Blog Pavla Matochy

Před sto lety bývaly simultánky nejen společenskou, ale i sportovní událostí. Šachový mistr v nich vždy čelil nejlepším místním borcům, a tak i šachově šlo o zajímavou podívanou. Dnes už má většina simultánek spíše propagační či motivační smysl – ukáže šachy širší veřejnosti a vybraným šachistům umožní utkat se s někým z hrdinů 64 polí. Přesto ale ve většině simultánek hraje vždy několik slušných šachistů a některé partie pak lze i publikovat. 

V simultánkách, které pořádám při festivalech ČEZ CHESS TROPHY se hlavní hvězda musí vždy mezi zhruba 25 soupeři popasovat i s minimálně půltuctem šachistů s ratingem mezi 2000 a 2300 ELO. Například loni v červnu hrála proti Wesleyemu Soovi i naděje českého šachu Thai Dai Van Nguyen, který letos v extralize kosí jednoho velmistra za druhým.

Simultánky s Garrim Kasparovem jsou však jiná disciplína. Třináctý mistr světa stále působí jako magnet a o akce s ním je obrovský zájem. Když hrál simultánku v roce 2008 na zámku v Hluboké nad Vltavou, platilo se za jedno místo 80 tisíc korun. A už tehdy měl Kasparov jasně dané podmínky – maximálně 20 soupeřů a všichni s elem pod 2000. Přesto ta simultánka trvala mnoho hodin a Kasparov v jejím průběhu trapně křičel na malé dítě, proč se nevzdá, když má o figuru méně.

Kasparov nepřišel ostatní pobavit, přišel si dokázat, že porazí všechny soupeře. Těžko se chápe, že bývalý mistr světa nemá v sobě žádnou velkorysost a minimum sociální inteligence.

Tento týden odehrál po letech v České republice další simultánku. Tentokrát při otevírání nové pražské centrály antivirové společnosti Avast. Soupeřů měl ve čtvrtek 21. ledna jen jedenáct a mnozí z nich byli úplní začátečníci, někteří ani neznali třeba pravidla rošády. „Nechci prohrát ve dvou tazích, tři nebo čtyři bude úspěch,“ říkali někteří, když čekali na příchod bývalé absolutní světové jedničky.

Můj soused hrál dále, i když měl o čtyři figury méně a holého krále uprostřed. Nebylo proto divu, že u většiny šachovnic se Kasparov nemusel ani zastavit a u těch pár zbývajících byl vždycky strašně rychle. „Mohl by mi projevit aspoň trochu respektu, zdržet se déle u mé šachovnice a předstírat, že přemýšlí,“ komentoval situaci můj soused.

Co jsme hráli před osmi lety jsem si již nepamatoval. Letos jsem na Garriho 1.e4 reagoval sicilskou obranou. On volil variantu se Sb5+, brzy jsem musel začít vymýšlet. Když přišla první kritická situace, Kasparov zrychlil krok a byl zpátky cobydup. Blicka se proti němu hraje blbě, jak se ostatně loni přesvědčil i velmistr Nigel Short (Garri ho rozstřílel 8,5 : 1,5).

V patnáctém tahu jsem příliš optimisticky obětoval figuru za dva pěšce a otevření háčka proti malé rošádě. Kasparov ale snadno vyměnil dámy a když jsem ani dále neprokračoval nejlépe, půl minuty za rozmyšlení bylo krutě málo, vzdal jsem se v 25. tahu v beznadějné pozici, kterou však někteří z přihlížejících považovali za pro mě vyhranou a jiní za jasnou remízu 🙂

Tentokrát Kasparov nepotřeboval pět hodin jako na Hluboké, stačilo mu padesát minut, aby vyhrál s nulou. 

Možná i díky té enormní vůli vyhrát za každou cenu každou partii a vybírání si soupeřů tak, aby to bylo možné, se stal mistrem světa. 

„Žena je stvoření slabé a nespolehlivé, řekl svatý Augustin. Ten tmář a odpůrce žen měl pravdu, bohužel,“ začíná Boris Akunin svou druhou knihu o dobrodružstvích Erasta Fandorina.

