Blog Davida Navary

Letos jsem se po čtyřleté pauze opět zúčastnil Gibraltar Openu. Na mé rozhodnutí měly vliv silné obsazení, zajímavé místo se subtropickým klimatem, příjemná atmosféra turnaje, možnost opětovného setkání s mnohými známými i vysoké finanční ceny.

Již nejednou jsem psal, že poloostrov Gibraltar je britským zámořským územím, sousedícím se Španělskem. Na místní skále sídlí jediná evropská kolonie opic, konkrétně magotů bezocasých. Více si můžete najít například na Wikipedii.

Přípravu na turnaj jsem omylem zahájil v prosinci loňského roku již během mistrovství Evropy v bleskovém šachu. Když na zahájení prvního kola chyběla moje soupeřka s ratingem okolo 1850, rozhodl jsem se zažertoval a zahrál jsem „Orangutana“, tedy 1.b4. Soupeřka po necelé minutě přišla a ze zahájení dosáhla pohodlné pozice, nakonec ale rozhodla má časová i ratingová převaha.

Odlet do teplých krajů se vydařil. Zatímco v Praze se teploty pohybovaly okolo nuly, ve španělské Málaze bylo plných 22 stupňů! Odtamtud nám organizátoři zajistili odvoz několika autobusy. Na Gibraltar se sice také dá létat, ale přistávací dráha se kříží s jedinou silnicí spojující poloostrov s pevninou. Před přistáním letadla je tato komunikace neprodyšně uzavřena a po doletu zase otevřena. Přistávání je dost nebezpečné. Za daných okolností už nepřekvapí, že místní letiště má dost malý provoz.

Po vstupu na britské území se ochladilo, na Gibraltaru při mém příjezdu bylo 18 stupňů. Byl jsem ubytován v luxusním čtyřhvězdičkovém hotelu Caleta, který byl zároveň i dějištěm celého festivalu. Jako silný velmistr jsem byl ubytován na náklady pořadatelů (respektive hotelu), letenky jsem si hradil sám.

Před turnajem jsem napsal, že mi stačí skromný pokoj. To jsem asi neměl dělat. Můj pokoj byl celkem pěkně vybaven, ale měl tři výraznější nedostatky. První popisuji ve své fotogalerii. Druhým bylo zvláštní větrací okénko, jež z koupelny ústilo do jakési šachty. Před mým pokojem byla zavřená skříňka, při jejímž otevření bylo vidět nejen do světlíku, ale částečně i do mé vany! Zalitoval jsem, že v daném pokoji místo mne nebydlí (nez)odpovědný architekt, snad by si příště dal více záležet.

Posledním problémem byla nepřítomnost signálu na Wi-Fi. Při připojování na internet jsem se přesouval do chodby nebo raději na schodiště. Po pár dnech jsem už dobře věděl, kdo bydlí na stejném patře.

Na druhé straně snídaně i večeře byly chutné, u pokoje jsem měl balkon s nádherným výhledem na moře a na partii jsem nemusel dojíždět.

Slavnostní zahájení bylo spojeno s večeří. Prvních pět nasazených postupně šlo i na pódium, kde gibraltarská miss hráčům vylosovala soupeře nebo soupeřky z odpovídající ratingové skupiny. Pentala Harikrishna na to pozapomněl a přišel tam v ležérním oblečení.

Měl trochu smůlu, že před ním nelosoval velmistr Ivančuk, ale já ve svém nejlepším obleku. Ani já jsem ale neměl štěstí. Po společenské zábavě následovala večeře. Nabral jsem si nemnoho jídla na obrovský talíř (jiné nebyly) a odešel ke stolku. Tam jsem si po chvíli obsah talíře vyklopil na svůj nejlepší oblek. Byla to smůla? Ze šachových knížek vím, že za slovy jako „štěstí“ či se obvykle skrývají velký talent a pravidelný trénink. Nevím, která z těchto dvou složek má větší podíl na mé nehodě, ale něco na tom bude.

Před losováním prvního kola jsem poprvé hovořil s GM Pähtzem. Hádejte, koho mi potom přidělil los? Partie se mi vydařila a poměrně rychle jsem vyhrál. Každý můj tah byl přesně načasovaný.

Ve druhém utkání jsem poměrně zbytečně prohrál s indickým velmistrem Debashisem Dasem. Ve slibné pozici jsem nedokázal najít vhodný plán a impulsivně jsem se obětoval figuru, přestože jsem v hloubi duše chápal, že to není správný postup. První nasazený Levon Aronian v prvním kole překvapivě zremizoval, přičemž byl ohrožen. V následujícím ale vyhrál. Po dvou kolech všichni čtyři zástupci Novoborského šachového klubu (Harikrishna Pentala, Nikita Vitiugov, Wang Hao a já) měli pouhý jeden bod! Když jsem toto Levonovi říkal, poblahopřál nám k tomu, jak jsme soudržný tým. O tři kola později jsme my čtyři „novoborští“ měli shodně po čtyřech bodech, zatímco Levon tři a půl.

Mezitím uběhla další tři kola, tentokrát už bez společenských večeří. Měl jsem zajištěnu polopenzi, v poledne jsem chodil do blízké restaurace. Během turnaje jsem se u stolu potkal s mnoha známými a už jsem nepřevrhával talíře. Ačkoliv jsme byli na britském zámořském území, personál hovořil převážně španělsky a inspiroval se především italskou kuchyní. Jednou jsem se zarazil nad cedulkou „vegetarian burger“ a s vážnou tváří se zeptal číšníka: „Excuse me Sir, is this vegetarian burger made of vegetarians?“ „Yes, it is a vegetarian dish,“ odpověděl. („Promiňte pane, dělá se ten vegetariánský burger z vegetariánů?“ „Ano, je to vegetariánské jídlo.“)

Na turistiku mi zbylo méně času, než jsem doufal. Alespoň jsem jednou vyšel na kopec a vyfotografoval si opice. Snímky můžete najít ve výše uvedené fotogalerii.

Svou nejzdařilejší partii v rámci turnaje jsem sehrál v pátém kole proti mladému ruskému talentovi Andreji Jesipenkovi. Připravoval jsem se na ni několik hodin, ale soupeř mne překvapil variantou, kterou jsem nečekal. Pohotově jsem odbočil od teorie a vstoupil na cestu vlastní tvorby. Soupeř brzy pochybil a dostal se do horší pozice, následně se ale bránil dost vynalézavě. Oba jsme ve složité pozici byli celkem na výši, přestože naše hra nebyla bezchybná. V oboustranné časové tísni jsem našel silnou oběť kvality. Soupeř si při přesné hře mohl uchovat vyhlídky na záchranu, ale ve 40. tahu se dopustil chyby a okamžitě prohrál. Výhoda bílých figur spočívá i v možnosti zamyslet se nad prvním tahem po časové kontrole a případně využít soupeřovy předchozí chyby!

Po pátém kole jsem byl velmi unaven. V turnaji byla možnost vybrat si jednou do sedmého kola půl bodu bez hry. Chtěl jsem si vzít volný den a o volném dni navštívit místní krápníkovou jeskyni v horách, ale na poslední chvíli jsem se ze seznamu opět vyškrtl, když jsem si uvědomil, že by tato atrakce v neděli mohla být zavřená. Přikládám odkaz na své starší fotografie:

Ze zpětného pohledu vidím, že jsem se dopustil chyby. Místo abych si vzal den volna a z s nasazením všech sil intenzivně odpočíval, rozhodl jsem se odehrát všech deset kol. V šestém jsem udržel remízu. Sedmé kolo začalo se zpožděním, protože příjezdová cesta k hotelu byla kvůli silné bouři uzavřena. a nerozhodně po mimořádně zajímavém průběhu skončila i následující partie Navara – Gupta, v níž jsem nevyužil všechny své možnosti. Rozebíral jsem ji nejen se soupeřem, ale také u večeře se šachistou a šachistkou, kteří mne pozvali ke svému stolu. Nepřízeň počasí trvala téměř do konce soutěže, větrné a deštivé počasí mi připomínalo nizozemské Wijk aan Zee, snad jen teploty byly na Gibraltaru o trochu vyšší. S mírnou nadsázkou se dá říci, že na Gibraltaru v závěru soutěže zavládla šachová horečka. V přeplněném hracím sále kašlalo nejméně deset lidí. Teplotu jsem si změřit nemohl, ale poslední tři dny jsem byl nemocen. V partiích jsem dost přehlížel a měl jsem značné štěstí, že jsem v osmém i v devátém kole proti velmistrům Tregubovovi a Oparinovi udržel remízu. V osmém kole se mé největší přehlédnutí obešlo bez následků, v devátém soupeř vypustil výhru svým 40. tahem.

Již jsem zmínil, že v hracím sále bylo málo prostoru. Přední šachovnice ho měly poněkud více, ale pro změnu se tam tísnili diváci. Leckdy bylo obtížné odejít od vlastní šachovnice, případně se k ní vrátit. Během osmého kola do mne pětkrát vrazil židlí hráč sedící za mnou, když se zvedal od své šachovnice. Místa jsme tam zabírali oba asi stejně, ale mně se to nestalo snad ani jednou. Dohrál jsem o něco dříve než on a díky křesťanské výchově jsem potlačil touhu se také jednou prudce odsunout. Dotyčný to možná nedělal schválně, ale asi si neuvědomoval, jak to je nepříjemné.

Gibraltar Open je známý výbornými podmínkami pro šachistky, první ženská cena činí plných 15 000 liber! Nebylo mi dobře a doufal jsem, že se v mé partii nebude rozhodovat o podobně vysokých částkách. Velmi málo chybělo k tomu, abych v posledním kole hrál s Ju Wenjun, druhou hráčkou (ženského) světového žebříčku. Nakonec jsem ju těsně minul. V posledním kole jsem se utkal černými s Bogdanem-Danielem Deacem, mladým rumunským velmistrem. V partii se nic moc nestalo. Soupeř zvolil neambiciózní postup, po němž má nejlepší odpověď vedla k pohodlnému vyrovnání. Nejspíše očekával, že budu hrát hazardně na výhru. Když jsem vybral klidné pokračování, ponořil se do dlouhého přemýšlení. Totéž jsem o něco později zopakoval i já. V jednu chvíli jsem mohl získat malou převahu. Podobnou ideu jsem znal z pozice s obrácenými barvami, ale nepamatoval jsem si klíčový tah varianty a ani jsem ho po delším přemýšlení nenašel. Další šanci na únik z remízových kolejí jsem už nedostal a připsal jsem si pátý nerozhodný výsledek v řadě. Se šesti a půl body z deseti partií samozřejmě nemohu být spokojen, ale není každý den svátek. Gibraltar Open je pro mne po Reykjavík Openu již druhou soutěží se stejnou nepříznivou tendencí. Obou turnajů jsem se zúčastnil třikrát, přičemž poprvé jsem získal 7,5 bodu z 10 partií (dobrý výsledek), podruhé 7 (nic moc) a potřetí jen 6,5 (nic). Má první vystoupení bývají nadprůměrně úspěšná i jinde, ale kočovat po dosud nenavštívených místech kvůli tomu asi nezačnu.

První ženskou cenu nakonec překvapivě, ale zaslouženě získala GM Pia Cramling. Legendární švédská velmistryně přijela na soutěž i se svou rodinou, vyhrála tři partie a neprohrála ani jedinou! V posledním kole v lepší pozici zopakovala tahy, čímž si zajistila první ženskou cenu. Stejně bodů při výrazně horším pomocném hodnocení získala Kateryna (Jekatěrina) Lagno. Od příštího by o první ženské ceně měl rozhodovat tie-break. Blizoučko k primátu (nemyslím opici, ale prvenství) byla i Gruzínka Nino Baciašvili, jež porazila dokonce tři „šestistovkaře“! V posledním kole ji však v remízové koncovce zradily nervy a technika. (Pochopitelně šachová.) Nino ale nemusí být smutná, protože vedle nemalé finanční ceny získala také poslední velmistrovskou normu a s ní i titul. Také mnoha dalším hráčkám nevyšel závěr slibně rozehraného turnaje.

Osud první ceny byl ještě dramatičtější. Skvěle odstartoval několikanásobný vítěz Hikaru Nakamura, když vyhrál úvodních 5 partií. Dalších pět partií zremizoval. Postupně ho dostihlo šest dalších hráčů, konkrétně Richárd Rapport, Maxime Vachier-Lagrave, Levon Aronian, Nikita Viťugov, Michael Adams a Liem Le Quang. První tři jmenovaní spolu s obhájcem titulu díky dobrému pomocnému hodnocení postoupili do play-off. Zatímco Levon Aronian porazil Richárda Rapporta 1:1, zápas Nakamura – Vachier-Lagrave byl dramatičtější. Po dvou remízách následovaly bleskové partie. Maxime v nich lépe využil své šance a zvítězil 1,5:0,5. Ve finále ale nestačil na Levona Aroniana. Arménský velmistr na slavnostním zakončení řekl, že vyhrát tento turnaj bylo mimořádně obtížné a že nyní si váží Hikarua Nakamury více než dříve. (Hikaru na Gibraltaru v minulých letech navzdory silné konkurenci dokázal zvítězil třikrát po sobě.)

Po turnaji následovala společenská večeře spojená se slavnostním zakončením. Tentokrát jsem seděl u převážně indického stolu. Když nám číšník nabízel bílé víno, odmítl jsem, protože jsem chtěl počkat na červené. Jediným, kdo si nechal nalít, byl Noël Studer. Druhou šanci jsem už nedostal, protože mezi číšníky se asi rozšířila zpráva o našem podivném stolu a číšnice, která nabízela červené víno, se nám obloukem vyhnula. (Skutečně obloukem, stoly byly kulaté.) Sedm z deseti strávníků nejevilo zájem ani o nabízené hovězí maso a namísto něj si vybralo rybu nebo vegetariánské jídlo. Večeře skončila až po půlnoci.

Dozvěděli jsme se také jednu smutnou zprávu. Hlavní sponzor festivalu, firma Tradewise, končí tímto rokem svou sponzorskou podporu. Důvody nejspíše souvisejí s brexitem, jehož důsledky mohou být pro Gibraltar dost nepříznivé. Festival by se měl konat i příští rok a doufám, že se podaří najít jiného velkého sponzora.Jelikož jsem se chtěl vrátit domů co nejdříve, zvolil jsem si pro zpáteční cestu první ranní let. Z Gibraltaru jsem spolu s tuctem dalších soutěžících odjížděl mikrobusem už ve dvě hodiny ráno. Velmistr Sethuraman ještě téhož dne večer (pro)hrál partii ve druhé německé lize!

Před odjezdem jsem ještě stihl v hotelové hale odehrát pár superbleskových partií. S výjimkou jedné hrubé chyby mne figurky tentokrát poslouchaly znamenitě, ovšem až ve chvíli, kdy už o nic nešlo. (Něco podobného se mi stalo také v Saint Louis.) Ale mne to přesto potěšilo, protože jsem se snad konečně uzdravil ze své remízové nemoci!

V Šanghaji na mne čekali řidič s překladatelkou. Ta je také šachistka, ale prý má ELO „JENOM 2200”. Řidič držel mohutnou ceduli s mým jménem. Uvítal jsem dvoučlennou výpravu se zapnutým notebookem v jedné ruce a s omluvou. Po dlouhé době jsem potřeboval poslat alespoň krátkou zprávu svým nejbližším. Zatímco jsem odesílal texty, řidič mi koupil jídlo a pití na pětihodinovou cestu autem. Bylo to zhruba dva a půl litru vody a téměř půl kilogramu nejrůznějšího sladkého pečiva. Normálně bych si vybral sám, ale jindy během dvacetihodinové cesty z Ruzyně do Yanchengu jsem se k internetu připojit nemohl. Ze Šanghaje jsme vyjeli jsme vpodvečer a přijeli půl hodiny po půlnoci. Cesta uběhla bez problémů. Díky časopisu na čtení a knížce na spaní jsem ji strávil příjemně. Řidiči jsem s díky vrátil většinu sladkostí a trochu pití.

V hotelu jsem dostal luxusní pokoj, vzduch mi ale při příchodu připadal poněkud těžký. Při pohledu na klimatizaci jsem pochopil důvod. V pokoji bylo přes 32 stupňů Celsia, přičemž teplota dále rostla nezávisle na tom, která tlačítka jsem mačkal. Když dosáhla úrovně 32,7 stupně, zvolil jsem metodu Open Air Turnov. Musel jsem klimatizaci vypnout (anglicky „turn off”) a otevřít okna, přestože před tím varovala tabulka. Měl jsem štěstí, že právě venku nebyl smog. Pak již vše bylo v pořádku.

Svůj první den v Yanchengu jsem věnoval odpočinku a regeneraci. Samotné město (bez okolí) má zhruba 1,6 milionu obyvatel, ale to jsem si zjistil doma, protože v Číně Wikipedia nefunguje. Teprve při podobných cestách si uvědomuji, jak často ji využívám! (Encyklopedii, ne Čínu.) Mimo provoz byl i můj mailový účet u Googlu, ale druhá adresa naštěstí fungovala celkem dobře. Spojení s domovem mi zajišťoval zejména Skype, jehož prostřednictvím jsem bezplatně telefonoval do Čech.

Během prvních dní mého pobytu v Yanchengu byl venku smog, proto jsem se zdržoval v hotelu. Tam jsem měl zajištěnu plnou penzi a otevřený účet. K čínské kuchyni mám ambivalentní vztah. U švédských stolů jsem si vždy pochutnal, ale když dojde na tradiční společné stolování s řadou jídel na otočné plošině uprostřed stolu, mé nadšení opadá. Přeci jen na tamní stravu nejsem úplně zvyklý. Snídaně v hotelu naštěstí probíhala formou švédských stolů. Zaujaly mne popisky některých jídel. U nápisu „Korean Kimchi” se mi vybavila severokorejská dynastie Kimů, zatímco text „lettuce and lettuce stir-fry wooden ears” u jakési dušené zeleniny mne zaujal svou nejednoznačnou syntaktickou strukturou i neotřelým slovníkem. Jedli jste snad někdy dřevěné uši?

Čínská etiketa se dost liší od české, mlaskání, srkání a říhání u stolu patří k místnímu bontonu. Všiml jsem si, že čínská lžíce tomu svým tvarem napomáhá. Já jsem zamlada také mlaskal u jídla, ale úspěšně jsem se to odnaučil. V Číně jsem se zpravidla držel evropských zvyklostí, protože jsem se obával, že by mi místní zvyky mohly zůstat i po návratu. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš!

Hrací sál byl od hotelu vzdálen deset až patnáct minut jízdy autem. Na slavnostní zahájení jsme dorazili s více než hodinovým předstihem. Žertoval jsem, že si mne pořadatelé jakožto hosta z exotické země chtějí dobře prohlédnout. Celkem dost se tam se mnou a s Wei Yi fotografovali, takže v tom bylo zrnko pravdy.

Během tiskové konference jsem dostal jen jeden dotaz, na nějž mne předtím překladatelka upozornila. Čínsky mluvit opravdu neumím. Před dvěma roky jsem se nějakou dobu snažil, ale vzdal jsem to a věnuji se tomu, co mi jde lépe. Například psaní stížností na všechno možné. 🙂

Losování barev bylo netradiční. Oba jsme dostali černé kameny, jimiž jsme měli rozbít plastová vejce, v nichž byli skryti pěšci. Pochopitelně jsem si pro první partii vylosoval černé kameny.

Pak jsme večeřeli s pořadateli a sponzory. Naštěstí jsem odmítl alkohol a spolu s většinou jsem připíjel jen sójovým mlékem. Připíjelo se asi šestkrát, takže to byla správná volba. (Kamarádka mne před lety varovala, že Číňané hodně pijí. Pravděpodobně se tehdy zúčastnila podobné akce.) Restaurace zahrnovala mnoho salónků, takže když jsem se před odjezdem chtěl vrátit ze sociálního zařízení, podařilo se mi zabloudit. Už nevím, zda mi pomohl personál, nebo sami pořadatelé. Pak následovala simultánka. V jedné řadě jsem hrál proti přibližně dvaceti malým dětem já, ve druhé Wei Yi.

Hra začala s desetiminutovým zpožděním. Děti hrály poměrně dobře, některé na svůj věk velmi dobře. Jen mi trochu vadilo, že některé prováděly tah okamžitě po mém odchodu, zatímco jiné až po mém příchodu. Bylo to poněkud matoucí. Jindy bych děti upozornil sám, ale v Číně to nebylo možné, musel jsem se obrátit na překladatelku a pomohlo to jen částečně.

První hodinu jsem hrál skvěle, vycházely mi všechny kombinace a nacházel jsem nejsilnější tahy. Ovšem pak nastoupila únava. V jedné partii jsem jednotahově nastavil dámu se šachem, v jiné jsem si v manévrovacím boji nechal sebrat centrálního pěšce. Po hodině a čtvrt pořadatelé oznámili, že za pět minut simultánka skončí. V tu chvíli se ke mně nahrnuly davy lidí se žádostí o podpis. Autogramiádu jsem zdatně kombinoval s dohráváním partií a holčičce, které jsem nastavil dámu, jsem odebral věž, čímž jsem opět dosáhl rozhodující materiální převahy. Když mne jeden soupeř požádal o podpis, pro jistotu jsem tam dopsal 1:0 a ukázal jsem, že v koncovce věží a lehkých figur vynuceně získávám střelce. Chlapci, který mi sebral centrálního pěšce, jsem dvakrát nabídl remízu. Jednou ve vyrovnané pozici, podruhé ve výrazně lepší. V obou případech odmítl a po několika tazích stál strategicky na prohru. V závěru jsem více podepisoval, než hrál. Simultánka měla skončit, ale přesto jsem pár partií vyhrál a další kupodivu také pokračovaly. Nakonec mi „pikožrout” podal ruku a požádal mě o podpis, čímž akce skončila. Nevím, zda jsem uhrál sto procent nebo jsem s ním zremizoval. Ani netuším, zda všechny partie byly dohrány, ale to je mi celkem jedno. Wei Yi skončil o něco dříve. Simultánka byla celkem náročná a jsem rád, že jsem v průběhu zápasu nemusel hrát další. Po návratu do hotelu jsem šel spát.

První partie se hrála 31. prosince odpoledne. Byl jsem poněkud unavený a hrál jsem pomalu, ale dobře. Zpočátku jsem se dostal pod mírný tlak, ale obětí dámy jsem převzal iniciativu a v oboustranné časové tísni jsem po soupeřově chybě rozvinul rozhodující útok. Výhra černými byla důstojným završením úspěšného roku 2017. Když se večer objevila na internetu lednová ratingová listina, komentoval jsem to následovně: „My new rating is 2749. I am missing the point!” Mohlo jít o bod ratingový nebo partiový, ale druhá věta v angličtině znamená něco jako „Nerozumím pointě.”, v češtině tedy spíše „Nechápu to.”.

V hracím sále bylo poměrně chladno, soupeř je na některých fotografiích zachycen u šachovnice ve větrovce. Ani se mu nedivím. Zajímavé bylo, že toaleta se nacházela v protější budově. Hráče (přinejmenším jednoho) tam doprovázel místní personál. Nevím, zda se jednalo o bezpečnostní opatření, nebo o reakci na mé zmizení během úvodní večeře. Když jsem byl před zápasem informován, konstatoval jsem, že mne bude muset doprovázet někdo, kdo chodí dostatečně rychle. Číňané to většinou řešili pomocí párové štafety. Během poslední partie už jsem mohl odbíhat samostatně.

Druhá partie se hrála prvního ledna. Jelikož v Číně platí jiný kalendář, letos mám nový rok bez Nového roku. (Už jsem v minulosti zažil rok bez Velikonoc.) Během zápasu jsem trochu zápasil s astmatem a s časovým posunem, před odletem jsem také přechodil zánět horních cest dýchacích. Při cestě na partii jsem si zdříml v autě. Asi jsem se nestihl plně probudit, protože v zahájení jsem přehodil tahy a opustil vlastní přípravu. Soupeř zanedlouho převzal iniciativu, takže brzy jsem musel bojovat o vyrovnání, jehož jsem nakonec dosáhl. Nebylo to příliš povznášející, ale není každý den svátek. Někde ani prvního ledna.

