Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Přičichli jsme ke Kanadě

[14.10.2016 12:07:35]

Týden po návratu z Kanady mám v hlavě poněkud zmatek. Na jedné straně stále více vnímám, že jsem v partě čtrnácti kamarádů zažil něco extrémně jedinečného; z druhé strany si s trochou zoufalství uvědomuji, že absolutně nejsem schopen si vybavit co jsme za ledovce, vodopády, jezera, řeky, zvířata a mnoho dalšího viděli, v kterých kempech spali, kde nakupovali, kdy a koho potkali. Ve své paměti vidím jen zrychlený film, jenž má v záhlaví jediný a velkým písmem psaný titulek: „PŘIČICHLI JSME KE KANADĚ!“ Nebudu tedy svoji paměť trápit snahou o chronologický popis našeho putování. Spokojím se jen s drobnými postřehy z naší cesty Britskou kolumbií, konkrétně mezi městy Vancouver a Calgary.

 

1)      PRŮVODCE

Největší měrou k úspěchu naší expedice přispělo počasí a průvodce. Počasí neovlivníme, prostě jsme měli kliku, u průvodce se chvíli zastavím. Na prázdninové brigády do Kanady začal Libor (35) jezdit za svých vysokoškolských studií, od roku 2006 v severozápadní Kanadě (bydliště YUCON) víceméně trvale žije. Nyní mimo jiné pracuje i jako pilot Kanadské záchranné služby, ale hlavním jeho povoláním je průvodcování kanadskou divočinou, ať už obytnými karavany, na kánoích (!), nebo třeba i rybářských výprav. Díky výše uvedenému je jasné, že trasu Vancouver – Calgary, a samozřejmě mnohé jiné, zná jako své boty. Tato znalost byla největší a neocenitelnou výhodou našeho putování. Jestliže jeden den soustavně pršelo, tak flexibilně upravil program a den jsme strávili jízdou v automobilech. Nebyl tedy problém změnit kempy, upravit program, vždy vybrat jen to nejzajímavější a nejatraktivnější. Navíc na každou námi položenou otázku ať už o ledovcích, o medvědech, o historii Kanady a jakoukoliv další dokázal poutavě a se znalostí věcí odpovědět. Na jednom večírku v divočině na mě velmi emocionálně zapůsobil na první pohled nenápadný okamžik. Jeden z nás se v hovoru poněkud neomaleně verbálně dotkl kanadských policistů. V Liborových očích jsem okamžitě zahlédl nesouhlasný třpyt, raději jsem velmi rychle do hovoru vstoupil a převedl řeč někam jinam. Vnímal jsem, a nejenom v té chvíli, že Libor je na Kanadu doopravdy hrdý. V ten okamžik mi přišlo líto a chvíli o tom přemýšlel, proč já tak stejně hrdý nejsem na naše Česko…

 

2)      KARAVANY, KEMPY, NAKUPOVÁNÍ

Po Ladíkově těžkém úrazu na kole nás nakonec jelo jen třináct plus Libor. Dvě auta po čtyřech, dvě auta po třech. Auta (viz foto) byla dokonalá; po zaparkování možnost zvětšení obytného prostoru vysunutím do boku „ miniložnice a miniobýváku“, spolehlivé vytápění, pohodlné vaření, sprcha, záchod, bezproblémové a pohodlné přespání pro čtyři, natož pro tři. I pro mě již zpohodlnělého a hygienou posedlého hotelového rekreanta to bylo až nečekaně zcela v pohodě. Čtrnáct dní na kánoi, to musí být jiný kafe.

Kempy mají v Kanadě jasná pravidla. U vjezdu drive kancelář – z auta nemusíte ani vystoupit. Vždy jsme dostali základní informace třeba i to, zda v okolí kempu jsou či nejsou medvědi. Jednou byli… Místa pro kempování jsou jasně vymezená, poskytují dostatek soukromí a většinou jsou vybavena posezením a venkovním krbem. Příjemné umývárky (WC, teplá voda, topení) byly ve všech oficiálních kempech. Samozřejmostí vždy a všude je pořádek a čistota, člověka ani nenapadne někde něco zanechat nebo zahodit.

Samoobsluhy ve městech jsou podobné našim. Ceny jsou vyšší tak o dvacet procent. Velký výběr superchutných hotových salátů, včetně ryb. Čerstvé jahody, borůvky, maliny jsou úžasné. S těmi našimi se nedají vůbec  porovnat. Alkohol se dá koupit jen ve specializovaných obchodech, umístěných většinou někde poblíž samoobsluh. V restauracích cenově vybočuje snad jen pivo.

 

3)      PŘÍRODA, NEJKRÁSNĚJŠÍ DEN

Během cestování jsme zastavili cca na třiceti místech, kde buď přímo pár stovek metrů od auta, nebo v dosahu max.patnácti minut chůze bylo možno shlédnout mimořádný přírodní nebo technický úkaz. V Kanadě to tak prostě mají; jezera, vodopády, kaňony, soutoky řek, historické železnice, muzea – vždy úchvatné místo a jen kousek od silnice. Tato místa měla jedinou nevýhodu, a sice všude byla spousta turistů, převážně Asiatů. Libor si s tím ale dokázal poradit. Povětšinou jen kousek od oficiální vyhlídky plné turistů, byla v přírodě skrytá vyhlídka jiná, minimálně stejně atraktivní, ale liduprázdná.

Mimo těchto zastávek jsme absolvovali i pět různě náročných túr.

1.    Vycházka k jezeru Miller Lake; 14 km, 300 výškových metrů.

2.    Strmá túra k ledovci  Illecillewaet, na sedmi kilometrech překonání 1300 výškových metrů. (Zpět to bylo pro mě podstatně náročnější než nahoru).

3.    Nenáročná, ale nádherná procházka okolo jezera Emerald Lake, včetně projížďky kánoí.

4.   Túra podél řeky Little Yoho k jezeru Celeste a následně až k ledovci, celkem 20 km, 900 výškových metrů.

5.    Výšlap od jezera Lake Louise na planinu šesti ledovců. Celkem 20 km, převýšení 1000m.

 

ad2) ledovec Illecillewaet:

  Samotná túra začala jen pár metrů od zaparkovaných aut. Mimochodem přímo v kempu našel Otto nádherného krasavce – hřiba pravého. (Houby Kanaďané vůbec nesbírají) Zhruba v polovině trasy jsme museli poněkud dobrodružně překonat tři velmi prudké bystřiny, odvádějící vodu z ledovce nad námi. Na vyvýšeném místě poblíž každého brodu bylo možno někde v křoví nalézt „jednoduché přemostění“. Využili jsme ho jen jednou. V okolí brodů už nás někteří účastníci opustili, prudká stoupání byla nad možnosti jejich těl, povětšinou kolen. Začali jsme jim říkat Kolenáři. Při túrách podobných té popisované si nejvíc užívám změn flóry. Od pravých hřibů a příjemného vzrostlého lesu až po divoké skály bez známek jakékoliv vegetace. Nahoře u ledovce bylo polojasno a zima. Milosrdné mraky nám na chvíli odkryly příčnými trhlinami zjizvené tělo Ledovce a pak už jsme spěchali zpátky do kempu. No spěchali, například mně zcela odešla stehna a každý krok dolů do třináctisetmetrové hlubiny byl vykoupený pocitem bolesti. Nebyl jsem ale sám. V kempu jsem poměrně rychle zregeneroval a alespoň na chvíli se zúčastnil každodenního posezení s trochou alkoholu.

ad5) jezero Lake Louise a Planina šesti ledovců

Tento den byl pro mě z celého zájezdu nejkrásnější. Na úvod procházka podél jezera Lake Louise a potom stoupání k ledovci. Hned na úvod nás přivítala vymetená jasná obloha a rozzářené Sluníčko, které tak miluji, jakoby říkalo „Jen pojďte dál kamarádi, rádo Vám ukážu své ledové království“.

