Vítězslav Houška

spisovatel a publicista
autor knih:
Nad šachovnicemi celého světa
Šachy s úsměvem
Tam všichni hrají šachy...
společně s Vlastimilem Hortem a Lubomírem Kaválkem připravuje knihu o Karlu Opočenském

Kotov je hotov

[26.04.2011 20:22:10]

To to letí. Už třetí rok mám čest vystupovat na této forbíně. Což působí radost mé ješitnosti i starost mé zodpovědnosti. Mezi mnou, gentlemanem v nejlepších letech, a ostatními tvůrci zdejších blogů je totiž šlakovitý rozdíl: kdežto moudrá a báječná mládež čerpá své náměty ze žhavé šachové současnosti, mně zbývá pouze skromné hledání ztraceného času. Ale i tak usiluju o váš potlesk. Někdy ho uslyším (zejména od líbezné madame Tobi), jindy zaslechnu jen zamračené zamručení. Občas vám vyprávím šachové zkazky a humoresky. Dneska přidám další. Ze života.

Když jsem v roce 1950 vystudoval žurnalistickou fakultu, ukázalo se, že mi nepokroková orientace, jakož i nepříslušnost ke Straně živitelce poškozuje jakékoli vyhlídky na novinářskou kariéru. Z nějakých důvodů jsem i v kostýmu nakladatelského korektora překážel Pětiletce, pročež mi socialistický lineál narýsoval oživující přestup z tiché korektorny do rušného kladenského dolu. Dolů do dolů se mi nechtělo, i rozhodl jsem se pár dalších nejistých měsíců prožít na volné noze. Má žena měla pro tuto výstřední ideu vynikající porozumění. Dělal jsem tedy muže v domácnosti, psal Šachy s úsměvem a s úsměvem předstíral, že další literární příležitosti budou následovat, jak jen zahvízdám.
Hvízdal jsem, snaživě hvízdal, ale příležitosti se nehrnuly. A tak jsem utápěl svůj žal a hledal zapomnění v šachové marnosti. Po odchodu Opočenského, Kubánka, Srba a jiných majstrů jsem dokonce zaujal přední místo klubového žebříčku. Jednou mě snaživec, který nadšeně bojoval za naše béčko, oslovil nešachovou mluvou: „Slyšel jsem, že sháníš nějaký kšeft. Nechtěl bys přeložit šachové vzpomínky Alexandra Kotova? Umíš, doufám, rusky?“ Zbytečná otázka. Když jde o šachy, ovládám totiž všechny jazyky, co jich na zeměkouli jestvuje. „Tak dobrá,“ povídá ten druhotřídní borec z naší Pragovky, „zajdi zítra k nám na Národní třídu, takhle před polednem, a zeptej se na soudruha Soukupa. Nejlépe u paní Podhajské, ta mě určitě zná.“
Přišel jsem, viděl jsem, žasnul jsem. Ten člověk, ten soudruh, řečený Soukup, trůní vám za stolem, a jako kdyby nic, máchá sáčkem gruzínského čaje v horké vodě (ponjátno, éto tak nazyvájemyj kipjatók) a vlídně mě nabízí posez ve vypolstrovaném křesle. „Co ty jsi tu vlastně zač?“ nevěřím svým očím. „Snad ne nějaký náčelník nebo dokonce ředitel podniku?“
„Tak velkou šarži nemám,“ šklebí se záhadný Soukup, „zatím jsem tu jenom šéfredaktorem, jestli ti to nevadí. A tuhle je ten Kotov. Necelých čtyři sta stran. Ale potřebujeme, abys to přeložil do osmi týdnů. Řekněme do 30. dubna 1959. Stihneš to?“
Se ví, že stihnu, ujišťuju šéfredaktora a doma sklízím pochvalu, že se starám o živobytí. A jako už tak dlouhý čas, ve dne pracuju s větami o šachu, po večerech se šachem bavím. Co se Kotova týče: na šachových polích je skvělým nápaditým velmistrem, ale na poli spisovatelském se jeví jako fádní malomistr. A další mínus: jeho zápisky jsou provázeny nekvalitními fotkami na nekvalitním papíře. I domnívám se, že by bylo vhodnější doprovodit Kotovovu knihu nějakými pěknými karikaturami. A abyste věděli, o jednom šikovném kreslíři bych věděl.
Zrovna piluju poslední řádky poslední kapitoly, když zazní telefon a v něm Soukupův dotaz: „Co dělá Kotov?“ – Odpovídám pohotově i ostrovtipně: „Kotov je hotov!“ – Šéfredaktor je rovněž ve formě: „Tak se oblíkej, za čtvrt hodiny si tě vyzvedne řidič Křížek. Zrovna je u nás v redakci grafik Říha, co bude dělat obálku, a chce vidět text.“
Pak si ti dva prohlížejí čerstvě donesený rukopis a taky mou karikaturu Alexandra Kotova, kterou jsem načalstvu odvážně i nesměle podstrčil. Ten pán, jenž bude modelovat obálku, je zřejmě sympaťák, neboť o mé kresbě povídá, že to je vono, a jen kdyby prý takových karikatur bylo víc, aspoň dvacet nebo třicet. Hlaholím, že takovou maličkost promptně zařídím: „Dneska je sobota, v pondělí ty kresby přinesu.“ A lžu dál, jako když tiskne, a povídám, že dotyčného šachového kreslíře dobře znám: „Jmenuje se Karel Pražák a opravdu umí.“ – „Neznám,“ ucedí grafik Říha, „ale ten Kotov se mu docela povedl.“
Víkendový program je stanoven. Smolím jednu karikaturu za druhou, podle fotek v zahraničních šachových časopisech. Šuftím Capablanku, Botvinnika, Kerese, Bronštejna, Bernsteina, Gellera a dvacet dalších. Někoho, jako například Rossolima (str. 145), pojednávám pouze v zaoblených čárách, jiného, jako třeba Szilyho (str. 130), výhradně v lineárním provedení; bavím se. Ale pak se začínám starat, jak z rozehrané partie vybruslit. Jednak přece musím přiznat, že jméno neexistujícího malíře jsem si vycucal ze svého talentovaného palce, jednak se musím dohodnout na nějakém seriózním honoráři. Kolik mám chtít za jednu karikaturu? Ptám se ženy a fantazíruju: „Já si řeknu o celou stovku, co ty na to?“
Manželka soudí, že tak vysoko hledět nelze: „On ten pan Soukup si lehce spočítá, žes tu celou zakázku vyrobil za půl soboty a jednu neděli. A ty bys chtěl najednou 2800 korun? Já mám jako sekundářka na klinice dva tisíce měsíčně a on, ten soudruh šéfredaktor, sotva o osm stovek víc…“ Byla to řeč moudrá, i rozhodl jsem se, že za jednoho zkarikovaného šachistu budu požadovat závratnou padesátikorunu. (Která se tehdy přibližně rovnala tak dnešním pěti až osmi stovákům…)
Dopadlo to dobře, ba víc než dobře. Grafik Říha vzal pytláka Pražáka na vědomí a kresby pochválil. Šéfredaktor šel k věci: „Kolik chceš za jednu kresbu?“ – Kroutil jsem se, kroutil, naprázdno polykal a chystal se vyslovit odvážnou cifru padesát. František Soukup, šachista druhé třídy, se zachoval prvotřídně: „Navrhuju dvě stě. Souhlasíš?“
Kniha Z šachistova deníku vyšla. Opočenský k ní napsal vtipný doslov. A Kotov mi pak napsal, že se v jeho krajině mé kresby líbí, a že mu Botvinnik říkává – vzhledem k mému hranatému pojetí jeho fyziognomie – Kotov Uglovátyj.
 

fotografie

zobrazeno(29928x) | příspevky(10x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

14.05.2011 11:19:05 | doxa.j

 Hezký den. Bylo by moc krásné sepsat třeba útlounkou knížečku a Soni Pertlové. Ujme se toho někdo?

29.04.2011 08:51:26 | Paulík

Pěkné, knihu když u nás vyšla, jsem si koupil, nebylo tehdy mnoho šachových u nás. Jako jednu z mála, jsem si ji přečetl celou, líbila se mi velmi, patří mezi moje šachové vzpomínky z mládí, kdy jsem začínal šachy hrát.

28.04.2011 10:03:16 | Tobi

No jasně, příloha je vždy pojmenovaná, koho by napadlo, že bude jmény, když dá admin podnět k hádačce. Tak jsme všichni trochu za blbce .

28.04.2011 07:14:24 | Luděk Sedlák

Tak s tím rozkliknutím obrázků to byla dobrá finta. Jsem rád, že se můj tip potvrdil, i když jsem hádal bez této dopomoci.

27.04.2011 21:33:25 | saat-raflar

 To admin:

Ukážem myšou na karikatúry a čo vidím :

http://www.blog.praguechess.cz/foto_galerie/blog_images/213/big_karikatura_Botvinnik001.jpg

http://www.blog.praguechess.cz/foto_galerie/blog_images/213/small_karikatura_Kotov001.jpg

http://www.blog.praguechess.cz/foto_galerie/blog_images/213/big_karikatura_Lasker001.jpg

Obrázky bolo treba nazvať len 1.jpg, 2.jpg a 3.jpg ....

 

27.04.2011 14:13:39 | Tobi

to Bond(James): a co ta skvostná vlna ve vlasech? Lasker je přeci téměř na každém obrázku velmi pečlivě učesán, nafoukán, naondulován a navlněn. Navíc -  "...list New York Times důkladně propral špinavé prádlo. Ostře Laskerovi vytkl zejména nevhodné nabídky remízy, vykuřování a otvírání oken na soupeře, při partiích kouřil dlouhé černé padesáticentové doutníky, které u obyčejného člověka dráždí nosní sliznici a způsobují kýchání. Jestliže však u šachovnice neseděl, kouřil výborná havana. Vždycky, když si zapaloval padesáticentový doutník, spěchali diváci a nabídli mu lepší druh. Lasker pěkný doutník přijal, avšak uschoval a dál dýmal ze svého strašlivého cigára..."

27.04.2011 13:12:08 | Bond(James)

Ale houby! Ten první je Vašík Klausů, duhý Brežněv a toho třetího ptáka nepoznávám, ale podle dýmu, že by Dienstbier?

27.04.2011 08:53:03 | Tobi

Vyprávění pěkně pohádkové! "...zbývá pouze skromné hledání ztraceného času."? Proč zbývá? Vždyť kdo by se rád na chvíli neztratil v příbězích dávno minulých! S tipem pana Sedláka si dovolím souhlasit, min. ve jménech Botvinnik a Lasker. S hanbou ale přiznávám, že jméno Kotov Uglovátyj uniklo docela mé pozornosti. Pořád je, co se učit...a mé díky za ten líbezný přívlastek

27.04.2011 07:23:30 | Luděk Sedlák

MIlé a příjemné počtení, ostatně jako vždy od velmistra šachové beletrie. A jako příznivec šachových historek i šachové historie si dovoluji tipnout trojici velmistrů: Botvinnik, Kotov Uglovátyj, Lasker. Palec nahoru!

26.04.2011 20:24:03 | admin

Otázka pro vážené čtenáře: Poznáte tři velmistry na karikaturách maestra Houšky?

 

Untitled Document

starší články




ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox