Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Obman

[05.11.2019 19:42:00]

Kdysi za studií jsem četl ruskou povídku a v paměti mi z ní zůstal výraz „OBMAN“. V konturách textu jsem ho tehdy chápal jako něco v mlze, klamu, snad i opilosti. V těch mladistvých dobách jsem se někdy; zvláště po probdělých nocích plných alkoholu a tance; podíval po ránu do zrcadla a jediné co moje znavené rty dokázaly zašeptat bylo magické slůvko : „Segodnya obman!“

Poslední tři měsíce si zase připadám totálně obman. Skutečně jako v mlze vzpomínám na bolesti, potom na ještě krutější bolesti, na nemocnici, druhou nemocnici, operaci a potom lázně. Sem tam mi jako ve filmu vystupují tváře, zážitky, obrysy událostí. Uvědomuji si také, že jsem v těch různých pokojích; někdy za bezesných nocí; velmi naléhavě přemýšlel o náhle pro mě důležitých lidských věcech a souvislostech, o životě, o hříchu, a jak vlastně dál?

S velikou pokorou se mi zdá, že nemocniční martýrium je za mnou, ale aby to celé mělo smysl, musím se pokusit pochopit, proč to přišlo, a co mi třeba mělo být naznačeno.

O tom nejintimnějším a možná i nesdělitelném nemá smysl psát, ale třeba Vás zaujmou dva minipříběhy, které mi dnes večer přišly na mysl, a oba dva jsou navíc taky tak trochu obman.

1) Večer před operací nebyl jednoduchý. Samota, převalování se, usnul jsem v bolestech až k ránu. Okolo šesté mě vzbudila sestřička: „Pokud Vám to stav dovolí zkuste se rychle omýt, oblečte si košilku a položte se na vozík. Zavezeme Vás na sál, dnes jste první na řadě.“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo, náhle jsem nechtěl být pouhou loutkou ve vleku událostí, ale Sám sebou. „Nezlobte se, já se ještě oholím“, opáčil jsem. Ona na mě, že není čas, že musíme jít. Na moji repliku, že za posledních třicet let nebyl den, abych se žiletkou neoholil, se na mě poprvé se zájmem podívala a přikývla „Tak dobře“. Při operaci jsem měl umrtvená jen záda, do levé nohy mi prostupovaly kruté bolesti. Asi po půl hodině jsem poprosil mladou paní doktorku anestezioložku, zda by mě nedržela za ruku, že tu bolest už nemohu vydržet. Matně vzpomínám, že se tázavě podívala na operatéra za mými zády, asi na jeho pokyn přidala do hadiček ještě více analgetik, či čeho, a potom skutečně stiskla mé prsty. Operace postupovala dál, ale já jsem náhle z ničeho nic zaregistroval ostře ohraničené černé skvrny, plující po místnosti. Zaujaly mě, zaostřil jsem na ně své oči, ale ony jakoby se lekly, okamžitě zmizely.

Po chvíli se to – do puntíku stejně zopakovalo. Skvrny zase zmizely. (Kdybych to měl teď k něčemu připodobnit; tak přesně takové černé skvrny se objevily v závěru filmu „Návrat do Cold Mountain“. Tam ale nezmizely, změnily se ve smrt věštící černé havrany). Když se černé kontury objevily potřetí, už jsem nezaostřoval, už mi to bylo nějak jedno. Analgetika neotupovala jen moji bolest, ale i vnímání okolní reality. Po pár minutách jsem ale úplně nečekaně zavnímal, že prostor v místnosti se náhle zaplnil krásnými bytostmi. To mi dělalo dobře, s radostí jsem je vítal a pozoroval. Z příjemného pocitu mě vyrušil až hlas paní doktorky: „Co to pane inženýre stále pozorujete?“ „Což Vy nevidíte ty Anděly?“ odpověděl jsem jí. „Pane inženýre Vy vidíte Anděly?“, zeptal se hlas za mými zády. „Ano, jsou tady všude“. Pan doktor dal najevo spokojenost, a druhá půle operace proběhla už v jakési pro mě jakoby slavnostní atmosféře.

Hodně jsem v pozdějších dnech přemýšlel o černých skvrnách a o andělech. O věčném souboji dobra a zla. Moc mi to připomínalo pasáž z povídky „Poděkování andělům“. Ty strašlivé obavy, že nádherný palác přede mnou není součástí Nebe, ale zlopověstného pekla.

I z výše uvedeného je mi jasné, že má smysl stále se snažit žít líp. Ale mám k tomu dostatek vnitřní síly? Dokážu to?

2) O pár týdnů později jsem rehabilitoval v Lázních Jeseník. Odříznut od civilizace, jsem z okna pokoje viděl jen do daleka se táhnoucí nádherné, listnaté lesy. Při cvičeních jsem je pozoroval a přitom si přemýšlel o Priessnitzovi, o jeho intuici, schopnostech, víře v Sebe sama. Nejvíce mi v paměti utkvěla tato jeho věta: „Kdybych neměl vodu, léčil bych vzduchem“. Jednoho dne ale Vincenc Priessnitz moji mysl opustil a já od rána přemýšlel jen o Drákulovi a Tajemném hradu v Karpatech. Vadilo mi to, byl jsem přeci v nádherných Jeseníkách. Ale nešlo to z mysli vypudit. Odpoledne přišla uklízet paní pokojská a já se jí se svými představami svěřil. Chvíli nad tím přemýšlela a pak řekla neskutečnou větu. „Nebyl jste teď někdy na odběrech krve?“. Přišlo mi na mysl, že je praštěná, taková blbost přeci. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že na odběrech jsem den předtím skutečně byl. Můj překvapený strnulý pohled vyjadřoval vše. Ona pokývla hlavou, posbírala svoje mopy a odešla. Zase jsem měl na dlouhé chvíle o čem přemýšlet…. Naštěstí druhý den už jsem byl v pohodě, mezi cvičeními jsem si vykračoval po Kolonádě a v duchu už zase skládal obdiv Priessnitzovi a jeho následovníkům.

Mějte se hezky Vlastík