David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Jak na Nový rok, tak na silvestra (pokračování článku o zápase Wei Yi - Navara)

[17.01.2018 15:01:00]

V Šanghaji na mne čekali řidič s překladatelkou. Ta je také šachistka, ale prý má ELO „JENOM 2200”. Řidič držel mohutnou ceduli s mým jménem. Uvítal jsem dvoučlennou výpravu se zapnutým notebookem v jedné ruce a s omluvou. Po dlouhé době jsem potřeboval poslat alespoň krátkou zprávu svým nejbližším. Zatímco jsem odesílal texty, řidič mi koupil jídlo a pití na pětihodinovou cestu autem. Bylo to zhruba dva a půl litru vody a téměř půl kilogramu nejrůznějšího sladkého pečiva. Normálně bych si vybral sám, ale jindy během dvacetihodinové cesty z Ruzyně do Yanchengu jsem se k internetu připojit nemohl. Ze Šanghaje jsme vyjeli jsme vpodvečer a přijeli půl hodiny po půlnoci. Cesta uběhla bez problémů. Díky časopisu na čtení a knížce na spaní jsem ji strávil příjemně. Řidiči jsem s díky vrátil většinu sladkostí a trochu pití.

V hotelu jsem dostal luxusní pokoj, vzduch mi ale při příchodu připadal poněkud těžký. Při pohledu na klimatizaci jsem pochopil důvod. V pokoji bylo přes 32 stupňů Celsia, přičemž teplota dále rostla nezávisle na tom, která tlačítka jsem mačkal. Když dosáhla úrovně 32,7 stupně, zvolil jsem metodu Open Air Turnov. Musel jsem klimatizaci vypnout (anglicky „turn off”) a otevřít okna, přestože před tím varovala tabulka. Měl jsem štěstí, že právě venku nebyl smog. Pak již vše bylo v pořádku.

Svůj první den v Yanchengu jsem věnoval odpočinku a regeneraci. Samotné město (bez okolí) má zhruba 1,6 milionu obyvatel, ale to jsem si zjistil doma, protože v Číně Wikipedia nefunguje. Teprve při podobných cestách si uvědomuji, jak často ji využívám! (Encyklopedii, ne Čínu.) Mimo provoz byl i můj mailový účet u Googlu, ale druhá adresa naštěstí fungovala celkem dobře. Spojení s domovem mi zajišťoval zejména Skype, jehož prostřednictvím jsem bezplatně telefonoval do Čech.

Během prvních dní mého pobytu v Yanchengu byl venku smog, proto jsem se zdržoval v hotelu. Tam jsem měl zajištěnu plnou penzi a otevřený účet. K čínské kuchyni mám ambivalentní vztah. U švédských stolů jsem si vždy pochutnal, ale když dojde na tradiční společné stolování s řadou jídel na otočné plošině uprostřed stolu, mé nadšení opadá. Přeci jen na tamní stravu nejsem úplně zvyklý. Snídaně v hotelu naštěstí probíhala formou švédských stolů. Zaujaly mne popisky některých jídel. U nápisu „Korean Kimchi” se mi vybavila severokorejská dynastie Kimů, zatímco text „lettuce and lettuce stir-fry wooden ears” u jakési dušené zeleniny mne zaujal svou nejednoznačnou syntaktickou strukturou i neotřelým slovníkem. Jedli jste snad někdy dřevěné uši?

Čínská etiketa se dost liší od české, mlaskání, srkání a říhání u stolu patří k místnímu bontonu. Všiml jsem si, že čínská lžíce tomu svým tvarem napomáhá. Já jsem zamlada také mlaskal u jídla, ale úspěšně jsem se to odnaučil. V Číně jsem se zpravidla držel evropských zvyklostí, protože jsem se obával, že by mi místní zvyky mohly zůstat i po návratu. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš!

Hrací sál byl od hotelu vzdálen deset až patnáct minut jízdy autem. Na slavnostní zahájení jsme dorazili s více než hodinovým předstihem. Žertoval jsem, že si mne pořadatelé jakožto hosta z exotické země chtějí dobře prohlédnout. Celkem dost se tam se mnou a s Wei Yi fotografovali, takže v tom bylo zrnko pravdy.

Během tiskové konference jsem dostal jen jeden dotaz, na nějž mne předtím překladatelka upozornila. Čínsky mluvit opravdu neumím. Před dvěma roky jsem se nějakou dobu snažil, ale vzdal jsem to a věnuji se tomu, co mi jde lépe. Například psaní stížností na všechno možné. :-)

Losování barev bylo netradiční. Oba jsme dostali černé kameny, jimiž jsme měli rozbít plastová vejce, v nichž byli skryti pěšci. Pochopitelně jsem si pro první partii vylosoval černé kameny.

Pak jsme večeřeli s pořadateli a sponzory. Naštěstí jsem odmítl alkohol a spolu s většinou jsem připíjel jen sójovým mlékem. Připíjelo se asi šestkrát, takže to byla správná volba. (Kamarádka mne před lety varovala, že Číňané hodně pijí. Pravděpodobně se tehdy zúčastnila podobné akce.) Restaurace zahrnovala mnoho salónků, takže když jsem se před odjezdem chtěl vrátit ze sociálního zařízení, podařilo se mi zabloudit. Už nevím, zda mi pomohl personál, nebo sami pořadatelé. Pak následovala simultánka. V jedné řadě jsem hrál proti přibližně dvaceti malým dětem já, ve druhé Wei Yi.

Hra začala s desetiminutovým zpožděním. Děti hrály poměrně dobře, některé na svůj věk velmi dobře. Jen mi trochu vadilo, že některé prováděly tah okamžitě po mém odchodu, zatímco jiné až po mém příchodu. Bylo to poněkud matoucí. Jindy bych děti upozornil sám, ale v Číně to nebylo možné, musel jsem se obrátit na překladatelku a pomohlo to jen částečně.

První hodinu jsem hrál skvěle, vycházely mi všechny kombinace a nacházel jsem nejsilnější tahy. Ovšem pak nastoupila únava. V jedné partii jsem jednotahově nastavil dámu se šachem, v jiné jsem si v manévrovacím boji nechal sebrat centrálního pěšce. Po hodině a čtvrt pořadatelé oznámili, že za pět minut simultánka skončí. V tu chvíli se ke mně nahrnuly davy lidí se žádostí o podpis. Autogramiádu jsem zdatně kombinoval s dohráváním partií a holčičce, které jsem nastavil dámu, jsem odebral věž, čímž jsem opět dosáhl rozhodující materiální převahy. Když mne jeden soupeř požádal o podpis, pro jistotu jsem tam dopsal 1:0 a ukázal jsem, že v koncovce věží a lehkých figur vynuceně získávám střelce. Chlapci, který mi sebral centrálního pěšce, jsem dvakrát nabídl remízu. Jednou ve vyrovnané pozici, podruhé ve výrazně lepší. V obou případech odmítl a po několika tazích stál strategicky na prohru. V závěru jsem více podepisoval, než hrál. Simultánka měla skončit, ale přesto jsem pár partií vyhrál a další kupodivu také pokračovaly. Nakonec mi „pikožrout” podal ruku a požádal mě o podpis, čímž akce skončila. Nevím, zda jsem uhrál sto procent nebo jsem s ním zremizoval. Ani netuším, zda všechny partie byly dohrány, ale to je mi celkem jedno. Wei Yi skončil o něco dříve. Simultánka byla celkem náročná a jsem rád, že jsem v průběhu zápasu nemusel hrát další. Po návratu do hotelu jsem šel spát.

První partie se hrála 31. prosince odpoledne. Byl jsem poněkud unavený a hrál jsem pomalu, ale dobře. Zpočátku jsem se dostal pod mírný tlak, ale obětí dámy jsem převzal iniciativu a v oboustranné časové tísni jsem po soupeřově chybě rozvinul rozhodující útok. Výhra černými byla důstojným završením úspěšného roku 2017. Když se večer objevila na internetu lednová ratingová listina, komentoval jsem to následovně: „My new rating is 2749. I am missing the point!” Mohlo jít o bod ratingový nebo partiový, ale druhá věta v angličtině znamená něco jako „Nerozumím pointě.”, v češtině tedy spíše „Nechápu to.”.

V hracím sále bylo poměrně chladno, soupeř je na některých fotografiích zachycen u šachovnice ve větrovce. Ani se mu nedivím. Zajímavé bylo, že toaleta se nacházela v protější budově. Hráče (přinejmenším jednoho) tam doprovázel místní personál. Nevím, zda se jednalo o bezpečnostní opatření, nebo o reakci na mé zmizení během úvodní večeře. Když jsem byl před zápasem informován, konstatoval jsem, že mne bude muset doprovázet někdo, kdo chodí dostatečně rychle. Číňané to většinou řešili pomocí párové štafety. Během poslední partie už jsem mohl odbíhat samostatně.

Druhá partie se hrála prvního ledna. Jelikož v Číně platí jiný kalendář, letos mám nový rok bez Nového roku. (Už jsem v minulosti zažil rok bez Velikonoc.) Během zápasu jsem trochu zápasil s astmatem a s časovým posunem, před odletem jsem také přechodil zánět horních cest dýchacích. Při cestě na partii jsem si zdříml v autě. Asi jsem se nestihl plně probudit, protože v zahájení jsem přehodil tahy a opustil vlastní přípravu. Soupeř zanedlouho převzal iniciativu, takže brzy jsem musel bojovat o vyrovnání, jehož jsem nakonec dosáhl. Nebylo to příliš povznášející, ale není každý den svátek. Někde ani prvního ledna.

Třetí partii jsem hrál černými. Soupeř znal módní variantu přijatého dámského gambitu lépe než já a dostal mne pod mírný tlak. Pokusil jsem se vyřešit problémy taktickou cestou, ale přehlédl jsem jeden významný detail a dostal se do prohrané pozice. Mladý Číňan pak poměrně snadno srovnal skóre.

Poslední klasická partie začínala už dopoledne. Před koncem jsem nevyužil možnosti dostat soupeře pod tlak, takže skončila nerozhodně.

O vítězi rozhodl tie-break v bleskovém šachu. Nejprve jsme hráli tempem pět minut na partii + tři sekundy na tah. V první partii jsem nedokázal rozvinout iniciativu a dostal se do časové tísně. Když jsem shodil nějakou figuru, ztratil jsem její opravou poslední časovou rezervu. Nad dalším tahem jsem se zamyslel na čtyři sekundy a překročil jsem čas.

V následující partii jsem potřeboval vyhrát černými kameny. Rozehrál jsem svůj úderný Caro-Kann a okořenil ho málo známou obětí pěšce. Ze zahájení jsem dosáhl slibné pozice, ale pak jsem ztratil mnoho času i kontrolu nad pozicí. Očekával jsem, že partii prohraji, ale bojoval jsem dále. Nečekaně se mi naskytla šance, soupeř přehlédl taktický úder. Získal jsem kvalitu a navzdory silné časové tísni jsem převahu uplatnil k výhře. Po necelé čtvrthodině začala rozhodující partie, v níž se hrálo bez přidávání času. Bílý měl šest minut proti soupeřovým pěti a povinnost zvítězit. S plněním svých povinností někdy mívám potíže. Vylosoval jsem si právo volby a vybral si bílé figury. Partie po vyrovnaném průběhu skončila nerozhodně, takže soupeř vyhrál zápas.

Pak následoval návrat na hotel, oběd, rychlé sbalení věcí, odjezd na vyhlášení, večeře s pořadateli a cesta do Šanghaje.

Během vyhlášení jsem během číhosi projevu dostal dráždivý kašel. Mé horní cesty kýchací se projevovaly už v závěru zápasu, ale tehdy stačilo vyjít ven a odkašlat si. Na vyhlášení jsem kašel chvíli přemáhal, ale to jsem neměl dělat. Nekontrolovatelně se mi nahrnuly slzy do očí, takže jsem si nakonec beztak musel odkašlat.

Během vyhlášení jsme drželi velké cedule, na nichž pravděpodobně byly uvedeny finanční částky, které jsme vyhráli. Podle českých médií by to mělo být dvacet a deset tisíc dolarů, podle mé smlouvy deset a osm tisíc eur. Já jsem dostal svůj honorář v eurech a více o tom nevím. Také je možné, že na cedulích bylo poděkování straně a vládě, kdoví.

Wei Yi je mimořádně talentovaný a velmi silný hráč. Očekávám, že se brzy dostane do první světové desítky, do tří let možná i do její vrchní části. Budoucnost má před sebou a věřím, že mu zkušenosti z nedávného zápasu alespoň trochu pomohou v cestě nahoru.

Při cestě na slavnostní zakončení jsem zaznamenal požár na jakémsi staveništi o dva bloky dále. Valil se odtamtud „hnustý” černý dým. Naštěstí opačným směrem. Mé plíce už tak zakusily dost. V Číně si lidé běžně zapalují na veřejných záchodcích a kdosi dokonce i v hotelovém výtahu. Budova, v níž jsme hráli, byla postavena mimořádně ekologicky. Také proto jsem se poněkud udivil, když jsem viděl, jak v upraveném až přezdobeném parku za ní zahradník zalévá trávník zelenou barvou...

Obrázek parku s Vánocemi po čínsku

Pár dní po mém odletu poblíž Yanchengu havaroval jakýsi ropný tanker. Je vidět, že jsem odcestoval právě včas. (Díky tomu jsem ostatně stihl odehrát dvě nevalné partie ve slovenské lize.)

Můj text je poněkud depresivně laděný, ale akce byla skutečně dobře zorganizována. Zahrál jsem si s velmi silným soupeřem, honorář byl mimořádně vysoký, organizace na úrovni, hostitelé velmi přátelští. Po závěrečné večeři jsme se rozloučili a s několika dalšími lidmi jsme vyrazili autem zpět do Šanghaje. V jiném autě jsem zapomněl nové číslo New in Chess, které mi tedy přiveze na Gibraltar příští mistryně světa. :-)

V Šanghaji jsem na náklady pořadatelů přenocoval v moderním hotelu poblíž letiště. Při mém příchodu v pokoji bylo šestnáct stupňů. Klimatizace tentokrát funguje, ale popisky na všech tlačítkách byly výhradně v čínštině. V mezinárodním hotelu pár kilometrů od letiště. Během noci se ale teplota zvýšila. Ráno jsem si před odchodem uvařil zelený čaj. (V Číně v hotelových pokojích bývá varná konvice a pár sáčků tradičního místního nápoje.) Ten ale byl mimořádně kyselý. Domníval jsem se, že je ochucen citronem, ale po třetím hltu jsem pochopil, že je něco špatně. Zdá se, že někdo čistil konvici kyselinou citronovou a zapomněl ji důkladně vypláchnout. Naštěstí se nejednalo o nic jedovatého, ale mé zuby přesto protestovaly.

Zpáteční cesta byla náročná, kvůli sněhovým přeháňkám v Xi An jsme nabrali celkem dvouhodinové zpoždění, z toho větší část překvapivě už v Šanghaji. Z jednatřiceti hodin jsem toho dne strávil okolo třinácti čtením.

Jsem rád, že jsem dostal možnost si zahrát podobný zápas, podívat se tak daleko a ještě si dost vydělat. Také jsem rád, že jsem se bez problémů vrátil domů a že mohu opět volně dýchat. Je příjemné, když se člověk může těšit na soutěž i na následný návrat domů!