Blog Michala Špačka

Šachový vlak 2019
Úterý 15. 10. 2019

Vstávám ve tři čtvrtě na sedm, sbalím si a skočím dolů na jedinou snídani, kterou jsem ve vlaku platil zvlášť – a snad proto je dost skromná. Zaplatím, odevzdám klíče a vyrazím na kešky. A protože penzion je od nádraží poměrně daleko a úschovna zavazadel je na nádraží kvůli rekonstrukci mimo provoz, tahám kufr s sebou. Opět svítí slunce a jsem v tričku v krátkých rukávech. Navštívím tak obchodní centrum, most z roku 1956, projdu se podél řeky k stanici Trenčín Předměstí a kouknu se i do nového Trenčína. Před trenčínskou prokuraturou pomocí kapesního nože rozmontovávám skrýš, zatímco dovnitř vstoupí nejprve prokurátoři, pak vězni. Po deváté hodině a šesti odlovených keškách naberu směr nádraží. Tam jsem jako jeden z prvních, odevzdám kufr, sednu na lavičku a vyhřívám se na slunci.

Vyčíhne si mě mladík, dělající průzkum pro Slovenské železnice. Namítám, že jsem přijel zvláštním vlakem a moje odpovědi budou matoucí. Přesto se ptá, kdy a odkud jsem vyjel – v pátek po desáté hodině z Prahy. A kdy jsem do Trenčína přijel? V úterý ve tři čtvrtě na tři do Trenčína. Sleduje, zda si nedělám legraci, a zaškrtne, kolik je mi let, odkud jsem a že jsem byl v Trenčíně za zábavou.

Desáté kolo hraji černými na stole osm proti Van Voiorthuisen Peeweemu, který hraje v týmu Amsterdamu, ač pochází z Delft. Proti mistru FiDE (se současnou sílou kandidáta mistra) se mi podaří vyrovnat, nabídnu remízu a je přijata. Ve voze rozhodčích se dozvím, že většina potíží s hráči vzniká v zadních vagónech, kde vlastně o nic nejde. Někdy v ten okamžik se zjeví hráč, že se na první šachovnici zastavily hodiny, pan Herejk vyrazí řešit problém a já zmizím v zadním kupé si číst a probírat poštu.

Jedenácté kolo hraji bílými znovu na stole osm proti Olegu Maximovi z Moskvy. I tady ve vyrovnané pozici nabídnu remízu, která však není přijata, tak hrajeme dál, až (pořád ještě ve vyrovnané pozici) nakonec spadnu na čas.

Tím pádem končím se šesti body na dvacátém devátém místě, plus mínus na mém ratingu. Jdu do jídelního vozu na pivo a řízek. Je tu už plno (hrál jsem nezvykle dlouho), tak přisednu k paní Modrové, která vypráví, jak ji Jiří Navrátil s manželkou vyděsili brněnskými historkami z místního Bronxu, takže paní Modrová raději rozmístila cenné věci po celém těle, vyšla z hotelu Old Town ven, spatřila Romy a okamžitě volala taxíka.

Dojím, koupím víno s ještěrkou, čtyři sklenice a obsadím kupé, kam se za mnou stáhne část výpravy Českých drah a Sven. Táňa Šeráková se loučí, že vystoupí v Olomouci a pojede domů – nechává nám slivovici, jež je rychle dopita. Další šachisté raději přesednou na Regiojet, který by měl být v Praze dříve. My ostatní popíjíme jedno víno za druhým – ještěrku, rosničku, ledňáčka, ještěrku, a ještě jednoho ledňáčka, kterého Sven odlepí z etikety a přilepí si na zápisník, aby mu připomínal šachový vlak. Ladislav Winkelhöfer vypráví historky o všech svých spolunocležnících z různých šachových ročníků. Pak přijde pan Rychtecký a je podroben geografickému testu Pavla Popelky – kde jsou ženy nejkudrnatější (v Keni) a který ženský orgán je nejmocnější – Světová rada žen. Probíráme příští ročník Šachového vlaku, na který pan Popelka nahlíží technicky. V červnu bude horko a ve starých vagónech nefunguje klimatizace. Ale to je stejně jedno, protože vagóny, v kterých se Šachový vlak hraje, stejně nesmí kvůli přísným limitům za hranice. Mohou jet jen 140 kilometrů za hodinu, ostatní soupravy zdržujeme, a proto dnes jedeme po vedlejších tratích. Pak zastavíme v Nymburce, kde se dozvíme, že se porouchala lokomotiva, která ztratila impulsy. V tu chvíli začnou nadávat i pracovníci Českých drah. Naštěstí jako v pohádce jede okolo lokomotiva, která zrovna nemá co dělat, tak ji zapřáhnou do vlaku a po hodině čekání vyrážíme dál.

Přijde Anežka, kterou Pavel Popelka začne přemlouvat, aby vydala fotografickou knihu ze Šachového vlaku, že bych do ní já mohl napsat komentář. To už máme za sebou pátou láhev vína, a tak se probírá, kdo vedl šachový klub v Chebu, jaké byly v turnajích ceny, jak se ve Stodu jmenovalo kino a který šachista v Chebu kdy umřel.

Když přijedeme do Prahy, odneseme všechny sklenice a láhve vína do jídelního vozu. Nezastavíme tak docela na kolejích u vládního salónku, ale o pár nástupišť dál. Zmocním se kufru, málem se srazím s Davidem Navarou a drandím do salónku na vyhlášení. Množství hráčů dále řídne, jak se snaží dostihnout přípoje, které zrovna odjíždějí. Zjistí se, že nefunguje mikrofon, ale Pavel Popelka se zvedne, že tomu rozumí, a během celého vyhlašování (které proběhne bez mikrofonu) se šťourá ve zvukové skříni. Při vyhlašování mohutně povzbudím pana Kosmatu (desáté místo), Svena (sedmé místo) a Josefa Báru mladšího (nejmladší účastník). Fotím Ladislava Winkelhöfera (má o půl bodu víc než já) s Davidem Navarou, který přišel předat ceny. Pan Anikumar z Indie zve ostatní na konec ledna na šachový turnaj na hausbótech v indickém státě Kerala.

A pak vše skončí, já se s ostatními rychle rozloučím a spěchám na metro a na autobus, abych byl už doma, kde se musím připravit na normální pracovní den.

Vstávám v půl sedmé a vyrážím do Brna lovit kešky. Jde mi to daleko lépe než za tmy, všechno je krásně vidět a ve sluncem osvíceném centru najdu vše, do čeho se pustím.

Pak zpět na snídani, kde potkávám holandského kolegu ze šachového vlaku. Dozvídám se, že letos vlastně jedou dvě výpravy z Holandska – jedna z Amsterdamu, druhá z Haagu a obě soutěží, kdo nasbírá více bodů.

Na pokoji se sbalím, chvíli si čtu, pak vyrážím na autobus, jedu až k Vaňkovce a u nádraží odlovím poslední brněnskou keš. Na Dolním nádraží vzniká zácpa, protože vlak tam zatím není a šachisté se mísí s normálními Brňáky, co jedou všude možně.

Vlak přijde pozdravit Brňák, co jel minulý rok, ale letos vynechal. Ladislav Winkelhöfer vypráví historky, které prožívá se svým spolubydlícím.

Pak vlak přijede, dáme kufry do špionážního vozu StB a v druhém vagóně na stole číslo 15 zasednu proti Michalu Fridrichovi z Ministerstva dopravy. Jelikož jsme stejný tým, zkouším umluvit remízu, ale nevyjde to a hrajeme doopravdy. Znovu nabídnu remízu, není přijata, ztratím pěšce, ale podaří se mi to zachránit a tedy nakonec je z toho další remíza.

Nejprve zkoumám ve vagóně rozhodčích, jestli jsou nějaké šachové problémy – ano, jsou – se slepou paní, která má na své ruční šachovnici občas jinou pozici, než její soupeř na reálné. Pak si najdu volné kupé, kde si čtu ranní poštu. Přisednou oba Bárovi, co byli letos na Bajkalu, a dají mi ruský geografický test (když před cílem předběhnete druhého, kolikátí skončíte v závodě? Kolik zemí musíte přejet, abyste se dostali do Ruska? Na kolika kontinentech se Rusko rozkládalo?), kterým projdu.

Na deváté kolo mám bílé proti Gerardu Milortovi. Když se začne hrát, soupeř není u šachovnice, tak mu zmáčknu na pokyn rozhodčího hodiny, a než dorazí, ztratí dvě a čtvrt minuty. Pak hraje rychle, přehlédne pěšce, pak se dostaneme do zápletek, na které nemá moc času, tak získám ještě figuru a nakonec dávám mat.

Rychle na oběd, kde sedím se Svenem, Martinem Hrubým a Jaromírem Volfem z ministerstva dopravy. Sven vypráví orientální moudra, které mu prozradili jeho syrští klienti, například jak se má zabít moucha – když vám spadne do piva, tak musíte prstem vytvořit vír, aby se nalokala. Protože, když je jen polo-utopená, je to špatné, zatímco, když je utopená celá, tak je to dobré. Nepijeme moc alkoholu, jen pivo a Sven palačinky a kávu, ale zábava docela jede – a to po celý zbytek cesty až do Trenčína.

V Trenčíně se zmocňuji kufru, rychle na penzion, kde se ubytuji, dám oraz a vyrážím do hor nad Trenčínem na kešky. Seberu jich strašně moc, lidé dole pracují, slunce svítí, mám tričko s krátkými rukávy, jsem v přírodě sám a vše mi krásně vychází. Pak se objeví kondiční podvečerní cyklisté, chodci a běžci na Brezině, a nahoře je pořád krásně. Končím se západem slunce nad vilami hokejistů s poslední keškou v této hochnóbl čtvrti, kde má každý obyvatel u domu parkoviště. Už ve tmě scházím do města a poté na večeři s Matochovými a manžely Navrátilovými. Jiří Navrátil dává k lepšímu jednu právnickou historku za druhou. Má právnického kolegu, který svého klienta nejdříve pořádně vystraší – aby pak na závěr klient pořádně ocenil jeho služby. Na jih od Říma se nemá smysl soudit. Ve Švýcarsku také ne, protože je to drahé. Pan Navrátil byl na vojně u parašutistů, takže když je ve výšce a kouká dolů, potřebuje na zádech cítit padák.

V půl deváté platíme a jdu do penzionu psát deník a analyzovat partie.

Zítra začínám na stole osm a bude peklo!

Šachový vlak 2019
Neděle 13. 10. 2019

Spím se střídavými úspěchy do půl sedmé. Pak vstanu, nabuším do počítače poslední včerejší partii k analýze a vyrážím na ranní lov kešek. Hned u první, památníku z devatenáctého století, na kterém po roce 1945 vymazali všechny nápisy s výjimkou dat, zjišťuji, že jsem si doma zapomněl tablet. Na něj píši po nálezu zápisy na internet. Zkouším to psát mobilním telefonem, ale ten se mi rychle vybíjí a nápisy se na internetu nakonec neobjeví. Odlovím ještě druhou keš, vysoko nad Vltavou (i kvůli této jsem chtěl kdysi vylézt z lodě). U třetí zjišťuji, že je uvnitř útulku pro psy, který otevírá až v osm. Jdu zpět do penzionu, vyzvedávám tablet a mířím na Křížovou horu s kaplí. vysoko nad Krumlovem, kde čeká další earthcache. Když se vydrápám vzhůru, zjišťuji, že keš vyžaduje měření v rudném dole pod horou. Začnu tedy od konce u kaple, pak se spustím do dolu, oblézám ho ze všech stran a v důsledku toho dojdu na snídani pozdě. Ta je královská, z obří porce sním skoro všechno, protože se bojím, že budu ve vlaku po hubeném obědě hladovět. Pak na pokoj, kde sundám propocené prádlo, vysprchuji se a převléknu, zkouknu zanalyzovanou partii. A pak už honem pěšky až na nádraží. Znovu je pěkně, takže vyrážím v tričku s krátkým rukávem, s kterým strávím celý říjnový den.

Asi dvě stě metrů před nádražím (po více než dvoukilometrovém pochodu) zastaví taxík s Aničkou, ať se zbytečně netrmácím. Vlezu si tedy na závěr do taxíku a dojedeme na nádraží, kde je poloviční vlak. Obsadíme se Svenem, Martinem Hrubým a Tomášem Bajcárem stůl jídelního vozu a do Českých Budějovic pozorujeme přírodu a protější vlaky. Já si dělám ze Svena legraci (máte v Německu koně? A máte v Německu včely?), popíjíme kávu, čaj a minerálku, ke kterým Sven pojídá rakouské sušenky.

V Budějovicích přistaví druhou půlku vlaku a jdeme na partii. V pátém kole hraji bílými na stole číslo třináct proti Norbertu Harmanusovi, který má asijské rysy a vůbec bych o něm netipoval, že je Holanďan z Haagu. Sehrajeme patnáct tahů, kdy zjistím, že nemám vůbec žádnou výhodu, nabídnu remízu a je přijata (počítač později zjistí, že jsme rekonstruovali partii z roku 1939, kterou bílý o 24 tahů později vyhrál).

Jsem v jídelně první, objednávám jídlo a pivo. Za chvíli přijde Martin Hrubý a o chvíli později přisednou dva Američané, kteří na počítači velmi seriózně analyzují partii i během oběda, když jim do Amazon Fire tabletu padají kusy bramborového koláče. Po jídle vyklidíme jídelnu, kde Sven se známým zkouší spát v kupé, zatímco já zjišťuji, že jsem někde ztratil hadřík na čištění brýlí, a tak nečistými brýlemi čtu Bloomberg Businessweek, než nás vyženou, že se hraje další kolo.

To mám černé proti Laftsidisovi Nicolasovi, což je Švýcar, který mě překvapí dokonalou češtinou, neb je z rodiny řeckých komunistických partyzánů, kteří roce 1949 utekli před pomstou vítězné vojenské vlády do Československa, aby v roce 1965 emigrovali do Švýcarska. Hrajeme zavřenou sicilku, kde oba přehlédneme, že visí bílá figura a také končíme remízou.

Jdu se znova schovat do kupé, kde dočtu Bloomberg Businessweek. Sedmé kolo hraji bílými proti Günteru Hälsigovi. To dáváme za remízu v osmém tahu a veterán všech šachových vlaků mě zve na víno, kde si k nám nejprve přisedne Pavel Matocha (vlak příští rok by měl vyjet v červnu po celém Visegrádu na šest dní), pak Anička a nakonec Günterův spoluhráč z Postupimi Antonín Kosmata, který pracuje v německé rozvodné společnosti.

Dojedeme do Brna, zmocním se kufru a v Galerii Vaňkovka koupím hadřík na čištění brýlí. Pak jedu jednu zastávku autobusem 84 k hotelu, kde se ubytuji, přičemž se trochu bojím, jestli jsem to s úsporami za hotel trochu nepřehnal. Neplatím mnoho, ale záchod a koupelnu mám na zámek naproti a topení pod oknem nejde kvůli špatnému ventilu vypnout.

Vyrážím ven na kešky. Odlovím dvě, třetí na stanici tramvaje nenajdu a pak padne tma. Stavím se v restauraci na večeři, nacpu se k prasknutí a odlovím další dvě kešky. Pak už je tma tmoucí, bloudím v nepříliš osvětlených brněnských uličkách a kapánek se necítím bezpečně. Vracím se do hotelu, kde dopisuji deník a analyzuji partie.

Z flámování tedy dnes nic nebude.

Šachový vlak 2019
Sobota 12. 10. 19

Spím blbě jako vždycky. V šest patnáct se rozhodnu, že vstanu a vydám se na ranní lov kešek. Mým cílem je odlovit pět různých druhů v jednom dni a současně se dostat na keš číslo 6000. Daří se mi a cestou na Jelení skok objevuji v pološeru keše na místech, kde jsme po nich s celou rodinou před šesti lety neúspěšně pátrali. A protože jsou dnes i speciální bonusy za tzv. earthcache (speciální poučnou keš, věnovanou přírodě či geologii), absolvuji také jednu, která mě žene přes sošku kamzíka a Jelení skok až na vyhlídku Petra Velikého a pak dolů až k hotelu Pupp a k lanovce.

Na snídani se dostanu až v půl deváté, celý zpocený. Jen se stihnu nasnídat, odeslat odpovědi na earthcache jejímu majiteli (skutečně dostanu bonus), vysprchuji se a musím běžet na vlak.

Třetí kolo hraji bílými s Pavlem Popelkou (člen výpravy Českých drah, pracuje na obchodním oddělení) na čtrnáctém stole. Ze zahájení nic nezískám, tak ve dvacátém tahu nabídnu remízu, je přijata a já si pak do dalšího kola probírám poštu a čtu ekonomické články, na které v pátek nebyl čas.

Čtvrté kolo hraji s Adrianem Unterluggauerem ze Švýcarska. S ním už jsem jednou hrál, prohrál na čas. Než se začne, ptám se, jestli jsou v Curychu stále gnómové, co manipulují světové trhy. Ale od roku 2008, kdy se švýcarské banky dostaly do velkých problémů, není o žádných skřítcích nic slyšet.

Hraje se zavřená sicilská, v které pana Unterluggauera přetlačím a nakonec mám bod. Nahlásím a spěchám na oběd. Sedí s námi Američan, který nemá rád Donalda Trumpa, a zkoumá, jestli s ním Evropa souhlasí. Sven říká, že on nemá rád žádného amerického prezidenta.

Z vegetariánských lasagní s pivem se znovu moc nenajím, tak kupuji víno ledňáček a jdeme do vagónu, který ve vlaku zůstane, když nás v Budějovicích kvůli malému krumlovskému nádraží budou řezat na půlku. Pijeme víno, hrajeme šachy, zatímco u vedlejšího stolu pan Unterluggauer s velmistrem Prusikinem zkoumá naši partii. Snažím se dělat, jako že neslyším a rudnu až za ušima. Vlak se courá přes Cheb, Plzeň a Budějovice do Krumlova. V Budějovicích ho zkrátí na půlku, zapojí dieselovou lokomotivu a nakonec se po několika láhvích vína dokodrcáme do cíle.

Penzion je z nádraží přes dva kilometry, ale srdnatě se tam vydávám pěšky. Dochází mi baterka v mobilu, ale penzion najdu, ubytuji se a vydávám se na lov dvou zbylých druhů kešek. Je pěkné počasí, tak chodím v tričku s krátkými rukávy. Najdu keš v knihovní chatrči u starého dřevěného mostu, odlovím několik kešek, které jsem vždy chtěl odlovit, když jsme s kluky pod nimi proplouvali s raftem, ale nahoru jsme se neodvážili (a udělali dobře). Pátý druh keše najdu až po soumraku v lese u krumlovského divadla a pokračuji přes zámek, kde s pracovníkem bezpečnostní služby v zádech odlovím na vyhlídce keš číslo šest tisíc. Pak volám, kde jsou ostatní, a skrz město plné asijských turistů (na náměstí s výstavou věnovanou masakru na náměstí Tchien-an-men v roce 1989 – popisky jsou v češtině a v angličtině) se přesunu na bowling. S určitou dávkou štěstí ho najdu – vypadá jak parkovací budka, protože je podzemní. S výpravou Českých drah se pouštím do hry, kterou hraji potřetí v životě a ne moc dobře (respektive všichni ostatní ho hrají mnohem lépe).

Po deváté jdu na pokoj psát deník a v půl jedenácté spát. Zítra do Brna!

Šachový vlak 2019
Pátek 11. 10. 2019

Vstávám nezvykle pozdě, u snídaně potkávám manželku i staršího syna Ivana a než odejdu, budím oba mladší syny. Doprava je plynulá, autobus v sedm ráno o něco méně plný než o hodinu dříve. Jsem jen nervózní, že nemám ubytování v Karlových Varech, protože mi rezervaci včera zrušili.

Na Hlavním nádraží jsem něco po osmé, volám poprvé do hotelu, kde jsem měl být ubytovaný, ale nikdo to nezvedá. Přihlašuji se do turnaje, jsem zverbován do týmu ministerstva dopravy, kam přihlašuji i Svena Römlinga, že bude dělat body. Zdravím se se Svenem, dr. Hälsigem i šachovou výpravou Českých drah z Chebu a nervózní volám znovu do hotelu. Zvednou to a řeknou, že rezervaci skutečně nemám a že mi zavolají za půl hodiny.

Na slavnostním zahájení se vedle řady ředitelů sešli dva ministři, z nichž ministr dopravy úkoluje na místě přítomné podřízené. Rychlodráha na letiště bude do roku 2028 – takže znovu za deset let, jak slýchám už od roku 2002, kdy jsem se na Kladno přistěhoval (a rychlodráha měla být do deseti let). Českou republiku protnou vysokorychlostní tratě, služby ČD se zlepšují neustále každý dnem. Pojedeme na Slovensko. Slovensko je člen Visegrádu. Visegrád je důležitý, protože šachy jsou hra králů.

Nikdo mi nevolá, tak když ministři zmizí do Fantovy kavárny a na pohřeb Karla Gotta, a pan Herejk vysvětluje pravidla, vytratím se, zavolám a dozvím se, že rezervaci nemám a volný pokoj nemají. Zasednu za šachovnici 24, přihlásím se na booking.com a podaří se mi rezervovat nový hotel právě včas, aby mohla začít partie.

Hraji s Reidarem Angellem Hansenem z Trondheimu, který trochu rozumí česky, protože má českou manželku, ale schází mu kurzy češtiny, které v Norsku nejsou. Mám bílé, v čtrnáctém tahu získám figuru, hraje se divoce, ale nakonec vyhraji.

O kus dál ve vagóně najdu Báru staršího i syna a žvatláme, že do Kaliningradu a Petrohradu se dají sehnat víza přes internet, jen do Petrohradu nesmíte přijet vlakem. Bajkal v zimě zamrzá a je vidět do hloubky třiceti metrů. Žijí tam sladkovodní tuleni.

Pak nás z kupé vyženou, že už proběhlo vylosování. Spěchám se podívat, kde hraji – a hele, na první šachovnici s velmistrem Prusikinem. Hraje se výměnná varianta dámského gambitu, velmistr mě kupodivu přehraje a v dvacátém osmém tahu vzdávám.

Spěchám na oběd, sedím s chebskou výpravou ČD, kde si k nám přisedne i krásná Táňa Šeráková. K obědu volím pečené kuřecí prso na rozmarýnu a pivo v plechovce (letos už nápoje v ceně jídel nejsou), ale moc se nenajím. Bereme si víno s ještěrkou a jdeme blicat do kupé s advokátem Jiřím Navrátilem a nejsilnějším šachistou ČD Ladislavem Winkelhöferem. K jedné láhvi přidáváme druhou, takže naše hra postupně chřadne, ale zábava běží a je veselo.

Nakonec dojedeme do Varů, zmocňuji se kufru a s britským kolegou, co jede do hotelu Heluanu, dojdu až ke křižovatce na Anglický dvůr. Tam mě skutečně čeká ubytování, co jsem si ráno objednal. Vybalím pár věcí a pak se snažím na chvíli vyspat mírnou opičku. Za půl hodiny vyrážím na kešky. Při jejich lovu vystoupám až ke Goethově vyhlídce a ještě dál. Ujdu nějakých třináct kilometrů, dostanu se mezi top tři chodce mezinárodní skupiny NN Group a úspěšně dokončím holandskou výzvu 250 000 kroků měsíčně o dva dny dříve.

Do města sestupuji až za soumraku, a když hledám poslední keš v zapadlé uličce, hraje mi k tomu na náměstí dívka na housle. Dotelefonuji se s Martinem Hrubým, který mi se Svenem vyrazí naproti. Sven si koupí keramické pítko a zkouší různé karlovarské prameny. Já je piji z termoláhve a zajídám karlovarskými oplatky s tradiční příchutí tiramisu.

Pak do Staročeské hospody, kde sedí zbytek výpravy i s norským protivníkem z rána. Martin si dává staročeský smažák s bramborem, já se Svenem staročeské pelmeně se smetanou a zapíjíme plzní. Před desátou zaplatíme, a zatímco výprava jde na autobus, já se vracím se do hotelu, kde recepční po mém pozdravu okamžitě pozná, že jsem host z pokoje 503. Na otázku jak, odpoví, že moc českých turistů nemají. Píši deník a nahrávám do počítače partie. Zítra hraji s panem Popelkou!

Úterý 16. 10. 2018Trochu mě tlačí v žaludku včerejší žebra od Lva, takže se střídavě probouzím i spím (zkrátka jako obvykle), v 6:45 mě probudí budík. Spustím počítač, vlezu si pod sprchu a umyju si hlavu. Pak se mrknu, jak si stojím v porovnání s benchmarkem (tentokrát trochu hůře – pro oba fondy) a vyrazím na kešky. Za světla se hledají mnohem lépe než za tmy a tak najdu čtyři, než se vrátím do penzionu na snídani v osm.

Když přijde Vojta, tak mu vykládám, proč je životně důležité, abych odlovil ještě dvě keškové výzvy v poněkud průmyslové čtvrti za nádražím. Je to však dobrák, tak se nechá přesvědčit a brzy po snídani vyrazíme z penzionu s kufry na autobus číslo patnáct, který nás zaveze až k zastávce „Nadjezd“. Tam poměrně snadno odlovím výzvy (jejichž splnění jsme se však věnovali několik let) a pak jdeme pěšky na nádraží, přičemž cestou odlovíme další keš u supermoderně vypadajícího autobusového terminálu. Máme ještě spoustu času, tak si dáme věci do úschovy, odlovíme kešku na nádraží (přičemž porušíme drážní předpisy) a jdeme pěšky do města mrknout na Gočárovu třídu. Cestou najdeme další dvě kešky.

Jenže pak už přibývá šachistů v protisměru, tak jdeme zpět a do vlaku, kde s námi tentokrát nastoupila i Česká televize. Podaří se nám jí mistrně vyhnout – letos tedy neprezentuji žádné moudrosti o tunelech a neviditelných figurkách.

Jedenáctou partii hraji na stole číslo dvacet černými proti Danielu Plškovi z Brna. Tentokrát překonám všechny rekordy, když remízujeme v šestém tahu. Pak zkoušíme dohrát partii jenom jako, načež se ukáže, že hraji ještě hůře, než jsem čekal, a Dan Plšek (který s šesti body skončí 41.) z Brna udělal přijetím remízy pořádnou chybu.

Tak tedy do jídelního vozu s Vojtou a skupinou Hrubý, Bajcár na brzký řízek, a když se vůz začne plnit, tak koupíme láhev vína a jdeme do kupé. Tam nás záhy navštíví Jean s Thomasem s další láhví vína. Vlak zatím jede z Hradce do Chocně, tam přehodí lokomotivu a přes Pardubice (jedeme přes ně už podruhé) tentokrát vyrazí na Lysou nad Labem.

Jean s Thomasem dostanou hlad a chtějí na oběd. Sbalíme tedy prázdné láhve, že si sedneme v jídelním voze. Jenže tuto ideu dostali i jiní před námi, tak jen koupíme další láhve (zjistíme, že došel Sauvignon s Lacertou) a jdeme zpět do kupé, kde nás po obědě najdou (samozřejmě s další láhví vína) Jean a Thomas. Martin Hrubý cituje výsledky. Nejvíce z nás uhrál Jean (6,5 bodů), my s Thomasem máme po šesti, Vojta 4,5 stejně jako Pepa Bára.

Naneštěstí nevyhrál Alexandr King, čímž Pavel Matocha přišel o bombastické titulky. Navrhuji, že by se mohlo dát něco typu: „King šachovému vlaku nekraloval.“ Místo toho však vyjde: „King je král, ale West je best“. Rovněž se dozvíme, že já jsem v šachově luštitelské soutěži vyluštil z osmi dořešených úloh trefil správně jen čtyři (což stačilo na 7. – 13. místo), zatímco Vojta tři.

Když se pak v Praze mírně nachmelení vynoříme z vlaku a jdeme na vyhlášení, Thomas nejde, jelikož večer se chystá hrát poker. Šachisté si fotí Vlastimila Horta, co přišel vlak pozdravit. Na slavnostním vyhlášení se dozvíme, že vyhrál West Guy, největší skokan v turnaji byl Broume Antoine, Varley Nicolas (desáté místo) stále ještě nepožádal o ruku Anežku, nejlepším Čechem skončil Ladislav Winkelhöfer a nejlepší juniorkou byla Alexandra Paulsen, co jsme s ní včera ve trojici hráli.

Pak Günther Hälsig jako hráč veterán všem poděkuje, Vojta si s Jeanem dají ještě skleničku a já jedu domů vystřízlivět a vrátit se zpět do reality.

Pondělí 15. 10. 2018 Spím lépe než v jiných městech, ale i tak se v noci probouzím, až mě v 6:45 definitivně probudí budík. Osprchuji se a vyrazím do města, jak jinak než na kešky. U kostela svaté Kateřiny zavřel farář kešku do skříňky k nekrologům. Přesunuji se na Grunwaldský most (kde skrýš leží přesně nad rozhraním mezi šedým a zeleným) a přes něj na druhou stranu řeky k Muzeu japonského umění a technologií, co režisér Wajda financoval z japonských peněz za svoje filmy. Pak do židovského města na Nový plac a k dalšímu muzeu, kde si mě všimne ochranka, když hledám objekt ve výši dvou metrů, a čapne mě deset sekund poté, co ho najdu. Naštěstí si nechá vysvětlit, co jsem vlastně hledal, a proč jsem tak vysoko šmátral. Ukončuji však hledání v Krakově a jdu zpět k hotelu. V prodejně Tesco expressu přemýšlím, co koupit domů na upomínku cesty, ale napadnou mě jenom sušenky.

Pak se vrátím do hotelu, kde už snídá Vojta a pak se přidá i Jean a Thomas. Poté všichni čtyři vyrazíme skutečně dlouhou Botvinnikovskou procházkou na nádraží. Vojtova navigace Googlu nás dovede přesně a 8. kolo zasednu s bílými za 12. stůl (nejvýš, co budu hrát) proti Alexu Palenkerovi, co žije ve Philadelphii, ale je z Moldávie. V 19. tahu z patrně lepší pozice nabídnu remízu a je přijata (Alex Palenker skončí se 7,5 body dvanáctý), tak vyrážím na kávu a na čaj do jídelního vozu. Tam zrovna Pavel Matocha píše článek do Lidových novin. Chtěl ho psát již včera večer, ale uvázl v hotelu na blickách.

Přijde Thomas a dá si pivo. Přijde Jean a vypráví, že ho totálně rozdrtila nějaká dívenka. Jdu se podívat, s kým hraji. Zjišťuji, že s Alexandrou Paulsen, a ptám se Jeana, jestli to není ona.

„Je to ona,“ říká Jean, „buď opatrný, velice opatrný.“

Jsem velice opatrný a na šachovnici číslo 16 dávám partii v 14. tahu za remízu. Alexandra Paulsen z Texasu, co žije na venkově poblíž přístavu (a ropného terminálu) Corpus Christi, pozici rychle zhodnotí ve stručných anglických větách, pak se rychle zvedne, nechá rozestavěné figurky i svou kolu, a zmizí směrem k jídelnímu vozu. Postavím figurky, nařídím hodiny a v tu chvíli jí spatřím, jak se vrací a jde směrem k rozhodčím (s 6,5 body nakonec skončí 24.). Říkám, že tam zajdu, načež prozradí, že je trochu zmatená a hůře se ve vlaku orientuje. Ukazuji, kterým směrem jsou jídelní vozy, kterým rozhodčí. Odchází k rozhodčím, její kola je dále na stole.

Já jsem v jídelním voze dříve, než Pavel stačí dopsat článek. Ptá se, proč jsem tak brzy skončil. Vyprávím mu, jak mě Jean vyděsil. Pavel se začne smát.

Naobědvám se a pak s Vojtou v kupé prohlížíme každý svůj mail. Někdy v tu chvíli konečně přejedeme česko-polskou hranici. Koukám do rozpisu, že s Alexandrou tentokrát hraje Thomas a předávám mu tuto skvělou zprávu.

Já u stolu číslo 13 zasednu s bílými proti Václavu Janečkovi ze Spartaku Letohrad. Na stole číslo patnáct čeká Thomas na Alexandru a říká, že je vyděšený (ale myslím, že si dělá legraci). Začne se hrát a zatímco Thomas končí v divoké pozici remízou, já dostanu pěkně přes držku (Václav Janeček skončí s 6,5 body 22.). Naštvaný na sebe odcházím do jídelního vozu, kde Thomas vypráví, jak remízoval s Alexandrou v teoretické variantě věčným šachem.

Popíjíme víno z mnoha objednaných láhví a pak jdeme s Vojtou ještě na řešitelskou soutěž. Před zahájením mi chtějí odebrat telefon kvůli nápovědě, ale hájím se, že mám i tablet v tašce, tak ať si vezmou raději celou tašku. To nechtějí, tak nakonec situaci zachrání Anička, že mi tašku nechají, a jestli budu podvádět, tak mě vlastnoručně zastřelí.

Z dvanácti úloh dokončím osm (nevím, jak dobře) a jdu znovu do jídelního vozu, kde stále teče víno. Takto vydržíme až do čtvrt na sedm, než přijedeme do Hradce Králové.

Tam ubytujeme Jeana s Thomasem v penzionu Pupendo a pak se rafneme (jsme opilí, je tma a každý z nás prohrál) při čekání na autobus. Najdeme penzion Hnízdo snů a zatímco Jean s Thomasem dole popíjí pivo, jdu hledat kešky. Je však tma a jde mi to blbě. Navíc mě při odlovu kešky Jez Hučák zavřou bránu a dostat se ven znamená přelézt plot. Říkám si, že je toho dost, tak volám Vojtu, do které restaurace mám jít. Říká, že U Lva. Kouknu se do telefonu na mapu a – hele, stojím přímo u ní.

V restauraci sedí už Popelkovi s Ladislavem Winkelhöferem (vedoucí hráč z České republiky). Po jejich vzoru si objednám žebra, zatímco skupina ČD vypráví veselé historky o drahách a spolunocležnicích. Dozvím se tak, že hráči ČD jsou ve vlaku na služební cestě a zaměstnavatel jim kromě kapesného proplácí i diety. Ladislav Winkelhöfer vypráví, že spí na pokoji s šachistou, který tráví večery blicáním. Pak si jde v jednu lehnout, probudí spícího Winkelhöfera a zatímco šachista rychle usne, Ladislav zůstane vzhůru a hledí do stropu.

Když Popelkovi s Winkelhöferem zaplatí, přesunu se k dalšímu stolu, kde s Jeanem vyprávíme Thomasovi o skupině Tři sestry. Zajímá ho, odkud název skupiny pochází, a pak se směje, když se dozví, že byl vybrán v podstatě náhodně. Paní Šeráková svá žebra nedojí a nechává je zabalit Jeanovi s Thomasem na snídani (která v Pupendu není).

Pak se zaplatí a jde se domů. Já do penzionu psát zápis, ostatní (s žebry v sáčku) do pivovaru prozkoumat, co tam mají. V pivovaru je však zavřeno, tak se rozejdou. Já začnu psát v jedenáct a dopíši až po půlnoci.

Neděle 14. 10. 2018 – Zase špatně spím, převaluji se a zase usínám, tudíž v 6:45 ochotně vstávám na kešky svěží jako napůl leklá rybička. Většinu keší odlovím, u některých však někdo spí anebo čeká na ranní autobus. Při odlovu té poslední mě zblýskne Vojta jako bezdomovce, co se ohřívá u vývodu z metra.

Jdeme na snídani, u které se dozvíme, že si ji musíme zaplatit. To Vojta odmítne, já ne – a tak se (ve snaze dostat za peníze co největší hodnotu) šíleně natláskám mimo jiné houbami v octě. V půl desáté se dole sejdeme, přičemž první čeká Thomas. Do hotelu prý přišli v půl třetí ráno, když ještě potkali známého ze Swallow Sun, co se vrátil z koncertu. Ale teď už jsou fajn. Při placení se recepční ptá, jestli jsme měli snídani. Někteří se přiznáme, někteří ne.

Jdeme na nádraží, které od hotelu není daleko, což znamená, že tam dorazíme včas. Sednu si ke stolu šestnáct (stále v konferečním vagóně) a čekám na Skota Garyho Gillespieho. Vlak se rozjede, soupeř pořád nikde. Už si myslím, že jsem vyhrál kontumačně, když se náhle objeví. Mám bílé, dostanu se k dvojici střelců, ale nedokážu ji v nic viditelného proměnit, tak je to další remíza (Garry Gillespie skončí s šesti body čtyřicátý).