Stoupali jsme svahem souběžně se sto metrů vzdálenou stopou ledovce. Během túry jsem o ledovcích pochopil desetkrát víc, než kdysi dávno ve škole. Jak putují z hor do údolí, jak přitom do svých boků vytlačují balvany a suť a tím zanechávají monumentální a nesmazatelnou stopu, věčnou připomínku své dávné existence. Námi sledovaný ledovec zanechal mohutnou stopu i tam, kam kdysi doputoval – zůstala tam hráz balvanů kolmá na boky a uzavírající je. Z hlediska zvětšování či zmenšování se, jsou ledovce trojího typu. Ty, u nichž je sestup do údolí a souběžné odtávání v rovnováze, jsou dlouhodobě konstantní velikosti a délky. Ty, které se zvětšují a ty, které ubývají. Těch třetích je naprostá většina a byl to samozřejmě případ i našeho ledovce. Ledovce při svém putování do údolí drtí své kamenité podloží. Vzniklý prach se společně s rozpuštěným ledem dostává do údolí a zbarvuje jezera pod ledovcem do nepopsatelně krásné kombinace modro – zelené barvy. Ve chvíli, kdy jsme dorazili k živému Ledovci, nás Libor upozornil na trhliny v jeho těle. Ty kolmé na směr jeho pohybu nejsou tak nebezpečné, jsou ve tvaru V a případný propadnuvší se chodec má šanci se v onom véčku zastavit. Ty rovnoběžné se směrem jeho putování jsou mnohem nebezpečnější, jsou ve tvaru obráceného V a propadne-li se chodec, např. v napadaném čerstvém sněhu, tak padá rozšiřující se štěrbinou až úplně dolů, do hloubky.

Po výstupu na Planinu šesti ledovců, se nám nečekaně otevřel omračující výhled na obrovitý mateřský ledovec, včetně jeho šesti bělostných dětí sestupujících do různých údolí a směrů. Úchvatný a nezapomenutelný zážitek.

Před odjezdem do Kanady jsem si plánoval, že jeden den strávím někde u jezera jen sám se sebou. Chtěl jsem tam vzpomínat na svoje mládí, na dětské sny a touhy, co se mi v životě povedlo a co ne…. V realitě výletu toto samozřejmě nebylo možné, ale při sestupu od ledovce k jezeru Lake Louis nás Libor dovedl k vysoko položené horské chatě s drobným občerstvením. Zůstal jsem tam sám a právě zde v záři příjemně mazlivého vysokohorského sluníčka si užil své dvě hodiny tichého rozjímání. Už jen kvůli tomuto nádhernému dnu měl pro mě výlet do Kanady smysl.

 

4)      Z VYPRÁVĚNÍ LIBORA PŘI JÍZDĚ KARAVANEM – bylo toho samozřejmě hodně, ale zde zmíním hlavně souvislosti s Transkanadskou železnicí

V roce 1867 založily východní provincie (Alberta, Saskatchewan, Manitoba, Ontário, Quebec) Konfederaci. Někdy v té době dospěla Velká Británie k rozhodnutí, že se již nechce starat o svou kolonii – Britskou Kolumbii (B.C.) – rozlehlé území nacházející se mezi Konfederací a západním pobřežím Severní Ameriky. Pro VB to již bylo finančně zcela neúnosné. B.C. měla následující tři možnosti.

a)   Být samostatná

b)   Připojit se jako stát k USA – ty by tím získaly drahocennou cestu k Aljašce

c)   Připojit se ke Konfederaci

        Ke konečnému rozhodnutí zvolit třetí variantu přispěl největší mírou slib Konfederace – vybudovat do deseti let železnici spojující východní pobřeží se západním, resp. Quebec s Vancouverem. (Do té doby se totiž veškeré zboží a materiál směřující na západní pobřeží musel dovážet lodí okolo celé Ameriky.) Na základě tohoto slibu se Britská Kolumbie v roce 1871 připojila ke Konfederaci a tím vznikla Kanada známá z dnešní podoby. Symbolickým nejvyšším panovníkem Kanady je až do dnešní doby Britský panovník – dnes tedy Britská Královna. Samotná stavba Transkanadské železnice – Canadian Pacific Rail Way byla zahájena v roce 1881 a dokončena v délce 4463 (!) km v neuvěřitelně krátké době v roce 1885. Jen s mírnou, nebo možná i žádnou nadsázkou se dá říci, že historie Kanady je neoddělitelně spjata s historií fascinující CPRW. Jen krátce dva momenty z její nepřeberné historie:

A)  Roger Pass – Po několika neúspěšných expedicích vyslaných do liduprázdných končin Skalistých hor se snahou najít průsmyk, kterým by mohla vést železnice, se se stejným cílem vydala na neprobádaná a stěží dostupná místa i výprava majora Alberta Rogerse. Ten v roce 1881 průsmyk objevil a o čtyři roky později tam už vedla i železnice. V těch místech dosahuje největší nadmořské výšky na celé své trase a to 1.382 m n. m. Rozsáhlé muzeum tratě CPRW související s překonáním Rogersova průsmyku jsme navštívili a stejně tak i místo, kde byl položen poslední pražec této železnice.

B)   Spirálové tunely – Blízko pohoří Kicking Horse se na trati CPRW nacházejí Spirálové tunely. Dle původního projektu zbudovaná trať tam přímým úsekem bez oblouků překonávala extrémní výškový rozdíl ve spádu (sklonu) 4,5%!! Tento sklon zapříčinil spoustu nehod, zavaření lokomotiv, těžkých vykolejení a podobně. Dopravní společnost se díky tomu finančně potácela na pokraji zhroucení, stav byl neudržitelný. Nakonec až několikátý z Evropy pozvaný inženýr nalezl odvážné řešení a podle jeho návrhů se v roce 1909 vybudovaly takzvané Spirálové tunely. Jejich zbudováním se trať natáhla o několik km a sklon trati se tím snížil z původních 4,5% na 2,2%!

SCHÉMA SPIRÁLOVÝCH TUNELŮ (Prodloužení trasy o 7 km, a tím získání 17 výškových metrů,                                                                                (kontrolní výpočet 7000 m x (0,0045 – 0,0022) = 16 m))

 

 

Legenda

Křivka A – původní přímá trať (bez směrových oblouků) s nebezpečným sklonem 4,5%

Křivka B – nová trasa trati (se dvěma spirálovými tunely) se sklonem 2,2%

Křivka C – trasa silnice

Šrafovaná plocha – dva horské masívy sestupující do údolí, každý ukrývá jeden spirálový tunel

Dvojitá čára – úsek v tunelu

Z bodu X (naše parkoviště na silnici) jsme mýtinami ve vzrostlém hustém lese viděli projíždějící vlak na třech různých místech  X1, X2, X3. Místa měla různou výškovou úroveň a mně se zdálo, jakoby kopcem proti nám prolézala obrovská a několik kilometrů dlouhá Anakonda. (Vlaky zde dosahují délky až tři kilometry).

Jak vidět Železnice CPRW nás při našem putování provázela takřka neustále. I v noci okolo několika kempů duněly nákladní vlaky, ale mně to nevadilo. Železnice CPRW ke Kanadě prostě patří, stejně tak jako třeba zlato k potoku Klondike.  (i o Zlaté horečce nám Libor velmi poutavě, a mnoho neznámého, povyprávěl, ale to by byl další a velmi dlouhý příběh].

 

5)       SETKÁNÍ S OBYVATELI

 

-     Při cestě z divokého (ale povoleného) kempu naše druhé auto v naprosté pustině a na rozbité, jen obtížně sjízdné cestě, totálně zapadlo. Nic nepomáhalo. Náhle zcela neočekávaně na konci naší kolony, kde se vzal, tu se vzal, zastavil další karavan. Vystoupila čtyřčlenná rodina. Kanaďan přišel k nám, v klidu prohodil pár slov, obhlédl situaci a odešel. Za chvíli přišel i s manželkou, donesli krumpáč, lopatu a dvě fošny. Stručně řekl co a jak udělat, taky zabral a za chvíli jsme již v nacvičené koloně uháněli vstříc novým zážitkům.

 

-     U benzínek se povalovali indiáni, po většinou opilí nebo sjetí. Nebyl na ně hezký pohled. I jejich příbytky podél cest byly neupravené, jedním slovem – opravdu nepřehlédnutelný binec. Libor na ně neměl pozitivní názor. Vyprávěl jak u soudu – tehdy pracoval jako kanadský státní zástupce – řešil případ opilých Indiánů. Jejich skupinka se zbraněmi v rukou naskákala do aut a následně zcela zbytečně a nesmyslně postřílela stádo pasoucích se jelenů Karibů. Pro mě odchovaného na Mayovkách byla setkání s Indiány velkým zklamáním

 

-     Na jednom z večírků přišla řeč na šelmy Kanady. Bavili jsme se samozřejmě hlavně o medvědech, ale řeč přišla i na pumy, jiným slovem Kuguáry. Kuguár je nádherná mrštná a pružná kočka. Jsou to spíše samotáři. V době páření samice hlasitým voláním přivábí samce a ti mezi sebou  bojují o právo se s ní spářit. Libor nás přitom poučil, že slovo Kuguár má dvojí význam. Stejně [Kugr] se prý, mezi námi chlapi a se vší úctou k nim, říká i atraktivním čtyřicítkám . Docela se to ujalo, potkávali jsme je tam, a nejen v divočině…

 

6)      ZVÍŘATA – Viděli jsme z několika metrů obrovské lososy na lososí farmě. Podél silnic jsme několikrát pozorovali majestátné orly bělohlavé. Na túrách nás doprovázeli bezstarostní čipmánci (obdoba veverek). V křovích podél cest dováděli krásně zbarvení ptáci. Sem tam srny či jelen Karibu. Při túře na Planinu šesti ledovců jsme na protisvahu v dáli pozorovali Grizzlyho. Ale byl až moc daleko, viděli jsme jen těžce rozeznatelnou tečku mezi keři. Na úplný závěr pobytu jsme v Calgary navštívili rodeo. Těch neustále sem tam smýkaných, do lasa tvrdě a bezohledně chytaných a skládaných zvířat mi bylo líto. Byl jsem rád, když to skončilo.

 

7)      SEZNAM MÍST, KDE JSME PŘESPALI.

(Přílet Vancouver středa 21.9. – odlet sobota 1.10 Calgary)

1.      Středa 21.9.          - Vancouver

2.      Čtvrtek                  - Squamish, kemp „Lake Alice

3.      Pátek                    - kemp Bear Creek u Okanagan LAke

4.      Sobota                  - město Revelstoke, vysoko nad městem divoký,

                                                 ale povolený kemp

5.      Neděle                   - kemp hluboko pod ledovcem Illecillewaet

6.      Pondělí                  - kemp Kicking horse

7.      Úterý                      - kemp Kicking horse

8.      Středa                    - kemp u města Lake Louise

9.      Čtvrtek                   - kemp u města Banff

10.  Pátek                     - kemp na pokraji Calgary

11.  Odlet z Calgary

Psal bych dál a dál, ale myslím, že to už stačí. Na úplný závěr bych jen napsal, že až před odletem do Kanady jsem si naplno uvědomil do jak náročného výletu se v kolektivu čtrnácti dospělých mužů pouštíme, ale bylo to úžasné a všem účastníkům bych chtěl poděkovat za skvěle prožitých dvanáct dnů v Britské Kolumbii.

 

Vlastík

P.S. Přeji Vám hezký den a kdyby Vás cokoliv zajímalo (i třeba ohledně financí) jsem Vám kdykoliv k dispozici zde, nebo i na svém mobilu.

 

P.P.S. Nakonec jsem s pomocí kamarádů dal dohromady náš itinerář.

    1) Na odkazu si můžete prohlédnout celou trasu podle mapy. (Vlastíku dík)

    2) Uvádím fotogalerii s drobným popisem některých námi navštívených míst

 

 

fotografie

zobrazeno(18606x) | příspevky(10x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

12.11.2016 19:31:11 |

 Vlastiku závidím ti Kanada je nádherná země a ty fotky to potvrzuji ty lesy , jezera !!! Jinak  Pěkný a zajímavý blog .  Fabian

26.10.2016 09:02:00 | Pavel Zeman

 Je to nádherné, nemám slov, zážitek na celý život, sám jsem podobný okruh osobně podnikl.Děkuji. Pavel

21.10.2016 20:26:22 | ancien

Oceán, poušť, horský masiv. Prostor, ve kterém bez velké přípravy můžeme meditovat. Pokud jsme sami, procházíme krajinou a v tichu zaslechneme jen křik dravce, který se mihne nad námi. Přemýšlet o čem? O přirozeném řádu přírody, do které jsme vstoupili na pár dnů z chaosu všedního života. O řádu, jehož jsme součástí, ať již chceme nebo ne. I když v ruchu města na to vůbec nemyslíme. A tam, mezi skalami, zasněženými vrcholky hor na břehu divoké řeky, si mnozí vzpomenou na větu, která ve své druhé části působí jako výčitka: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývám: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Immanuel Kant, 1724 - 1804. Ano, je to trochu moc patetické k blogu o dobře organizované a zabezpečené výpravě do kanadských rezervací. Proč ne, možná brzo budeme číst o tom, jak si Vlastik vzal ruksak 15kg a vydal se sám do evropské přírody.

19.10.2016 20:30:36 | SČB

Tak jsme se tu všichni sešli, co myslíš, osobo?
Na to nelze říci než "Co je ti do toho?"
Tak jsme se tu všichni sešli, co myslíš, osude?
Na to nelze říci než "Jinak to nebude." 

18.10.2016 11:12:24 | petra

 Vlastiku poutave vyprávění o všem....?snad jen,a kam priste?

17.10.2016 08:34:37 | M.

 Fotografie beroucí dech a zážitky ještě víc. Určitě to bylo úžasné a moc Vám to, v dobrém slova smyslu závidím. :)

P.S. V televizi jsem viděla docela pěkný dokument o brazilských indiánech a Vladimíru Kozákovi, kde jde krásně vidět jak žijí dnes a jak zřeba před šedesáti lety. Možná by Vás potěšilo, že byli právě takoví, jak jste si představoval Mayovy indiány, ale to už je dlouho, teď je to tak, jak říkáte ...

16.10.2016 21:50:02 | Petr

 Ahoj Vlastiku,

krasny blog, diky kteremu jsem se zase na chvili ocitl na nasem krasnem vyletu a hlavou mi ve zkratce probehlo cele to nase putovani. Musim souhlasit, ze bez naseho pruvodce Libora by nebylo naprosto realne a mozne stihnout a videt to, co jsme behem tech 12 dni zvladli my! Kazdodenni tempo a nacasovani bylo az neskutecne,  a bylo videt, ze Libor nechce vypustit nic, aby nas neochudil o to nej z Kanady.

Kanada v nas vsech zajiste zanechala ten nejlepsi dojem a potvrdila status, ktery o ni kazdy z nas do te doby asi mel. Ze je to krasna, obrovska, bezpecna zeme plna pratelskych lidi, ukaznenych ridicu a tak nejak vsechno   v pohode pro hezky zivot.

Nicmene je tam jedna vec, ve ktere ta nase mala zemicka nema naprosto konkurenci a Kanada by se od nas mohla hoooodne ucit! A to znaceni turistickych cest. Pripadlo mi, ze nejenom ja, ale i vsichni ostatni z nasi vypravy maji radi cisla. Vzdalenosti, nadmorske vysky, informace o tracku, na kterem se nachazime atd. Ale tyto informace zcela chybely a kanadani opravdu velmi setrili na vsech ukazatelich. O nejakem barevnem znaceni turistickych tras nemuze byt ani rec! Vrcholem je, kdyz sami turisti propiskami a fixami dopisuji sipky a nazvy mist, ke kterym se muze zdejsi navstevnik dostat. To je obrovska skoda, protoze na tech nadhernych mistech by to slo dovest k dokonalosti. 

Nemuzeme rict, ze jsme za tech 12 dni poznali Kanadu, ale strasne moc nam ji to priblizilo a mame nezapomenutelne zazitky na cely zivot. Kdyz k tomu jeste pridame to, ze vsechno probehlo hladce, temer bez problemu a s partou vybornych lidi, tak CANADA 2016 byla jednoduse perfektni!   

16.10.2016 06:49:41 | Luboš Šalamoun

 Určitě to muselo být nádherný. 

Já snad jen opravdu krátkou poznámku k indiánům. To, že jsou v takové situaci, tak za to až zase úplně sami nemohou , tudíž to zklamání,dle mého názoru  není na místě. Historicky to byla jejich země a oni v ní po staletí žili, než přišel "běloch" a začal pomocí misionářů, gangstarů a svého způsobu života , měnit ten jejich. Ukradl jim půdu, vraždil a choval se tak, že jsou na tom tak, jak jsou. Rozvrácení , bez toho, aby mohli žít život , který  jejich dědové ještě zažili. Oni už neumí žít ten minulý ani ten současný. Historicky to rozebírat nebudu. To by bylo dlouhé.

Jinak nádherně napsané .

14.10.2016 22:16:36 | Jaroslav Hájek

Zdravím a obdivuji jak perfektní text, tak nádherné fotky. Já byl letos celý červen v Kanadě a na Aljašce s cestovkou z Brna, 10.500 km autem, spaní v kempech pod stanem. Závidím proto zázemí, které jste měli v obytných karavanech a hlavně ty vycházky do hor. Ty jsem nemohl absolvovat, přece jen jsem o něco starší, ale zase jsem mohl poznat dva medvědy osobně. První byl moc blízko, ale druhého mám na fotce asi z 15 metrů. Ti mladší z naší výpravy šli přes Chilkotský průsmyk (po stopách zlatokopů) a na krosně zvonečky aby medvědi cestu uvolnili. Zájemcům mohu poslat podrobný cestovní deník.

14.10.2016 20:09:04 | Pavel

Vlastíku, nádhera! Ty barvy jsou úžasné. Až budou děti ještě tak o dva tři roky starší, tak Tě poprosím o kontakt na vašeho průvodce.

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox