Blog Davida Kaňovského

Agricola znamená v latině rolník či zemědělec. Když Němec Uwe Rosenberg v roce 2007 vymyslel stejnojmennou hru, možná ani sám netušil, jak hluboce propracovanou „deskovku“ zavede do oběhu. Již v roce 2008 začala Agricola získávat různá ocenění, mimo jiné speciální cenu Spiel des Jahres za výjimečnou komplexní hru.

Úkolem každého hráče v Agricole je budovat svou vlastní farmu, a to stavěním domu, rozšiřováním rodiny, pěstováním obilí a zeleniny a chovem zvířat, konkrétně ovcí, prasat a krav (v pozdějším rozšíření hry pak také koňů). To samo o sobě by až tak komplexní nebylo, naprosto nedílnou součástí hry jsou proto karty profesí a malých vybavení. Tyto karty neustále přibývají a v současné době existuje již skoro dvacet různých balíčků a tím pádem několik stovek těchto karet. A právě v tom je Agricola jedinečná: na začátku každé hry totiž všichni hráči obdrží sedm různých profesí a sedm různých malých vybavení, podle kterých si pak musí určit další strategii hry. Z čehož vyplývá, že podobně jako prakticky není možné sehrát stejnou šachovou partii dvakrát, tak stejně tak každá hra Agricoly je úplně jiná podle toho, jaké hráč na začátku hry dostane karty. Hra je určena pro jednoho až pět hráčů, nejčastěji se hrává ve čtyřech hráčích (tak se hrálo i na MS ve Vídni).

S Agricolou jsem se seznámil na přelomu let 2007 a 2008, velmi rychle jsem si ji oblíbil a začal šířit mezi šachisty. Se šachem má totiž Agricola mnoho společného, v první řadě to, že si člověk v každé partii musí zvolit určitý plán, resp. strategii, podle které se musí v dalším průběhy hry pokud možno řídit (ale zároveň často musí tento plán upravovat podle toho, co hrají jeho protivníci). Dnes už nás (myšleno šachistů) hraje Agricolu poměrně dost, dokonce máme vytvořenou speciální webovou stránku, kde si v posledních cca dvou letech zapisujeme všechny výsledky našich her. Pokud bych měl jmenovat silné hráče, kteří s oblibou hrávají Agricolu, byli by to například GM Marek Vokáč, GM Petr Neuman, IM Pavel Šimáček, IM Jiří Jirka, IM Lukáš Černoušek, FM Josef Kratochvíl, FM Tomáš Studnička a další. Rovněž i předseda ŠSČR Viktor Novotný si Agricolu rád občas zahraje.

Nicméně až do letošního roku jsem hrával Agricolu čistě jako koníčka, ať už mezi šachisty, či online na internetu (tam ovšem s cizinci a anglickými kartami). Letos jsem se však rozhodl, že když už se mi natolik daří, tak si zkusím zahrát MČR v Agricole. Skončil jsem druhý a díky tomu jsem se kvalifikoval na druhé oficiální mistrovství světa, které se uskutečnilo 9. listopadu ve Vídni. Mistrovství se účastnilo 46 hráčů a hráček ze šestnácti zemí. Z České republiky jsme hráli čtyři: dva muži a dvě ženy. Turnaj se hrál na tři kola (jedna hra trvá cca dvě hodiny) švýcarským systémem, v posledním kole se tudíž na prvním stole hrálo o světový titul. Na MS jsem se sice poctivě připravoval teoreticky i prakticky, v nějaký větší úspěch jsem však příliš nevěřil, hlavně jsem si to chtěl vyzkoušet. Turnaj se mi však mimořádně povedl: ve všech třech kolech jsem zvolil vhodnou strategii a díky tomu jsem ve všech třech hrách zvítězil, což se nikomu jinému nepodařilo…

Z vítězství mám samozřejmě obrovskou radost, mistrem světa se člověk opravdu nestává každý den. A nejde ani tak o to, co si člověk za tento titul odváží (po pravdě toho není mnoho, konkrétně diplom, obrázek a zbrusu novou deskovou hru Uwe Rosenberga…:)), ale daleko víc o ten pocit, že se mi MS podařilo vyhrát. Ten pocit a titul světového šampióna už člověku nikdy nikdo nevezme,  to je opravdu moc fajn…:)

(Článek vznikl pro ŠT 45/2013)

Tradiční vánoční mezinárodní šachový turnaj v Litomyšli se letos uskutečnil již po čtrnácté. Za jeho vznikem stál před léty a stojí dodnes agilní olomoucký organizátor Jaroslav Fuksík se svou rodinou.

Role prvního nasazeného hráče se tentokrát ujal pisatel těchto řádků. Být favoritem turnaje je vždy svazující, člověk má morální povinnost zvítězit a řadě hráčů se to nepodaří. Mně se však letos dařilo hrát mimořádně pěkné šachy a díky šesti výhrám a třem remízám se mi v turnaji podařilo samostatně zvítězit.

Níže Vás v krátkosti provedu některými partiovými momenty mých šachových soubojů.

V prvním kole jsem měl bílé s Václavem Chládkem. Můj soupeř se hned v zahájení dopustil nepřesnosti, což vedlo k těžké pozici a posléze ztrátě pěšce. Na závěr pak pan Chládek v již špatné pozici přehlédl jednoduchý taktický úder:

Po chybném 27…f6? následovalo 28.Je7 Sb7 29.Vxd6 a černý ztrácí figuru.

Druhé kolo mi za soupeře přichystalo mladého Slováka Lukáše Hájka. Lukáš se dostal do Maroczyho struktury dračí Sicilské, což mu příliš nesedělo a mně se ve střední hře podařilo dosáhnout převahy, kterou jsem uplatnil v těžkofigurové koncovce.

V pozici na diagramu výše je sice rovný mateariál, ale černý má daleko lepší souhru svých dvou figur a lepšího krále. Což ve spojení s volným e-pěšcem stačí k výhře. Přišlo totiž silné 31…Dd3!, po čemž bílý musí zahrát 32.Vg1 (jinak by dostal mat na první řadě) a po dalším 32…e4 již není jak zastavit černého e-pěšce. Ještě se stalo 33.Dc6 e3 34.Dxd6 Vf1 35.h4 e2 a bílý se vzdal, černý si postaví dámu a žádný věčný šach se nekoná.

Partii třetího kola jsem komentoval pro Šachový týdeník, naše čtenáře tudíž odkáži na první letošní číslo ŠT. Ve čtvrtém kole jsem narazil na FM Martina Červeného, kterému se v Litomyšli tradičně velmi daří. Po zajímavém boji jsem černými udržel nerozhodný výsledek.

V pátém kole jsem se bílými utkal s Ázerbajdžáncem IM Kananem Heydarlim. V poměrně typické pozici z Paulsena však soupeř udělal v 12. tahu něco, co mi téměř vyrazilo dech.

V této pozici je hlavním pokračováním 12…Jc5, případně se dá zahrát i 12…h5. Sebevražednou 12…0-0? bych však rozhodně nedoporučoval. Následovalo samozřejmě 13.e5 Jd5 a nyní se dokonce dá zahrát i 14.Dh5, ale typické 14.f5 je také dostatečně silné. Soupeř mi ještě pomohl tahem 14…Jxc3 a po 15.Sxc3 jsou skutečně všechny bílé figury připraveny k útoku na krále, to černý prostě nemůže přežít. Po 15…dxe5 16.fxe6 fxe6 17.Jxe6 Vxf1+ 18.Vxf1 Dc6 by černý možná ještě nestál až tak špatně,…

…kdyby ovšem bílý neměl k dispozici pěkný úder 19.Sxh7+! Černý chtě nechtě musí zahrát 19…Kh8 (po vzetí střelce by přišel šach na h5, pak na f7 a mat na g7) a po dalším 20.Sf5 Jf6 21.Sxe5 má bílý k silnému útoku čisté dva pěšce navíc, zbytek partie tak již nepotřebuje komentář. 21…b5 22.c4 De8 23.Jc7 Dc6 24.Jxa8 Sxa8 25.Sxf6 Sxf6 26.Ve1 Se5 27.Dh5+ Kg8 28.Se4 a černý se vzdal.

V šestém kole jsem bojoval černými s FM Akakim Sharashenidze. Zajímavý boj, ve kterém jsme oba věřili výhodám své pozice, se mi pěkným způsobem podařilo rozhodnout uplatněním síly dvojice střelců.

V pozici na diagramu výše jsem vymyslel myslím velmi hezký tah 23…h5 Jeho účelem je zabezpečit silně postaveného jezdce na f5, tj. aby po g4 bílý musel značně oslabit svého krále. Nyní měl bílý zřejmě udělat profylaktické g3, neboť po 24.Ve2 h4 má černý k dispozici takticky velmi zajímavé pole g3. Zároveň nelze Vfe1 kvůli Sh5! Po 25.Jf3 f6 už je bílá pozice poměrně nepříjemná, není snadné najít dobré tahy a černý má jednoduchý plán zdvojit věže na e-sloupci. V takové pozici se snadno dělají chyby: po 26.Jd4? Jxd4 27.Dxd4 už bílý stojí špatně vzhledem k silnému 27…Df5! a černá dáma se s rozhodující silou zapojuje do hry. Po 28.g4 hxg3+ 29.Jxg3 Vxe2+ 30.Jxe2 Dc2 31.Dd1 Dxd1 32.Vxd1

následoval pikantní závěr 32…Sh5! a bílý nezabrání ztrátě figury.

V sedmém kole jsem se svým výkonem poprvé nebyl spokojen. Bílými jsem získal ve Francouzské velmi příjemnou pozici, bohužel v kritickém okamžiku jsem se nedostatečně zamyslel.

Petr Červený se ve stísněné, ale pevné pozici rozhodl pro poziční oběť kvality tahem 20…Vxd4? To samozřejmě není špatná myšlenka, v dané situaci je to však chybné. Já jsem se bohužel domníval, že je jedno, v jakém pořadí zahraju příští dva tahy, takže jsem nejdřív zahrál 21.Sxd4? Samozřejmě se mělo nejdříve stát 21.Jf5! a černý by musel řešit velké problémy. Rozdíl je v tom, že po 21…Vxd4 22.Jf5 černý našel správné 22…Vg4! (to by předtím nešlo vzhledem k braní na e7 a na f6) a najednou stojí černé figury nesmírně dobře a černý má plnohodnotnou kompenzaci za obětovanou kvalitu. Proto jsem o pár tahů později nabídnul remízu, protože by se snadno mohlo stát, že by dva černí jezdci převážili bílou věž se střelcem.

Po klidné remíze v osmém kole s FM Marianem Sabolem byla situace taková, že o první místo jsme se děliil já a Martin Červený s 6,5 body, za námi byli Heydarli a Petr Červený se šeti body a dále skupina hráčů s 5,5 body. Jelikož v posledním kole FM Martin Červený rychle remizoval s IM Kananem Heydarlim, stačila mi k prvenství vzhledem k dobrému pomocnému hodnocení remíza. Já se však již večer před partií rozhodl, že bílými nemám důvod se slabším hráčem rychle remizovat a že chci letos pokud možno zvítězit samostatně. Svého soupeře se mi podařilo přehrát ve střední hře a ve věžové koncovce jsem již sklízel plody předchozí práce.

Nejjednodušší uplatnění převahy spočívá v tahu 51.Vd3! Černý totiž nemůže sebrat bílého a-pěšce, neboť by po 52.Vd6+ snadno prohrál pěšcovou koncovku, a po jiném tahu ztrácí minimálně jednoho pěšce, což ve spojení s aktivitou bílých figur znamená jistou prohru.

Je pondělí 3. prosince. První pondělí posledního měsíce roku 2012. Včerejší den zahájil adventní cyklus čtyř nedělí, který bude slavnostně zakončen narozením Krista, syna Božího. Čistě náhodou jsem právě dnes narazil na svůj několik let starý e-mail, který níže přikládám v jeho celém znění. Řekl bych, že kompletně platí i v současné době (ba dokonce možná ještě více)…

Vánoce, co jsou to Vánoce? Pro mnoho z nás především shánění dárečků, pečení, úklid, stres… což je škoda. Vánoce jsou především časem, kdy se narodil Ježíš, tedy Spasitel světa. A to není vůbec málo. Pokusme se tedy v tomto vánočním čase spasit naše duše. Snažme se být k sobě hodnější, upřímnější, laskavější, nepomlouvat druhé, ale pomáhat jim, otevřít naše srdce dokořán, být tou lepší polovičkou z našeho já. Proto Vám všem přeji láskou a pokojem prožitý čas vánoční, pokud možno se svými nejbližšími, ať už svou rodinou či přáteli, štědrého Ježíška, úspěšný vstup do dalšího roku a především klid v duši a v srdci mír.

Tento můj skromný literární projev mě donutil znovu se zamyslet nad svým (naším) bytím a nebytím. Žijeme ve světě, který je plný ambiciózních lidí. Všechno jde neuvěřitelně rychle kupředu. Šachy nejsou výjimkou, možná se brzy dočkáme doby, kdy počítačové motory budou mít sílu přes 4000. Dříve se lidé mnohem více radovali z maličkostí, alespoň mám ten pocit. Možná není od věci se nad tím zamyslet. Často se honíme za něčím, co sice hrozně moc chceme. Když to ale konečně získáme, udělá nás to šťastnější? Právě v čase vánočním bychom mohli třeba každý večer poděkovat Bohu, naší víře, andělům strážným (každý nechť si to nazve jakkoliv, to není důležité) třeba za to, že máme střechu nad hlavou. Mnoho lidí ji nemá. Další večer za to, že máme po svém boku osobu, kterou bezmezně milujeme. Tisíce lidí takový pocit nepozná za celý svůj život. Další večer za to, že máme rodinu. Nebo že máme krásné a zdravé děti. Že žijeme svůj život naplno. Vymyslet se dá neuvěřitelně mnoho věcí. Když se každý z nás pořádně zamyslí nad maličkostmi ve svém životě, nad kterými sice nepřemýšlí, ale které dělají jeho život daleko šťastnější, jistě nám nebude stačit třicet jedna večerů posledního měsíce roku…

Tímto děkuji všem lidem kolem sebe a všem maličkostem, které mě dělají šťastným. A pokud mají do mého života vejít další maličkosti, nechť vejdou, mé dveře jsou otevřené. I všichni ostatní by měli nechávat své dveře otevřené. Nesnažme se však otevírat tyto dveře násilím, nýbrž láskou…

Už je to opět nějaký ten měsíc, kdy jsem oživil svůj blog novým článkem. Když napíšu, že jsem prostě neměl čas, tak se jednak budu opakovat, jednak mi stejně nikdo neuvěří, i kdyby to byla pravda, jako že to opravdu pravda je…

Tím hlavním důvodem je však to, že jsem se za poslední měsíce necítil psychicky úplně nejlépe. Ano, důvod je stále stejný, mé tragické šachové období pokračuje. Na pardubickém MČR družstev se mi sice po skoro dvou let konečně podařilo sehrát opravdu skvělý turnaj, to však byla za poslední tři měsíce jediná bílá vlaštovka. Mé zbývající šachové zápolení dopadlo nemastně neslaně, což takto píšu jen proto, abych zde nebyl vulgární…

Právě sedím v učebně, kde probíhá poslední blok juniorského soustředění TOP 6, ve kterém Ríša Biolek starší přednáší o krásách Španělské hry. Částečně poslouchám, částečně myslím na svou úžasnou Lenku a především si říkám, proč já se vlastně trápím tím, že mi poslední dobou šachy vůbec nejdou. Že jsem za dva roky ztratil 80 ratingových bodů a spadl na 2415? No co, elo je přeci jen číslo a vypovídá pouze o momentální formě, bojovnosti a náladě. Vím, že reálně dokážu hrát mnohem lépe, než na 2415, tak proč bych to měl řešit. Jak říkával můj první velký trenér inženýr Vratislav Hora: pokud na to člověk má, tak to jednou přijde. A je to přesně tak! Nejhorší období svojí kariéry mám za sebou, to vím zcela jistě. Což je vlastně pozitivní. Vždyť kdo z nás může říct, že má to nejhorší za sebou? To je náhodou hrozně fajn pocit!…

Před pár týdny jsem dělal rozhovor v rádiu. Paní moderátorka se mě mimo jiné zeptala, jestli ze šachových partií chodím motivovaný na další boje, nebo se spíše vztekám. Ani jsem nepotřeboval moc času na to, abych odpověděl, že poslední dobou platí spíše to druhé. Což je velice smutné. Dokonce jsem párkrát hned po partii „nas….“, pardon, naštvaně zmačkal partiář. Nebo jsem minimálně dvakrát za poslední rok uvažoval o tom, že turnaj předčasně ukončím. Zpětně se sám sebe ptám, proč tomu tak bylo. A je zvláštní, že si nedokážu odpovědět. Jak je vidět, emoce udělají strašně moc a mohou neskutečně nalomit i charakterově velmi silnou osobnost, za kterou jsem se vždy považoval…

Šachy jsou nejen sportem, ale mimo jiné i uměním. A není přeci krásné užívat si každou partii naplno, vytvářet šachové skvosty a každou prohru brát jako něco nejen normálního, ale dokonce potřebného a poučného? Jistě že je! Vždy jsem to tak bral. Kromě posledních dvou let…

Je 16. září, 17:25 středoevropského času. Právě v tuto chvíli si dávám JASNÝ A ZCELA KONKRÉTNÍ CÍL: užívat si každou šachovou partii, nebrat třeba i hloupé prohry příliš vážně a brát šachy jako něco, co mám neskutečně rád a co je mým životním koníčkem…

Čímž samozřejmě v žádném případě neruším svůj předchozí šachový plán stát se velmistrem, ten bude platit až do té doby, než se stanu velmistrem…:)

Mnoho věcí ve svém životě děláme automaticky. Některé prakticky od narození, jiné se musíme naučit. U mnohých si ani neuvědomujeme, že je děláme vlastně dnes a denně. Dnes Vás, moji věrní čtenáři, seznámím se dvěma nedávnými příhodami, které se mi staly. Přestože jedna je čistě šachová a druhá naopak zcela nešachová, obě mají společného jmenovatele: AUTOMATIČNOST.

V 10. kole extraligy jsem hrál černými s velmistrem Kempinskim. Přípravě jsem mnoho času nevěnoval, soupeř totiž hrává spíše vedlejší varianty. Přesto se hrálo Ben-Oni, konkrétně varianta. 1.d4 Jf6 2.c4 c5 3.d5 e6 4.Jc3 exd5 5.cxd5 d6 6.Jf3 g6 7.Sg5 Sg7 8.Jd2. V tuto chvíli jsem si vybavil nuance celé varianty, tj. nejen to, že černý může postupem g+h pěšců „získat“ bílého černopolného střelce, ale i další drobnosti, které jsem si dva či tři roky zpátky v této variantě připravoval. Tudíž jsem poměrně rychle a především AUTOMATICKY pokračoval 8…h6 9.Sh4 g5 10.Sg3 Jh5. Nyní se soupeř na několik minut zamyslel a zahrál 11.Da4+. To mě velmi překvapilo, neboť nic takového jsem si v dané variantě nepamatoval. Až po šachu bílou dámou jsem si uvědomil strašlivou věc: úplně jsem zapomněl vložit tahy a6-a4! Místo konkrétního uvažování jsem poněkud slepě následoval AUTOMATICKÉ rozestavení dané varianty. Musel jsem zahrát 11…Kf8 a přijít tím o rošádu. Kupodivu to velký problém není (ačkoliv jsem si během partie myslel, že je) a když už jsem kolem 20. tahu dosáhl rovné pozice, dokázal jsem partii během dvou tahů totálně „zazdít“.

Po kruté letošní zimě jsem jednoho dne naprosto v klidu sedl do auta, nastartoval, zapnul světla, zařadil zpátečku… a v tu chvíli jsem si všiml několikacentimetrové praskliny v levém horním rohu čelního skla. Zřejmě nějaký kamínek, jehož nárazem se spustilo vnitřní pnutí. Asi čtrnáct dní jsem ještě jezdil, jelikož se však prasklina začínala nebezpečně zvětšovat, domluvil jsem výměnu skla. Odvezl jsem svého „Mazdíka“ do servisu a za pár dní si ho vyzvedl. Vše proběhlo zcela hladce. Druhý den jsme se s přítelkyní přesunuli z Olomouce do Náměště. Večer jsme se s tatínkem potkali před autem a táta se samozřejmě hned podíval, jak vypadá nové čelní sklo. Vzápětí se mě zeptal, jak to dopadlo s dálniční známkou… a v tu chvíli jsem ztuhl jako pařez! Vůbec, ale VŮBEC mě nenapadlo, že bych si měl před výměnou skla sundat známku! Jinak řečeno, VŮBEC mě nenapadlo, že po výměně skla nemám dálniční známku! Skoro celou cestu do Náměště jsem tak jel „na černo“. Myslím, že kdyby mě zastavili příslušníci zákona a ptali se mě, jak je možné, že jedu po dálnici bez známky, zřejmě bych jim nějakou chvíli zarytě tvrdil, že známku samozřejmě mám!…:)

I zde se myslím projevila určitá AUTOMATIČNOST: dálniční známku (obzvláště roční) člověk prostě nalepí na sklo a pak ji celý rok vůbec neřeší, protože ji tam prostě má…

Rada(y) pro dnešní den tedy zní: ne vždy je dobré dělat všechno automaticky a pokud Vám budou měnit čelní sklo, nezapomeňte si sundat dálniční známku…🙂  

Od mého posledního blogu (asi již poněkolikáté) uplynulo hodně měsíců a právě u něj se již začaly objevovat poměrně kritické názory na mou „psací pauzu“ (většinou na můj vkus až nemístné, ale to mlčky přejdu), tudíž jsem se rozhodl opět oprášit své blogové pero a podělit se s Vámi o některé moje zážitky z poslední doby.

To, že jsem více než půl roku nenapsal na svůj blog ani řádku, mělo vícero důvodů. Jednak jsem po pravdě neměl moc chuť něco psát a také jsem měl opravdu pořád co dělat, celkově byl pro mě loňský rok poměrně dost přelomový. A to nejen po šachové stránce.

V dubnu loňského roku jsem se stal reprezentačním trenérem mládeže. S čímž souviselo i spoustu povinností především na podzim, resp. od srpna až do konce listopadu, kdy jsem musel zařídit všechno možné týkající se ME a MS mládeže včetně osobní účasti na těchto reprezentačních akcích (více o nich viz Zápisky z Bulharska a Zápisky z Brazílie, které najdete např. zde – www.chess.cz/www/mladez/reprezentace/me/me_mladez.html, resp. zde – http://www.chess.cz/www/mladez/reprezentace/ms/ms_mladez/mistrovstvi-sveta-mladeze-2011-caldas-novas-brazilie-17-27-11-2011/zapisky-z-brazilie.html. Nicméně v „mezidobí“ mezi ME a MS jsem si ještě stihl zajet do Francie na Mitropu. Moc jsem se těšil a pevně věřil tomu, že si alespoň trochu spravím chuť po nevydařeném šachovém létu. Bohužel hned první dvě kola jsem dosti odvařil (především v tom druhém jsem prohrál zcela bez boje jako malej kluk) a také zbytek turnaje nebyl nijak oslnivý. (A to bohužel nejen můj, ale také družstva, které skončilo poměrně dost za očekáváním).

Pročež jsem hned druhý den po návratu z Francie udělal radikální krok ve svém životě: definitivně jsem se rozhodl, že mou životní cestou jsou šachy, a ukončil jsem studium na VŠ. A to přesto, že mi do konce magisterského studia zbývalo už pouze absolvovat několik předmětů, napsat diplomovou práci a udělat státnice. Nicméně už delší dobu jsem cítil, že mě škola zdaleka nebaví tak jako dřív, že už mě tolik nenaplňuje a profesně se muzikologii opravdu věnovat nechci. Od října jsem tudíž „šachista na plný úvazek“ a po pravdě jsem v tuto chvíli docela rád, že mi rok 2011 šachově hrubě nevyšel: i díky tomu jsem šel opravdu hodně do sebe a v posledních měsících se snažím trénovat (ne ostatní, ale sám sebe!) přibližně 7-8 hodin denně. 

Zbytek roku proběhl poměrně v poklidu a o Vánocích jsem si zahrál již tradiční turnaj v Litomyšli. Sice byl tentokrát šachově poměrně slabý, alespoň se mi však díky tomu podařilo po hodně dlouhé době odehrát turnaj bez prohry a navíc jsem měl z většiny partií po šachové stránce celkem dobrý pocit.

Leden patřil více učení, než šachům. Ano, já už student nejsem, ale moje přítelkyně ještě studuje, přičemž v lednu to ještě byly dokonce dva obory: jeden začala v září (už před pár lety absolvovala jeden semestr, ale pak jí nevycházel rozvrh s druhým oborem) a druhý, který se snažila dodělat: muzikologii. Na první pokus (loni v červnu) si vytáhla opravdu nepříjemnou otázku, na kterou jsme se už nestihli naučit, proto zkoušku dobrovolně vzdala. Avšak na druhý termín už to bylo mnohem lepší a těsně po vykonání zkoušky si sama věřila, že tentokrát už to bude dobré. Bohužel, komisi to nestačilo, a tak udělala pouze polovinu státnic. Třetí, a tedy poslední pokus ji (resp. nás) čekal na konci ledna. Společnými silami jsme se učili jak nejvíc to šlo, o to větší bylo naše zklamání, když ani tentokrát Lence státnici nedali. Bohužel „chytla“ komisi, která se daleko více snaží dostat ze studentů to, co neumí, než to, co umí. Já sám jsem totiž měl u státnic úplně stejnou otázku, uměl jsem ji hůř než Lenka, a přitom jsem na první pokus dostal trojku…

Přiznám se, že několik dnů po těchto státnících (a vlastně možná dodnes) jsem to nesl hůř než Lenka. Ne to, že Lenka státnice nezvládla, stejně jako já muzikologii už nikdy dělat nechtěla, ale proto, že mě přístup katedry a jejích pedagogů neuvěřitelně zklamal. Říká se, že na studium na vysoké škole každý nesmírně rád vzpomíná. Jistě, i já budu rád vzpomínat na různé akce se spolužáky, život na kolejích, na privátě apod. A samozřejmě na to, že jsem na muzikologii poznal Lenku, svou životní lásku. Nicméně ze školy samotné už zůstanou pouze hořké vzpomínky. Jsem rád, že jsem studium na muzikologii ukončil už v říjnu, kdy to bylo především z toho důvodu,  že jsem to časově nezvládal a rozhodl se pro čistě šachovou dráhu. Pokud bych to totiž neudělal v říjnu, stalo by se tak na začátku února, přičemž by v první řadě opravdu nešlo o časové či šachové důvody. Až jednou budu mít děti, rozhodně je nebudu nutit, aby šly studovat „na vejšku“. Možná právě naopak: po této zkušenosti je daleko více budu vést např. ke sportu. Nebo třeba k podnikání. Jednoduše proto, aby se nemusely několik let dřít a pak z toho neměly vůbec nic. Pokud se mě v budoucnu někdo zeptá, z čeho mám titul Bc., řeknu, že to jsou jen dvě písmenka před jménem a obor, ve kterém jsem studoval, vůbec nestojí za řeč…

Nedávno jsem četl pěkné rčení, které je součástí nadpisu mého dnešního blogu. Jelikož jsem (stále ještě!) životní optimista, věřím, že tomu tak bude i v tomto případě. Muzikologii jsme spolu s Lenkou definitivně hodili za hlavu. Lenka studuje další obor, který ji zatím opravdu baví, takže má práce poměrně dost. A já jsem se s ještě větší pílí „vrhnul“ do svého světa šedesáti čtyř polí.

Co říci závěrem? Snad jen ještě odpovím na „otázku“ z mého předchozího blogu ohledně psaní knihy. Ne, žádnou knihu momentálně nepíšu. Sice mám v hlavě minimálně dva nápady, ale na konci loňského roku jsem se zařekl, že nejprve „dodělám“ titul GM a teprve potom se opět pustím do psaní šachové literatury.

Čímž se s Vámi pro dnešek loučím a omlouvám se za své předlouhé mlčení. Od nynějška se pokusím přispívat na svůj blog častěji… Opravdu!:)

            Přestože se mi na pardubickém Czech OPENU spíše nedaří než daří, ani letos jsem neodolal a v Pardubicích strávil jako každý rok druhou polovinu července. Měl jsem pocit, že právě letos by se mi v tamějším šachovém stánku mohlo dařit. A skutečně to nebylo až tak daleko od pravdy…

Už je to opět skoro čtyři měsíce, co jsem nenapsal žádný článek na blog. Momentálně mám ještě necelé dvě hodinky do partie čtvrtého kola na MČR mužů, tak mě napadlo, že bych mohl alespoň něco krátkého sepsat. Mimochodem včera jsem poprvé na MČR prohrál, když jsem po velmi zajímavém průběhu bílými s oddílovým kolegou Vlastíkem Babulou zahrál dva zcela nesmyslné tahy 37. Vf1? a 38.Vxf5? a ihned se dostal do zcela prohrané pozice. Pikantní je, že po 37.Vb8! hlasí Rybka 0.00, po 37.Vf1 už asi -1.2 a po 38.Vxf5 dokonce -2.5…:) 

Původně jsem chtěl napsat  pár řádků o Soně, která byla mou velmi dobrou kamarádkou už asi od 12 let. David Navara však napsal natolik pěkný článek, že já bych se v tom svém v podstatě pouze opakoval, proto jsem od tohoto záměru upustil. Rozhodl jsem se tudíž, že napíšu na přání Pavla Matochy něco málo o svojí nové knížce.

Již delší dobu jsem v hlavě nosil nápad napsat o dvou šachových velikánech 19. století. Se jmény Paul Morphy a Adolf Anderssen jsem se poprvé setkal na trénincích s panem Vratislavem Horou. Od první chvíle jsem se doslova zamiloval do jejich šachového odkazu. V podstatě dodnes mnohé z toho zůstalo v mém „šachovém světě“ hluboce zakořeněno: vždycky jsem miloval aktivitu a souhru figur, dynamické pozice plné taktických šarvátek, oběti dámy apod. Ne že bych neměl rád i čistě strategické pozice, to má rovněž své kouzlo. Ale dynamika po vzoru Morphyho je mi asi o něco bližší.

Nápad napsat knížku jsem začal realizoval zhruba v polovině loňského roku. Postupně jsem vybral 25 partií Morphyho a 25 partií Anderssena. Ty jsem okomentoval především textově, příliš mnoho variant by zbytečně komplikovalo jednoduchost, se kterou oba tito hráči své figurky ovládali. K partiím jsem přidal kromě různých příloh také stručné životopisy obou těchto hráčů, protože i znalost šachové historie a osudu různých šachistů by měla patřit k určité šachové výbavě každého, kdo se chce šachem zabývat hlouběji.

Více info o knížce si můžete přečíst na internetové stránce: http://www.dejf721.info/morphy.html

Poslední dobou se sám sebe často ptám, zda-li na to mám. Moc hezky se vzpomíná na uzavřený velmistrovský turnaj v Olomouci, který se mi loni v srpnu podařilo vyhrát a získat tím svou druhou velmistrovskou normu. Od té doby jde moje šachová forma, jak se říká, z kopce. V Litomyšli jsem možná neudělal úplně špatný výsledek, ale po šachové stránce škoda mluvit. V Praze se mi některé partie docela povedly, ale v souhrnu to také byla spíše bída s nouzí. V Extralize mám čtyři remízy a dvě prohry. To sice není nic hrozného vzhledem k tomu, že hraji na první šachovnici. Ale to, co jsem si před sezónou představoval, to rozhodně také není. Snad jediná soutěž, kde se mi jakž takž daří, je 1. liga. Což je ovšem velmi slabá útěcha…

Proč to najednou nejde tak, jako třeba v Olomouci? Napadá mě řada odpovědí, jen se nějak nemohu rozhodnout, která se nejvíce blíží pravdě. Možná chci poslední dobou až moc; možná chci občas naopak málo; snad jsem někdy až příliš agresivní v honbě za vítězstvím; nebo třeba nevěnuji partiím až takovou hloubku a energii, jakou by si zasluhovaly; nebo si šachy prostě málo užívám, nemám z nich takovou tu „uvolněnou radost“…

Pravdou nejspíše bude kombinace všech těchto aspektů. Šachy mě v posledních týdnech opravdu baví, a to i přesto, že se mi moc nedaří. V tomto směru mám naštěstí „burcující“ náturu: čím větší neúspěch, tím větší chuť trénovat. Nejradši bych v tuto chvíli odjel někam na turnaj a pral se o každý bod jako se kachny na rybníku perou o každý kus rohlíku. Avšak nejde to. Musím myslet i na jiné povinnosti, přeci jen nemohu pořád jenom hrát šachy. Každý člověk je tak bohatý, jak bohatá a rozmanitá je jeho aktivní činnost.

Snad je to tak správné. Třeba ještě nenastala vhodná doba na to, abych se stal velmistrem. Dodnes vzpomínám na krásná slova mého prvního velkého trenéra Vratislava Hory, který mi říkával: „Když na to máš, tak to prostě přijde.“ Sice nevěřím na Osud a podobné „malichernosti“, jsem v tomto směru spíše voluntaristou, tj. život je podle mě otázkou lidské vůle, avšak této větě opravdu věřím.

Talent bez píle je k ničemu, nerozvíjený talent jen těžko může něčeho konkrétního dosáhnout. Leč mít radost z toho, co děláme, je rovněž velmi důležité, ba dokonce možná zcela klíčové.

Po pěti kolech mají Polabiny jeden bod. Nic moc. Loni to bylo o devět bodů více. Docela velký rozdíl. Bohužel není každý rok posvícení a jediný, kdo letos předvádí výborné výkony, je Martin Petr, která má našlápnuto ke své druhé normě. Mně osobně se první víkend ještě jakž takž vydařil, ale tentokrát to byla opravdu katastrofa. V sobotu jsem měl ještě po patnácti tazích na šachovnici přípravu. Po celou dobu jsem si udržoval poziční převahu, až jsem během první časové tísně prohospodařil asi o půl hodiny lepší čas a téměř veškerou výhodu. Takže jsem se po časovce zamyslel, našel zajímavou možnost aktivní hry a znovu získal výhodu! Bohužel jsem se tím jako první dostal do druhé časové tísně, přestal jsem se v pozici správně orientovat a po několika nepřesnostech a oběti kvality jsem se dostal do opticky zajímavé, ale bohužel prohrané koncovky. Smutný konec smutného zápasu.

V neděli jsem proti vlastnímu Grygovu nehrál, to je součást dohody mého hostování v Polabinách. Zápas jsem tak sledoval pouze z povzdálí, z pohledu Polabin to opravdu nebyl pěkný pohled (s výjimkou Martina). Alespoň jsem tak měl čas připravit se na naši pondělní předehrávku s Pardubicemi. Těšil jsem se, jak Sergeje odremizuju podobně jako Davida, ale v neděli jsem se dozvěděl, že Sergej trénuje v Německu s Aronjanem (údajně svým budoucím reprezentačním kolegou) a hrát určitě nebude. Tudíž jsem se v pondělí utkal s velmistrem Kempinskim. Opět jsem bílými získal určitou poziční výhodu (i když menší, než v sobotu), ale miska vah se v podstatě nikde nepřeklonila ani na jednu stranu. Po časovce tak na šachovnici vznikla totálně (ale opravdu totálně!) remízová dámská koncovka… kterou jsem ovšem zahrál tak něuvěřitelně tragicky, že jsem místo remízy ve 43. tahu bránil velmi nepříjemnou koncovku ještě dalších 25 tahů!! Což na půlminutě není žádný med. Sice se mi podařilo vytvořit pěknou věčněšachující síť, ale pokud by to můj soupeř zahrál lépe, mohla vzniknout koncovka,  kde bych měl dámu a soupeř dámu a g-pěšce. Což je sice teoretická remíza, ale zkuste si to v omezeném čase bránit. Připomnělo mi to jednu partii z pardubického CZECH Openu (bylo to v roce 2007), kde jsem bránil dámskou koncovku proti krajnímu pěšci. V okamžiku, kdy partie končila, se v obrovské hale pardubické ČEZ Arény nacházeli 3 lidé: já, můj soupeř, a rozhodčí…:) Bylo to téměř o půl desáté večer (partie trvala 136 tahů a téměř 6 a půl hodiny!). 

Tak a teď trochu z jiného soudku. Přesně za 14 dní bude Štědrý den. Je sice možné, že na svůj blog do té doby ještě jednou něčím přispěju, ale napadlo mě u té příležitosti oživit svůj 2 roky starý e-mail. Mám pocit, že by mohl třeba některé lidi inspirovat. Tedy tady jest…

Vánoce, co jsou to Vánoce? Pro mnoho z nás především shánění dárečků, pečení, úklid, stres… což je škoda. Vánoce jsou především časem, kdy se narodil Ježíš, tedy Spasitel světa. A to není vůbec málo. Pokusme se tedy v tomto vánočním čase spasit naše duše. Snažme se být k sobě hodnější, upřímnější, laskavější, nepomlouvat druhé ale pomáhat jim, otevřít naše srdce dokořán, být tou lepší polovičkou z našeho já. Proto Vám všem přeji láskou a pokojem prožitý čas vánoční, pokud možno se svými nejbližšími, ať už svou rodinou či přáteli, štědrého Ježíška, úspěšný vstup do dalšího roku a především klid v duši a v srdci mír…