Vraťme se však ještě před tento začátek, k nejlepšímu šachovému trenérovi na světě Marku Dvoreckému. Toho budou čtenáři šachového webu znát lépe a jistěji než svatého Augustina a Erasta Fandorina dohromady. Zkušený ruský kouč zdokonalil desítky šachistů nejrůznějších výkonností. Jeho služeb opakovaně využíval i nejlepší český šachista David Navara, který též studoval řadu jeho knih. A není jediným, kdo trenérské schopnosti Marka Dvoreckého chválí. 

O jeho kvaitách svědčí i zájem o jeho knihy a přednášky. Při festivalu ČEZ CHESS TROPHY 2015 přitáhla přednáška Marka Dvoreckého zdaleka nejvíc posluchačů ze všech přednášejících. A jeho knihy vycházejí v mnoha překladech po celém světě. Poslední zásilka knih, kterou mi pošťák přinesl předminulý týden, obsahovala i dva jeho tituly z amerického vydavatelství Hanona Russella. Tento bývalý právník z Connecticutu začal vydávat šachové knihy před třiceti lety a zhruba před dvaceti začal spolupracovat s Markem Dvoreckým. 

V Šachovém vlaku mi Hanon Russell vyprávěl, jak zakládal internetové stránky Chess Cafe, kam IM Mark Dvoreckij psal každý měsíc novou šachoou lekci a jak jeho knihy začal i vydávat. Dvoreckého knih vydal v angličtině již sedm. Manuál koncovek se během několika let stal bestsellerem a součástí klasického vzdělání silných šachistů. Mezi posledními knihami, které mi poslal, byla nejen dvoudílná Dvoreckého biografie (For friends & colleagues), ale také další hezká tréninková kniha – Recognizing Your Opponent´s Resources: Developing Preventive Thinking. 

Rozpoznej možnosti svého soupeře aneb rozvoj preventivního myšlení obsahuje čtyři kapitoly, které posilují dovednost pochopit soupeřovy úmysly. Naučí vás, jak dávat při partii pozor na možnosti, které pozice nabízí vašemu protivníkovi. „Jestli si nebudeš dávat pozor na to, co plánuje a provádí tvůj soupeř, skončíš každou partii naříkáním, že jsi měl zase hroznou smůlu,“ říkával legendární Viktor Korčnoj. Mark Dvoreckij začíná každou z kvarteta kapitol teoretickým úvodem s instruktivními příklady a zakončuje sérií diagramů na procvičení tématu. Celkem je v knize na pět set zkušebních, pečlivě vybraných diagramů. Nemáte-li zrovna šachového trenéra a máte chuť trénovat na kvalitním materiálu, kupte si u Russell Enterprises tuto knihu (http://www.russell-enterprises.com/recognize.html).

Marku Dvoreckému bych tu chtěl dát kredit ještě za jednu nešachovou inspiraci. Na afterparty po ČEZ CHESS TROPHY 2015 přijel s knihou v ruce. Zvědavě jsem se zeptal, co čte, a on mi ukázal, že Borise Akunina a divil se, že ho neznám. V Rusku je to již více než deset let jeden z nejúspěšnějších autorů. Jeho první kniha – Případ Azazel – byla událostí ruské literární scény. Navíc umocněná tím, že Borise Akunina nikdo neznal. Autor se před veřejností i novináři dlouho skrýval, Boris Akunin je jeho pseudonym. Vystovaný japanolog a bývalý zástupce šéfredaktora časopisu Zahraniční literatura Grigorij Čchartišvili si tento pseudonym složil jako slovní hříčku – Bakunin byl slavný ruský anarchista, který zemřel v tomtéž roce, kdy hlavní hrdina Erast Fandorin řeší v Případu Azazel svůj první kriminální případ. Navíc „akunin“ v japonštině znamená „zlosyn“.

Česky vydalo Případ Azazel nakladatelství Albatros, ale kniha je dávno rozebraná a dlouho jsem jí nemohl sehnat. Až tento týden se na mě usmálo štěstí v antikvariátu kamaráda Dana Kůrovce (www.dantikvariat.cz). Napínavý detektivní příběh z carského Ruska jsem zhltnul během tří večerů. Zábavná kniha lehce balancující mezi velkou literaturou a brakem je vtipná i strhující, zábavná i s překvapivě aktuálním filozofickým přesahem. Případ spiklenců a vrahů řeší začínající policejní agent Erast Fandorin, který má v sobě trochu d´Artagnana i novináře Jerome Fandora (to je ten milý trouba marně pronásledující Fantomase).

Fandorin nakonec všechno přežije, celosvětové spiknutí odhalí, byť cenu nakonec musí zaplatit až příliš vysokou. Ale to vám nebudu prozrazovat, třeba tu knihu taky někde seženete (kamarádům ji rád půjčím). Snad jen naznačím, že největšími zločinci se nakonce ukážou být ti nejhodnější, co upřímně chtějí zachránit svět před těmi zlými a chamtivými. 

Druhou Akuninovou knihou je Turecký gambit – thriller z rusko-turecké války začíná již zmíněnou citací svatého Augustina. Už jsem ji začal číst a těším se, že zítra je neděle (neděle je od slova „nedělej“, jak říkával můj dědeček), a tak dnes v noci nemusím zhasínat. Turecký gambit i Případ Azazel jsou věnovány památce XIX. století, kdy „byla ještě literatura veliká, víra v pokrok bezmezná a zločiny byly páchány a odhalovány s elegancí a vkusem.“

Velký zájem o knihu velmistra Navary způsobil, že se stávám větším expertem na Českou poštu než duo Čadek Chovanec. Několikrát týdně odesílám různě velké balíky s Mým šachovým světem, po republice i do zahraničí, nyní ještě přibyla trika S Navarou na Navarov. Nespočet zážitků, odposlechů, front a kiksů pošty a nucené srovnání se soukromými přepravními službami mě vede k nelichotivému závěru ohledně státního podniku…

Co asi nikoho nepřekvapí jsou pravidelné dlouhé fronty, kdy přesto ze čtyř přepážek fungují jen dvě, nesmyslná nabídka doplňkového prodeje (staré kalendáře, plyšáci a stolní hry, Haló noviny, knihy z výprodeje Levných knih…) a pomalá laxnost mnohých pošťáků. Na jejich obranu třeba říct, že občas jim nic jiného nezbývá, protože jejich počítače a tiskárny fungují tak pomalu, že moje desetileté PCčko je proti tomu blesk. Ale možná je to schválně, protože zatímco tiskárna pomalu tiskne, snaží se mi pošťačka vnutit los (další doplňkový prodej).

Při té zoufalé pomalosti a ouřadnosti, kdy všechno se zapisuje na papír i do počítače, bych ale očekával, že vše bude fungovat sice pomalu, ale zato s velmi malou chybovostí a velkou byrokratickou jistotou. Hůře už proto snáším, když mi pošťačka nedoručí doporučený dopis, přestože jsem doma a jen mi do schránky hodí lístek „nezastižen“, případně když se ani nesnaží doručit vydražené šachové knížky (měla prý ráno moc zásilek a už se jí ta kilová zásilka nevešla do tašky).

Ale nad tím jsem ještě pořád mával rukou. Mám do určité míry pochopení pro lennost lidí a jejich snahu usnadňovat si práci, zvlášť když za ni nejsou dobře placení a vidí ten šlendrián v podniku nad sebou. Tento týden ale pošta překonala všechna má očekávání.

Slovenský zákazník si objednal velkou zásilku knih a přál si ji doručit na poštu do Hodonína, kde má zřízené Poste Restante (zásilky mu tam nechávají a on si je vyzvedává). Pečlivě jsem knihy zabalil a s 34 kg balíkem vyrazil na nejbližší pobočku pošty. Tam balík zvážili a řekli, že ho ode mě nemohou přijmout, protože je těžší než 30 kg a takový že musím jet podat na Depo Pošty do Malešic na Praze 10. Adresu jsem našel docela snadno, horší již bylo najít, kde v tom jejich depu mám balík podat. Jezdil jsem od brány k bráně, až se to – na třetí pokus – podařilo. 

Požadované poštovné 551 Kč za odeslání jednoho balíku z poštovního depa v Praze na poštu do Hodonína mi trochu vyrazilo dech, ale nakonec jsem byl rád že pouť po pobočkách a depu České pošty končí. Zaplatil jsem, vzal si podací lístek a spěchal dohánět zameškané. 

Slovenskému zákazníkovi jsem napsal, že poštovné je sice nekřesťansky drahé, ale že balík se přes jisté obtíže poslat podařilo a že ho bude mít zítra v Hodoníně.

Jenže zítra mi volá Česká pošta, že balík nedoručí, ať si pro ně přijedu. Hovor to byl jak rozprávka.