V jídelním voze proměním značnou část uspořených kupónů v čaj a kávu, když mi Thomas (co tam pije pivo), dá další kupóny, protože sám teplé nápoje nepije.

Na sedmé kolo se stěhuji do kupé. Hraji na 22. šachovnici černými s Joem Palmerem z Floridy. Ten je ve vlaku s výrazně mladší přítelkyní, skrývající se za černými brýlemi, která se kamarádí se starší německou přítelkyní Antoine Broumea. V partii se zamyslí nad kombinací, která nikam nevede, pak ji stejně nehraje, ztratí nějaký materiál a nakonec prohraje na čas (v turnaji skončí s 5,5 body 50.).

Jdu na svíčkovou. Přisednu si k Vojtovi, co sedí s výpravou Českých drah a popíjí víno. Paní Šeráková, která jak se ukáže, má jako administrativní pracovnice generálního ředitelství nad vlakem hlavní dozor, prozradí fámu, že příští rok se nejspíš jede naposled, protože ČD už akci nechtějí financovat. Jean s Thomasem si sednou o pár stolů dál, popíjí Vojtou rozlévané víno a vyhýbají se cizincům, s kterými není o čem debatovat. Když mi dojde pivo, tak mi polský Kanaďan Pisanski přinese další. A když dojde i ono, dám si z Thomasova kupónu ještě kávu.

Přijedeme do Krakowa a pak jdeme pěšky skrz parkoviště, obchodní dům a centrum města do hotelu Alef v židovské čtvrti. Přístroj mi nebere kartu, tak platím v hotovosti. Protože potřebuji odlovit kešky určitého typu, řeknu ostatním, že se k nim připojím, až je najdu. Pak strávím dvacet minut na pokoji opravami otázek na earthcache o varšavské trase metra 2. Naštěstí se mi na internetu podaří najít, že chodby jsou obložené bazaltem a úvodní souřadnice jsou nad vchodem číslo pět. Pak přes dvojici kešek v okolí (jedné u sochy věrného psa Džoka) mířím na Wawel, kde mám za slunečního světla problém najít keš, kterou jsem před lety neobjevil v noci. Pro virtuální keš si fotím jednoho z draků na střeše (tj. chrlič vody) a pak se pro další earthcache snažím na dálku změřit délku poloviny velrybího žebra u wawelské katedrály. Pak pokračuji Plantami (parkem na místě původních hradeb) za keškami, které spíše nenacházím, zato se potkám s dvojicí Portugalek, které nenašly také.

Poté do knihkupectví na náměstí, kde ostatní popíjí pivo. Dám si také jedno, pak koukáme na měsíc, který vytvořil srpek, a navzájem se strašíme, že takový tvar věští příchod islamizace Evropy.

Když už jsme dost vystrašení, jdeme do restaurace Ed Red, o které si Vojta vygoogloval, že je dobrá. Pošleme tam výpravu Českých drah, která však vleze raději o restauraci vedle, že prý jsou v Ed Redu rezervace. Vojta se tam probije zrovna v okamžiku, kdy zjistím, že se jedná o michelinskou restauraci s odpovídajícími cenami. Ale to už sedíme uvnitř, velkomožně popíjíme červené víno a Vojta si objednává steak. Ten se prodává na váhu (35 zlotých za 100 gramů), přičemž nejmenší možné množství je 260 g (druhé nejmenší 350 g). Já volím jídlo tak, abych se vešel do své hotovosti a zbylo mi i na spropitné. Jean nechce velký steak, tak si s Vojtou objednají Rib eye napůl. A když už jsou v tom, tak ještě jednu láhev vína navíc. Thomas popíjí pivo a víno, a ptá se Vojty, co s ním ta kombinace udělá. Říkám, že je to zdravé, na krev i na tlak.

Restaurace je slowfood, ale jídlo je dobré. Vojta s Thomasem se baví o pokeru, kde je důležitá trpělivost při čekání na správnou kombinaci karet – čili většina her probíhá tak, že se kouknete na karty a pak je složíte.

Pak si Vojta s Jeanem vykládají pravidla jedné karetní hry, která by měla být společná pro Ostravu i Francii, ale nemůžou se dohodnout na jejím názvu a vlastně ani počtu karet, s kterými se hraje.

Nakonec dojde na placení. Platíme každý zvlášť a každý jiným způsobem, servírka to však podivuhodně zvládá přes komplikované slovní obraty typu: „teď platím všechno já!“ „To jo, ale děleno dvěma, protože zbytek platím já.“

Jdu spát, zatímco Thomas s Jeanem zapadnou do restaurace se zahrádkou na hlavním náměstí. Thomas dává Jeanovi kartu s názvem hotelu, aby věděli, kam jít, kdyby se náhodou navzájem ztratili.

My jdeme s Vojtou spát – cestou přes historické centrum Vojta fotí, já koukám. Před desátou jsme u hotelu. Vojta jde spát, já musím ještě psát. Končím až v jedenáct.

Sobota 13. 10. 2018

Špatně spím, jako vždy mimo domov, tak se nakonec rozhodnu probudit v 6:45 a vyrazím na kešky. V sobotu ráno je město prázdné až na pár pejskařů a lidí s velkými igelitkami s nákupem. Dojdu až k radnici a vyhlídkové věži, která je zavřená. Na zpáteční cestě se stavím ještě pro jednu keš, která má být 2,15 metrů vysoko (tam dosáhnu), ale není – je mnohem výš. Keš drží pekelně silný magnet, takže ač vyskakuji vzhůru, jak mohu, nedostanu ji dolů. Snažím se najít nějaké klacky, ale ulice jsou uklizené – naštěstí o kus dál dělali ořez křoví a něco jim ještě zůstalo. Pomocí dvou tzv. geopomůcek posouvám nejprve keš dolů a poté, co se podepíši do logbooku, i nahoru. Je to za velkého rachotu, ale Ostravané jsou patrně zvyklí.

Mírně zkrvaven dojdu na snídani, kde v kávovaru dojde káva (už podruhé za dva dny!). Naliju se džusem, pak se vracím na pokoj, přihlásím se na Bloomberg a kontroluji, jestli se mi v pátek během mé nepřítomnosti podařilo přebít benchmark. Naštěstí podařilo a to v obou lucemburských fondech, což mě až do neděle uklidňuje. V devět jdu za ostatními, když zrovna snídají. Jean s Thomasem vypráví, jak zašli do baru, kde třetímu nejstaršímu (po Jeanovi a Thomasovi) bylo devatenáct. Když z baru vyšli, zjistili, že si nepamatují, jak se jejich hotel jmenuje a jaká je jeho adresa. Nakonec však ve dvě byli zpět.

Jdu na pokoj, zkouším řešit dvoutažku a za dvacet minut ji vyřeším.

Na nádraží jdeme trochu dřív, protože si myslím, že vlak odjede v 10:10, ač je v rozpisu napsáno v půl jedenácté. Děláme dobře, protože tam vlak už je. Hraji na patnáctém stole (tedy již v konferenčním voze) černými s Vráťou Svobodou, s kterým se rychle dohodneme na remíze. Při hlášení výsledku se přihlásím do luštitelské soutěže a současně se dozvím, že americký účastník Chris Cortese (skončí s 5 body 69.) stíhá vlak taxíkem, přičemž taxikáře na dálku diriguje Anička mobilním telefonem. Využívám volný čas popíjením piva s V. Svobodou (s 4 body skončí 86.), manželkou a paní Navrátilovou, co si v Ostravě koupila šachovou zástěru.

Druhé kolo hraji na sedmnáctém stole (opět v konferenčním voze) s Güntherem Hälsigem. Bílými se pokouším vyhrát, ale nějak mi to nejde (uniknou mi zásadní taktické obraty) a tak je to zase remíza, jako v prvním šachovém vlaku (Günther Hälsig nakonec skončí s 6 body 37.).

K obědu mám černý kořen a světlé pivo. Thomas přemýšlí, že by se z českých filmů s anglickými titulky naučil česky. Jean mluví o klasicích jako je Forman či Menzel (obzvláště razítková scéna z Ostře sledovaných filmů). Já doporučuji filmy Zdeňka Trošky.

Ve dvě hodiny hraji na stole číslo 18 (konferenční vůz) černými s Piotrem Pisanskim, což je Polák, kterého ve třech letech rodiče přestěhovali do Kanady a teď pracuje v ropném průmyslu v Edmontonu. Za manželku má Kubánku (rovněž hraje turnaj), s kterou jednou ročně jezdí na dovolenou na Kubu.

V jeden okamžik mám o pěšce více, pak o něj přijdu, a pak po sérii vzájemných, nevynucených chyb je z toho nervy drásající třetí remíza. Popíjím s Pisanskim pivo (s 6,5 body skončí 23.), když přijdou ostatní, kteří ale stihnou jen jednu láhev vína, než přijedeme na ultramoderní centrální varšavské nádraží.

Vedeni Vojtovou navigací Google rychle najdeme hotel Metropol. Jean předkládá jako doklad francouzský řidičák (jiné doklady mu propadly), který vypadá jako výpujční karta do knihovny. Kupodivu je mu uznán. Já na první pokus dostanu stejné číslo pokoje jako Vojta, takže se musím vrátit zpět s reklamací. Další číslo pokoje však sedne (a nikdo jiný kromě mne v pokoji nebydlí). Rychle se sejdeme dole a cestou k socrealistické budově Paláce kultury a vědy nás dostihne Thomasův finský kamarád, který objíždí svět s kapelou Swallow the Sun a nyní pracuje ve Varšavě. Vystojíme frontu a vyjedeme do třicátého patra stále ještě nejvyšší budovy v Polsku a osmé nejvyšší budovy Evropské unie (očividně postavené dle sovětských kopií Empire State Buildingu). Podle vtipů je odsud nejlepší výhled na Varšavu (protože odtud není vidět Palác kultury a vědy) a něco na tom bude. Koukám na varšavskou skyline a kapánek mě překvapí, že tu mrakodrapy navrhuje Libeskind. Koukám na kancelářské budovy amerických bank (které sem kvůli Brexitu stěhují z Londýna záložní sídla) a kapánek Polákům závidím. Zatímco se rozhlížíme, Thomas s přítelem popíjí Zywiec v jedné z nejvýše položených kaváren v Evropě. Vojta s Jeanem si také dají Zywiec s horskou přirážkou, aby jim to nebylo líto. Pak jdeme pěšky do Starého města, zatímco cestou lovím keše. Varšavané zrovna slaví 100 let nezávislosti, tak to máme i s hudbou, balónky, zpěvem a doprovodem. Debatujeme, kdy Polsko vyhlásilo nezávislost a večer na pokoji pak užasnu, že až 11. listopadu (když po Rusku a Rakousku zkolabovalo i Německo) – sto let nezávislosti tak slaví nejméně sto dní.

Při putování mě překvapí, jak je Varšava pěkná – mnohem hezčí než její pověst.

Nakonec sedneme do restaurace Maryensztadt (doporučeno finským kamarádem), kde mají čtrnáct druhů piv a postupně je zkoušíme. Stejnou restauraci najde i výprava Českých drah, když na ně ze dveří začne Vojta mávat. Pak se Jean jde vyčůrat a najde na záchodě stojícího a spícího člověka s otevřenýma očima. Žertujeme, že spí jako kůň, tedy je to kentaur. Pak se ale jde vyčůrat kolega z Českých drah a potvrzuje, že tam člověk skutečně je. Pak se tam jde podívat i Thomas a nakonec Vojta s fotoaparátem, proti kterému začne kentaur mávat rukama. Pijeme pivo dál, pak si Jean znovu odskočí a hlásí, že se člověk počůral. Když jdu ale na záchod já, nikde nikdo není, jen na zemi lepkavo, jako by tam byla krev (anebo moč).

Pak dojde ke dvěma kritickým okamžikům. Jednak Vojtovi natočí českou desítku bez pěny, protože došel plyn, což našeho milionáře pochopitelně popudí. Pak si při placení Vojta všimne, že platíme přirážku za služby (26 zlotých za stůl) a toto platit nebudeme. Paní servírka se rozvzteklí, že je sobota, celá země slaví nezávislost, jen ona musí pracovat a zadarmo to rozhodně nebude. Protože nemáme žádné polské zlaté, vezmu si ze stolu shromážděné peníze a za rohem skrytě zaplatím servírce kartou. Pak jdu na toaletu zjistit, co se stalo s kentaurem, ale nenajdeme ho, jelikož ho odvedla policie, jejíž vůz venku stojí.

Pak se šouráme městem. Jean s Thomasem najdou bar, kam si sednou, my s Vojtou jdeme domů. Zkoušíme odlovit tři kešky, ale buď tam nejsou anebo je okolo spousta lidí. Vojta pak jde ještě do pivovarského závodu na pivo, já jdu psát deník a spát. Vojtovi pivo nechutná, nechá ho stát a vyrazí za mnou, ale to já už jsem dávno pryč.

Pátek 12. 10. 2018

Na registraci se sejdu ve frontě s Jeanem (on stojí vpravo, já vlevo). Jsem Aničkou instruován, abych odnesl kufry na nástupiště číslo pět, odkud vlak odjede, ač tam ještě není. Projdu tedy podchodem, odevzdám kufr, na který obsluha nalepí pásek (bude na uchu až do úterka), dostanu potvrzení (bude v peněžence až do úterka). Jen s příručním batohem (kde mám svetr, vodu, tužky a kompletní geocachingové vybavení) se vracím nazpátek a vrhnu se na snídani.

Chci si natočit kávu, ale točím horkou vodu, piji tedy čaj, pak teprve trefím kávu. A udělám dobře, protože káva rychle dojde. Jean Francois Cantier (Francouz, co se přiženil do Čech v osmdesátých letech a živí se tlumočením z francouzštiny do češtiny) zatím snídá párek a vejce. Přijde Thomas Sandvik (Fin, co se v ČR živí profesionálním hraním pokeru), Pepa Bára se svým synem (nejmladším účastníkem turnaje). Vráťa Svoboda (J&T Asset Management) s manželkou, která je zvědavá, jestli je to skutečně tak nudné, jak vyprávěla Vojtova manželka Saša. Tradiční účastník pan Groh z Vyšehradu v kraťasech. Krásná paní Šeráková, o které Matocha říká, že bude hrát s námi v týmu, ale ona hraje za ČD (později se ukáže, že přesídlila z Prušánek do Prahy a bude za nás hrát přebor). Fotografka Anežka, co jede s přítelem Nicholasem. Günther Hälsig, co jezdí každý rok (letos jede i s manželkou) a nyní zkoumá, jestli budu ve vlaku slavit narozeniny jako minulý rok (nebudu, protože je mám až o den později). Vojta Trochta zatím nikde, protože ještě pálí kořalku. Dle jeho slov se letos urodilo hodně ovoce, takže bude mít 350 litrů kořalky (a jak se dozvíme později i hodně oranžového Tramínu).

