Michal Špaček

Amatérský šachista, profesionální ekonom

Vlakem do Polska a zpět – Varšava

[04.11.2018 00:00:00]Sobota 13. 10. 2018

Špatně spím, jako vždy mimo domov, tak se nakonec rozhodnu probudit v 6:45 a vyrazím na kešky. V sobotu ráno je město prázdné až na pár pejskařů a lidí s velkými igelitkami s nákupem. Dojdu až k radnici a vyhlídkové věži, která je zavřená. Na zpáteční cestě se stavím ještě pro jednu keš, která má být 2,15 metrů vysoko (tam dosáhnu), ale není – je mnohem výš. Keš drží pekelně silný magnet, takže ač vyskakuji vzhůru, jak mohu, nedostanu ji dolů. Snažím se najít nějaké klacky, ale ulice jsou uklizené – naštěstí o kus dál dělali ořez křoví a něco jim ještě zůstalo. Pomocí dvou tzv. geopomůcek posouvám nejprve keš dolů a poté, co se podepíši do logbooku, i nahoru. Je to za velkého rachotu, ale Ostravané jsou patrně zvyklí.

Mírně zkrvaven dojdu na snídani, kde v kávovaru dojde káva (už podruhé za dva dny!). Naliju se džusem, pak se vracím na pokoj, přihlásím se na Bloomberg a kontroluji, jestli se mi v pátek během mé nepřítomnosti podařilo přebít benchmark. Naštěstí podařilo a to v obou lucemburských fondech, což mě až do neděle uklidňuje. V devět jdu za ostatními, když zrovna snídají. Jean s Thomasem vypráví, jak zašli do baru, kde třetímu nejstaršímu (po Jeanovi a Thomasovi) bylo devatenáct. Když z baru vyšli, zjistili, že si nepamatují, jak se jejich hotel jmenuje a jaká je jeho adresa. Nakonec však ve dvě byli zpět.

Jdu na pokoj, zkouším řešit dvoutažku a za dvacet minut ji vyřeším.

Na nádraží jdeme trochu dřív, protože si myslím, že vlak odjede v 10:10, ač je v rozpisu napsáno v půl jedenácté. Děláme dobře, protože tam vlak už je. Hraji na patnáctém stole (tedy již v konferenčním voze) černými s Vráťou Svobodou, s kterým se rychle dohodneme na remíze. Při hlášení výsledku se přihlásím do luštitelské soutěže a současně se dozvím, že americký účastník Chris Cortese (skončí s 5 body 69.) stíhá vlak taxíkem, přičemž taxikáře na dálku diriguje Anička mobilním telefonem. Využívám volný čas popíjením piva s V. Svobodou (s 4 body skončí 86.), manželkou a paní Navrátilovou, co si v Ostravě koupila šachovou zástěru.

Druhé kolo hraji na sedmnáctém stole (opět v konferenčním voze) s Güntherem Hälsigem. Bílými se pokouším vyhrát, ale nějak mi to nejde (uniknou mi zásadní taktické obraty) a tak je to zase remíza, jako v prvním šachovém vlaku (Günther Hälsig nakonec skončí s 6 body 37.).

K obědu mám černý kořen a světlé pivo. Thomas přemýšlí, že by se z českých filmů s anglickými titulky naučil česky. Jean mluví o klasicích jako je Forman či Menzel (obzvláště razítková scéna z Ostře sledovaných filmů). Já doporučuji filmy Zdeňka Trošky.

Ve dvě hodiny hraji na stole číslo 18 (konferenční vůz) černými s Piotrem Pisanskim, což je Polák, kterého ve třech letech rodiče přestěhovali do Kanady a teď pracuje v ropném průmyslu v Edmontonu. Za manželku má Kubánku (rovněž hraje turnaj), s kterou jednou ročně jezdí na dovolenou na Kubu.

V jeden okamžik mám o pěšce více, pak o něj přijdu, a pak po sérii vzájemných, nevynucených chyb je z toho nervy drásající třetí remíza. Popíjím s Pisanskim pivo (s 6,5 body skončí 23.), když přijdou ostatní, kteří ale stihnou jen jednu láhev vína, než přijedeme na ultramoderní centrální varšavské nádraží.

Vedeni Vojtovou navigací Google rychle najdeme hotel Metropol. Jean předkládá jako doklad francouzský řidičák (jiné doklady mu propadly), který vypadá jako výpujční karta do knihovny. Kupodivu je mu uznán. Já na první pokus dostanu stejné číslo pokoje jako Vojta, takže se musím vrátit zpět s reklamací. Další číslo pokoje však sedne (a nikdo jiný kromě mne v pokoji nebydlí). Rychle se sejdeme dole a cestou k socrealistické budově Paláce kultury a vědy nás dostihne Thomasův finský kamarád, který objíždí svět s kapelou Swallow the Sun a nyní pracuje ve Varšavě. Vystojíme frontu a vyjedeme do třicátého patra stále ještě nejvyšší budovy v Polsku a osmé nejvyšší budovy Evropské unie (očividně postavené dle sovětských kopií Empire State Buildingu). Podle vtipů je odsud nejlepší výhled na Varšavu (protože odtud není vidět Palác kultury a vědy) a něco na tom bude. Koukám na varšavskou skyline a kapánek mě překvapí, že tu mrakodrapy navrhuje Libeskind. Koukám na kancelářské budovy amerických bank (které sem kvůli Brexitu stěhují z Londýna záložní sídla) a kapánek Polákům závidím. Zatímco se rozhlížíme, Thomas s přítelem popíjí Zywiec v jedné z nejvýše položených kaváren v Evropě. Vojta s Jeanem si také dají Zywiec s horskou přirážkou, aby jim to nebylo líto. Pak jdeme pěšky do Starého města, zatímco cestou lovím keše. Varšavané zrovna slaví 100 let nezávislosti, tak to máme i s hudbou, balónky, zpěvem a doprovodem. Debatujeme, kdy Polsko vyhlásilo nezávislost a večer na pokoji pak užasnu, že až 11. listopadu (když po Rusku a Rakousku zkolabovalo i Německo) – sto let nezávislosti tak slaví nejméně sto dní.

Při putování mě překvapí, jak je Varšava pěkná – mnohem hezčí než její pověst.

Nakonec sedneme do restaurace Maryensztadt (doporučeno finským kamarádem), kde mají čtrnáct druhů piv a postupně je zkoušíme. Stejnou restauraci najde i výprava Českých drah, když na ně ze dveří začne Vojta mávat. Pak se Jean jde vyčůrat a najde na záchodě stojícího a spícího člověka s otevřenýma očima. Žertujeme, že spí jako kůň, tedy je to kentaur. Pak se ale jde vyčůrat kolega z Českých drah a potvrzuje, že tam člověk skutečně je. Pak se tam jde podívat i Thomas a nakonec Vojta s fotoaparátem, proti kterému začne kentaur mávat rukama. Pijeme pivo dál, pak si Jean znovu odskočí a hlásí, že se člověk počůral. Když jdu ale na záchod já, nikde nikdo není, jen na zemi lepkavo, jako by tam byla krev (anebo moč).

Pak dojde ke dvěma kritickým okamžikům. Jednak Vojtovi natočí českou desítku bez pěny, protože došel plyn, což našeho milionáře pochopitelně popudí. Pak si při placení Vojta všimne, že platíme přirážku za služby (26 zlotých za stůl) a toto platit nebudeme. Paní servírka se rozvzteklí, že je sobota, celá země slaví nezávislost, jen ona musí pracovat a zadarmo to rozhodně nebude. Protože nemáme žádné polské zlaté, vezmu si ze stolu shromážděné peníze a za rohem skrytě zaplatím servírce kartou. Pak jdu na toaletu zjistit, co se stalo s kentaurem, ale nenajdeme ho, jelikož ho odvedla policie, jejíž vůz venku stojí.

Pak se šouráme městem. Jean s Thomasem najdou bar, kam si sednou, my s Vojtou jdeme domů. Zkoušíme odlovit tři kešky, ale buď tam nejsou anebo je okolo spousta lidí. Vojta pak jde ještě do pivovarského závodu na pivo, já jdu psát deník a spát. Vojtovi pivo nechutná, nechá ho stát a vyrazí za mnou, ale to já už jsem dávno pryč.

 

zobrazeno(11127x) | příspevky(2x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

14.11.2018 19:31:47 | Klárka

Buď máte pech, nebo si vybíráte blbý hotely, když vždycky dojde káva :-)

11.11.2018 18:47:04 | Slušný anonym

 Děkuju za pěkný článek! Kentaur mě moc pobavil.

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox