Robert Cvek

šachový velmistr (ELO 2494)
spoluautor knih Lázeňské rošády a Rošády pod Špilberkem
kulturista

Stalo se to před rokem

[03.08.2013 10:49:23]

…hodně dlouho jsem dumal o králově záhadném výroku o vítězství…čas dokázal jak byl moudrý, neboť jeho slovo se šířilo od Řeka k Řekovi, o tom, že chrabrý Leonidas a jeho tři stovky daleko od domova položili životy nejen za Spartu, za celé Řecko, za jeho věčnou světlou budoucnost…dnes na tomto nerovném kousku země zvaném Plataje čelí Xerxovi hordy konečné záhubě…tam někde v té dáli se barbaři krčí, čirý děs svírá jejich podlá srdce našimi ledovými prsty…velmi dobře si vzpomínají jakou nemilosrdnou hrůzu jim způsobily meče oněch tří set a dnes hledí přes pláň, hledí na nás, na deset tisíc Sparťanů v doprovodu třiceti tisíc Řeků…nepřítel má ubohou pouhou trojnásobnou převahu, pro Řeka příjemná vyhlídka…dneska zachráníme svět před mystikou a tyranií a vykročíme do budoucnosti světlé jako nikdy před tím…

Nicméně o tom jsem psát nechtěl. Někdy před rokem jsem byl na tržišti (se zeleninou a ovocem) v Krnově, kousek od pošty. Byl určitě pátek. Slunko pražilo a lidé chodili od jednoho stánku k druhému, klevetili, vybírali, hodnotili a platili. Měl jsem obhlédnuté stánky s jablky, pravidelně co pátek jsem tam chodil (společně s máti) a kupoval jablka. Jablka tam mají velmi dobrá a za nízkou cenu. V hypermarketu vás přijdou stejná (chuťově) za dvojnásobek.

Proč to vlastně všechno píši? Protože jsem dneska ráno na tvářoknize (FB) viděl zajímavý příspěvek: že ti nejchudší mají největší srdce, jsou nejštědřejší.

Vraťme se zase o rok zpět. Když už jsem chtěl odejít, upoutal mě jeden „stánek“ (malý stolík s věcmi) na rohu, takový ošuntělý. Byla tam babka (zády ke mně) a prodávala jablka. Můj první dojem byl: „nic moc, běž pryč“, nicméně něco (co?) mě hnalo k tomu „stánku“. Posléze jsem pochopil, co to bylo. Byla to ta osoba, v takovém ošuntělém oblečení, dobře ladíc s malým potlučeným stolíkem, plastovým kalíškem s pár mincemi a těmi jablky. Když jsem se na ni podíval, tak jsem znejistěl. Protože takovou laskavost a dobrotu jsem v těch očích nečekal. Ta osoba, babka, byla chudá, velmi chudá, šlo to vidět ze všeho, ale to vám povídám, její bohatství, myslím, že nesmírné bohatství bylo někde jinde.

Byl jsem nějaký rozpačitý a znejistělý. Pozdravil jsem ji, ona mě taky a usmívala se. Vybíral jsem si jablka. Ona nic neříkala, jenom mě svými laskavými očima pozorovala. Byl to velmi divný pocit, to vám povídám.

A tak jsem si pár jablek vybral a ona je zvážila.  Bylo to nesmírně zajímavé, přitom tak běžné a přece to byl zcela mimořádný zážitek. Měl jsem zaplatit 18korun. Zdálo se mi to málo, za ty jablka, bylo jich dost. Velmi málo těch 18 korun. A tak jsem ji dal 20Kč (i s pocitem, že udělám takový mini dobrý skutek). Chvíli mě napadlo, že ji dám i 30 Kč i více, ale věděl jsem, že to prostě nejde… určitě bych ji nerozzlobil, ale prostě to nešlo, chápete mě? Já měl hodně peněz, ona málo a rád bych jí je dal. Ale tady o to nešlo. Peníze navíc dávejte žebrákům a těm kdo o to stojí.

A tak jsem ji dal 20 korun, tedy o dvě koruny více, usmál jsem se a naznačil, že jsem velmi spokojený a cena je malá. A zde to mohlo všechno skončit, ale… ona mi vnutila další jablko! To byl pro mě úplný šok. Stará, ošuntělá babka, zjevně chudá mi vnutila velké hezké jablko navíc…za dvě koruny, chcete-li. Mile se usmívala a prostě jsem nemohl odmítnout. Nešlo to, chvíli jsem protestoval, ale pak si jablko vzal. Takže nakonec mě ona obdarovala, ne já ji jak jsem chtěl, ale ona mě, stará ošuntělá babka, co nemá skoro nic. Ale její dar nebyl v tom jednom jablku navíc, chápete mě?

To vám povídám, nejsem z měkkého těsta, ale byl jsem naměkko. Sedl jsem si do auta a čekal na máti.

Co svět je světem, vzešlo z něj hodně lidí. Ti nejinspirativnější ze všech nic neměli. Nebo téměř nic. V Bibli je příběh, kdy chce jeden člověk jít s Ježíšem a Ježíš mu řekne, ať všechno rozdá chudým a pak ať jde s ním, jak jednoduše řečeno. Všechno rozdej a jdi se mnou. Neudělal to. Kdo by to taky udělal? Kdo by rozdal chudým vše co má? Obzvláště pak v dnešní době? Jak bychom se dívali na takového člověka? Posměšky pro chudáky a potlesk pro boháče. Také to nedokážu. Nedokážu rozdat všechno chudým, protože jsem chycen na laně dnešní doby, hlazen touhou vlastnit a hnán neklidem svého ega. Kde bych bydlel? Co bych jedl? Čím bych se živil? Ale když už o někom takovém čtu, tak vím, „tam někde“, on jde s ním.