie pár minut, zažít a užít si jejich povahu a originalitu. Byly jich za ty roky opravdu desítky,
– mimořádný člověk hospodský pan Pásek, sedmdesátník, ale svojí vizáží bývalého boxera nezapřel. Jednou jsem velmi spěchal na odpolední bowlingový turnaj, bratr za mě měl zaplatit, ale při placení nevěděl co jsem měl.

Pan Pásek mu na to odpověděl: „Ale já ho musím vidět!“ On si totiž nikdy nepsal účty, obdivuhodně přesně si pamatoval co kdo měl. Ale musel hosta vidět, v tu chvíli mu jeho konzumace do písmene přesně naskočila,
– minimálně třetina hráčů a k tomu většina místních štamgastů neustále kouřila. Většinou okolo jedné jsem omámený a totálně načichlý kouřem vypadl z hospody U Pásků, trochu se oklepal, a jen tak sám pro sebe si řekl: „Tak zase za měsíc“. U auta jsem se převlékl a potom, podivně spokojený a unavený dál uháněl první sobotou v měsíci.

No, asi se ptáte na nějakou pointu těchto vzpomínek. Nedávno jsme se v Lipovci rozhodli, že ukončíme účast ve druhé lize. Bez mého bratra a dalších hráčů staré lipovecké gardy to vlastně ani nedávalo smysl. A že bychom se párkrát za sezónu sešli, povykládali a zablicali. A odtud už byl jen kousek k nápadu: „Spoj všechno dohromady; zkus oslovit Neklana, Břeťu a společně a v nové kvalitě oživte turnaj „U Pásků“! A ono se to protlo!

Takže pátého září, a potom už dál a dál vždy první sobotu v měsíci se uskuteční turnaj U Pásků a to v salonku Bowlingu Brno. Věřím, že dokážu nabídnout velmi příjemné pohodové a neformální šachové prostředí a to ostatní už bude na hráčích, organizátorech a návštěvnících. Bylo by taky velmi senza, kdyby první turnaj pískal Honza Kalendovský. To je dnes asi všechno, případně se na cokoliv nejasného zeptejte Neklana, Břeti, mě anebo přímo tady.

Hezký den, Vlastík

P.S. Jestli se toto dostane k prodejci šachového materiálu, tak prosím o nabídku dvaceti souprav, včetně hodin (to jako, že to myslím fakt vážně ).

Už jako malý kluk jsem přemýšlel, proč AIDS napadl víceméně jen určité skupiny obyvatelstva. A vlastně ne úplně destruktivně, ale jen tak nějak, aby dál měli své určité místo ve společnosti.

Později, už ke konci tisíciletí, společnost DS podporovala zařízení pro starší spoluobčany. Občas jsem tam zašel a jednou se i dostal na část lůžkového oddělení. Nebylo to dobré. V některých pokojích tam v lékařské péči lidé jen přežívali, resp. bez hovoru, bez aktivity, jen dožívali. Ten lékař mi v následném rozhovoru tak trochu podprahově naznačil, že někdy se při péči o ně zahloubá, zda to vůbec má v určitých případech, ještě nějaký smysl…, a co z toho vlastně vyplývá…. Také se zamýšlel nad tím, jak budeme zvládat, až se třeba za padesát let, díky naší nezměrné touze prodlužovat lidský věk, výrazně změní věkové rozvrstvení obyvatelstva (Evropy). Na ten veskrze smutný rozhovor s vážným panem doktorem jsem nikdy nezapomněl. Ten zážitek se mi vrací, a vlastně už i já začínám být postarší. Zatím tedy vím, co bych asi na stará kolena opravdu nechtěl…

Na druhou stranu musím přiznat, že do žambereckého Albertina za svoji maminkou jsem jezdil velmi často a hlavně rád. Řekli jsme si tam pod korunami stromů věci, které do té doby nikdy. Byl tam ale i velmi milý a přátelský personál. Rád na tu dobu vzpomínám, něco mi dala. Ano, toto je pravda, ale samozřejmě to neodpovídá na tu dominantní výše položenou otázku v textu.

Samozřejmě přemýšlím i o současné situaci. Mohl bych teď možná trochu jinak, ale stejně tak asi posté, opakovat notoricky známé věci. Řeknu tedy jen málo a sice to, co mi ostře vadí, resp. chybí od samého začátku koronaviru. Byl bych opravdu nadšený, kdyby místo podivných tiskových konferencí během dne, místo podivného ptydete žvanění, místo vyvolávání strachu a obav nastaly tyto dvě jednoduché věci:

1) Kdyby každý den ve stejnou (!) dobu, např.: v 18:00 vystoupil Šéf krizového štábu a zodpovědně, stručně, jasně a věcně zhodnotil situaci. Například: co za opatření zůstává, co se mění, na co pozor, atakdále, atakpodobně. Tedy oficiální a zodpovědné zhodnocení konkrétního dne, a výhled co dál. Nebudu to dál rozebírat, ale pro mě by toto bylo prostě skvělé. Pomohlo by to! Ať je blábolení a omáčka během dne, ale pravidelně v 18:00 hod. patnáctiminutová oficiální, zodpovědná, všeobsahující a ucelená informace, a to od, v tyto dny, nejkompetentnějšího člověka ve státě!

2) Zase denně v pravidelném čase, např.: ve 20:30 hod., vystoupení redaktora, nebo matematika nebo vědce. (pro mě by byl naprosto ideální např.: pan Stach). Ten by populární formou podal důležité a zajímavé informace a vysvětlení. (R-index, poučné grafy, reálný vztah teorie a praxe, co Republika, co Evropa, co Svět, tvrdost opatření x ekonomika, atd.). Zase jen patnáct minut a občas s úsměvem. Tak tyhle dvě věci by mě a pevně věřím, že nejen mě, velmi uspokojily.

Hezký den, Vlastimil Chládek

P.S. Dnes v noci jsem přemýšlel, jak bych připodobnil naši zemi. Napadl mě a mám to stále v sobě, možná i díky výše uvedenému neuskutečněnému, film „Pošťák“; hezký den.

Práce na novém Adventure golfovém hřišti v areálu BB jsou provedeny cca ze čtyřiceti procent. Každým dnem postupujeme dále a každým dnem se také více a více odhalují náznaky finálních kontur. Však podívejte se sami na přiloženou fotogalerii.

Teď je také nejvyšší čas vymyslet vhodné názvy pro obě hřiště. Přemýšlíme o tom, já když někdy stojím pod úpatím svahu a přivřu oči, tak mi siluety „starých“ jamek připomínají lepé, oblé tvary ženského těla. Nové hřiště je naproti tomu přísně pravoúhlé, převážně obdélníkové, tady zase vidím svalnatého muže. Nabízejí se tedy jména, ale jaká? Úplně na začátku byl Adam a Eva, nebo třeba raději trochu kreativněji, Maledivy a Korsika? Napadlo nás i Slzy a Kostky. Nemohu si pomoci, mně se teď ale úplně nejvíce líbí Venuše a Mars. A co se líbí Vám? Jaký Vy máte názor, či nápad? Napište, Venuše a Mars zcela jistě nemusí být to úplně definitivní.

Vlastík 🙂

Včera proběhla Dvacátá vycházka Moravským krasem. Osmnáct kilometrů, tři sta padesát klobás, sto padesát účastníků, šest panáků(!), tisíce úsměvů a k tomu to nejkrásnější – rozzářené dětské oči. Od Punkevních jeskyní jsem jednu chvíli šel jen sám se sebou. Na pár minut jsem se zastavil pod nejvyšším smrkem, opřel se, a zavzpomínal na kamarády, kteří chodili s námi. Z plného koryta mi k tomu do uší zpívala rozparáděná Punkva a z vlnících se větví nade mnou jakoby náhle zašumělo: „Hodně štěstí Vlastíku“. Přejme si, ať to v příštím roce platí pro nás pro všechny! Hezký večer, Vlastík.

Někdy před rokem mě v jednom rozhovoru zaujala věta – informace, že v případě spadnutí ženy z lodě do vody je správnou reakcí či povelem zvolání: „Muž přes palubu!“

V současné v lecčems podivné době mě toto sdělení zaujalo, vyvolalo úsměv na mé tváři a zůstalo mi v paměti. Dnes jsem si na ně zase vzpomněl, minimálně třikrát mi totiž ze sdělovacích prostředků zaznělo do ucha slovo se základem „gender“.

Už dlouho podvědomě přemýšlím, čemu asi pomůžou bezpohlavní hračky, unisex oblečení, respektive vyrovnávání a stírání rozdílů mezi pohlavími. A kdo to v téhle podobě vlastně chce? A proč!? Fakt mi to vrtá hlavou.

Někdy si také říkám, že slovo „gender“ je možná dalším stupněm ke slovu emancipace. Ve dvaceti jsem emancipaci zvládl. Nepředstavoval jsem si totiž emancipovanou ženu jako traktoristku v modrácích, soustavně překračující mužské rekordy v orbě, tedy tak, jak nám to v té době do hlavy tlačilo Rudé právo a spol.

Já jsem si ji ve svých dvaceti letech představoval například takto; Ona v horkém, erotikou nabitém dni zastaví ve svém nablýskaném fáru u benzinky. V šatech lehounkých jak motýlí křídla a navíc jen tak tak zakrývajících její skvělé křivky si nechá od obsluhy natankovat. (Ona přeci nemá zapotřebí přemýšlet co tankovat, a jak). A potom s rozevlátými vlasy zase dál a dál uhání vstříc novým událostem a dobrodružstvím.

A ty běžné věci? Zajištění rodiny, finance, a tak? O to se přeci a rád(!) postará její manžel, no ten nevýrazný chlapík, tam kdesi v pozadí… A možná si to s tou emancipací takřka stejně představuji dodnes. 🙂

Emancipaci jsem tedy jakž takž zvládl, a bohužel?, bohudík!! možná i naplnil. Ale genderismus, to už nedám. Někdy se mi zdá, že Budoucnost nám v oblasti vztahů ujíždí vystajlovaným elegantním rychlíkem jízdou bez zastávek, do podivných krajů a končin. Na jeho palubě si ti zvláštní lídři notují a s úžasem si vykládají, jak je to trendy být in, být gender. Ale až ten vlak jednou definitivně zastaví, tak už nebude cesty zpět. A uvidíte, bude nám to chybět, no třeba ty letmé, vše naznačující a napovídající doteky, ty někdy tak pekelně nebezpečné, ale zároveň nenahraditelné, neodmítnutelné, a přitom tak přirozené věci mezi Mužem a Ženou.

A až potom jednou v té zvláštní době skočí Muž přes palubu, tak marně přemýšlím, co tak asi zazní … ?

Přeji Vám hezké Vánoce a splnění Vašich Přání

Vlastík

Kdysi za studií jsem četl ruskou povídku a v paměti mi z ní zůstal výraz „OBMAN“. V konturách textu jsem ho tehdy chápal jako něco v mlze, klamu, snad i opilosti. V těch mladistvých dobách jsem se někdy; zvláště po probdělých nocích plných alkoholu a tance; podíval po ránu do zrcadla a jediné co moje znavené rty dokázaly zašeptat bylo magické slůvko : „Segodnya obman!“

Poslední tři měsíce si zase připadám totálně obman. Skutečně jako v mlze vzpomínám na bolesti, potom na ještě krutější bolesti, na nemocnici, druhou nemocnici, operaci a potom lázně. Sem tam mi jako ve filmu vystupují tváře, zážitky, obrysy událostí. Uvědomuji si také, že jsem v těch různých pokojích; někdy za bezesných nocí; velmi naléhavě přemýšlel o náhle pro mě důležitých lidských věcech a souvislostech, o životě, o hříchu, a jak vlastně dál?

S velikou pokorou se mi zdá, že nemocniční martýrium je za mnou, ale aby to celé mělo smysl, musím se pokusit pochopit, proč to přišlo, a co mi třeba mělo být naznačeno.

O tom nejintimnějším a možná i nesdělitelném nemá smysl psát, ale třeba Vás zaujmou dva minipříběhy, které mi dnes večer přišly na mysl, a oba dva jsou navíc taky tak trochu obman.

1) Večer před operací nebyl jednoduchý. Samota, převalování se, usnul jsem v bolestech až k ránu. Okolo šesté mě vzbudila sestřička: „Pokud Vám to stav dovolí zkuste se rychle omýt, oblečte si košilku a položte se na vozík. Zavezeme Vás na sál, dnes jste první na řadě.“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo, náhle jsem nechtěl být pouhou loutkou ve vleku událostí, ale Sám sebou. „Nezlobte se, já se ještě oholím“, opáčil jsem. Ona na mě, že není čas, že musíme jít. Na moji repliku, že za posledních třicet let nebyl den, abych se žiletkou neoholil, se na mě poprvé se zájmem podívala a přikývla „Tak dobře“. Při operaci jsem měl umrtvená jen záda, do levé nohy mi prostupovaly kruté bolesti. Asi po půl hodině jsem poprosil mladou paní doktorku anestezioložku, zda by mě nedržela za ruku, že tu bolest už nemohu vydržet. Matně vzpomínám, že se tázavě podívala na operatéra za mými zády, asi na jeho pokyn přidala do hadiček ještě více analgetik, či čeho, a potom skutečně stiskla mé prsty. Operace postupovala dál, ale já jsem náhle z ničeho nic zaregistroval ostře ohraničené černé skvrny, plující po místnosti. Zaujaly mě, zaostřil jsem na ně své oči, ale ony jakoby se lekly, okamžitě zmizely.

Po chvíli se to – do puntíku stejně zopakovalo. Skvrny zase zmizely. (Kdybych to měl teď k něčemu připodobnit; tak přesně takové černé skvrny se objevily v závěru filmu „Návrat do Cold Mountain“. Tam ale nezmizely, změnily se ve smrt věštící černé havrany). Když se černé kontury objevily potřetí, už jsem nezaostřoval, už mi to bylo nějak jedno. Analgetika neotupovala jen moji bolest, ale i vnímání okolní reality. Po pár minutách jsem ale úplně nečekaně zavnímal, že prostor v místnosti se náhle zaplnil krásnými bytostmi. To mi dělalo dobře, s radostí jsem je vítal a pozoroval. Z příjemného pocitu mě vyrušil až hlas paní doktorky: „Co to pane inženýre stále pozorujete?“ „Což Vy nevidíte ty Anděly?“ odpověděl jsem jí. „Pane inženýre Vy vidíte Anděly?“, zeptal se hlas za mými zády. „Ano, jsou tady všude“. Pan doktor dal najevo spokojenost, a druhá půle operace proběhla už v jakési pro mě jakoby slavnostní atmosféře.

Hodně jsem v pozdějších dnech přemýšlel o černých skvrnách a o andělech. O věčném souboji dobra a zla. Moc mi to připomínalo pasáž z povídky „Poděkování andělům“. Ty strašlivé obavy, že nádherný palác přede mnou není součástí Nebe, ale zlopověstného pekla.

I z výše uvedeného je mi jasné, že má smysl stále se snažit žít líp. Ale mám k tomu dostatek vnitřní síly? Dokážu to?

2) O pár týdnů později jsem rehabilitoval v Lázních Jeseník. Odříznut od civilizace, jsem z okna pokoje viděl jen do daleka se táhnoucí nádherné, listnaté lesy. Při cvičeních jsem je pozoroval a přitom si přemýšlel o Priessnitzovi, o jeho intuici, schopnostech, víře v Sebe sama. Nejvíce mi v paměti utkvěla tato jeho věta: „Kdybych neměl vodu, léčil bych vzduchem“. Jednoho dne ale Vincenc Priessnitz moji mysl opustil a já od rána přemýšlel jen o Drákulovi a Tajemném hradu v Karpatech. Vadilo mi to, byl jsem přeci v nádherných Jeseníkách. Ale nešlo to z mysli vypudit. Odpoledne přišla uklízet paní pokojská a já se jí se svými představami svěřil. Chvíli nad tím přemýšlela a pak řekla neskutečnou větu. „Nebyl jste teď někdy na odběrech krve?“. Přišlo mi na mysl, že je praštěná, taková blbost přeci. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že na odběrech jsem den předtím skutečně byl. Můj překvapený strnulý pohled vyjadřoval vše. Ona pokývla hlavou, posbírala svoje mopy a odešla. Zase jsem měl na dlouhé chvíle o čem přemýšlet…. Naštěstí druhý den už jsem byl v pohodě, mezi cvičeními jsem si vykračoval po Kolonádě a v duchu už zase skládal obdiv Priessnitzovi a jeho následovníkům.

Mějte se hezky Vlastík

(Je opravdu povznášející hrát v šachovém družstvu s mimořádnými lidmi, učit se od nich, diskutovat s nimi. A vůbec nemám na mysli jen šachy!
Jedním z nich je i slovenský velmistr Ján Markoš. Je velmi příjemné nechat se unášet na vlnách jeho krásné slovenštiny, a vnímat třeba jeho radost nad volbou paní prezidentky a mnoho a mnoho dalších témat, věcí a souvislostí.
Šachy v jeho podání jsou taky nádherné, zvláště společné analýzy po partiích. Někdy jeho tempo nestíhám, ale když ano, tak často žasnu nad krásou a „jednoduchostí“ šachu. Posuďte sami, Vlastík)

Vrcholí jar, všetko krásne kvitne. Ale ruku na srdce: nechýbajú vám už ligové zápasy? Ak áno, mám pre vás dnes špeciálne pozvanie. Staňte sa na hodinku-dve našou posilou, deviatym hráčom druholigového Garde Lipovec! Prisadnite si k našim šachovniciam a pokúste sa nájsť riešenia desiatich zapeklitých problémov, ktorým sme v práve skončenej sezóne viac či menej úspešne čelili aj my.

Pozícia na prvom diagrame je z mojej partie (Dvořák-Markoš, čierny na ťahu). Rošádové postavenie bieleho kráľa vyzerá pomerne vratko, ako ale viesť útok tak, aby určite neprežil? Malá rada: premýšľajte nad tým, ktorý stĺpec sa bielemu bude brániť najťažšie… Riešenie tohto aj ostatných diagramov nájdete na konci textu.

Momentka na druhom diagrame je z partie Mudrák-Kalod. Opäť je na ťahu čierny a opäť ide o to, akým spôsobom sa čo najúčinnejšie dostať do postavenia súpera. Nájdete ten správny trik?

Tretej doske Garde Lipovec vládol Pavel Blatný. V poslednom kole v partii Blatný-Brázdil chytil svojmu súperovi nešikovne postavenú vežu na g6. Prídete na to ako?

Poďme si teraz od elegantných kombinácií trochu odpočinúť; nasledujúce dva diagramy budú koncovkového charakteru. V partii Bělunek-Kratochvíl bol na ťahu náš hráč, generál čiernej armády. Odhadnete rovnako presne ako on, ktorý pozičný faktor je v tejto vežovke najdôležitejší?

Z remízového kráľa sa túto sezónu stal Jackom Rozparovačom Pavel David, strážiaci piatu šachovnicu Garde Lipovec. Nasledujúcu pešiakovú koncovku z partie David-Kapusta zvládol majstrovsky. Aj vy ju zvládnete rovnako dobre, ak si správne odpoviete na otázku: Kade a kam má putovať biely kráľ?

Ako správne realizovať materiálnu prevahu? Od Dalibora Bělíka si príklad neberte. Čo má navyše, to radšej hneď rozdá aj s úrokmi. A predsa v partii Klenner-Bělík našiel diretissimu k víťazstvu. Skúste to aj vy. Ako čierny okamžite vyhrá?

Od Daliborovej „řezničiny“ si asi opäť potrebujeme trochu odpočinúť, pozrime sa teda na dva pozičné diagramy. Ten prvý je z partie Knotek-Sekanina, čierny na ťahu:

Jirka Sekanina má nepochybne značnú prevahu, ako ju ale ďalej stupňovať? Náš hráč našiel ideálne riešenie, vám iste tiež neunikne, ak nebudete príliš fixovaní na školometské poučky.

Viditeľnú prevahu mal aj biely v partii Kopřiva-Bačák, ako ale nájsť slabé miesto v obrannom vale čierneho?

Nuž a posledné dva diagramy sú opäť kombinačného charakteru, ako sme už u bratov Chládkovcov zvyknutí. Neobvyklé otvorenia, bomby vybuchujúce po celej šachovnici, to bol rukopis ich najlepších partií v tejto sezóne.

Vlastík Chládek si zapísal najrýchlejšie víťazstvo celej sezóny. V partii Jablečník-Chládek odbilo len necelých osem ťahov, a už čierny stál na výhru. (A to sa hralo kuriózne 1.e4 Jc6!? 2.Jf3 f5!?) Poradíte čiernemu najpresnejšie pokračovanie?

Václav Chládek zase elegantne vyvrátil príliš optimistický kráľovský gambit v podaní bieleho v partii Slanicay-Chládek. Ako by ste získali iniciatívu vy?

Ak ste z týchto desiatich diagramov vyriešili väčšinu správne, a máte chuť zahrať si 2.ligu E, napíšte do komentárov, možno by sme sa mohli dohodnúť na nejakom tom angažmá…

Nie, ale teraz vážne. Je jedno, koľko pozícii ste rozlúskli úspešne. Je nám cťou, že ste sa na niekoľko desiatok minút stali našimi spoluhráčmi. A ktovie, možno sa niekedy za šachovnicou naozaj stretneme.

Riešenia:

Dvořák-Markoš: Čierny zahrá 1…Jxb3+ 2. axb3 e4, potom strčí strelca na c3 a matuje dámou po a-stĺpci. Samozrejme, prvé dva ťahy kombinácie môže zahrať aj v obrátenom poradí.

Mudrák-Kalod: Radek vzal 1…Jxc3, potom napadol dámu vežou z a3 a napokon dobral ešte aj na f2 s víťazným útokom.

Blatný-Brázdil: Pavel zahral pekné 1.Kh2 s hrozbou h4-h5 a Kh3. Čierny šiel svojmu nešťastiu naproti a po 1…Vg4 2.Kh3 sa vzdal.

Bělunek-Kratochvíl: V tejto koncovke je najdôležitejšie zamedziť vpádu bieleho kráľa na e6, správnym ťahom je teda 1…Kf7.

David-Kapusta: Biely monarcha má utekať sprava k pešiakovi e4. Pavel mu pripravil cestu ťahom 1.g5, čím mimochodom čiernemu zobral aj rezervné tempá, v pešiakovej koncovke veľmi vzácnu komoditu.

Klenner-Bělík: Najpresvedčivejšie vyhráva 1…Vxg2+ 2.Jxg2 (branie kráľom stráca Jh4) Jg5 a biely je bezmocný.

Knotek-Sekanina: Čierny sa neviazal na abstraktnú výhodu dvojice strelcov a zahral 1…Sxd4 2.exd4 Vc2, po čom biely stráca kvôli hrozbe Vc2-d2xd4 pešiaka.

Kopřiva-Bačák: Achillovou pätou pozície čierneho je pešiak c7. Biely preto zahral 1.Df5, vymenil dámy a potom tohto nešťastného pešiaka dobral jazdcom z b5 a strelcom z d8.

Jablečník-Chládek: Najpresnejšie je 1…Jf6 2. Dh4 Dxg2, čiernemu ostane aspoň figúra navyše.

Slanicay-Chládek: Václav zahral 1…Sxe5 2.dxe5 Jg4 a hra po diagonále a7-g1 mu zaručovala rozhodujúcu prevahu. Je kuriózne, že čierny môže hrať aj 1…Jxe5 dxe5 Jg4, pretože strelec na d6 je nedotknuteľný kvôli dámskym protiúderom, či už na b6, alebo na h4.

Stejně tak jako Vám i mně se líbí dokonalé, precizní, funkční věci a záležitosti, čistá řešení. Samozřejmě se o ně také pokouším. Řídit dobře stavební firmu, využít svůj čas, zahrát čistou šachovou partii , hodit třístovku v bowlingu atakdále, atakdále, mohl bych dlouho pokračovat. Ale tak od sedmapadesáti let vnímám, že všechno již nejde dokázat jen silou a vůlí. Najednou cítím, že pokud věci moc přepínám, tak tělo se nemilosrdně vzepře. Podvědomě o tomto již dlouho přemýšlím; Chtít něco dokázat a neposlouchat tělo. Ale neštymuje to, již to nejde propojit. Náhle jsem si s tímto novým poznáním nevěděl rady; žiji přeci takhle už dlouhá léta. Ale nakonec jsem fungující řešení nalezl. Dal jsem si nový „dokonalý cíl“; a sice mít rád i Sám Sebe. Když se tělu nechce, tak třeba nejít večer na rotoped (!), nebát se zrušit ne úplně důležitou pracovní schůzku, jít neplánovaně do lesa se Sheilou a vůbec to nemít za časovou ztrátu. „A najednou to jde – stačil nový plán – Mít rád sám sebe. Pomáhá mi to. Takhle jednoduše napsané to zní možná divně, ale někteří z Vás mi určitě porozumí.

No, a ještě ten adventure golf. Osmého května otvíráme v areálu Bowlingu Brno nový osmnáctijamkový adventure golf. (viz fotogalerii) Napadlo mě, že dokonalou hrou – obdobou bowlingové třístovky – by mohlo být zahrát osmnáct jamek na osmnáct úderů. A aby to celé dnešní povídání nebyly jen takové rádoby zajímavé akademické řeči, tak kdo tuto minigolfovou perfect game – 18 jamek na 18 úderů – zahraje jako první, tak ten získá od Bowlingu Brno prémii 100 000 Korun českých.

Hezký dokonalý den Vám přeje Vlastík

P.S. Neodpustil jsem si dát do fotogalerie i dva obrázky od pana malíře Véla. Vznikly v době, kdy ještě nebyla ani čárka na projektu. Byly jen vize a fantazie….
A vlastně i dvě fotografie již takřka hotového adventure golfu ve mně vyvolávají představy; na jedné vidím mořského koníka a na té druhé přistávající UFO.

Majitel Dopravních staveb Brno, Zámecké Sýpky a Bowlingu v Blansku, ale také člověk, který vloni zrealizoval další ze svých snů. Postavil jeden z nejkrásnějších bowlingových areálů v Evropě. Vlastimil Chládek oslavil nedávno významné životní jubileum a poslouchat jeho myšlenky, názory a odpovědi stojí rozhodně za to.

Zamýšlíte se někdy nad životem?

Tato otázka je pro můj věk velmi příhodná. Zatím mě moje roky nijak zásadně nevadí. Z náznaku negativa se snažím udělat pozitivum. Kupodivu se mi to docela daří. Cítím, že už nemusím nikomu, ani sám sobě, něco dokazovat. Nevidím před sebou skalnaté pobřeží a v něm zpěněné rozbouřené moře, ale zklidněnou slunečným svitem ozářenou mořskou hladinu zvoucí k nenáročnému odpočinku.
Nevidím před sebou divoce rozeklané štíty hor, ale hluboko ve vzpomínkách uchovanou příjemnou a bezpečnou krajinu mého mládí. Jako bych se tam vracel. Nedávno mi můj blízký přítel řekl, že je velký rozdíl mezi tím, jestli pracovat musíš, nebo jen chceš. I toto poznání mě velmi uspokojuje, dává mi vnitřní klid a vyrovnanost.

V tom, co děláte, jste úspěšný. Co Vám k tomu pomáhá? Jaké máte postupy?

Asi to bude souhrn mnoha věcí. Přes den velmi tvrdě pracuji. Promýšlím věci, dotahuji je do konce. Když ale večer zavřu dveře své kanceláře, na práci si už ani na vteřinu nevzpomenu. Mám to takto zažité už desetiletí. Až ráno při desetiminutovém čištění zubů a patnáctiminutové rozcvičce si podvědomě přemýšlím nad tím, co jsem minulý den neudělal nejlíp, co jsem nedotáhl do konce, kde jsem se dopustil chyb. Přemýšlím i nad tím, co mě ten den čeká, s kým budu jednat. Když se mi při tom náznakově udělá nevolno, tak přesně vím, že právě na tuhle chvíli, na tento rozhovor si musím dát pozor. Je to možná drobnost, ale život se skládá z drobností. Kromě oblíbených rituálů mám také rád svoje motta. O každém z nich by se dalo dlouze hovořit, ale řeknu je jen heslovitě.

Jednou vynecháš – pokaždé vynecháš. Z negativa pozitivum! Do třiceti máš právo na omyly! Slovo dělá chlapa! Komunikovat, nemlčet! Nebát se na cokoliv zeptat. Mít rád i sám sebe. Když nevíš, že vyhraješ, nevyhraješ. Pořádek!

Považujete se za šťastného člověka?

Svůj život bych neměnil, jsem spokojený. Mít třeba třicet, být narozený kdekoliv náhodně na světě a žít jiný život? Tak to bych zatím opravdu nechtěl.

Co pro Vás vůbec znamená štěstí?

Někdy jdu ráno do práce a mám pocit, že jsem bezdůvodně šťastný, zpívám si s rádiem. Takové okamžiky a pocity mě velmi uspokojují – naplňují.

Máte svůj životní žebříček hodnot?

Život je složitější. Chceme být zdraví, milovaní, šťastní…, ale jsou i „niterné“ hodnoty, které jsou velmi osobní, které třeba ani nechci vyslovovat, abych si to jednou nevyčítal.

Na co jste ve svém životě nejvíce hrdý? Co Vám udělalo největší radost?

Budu se opakovat, ale nechci být konkrétní, abych to nepokazil. O těch nejcennějších nejosobnějších věcech v životě by člověk asi neměl moc mluvit.

Souhlasím s tím, že nejkrásnější nejsou věci ani lidé, ale okamžiky, situace, které jsme prožili. Zkusím se tedy ještě zeptat jinak. Které okamžiky nebo situace se Vám nejvíce v životě vryly do paměti?

Vzpomínám na jeden okamžik, který byl velmi silný. Jeli jsme s kamarády na kolech trasu Dolní Morava – Praděd – Krasová. Asi na 150. kilometru jsme si sedli na patník, dali si colu a jen tak spolu byli… Ta chvíle symbiózy kamarádů; okamžik, kdy jste ve společenství lidí, se kterými je vám dobře; je nezapomenutelná. Nikdy se také nenabažím těch miliontin vteřiny, kdy třeba při bowlingu všechny kuželky vyletí do vzduchu a následně prásknou o zem, nebo když již vím, že vyhraji důležitou šachovou partii, stejně tak jako když se v mém fotbalovém mládí proťala dráha mého letícího brankářského těla s trajektorií koženého míče. Třeba je to bezvýznamné, nepochopitelné, banální, ale pro mě to jsou nádherné okamžiky, pocity, jež se nedají koupit za žádné peníze.

Vím, že v životě máte několik oblastí, které Vás naplňují. Začnu třeba sportem. Hrajete šachy a bowling, jezdíte na kole, pořádáte každoročně vycházky. Co pro Vás znamená sport?

Když jednám s někým, kdo se zabývá nebo zabýval sportem, tak v osmi z desíti případů je schůzka pozitivní, férová, protože sportovci většinou mají určité návyky. Já osobně se sportu věnuji každý den. Miluji šachy, bowling, cyklistiku, nebo jen tak vyrazit se psem do přírody. V padesáti jsem dostal rotoped, denně na něm hodinu šlapu, dělám si záznamy o tom, kolik jsem ujel. Chtěl bych na něm objet svět. Zatím jsem zdolal dvacet tisíc kilometrů. A ne jen to, šlapáním ze sebe dostávám negativní myšlenky, cítím se jako znovuzrozený, dělá mi to opravdu velmi dobře. Dnes samozřejmě taky půjdu…

Vím, že milujete šachy.

Celý náš život je šachová partie. Namlouvání, získávání zakázek, studium… Šachy jsou pro náš život hodně důležité a měly by se, podle mě, vyučovat ve školách. Kdybychom proti sobě postavili sto dětí, které umí šachy, a sto dětí, které je nikdy nehrály, vsadím se, že těch prvních sto uspěje v osobním i profesním životě mnohem více. Člověk se při nich naučí prohrávat i vyhrávat, samostatnosti, sebekázni, vážit si svého soupeře, ale třeba i představivosti, matematice, deskriptivní geometrii a mnoha dalším, pro život důležitým věcem.

Na který svůj sportovní výsledek nebo výkon jste nejvíce hrdý? Je to nejlepší výkon v bowlingu, vítězství nad legendárním šachistou Borisem Spasským, zápas s Gari Kasparovem, nebo třeba denní dávka na kole či zmiňovaném rotopedu?

Všechno to jsou příjemné okamžiky. Svůj nejlepší šachový výkon jsem podal s legendárním desátým mistrem světa šachové historie Borisem Spasským. Byla to pro mě nejdůležitější šachová partie života. Porazil jsem ho ve dvaceti tazích. Je důležité umět předvádět ty nejlepší výkony v těch nejdůležitějších životních mezních stavech. Vždy mě v hospodě fascinovali „borci“, kteří všechno uměli, všechno věděli, vedli hlavní slovo, ale ve vlastním reálném životě toho moc nedokázali. Mezních stavů má člověk ve svém životě dvacet, možná třicet. První rande s milovanou osobou, pohovor do vytouženého zaměstnání, krizová dopravní situace, okamžité principiélní rozhodnutí, důležitý sportovní výkony, prostě cokoliv, co mezního v našem životě může přijít. Tyto chvíle je dobré perfektně zvládnout. Rozhoduje se v nich o úspěchu a možná i štěstí našeho života.

Říkáte, že nejkrásnější je, když člověk udělá podnikání ze svého koníčka. Vám se to evidentně podařilo.

Mít ze svého koníčka podnikání, to je zcela jistě velmi fajn. Kdysi dávno jsem tuhle větu někde slyšel a jsem rád, že se mi ji podařilo naplnit. Před mnoha lety v areálu squashe v Blansku a nyní s bowlingem. Naproti tomu stavařina je tvrdá, nemilosrdná, nic neodpouštějící řehole. Už jako student jsem pracoval jen na stavebních brigádách! V roce 1983 jsem nastoupil s dělnickou smlouvu do Dopravních staveb Olomouc a nyní, v roce 1992 založené firmě Dopravní stavby Brno, pracuji jako ředitel. Tenhle pracovní postup mi dal do života strašně moc. Důležitá pro samostatnost a odbornost byla také pracovní zkušenost v Libyi v roce 1988. Neodpustím si v těchto souvislostech se zaměstnáním jednu poznámku. Nechápu věty a jejich sáhodlouhé rozebírání a patlání se, že někdo je „vyhořelý“. To je podle mě často jen pohodlnost a rádoby zajímavá výmluva. Omlouvám se za ta slova, ale prostě si to myslím.

Staveb, investic máte za sebou nespočet. S každou máte jistě spojenou řadu vzpomínek, příběhů. Je to tak?

Ano. Snad vůbec nejzajímavější stavba, kterou jsem zažil, byla ve výše zmiňované Libyi. Dostal jsem za úkol postavit deset kilometrů silnice v poušti. Ve skupině pěti kolegů jsme zaměřili terén, navrhli trasu a následně za pomoci nejmodernějších strojů postavili novou silniční komunikaci. Dozor, který nás kontroloval, byl nekompromisní, ale spravedlivý Ind. Nejtvrdší škola, kterou jsem kdy v životě dostal. Bez ní bych zcela jistě nebyl tam, kde jsem.

Dokážete se také pochválit, když se Vám něco podaří?

I svým kolegům a kamarádům říkám, když se nám něco podaří; užívejme si to, buďme šťastní. Starosti jistě přijdou, jistě bude hůř. Ale teď, teď je to super. Také jim říkám, aby neposlouchali nářky a stesky negativních lidí. Někteří lidé si stále dokola stěžují a něco kritizují, hází tím na nás nebezpečnou černou špínu. Vyhýbejme se jim, mějme rádi a chraňme sami sebe a naše blízké.

Vím, že máte rád i cestování. Je místo, kam byste se chtěl podíval?

Necestuji, to je omyl (úsměv). Když jsem byl kdysi dávno na stavbě jako mistr, měl jsem jednou čtrnáct dnů dovolenou. Po návratu zpátky na mé židli v kanceláři někdo seděl a nadřízený se ke mně choval, jako bych tam ani nebyl. Od té doby jsem delší dovolené zrušil a jezdím jen na prodloužené víkendy. Do Chorvatska v létě, do Rakouska v zimě. V poslední době se snažím tento hloupý, ale hluboko pod kůží zažraný návyk změnit. Byl jsem před dvěma roky s partou nejbližších kamarádů na trošku tvrdším výletě v Kanadě. Až s odstupem pár měsíců jsem si uvědomil, jak moc to bylo úžasné. Chtěl bych s rodinou třeba do Švýcarska a dalších krajů a končin, ale když se to nenaplní, nic se neděje. Však každou sobotu a neděli prožívám nádherná rána na pravidelných sedmikilometrových procházkách se Sheilou v lesích mezi Krasovou a Ostrovem.

K Vaším koníčkům patří i psaní. Máte svůj blog, napsal jste knihu Poděkování andělům, teď vyšla další s názvem Vůně duše. O čem je?

Má dvě části. První je výběr příběhů z mého života napsaných za posledních pět let, v té druhé je patnáct partií se světovými velmistry. O těchto soupeřích napsal velmi kreativní eseje jejich souputník, spisoval a šachový velmistr Genna Sosonko. Je to člověk, o kterém se říká, že je mistr světa v psaní šachové prózy. Kniha vyšla v lednu a mám z ní upřímnou radost.

Plány a cíle do budoucna?

Po realizaci Bowlingu Brno si musím odpočinout a zklidnit se. Chci se postupně vrátit ke všem svým velkým projektům, vyhodnotit jejich slabé stránky a pokusit se je posunout dál. Potom se uvidí. Těším se na další věci, chtěl bych dál životem uhánět s větrem o závod.

PAVEL ŠMERDA

Před pár dny se mi v noci zdál sen. Bylo to těsně před probuzením, a proto zůstal v mých myšlenkách ve velmi ostré a zřetelné podobě.

Byl jsem v něm už v pokročilém věku, na kursu společenského chování. Učili nás tam nejzákladnější poučky a pravidla. Jedním z nich bylo, že když s někým mluvíme, měly by puky na našich kalhotách být kolmé k osobě, s níž hovoříme. Názorně nám tam ukazovali, že když s někým hovoříme jen tak přes rameno, tak naše puky prostě nejsou a ani nemohou být na kolmo k oslovované osobě. Lektoři toto považovali za velký společenský nonsens. Bylo to názorné a musel jsem jim dát za pravdu.

Skoro každou noc se o půl třetí tak na hodinku probouzím.
Přemýšlím si o životě, o snech, o všem možném. Tu noc mě při tom přemýšlení přepadl velký neklid. Uvědomil jsem si, že jsem o takové poučce nikdy neslyšel, nemám ji v paměti, jsem přesvědčený, že je pro mě úplně nová. Jak se tedy mohla objevit v mé hlavě? Mohlo by to znamenat, že mozek může pracovat a vzdělávat se nezávisle na našem vědomí, když třeba spíme? A proč si to tak ostře uvědomuji až teď, co to znamená?

Zneklidnilo mě to. Může snad být všechno úplně jinak?