Proběhne slavnostní zahájení s profesionálním překladem čteným z desek, za ČD přijde obchodní náměstek. Poté následuje seznámení s pravidly a pak přesun na nástupiště pět, kam má přijet vlak. Po chvíli vlak skutečně přijede, jenže na nástupiště číslo čtyři. Organizátoři ženou přítomné na čtyřku.

„A co naše kufry?“ ptá se paní Hälsigová. Říkám, že se o ně lidé postarají.

„To není fér,“ praví paní Hälsigová a jde s manželem pro svá zavazadla.

Sednu si do kupé číslo dvacet sedm, ale nikde nikdo není. Podepíši partiář. Pořád nikde nikdo. Podívám se tedy z okna a vidím svůj kufr na nástupišti číslo pět, spolu s ostatními hlídaný Aničkou. Zakleju, zajdu pro něj a Anička mi k mému šoupne ještě další, abych ho přepravil na čtyřku. V ten okamžik vykoukne ze dveří zavazadlového vagónu obsluha: „Máme si pro kufry dojít?“

„Jo, to by bylo fajn,“ řekne Anička.

Po návratu už v kupé sedí můj soupeř Andreas Dietrich z švýcarského Bielu. Překvapí mě, že ve Švýcarsku je jen asi 6 000 šachistů. V Bielu, kde se každý rok hraje superturnaj, jsou dva šachové kluby. On je v důchodu, šachy hraje čtvrtým rokem a dálkově ho trénuje kubánský mistr FIDE z Venezuely. Zkoušel hrát šachy v Bielu na ulici, ale tam hru ovládají dělníci z bývalé Jugoslávie.

Vlak se rozjede a začne se hrát. Mám černé, dlouho je to vyrovnané, nakonec prorazím na dámském křídle. Soupeř hraje do matu někde před Kolínem (nad Labem). Nahlásím výsledek a pak soupeři pomáhám partii zadat do jeho iPadu. Andreas Dietrich nakonec uhraje 3,5 bodu a skončí 95. (tedy za mnou).

Druhé kolo má začít v 11:40, ale rozjede se o dobrých deset minut později, někde za Pardubicemi. Hraji na stole 22 (stále ještě v kupé) s Francouzem Broinem Antoinem, co už šest měsíců pracuje v Německu a ve vlaku je s o něco starší německou přítelkyní. Sice nemá ELO, ale bílými ho nějak nemůžu přehrát. V jeden okamžik stojí lépe on, pak se mi podaří vyrovnat a přecházím do lepší koncovky, kterou ale nevyhraji. Hrajeme takřka do poslední minuty, pak se dohodneme na remíze (soupeř nakonec skončí jedenáctý – daleko, daleko přede mnou).

Přesunu se do jídelny, kde skoro všichni jedí kachnu a pijí pivo. Thomas, Vojta i Jean sedí s Martinem Hrubým (známe se z předchozích ročníků) a popíjejí víno. Sním kachnu s Tomášem Bajcárem (rovněž se známe z předchozích ročníků). Vyprávím, že mé zaměstnání je celkem stresující, takže šachy, které mě stresují o něco méně, konečně mohu brát jako relax – ale Tomáš Bajcár mi nevěří. Pak si k nám přisedne souputníkův soupeř z minulého kola, Linnemer Laurent (v turnaji skončí sedmý) a francouzskou angličtinou (se „z“ místo „th“ a přízvukem ala inspektor Clouseau) se snaží přes iPad rozebírat partii, kterou vyhrál. Tomáš mu jednoslabičně odpovídá, patrně ho rozbor vlastního díla nezajímá. Ponechám vášnivého a poněkud vlažného šachistům záhadám 64 polí a jdu rozhodčímu oznámit tým. Na cestě nazpátek prohlížím e-maily. Když se vracím do jídelního vozu, na stole u naší trojice stojí další víno. Sednu si naproti a popíjím s nimi, pak přijde třetí láhev, co pijeme až do Ostravy. Thomas vypráví, že jeho otec byl druhý nejvyšší šéf ve finských ocelárnách Outokompu Oyj – snad odtud pramení jeho láska k heavy metalu. Také říká, že v Rozvadově je jedno z největších pokerových kasin v Evropě. Pak vykřičený dům a to je zhruba všechno.

Zastavíme v Ostravě na Hlavním nádraží a vysypeme se z vlaku. Letos funguje Šachový vlak tak trochu jako samoobsluha – v zavazadlovém voze obsluha nestíhá, tak vykládají kufry hráči. Zmocníme se zavazadel a vedeni Vojtovou navigací Google v mobilu jedeme tramvají do hotelu. Zjišťujeme, že se jízdenky v ostravské tramvaji dají koupit kartou – a hromadně si je kupujeme. Přitom česko-anglicky dumáme, jak to asi funguje. Jak může revizor vědět, že jsme si koupili lístek, když žádný lístek nevyjede? Nakonec zjistím, že to takto nefunguje – ze všech jízd se mi strhne jenom koruna a revizor nás naštěstí nechytí.

Přihlásíme se v hotelu Nikolas (pojmenovaném na paměť Anežčina přítele), Vojtovi dáme peníze za hotel, které se mu už strhly z karty, pak se jdeme ubytovat, přičemž si dáme třicet minut do srazu. Jean převléká košili (tu předchozí ušpinila červená řepa z kachny), já si dám šlofíka. V půl se sejdeme dole bez Vojty, který si dal také šlofíka, ale nenařídil si budíka.

Jedeme do centra, kde ostatní chodí se mnou, zatímco ulovím tři kešky. Jean žasne, co to dělám, Thomas podává anglický výklad. Pak vypráví, kde všude hrál poker. Pak jdeme do Karolíny, kde potkáme výpravu ČD, co jde také na Oktoberfest. Zaplatíme sto korun za vstup, abychom mohli popíjet předražené třetinky piva různých českých a moravských pivovarů a poslouchat muziku (v našem případě skupiny UDG a Harlej). V přestávkách máte příležitost zúčastnit se zábavných soutěží, jako kdo déle udrží dva plné půllitry. UDG mě oslovuje Ostravo, vybízí, abych šel blíž, a slibuje, že když budu vyvádět dole, budou oni vyvádět nahoře.

Po hodině mě to přestane bavit, vyjdu ven a ulovím čtveřici keší, jednu z nich přímo na Stodolní. Pak už je tma, nic nevidím a lidé se podezřívavě dívají, co vyvádím s baterkou. Hraje Harlej, co má rád červené víno svařené a na kameru ukazuje paroháče. Všude je plno lidí, mnoho z nich už opilých. V porovnání s Prahou překvapivě hodně lidí kouří. Vidím studenty a studentky, co se očividně ulili z tanečních. Maminky s velmi malými dětmi, jak se vlní do rytmu. Některé daly kojencům na uši traktoristická sluchátka. Některé dětem nic nedaly. Už je tma, nějaké děti však stále lezou po konstrukcích na hřišti. Vedle je pouť, kolotoče a létající kačeři.

Zkouším naše zavolat, kde jsou, jenže zvonící telefon pochopitelně nikdo neslyší. Přesto naše najdu, když na mě všichni zařvou a Jean s Thomasem se začnou hýbat do rytmu. Dám si pivo, z hovoru moc neslyším. Harlej dohraje a jdeme – já s Vojtou domů spát, Jean s Thomasem pařit na Stodolní, kde to prý žije. Jean nás prosí, abychom ho v devět vzbudili, kdyby náhodou nevstal.