Třetí partii jsem hrál černými. Soupeř znal módní variantu přijatého dámského gambitu lépe než já a dostal mne pod mírný tlak. Pokusil jsem se vyřešit problémy taktickou cestou, ale přehlédl jsem jeden významný detail a dostal se do prohrané pozice. Mladý Číňan pak poměrně snadno srovnal skóre.

Poslední klasická partie začínala už dopoledne. Před koncem jsem nevyužil možnosti dostat soupeře pod tlak, takže skončila nerozhodně.

O vítězi rozhodl tie-break v bleskovém šachu. Nejprve jsme hráli tempem pět minut na partii + tři sekundy na tah. V první partii jsem nedokázal rozvinout iniciativu a dostal se do časové tísně. Když jsem shodil nějakou figuru, ztratil jsem její opravou poslední časovou rezervu. Nad dalším tahem jsem se zamyslel na čtyři sekundy a překročil jsem čas.

V následující partii jsem potřeboval vyhrát černými kameny. Rozehrál jsem svůj úderný Caro-Kann a okořenil ho málo známou obětí pěšce. Ze zahájení jsem dosáhl slibné pozice, ale pak jsem ztratil mnoho času i kontrolu nad pozicí. Očekával jsem, že partii prohraji, ale bojoval jsem dále. Nečekaně se mi naskytla šance, soupeř přehlédl taktický úder. Získal jsem kvalitu a navzdory silné časové tísni jsem převahu uplatnil k výhře. Po necelé čtvrthodině začala rozhodující partie, v níž se hrálo bez přidávání času. Bílý měl šest minut proti soupeřovým pěti a povinnost zvítězit. S plněním svých povinností někdy mívám potíže. Vylosoval jsem si právo volby a vybral si bílé figury. Partie po vyrovnaném průběhu skončila nerozhodně, takže soupeř vyhrál zápas.

Pak následoval návrat na hotel, oběd, rychlé sbalení věcí, odjezd na vyhlášení, večeře s pořadateli a cesta do Šanghaje.

Během vyhlášení jsem během číhosi projevu dostal dráždivý kašel. Mé horní cesty kýchací se projevovaly už v závěru zápasu, ale tehdy stačilo vyjít ven a odkašlat si. Na vyhlášení jsem kašel chvíli přemáhal, ale to jsem neměl dělat. Nekontrolovatelně se mi nahrnuly slzy do očí, takže jsem si nakonec beztak musel odkašlat.

Během vyhlášení jsme drželi velké cedule, na nichž pravděpodobně byly uvedeny finanční částky, které jsme vyhráli. Podle českých médií by to mělo být dvacet a deset tisíc dolarů, podle mé smlouvy deset a osm tisíc eur. Já jsem dostal svůj honorář v eurech a více o tom nevím. Také je možné, že na cedulích bylo poděkování straně a vládě, kdoví.

Wei Yi je mimořádně talentovaný a velmi silný hráč. Očekávám, že se brzy dostane do první světové desítky, do tří let možná i do její vrchní části. Budoucnost má před sebou a věřím, že mu zkušenosti z nedávného zápasu alespoň trochu pomohou v cestě nahoru.

Při cestě na slavnostní zakončení jsem zaznamenal požár na jakémsi staveništi o dva bloky dále. Valil se odtamtud „hnustý” černý dým. Naštěstí opačným směrem. Mé plíce už tak zakusily dost. V Číně si lidé běžně zapalují na veřejných záchodcích a kdosi dokonce i v hotelovém výtahu. Budova, v níž jsme hráli, byla postavena mimořádně ekologicky. Také proto jsem se poněkud udivil, když jsem viděl, jak v upraveném až přezdobeném parku za ní zahradník zalévá trávník zelenou barvou…

Obrázek parku s Vánocemi po čínsku

Pár dní po mém odletu poblíž Yanchengu havaroval jakýsi ropný tanker. Je vidět, že jsem odcestoval právě včas. (Díky tomu jsem ostatně stihl odehrát dvě nevalné partie ve slovenské lize.)

Můj text je poněkud depresivně laděný, ale akce byla skutečně dobře zorganizována. Zahrál jsem si s velmi silným soupeřem, honorář byl mimořádně vysoký, organizace na úrovni, hostitelé velmi přátelští. Po závěrečné večeři jsme se rozloučili a s několika dalšími lidmi jsme vyrazili autem zpět do Šanghaje. V jiném autě jsem zapomněl nové číslo New in Chess, které mi tedy přiveze na Gibraltar příští mistryně světa. 🙂

V Šanghaji jsem na náklady pořadatelů přenocoval v moderním hotelu poblíž letiště. Při mém příchodu v pokoji bylo šestnáct stupňů. Klimatizace tentokrát funguje, ale popisky na všech tlačítkách byly výhradně v čínštině. V mezinárodním hotelu pár kilometrů od letiště. Během noci se ale teplota zvýšila. Ráno jsem si před odchodem uvařil zelený čaj. (V Číně v hotelových pokojích bývá varná konvice a pár sáčků tradičního místního nápoje.) Ten ale byl mimořádně kyselý. Domníval jsem se, že je ochucen citronem, ale po třetím hltu jsem pochopil, že je něco špatně. Zdá se, že někdo čistil konvici kyselinou citronovou a zapomněl ji důkladně vypláchnout. Naštěstí se nejednalo o nic jedovatého, ale mé zuby přesto protestovaly.

Zpáteční cesta byla náročná, kvůli sněhovým přeháňkám v Xi An jsme nabrali celkem dvouhodinové zpoždění, z toho větší část překvapivě už v Šanghaji. Z jednatřiceti hodin jsem toho dne strávil okolo třinácti čtením.

Jsem rád, že jsem dostal možnost si zahrát podobný zápas, podívat se tak daleko a ještě si dost vydělat. Také jsem rád, že jsem se bez problémů vrátil domů a že mohu opět volně dýchat. Je příjemné, když se člověk může těšit na soutěž i na následný návrat domů!

Život je někdy plný překvapení. Občas dokonce příjemných. Sedmého listopadu 2017 jsem dostal z Číny mail s oslovením „Dear GM Navana” a nabídkou účasti v zápase s tamním supertalentem Wei Yi, který se ve svých osmnácti letech pohybuje okolo dvacátého místa světového žebříčku.

Zápas byl naplánován na přelom roku, pokud tedy nepoužíváme čínský kalendář. (Já tedy mám český, ale píši do něj čínskou propiskou.) Podmínky zápasu byly velmi lákavé, byť ne natolik, jak by se zdálo z médií. Dějištěm akce byl Yancheng (v českém přepisu Jen-čcheng), město na východě Číny. Časový posun činil skromných sedm hodin. Prý nesprávným směrem, ale existuje nějaký správný?

Navzdory nepřesnému oslovení jsem ani na chvíli nezapochyboval, že mail byl určen právě mně. Konečně někdo v zahraničí náležitě ocenil mé dlouholeté stabilní výsledky v zápasech! Sice jsem předtím předběžně přislíbil účast na mistrovství republiky v bleskovém šachu, ale rozhodl jsem se změnit plány, protože tyto dvě akce byly nesrovnatelné. Nedlouho předtím jsem dal přednost mistrovství Evropy v rapid šachu a v bleskovkách před finančně i šachově zajímavější akcí, ale tady byl kontrast podstatně větší.

V době, kdy jsem dostal pozvánku, jsem z poměrně důvěryhodného zdroje slyšel o chystaném mistrovství světa v rapid šachu a bleskovém šachu, jež v závěru roku proběhlo v Saúdské Arábii. Oficiální zpráva tou dobou ještě neexistovala. Upozornil jsem na to pořadatele čínského zápasu a když jsem byl ujištěn, že termínová kolize soupeři nevadí, nabídku jsem přijal. Mistrovství světa v Saúdské Arábii mne nelákalo až tolik. Říkal jsem si, že první ročník s klidem vynechám a pokud se ten příští bude konat tamtéž, budu mít více podkladů pro rozhodování.

Následovalo dlouhé vybírání letenek do Číny. Nakonec mi pořadatelé po vzájemné dohodě zaplatili letenku z Prahy do Šanghaje s tím, že do tři sta kilometrů vzdáleného Yanchengu mi zajistí odvoz autem. Nabízeli mi i leteckou dopravu, ale desetihodinová pauza mezi lety mne nelákala. (Možná to bylo na zpáteční cestě, ale čas běží stále stejně rychle. Teorii relativity ani dilataci času nepopírám, ale při čekání na letišti je jejich vliv zanedbatelný.) Měl jsem možnost přiletět i s dvoudenním předstihem a ubytovat se na náklady organizátorů, ale rozhodl jsem se této nabídky nevyužít. K aklimatizaci sice obvykle potřebuji nějaký čas, ale pro lidi okolo sebe rovněž. Alespoň pár dní vánoční atmosféry!

Ve smlouvě, kterou jsem před zápasem podepsal, jsem přislíbil mimo jiné účast na simultánce a tiskové konferenci den před zahájením zápasu. Vítěz utkání měl dostat deset tisíc eur, poražený osm. Pořadatelé mi vedle toho slíbili uhrazení všech cestovních a pobytových výloh. Své slovo dodrželi.

Pár dní před zápasem jsem nečekaně dostal pozměněný harmonogram, v němž figurovala i simultánka dopoledne před druhou partií zápasu. Vyjádřil jsem určitou nelibost a zeptal se, na kolika šachovnicích ji mám hrát a jak dlouho potrvá. Když jsem po čtyřech dnech urgoval odpověď, otázal jsem se ještě, zda druhou simultánku má hrát i Wei Yi. Z hlediska přípravy na partii to je celkem podstatný dotaz. Odpověď tentokrát přišla okamžitě a byla povzbudivá, druhá simultánka byla zrušena. Někdy se vyplatí být asertivní.

Odlétal jsem 28. prosince večer. Před cestou jsem si vyměnil rozešpiněné oblečení za nové. Velmi mne pobavilo, když jsem zjistil, že na sobě mám žluto-černé tričko jedné mezinárodní lidskoprávní organizace. Kdybych to zjistil po příletu, asi by mi to tak vtipné nepřipadalo.

Do Číny jsem si vezl dost literatury. Zdálo se, že si tam jedu číst. Velmi vhodně jsem vybral učebnici sociální psychologie. Ta během dlouhé cesty na místo překonala mé očekávání. Nad kapitolou s počátečními definicemi jsem usnul celkem pětkrát, přičemž zpravidla velmi rychle. Knížka měla jediný vedlejší účinek, a to velmi příznivý. Dozvěděl jsem se něco o sociální psychologii! V dalším průběhu už učebnice tolik nezabírala, ale některé kapitoly mi poskytly zajímavé čtení spojené s nenásilným opakováním. Vybral jsem si dobře.

Mohutné letadlo bylo téměř plné. Překvapilo mne, že po cestě do Šanghaje zastavilo v čínském městě Xi An. Všichni jsme museli vystoupit a my, kteří jsme pokračovali dále stejným letem, jsme strávili přes hodinu čekáním v prostorách letiště. Tam bylo možné se bezplatně připojit k internetu, stačilo zadat telefonní číslo. Čínské. 🙁 Během vnitrostátního letu již letadlo bylo poloprázdné, přičemž příčinou změny nebyli zatoulaní turisté.

Z letadla posílám ještě snímek krásné blondýnky na pravém sedadle ve vedlejší řadě. (Nemyslím nalevo sedící plavovlásku s brýlemi.) Neodolal jsem a pořídil jsem fotografii, která dává volný prostor vaší fantazii. Jak se vám líbí?

(Pro zahalování existují i jiné než náboženské důvody, ve tmě se lépe spí.)

Mistrovství republiky se letos už poněkolikáté konalo jako otevřený turnaj v rámci šachového festivalu Ostravský koník. Organizátoři v čele s panem Jelínkem mají s pořádáním bohaté zkušenosti a přeboru zajistili vysokou úroveň. Jedinou vadou na kráse byla termínová kolize se závěrečným trojkolem mužské i ženské bundesligy. Soutěže se účastnila přibližně polovina české špičky, přičemž v ženské soutěži tato polovina zahrnovala i první tři hráčky našeho žebříčku.

V Ostravě jsem hrál přebor již potřetí. V roce 2010 jsem z devíti partií uhrál osm a půl bodu, v roce 2014 osm bodů. Kvízová otázka: Kolik bodů jsem uhrál tentokrát? (Odpověď se dozvíte v článku nebo jinde.)

Hrálo se od soboty 29. dubna do neděle 7. května, každý den jedna partie.

V soutěži jsem byl favoritem, ale první dojem bývá ošidný. Na turnaj jsem jel s odhodláním vyhrát, ale chápal jsem, že to není snadné. V roce 2012 jsem byl velkým favoritem a s velkým úsilím jsem dosáhl sedmi bodů z devíti partií, což víceméně stačilo na udržení ratingu. A nakonec i na první místo, ovšem jen na pomocné hodnocení před Alexejem Kislinským, hrajícím v mimořádné formě. V otevřeném turnaji zpravidla někdo z první desítky nasazených podá velmi dobrý výkon a může předstihnout favorita, který hraje „jako obvykle“.

Na turnaj jsem se předběžně nepřipravoval, ale o to více času jsem přípravě věnoval na místě. Chystat se před soutěží na konkrétní soupeře by v otevřeném turnaji bylo ztrátou času, ale nějaká předběžná příprava obecnějšího rázu (nové zahájení) by asi smysl měla. Já nad šachem pracuji celkem dost, ale příliš to nesouviselo s tímto turnajem.

V prvním kole jsem hrál bílými s Joannou Worek, loňskou mistryní republiky a českou ženskou jedničkou. (Podle dubnového ratingu.) Původně měla hrát se Zbyňkem Hráčkem, ale pořadatelé na poslední chvíli přijali ještě jednoho účastníka, aby zajistili sudý počet soutěžících. Partii jsem vyhrál.

Ve druhém kole mi poťouchlý losovací systém přidělil černé kameny s velmistrem Jansou, mým dlouholetým trenérem. Oba toho o sobě víme velmi mnoho a sdílíme značnou část repertoáru i analýz. Na partii jsem se připravoval velmi dlouho, abych objevil slabiny v jeho (i svých) variantách. Moc se mi to nepodařilo. Ze zahájení jsem dosáhl normální pozice, kterou se mi nakonec podařilo vyhrát. Soupeř toho dne nebyl v dobré kondici. (To je konstatování faktu, vím to.)

Ve třetím kole jsem hrál bílými s Vojtou Plátem, tehdy úřadujícím přeborníkem. Ten mne v zahájení překvapil, rozhodl jsem se tedy odpovědět stejnou mincí. Doufal jsem, že by mohl spadnout do léčky z partie Vaganian – Ponomarjov, Calvia 2004. Když se jí vyhnul, nejprve jsem byl zklamaný. Vzápětí jsem si všiml, že kombinace s obětí kvality přesto vychází. Dokonce byla ještě silnější. Partie netrvala dlouho a následně jsem se dozvěděl, že to vše zde již bylo. Vojta před turnajem odehrál sérii simultánek a před partií se mnou exceloval v bleskovém turnaji. Je možné, že mu vynaložená energie chyběla.

Před třetím kolem jsem byl požádán o pár vět pro Šachový týdeník při příležitosti blížících se 40. narozenin velmistra Jiřího Štočka. Rád jsem vyhověl, protože si Jirky velmi vážím. A pak jsem s ním hrál ve 4. kole. Na partii jsem se připravil velmi svědomitě. Na boční variantu jsem si připravil odpověď s obětí kvality, která černému dává iniciativu. Pak jsem pozapomněl, jak mám pokračovat dále. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby ten den má hlava fungovala jako obvykle. To ale nebyl daný případ. Za čtyřicet minut jsem zahrál dva tahy, z nichž druhý (12…Sb4+?) byl spojen s hrubým přehlédnutím. Po správné odpovědi (12…Sa6 13.0-0-0 Kc8) by černý nejspíše stál mírně lépe, přinejmenším to naznačují výsledky čtyř korespondenčních partií. Zbytek partie byl pro mne utrpením. Bránil jsem se poměrně houževnatě, ale nestačilo to. Jirka obešel všechny nástrahy a zaslouženě si připsal bod. Po čtvrtém kole se ocitl v čele s bodovým náskokem. Jelikož hlavním pomocným hodnocením byl výsledek vzájemné partie, musel jsem ve zbývajících pěti kolech uhrát o bod a půl více než on, abych obsadil první místo. Tedy uhrát 4,5/5, což je velmi těžký úkol i pro mne. Při analýze mi Jirka řekl, že výhra nade mnou ho těší více než případné vítězství v turnaji. Zároveň vyjádřil názor, že ho nejspíše ještě beztak předstihnu. Nevím, nakolik to bylo míněno vážně a nakolik jako přátelské gesto, ale já jsem tou dobou byl ohledně svých vyhlídek spíše skeptický. Sérii partií bez prohry v přeborech republiky jsem přerušil ve velmi nevhodný moment.

V pátém kole mi los přidělil velmi nadějného juniora Thai Dai Van Nguyena. Podařilo se mi v zahájení obejít jeho důkladnou přípravu a překvapit ho nebezpečnou vedlejší variantu, na niž jsem se díval o den dříve při přípravě na partii s Jirkou Štočkem. Van v turnaji odehrál mnoho výborných partií a útočil na velmistrovskou normu, ale vybral si dva slabší momenty – s velmistrem Štočkem a se mnou. Partii jsem rychle vyhrál. Jirka Štoček se dostal do problémů s Janem Krejčím, ale partii vynalézavou hrou udržel. (Přiznám se, že jsem byl poněkud zklamaný, přeci jen jsem měl vlastní ambice.)

Před šestým kolem jsem si uvědomil, že jsem dosud hrál jen s hráčkou a hráči Lysé nad Labem! Nechybělo mnoho a mohlo tomu tak být i v šestém kole, ale Honza Krejčí nevyhrál nadějnou pozici. Místo toho jsem se utkal černými s Alexejem Kislinským. To byl těžký los, jelikož kyjevský rodák je velmi nebezpečným útočníkem. Přijal jsem nabízeného pěšce, pak jsem se ale zbytečně nechal zatlačit do defenzivy. V napínavé partii jsem se ale navzdory časové tísni nakonec prosadil a opět jsem bodově dostihl vedoucího hráče.

V sedmém kole jsem hrál bílými s velmistrem Veličkou, který letos v Ostravě odehrál vynikající turnaj. Utkal se s prvními čtyřmi nasazenými, odehrál soutěž bez porážky a skončil na 4. místě. Pan Velička velmi dobře a rád hraje s jezdci proti střelcům. Kdyby se festival jmenoval Ostravský střelec, pravděpodobně by měl slabší motivaci. Zahájení partie se mi nepodařilo. Příliš mi nevyšla příprava a pokusil jsem se vyvrátit naprosto “zdravou” variantu. Výsledkem bylo, že jsem se sám dostal do potíží. Pan Velička vyšel ze zápletek s perspektivní pozicí, ale nebyl si jistý, jak dále pokračovat. Já jsem za černého našel nadějné pokračování, ale až počítač nám ukázal, jak velké problémy jsem mohl mít. Remíza mne nepotěšila, protože ve zbývajících dvou partiích jsem musel hrát na výhru. Velmistr Štoček černými rovněž zremizoval.

V osmém kole jsem se utkal s Lukášem Černouškem, kamarádem z dětství. Nadále jsme dobrými přáteli, přestože naše názory na nešachové události se často různí. Překvapilo mne, jak se Lukáš jako šachista proměnil. Z dětství si pamatuji jeho talovské oběti a mimořádně ostré partie, při přípravě jsem ale viděl, že bílými obvykle hraje velmi solidně. Jelikož normální varianty by proti připravenému soupeři stěží vedly k úspěchu, zvolil jsem holandskou obranu. (Riskantní zahájení, které však dává dost prostoru pro vlastní tvorbu.) Chystal jsem se brzy ukončit svou přípravu, když jsem se podíval na Lukášovu partii ze 4. kola. A zjistil jsem, že v bílý mohl získat výhodu ve variantě, kterou jsem si vybral! Pokusil jsem se přípravu vyspravit, ale nepodařilo se mi to. Namísto odpočinku jsem si na poslední chvíli rychle přehrál partii Viktora Lázničky a zanedlouho jsem se vypravil do hracího sálu. Zahájení z partie jsem zopakoval i s nepřesným tahem a brzy jsem se dostal do potíží. Lukáš zahájil útok a po silném tahu 12.h5! mi nabídl remízu. Měl převahu, ale já jsem už svým prvním tahem dal najevo, že tentokrát mne objektivní hodnocení pozice tolik nezajímá. Vyhnul jsem se mírně horší koncovce a místo toho jsem bez pěšce bojoval o iniciativu. Stál jsem hůře, ale poměrně dlouhý úsek partie jsem odehrál mimořádně silně. Kladl jsem soupeři problémy a Lukáš se na cestě do časové tísně zmýlil, takže navzdory převaze dvou pěšců stál špatně. Zbývalo najít rozhodující úder, ale to nebylo vůbec snadné. Také já jsem promyslel zbývající čas, aniž bych dosáhl kýženého výsledku. V oboustranné časové tísni udělal poslední chybu Lukáš, když prošel okolo spásné oběti kvality (37.Vxg3!). Já jsem ji viděl, ale s pár vteřinami na hodinách je člověk rád, že vůbec provede tah. Vyhrál jsem, ale mrzelo mne, že jsem pokazil pěkně hranou partii. Jirka Štoček také vyhrál a upřímně jsme si pogratulovali. Před posledním kolem jsme oba měli 6,5 bodu z 8 partií, skupinka čtyř pronásledovatelů měla 5,5 bodu. Zastavil jsem se na hotelu a pak jsem se odebral do téměř prázdné restaurace. Ze šachistů tam seděl jen… Lukáš Černoušek! Dovolil jsem se a přisedl si. Časy se mění, ale přátelé zůstávají!

V posledním kole mi přál los. Nehrál jsem bílými se Zbyňkem Hráčkem. Ten naopak dostal bílé s Jiřím Štočkem, jenž už hrál se zbývajícími třemi hráči z dané bodové skupiny. Já jsem dostal bílé kameny s Karlem Malinovským. Počáteční příprava ale ukázala, že mne nečeká snadná úloha. Karel prohrává velmi málo a má úzký, ale propracovaný repertoár. V deset hodin jsem šel spát s tím, že vím, kterým směrem se ráno bude ubírat má příprava. Probudil jsem se ve tři hodiny, nervozita sehrála svou roli. Odpověděl jsem na pár mailů a na jeden jsem dokonce dostal krátce po páté hodině odpověď. A samozřejmě jsem se hodně zabýval přípravou, potřeboval jsem si totiž osvojit novou podvariantu. Usnout se mi už nepodařilo, ale přesto jsem byl poměrně svěží. Po příchodu do hracího sálu jsem se zeptal rozhodčích, zda je hlavním pomocným hodnocením vzájemná partie. Dostalo se mi odpovědi, že střední Buchholz. (Kdesi jsem četl o vzájemné partii, ale na stránkách soutěže jsem to nedokázal najít a ve výsledcích tou dobou byl uveden střední a horní Buchholz.) K partii jsem přistupoval s tím, že pokud Jirka i já vyhrajeme, upřímně mu poblahopřeji s dobrým vědomím, že jsem udělal, co jsem mohl. Už jsem ho jednou předstihl jen díky pomocnému hodnocení a chápal bych, kdyby to tentokrát bylo naopak. (Ještě dodám, že při sedmi bodech bych ze své hry dobrý pocit neměl.)

V závěrečném kole jsem skutečně hrál variantu, na niž jsem se připravil. Nezapamatoval jsem si přesně detaily, proto jsem zahrál pár užitečných tahů, jimiž jsem vylepšil pozici a mlčky se soupeře ptal, co vlastně chce hrát. Karel zvolil celkem logický, ale špatně načasovaný postup. Mezitím se Jirka po riskatním zahájení dostal do potíží. Já jsem se ve slibné pozici nadlouho zamyslel a nakonec jsem se rozhodl pro převod jezdce do centra nebo na královské křídlo (20.Jce2). Po tahu jsem si uvědomil, že soupeř má silnou odpověď 20…Jc4, po níž by (téměř) vyrovnal. Karel skutečně vzal jezdce, ale postavil ho na a4! Tím pádem mi převaha zůstala a v následujících tazích jsem ji ještě zvětšil. Po mém 22. tahu Zbyněk vyhrál a já zanedlouho také. Dokázal jsem zvítězit v turnaji, ale bylo to mimořádně obtížné. A můj celkový zisk 0,8 bodu ratingu jen ukazuje, že role favorita není snadná. Druhé místo nakonec obsadil Zbyněk Hráček, který ve vzájemné partii porazil Jiřího Štočka. Oba uhráli 6,5 bodu. Všichni tři jsme se shodli na tom, že v daném případě bylo pomocné hodnocení dost nevhodné. (Před turnajem jsem si dokázal představit scénář, kdy bych měl 7 bodů z 8 partií, v posledním kole prohrál a obsadil třetí místo. Něco takového se snadno může stát.) Jirka Štoček hrál s výjimkou posledního kola výborně a také by byl důstojným držitelem přebornického titulu. Ale vyhrát obvykle může jen jeden. Jirka nešťastný závěr přijal velmi sportovně.

Kuriózní je, že jsem se neutkal se druhým v pořadí! Totéž se mi stalo už v roce 2014. Otevřená mistrovství mají své výhody (větší bojovnost, širší startovní pole, dva přebory v jednom turnaji), ale i nevýhody (štěstí či smůla na los, souboj „na dálku” v ženské soutěži).

Mezi ženami skončily nejlépe WIM Kristýna Havlíková, WIM Karolína Olšarová a WGM Olga Sikorová, jež shodně nabraly 4,5 bodu. Medaile od zlaté po bronzovou si rozdělily v uvedeném pořadí.

Na vyhlášení jsem dostal dřevěného (ostravského) koníka a na chvíli jsem pozvedl ohromný putovní pohár. Pořadatelé mi ho svěřovali s určitými obavami. Se zvedáním těžkých břemen nemám potíže, ale je pravda, že věci rozbíjím tak třikrát častěji než jiní. (Pokud jsou také střízliví.)

Pohár také tentokrát odolal. A příště? Uvidíme. Ostravský přebor byl výborně zorganizovaný, ale stál mne mnoho sil. Po dlouhé době jsem prohrál partii a pokud jsem chtěl v soutěži zvítězit, musel jsem po většinu soutěže hrát nekompromisně na výhru, což je psychicky dost náročné. (Je to mnohem snazší, když člověk na výhru hrát jen chce, ale nemusí.) Na partie jsem se připravoval velmi dlouho a turnaj mne vyčerpal více než obvykle. Svým osmým vítězstvím jsem dosáhl českého rekordu a říkám si, že bych někdy mohl dát přednost jiným soutěžím. Nedokážu dopředu říci, zda se zúčastním příští rok, ale raději bych vyčkal, zda se neobjeví zajímavější nabídka. Rychlým přihlášením na přebor jsem se už párkrát připravil o účast v silnějších zahraničních soutěžích. Na druhé straně bych počet titulů rád ještě navýšil, ale dobře si uvědomuji, že to nemůže vyjít pokaždé. (Vlastně se sám velmi divím, že mi v přeborech vše tak krásně vychází.)

Chci všem poděkovat za podporu i za blahopřání. Můj „fanklub” na soutěži i ve virtuálním prostoru byl dost široký a rozmanitý, své příznivce a příznivkyně ale měli snad všichni soutěžící. Mnoho lidí toužilo po překvapení a snad všichni kromě mne byli rádi, že byl turnaj tak dramatický až do konce. Na nejvyšších šachovnicích tentokrát bylo velmi málo rychlých remíz.

V pondělí 8. května jsem slavil… pratetiny 95. narozeniny! Díky přičinění velmistra Martina Petra i dalších lidí se soutěž dostala i do sportovní relace Branky, body, vteřiny. Když jsem dalšího dne šel do lékárny a požádal o aktivní uhlí, lékárnice odpověděla: „Blahopřeju!” Už jsem zažil i blahopřání k prohře, ale k nákupu uhlí? Pak jsem nastoupil do autobusu a tam mne pozdravil jeden pán. Že by se také díval na sportovní zpravodajství? Kdepak! Rodiče mého kamaráda ze základní školy se vraceli domů. Úspěchy a neúspěchy se střídají, ale přátelé zůstávají!

Včera jsem vymyslel nové slovo a chci se o ně podělit.

Na konci listopadu jsem nečekaně dostal od společnosti Chessbase nabídku na analýzu tie-breaku zápasu Carlsen – Karjakin pro web. Úkolu jsem věnoval pět hodin. Redaktor byl spokojený a navrhl mi, že bych v budoucnosti mohl ještě něco okomentovat. Předběžně jsme se dohodli na jednom kole Wijk aan Zee a jednom kole Gibraltaru. Z toho prvního nakonec sešlo, ale partie posledního dne Gibraltar Openu jsem pro web skutečně okomentoval. Finanční ohodnocení není tak zajímavé, ale měl jsem i tři další motivy: jeden altruistický a dva egoistické.

Zaprvé jsem se chtěl gibraltarským organizátorům odvděčit za to, co pro šachy dělají. Dvakrát jsem na „Skále“ hrál a líbí se mi, jak je turnaj výborně organizovaný.

Kromě toho jsem se chtěl kvalitní prací zviditelnit v anglofonním prostředí, protože tam jsem mnohem méně známý než ve střední a východní Evropě.

Nakonec jsem doufal, že si mé práce všimnou i organizátoři turnaje a příští rok mě pozvou.

Na komentářích jsem si dal záležet a opět jsem mu věnoval mnoho času. Byl jsem požádán, abych partie okomentoval co nejdříve. Závěrečné koho začínalo v 11 hodin. Krátce po páté hodině odpolední jsem už poslal redaktorům pět komentovaných partií a jeden fragment. Následně jsem dodal ještě poslední partii tie-breaku, v níž si Hikaru Nakamura vybojoval první místo. Poznámky jsem pochopitelně napsal v angličtině.

Na německých stránkách se mé rozbory objevily ještě téhož dne, ale na anglických nikoliv. Nikdo je nezveřejnil ani včera a pochybuji, že se na tom něco změní. Tím pádem z mých tří motivů odpadly oba egoistické. A díky tomu vzniklo nové slovo. Jak se vám líbí?

Motto: „Jedinečné nezopakujete, ale pokusit se o to můžete.“ (David Navara)
V poslední době jsem měl poměrně nabitý program. Dost jsem hrál a tím mé šachové aktivity nekončily. Mimo jiné jsem napsal panu Josefu Maršálkovi předmluvu k jeho novému vydání Královských procházek. Volba padla na mne díky mé nezapomenutelné partii s Radkem Wojtaszkem, v níž se bílý král ve střední hře dostal na h8 a bez úhony odtamtud vyvázl. Abych mohl napsat dobrou předmluvu, musel jsem si knížku nejprve půjčit a přečíst. Pan Maršálek je inteligentní člověk a příjemný společník. Pozval mne do kavárny a za odměnu mi předal deset domácích jablek. Nemohl tušit, že máme na zahradě osm jabloní…
Jak mnozí z vás vědí, v německé Bundeslize hraji za družstvo Mülheimu. Páteř družstva tvoří němečtí hráči pocházející ze Sovětského svazu, takže většinou používám spíše ruštinu než němčinu. V dobách největšího rozkvětu za Mülheim hrála ještě řada hostujících ruských velmistrů, v poslední době ale někteří z nich klub opustili. Před několika lety se nám stávalo, že jediným hráčem, který nemluvil rusky, byl německý kapitán. Podobná situace se zopakovala i při úvodním dvojkole letošní sezóny. Kapitán tou dobou hrál za B-družstvo, takže opět nastoupil jediný rodilý Němec.
O tomto víkendu jsme hráli v Solingenu. Ten se nachází, stejně jako Mülheim, dost daleko od Prahy, proto na ligu zpravidla létám. Při víceméně domácích zápasech často přespávám v rodinách svých spoluhráčů. Vzpomínám si na první víkend, kdy jsem bydlel v rodině našeho kapitána. K snídani jsem si mohl vzít, co jsem chtěl. V lednici ovšem byly snad všechny potraviny, o něž jsem neměl zájem, ale žádná z těch, které preferuji. Na nákup jsem jít nemohl, protože bych se nedostal zpět. Kapitán vstal okolo jedenácté hodiny. Něco jsem si vybral, ale příště jsem si raději dokoupil nějaké tmavé pečivo.
Tentokrát jsem bydlel v lotyšsko-německo-ukrajinsko-americké rodině, v níž oba manželé mají jako rodný jazyk ruštinu. Společně získali mistrovské tituly z přeborů všech čtyř výše uvedených zemí. Tušíte, o koho se jedná? (Odpověď najdete níže.)
Nejprve jsem se ale musel dopravit z düsseldorfského letiště do Bochumi. Nejprve jsem zkusil podzemní dráhu, ale místní zaměstnanec mne na prázdném nástupišti zpravil o výluce a poslal mě na Skyline. Nevěděl jsem, co to je Skyline, a nemohl jsem to najít, proto jsem odjel autobusem na hlavní nádraží. Autobus promítal seznam stanic v obráceném pořádku, což jen zvyšovalo můj neklid. Na nádraží jsem přišel k automatu a zvolil lístek do Bochumi. Přístoj ode mne ale vyžadoval platbu kartou. Zákaznickou, nikoliv bankovní. Odešel jsem do zákaznického centra a vzal si tam u automatu pořadové číslo, přede mnou ale čekalo mnoho lidí. Tou dobou mi volal GM Fridman, který mne přesvědčil, abych se vrátil k automatu. Slyšel mne otrhaný pán a rusky nabídl, že mi pomůže. Když prohlásil, že je Polák, přešel jsem na jeho jazyk. Vše probíhalo podobně jako předtím – volba cílové stanice se podařila, platba nikoliv, jenom já jsem byl ještě nervóznější. Pán mě mezitím požádal o dvě eura na lístek. Náhodně jsem vytáhl eurovou minci a omluvil jsem se, že potřebuji nejprve koupit lístek, abych stihl vlak. Pán odešel. Já jsem po chvíli vzdal i druhý pokus a vrátil jsem se do zákaznického centra. Díky dříve pořadovému číslu jsem nečekal dlouho a brzy si koupil jízdenku. Prodavač mi řekl, že si ji musím označit. Na nástupišti jsem si stihl koupit vodu, než přijel vlak. Po nástupu jsem zjistil, že lístky se označují venku. (Automat jsem neviděl.) Za nejsměšnější moment své cesty jsem považoval okamžik, kdy jsem na stanici vyběhl k automatu, označil lístek a stačil se vrátit těsně před zavřením dveří vagónu. To jsem ještě netušil, že za chvíli projedu okolo zastávky Düsseldorf – letiště. Zbytek cesty naštěstí byl nezajímavý, tedy bezproblémový.
V rodině jsem se cítil dobře. Manželé mají dvě děti, z nichž především to menší pobíhalo po celém bytě a často mi podávalo své hračky. Normálně přípravu na partii přerušuji surfováním po internetu, proto mne nezvyklé okolnosti nevyvedly z míry a dokázal jsem věnovat dostatek pozornosti jak spolubydlícím, tak přípravě. Dost jsme si povídali o cizích jazycích. Zmínil jsem, že jsem se krátce učil čínštinu, ale brzy jsem to vzdal. Velmistryně Zatonskih zmínila, kterak se jeden americký velmistr učil čínštinu dva roky. Když potom při cestě do Číny promluvil na recepční jejím jazykem, odvětila mu, že nerozumí anglicky. Svědky rozhovoru to velmi pobavilo, účastníky zřejmě nikoliv.
V sobotu jsem porazil černými GM Sterna (Hvězdu). Partie se mi vydařila. Poblahopřál mi mimo jiné náš jediný přítomný rodilý Němec. Z roztržitosti jsem mu poděkoval rusky.
V neděli jsem hrál bílými s Kacperem Piorunem. Jeho příjmení znamená Hrom nebo Blesk. Na šachovnici se blýskalo, posuďte sami:
Navara – Piorun Bundesliga, 16. 10. 2016
1. c4 e5 2. g3 g6 Překvapení. 3. d4 d6 V partii Navara – Short (Gibraltar 2013) se stalo 3…exd4 4.Dxd4 Jf6 5.Jc3 Sg7 6.De3+ De7 7.Dxe7+ Kxe7 8.Sg5 c6 9.0-0-0 d6 a černý vyrovnal. 4. Jc3 Sg7 5. Jf3 exd4 6. Jxd4 Je7 7. Sg2 Jbc6 8. Jxc6 Jxc6 9. Sf4 Se6 10. Vc1

Diagram č. 1

10…Sxc4? Černý si vytváří problémy s králem. Kacper se domníval, že by po 10…0-0 11.b3 stál mírně hůře. Já jsem dále zvažoval 11…Dd7 12.0-0 Sh3 13.c5!?, ale po 13…Sxg2 14.Kxg2 Sxc3! 15.Vxc3 d5 (Komodo) by měl černý vyrovnat. 11. Da4 Se6 Po 11…d5? 12.b3 Sxc3+ 13.Vxc3 b5 (13…Sa6 14.Vxc6) 14.Da6 nebo 12…Sa6 13.Jxd5 by bílý získal rozhodující materiální převahu. 12. Sxc6+ bxc6 13. Dxc6+ Sd7 14.De4+ Kf8 Lepší nebylo ani 14…Se6 15.Jb5.

Diagram č. 2

15. O-O Viděl jsem lákavou variantu 15.Jd5 Sf5 16.De3 c5?! 17.Vxc5! dxc5 18.Dxc5+ Ke8 (18…Kg8 19.Je7+) 19.Jc7+ Kd7 20.0-0 s rozhodujícím útokem, ale vadilo mi 17…h6 s hrozbami 18…dxc5 a 18…g5. Nevšiml jsem si, že po 18.Vc6 Da5+ mohu prostě ustoupit jezdcem na c3 s převahou. 15…h6 16. Jd5 Sf5 17. Da4 g5 18. Se3 Po 18.Sd2 De8 taktika černému nevychází, ale bílý musí být opatrný, přeci jen má oslabeného krále. 18…c5 Na 18…Sxb2 19.Vxc7 Kg7 by přišlo 20.Se3! s rozhodujícím ovládnutím dlouhé diagonály.

Diagram č. 3

Tady soupeři zbývalo 19 minut. Pochopitelně jsem chápal, že mohu zahrát 19.b4 s velkou převahou, ale ustupovat po 19…cxb4 jezdcem z centra se mi nechtělo a 20.Dxb4 Vb8 21.Da4 Dd7 mi nepřipadalo tak jasné. Přitom po 22.Da6! má bílý velkou převahou. 19. Vxc5!? Neodolal jsem. Oběť jsem dlouho počítal před 18.Se3 i během soupeřova následného přemýšlení a dospěl jsem k závěru, že by útok měl být rozhodující. To je pravda, jedná se o nejsilnější tah, ale je mimořádně nepraktický, protože bílý musí pokračovat velmi přesně. To jsem chápal, ale temperament tentokrát zvítězil. 19…Sd7! Dobrá praktická šance. Po 19…dxc5 20.Sxc5+ Kg8 21.Je7+ Kh7 22.Jxf5 by měl bílý velkou poziční převahu při materiální rovnováze. Ještě horší bylo 19..:Sh3? 20.Vd1 dxc5 21.Sxc5+ Kg8 22.Je7+ se ztrátou dámy. 20. De4! Na 20.Dc2 by následovalo 20…dxc5 21.Sxc5 Ke8. 20…f5! 21. Dc4 dxc5 22. Sxc5+ Ke8 Po 22…Kf7? 23.Jf4+ Ke8 24.Je6 by útok snadno prorazil.
 

Diagram č. 4

Při hodnocení oběti jsem si vzpomněl na 3. partii zápasu Hammer – Navara. Tam bílý také obětoval jednu věž a k završení útoku potřeboval jen zapojit do hry tu druhou. 23. Vd1? Tady jsem se ukvapil. Možnost 23.e4! f4 24.e5! s ideou 25.e6! Sxe6 26.Jc7+! jsem viděl, ale nevěřil jsem, že černý nemá dostatečnou obranu. A v tom jsem se zmýlil. Nestačí 24…Dc8? pro 25.Vd1 Dc6 26.e6! Sxe6 27.Jc7+ Kf7 28.Jxe6 Dxe6 29.Vd7+ Kf6 30.Sd4+ Kf5 31.g4+. Také po 24…Vc8! 25.e6 Sxe6? 26.Jc7+ Vxc7 27.Dxe6+ Ve7 28.Dg6+! Kf8 29.Ve1 by útok rozhodl. Ještě nejlepší je 25…Vxc5!, ovšem po 26.exd7+ Dxd7 27.Dxc5 by měl bílý čistého pěšce navíc. Pikantní je, že v partii Hammer – Navara také vyhrával dvojkrok pěšce 21.e4! Lépe pozdě než nikdy! 23…Vc8 Až teď jsem zpozoroval převod věže na e6. 24. Vd3 Vc6! Bez jezdce d5 by nyní rozhodl šach na e3, nyní by ovšem po 25…Ve6 26.Jc7+ Dxc7 27.Vxe6+ Sxe6 28.Dxe6+ Kd8 29.Dd5+ vedl jen k remíze věčným šachem. Přemýšlel jsem, jak se nešťastného koně zbavit, ale nenašel jsem žádný vhodný způsob. Není divu, pozice je vyrovnaná. 25. b4?! Chápal jsem, že riskuji, ale soupeř už měl málo času a obrana je v takové pozici velmi náročná. 25…Ve6?! Po 25…Dc8 by černý měl převahu. Zamýšlená varianta 26.Va3?! a6 26.Ve3+?! Se6 27.Jc7+ Dxc7 28.Vxe6+ Vxe6 29.Dxe6 Kd8 30.Sb6 selhává na 27…Kf7 s výhrou černého. 26. Sxa7 Teď má bílý opět dostatečnou kompenzaci. 26…Se5 27.Sc5 Db8 28. Va3 Černý už byl v silné časové tísni, zatímco já jsem do ní teprve směřoval. 28…Db5 Po 28…Kf7 29.Va7 Vd8 30.Dd3 bílý kupodivu stojí příjemněji. 29. Dc2 Tady černý ztratil kontrolu nad partií. 29…Sb8?! Také po 29…Dc6 30.Dd3 by měl bílý pěknou kompenzaci. 30. Dxf5 Dxe2? Kupodivu až tento tah prohrává, po 30…Kd8! (Komodo) by bylo na šachovnici nejasno.
 

Diagram č. 5

Tady jsem pochopil, že stojím na výhru. Spotřeboval jsem zbývajících pár minut a zamotal se ve variantách. 31. Jf6+?! Tah je dobrý, motivace nikoliv. Variantu z partie jsem spočítal správně, ale po 31…Kd8! by se mohlo stát leccos. Varianta 32.Vd3! Dxd3 33.Dxd3 Vxf6 mi připadala nejasná, ačkoliv 34.Dd4! (Centralizace!) 34…Vhf8 35.Sxf8 Vxf8 36.a4 dávalo bílému rozhodující převahu. Naopak plánované 32.Jxd7? s ideou 32…Kxd7 33.Ve3 Dd1+ 34.Kg2 Vhe8 35.Vxe6 Vxe6 36.Df7+ dává černému po 32…Dd1+! 33.Kg2 Dxd7 možnost vrátit se do hry. Pravda, po 34.Vd3 musí pokračovat přesně, ale to překračuje rámec daného článku. Variantu 31.Ve3!? Dd1+ (31…Vxe3? 32.Jf6+ s brzkým matem) 32.Kg2 Vxe3 33.Dg6+ Kd8 34.Df6+ Kc8 35.Jxe3! s převahou bílého jsem viděl, naopak tahu 31.Va8 jsem nevěnoval pozornost. Po 31…Sc6 32.Vxb8+ Kd7 33.Df7+ Ve7! se černý díky hrozbě 34…Dd1+ 35.Kg2 Sxd5+ prozatím drží nad vodou. 31…Vxf6? 32. Dxf6 De1+ 33.Kg2 De4+ 34. f3 De2+ 35. Sf2 Sh3+ Nepomáhalo ani 35…Vf8 kvůli 36.Ve3+! Dxe3 37.Dg6+ se ziskem dámy. 36. Kxh3 Df1+ 37. Kg4 h5+ 38. Kxg5 Vg8+ 39.Kh6 Dxf2 40. Kh7

Diagram č. 6

Jednodušší bylo 40.De6+ Kf8 41.Dc8+ Kf7 42.Db7+ nebo 40.Vd3 Sc7 41.De6+ s rychlým matem, ale v časové tísni snad mám právo na drobnou nepřesnost. Estetický tah králem mne lákal a když jsem spočítal, že díky hrozbě 41.De6+ stačí k výhře, nehledal jsem další cestu. Černý se vzdal. 1-0 Zápas nakonec skončil 4,5:3,5 v náš prospěch. Je vidět, že četba může člověka ovlivnit. Vedle Královských procházek jsem nedávno četl také skvělou knihu GM Jána Markoše Pod hladinou. (Ne, nečetl jsem ji pod hladinou!) Do bazénu se v nejbližší době nechystám…

Letos se konal již šestý ročník Novoborské šachové Corridy. První ročník se konal před pěti lety, kdy mne Viktor Láznička porazil se skóre 4,5:1,5. Viktor hrál i další zápasy, zatímco já jsem je občas navštěvoval v roli (spolu-)komentátora. Loni v září jsme se oba zúčastnili Světového poháru, takže v současně probíhající Corridě hájil klubové (nebo národní) barvy Tadeáš Kriebel. Letos se konaly dva zápasy. V jednom jsem se utkal s Jonem Ludvigem Hammerem, norskou dvojkou a sekundantem Magnuse Carlsena. (Nehrál jsem simultánku, jedná se stále o tutéž osobu.) Protagonisty druhého utkání byli již zmíněný Tadeáš Kriebel a Thai Dai Van Nguyen (dále jen Van), náš nejmladší mezinárodní mistr. (Titul získal ve čtrnácti letech a třech měsících, což je český rekord.) Oba zápasy sestávaly ze čtyř klasických partií a stejného počtu střetnutí v rapid šachu.
Slavnostního zahájení se zúčastnil i starosta města. Jon Ludvig a Van odehráli simultánky proti místním hráčům a hráčkám, zatímco novoborští (Tadeáš, komentátoři a já) šli přímo na večeři do sklářské restaurace Ajeto. Ta zpravidla poskytuje hostům možnost při jídle pozorovat práci sklářů, po dobu zápasu ale na jejich místo nastoupili šachisté. V nedalekém salónku komentovali pro místní i internetové publikum Robert Cvek, Ján Markoš a Pavel Šimáček. Jejich práce se setkala s velmi příznivou odezvou ze strany diváků a divaček.
Pro první klasickou partii jsem si vylosoval bílé kameny. Klasickou? Možná podle tempa hry, ale jinak hra probíhala už od zahájení dost nestandardně. Ve skotské obraně jsem svým šestým tahem odbočil na málo probádané stezky. Netypický vývin dámy ale předtím vyzkoušel i takový klasik, jakým je nizozemský velmistr Timman. V dnešní době je možné leccos.
Soupeř byl dobře připraven a jako černý ze zahájení získal iniciativu. Po výměně dam jsem směřoval ke krásné kombinaci, končící výhrou. Černého. Naštěstí jsem včas zpozoroval chybu v propočtu a zatáhl včas za záchrannou brzdu. Ne jako Švejk, ale pouze obrazně. Místo zvláštních efektů jsem vyměnil figury a udržel remízu. Naše partie skončila celkem rychle, zatímco Tadeáš s Vanem ještě několik hodin hráli koncovku věží a jezdců, o pěšcích nemluvě. Tadeáš měl převahu, ale Van se zachránil precizní obranou.
Ve druhé partii jsme přešli z anglické obrany do Caro-Kannu a následně do Grünfeldovy indické. Ve zdánlivě bezzubé variantě mne soupeř překvapil nenápadným, ale jedovatým tahem 12.h3. Měl jsem pocit, že jsem něco takového nikdy dříve neviděl. Zareagoval jsem nepřesně a dostal jsem se na nakloněnou rovinu. Chyba v propočtu v nesnadné pozici vedla k mé porážce. Po partii jsem zjistil, že se daná varianta již mnohokrát hrála, přičemž jsem si dokonce přehrával videozáznam jedné partie i s komentáři! Zjevně jsem to ale pojal jako jazykový trénink, protože mne ani nenapadlo si zvolené pokračování proanalyzovat.
Van ve druhé partii opět dosáhl koncovky věží a jezdců, tentokrát ho ale Tadeáš přehrál a připsal si bod. Partie opět trvala daleko déle než ta naše. Před bleskovým turnajem do Nového Boru přijeli i další velmistři, takže jsem strávil téměř dvě hodiny v družném rozhovoru. Štěpán Žilka povídal, jak doma netopí a byt vyhřívá výkonným počítačem, na němž běží šachový program Komodo. Okomentoval jsem to následovně:
Díky práci Komoda, vládne doma pohoda.
Komodo je vážně prima, díky [var.: kvůli] němu není zima!
Pak jsme se bavili o tom, jak se nedá vyhrát koncovka s králem, věží a jezdcem proti králi a věži. Přidal jsem k dobrému příhodu, jak před lety silný velmistr v rapid šachu prohrál s králem, dámou a jezdcem proti králi a dámě, když si nechal vyšachovat dámu. (Dodatečně jsem identifikoval partii Milos – Barejev, Světový pohár 2000.)
Dalšího dne jsme hráli po dvou partiích rapid šachu. V první jsem zbytečně zariskoval a dostal se do velkých potíží. Za přispění druhé strany jsem se z nich dostal a začal jsem hrát na výhru. Následně jsem se dostal do dříve zmíněné koncovky s věží a jezdcem proti věži. Po dlouhém manévrování jsem dosáhl nepatrného pokroku. Zamyslel jsem se, jak zlepšit svou pozici. Asi po padesáti sekundách mne pan rozhodčí Votruba upozornil, že jsem překročil čas! Velmistr Milos má následníka…
Ještě před rapid šachem se konal Fejfarův memoriál, turnaj v bleskovém šachu. Zúčastnili se ho čtyři velmistři, jeden mezinárodní mistr a pětadvacet dalších soutěžících. V základní i finálové části zvítězil Ján Markoš před Vlastimilem Babulou, třetí místa obsadili Petr Hába a Pavel Šimáček. Hned ve druhém kole se hrála zvukomalebná partie Babička – Babula a stejní soupeři se v polofinále utkali ještě jednou. V obou případech vyhrál známý velmistr. Večer po turnaji i po zápasových partiích jsme se sešli kvůli rozlučce s Robertem Cvekem, který se po dvanácti letech vrací z Nového Boru do Poruby. Na památku dostal vysvědčení, které obsahovalo všechny jeho výsledky v barvách Nového Boru. Byl to pěkný večer. Také kvůli této akci pozval Petr Boleslav několik novoborských velmistrů.
Ve třetí „klasické“ partii jsem použil variantu, kterou jsme v rámci vnitroklubové spolupráce analyzovali v roce 2012. Moje variace na známé motivy nebyla zcela přesvědčivá, ale podařilo se mi získat převahu. Pak jsem udělal hrubou chybu, ale soupeř jí nevyužil a další šanci už nedostal. V poločase tedy bylo skóre 2,5:1,5 v můj neprospěch. Van ve druhém zápase srovnal stav na 2:2, souběžně hrané utkání jsem ale od třetího dne sledoval méně pozorně a nemohu posloužit žádnými pronikavými postřehy.
Ve třetí partii proti mně Jon Ludvig černými zvolil variantu, v níž porazil Magnuse. Bílými. V zahájení jsem poměrně lehko získal převahu, následně jsem ji podobně snadno ztratil. Partie skončila nerozhodně. Na tiskové konferenci jsem se pozastavoval jednak nad tím, že Jon Ludvig někdy zbytečně dlouho přemýšlel nad samozřejmými tahy, jednak nad tím, že jsem naopak sám hrál příliš rychle. Projevily se u mne silná lenost, mírná únava i přechod z rapid šachu na „klasiku“. Závěrečný den ukázal, že s častým střídáním časových kontrol měl potíže i soupeř. Ale to předbíhám…
V závěrečné „vážné“ partii jsem zvolil variantu, s níž jsem se dříve setkal při hře opačnou barvu. Pokusil jsem se hru černého vylepšit připravenou novinkou, moje příprava ale nebyla dostatečně hluboká. Bílý obětoval kvalitu za značnou kompenzaci. Pokusil jsem se problém vyřešit takticky, ale přehlédl jsem jednoduché vyvrácení. Když jsem je zpozoroval, nebyl jsem příliš nadšený. Spíše ze setrvačnosti jsem pokračoval ve hře, přestože jsem si nedělal velké naděje. Soupeř ale pokračoval nepřesně a dal mi šanci na záchranu. Po ukvapeném postupu (47.g4?) jsem využil slabosti soupeřových pěšců k vytvoření dostatečné protihry. Den před koncem tedy bylo skóre 2,5:3,5 a zbývaly dvě partie v rapid šachu. Tadeáš proti Vanovi také vedl o bod.
Poslední bitva vzplála… Sedmou partii zápasu Jon Ludvig zahájil opatrně, ale pak pokračoval ambiciózně. Podařilo se mi zkomplikovat hru a soupeř se nakonec pod časovým tlakem zmýlil. Podařilo se mi srovnat skóre.
Závěrečnou partii jsem hrál bílými. Začala slibně, když mi soupeř spadl do varianty, kterou jsem roku 2012 uvedl v Šachinfu u partie Salgado López – Navara. Nebyl první. Podobně jsem porazil Viktora Lázničku v bleskové partii na reprezentačním soustředění roku 2015 a následně Tamira Nabatého v play-off Světového poháru. Norský soupeř se ale bránil mnohem houževnatěji a získal dobrou protihru. Nakonec se mi v časové tísni podařilo dovést partii do vítězného konce, ale nebylo to vůbec snadné. Tadeáš porazil Vana v obou partiích a vyhrál poměrem 5,5:2,5.
„Můj“ zápas byl velmi dramatický. Jon Ludvig byl velmi dobře připraven a zpočátku hrál lépe. V klasických partiích vyhrál 2,5:1,5, ale v rapid šachu prohrál 1:3. Uživatel breughel to na Novoborském šachovém serveru komentoval následovně:“Sčítání jablek a hrušek. Hrušky dobré, ale stále jablka bereme za důležitější.“Odpověděl jsem, že to je vtipné přirovnání, na němž je dost pravdy, ale že se soutěžilo v tom, kdo nasbírá více ovoce. (Jak nám říkal jeden vyučující, v takové situaci jablka s hruškami sčítat můžeme.)
Nakonec se mi tedy po pěti letech podařilo vyhrát zápas! Norský soupeř přijal porážku sportovně. Trofej – bezednou vázu – jsme ostatně dostali oba. Skutečnými vítězi tedy byli diváci. Díky organizátorům, sponzorům, aktérům, rozhodčímu, komentátorům, asistentkám i dalším lidem se podařilo zorganizovat velmi zajímavou podívanou.
Jedno české úsloví říká, že když se dva perou, třetí se směje. Nejedná se o popis vítězství diváků? Ale tady leccos bylo jinak.
Nikdo se nepral, šachová utkání probíhala korektně a se vzájemným respektem.
Aktéři nebyli dva, ale čtyři. (Kdo by si nevzpomněl na Saturnina?)
A těch „třetích“ bylo skutečně mnoho. Prý mezi nimi byl i současný mistr světa. Doufám, že mu sledování mých partií nezpůsobilo velké trauma.

Někdy na jaře mě pan Murdzia pozval do polského Lublinu na uzavřený velmistrovský turnaj. Pan Murdzia je nejen mezinárodní mistr a vysoký činitel Polského šachového svazu, ale především mnohonásobný mistr světa v řešení. Asi před rokem jsem dostal od Polského šachového svazu vyznamenání a myslím, že to byla i jeho zásluha. (Polskou ligu hraji přes 10 let a jakž takž znám jazyk, ale i tak mne ocenění překvapilo.) Lublinští organizátoři měli ambiciózní plány, které museli mírně zkorigovat kvůli omezeným finančním možnostem. Namísto původně plánovaného uzavřeného turnaje se nakonec konal zápas Polsko vs. Evropa, hraný scheveningenským systémem. Barvy domácích hájili velmistři Kacper Piorun, Mateusz Bartel a Jacek Tomczak, za hosty nastoupili Ukrajinec Martyn Kravciv, Řek Dimitrios Mastrovasilis a Čech já.
Lublin je téměř čtyřsettisícové město ve východním Polsku. Sídlí tam několik univerzit, za vidění stojí i místní historické centrum, které je malé, ale malebné.
Město původně mělo převážně židovské osazenstvo, což změnila tragická druhá světová válka. V hotelu jsem jednou potkal skupinku starých izraelských turistů, ale na ulicích města kvůli všudypřítomné polštiny nejčastěji zněly ukrajinština, ruština a angličtina. Já jsem se domlouval polsky. Má znalost jazyka není dokonalá, ale přizpůsobil jsem se natolik, že jsem na smlouvu napoprvé napsal „Dawid“ a musel jsem ji vyplnit podruhé.
S vyplňováním dokumentů měli potíže i jiní. Mateusz Bartel v první polovině turnaje završil všechny partie smírně. Při vykazování výdajů žertoval: „Nevím, co mám napsat jako cíl cesty. Šest remíz?“
Tak dlouho jsem váhal, jak se do Lublinu dopravit, až byly nejvhodnější letenky vyprodány. Za této situace byl vlak jasnou volbou. Cesta tam mi trvala deset a půl hodiny, ale proběhla bez problémů. Během cesty jsem věnoval zhruba stejně času čtení, psaní a spaní – přibližně po třech hodinách. Potřeboval jsem okomentovat dvě partie ze zápasu s Richárdem Rapportem a k jedné z nich do (východo-)německého Schachu připojit i krátký slovní komentář. Zbývající čas jsem věnoval přípravě, pitnému režimu a přestupu na další vlak. Možná bych měl raději napsat, že jsem věnoval po třech hodinách samostudiu, tvůrčí činnosti a relaxaci – zní to lépe a s výjimkou té tvůrčí činnosti to je pravda.
Organizátoři se starali a svou úlohu zvládli bez problémů. Ubytování a stravování jsme měli zajištěné v hotelu Mercure, nacházejícím se dva kilometry od hracího sálu. Tím byla historická soudní budova, která v současnosti hostí především svatby.
Mé první dojmy ve městě byly jednoznačně kladné. O historickém centru jsem již psal. Naproti hotelu se nacházel rozlehlý park, v němž se procházely páry a někde na lavičkách odpočívaly nebo se učily i osamělé studentky. (Ve městě byly i další parky, ale předpokládám, že s méně příznivou demografickou strukturou osazenstva. Blízkost univerzit přeci jen byla znát.) Přiznám se, že podobné místo mi v Praze chybí. V jednom odlehlém koutě parku bylo na staré zdi graffiti – složitá rovnice s integrály, doprovozená textem „Prove it if you dare!“ (Dokaž to, pokud se odvážíš!). O kousek dále někdo napsal báseň. Podle mého soudu dobrou. Věděl jsem, že graffiti může být umění, ale netušil jsem, že to někdy je i věda…
Turnaj se navzdory původním předpokladům hrál scheveningenským systémem, v němž se tři Poláci dvakrát utkali s každým ze zahraničních hráčů. Losování proběhlo poněkud netypicky, v důsledku čehož čtyři účastníci ze šesti hráli tři partie po sobě stejnou barvou! Já jsem střídal pravidelně, což mi plně vyhovovalo.
Když se člověk někde cítí dobře, většinou se to příznivě odrazí i na výsledcích jeho práce. Nejinak tomu bylo u mne. Abych byl objektivní, tak při dvou partiích (první a třetí) soupeři byli nachlazení a ve třech partiích jsem využil velkých chyb domácích hráčů. I tak jsem ale se svou hrou velmi spokojen. Ale ve škole jsem se učil, že předbíhat se nemá. Podívejme se proto na turnaj od začátku.
V prvním kole jsem Kacpera Pioruna zaskočil v zahájení. Zareagoval nesprávně a již po 10 tazích stál špatně. Následovala hra na jednu branku, která skončila gólem.
Ve druhém kole Mateusz Bartel vyšel ze zahájení s mírnou převahou, kterou mohl díky mé nepřesnosti zvětšit. Místo toho vše skončilo opakováním tahů.
Ve třetím kole jsem bílými porazil Jacka Tomczaka. Ten v zahájení ztratil pěšce a pak ustoupil králem pod útok. Začal jsem počítat složité varianty a rozhodl se pro tah, po němž mohl soupeř sebrat mého jezdce třemi způsoby. Nějak jsem si neuvědomil, že mi nadále visí věž. Mé hrubé přehlédnutí ale nevedlo k chybě, zvolený tah byl celkem dobrý. To mi připomíná jednu mou definici: „Intuice je schopnost volit správná řešení navzdory jejich nesprávnému nebo nedostatečnému zdůvodnění.“ Nemyslím to úplně vážně a když se něco takového stane jednou, samozřejmě mluvím o přehlédnutí. Ale když se to děje často, tak to považuji spíše za intuici (jinými slovy „poziční cit“), než za mimořádné štěstí. Pravda, jedno i druhé je svým způsobem nezasloužené, i když intuice se přeci jen dá rozvíjet. Ani jednoho z nás nenapadlo, že soupeř může všechny tři napadené figury ignorovat a zahrát nenápadný tah pěšcem, po němž by se má převaha významně zmenšila. Pokud jde o počítačovou nápovědu, nejsem nijak zvlášť podezíravý, ale kdyby mi někdo zahrál 18…g6!!!, vyběhl bych na něj s detektorem kovů.
V partii soupeř sebral visící věž, mně se ale podařilo najít správné pokračování útoku a dovést hru k vítěznému konci.
Ve čtvrtém kole jsem hrál černými s nebezpečným Kacperem Piorunem. V zahájení jsem sebral pěšce, za nějž měl bílý kompenzaci nejasného dosahu. Někde jsem asi mohl získat malou převahu, ale pokračoval jsem nepřesně a pod vidinou hrozícího útoku jsem zvolil opakování tahů. Podle počítače jsem ještě měl malou převahu, ale jednak jsem nemohl vědět, co o pozici tvrdí počítač, jednak o tom hodnocení dost pochybuji. Kromě toho bych pak musel pokračovat dost přesně, abych se nedostal do potíží. Navzdory sofijským pravidlům tedy partie skončila nerozhodně ve 20. tahu.
Říká se, že opakování je matkou moudrosti. V tomto případě tomu nevěřím, ale je pravda, že rychlé remízy i moudrost obvykle přicházejí s věkem. „Dejte mi pevný bod a pohnu zemí,“ řekl Archimedes. „Dejte mi pevný půlbod a zemí ať hýbou jiní,“ říká si unavený šachový profesionál. Naštěstí bývám unavený jen občas a ani jiní se tímto heslem neřídí tak často. Samozřejmě uznávám, že by se rychlé remízy neměly stát pravidlem, ale rezultativnost mám poměrně vysokou. Někdy až příliš.
V pátém kole jsem hrál s Mateuszem Bartelem bílými. Těšil jsem se, že jako překvapení použiji připravenou variantu, ale zhruba po dvou a půl hodinách přípravy jsem zjistil, že Mateusz ji sám pravidelně volí opačnými barvami! Uvažoval jsem ještě o změně prvního tahu, ale nakonec jsem se rozhodl postupovat podle původního plánu. Ve 14. tahu jsem vylepšil partii Bartel (sic!) – Vallejo Pons, ale pozice se téměř po celou dobu pohybovala v mezích rovnováhy. Mateusz ale zahrál neopatrný tah a umožnil mi téměř studiový závěr. Porážku přijal velmi sportovně.
Po pěti kolech jsem měl čtyři body, ale celkové skóre zápasu Polsko – Evropa bylo vyrovnané, protože Dimitrios Mastrovasilis se nepotkal s formou. V posledním kole jsem hrál černými s Jackem Tomczakem. Rozehrál jsem ambiciózní variantu Caro-Kannu a po soupeřově nepřesnosti jsem převzal iniciativu. Té jsem stejně lehko zase pozbyl, ale s blížící se soupeřovou časovou tísní se mi podařilo Jacka přehrát a hru jsem završil sympatickou kombinací. Právě tato partie se mi z mého vystoupení líbila nejvíce, protože soupeř neudělal žádnou velkou chybu a musel jsem ho přehrát postupně. Caro-Kann míval pověst solidního zahájení, ale z mých nejzajímavějších partií v tomto zahájení by se dala sestavit velmi zajímavá knížečka. (Pochopitelně by se nejednalo zdaleka jen o partie vyhrané.) Toto zahájení se ostatně hrálo i v partii Mastrovasilis – Tomczak, jež byla asi nejzajímavější z celé soutěže.
V posledním kole zbývající dvě partie skončily nerozhodně, takže naše družstvo nejtěsnějším rozdílem vyhrálo zápas.
Ještě bych rád vzpomněl na jednu příhodu z vyhlášení. Pro srozumitelnost uvedu, že existuje šachista Kacper Polok. Jeden z organizátorů se trochu přeřekl: „Najlepszym Polokiem… Polakiem jest Kacper Piorun.“ Mateusz Bartel pohotově dodal: „Kacper Polok!“
Hrál jsem mnohem lépe než obvykle. Není to zdaleka jen moje zásluha. Soupeři tentokrát dělali více chyb než obvykle, ale já bych chtěl především poděkovat čtyřem velmistrům, s nimiž jsem analyzoval varianty použité ve třech vyhraných partiích. Žádná partie nebyla rozhodnuta v přípravě a výhry jsem si musel odpracovat sám, ale příznivé pozice ze zahájení mi k tomu podstatně pomohly. Spolupráce se vyplácí! Celkově jsem rád, že jsem se turnaje zúčastnil.
Soutěž hraná scheveningenským systémem skončila. Zajímavé je, že následující akcí některých účastníků je Najdorfův memoriál. Když už jsme v sicilských vodách, jeden soutěžící se v srpnu zúčastní turnaje v Rize, jejž ovšem nepořádá velmistr Svěšnikov.

O šachistech se povídají různé věci. Údajně to jsou geniální blázni, kteří bleskově počítají kombinace na čtyřiašedesáti polích, ale neporadí si v běžných životních situacích. Prý mají fenomenální paměť, ale zároveň jsou velmi roztržití. Nemám rád podobná zobecnění, ale musím uznat, že ta poslední charakteristika má něco do sebe, roztržitých šachistů znám dost. A sám jsem jedním z nich.
Šachy jsou velmi složitá hra. Hluboké soustředění pomáhá proniknout do jejích tajů. Když člověk hledá složitou kombinaci nebo řeší jiný náročný abstraktní problém, potřebuje na chvíli zapomenout na okolní svět. Proto intenzivní soustředění a roztržitost často kráčejí ruku v ruce.
O mé roztržitosti se tradují historky, z nichž mnohé jsou pravdivé. A některé příhody z mého dětství znějí velmi pravděpodobně, ale už si na ně nevzpomínám. Běžné zážitky se totiž z paměti vytrácejí rychleji než mimořádné události.

Je zajímavé, že u mne roztržitost často kráčí ruku v ruce se šachovými úspěchy. Dovolím si uvést pár příkladů.
Počátkem roku 2007 jsem poprvé hrál hlavní turnaj ve Wijk aan Zee, poklidné obci vzdálené 35 kilometrů od amsterdamského letiště. Na devatenáctidenní pobyt jsem si přivezl mnoho věcí. „Hlavně nezapomeň, že máš tři zavazadla,“ zdůrazňovali mi rodiče před odletem. Po přistání v Amsterdamu jsem si vyzvedl kufr a vydal se k domluvenému místu srazu, kde čekali řidiči, aby odvezli soutěžící do Wijk aan Zee. Ke konci cesty jsem si uvědomil, že jsem v metropoli nechal jedno zavazadlo. Kupodivu se neztratilo ani je nezneškodnili pyrotechnici. Ochotný řidič mi pro kufr zajel. Bylo mi trapné, že na mou roztržitost doplácejí jiní. Od té doby si dávám o něco větší pozor a raději cestuji jen se dvěma zavazadly. Ještě doplním, že v hlavním turnaji jsem tehdy dosáhl dobrého výsledku.
Historie se ale občas opakuje. Při cestě na polskou ligu v září roku 2012 jsem si zapomněl ve vlaku kufr. Naštěstí GM Krzysztof Bulski, můj oddílový kolega, dokázal zkontaktovat vlakový personál a pana rozhodčího Delegu, který ve Varšavě zavazadlo vyzvedl a dovezl na ligu. Oběma tímto děkuji! Já jsem mezitím dojel do Gorzówa a ubytoval se tam v hotelu. Krátce po příjezdu jsem si zabouchl kartu („klíč“) od pokoje vevnitř, takže recepční věděli, s kým mají tu čest. Tehdy jsem vyhrál na 1. šachovnici všechny tři partie.
Roku 2014 jsem se při cestě na francouzskou ligu začetl do šachového časopisu a musel jsem vyskakovat s těžkým kufrem z rozjíždějícího se vlaku. Bolelo to nejen bezprostředně po skoku, ale až do konce soutěže. Přestože jsem hrál šestkrát černými, v turnaji jsem uhrál 6,5/10 a mírně vylepšil svůj rating.
V roce 2015 jsem si půjčil v knihovně detektivku a vzal si ji s sebou na Bundesligu. Byla až příliš zajímavá – v odletové hale jsem se začetl a personál musel mé jméno vyvolávat rozhlasem, ačkoliv jsem byl na doslech i na dohled. Odlet jsem stihl a vyhrál jsem obě partie, což se mi do té doby v nejvyšší bundeslize nikdy nestalo.
Na mistrovství Evropy v Göteborgu jsem uhrál na 1. šachovnici 6/9 proti silným soupeřům. Při návratu jsem na letišti nemohl najít letenku, musel jsem si na poslední chvíli zařizovat novou a k letadlu mě a další dva opozdilce dovezl zvláštní autobus. Tu původní jsem po příjezdu do Švédska vyhodil, aniž bych si uvědomil, že je zpáteční… Tento traumatizující zážitek mě povzbudil ke studiu cizích jazyků, což se mi později nejednou vyplatilo. Například když jsem někde něco zapomněl.

Roztržitost mne ale pronásleduje už od dětství. Když jsem v deseti letech poprvé jel s IM Josefem Přibylem do Německa na ligu, zapomněl jsem si pas. Pan Přibyl mě musel vysadit v Chebu a mám pocit, že mi tehdy ještě koupil lístek na vlak do Prahy. Mí trenéři se mnou v dětství měli velkou trpělivost, za což jim děkuji.
Pas jsem zapomněl také v hotelu v Chanty-Mansijsku, když jsem se roku 2005 vracel ze Světového poháru. Při příjezdu si recepční vyžádal(a) pas a při odjezdu jsem si na něj nevzpomněl. Naštěstí mi pro doklad někdo dojel a let jsem stihl.
O dva roky později jsem jel na stejný turnaj se sekundantem. Neměl se mnou lehkou práci, musel mě pokaždé upozorňovat, kdy mám odbočit, abych došel do hracího sálu. Proto před zpáteční cestou přes Moskvu do Prahy vzal k sobě všechny čtyři letenky. Když je v Chanty-Mansijsku předal slečně u přepážky, všechny si je nechala. I ty z Moskvy do Prahy. Na to jsme ale přišli až v Moskvě na letišti Šeremetěvo. Na letišti Vnukovo, na něž jsme předtím přiletěli, nás prý vyvolávali místním rozhlasem s tím, že jsme ztratili pasy a letenky. Sdělovací prostředky občas zveličují…
Samozřejmě nejsem zdaleka jediným roztržitým šachistou. Z knížek znám mnoho podobných příhod, smyšlených i pravdivých. Ve sporu mezi tradicionalisty a modernisty zůstávám neutrální – moje historky nejsou ani lepší, ani horší. Technologie se prudce mění, ale lidský mozek zůstává podobný jako před staletími.
Ještě bych toho o roztržitosti mohl napsat mnoho, ale teď si na další své příhody nemohu vzpomenout. Snad někdy příště…