Otakar Válek

Novoborák, ředitel strojírenské firmy Aktivit a šachista

S Navarou v pokoji

[01.10.2012 13:57:33]

Přišla mi k svátku gratulovat ségra
a přinesla mi ze skla džbán,
syn přidal fotku Vládi Jagra,
je na ní vidět mladý elegán.

Pověsil jsem si fotku do pokoje
a ten džbán jsem pod ni postavil,
jó, umění a šachy to je moje,
pak jsem to s partou všechno oslavil.                

(Na motivy písně J. Suchého a J. Šlitra: Tulipán http://www.youtube.com/watch?v=tvKO3bofbXU )

  Protože mám štěstí, že jsem jako šachista ve správný čas na správném místě, bývám pravidelným členem komparsu šachových nadšenců, měřících v Novém Boru své síly v simultánkách s velmistry.   První z nich se odehrála před několika lety v rámci sklářských slavností na náměstí za pěkného letního počasí. Mezi přihlížejícími se zjevil komik Náhlovský, jenž chvíli před tím bavil se svým parťákem Mladým na estrádním pódiu novoborské publikum. Výřečný Pepa nevydržel dlouho mlčet a Radku Kalodovi, jenž svědomitě obcházel desítku šachovnic, se pochlubil: „Já jsem porazil Horta“. „Mám respekt“, opáčil brněnský velmistr. „Ale já jsem ho porazil autem“, dodal poslední Krušnohorec.

  Když na mne GM Vitiugov dva roky poté spustil v Italské 4. c3, marně jsem pátral v paměti, jak se brání Mollerův útok, jemuž jsem naposledy čelil v šachovém kroužku před padesáti lety. Kámen mi spadl ze srdce poté, co ruský velmistr zvolil v následujícím tahu klidné d3. Rozradostněn nadějí, že mohu převzít iniciativu, jsem záhy zahrál optimistické d5. Nikita moji drzost brutálně potrestal. Vzdal jsem před matem v dvacátém tahu.

  Nejčerstvější zážitek mám ze simultánky GM Širova v stylové sklářské krčmě Ajeto v Lindavě.  Poté, co jsem si vylosoval bílé, stouplo mé sebevědomí natolik, že jsem si předsevzal zdolat svého silného soka prudkým útokem v miniaturce.  Navzdory očekávání však mé agresivní tahy nevyvedly slavného Lotyše z míry a tak se mé předsevzetí vyplnilo pouze z části. Byla to miniaturkaL

  Na simultánku s Davidem Navarou, jehož obdivuji pro jeho vynalézavý styl a šlechetné vystupování, jsem se těšil nejvíc. V předvečer loňské šachové corridy jsem v klubu novoborské restaurace Ajeto spolu s dalšími šťastlivci zaujal místo v řadě deseti šachovnic. Nejlepší český hráč nasadil strhující tempo. Od desáté šachovnice zpět k první se přesouval rychlostí, za níž by se nemusel stydět ani Usain Bolt. Přestože se miniaturka tentokrát nekonala, musel jsem před ztrátou materiálu kapitulovat už za necelých 40 minut.

  Rok poté jsem dostal k svátku dárek, jenž mi udělal velkou radost. Na velkém fotoobraze je zachycen pan Navara v okamžiku, kdy se chystá k rozhodujícímu průniku do rozvráceného tábora mé černé armády.  Vladimír Jagr dokázal v kompozičně zdařilém snímku věrně zachytit protagonistu simultánky  ve vzácném okamžiku, kdy se nakrátko zjevil nad mojí šachovnicí.  Tím prokázal, že by mohl z fleku fotit závody formule 1. 

  Fotoobraz zaujal čestné místo v mém pokoji. Pokud to jde, tak nevynechám jediný on-line přenos partie Davida Navary. A tak jsem se v sobotu odpoledne uvelebil na pohovce v pracovně, doufaje, že si můj šachový idol v chorvatské lize poradí s maďarským veteránem Gyulou Saxem. Po předchozím vyčerpávajícím sportování na mne zakrátko přišla dřímota.

  Pan Navara sestoupil z obrazu: „Dobrý den pane Válku. Přišel jsem vás vyzkoušet z logiky“. Na můj tázavý pohled dodal omluvně: „Posílají mne z katedry“. S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem skripta neviděl desítky let a tudíž mám v logice ještě větší mezery, než ve znalosti teorie zahájení Italské hry. Při představě, že propadnu a ztratím kvalifikaci k výkonu svého milovaného zaměstnání, mne polil studený pot. Vzápětí jsem procitnul.

  Partie mezitím dospěla do remízové věžovky. Třebaže GM Navara tentokrát nevyhrál, jsem šťasten, že dal přednost dráze profesionálního šachisty před kariérou pedagoga na filozofické fakultě Univerzity Karlovy.