Soňa Pertlová

šachová mezinárodní mistryně (ELO 2199)

World Open 2010

[02.09.2010 00:55:34]

V tomto blogu se budu věnovat zejména turnaji a zážitkům s ním spojených, jak jsem již dříve avizovala. Naštěstí jsou všechny mnohem příjemnější než náš první den. Díkybohu! :-)

Turnaj se letos nehrál v centru Philadelphie, nýbrž na jejím okraji v Národním parku George Washingtona – Valley Forge. Měli jsme však dostatek času se do přilehlých míst podívat.

Bydleli jsme v hotelu Comfort Inn(i), jenž nám dal pěkně zabrat, abychom ho našli. Po šíleném příjezdu v 6 hodin ráno nás čekala snídaně s překvapivou kombinací, na kterou nejsme v Evropě zvyklí: žádný salám, sýr a zelenina, ham and eggs, ale vajíčka natvrdo, pomazánkové máslo, jogurty, ovoce, muffiny, sladké či nasládlé pečivo, džemy, těsto na dělání vaflí a samozřejmě nesměl chybět javorový sirup. Z pití jste si mohli dát různé druhy kávy, černý čaj, horkou čokoládu, mléko nebo džus. Nekurióznější na tom bylo, že den ode dne byl výběr čím dál tím menší.

Hotel nebyl nijak zánovní, ale komfort byl dostatečný. Je až neuvěřitelné, nakolik Američané používají klimatizace a led na chlazení. My jsme však za to teplo byli rádi a klimatizaci téměř nepoužívali. S hotelem jsme byli vcelku spokojeni, tedy až do odjezdu. Místí byli překvapení, že jsme nebydleli v hotelu Scanticon(ii), nabízeném organizátory, kde se také hrálo. Dalo mi to taky pěknou práci najít hotel za nižší sazbu za noc, než nabízeli organizátoři. Na každé kolo jsme však dojížděli něco přes 3 km, procházky v tom parném horku byly skoro životu nebezpečné.

Pár dní poté, co turnaj skončil, mi nesmyslně „hotel“ připsal kredit na účet a následně strhl o dost vyšší částku za jeden pokoj. To mě tedy pěkně naštvalo a ihned jsem jim zavolala, co to má jako znamenat. Jejich odpověď byla suverénní: Naúčtovali mi vyšší sazbu za celý pobyt, protože jsem se tam první noc neukázala (mají totiž pravidlo, že když se první noc člověk, na něhož je pokoj napsaný, neukáže, automaticky mu počítají vyšší sazbu za pokoj). To jsem se s nimi začala hádat, jestli to myslí vážně nebo si jen dělají srandu. Nejdříve nechtěli ustoupit a nechtěli přiznat chybu a peníze mi prostě nechtěli vrátit. To jsem si připadala jako v nějakém zlém snu. Popsala jsem jim celý náš šílený příjezd se všemi autonehodami nejméně 2x a také fakt, že Martin Neubauer, který cestoval na vlastní pěst, jim navíc osobně oznámil, že budeme mít zpoždění. Vše si ověřili a nakonec mi dali za pravdu. Nervy to však byly velké! Nakonec totiž zjistili, že noční recepční, který danou noc měl službu, zapomněl nejspíš zadat do počítače čas ubytování, a tak to udělala až recepční, jež měla službu po něm. Byla jsem ráda, že se všechny věci vysvětlily, ale jakoby po tom šíleném začátku toho nebylo málo…

Nyní se však zaměřím na turnaj a na to vesměs příjemnější. Celkové dojmy jak moje, tak dalších evropských hráčů z amerického systému turnaje jsou poměrně smíšené.

1.    Hlavní rozdíl vidím zejména v tom, že pořadatel nezajišťuje hrací materiál, nýbrž jen místnost. Na stolech jsou jednotlivá čísla šachovnic a vy nebo soupeř musíte donést šachy a hodiny. Správně se mělo hrát systémem 1hod a 55min/40 tahů a hodina do konce partie + 5 sec delay před každým tahem, tzn. že se vám čas rozběhl až po 5 sekundách. Takový jiný způsob „bonifikace“. Většina hráčů nicméně hrála bez „delay“ systému, protože to jejich hodiny neumožňovaly, resp. nastavení by bylo komplikované a muselo by se po 40 tazích přerušit. To se týkalo zejména hráčů z Evropy.

2.    Nebyla možná žádná příprava, soupeře jste se dověděli tak 10 minut před partií. V podstatě nic nebylo zveřejňované online.

3.    Mohli jste si vzít na jedno až 4 kola volno a místo toho dostat půl bodu, změny jste však museli nahlásit do 3, popř. 4. kola daného turnaje. Celý festival byl rozdělený po skupinách podle ratingu (Under 1200, 1400, … , 2400, Open section), navíc jste mohli hrát 4, 5 nebo 7denní turnaj, který se postupně spojil v jeden. 7denní se hrál prvních 5 kol každý den po jednom kole a pak 2 dvojkola, 5denní začal 3. den 7denního turnaje, hrál se po dvojkolech a sloučil se se 7denním turnajem po 4. kole. 4denní turnaj se hrál kratším tempem a podobně se spojil se sedmidenním turnajem, myslím, tak po 4. kole.

4.    Nebylo tam moc rozhodčích a on-line byl prováděn pomocí systému Monroi, přičemž kdo online mohl být v podstatě, kdo chtěl.

5.    Zapisování bylo povinné pouze v hlavním turnaji – Open section buďto do partiáře nebo pomocí Monroi systému. Odevzdávaly se kopie vhozením do přihrádky a výsledek jste museli opět zaznamenat sami.

Po strastiplném začátku jsme se poměrně rychle zotavili a přizpůsobili se okolí, což bylo docela důležité, i když to se nedá tvrdit o prvním kole, alespoň u mě. Viktor to udělal chytře, první dva dny se zaklimatizoval a hrál 5denní turnaj. Já a Martin Neubauer, 5. člen výpravy, jsme hráli 7denní turnaj.

Dle rad mého doktora jsem si po příjezdu před spaním vzala prášek na spaní a zapila ho štamprlou slivovičky, kterou jsem vezla sestře do Kanady k narozkám, takže jsem i díky totálnímu vyčerpání spala jako miminko. Bohužel to vyčerpání bylo natolik zdrcující, že jsem prospala skoro i celé první kolo :-) Ono 30 hodin cestovat a být ve střehu, 8 hodin spánku a 2 hodiny bdění není zrovna pro turnaj nejideálnější kombinace, co si budem povídat ;-)

V prvním kole jsem si zahrála s mým prvním velmistrem nad 2600, Loekem Van Wellym. Váhala jsem, jestli si raději jako Viktor 2 dny neodpočinout, ale s vědomím, že lepší už to nebude, jsem si řekla, že aspoň budu bojovat.

Únava z cesty, změna času a prostředí, bolest žeber v kombinaci s léky a vzrušení z toho, že hraji s jedním z TOP hráčů, se mísili natolik, že jsem chvílemi byla v takovém transu skoro jako kdybych byla „zhulená“, dle terminologie dnešní mládeže. Tedy ne, že bych to někdy zkusila, na to mě nikdo nikdy nedostane, ale ta představa…

Zahájení jsem samozřejmě neznala tak dobře, jak bych měla, protože Loek trochu uhnul do neznámých vod, nicméně s dravým instinktem jsem získala nebezpečnou aktivitu. V kritickém momentu jsem však zaváhala a podcenila jeho zpětnou oběť. Nicméně jsem se rvala dál ještě pár hodin. Sám Paco Vallejo po partii uznal, že jsem sehrála docela pěknou partii. No, když už to řekne velmistr, tak to člověka potěší, ne? Na druhou stranu tomu musíte věřit jen z části, lidi často kecaj.

Když jsme se pak o pár dní později v NY bavili s Loekem o té partii, oba jsme se shodli, že jsem v daném kritickém momentu neměla obětovat kvalitu, nýbrž jednoduše si pochránit získaného pěšce navíc a on by najednou zůstal jak bez protihry, tak bez pěšce. Daný tah jsem sice viděla, nicméně jsem za žádnou cenu nechtěla vzdát dvojky střelců, což se mi stalo osudným. Přiznal se, že byl docela rád, že se to nakonec nehrálo. No, snad příště. A poučení? Nesmím do šachu vkládat tolik emocí ;-)

Zatímco jsme s Martinem hráli, Micka s Mišom jeli vrátit auto zpět do půjčovny a vyřešit neshody s naší cestovní agenturou, přes kterou jsem objednávala auto, které nám v Newarku nepůjčili. Nakonec se s nimi dohodli na půjčení auta ve Philadelphii za vyšší cenu, ale pořád ještě lepší než nic. Ono chodit skoro 2 míle každý den na partii v tom parnu není moc záviděníhodné.

Skončila jsem mezi posledními po půlnoci a nemohla se dovolat Viktorovi, který (jak jsme se pak dověděli) spal spánkem poklidným, tak jsme se nakonec rozhodli vzít si taxíka. Paco Vallejo s Janem Gustafssonem se k nám přidali poté, co se vrátili z neúspěšné mise „Dinner“, při které vyhladovělí chudáci nenašli nic otevřeného, kde by mohli sehnat něco k snědku. Vedle našeho hotelu měl být otevřený Burger King, tak jsem navrhla, že se mohou svézt. Záhy jsme se zjistili, že je neprávem zavřený, tak jsem jim nabídla jako útěchu alespoň velkou Milku, jedinou, co jsem na pokoji měla. Večeři to sice nenahradilo, ale aspoň nějaká „první pomoc“ ;-)

Výlet do Philadelphie

Následující den jsme sice měli určité neshody s kluky, protože každý chtěl jet jinam – oni do Atlantic City, tzv. Las Vegas na Východě, já s Martinem jsme preferovali spíše Philadelphii, když už jsme kousek od ní. Nakonec jsme se dohodli, že pojedeme do Phily, kluci nás pak hodí na kolo a zatímco my budem hrát, oni si zajedou zahrát poker do Atlantic City.

Auto bylo tentokráte napsané na Štěva, jenž řídil docela v pohodě, takže jsme byli klidní. Jednou jsme sice zabočili do jednosměrky v opačném směru, než byl povolený, a lidi na nás řvali „wrong way“, alespoň byla sranda. Zaparkovali jsme kousek od City Hall(iii), na jehož vrcholu se tyčil Sir Penn, zakladatel Pensylvánie. Celodenní parkovné nás stálo 30 dolarů, ale čert to vem. Čas nás stál více ;-) Prohlídku Masonic Temple(iv), jedné z nejvýznamnějších budov celé Pensylvánie, kde se psala téměř celá její historie z pohledu vůdců (byly zde sochy, životopisy a díla všech představitelů, kteří stáli v čele Pensylvánie, popřípadě se zasloužili o úspěch v boji o nezávislost), jsme vynechali a šli hlavním bulvárem(v) směrem k Rockyho schodům a Museum of Art(vii) (Muzeum umění), jenž bulvár „uzavíralo“. Policie zrovna uzavírala okruh budovy naproti Masonic Temple, kterou obléhal sniper s rukojmími, abychom se příliš nenudili. Na Čecho-Slováky však nebyl zvědavý, a tak jsme se stali (naštěstí) „jen“ diváky. Hlavní bulvár, po jehož stranách visely světové vlajky včetně české(v) a slovenské, protínalo několik kruháčů, kolem nichž se nacházela spousta dalších muzeí, z nichž nejznámější bylo asi Franklinův institut(viii). Společně jsme se vyfotili u sochy Rockyho(vi) a na pár hodin se rozdělili. Martin s Mišom a Štěvom šli dále na obhlídku města, já s Viktorem jsme se nechali fascinovat uměním v proslulém philadelphském Museum of Art. Stálá exhibice Renoira a dočasná exhibice Picassa byly sice zajímavé, nicméně Van Gogh v Amsterodamu a Vídni, impresionismus, expresionismus, kubismus, surrealismus a další směry, tradičně vystavované ve Vídeňské Albertině se mi líbily více. Pavilony byly rozděleny podle světadílů a období a dále podle států. Pokoje(ix) ve stylu baroka, renesance či starověkého Řecka a Říma atd. v Evropě, ve stylu buddhismu, konfucianismu, hinduismu a dalších asijských směrů se jednoduše nedaly během 2 hodin ani projít. Obrovitost všech muzeí vám doslova vyrazí dech, ale mnohdy méně je více, a to bych vytkla všem těm monstrózním muzeím v Americe. Sraz jsme si dali u Independence Hall(x), pro Američany jedné z nejvýznamnějších historických budov vůbec. Samozřejmě jsme se vyfotili u slavného „Liberty Bell“(xi), možná znáte velice známou větu:

„Ring Loud that Hallowed BELL! … Ring it till the slave be free.“ Aneb v překladu: Zvoňte hlasitě tímto posvátným zvonem, dokud otrok nebude svobodný.

Kvízová otázka: Kdo a kdy zrušil otroctví v Americe?

Já jsem se například tyhle informace dověděla až při učení témat k maturitě z anglického jazyka, jelikož jsme v zeměpise nikdy nestihly dostat ven z Evropy :-)

Hlad jsme zahnali u vyhlášeného „fast foodu“ Jimmy´s Steaks, kde jsme si dali všichni steak sendvič. Z Phily jsme vyjeli tak akorát, abychom s Martinem stihli kolo, akorát několikakilometrová zácpa nás trochu zdržela.

V druhém kole jsem byla pro změnu nasazená já. Čistá partie, kterou jsem pěkně dovedla až do výhry, mi udělala velkou radost. Kupodivu soupeři, Davovi(xii), taktéž, takže jsme byli oba spokojeni. Dali jsme se pak do řeči společně i s Martinem a zjistili jsme, že vlastně bydlí v tomtéž hotelu jako my. Po partii nás tedy vzal na hotel, protože kluci hráli zrovna poker v Atlantic City. Tedy až na experta Viktora, který si svůj doklad totožnosti nechal na pokoji, a tak nebyl vůbec do Kasina vpuštěn. No, co dodat :-) Alespoň mohl odpočívat a šetřit síly na turnaj.

Třetí den jsme zvolili jako odpočinkový. Zašli jsme si s Martinem akorát nakoupit, abychom se vyhnuli situaci z prvního kola, kdy jsme po partii (končívali jsme většinou kolem půlnoci) neměli, co jíst. Už jsem měla dost těch různých sendvičů a hamburgerů, tak jsem se rozhodla pro zdravější kombinaci a nakoupila si spoustu zeleniny a ovoce, celozrnné pečivo a nějaký sýr a salám. V cenách jsem se samozřejmě nevyznala, protože jednak byly uvedeny vždy 2 a jednak bez daně, což jsem také brzy pochopila. Většinu výrobků jsem viděla poprvé v životě a překvapil mě i veliký mražák s pytli ledu. Ten Amíci strkají snad do všeho. Schválně si tipněte, kolik stála libra rajčat (cca 0,46kg) bez daně. 5dolarů! A to jsme ještě nebyli ani v New Yorku :-) Sýr patřil taky k těm nejdražším výrobkům. Čtvrt kila klasického Cheddaru 10 dolarů. Opět bez daně. Člověk najednou nechápal, proč si Češi tak strašně stěžují, že je u nás draho. I bratr, který je nyní v Indonésii, říkal, že průměrná cenová hladina je tam vyšší než u nás. O platech raději pomlčíme. Mnozí jsou rádi, když dostanou misku rýže za den… Ale všechno má své plusy a mínusy, že jo?!

Ve třetím kole na mne čekal další velmistr – Falko Bindrich. Nudné přeskupování figurek ukončily až oběti obou stran, nebezpečí pak čekalo téměř po každém tahu. Snažila jsem se klást odpor, i když jsem už necítila pevnou zem pod nohama a partie nakonec skončila remízou. Vlastně jsem měla ještě lepší pocit ze hry než z výsledku.

Národně-historický park George Washingtona Valley Forge

Následující den nás s Martinem vzal Dave na prohlídku národně-historického parku Valley Forge(xiii), kde jsme se dověděli spoustu zajímavých informací z americké historie. Toto místo bylo významné hlavně díky tomu, že se zde zdržovala a připravovala na boj americká armáda v kruté zimě 1777-8. 4. července 1776 byla podepsána deklarace nezávislosti, ale Angličané odmítli některá území opustit a Philadelphie byla jedním z nich.

Průvodkyně dokonce zavtipkovala na účet Američanů: „Víte, jaký byl rozdíl mezi evropskou a americkou armádou? Když dostal evropský voják rozkaz, tak jej provedl. Když dostal rozkaz voják americké armády, zeptal se: „A proč?“ “ Ono Američané jsou na svou, ačkoliv krátkou, historii velice hrdí. Slyšela jsem však z vyprávění kamarádů, že když byli na návštěvě v Evropě a tam jim někdo vykládal něco o 7. století apod., tak si to stěží mohli představit.

Ve čtvrtém kole jsem dostala dalšího velmistra, Kubánce Alonsa Zapatu(xiv). Před partií jsem se jen na 5 minut koukla, s kým bych mohla hrát a odhadovala také zahájení. To mi nakonec náhodou vyšlo – ne tak často hrané varianty, které jsem asi 2 týdny před turnajem pilovala, takže jsem byla velice ráda, že jsem si je hned mohla vyzkoušet. Sice jsem musela dúmat nad pořadím tahů, ale velmistr byl mnou zaskočen, jelikož sílu mé pozice podcenil a po pár tazích jsem ho oloupila jak o pěšce, tak o jakoukoliv protihru. Při nabídce remízy mi pak málem urval ruku a v analýze zjistil, jak milosrdná jsem k němu byla. Za nabídku remízy jsem nebyla zrovna dvakrát hrdá, ale pádný důvod jsem měla. Jednou jedinkrát jsem odstoupila z turnaje kvůli zdravotním problémům a nechtěla jsem to již víc krát opakovat.

Po partii jsem pak vtipkovala, že jsem si zahrála s více velmistry než velmistři Paco Vallejo a Jan Gustafsson, ačkoliv jsem měla méně bodů.

The Amish Country

Poslední den před dvojkoly jsme zavítali s Davem a Martinem do známé The Amish Country, kde lidé žijí stejně jako v 18. či 19. století. Nepoužívají elektřinu ani plyn, jako dopravní prostředek používají tzv. „buggy“(xv), do něhož zapřahují zejména koně, věnují se hlavně farmaření(xvi). Podařilo se nám s dovolením proniknout na jednu jejich farmu a popovídat si s nimi na oplátku za malé „spropitné“. Dave koupil jejich tradiční podomácku upečený „shoo-fly pie“, na kterém jsme si pak večer pochutnali. V proslavené vesničce „Intercourse“(xvii) jsme s Martinem pozvali Dava na oběd a sami si pochutnali na místních specialitách.

Jak jsme si to tak jeli s kluky na 5. kolo, u hracího sálu nás překvapily spokojené kačeny, které v klídku a pohodě špacírovaly křížem krážem parkovištěm a vůbec je nezajímalo, že bychom je mohli v příští sekundě přejet a mít večeři. „KVÁ, KVÁ, KVÁÁÁ! No čo toto!“ A Štěvo se k nim málem přidal :-)

Tentokráte jsme byli velice zvědaví na los, jelikož se turnaje smísily dohromady. Nejen kachny, nýbrž i los si s námi zavtipkoval, když nás se Štěvem(xviii) spolu napároval. Tím bohužel moje „slavná jízda“ skončila, protože ve velmi ostré variantě jsem přehodila tahy a pozice se těžko dala držet.

Následující 2 dny nás čekala 2 dvojkola, tedy první dvojkole jen pro nás s Martinem, neboť kluci hráli dvojkola 4. V jedné partii jsem ve vyhrané pozici udělala prstovou chybu, když jsem místo sebrání pěšce na a7 postavila věž jen na b7, v další s pár pěšci navíc nestihla udělat 40. tah, a tak jsem turnaj zakončila se 4 body. Alespoň dobrý pocit místo plusových ELO bodů a zajímavé zážitky.

Konec dobrý, všechno dobré

Poslední kolo však bylo velmi napjaté jednak pro Viktora, jednak pro Miša Meszárośe(xix). Mišovi stačila remíza na velmistrovskou normu, bohužel s GM Lendermanem nakonec prohrál, čímž mu norma unikla. Remíza stačila i Viktorovi na samostatné prvenství v nejsilnějším turnaji v Americe a zisk 20 tisíc dolarů jako první ceny. Hrál nejdelší partii v sále vůbec, Loek Van Welly se pral ze všech sil. Samozřejmě, že remíza pro Van Wellyho byla konečná a musel jen vyhrát, aby získal cenu, ale pak ji přece jen Viktorovi nabídnul. Dostalo se mu však šokující odpovědi, protože ji Viktor odmítl. O pár tahů později ji nabídl Viktor a Van Welly ji odmítl. Partie nakonec skončila remízou, ale Viktor svým chováním téměř všechny šokoval natolik, že se i dokonce mě ptali, jestli není náhodou blázen. Viktor se tak dostal do jejich podvědomí nejen díky svému prvenství, nýbrž také díky chování šachového vítěze – suveréna.

_____________________________________________________________________________________

Fotky jsou počítány zleva do prava po řadách 1-26 :-)

i – Foto 1: Náš hotel Comfort Inn

ii – Foto 12: Hotel Scanticon, kde bydlela většina hráčů a kde byla hrací místnost

iii – Foto 18: City Hall uprostřed, po levé straně budova, na jejíž střeše byl sniper s rukojmími

iv – Foto 19: Masonic Temple

v – Foto 20-22: Hlavní bulvár obklopen vlajkami, nechyběla také naše česká

vi – Foto 26: Před sochou Rockyho

vii – Foto 23: Slavné Museum of Art

viii – Foto 24-25: Franklinův institut; Poznáte, čí je tato bysta?

ix – Foto 2-3: Tyto pokoje nejsou venku, nýbrž uvnitř muzea!

x – Foto 4: The Independence Hall

xi – Foto 5: Liberty Bell – jeden z největších symbolů americké nezávislosti

xii – Foto 6: Můj soupeř z 2. kola, Dave, dostal k Vánocům Jeepa se zajímavou poznávací značkou :-)

xiii – Foto 7-10: Skupina chatek, kterou postavili vojáci v zimě 1777-8, ukázka zbraní a oblečení vojáka, památník

xiv – Foto 11: Partie s GM Alonsem Zapatou

xv – Foto 13: Koně jako síla, žádná auta!

xvi – Foto 14: Takhle se seče tráva v Amish Country

xvii – Foto 15: To auto tady asi nepatří :-)

xiii – Foto 16: Věčně vysmátá „Micka“

xix – Foto 17: Mišovi o fous unikla velmistrovská norma, na fotce s velmistrem McShanem

_____________________________________________________________________________________

 

Některé pěkné a vtipné fotky jsou uveřejněné v lepší kvalitě jsou v novém díle Šach Infa, tak se můžete kouknout i tam ;-)

 

fotografie

zobrazeno(8279x) | příspevky(5x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

02.11.2010 09:05:58 | Petr

Ahoj Soňi. Jsme rádi že máme v šachových vodách tak pohlednou a sympatickou šachistku, to se až na výjimky tak často u nás ani ve světě nevidí. Jestli se dostaneš mezi světovou elitu tak budeš asi jedna z nejfotografovanějších šachistek. Ať to tedy klapne, držíme palce.

05.09.2010 22:01:13 | VOJTA

 Ahoj jsi pěkná žena ,a dobrá šachistka uznávám tě

04.09.2010 12:27:52 | LuboChess

Soňa a ja, že Ti volal samotný "Fidel" s pozvánkou zahrať si simultánku v Havane

Kde sú tie časy, keď A. de Tocqueville v kapitole "O hlavných príčinách, ktoré v Spojených štátoch vedú k udržaniu demokratickej republiky" O demokraci v Amerike píše: "Amerika nemá nijakú väčšiu metropolu - Amerike chýba veľké hlavné mesto, ale veľmi veľkých miest má už dosť. Filadelfia mala 161.000 obyvateľov už roku 1830 a New York 202.000. ......"

Alebo k tým daniam za rajčata: V Liste č. 33 od Alexandra Hamiltona z 2. januára (ledna) 1788 Občanom štátu New York (súborne vydané spolu s J. Madisonom a J. Jayom ako Listy Federalistov): "Zákon o ukladaní daní pre potrebu Spojených štátov by teda svojou povahou bol nadradený a zákonne by sa mu nemalo nedalo odporovať ani ho obmedzovať .....Keby došlo k viacnásobnému zdaneniu toho istého predmetu, mohlo by to sťažiť a spochybniť vyberanie daní ....."

03.09.2010 10:45:17 | Soňa

Možná by prospěla lepší formulace otázky. Ratifikace sice proběhla až po jeho smrti, ale zasloužil se o jeho zrušení, ačkoliv ne vždy byl proti otrokářství, právě Lincoln. Každopádně Američané přisuzují zrušení otrokářství Lincolnovi.

Co se týče Zapaty, tak je samozřejmě Kolumbiec :-) Když jsem psala blog, tak jsem mluvila s kamarádem, který se na Kubu chystá, takže asi takto došlo k chybě :-)

03.09.2010 01:41:12 | LuboChess

Ahoj Soňa počas putovania Francúza Alexis de Tocqueville v 30-rokoch 19 storočia po Spojených štátoch vzniklo jedno z najkultovejších politologických diel "O demokracii v Amerike". Z Tvojich zážitkov po Amerike pomaly vznikne "O demokracii v Amerike č. 2"

Na Tvoju kvízovú otázku, keďže nám od základnej školy po vyšku neustále vtĺkali do hlavy

za prezidentovania A. Lincolna - právne prijatím XIII. Dotatku k Ústave USA - 1865, i keď kým bol ratifikovaný (6. 12. 1865 od jeho návrhu 13. 1. 1865) ubehol takmer rok, a to už Lincoln po atentáte v apríli ani nežil, ratifikácie sa dožil už jeho nástupca dovtedajší viceprezident Andrew Johnson, samozrejme vec bola historický komplikovanejšia (napr. predtým zákon/ackt o Kansas-Nebraske)

Kvízová otázka pre Teba - "chybička geografická se vloudila - GM Alonso Zapata nie je Kubánec

ale pochádza z krajiny - rodisku Gabriela Garciu Márqueza ?

Untitled Document

starší články





www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox