David Kaňovský

šachový mezinárodní mistr (ELO 2412), reprezentační trenér mládeže, šachový literát a publicista

Vážně na to mám?

[28.01.2011 14:32:37]

Poslední dobou se sám sebe často ptám, zda-li na to mám. Moc hezky se vzpomíná na uzavřený velmistrovský turnaj v Olomouci, který se mi loni v srpnu podařilo vyhrát a získat tím svou druhou velmistrovskou normu. Od té doby jde moje šachová forma, jak se říká, z kopce. V Litomyšli jsem možná neudělal úplně špatný výsledek, ale po šachové stránce škoda mluvit. V Praze se mi některé partie docela povedly, ale v souhrnu to také byla spíše bída s nouzí. V Extralize mám čtyři remízy a dvě prohry. To sice není nic hrozného vzhledem k tomu, že hraji na první šachovnici. Ale to, co jsem si před sezónou představoval, to rozhodně také není. Snad jediná soutěž, kde se mi jakž takž daří, je 1. liga. Což je ovšem velmi slabá útěcha...

Proč to najednou nejde tak, jako třeba v Olomouci? Napadá mě řada odpovědí, jen se nějak nemohu rozhodnout, která se nejvíce blíží pravdě. Možná chci poslední dobou až moc; možná chci občas naopak málo; snad jsem někdy až příliš agresivní v honbě za vítězstvím; nebo třeba nevěnuji partiím až takovou hloubku a energii, jakou by si zasluhovaly; nebo si šachy prostě málo užívám, nemám z nich takovou tu „uvolněnou radost“...

Pravdou nejspíše bude kombinace všech těchto aspektů. Šachy mě v posledních týdnech opravdu baví, a to i přesto, že se mi moc nedaří. V tomto směru mám naštěstí „burcující“ náturu: čím větší neúspěch, tím větší chuť trénovat. Nejradši bych v tuto chvíli odjel někam na turnaj a pral se o každý bod jako se kachny na rybníku perou o každý kus rohlíku. Avšak nejde to. Musím myslet i na jiné povinnosti, přeci jen nemohu pořád jenom hrát šachy. Každý člověk je tak bohatý, jak bohatá a rozmanitá je jeho aktivní činnost.

Snad je to tak správné. Třeba ještě nenastala vhodná doba na to, abych se stal velmistrem. Dodnes vzpomínám na krásná slova mého prvního velkého trenéra Vratislava Hory, který mi říkával: „Když na to máš, tak to prostě přijde.“ Sice nevěřím na Osud a podobné „malichernosti“, jsem v tomto směru spíše voluntaristou, tj. život je podle mě otázkou lidské vůle, avšak této větě opravdu věřím.

Talent bez píle je k ničemu, nerozvíjený talent jen těžko může něčeho konkrétního dosáhnout. Leč mít radost z toho, co děláme, je rovněž velmi důležité, ba dokonce možná zcela klíčové.