„Vždyť jste ho ode mě normálně přijali, mám podací lístek, adresa je správná, poštovné zaplacené, v čem je problém?“

„To byla chyba, vůbec jsme ho přijmout neměli. Ten balík můžeme doručit pouze, pokud nám dáte adresu adresáta.“

„Adresa tam je. Máte to doručit na hlavní poštu do Hodonína, kde on má zřízené Poste Restante a balík si tam vyzvedne.“

„Na poštu mu to doručit nemůžeme, to náš systém neumožňuje.“

„Ale vždyť jste Česká pošta a to je pobočka Česká pošty.“

„Vy nerozumíte našemu systému…“

Proč Česká pošta nemůže doručit balík z Prahy do Poste Restante na České poště v Hodoníně jsem nepochopil. Jediné, co jsem uhádal bylo, že si sám pro ten balík do jejich depa už fakt nepojedu, že mi ho i s poštovným přijedou vrátit do kanceláře.

V kanceláři jsem pak rychle vyhledal na internetu nabídky konkurenčních dopravních firem a objednal doručení u balikservis.cz. Za stejnou cenu, co pošta chtěla z Prahy do Hodonína, z pošty na poštu, to doručí až na Slovensko. A z kanceláře do kanceláře.

Nemohl by to ministr vnitra také probrat na Bezpečnostní radě státu? Neschopnost poskytovat základní poštovní služby v rozumném standardu a za konkurenční cenu ohrožuje tento státní podnik mnohem víc než nějaký šíbr s losy a melouny-nemelouny pro partaj.

 „Kdo stiskne první, zůstane naživu,“ míval jsem napsáno na své první vizitce. Bylo mi patnáct a myslel jsem si, že to je z westernů. Až teď vím, že tohle přesvědčení mám v sobě uloženo mnohem hlouběji.

Jedenáct hezkých náhrobních kamenů na malém hřbitově v obci Střelná na česko-slovenském pomezí nese jméno Matocha. Právě zde, na okraji Valašska a Slovácka je naše jméno nejvíce rozšířené. Vědci tvrdí, že jméno Matocha pochází z biblického křestního jména Matouš, ale já vím, že minimálně stejně jako je derivací evangelisty, odkazuje k šachové hře. Matochové dávali svým soupeřům a konkurentům maty výrazně častěji, než je sami dostávali. Odtud to jméno.

Odkud náš rod do Střelné přišel, nevím, staré matriky dávno shořely. Vím jen, že v 17. století se část mých předků posunula asi o pětadvacet kilometrů jižněji do obce Pitín. Obě jsou to hezká jména – Střelná i Pitín. Střelci a pijáci, naše sudičky.

V Pitíně se narodil můj pradědeček. Býval kovářem, a když na Valašsku ani Slovácku nebyla práce, šel s rodinou do Vídně. Když nebylo zájem o kováře ani v hlavním městě tehdejšího Rakouska Uherska, posunul se do Hamburku. V přístavu bylo pro kováře práce dost a v Hamburku se narodil můj dědeček. To se psal rok 1909 a vůně moře a touha dálek se tehdy zapsala do naší rodové DNA.

Po první světové válce se pradědeček kovář se svojí velkou rodinou přestěhoval do Prahy. Vzniklo přece Československo, náš stát, a Německo nevypadalo, že bude prosperovat a bude dobrou adresou. Od té doby žijeme v Praze, kde se narodil můj táta i já. Žijeme po generace mezi Strašnicemi, Vršovicemi, Vinohrady a Žižkovem – pořád je v tom něco z těch valašských a slováckých kopců, zbojníků a alkoholu.

Letos jsme vyjeli s ženou na týden do kopců našeho rodu. Zvlněné, odlehlé, někde tajemné. Krásné je po nich nejen chodit a kovbojsky jezdit na koních, ale i jen tak sedět někde nahoře, s výhledem na několik horizontů a sklenkou v ruce.

Ve Střelné na hřbitově jsme často potkávali ještě další dvě povědomá jména: Trochtovi a Jánošíkovi. Ano, kardinál Štěpán Trochta je z tohoto kraje (narodil se a vyrůstal ve Francově Lhotě, čtyři kilometry od Střelné), stejně jako Jura Jánošík – Malá Fatra je nedaleko. V Pitíně na čestném místě před kostelem je hrob prastrýčka – arcibiskupa Josefa Karla Matochy, narodil se a vyrůstal zde. Kraj arcibiskupů a zbojníků… Je třeba vnímat své kořeny. Všichni tři to byli stateční chlapi. O Trochtovi a Jánošíkovi to vím z doslechu, o Matochovi jsem toho přečetl více.

Z východní strany lemují Pitín les a louky, které se táhnou do příkrého kopce. Jen tři kilometry vzdušnou čarou jsou Kopanice – Žítková, místo kde po dlouhé generace žily žítkovské bohyně. Tyto vědmy, léčitelky a čarodějky si své umění předávaly z generace na generaci po ženské linii.

Žítkovské bohyně jako jedny z mála přežily inkvizici, možná proto, že kopce mezi Pitínem a Starým Hrozenkovem jsou tak obtížně přístupné. I ve dvacátém století proti nim někteří katoličtí preláti horlili, dokud nepotřebovali jejich pomoc. Ale nebyli to místní, zde rostlí muži, byla to naplavenina.

Rád bych slyšel, co by si povídala Irma Gabrhelová, nebo jiná z žítkovských bohyní, s arcibiskupem Josefem Karlem Matochou…

Genius loci kopců rodu Matochů na mě zavolal. Dal mi v Žítkové nad Pitínem touhu dnů a klidný spánek v noci a připomněl, jaká krev mi koluje v těle.

Jsem z kraje bohyň a zbojníků, z rodu arcibiskupů a kovářů… Přemýšlím, co všechno tato krásná, divoká a nebezpečná kombinace znamená a přináší. Kdo jsem a co budu.

„Na rozdíl od toho pišišvora jsme měšťáci chlapáčtí, my jsme darmojedi, břichopásci, holkaři, výtržníci, pijáci, žvanilové a smíškové,“ říká soudce Skočdopole ve Vančurově Hrdelní při. Autor půvabného Rozmarného léta uměl psát rozmarně. Jeho a také Poláčkova (Muži v ofsajdu) poetika se mi vybavovaly včera v podvečer na stadionu pražských klokanů.

 Intenzivně chumelí. Obloha šedá, vzduch bílý od vloček. Po týdnu nádherného lyžování na rakouském ledovci Mölltaler Gletscher jsme dneska na lyže nejeli. Žena šla s dětmi stavět sněhuláky a koulovat se. Mám čas v klidu a tichu mačkat písmenka, přemýšlet o roce, co už není, i o tom, co právě přišel, a taky jen tak velkým oknem z vyhřátého apartmánu zírat na chumelenici v korutanské vesnici.

Po deseti letech je z Pražské šachové společnosti dobře fungující podnik, značka známá nejen v Praze či v České republice, ale v celém šachovém světě. Níže připojím výčet, co se nám v uplynulých deseti letech podařilo, ale teď s tím nechci zdržovat. Spíš mě zajímá, co dál. Co změnit, v čem pokračovat, co a jak vylepšit. A hlavně: kam směřovat?

Na poslední otázku znám odpověď od večera 13. října 2013. Dlouho jsem o tom přemýšlel, teď to napíšu. Tu druhou říjnu neděli přijel Šachový vlak do Salzburgu a s kamarádem Jirkou Devátem jsme šli na Cirque du Soleil. V salzburské aréně hráli představení Quidam a během něho se ta odpověď rodila.

Pražská šachová společnost by měla fungovat jako Cirque du Soleil. Přinejmenším ve třech aspektech.

Prvním imperativem je, že na detailech záleží. Důrazem na detail se liší Cirque du Soleil od ostatních nových cirkusů, obecně ti nejlepší od všech ostatních dobrých. Nejde o to, aby akce nějak byla a nějak proběhla, ale aby byla perfektní, aby byla krásná do posledního detailu, který jsme schopni ovlivnit.

Druhým je dělat i ty nejobtížnější a nejsložitější věci tak, aby se divákům jevily jako snadné. I ty nejtěžší věci je třeba provádět s takovou lehkostí, že pozorovatel má pocit, že to by zvládnul taky.   

Třetím je vědomí, že nic není nemožné. Můžeme dokázat cokoliv krásného a velkého, když budeme chtít, když se nebudeme se vymlouvat a budeme na tom pracovat.

Přesně to jsem prožíval, když jsem se zatajeným dechem a s výbuchy smíchu sledoval představení Cirque du Soleil. A takové budou imperativy při všech akcích a dílech, na nichž se Pražská šachová společnost bude podílet.

Možná jsem to v podvědomí tušil už dříve než 13. října. Přinejmenším od doby, kdy jsem si přes kroucení hlavou spolupracovníků, kteří si mysleli, že si dělám legraci, nenechal na vizitky napsat předseda či ředitel, ale principál.

Cirkus „must go on“.

PS: Slibovaný výčet uplynulého desetiletí:

Jedenáct pražských zápasů pro českou jedničku Davida Navaru, v jejichž rámci jste v Praze mohli vidět Vladimira Kramnika, Višiho Ananda, Juditu Polgárovou, Vasilije Ivančuka, Nigela Shorta, Borise Gelfanda, Alexeje Širova, Petera Svidlera, Hou Jifan…

Šest lázeňských zápasů legendárních velmistrů proti mladým velmistryním, na které přijeli i Anatolij Karpov, Viktor Korčnoj, Boris Spasskij, Fridrik Olafsson, Lájoš Portisch, Vlastimil Hort, Wolfgang Uhlmann, Boris Gulko, Robert Hübner, Jan Timman, Pal Benko, Genna Sosonko, Oleg Romanišin, Jan Smejkal, Bora Ivkov, Jossif Dorfman, Jurij Averbach… A také nejkrásnější dívky a ženy ze světové špičky.

Nejsilnější turnaj v dějinách českého i československého šachu, který se konal v roce 2007 v Karlových Varech k výročí 100 let od prvního mezinárodního šachového turnaje v českých zemích.

Tři šachové vlaky, které projely Vídní, Budapeští, Salzburgem, Bratislavou, Krakovem, Drážďany, Vratislaví, Innsbruckem, Českým Krumlovem, Piešťany a Regensburgem.

Sedm ročníků česko-slovenských šachových zápasů manažerů, desítky simultánek, menších turnajů a propagačních šachových akcí.

Sedm ročníků Šachového týdeníku, devět nových šachových knih, každotýdenní šachová stránka v příloze Hospodářských novin, příležitostná šachová razítka i šachové pohlednice, šachový web, blogy velmistrů i dalších osobností s pozitivním vztahem k šachu…

Výstavy s šachovou tematikou (kreslené vtipy, fotografie, erby, filatelie…), kubistické dřevěné šachové soupravy a skleněné karafy ve tvaru šachového krále.

 Petrohrad a Paříž, dvě krásná města spojená osobou čtvrtého mistra světa šachové historie Alexandra Aljechina, hostila na konci dubna jeho memoriál. Další z řady letošních superturnajů se mohl pyšnit nejen startovním polem s mistrem světa Anandem a světovou dvojkou a trojkou Aronjanem a Kramnikem, ale také nádhernými turnajovými sály. V Paříži se hrálo v Louvru, v Petrohradě v Michajlovském zámku.

Spojení šachů a výtvarného umění se pomalu stává ochrannou známkou ruského miliardáře Andreje Filatova, spolumajitele spediční firmy N-Trans, který byl sponzorem nejen Aljechinova memoriálu, ale i loňského zápasu o titul mistra světa v Treťjakovské galerii v Moskvě. A i Aljechinův memoriál se hrál v obrazárnách. Louvre s Monou Lisou zná každý, v Michajlovském zámku v centru Petrohradu sídlí Ruské muzeum a vystavuje skvosty sovětského malířství.

První francouzská polovina turnaje vynesla do čela francouzského velmistra Maxima Vachiera Lagraveho, ale o této části psát nechci. Proč referovat o poločase, který jsem mohl sledovat jen skrze internet, když na druhém jsem byl osobně.

Petrohrad je aristokratické město plné nádherných paláců. Při procházkách po Něvském prospektě či po nábřežích řek a kanálů jsem se vracel do gymnaziálních let do hodin ruštiny. A byly to příjemné vzpomínky. Bohém a básník, víc o Puškinovi psát netřeba, jeho duch je v městě nad Něvou stále přítomný. Díky štedrosti sponzorů (kromě Andreje Filatova jím byl i Gennadij Timčenko, jeden z největších obchodníků s ropou a těžař zemního plynu, jehož majetek časopis Forbes odhadl na čtvrnáct miliard dolarů) jsme bydleli v luxusním hotelu přímo na Něvském prospektě a mohl jsem tak hned ráno u snídaně – kaviár se šampaňským J – rozebírat s kolegy novináři včerejší kolo i novinky ve světovém šachu.

O pár novinek a drbů se rozdělit můžu i veřejně. Společnost Agon, která koupila od FIDE práva organizovat cyklus mistrovství světa včetně Kandidátských a GrandPrix turnajů, je švorc a nemůže najít sponzory. Poslední turnaj ze série Grand Prix ve švýcarském Zugu byl zachráněn prezidentem FIDE Kirsanem Iljumžinovem, který pře své kontakty zajistil sponzora (společnost Renova Group). Ruští novináři tak nesnášejí bulharského velmistra Veselina Topalova, že i v průběhu Aljechinova memoriál více sledovali souběžně probíhající Grand Prix turnaj v Zugu, kde Topalov vedl, a hlasitě fandili všem jeho soupeřům. Velmistr Peter Svidler začal před několik měsíci držet dietu a cvičit jógu a pochvaluje si, jak je to krásný pocit nebýt tlustý.

Ale pojďme už do Michajlovského zámku. Z hotelu Něvskij palác je to čtvrthodina hezké procházky. Blíží se poslední kolo a v čele turnaje je o půl bodu velmistr Boris Gelfand, loňský vyzyvatel mistra světa. Boris Gelfand dosahuje velmi dobrých výsledků v zápasech, na které se umí fantasticky připravit, ale turnaj nevyhrál snad už deset let.

Hrací sál se pomalu zaplňuje diváky, v press centru je už jako v úle. Na poslední kafe se ještě stavuje šéfredaktor New In Chess Dirk Jan ten Geuzendam, který společně s velmistryní Juditou Polgárovou komentuje průběh partií pro diváky v hracím sále (do sluchátek). Také s velmistrem Gennou Sosonkem si stačíme vyměnit jen pár zdvořilostních vět – musí běžet do předsálí, kde společně s velmistrem Iljou Smirinem komentuje průběh partií pro diváky, kteří se nevešli do hracího sálu. Jeho kapacita je odhadem 150 míst a další stovka diváků čeká v předsálí.

Rozhodčí spouští hodiny a poslední kolo začíná. Pět minut ještě velmistrům bleskají do očí fotoaparáty, ale pak už jen hluboké ticho doprovází boj o první místo. Boris Gelfand má v posledním kole bílé figury proti mistru světa Viswanathanu Anandovi. Partie má velmi rychlý a mírumilovný průběh, Gelfand si jistí remízou dělené první místo. Na pomocné hodnocení by ho mohli předběhnout Mickey Adams nebo Levon Aronjan.

Do novinářského centra přichází Anandova žena Aruna, legendární ruský velmistr Mark Tajmanov, žena a děti velmistra Petera Svidlera, kterému se na Aljechinově memoriálu krutě nedaří. 

Anglický velmistr Adams hraje v posledním kole s Vladimirem Kramnikem. Partie je dlouho vyrovnaná, ale po několika Angličanových nepřesnostech se jeho pozice stává nepříjemnou. „Objektivně je to stále remíza, ale už ho mohu začít trochu zkoušet,“ říká při komentování partie Vladimir Kramnik. A po dalším nepřesném Adamsově tahu pokračuje: „I tady je to asi stále ještě objektivně remíza, ale rozhodl jsem se, že ho ještě trochu pomučím.“ Velmistr Adams torturu nevydržel a nejen první místo, ale i medaile se mu ztratily. Kramnik se výhrou v posledním kole dostal alespoň na padesát procent.

Arménský velmistr Aronjan má v posledním kole hratelnějšího soupeře. Francouzský mladík Maxime Vachier Lagrave sice v pařížské polovině vedl, ale v ruské mu došel dech. Levon Aronjan hraje o vítězství v turnaji a spravení si chuti po nevydařeném březnovém turnaji kandidátů. A povedlo se mu to!

Hraju šachy s pětiletým synem. Přemýšlí, posouvá figury, mačká hodiny. Občas si splete, jak správně táhne jezdec. A pak s plnou šachovnicí figur, náhle a nečekaně, se objevuje čtyřtažka. Prvním tahem je třeba svázat jezdce se soupeřovým králem a potom dva šachy věží a mat pěšcem.

 

 

Země se zase začala vracet ke Slunci a den protahovat. Adventní čas příprav a šílených davů při nákupech skončil, slavíme Vánoce, svátek narození Boha na náš svět.

Z balvanů, kamenů a šutráků postavené mohyly a mužíci postávají po lávovém poli a připomínají šachové figury na šachovnici. Možná i šachy hrajou, zvláště ti v opuštěném islandském vnitrozemí, řekl by spisovatel Pavel Houser. Islanďané by to jistě nezpochybňovali. Je to národ, pro který šachy byly a jsou tak důležité, že několika velmistrům platí státní penzi, aby mohli hrát a nestarat se o živobytí. Je to národ, který poskytl azyl Bobby Fischerovi. Národ, v němž jen pětina nevěří na trpaslíky.

Střelec, věž, pěšec na lávovém poli. V sedle kopce, který údolí zavírá, jezdec. Šachové koncovky na nejmladší pevnině světě. Ostrov Surtsey na jihu se z moře vynořil v roce 1963. Desítky aktivních sopek, gejzíry a horké prameny. 

Fotka lávové pole s mužiky – západní fjordy

O sopce Eyjafjallajökull, která před dvěma lety zastavila letecký provoz nad celou Evropou, hovoří Islanďané důsledně jako o „přátelské sopce“. Včetně třeba na Islandu žijící české šachistky Lenky Ptáčníkové a jejího manžela egyptského šachisty Omara Salama. Zdálky jsem tomu nerozuměl. Na místě už ano. Po výbuších Hekly, Laki a řady dalších vulkánů zůstavají desítky a stovky kilometrů lávových polí. Naproti tomu lávové pole po výbuchu Eyjafjallajökull je malé, ale stále ještě žhavé. I po dvou letech je půda na svazích sopky Eyjafjallajökull horká.

O ní či o barevných ryolitových horách, horkých horských potocích, trhajících se zemských deskách, místu prvního parlamentu na světě, papuchalcích a polárních liškách či Sneffelsu a Verneově cestě do středu Země teď psát nebudu. Snad časem, až budu mít víc času, napíšu obšírnější poznámky z cesty.

Teď jen pár šachově islandských poznámek z tohoto pozoruhodného ostrova.

Šachovou pouť po Islandu je třeba začít u hrobu Bobbyho Fischera. Na malém hřbitovu u malého kostelíka ve vesnici o několika domcích jsem zapálil svíčku za šachového génia. Měl klid toho místa rád a přál si tu být pochován, vysvětloval v Praze Einar Einarsson. Snad sedával na téže lavičce, která dosud stojí před hřbitovem.

V Reykjavíku v roce 1972 vyhrál Bobby Fischer titul mistra světa. V roce 2005 dostal od Islandu občanství, čímž byl zachráněn před vydáním do USA, kde mu hrozilo vězení. A v roce 2008 na Islandu zemřel, když odmítl lékařskou pomoc a řekl, že nic tak neutiší bolest, jako lidský dotek.

Fotka hrob Bobbyho Fischera

Šachy jsou na Islandu častým námětem nejen současných umělců, ale i třeba cukrářů. V kavárně Hverabakarí v lázeňském městečku Hveragerdi, kde mají tak horké prameny, že si v nich turisti vaří vajíčka a místní v zemi pečou chleby a dorty, nabízejí marcipánovou šachovnici.

Ještě většímu pokušení jsem musel odolávat v hotýlku Frost og Funi (Led a oheň), kde v pokojích místo fádních reprodukcí světoznámých umělců vystavují díla islandských umělců. Vystavují a prodávají. Naši kamarádi měli pokoj vyzdobený obrazy Arnara Herbertssona, jehož triptych s šachovnicemi a šachovými figurkami, snad odkazující k Poslední večeři, se mi moc líbil. Velká malba na dřevě by ale byla složitě transportovatelná, a tak zůstala ve Hveragerdi.

Fotka obrazu Herbertssona

Na závěr otázka pro pozorné čtenáře: Na kterém ostrově porazil tamní amatér v zápase na 52 partií silného amerického šachistu D. W. Fiskeho 47 : 5?

A malá nápověda: Odpověď není tak snadná, jak by se po přečtení tohoto textu o „island Iceland“ mohlo zdát. Jistě však budou vědět čtenáři krásných šachových knih Vítězslava Houšky… 

Pavel Matocha