Vlak přijede o pár minut pozdě, takže nám trolejbus ujede a další jede až za čtvrt hodiny. Trochu prší, a abych kluky zabavil, popojdeme o dvě zastávky. Paní z kupé nám znovu ukazuje, kudy jezdí trolejbus a upozorňuje, že je třeba mít připravené drobné. Využiji tedy dobu před příjezdem vozu tím, že na zastávce přepočítám osmnáct korun a v záloze mám šest dalších, kdyby řidič chtěl zaplatit za zavazadlo (máme) či zvíře (nemáme). Volám manželku a informuji ji, že akce Apalucha probíhá dle předpokladů. Kluci se zatím honí okolo zastávky, přičemž Hyneček upadne na zem. Je to dobré, ani moc nebrečí.

Trolejbus přijede přesně dle jízdního řádu a mně se podaří vhodit dvanáct a šest korun a dostat za ně jízdenky. Kluci zaujmou vyvýšené postavení a cestou čučí na policisty, vyšetřující autohavárii. Pan Modr s paní Modrovou vystupují u hotelu Cristal Palace, my (trávící víkend ve stylu Economy Class) jedeme až ke kolonádě směrem k neznámému cíli. Ač jsem v trolejbusu poprvé v životě, přejedeme jenom jednu zastávku a k souhotelí Flora – Maxim se vracíme sto metrů pěšky.

V hotelu (který nám zařídil pan Svoboda) jsme již očekáváni. Děti znovu boří sociální bariéry a tak si u paní recepční vymohou znovuotevření již téměř zavřeného bazénu. Ani nestačím vybalit a jdeme se koupat. Upozorňuji, že se budeme koupat jen dvacet minut, jinak nestihneme začátek. Zatímco nafukuji Hynkovi křidélka, Ivan si chytne nos a skočí do bazénu. Voda stříká všude okolo a Ivánek křičí jak parašutistická četa. Naštěstí jsme v bazénu sami. Hyneček několikrát čubičkou přeplave sem a tam, Ivánek skáče do vody ze všech možných stran, pak zavelím k odchodu a kluci překvapivě poslechnou.

Převlékneme se do slavnostního (tj. vezmeme si oblečení, v kterém jsme přijeli) a ztichlými nočními deštivými ulicemi vyrážíme na slavnostní zahájení. Ivánkovi se rozvazuje tkanička, na což ho Hyneček pravidelně upozorňuje. Když procházíme kolem policejní stanice, Ivánek si dá konečně říct a uváže si boty na policejním prahu – to se mu tak zalíbí, že vždy, když okolo procházíme (což bude o víkendu dost často), zaváže si boty na policejní stanici.

Cestou se mě kluci pravidelně ptají, kdy už tam budeme, a já pravidelně odpovídám, že nevím, ale myslím, že za chvilku.

 

Do sálu v prvním patře Cristal Palace dorazíme jako jedni z prvních. Vyfasuji skleničku šampaňského, hoši dostanou nabídku vybrat si z nealkoholických nápojů. Navrhuji džus, Ivánek si však vybírá kolu, zatímco Hyneček vodu bez bublinek. Zatímco děti sedí a lijí z láhví do sklenic (a občas cvrnknou na ubrus), já nad nimi v póze „starostlivý otec“ popíjím šampaňské a vyhlížím, s kým bych se mohl socializovat. S dětmi po boku to jde snadno.

První mi přijde na dohled slečna Kulovaná. Dozvím se, že ze Sněženek přijela jako poslední, hlavně proto, že ve čtvrtek psala ve škole písemku a v pátek měla exkurzi v plzeňských ocelárnách. Po prohlídce hutního provozu (s nezbytnou přilbou, pláštěm, ohněm, horkem a prachem) sedla s davem lidí do rychlíku a odjela do lázní utkávat se s velmistry. Ptám se, zda se na své soupeře speciálně připravovala a dozvím se, že zatím jen psychicky.

Ivánek dopije kolu a ptá se, zda si může přidat. Hynečkovi nechutná voda bez bublinek a chtěl by džus. Jdu s nimi k nealko-nápojům a říkám, že si mohou vybrat, co chtějí.

„Počkej, tati, chceš říct, že můžeme vypít, kolik chceme?“ ptá se nevěřícně starší syn. Blahosklonně přisvědčím (nápoje jsou v ceně rautu) a kluci na mě pohlédnou, jako by se jim zjevil Rockefeller anebo Rothschild.

Potkám velmistra Horta v elegantním oranžovém saku s motýlkem. Má radost, že jsem s dětmi po roce přijel a ptá se, kde mám manželku. Vysvětluji, že jsem ji letos do Mariánek nedostal a tak je doma s nejmladším synem. Velmistr upozorňuje na knihu pana Chládka, která bude ten večer křtěna. S velkorysostí panu Chládkovi vlastní bude velmi výpravná kniha účastníkům večera k dispozici zdarma a velmistr Hort mi klade na srdce, abych si ji nezapomněl vzít – něco takového se hned tak nevidí. Velmistr si přiťukne s kluky, kteří k němu nábožně vzhlíží. Ptám se, který z Machrů je letos nejsilnější, a dozvím se, že velmistr Hort nejvíce spoléhá na Vaganjana. Na rozdíl od Roberta Hübnera anebo Borise Gulka totiž arménský velmistr stále aktivně hraje.

Zatím si velmistra Horta odvádí Pavel Matocha. Ten si na slavnostní zahájení pořídil čerstvý, zářivě rudý účes, což, jak každý šachový fanoušek ví, je jeho mezinárodní trademark. Neustále někomu volá a ptá se: „Kde jste? Cože, kde? Kdy tady budete?“

Sál se začíná naplňovat. Naznačuji klukům, kde jaký šachista a šachistka sedí. Letos to není příliš obtížné – slečnu Kulovanou již znám, Tania Sachdev se nedá přehlédnout (v reálu vypadá normálněji než modelka – je však velmi fotogenická) a slečna Muzyčuk je mladší než paní Pogonina. Velmistr Hübner se podobně jako pan Chládek dostavil v bílé barvě ala Limonádový Joe, Boris Gulko má jarmulku, Rafael Vaganjan kostkovanou košili a prošedivělého lázeňského šviháka v černém správně tipuji na Gennu Sosonka. Nepřehlédnutelné rovněž je, že hráčky jsou samy (pokud nebudeme počítat jejich kapitána mistra Konopku), zatímco s velmistry sedí Sosonkova manželka.

Dám se do hovoru s fotografem Martinem Chrzem, který bydlí v Ruzyni a zcela logicky tedy vezl velmistra Sosonka z letiště do Mariánských lázní. V autě spolu čile debatovali, přičemž autor šachových esejů vyjádřil obavy ze smrti knihy a literatury vůbec. Pan Chrz přiznává, že pro samé prohlížení internetu nemá na čtení čas. Argumentuji, že čtu poměrně hodně a od té doby, co mám čtečku Kindle (na které můžete uskladnit stovky i tisíce knih), čtu ještě víc. Namítám, že důvod, proč člověk čte knihy, je jejich příběh – který na internetu nenajdete. S překvapením zjišťuji, že Martin Chrz rovněž hraje šachy.

Pak se však musíme utišit, neb slavnostní zahájení začíná.

 

Celý obřad je bilingvální, Pavel Matocha mluví spatra česky, Kristýna Němcová čte anglický text. Na úvod vystoupí pan Dienstl, ex-Motoinvest, nyní zástupce hlavního sponzora Czech Coal (alias Mostecké uhelné, tedy pana Tykače), který řekne, že má šachy rád, protože na rozdíl od byznysu mají pravidla a jsou férové, což je do angličtiny přeloženo, že Czech Coal slíbil sponzorovat i příští ročník. V duchu obdivuji P. Matochu, jak dovedně manévruje mezi ČEZem a Czech Coalem, z nichž jedna společnost nenávidí druhou, a přitom mu obě sponzorují šachové turnaje.

To už ale velmistr Hort s P. Matochou a panem Chládkem křtí v několika světových jazycích knihu Poděkování andělům. Místo polévání velkolepě zpracované knihy šampaňským si pouze připijí na její vydání, velmistr Hort představí svůj tým, vznese pochyby, zda si je na kresbě v knize podobný a přitom se zatváří úplně přesně, jako ho pan Knížák namaloval.

 

Pak na scénu vtrhne kouzelník pan Šmíd. Mluví česky i anglicky. Paní Pogonině česky tyká a chce, aby na něj dýchla, což hráčka skutečně udělá, načež se dočká české poznámky, že jedla česnečku, což nejen pochopí, ale také vezme s úsměvem a rozesměje se. Pak mág začne hledat pomocníky, pochopitelně se obrátí na náš stůl a vybere osmiletého Ivánka. Ivánek, který s výjimkou Harryho Pottera nikdy kouzelníka neviděl, mu chvíli pomáhá s kouzelnými triky. Mává extrémní kouzelnou (baseballovou) hůlkou, nechá si vytahovat stužky z rukávu a mizet míčky z rukou, přičemž mu je čaroděj hází za hlavu.

Následuje dotaz, zda by mu někdo nepůjčil mobilní telefon. Pochopitelně se k tomu nikdo nemá a tak se obětuji, načež můj firemní přístroj končí v prasklém balónku (kluci mi balónek vezmou a začnou ho plnit špunty od láhví). V rámci karetních triků je pan rozhodčí Votruba pověřen, aby dobře promíchal neviditelný karetní balík, já z něj vytáhnu neviditelnou srdcovou desítku, kterážto karta se objeví v reálném balíku v kouzelníkově ruce.

Čar a magie stále není dost a tak čaroděj požádá o propůjčení bankovky, pokud možno vysoké.

Opět se k tomu nikdo nemá, a tak zkusím svoji stokorunu. Panu Šmídovi se to zdá málo, a tak vyndám tisícikorunu. Nejprve do ní udělá díru tužkou, pak ji přetrhne vpůli a nakonec neporušenou vrátí. Chce se vrhnout na losování, když P. Matocha udělá přestávku na jídlo.

Kluci se vrhnou na řízky a já stojím frontu s panem Bárou, když se paní Sosonková (židovské víry jako její manžel) anglicky zeptá, co je to za maso. Zjišťuji dotazem u Ivánka, jestli je řízek kuřecí (je) a nebojácně pokrm překládám jako „chicken schnitzel“.

Kluci čepují další džus a limonády, já si vybírám chardonnay z Mikulova. Není to naposledy, podruhé i potřetí volím stejný druh a ke konci bude pan číšník vytahovat chardonnay automaticky, když se před ním zjevím (ten večer poměrně často).

Když se s kluky vracím z toalety z přízemí, najdeme na našem místě Poděkování andělům. Hoši ho chtějí rozbalit, ale varuji je před deštěm venku. Když se pak okolo mihne pan Chládek, poděkuji mu za velkolepý dárek.

Následuje losování. Tahá se dle věku (slovy P. Matochy: „věk neokecáš“). Začínají muži, kterým dává pan Šmíd vybrat z klobouků. První přichází velmistr Hort, který si dá na hlavu klobouk číslo jedna a téměř okamžitě reklamuje, že je mu klobouk malý („mělo vám být jasné, že my šachisti máme velké hlavy“). Zdaleka největší hlavu (anebo nejmenší klobouk) měl velmistr Gulko. Dívky si vybírají nafukovací květiny, které buď neuvadají (jak tvrdil P. Matocha) anebo naopak uvadají a je třeba je dát do vázy (jak říkal pan Šmíd). Když se losují barvy, vytáhne Kristýna Němcová z pytlíku dívkám černou („Sorry,“ řekne jim omluvně).

Následuje kulturní vložka v podobě pana Romanova v uniformě vojenského (tedy čistě mužského) sboru Alexandrovců. Doprovázen magnetofonem, zpívá Kalinu, Kaťušu a Dorogoj Dlinnoju (Those were the days) v ruštině a Lady Karneval v češtině tak silně, že prozpívá dva mikrofony. Zatímco technici s techničkou zuřivě opravují poruchu, mohutně vypadající voják odstrčí nefunkční stojan s mikrofonem stranou a přidá na hlase ještě o pár decibelů víc. Když zpívá „šalalilalala“ z Lady Karneval, vyzve publikum, aby se přidalo. Pohlédnu na velmistra Horta, který zpívá („show must go on“) a pěju rovněž. Ruský voják zpívající českým šachistům působí tak surrealisticky, že na konci zuřivě tleskám. Když se rozhlédnu okolo, zjistím, že některým lidem (bezpochyby pamětníkům osmašedesátého) tato scéna zase tak vtipná nepřipadá - zcela chápu, jsme jiná generace.

Poté oficiální program končí, slovy P. Matochy: „noc je však ještě mladá a zábava pokračuje“.

Sněženky jdou téměř okamžitě spát. Ptám se slečny Kulované, s kým hraje a co si o soupeři myslí. Říká, že s velmistrem Hortem a že z něj má respekt. O půl hodiny později se ptám velmistra Horta, co si myslí o slečně Kulované – má z ní respekt.

Stoly obchází kouzelník a kluci mu jsou v patách. Pan Herejk vytahuje karty, nechává si je pro sebe, ale mág vždy odhalí, jakou si vytáhl. Dokonce mezi karty zamíchá i mobilní telefon. Velmistr Hort mě představí panu Englickému s paní Vávrovou a povídáme si o dešťových šachách.

Machři s výjimkou velmistra Horta jdou rovněž spát. Pan Bára jede domů, přijel však RNDr. Petr Budínský. P. Matocha diskutuje s panem Dienstlem. Cestou z toalety s kluky potkávám sólistu Romanova a děkuji mu za excelentní výkon.

V tom mrknu na hodiny a zjistím, že je téměř jedenáct (dvě a půl hodiny poté, co kluci chodí spát). Podaří se mi přemluvit Ivánka s Hynkem, že bychom měli jít do hotelu, a vyrazíme.

Přestalo pršet a ulice jsou úplně prázdné. Ticho je i v hotelu Maxim.

Než kluci usnou, varuji je, že mámě nesmí za žádnou cenu prozradit, v kolik hodin šli spát.

Je skoro půl dvanácté.