Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

KRASOVÁ

[06.06.2017 13:10:59]

Od roku 1995 žijeme s Hankou v obci Krasová. Za několik dní tato obec (původním názvem Rogendorf) oslaví tři sta let od svého založení. Vedení obce k tomuto výročí vydává menší publikaci. Jednoho z tvůrců napadlo uspořádat několik blogů, týkajících se Krasové, do jediné povídky a tuto umístit do textu publikace. Při odsouhlasení jsem se znovu se zájmem začetl do těď již jednolitého dávného příběhu….

Závěrem našeho povídání o historii a současnosti obce přinášíme pozoruhodný příběh, který začal už před řadou let. Jeho autorem je pan Vlastimil Chládek, na předchozích stranách opakovaně zmiňovaný. Příběh je úzce spjat s domem čp. 31, v němž našel svůj druhý domov.

Úvodem

Někdy v roce 1986 jsem byl s manželkou na podnikové dovolené na chatě Dopravních staveb Olomouc na Pastvinské přehradě.

Byla tuším středa, kdy mě ráno probudil Hančin tichý pláč. Na moji otázku „Co se stalo?“ mi odpověděla, že se jí zdálo, jak jsme na chalupě s krásným zeleným trávníkem, kde se na zahradě opalujeme s naším malým miminem. Teď se probudila a je jí líto, že to byl jenom sen. Hned po návratu z dovolené jsem tedy navštívil podnikové osobní oddělení a podal si žádost o roční pracovní pobyt v Lybii, abychom na splnění toho snu měli.

Rok uplynul a následně jsme za vydělané peníze koupili v Moravském krasu – v obci Krasová – chalupu s tou zahradou a zeleným trávníkem, postupně ji opravili a od roku 1995 tam regulérně žijeme (jen to mimino zatím nějak vyrostlo). S kamarády jsme v Krasové poměrně velkoryse zrekonstruovali obecní sportoviště, přistavěli hospodu a každý rok pořádáme v prvním srpnovém týdnu společně s místním bardem Rudou velkolepý hodový volejbalový turnaj.

A právě zde, na chalupě v Krasové, jsem potkal svého anděla…

Poděkování andělům

(14. prosince 2010)

Pro Laďu Lakotu, Martu Hartlovou... a další kamarády.

Těsně po návratu z Lybie, v říjnu 1989, mě na vlečce elektrárny Hodonín srazila drezína.

V dešti jsem tam zaměřoval geometrickou polohu stávajícího kolejiště. Soustředěn jen na svoji práci jsem nezareagoval na to, že se – přes osazené zákazy vjezdu – k mým nekrytým zádům nezadržitelně řítí osudová souprava vozidel. Náraz byl strašlivý.

(Až později jsem se dozvěděl, že strojvedoucí byl v té chvíli opilý. Nikdy jsem se s ním už nesetkal, jen jednou, po pár měsících, jsem v neutěšené zaplivané hospodě na Starém Brně v lehkém alkoholovém oparu a nedobrém psychickém stavu zaregistroval, že se ke mně blíží jakýsi chlap. Přistoupil, přisunul ke mně tácek se třemi velkými rumy a se slovy „Seš tvrdej chlap!“ již doufám navždy zmizel z mého života.)

Ve chvíli, kdy mé bezvládné a bezvědomé pozemské tělo leželo v blátě na kolejích, moje duše zpoza stoletých stromů pozorovala nádherné venkovské sídlo – možná spíše palác, nacházející se na rozlehlé zelené louce přede mnou. Velkolepou bílou stavbu lemovaly žlutavé plameny – nebo spíše ozdobné girlandy? Nevím. Spokojeně, ale s trochou nejistoty a také jakoby slavnostní úcty, jsem odpočíval ve stínu stromů v očekávání věcí příštích. Jediná lehce znepokojivá myšlenka, jež mě okrajově napadala, byla, zda ta krása přede mnou nemůže být, na místo nebe, peklo. Ale bylo mi příjemně, nechtěl jsem, aby to mizelo...

Naprosto nečekaně a nepříjemně mě probudil pocit vlezlé zimy, vlhka a bolesti.

V nemocnici v Hodoníně jsem po několika hodinách podepsal revers, Hanička mě naložila do staré oprýskané stopětky a převezla do Brna. Každý kamínek jsem cítil až do morku kostí, v očích se mi mísily slzy bolesti a beznaděje.

Z pobytu v úrazové nemocnici v Brně si po operaci pamatuji jen to, jak jsem si neustále na sestřičkách vyprošoval silný lék proti bolesti, jmenoval se tuším dolsin. Za dlouhých nocí jsem jej polykal a unikal do fantasmagorických snů daleko od bolesti a reality. Když jsem se probudil, vzal jsem si další, závislost vznikala nekontrolovaně rychle.

Z jednoho takového snu jsem se probudil a zubožený bdící spolunocležník mi tichým hlasem říká: „Ty musíš být hodně pobožný, celou noc jsi volal Ježíše Krista.“ To mě překvapilo. Postěžoval jsem si mu, že jsem celou noc plaval přes širokou řeku, v níž místo vody byly jen krvavé kusy masa. Jeho reakce mě totálně překvapila. „Jaké bylo to maso? Vepřové nebo hovězí?“ Chvíli jsem přemýšlel a naprosto vážně podle pravdy odpověděl „Spíše vepřové.“ „Tak to je dobré, hovězí by bylo mnohem horší,“ řekl a usnul. Ta nesmyslná odpověď mě nepochopitelně zmobilizovala. Začal jsem omezovat léky, teď již spíše drogy, a asi za deset dní jsem byl propuštěn domů.

Po půl roce jsme v Krasové koupili chalupu a začali ji, i když těžkopádně, rekonstruovat. Moje levá ruka byla stále ještě zdevastovaná, zeslabená, několik prstů nepohyblivých... Přesto jsem neztrácel víru v rehabilitaci a i v rámci ní jsem se snažil podílet na pracích na chalupě. Jednoho slunečného dopoledne jsem vezl stavební kolečko plné sutě. Najednou jsem rukojetě pustil, napřímil se a jako zářivý blesk mnou projelo vědomí, že ruka nebolí, že ji mohu zvednout až nad hlavu. V následné vteřině mnou projel ještě zářivější druhý blesk a mně se vybavil osudový živý sen té uplynulé noci. Dodnes si ho pamatuji naprosto přesně.

Do místnosti, kde jsme spali, vešla postarší žena celá v bílém. „Kdo jste?“ zeptal jsem se jí. „Jsem paní Marie,“ odpověděla. „A co mi chcete?“ „Pomůžu ti,“ řekla a odešla. Věci pak vzaly rychlý spád a do měsíce jsem ukončil rehabilitace. Moje levá ruka byla v úplném pořádku. Někdy s její pomocí zbavuji kamarády bolestí.

Paní Marii jsem od té doby vnímal vedle sebe, alespoň jsem měl ten pocit, ještě několikrát. Když se náznakem usmívala, věděl jsem, že má ze mne radost. Tehdy mi ještě ale všechny souvislosti nedocházely a ani jsem tomu všemu úplně na sto procent nevěřil.

V roce 1992 se privatizovaly Dopravní stavby Brno, státní podnik. Dostal jsem skvělou finanční nabídku, jestliže u firmy zůstanu. Pragmaticky jsem cítil, že ji musím přijmout. Jednu slunečnou podzimní sobotu, v době rozhodování, jsem kopal na chalupě přípojku a přemýšlel o budoucnosti. Najednou, jakoby nějakým impulzem, se ve mně všechno zlomilo. Převlékl jsem se a ihned, přestože byla sobota, jsem si domluvil okamžitou schůzku s novými majiteli Dopravních staveb a oznámil jim, že od firmy odcházím. Následně jsme s několika kolegy založili Dopravní stavby Brno a začali od píky. Dodnes cítím, že i toto zásadní impulzivní rozhodnutí mi vnukla paní Marie.

(I dvacetiletá historie takto vzniklých Dopravních staveb by byla strhujícím příběhem, výpovědí o neustálém životě na ostří nože.)

Časem jsem o paní Marii a souvislostech začal přemýšlet více a jednou nad ránem jsem celou historii řekl karbaníkům v hospodě v Krasové. Opodál seděl a naslouchal o mnoho let starší kamarád, místní kronikář. Tohoto muže potkal děsivý osud, ale on ho zvládnul a stal se oporou své těžce zkoušené rodiny. Velmi si ho vážím. Za několik dnů, bylo to někdy v roce 2005, přišel za mnou domů a řekl mi asi toto: „Vlastíku, v chalupě, kterou jsi tady u nás koupil, kdysi bydlel starosta a celé to obydlí má zvláštní osud. V devatenáctém století v něm bydlela na tu dobu pokroková a vzdělaná žena. Vyučila se krejčovství v Brně a ve Vídni. V té vaší chalupě provozovala módní salon, říkalo se jí „mistrovka“. Krásně se oblékala, měla ve velké oblibě bílé šaty. Mladí ji milovali, byla to výrazná zdejší osobnost, měla podnikavého ducha. Potkal ji ale smutný osud. Měla dvě vnoučata, pro která dýchala. Ta vnoučata tragicky zahynula a ona následně dobrovolně taky. Včera jsem se byl podívat na její hrob v Jedovnicích, chtěl jsem, než ti tohle všechno řeknu, o tom popřemýšlet. Ta žena se jmenovala MARIE.“

Od toho dne věřím tomu, že všechno je trošku jinak, než jak jsem byl vychováván, než jak nás učili ve škole. Ve svých mezních stavech jsem věděl, že paní Marie je nablízku, a pokud ji nezklamu, tak ona mi v mých těžkých chvílích pomůže a neopustí mě.

Letos na jaře, v roce 2010, jsem měl silnou angínu, ležel jsem v posteli v jakémsi podivném polospánku, který mám rád. Říkám mu sám pro sebe „stav gama“ a přináší mi nejvíce sil. Zdají se mi sny, sním si, ale vnímám i realitu okolo sebe v místnosti. V tomto polospánku jsem vnímal, že paní Marie je v místnosti se mnou a ten pocit mě uklidňoval.

Najednou se ale zvedla, šla do zadní části chalupy a začala stoupat po schodech do podkroví. Byl jsem klidný, ale pak najednou jsem si ve veliké hrůze uvědomil, že ona stoupá dál a dál. Schody jako zlatavé nekončící čárečky mizely ve výši a Marie se mi začala ztrácet na cestě k oblakům. Chtělo se mi volat „Prosím, neodcházej!“ ale moje rty nevydaly ani hlásku. Ona se ale přesto otočila, přiložila prst ke rtům a podívala se na mě krásným dlouhým pohledem. Ve vteřině jsem všechno pochopil, přišel její čas a ona, už od všeho pozemského vysvobozená, může jít DÁL. Dlouho mi bylo smutno, chyběla mi.

Za parného léta jsem sám samotinký uháněl na kole krajinou Moravského krasu, byl jsem sám se sebou, bylo mi hezky. Vzpomněl jsem si i na paní Marii, ne se smutkem, ale už s radostí. Najednou mě prostoupil pocit bezdůvodného nezměřitelného štěstí. Cítil jsem se už na dosah, už jen kousíček od jednoduchého poznání tajemství našeho života.

V té třešňové aleji za lipoveckým kostelem jako by zmizely vertikální kilometry, zdálo se mi, že stačí zvednout ruku a dotknu se nádherné brány nebes. Pochopil jsem, že Marie mě vidí, má ze mě radost, a jestliže to nepokazím, tak se jednou doopravdy potkáme, že ona na to trpělivě čeká. Najednou jsem věděl, že udělám cokoliv, aby v okamžiku, kdy se naše pohledy tam nahoře konečně střetnou, byl na jejích rtech a tváři spokojený úsměv.

Že i kdyby jen pro ten její úsměv, tak i jen pro něj, pro úsměvy andělů našich, stojí za to ŽÍT.

...název příběhu, který jste právě dočetli, je i názvem celé knihy, již z toho je zřejmé, jak silně na mě zapůsobil. A působí dál. Střípečky vzkazů, zážitků, vzpomínek a souvislostí dál a dál jitří moji mysl a fantazii...

KRASOVÁ

Marie a Marta

(19. ledna 2011)

Kdysi jsem hodně kamarádil s jednou paní starostkou v Brně. Chodil jsem za ní do kanceláře, plkali jsme o všem možném a ono to docela dávalo smysl, kolečka do sebe zapadala, navzájem jsme si hodně pomáhali. Choval jsem se k ní ale někdy hrozně. Ona mi třeba darovala šachový obraz a já ho bohorovně vrazil někam za skříň. Neměla děti a já jsem jí asi tento handicap trošku nahrazoval. Mohl jsem udělat cokoliv, v jejím vztahu ke mně to bylo úplně jedno. Ten obraz jsem si v kanceláři pověsil až po její smrti. Některé věci mi docházejí tak nějak pozdě.

Ale proč o tom mluvím – ona mi jednou řekla, že když má největší krizi, tak vyrazí do butiků a ač těch peněz nemá mnoho, tak je schopná utratit za dopoledne polovinu výplaty za hadry. Tehdy jsem jí taky vůbec nerozuměl a považoval to za takové ty zbytečně řeči dospělých. Nedávno jsem si ale s překvapením uvědomil, že jsem na tom v podstatě stejně. Baví mě jednou za čas hodit všechno za hlavu, praštit s mobilem a jít Olympií nebo Vaňkovkou a vybírat a pít kafíčka a nakupovat a nakupovat. Oblečení pro sebe, pro Hanku a komukoliv z rodiny. Docela to už umím, čísla, velikosti i vkus mám už v oku. Má to jednu vadu, docela velké procento oblečení, které se v obchodě zdá senza, nakonec na sebe nikdy nevezmu...

Tak tohle povídání jsem napsal o půlnoci, někdy před týdnem, ale pak jej odložil s tím, že je v průběhu dalšího dne dokončím. Ale k tomu už nedošlo. Mimo jiné jsem si říkal – Komu to co řekne? Kdo vlastně taky třeba ještě zná Martu a vzpomene si na ni?

Pak se ale cosi odehrálo...

Předevčírem jsem v rámci výše uvedené úchylky bloumal Vaňkovkou. Měl jsem tam i sraz s kamarádem. Dali jsme si kávu, ale vzhledem k opravdu vysoké únavě jsem jeho hlas vnímal jen jako zajímavé nenáročné povídání. Zaregistroval jsem, že jeho pohled směřuje do mé kávy.

Obrazec na hladině mě potěšil. Sám pro sebe jsem si chvíli snil. Představoval jsem si třeba, že tam ve Vaňkovce se skamarádily a už společně mě doprovázejí a usmívají se MARTA a MARIE. Po chvíli jsme se rozešli a já na otočku odjel domů do Krasové.

(V noci se až chorobně bojím být sám doma. Samozřejmě naivně předpokládám, že můj syn je „úplně stejný jako já“, a tak, když v Brně je on doma sám, využívám trošku účelově této možnosti a někdy jezdím za ním, aby se „jako“ nebál. Spíše je to ale samozřejmě pro možnost být s ním.)

Po rotopedu jsem tehdy vyběhl k autu a rychle do Brna. U branky však stál muž a takřka beze slova mi dal do ruky CD. Prý by mě jeho obsah mohl zajímat. Už v tu chvíli jsem měl divné tušení a brnění v těle. Vnímal jsem, že přestávám mít tuto situaci pod kontrolou. Najednou jsem si připadal jako pěšec v nějaké vyšší časoprostorové hře.

Za chvíli, v deset večer, už v Brně, se po zasunutí cédéčka do Vlastíkova počítače na obrazovce nečekaně objevilo starodávné černobílé jiskření a už následovaly titulky – Krátký film Praha – filmové laboratoře Barrandov, rok 1955 (to jsem ještě docela dlouho ani nebyl na světě). Název filmu „Náš pan doktor“. V jedovnické ordinaci hovořil o své práci a popisoval svoji praxi místní obvodní lékař. Po chvíli neosobní hlas komentátora sdělil: „A nyní se pojedeme s panem doktorem podívat za jedním z jeho nejstarších pacientů.“

Již jsem to tušil, ale bránil jsem se tomu, co přijde, uvěřit. Věděl jsem, že bych měl počítač vypnout a vzepřít se osudu, ale nenašel jsem v sobě dost sil. Lidská zvědavost zvítězila. Objevila se příjezdová cesta do Krasové a následně dům, ve kterém dnes žiji. Dveře se otevřely a kamera nás dovedla k lůžku nemocného. „Tak co vám chybí?“ zeptal se pan doktor. Postava na otomanu se otočila a mně v tu chvíli podklesla kolena a hlava se mi zatočila. Skrze kameru se na mě usmála a pak promluvila paní Marie. Moje přání z konce loňského roku se naplnilo, ale úplně takhle, z očí do očí, jsem si setkání s ní nepředstavoval...

Dál a dál si se mnou pohrávají vlny osudu... A jako bych někde v dáli mezi těmi vlnami zahlédl dva rozesmáté obličejíčky z Vaňkovky.

Vlastimil Chládek

Poznámka:

Paní Marie z výše uvedeného příběhu opravdu žila. Mistrovka se jí říkalo proto, že mohla brát učnice, tedy být mistrovou. Podle matričního záznamu o narození její dcery Anny 6. března 1892 byla Marie manželskou dcerou rogendorfského domkaře Martina Vašíčka a Františky rozené Jílkové. Marie s manželem žili v čp. 31.

Její dcera Anna se provdala 25. února 1911 za Františka Štrajta, po matce získala i ona přezdívku „mistrovka“. Její muž byl v letech 1923–1927 starostou obce, pak znovu 1938-1940, v těžkém období okupace. Anna s Františkem žili rovněž v čp. 31.

Anna zemřela v roce 1980. Ve filmu „Náš pan doktor“ z roku 1955 je sice ukázána jako velmi stará paní, ale podle pamětníků byla v té době čiperná, jen pro film sehrála přesvědčivě roli babičky postižené zánětem pohrudnice.

Je fascinující, že i když Vlastík Chládek ve filmu neviděl (a ani nemohl vidět) svou paní Marii, ale její dceru, přesto v ní Marii poznal. Jako by se opravdu projevil genius loci...

Josef Plch

P.S. Ilustrace Poděkování andělům –  prof. Milan Knížák, Dr. A.

       Ilustrace Marie a Marta – pan Vladimír Véla