David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Šachový populista?

[14.08.2009 22:13:47]

Blíží se nám volby do poslanecké sněmovny, proto jsem se rozhodl napsat variaci na aktuální téma. Jak určitě víte, za populistu často bývá označován politik, který se snaží získat přízeň lidu (případně masy) pomocí lákavých slibů. Podle slovníku cizích slov je populismus „úsilí o získání přízně bez ohledu na věc samu“.

 Já ale chci psát o něčem trochu jiném. Podobně jako většině lidí, také mně záleží na mínění veřejnosti, především pak té její části, se kterou se setkávám pravidelněji. Mám na mysli především veřejnost šachovou, mezi kterou téměř jistě patříte i Vy. Bez ohledů na názory druhých by se společnost možná rozpadla, ale vedle pozitivních důsledků to může mít i negativní, pokud se člověk na mínění ostatních ohlíží příliš a to je čas od času i můj případ.

 Někdy si připadám jako „šachový populista“. Nemyslím to příliš hanlivě, ostatně i politický populismus má své světlé stránky. Například omezení poslanecké imunity by lidé určitě přivítali a nevidím na tom nic nerozumného. (Minulými dvěma větami nehodlám chválit ani kritizovat pana Paroubka, snažím se pouze na nedávných událostech objasnit své názory.) V některých případech může být ona smyšlená „vůle lidu“ rozumnější než názory poslanců. Řízení státu podle objednávky občanů by ale nejspíše dříve či později skončilo ekonomickým fiaskem, protože obyčejný občan (jako třeba já) mnohým problémům prostě nerozumí. 

 Asi bych se ale měl vrátit k tématu. Můj „šachový populismus“ spočívá v několika faktorech, pokusím se je probrat postupně.

  1. Zvýšený (nebo alespoň zdůrazněný) ohled na diváka

 Mám pocit, že aby povolání profesionálního šachisty mělo smysl, musí být do značné míry zaměřeno na diváky. Zejména proto komentuji tolik svých zajímavých (a přiznejme si, čas od času i divácky nudných) partií, přičemž v tomto ohledu až tolik nehledím na výsledek a zveřejňuji i své prohry. Možná Vás tím připravuji o zajímavější články jiných autorů a autorek, ale přinejmenším šéfredaktoři zatím mají o mé komentáře zájem. Také se snažím vyhýbat se krátkým remízám a minimalizovat i počet těch o něco delších, ale podobně nudných.

  Pravda, mám v tomto přístupu určité rezervy. Body v tabulce mě přeci jen zajímají o něco více než krása a originalita idejí. V tomto ohledu je mi sympatický přístup Jirky Štočka, kterého zajímá v prvé řadě obsah partie a až poté výsledek. Já se ale do značné míry řídím diskutabilním úslovím „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ V soutěžích družstev tedy hraji opatrněji a snažím se především omezit počet porážek. Mám pocit, že za posledních několik let jsem hrál snad jen za jediné družstvo, které preferovalo radost ze hry před bodovým ziskem. V souladu s tímto přístupem se rozhodlo ušetřit za cizince, takže už tam nehraji.

  2. Těsné spojení s médii

 Spolupracuji se dvěma ze tří převážně českých šachových časopisů a s šéfredaktory vycházím dobře, proto nepřekvapuje, že můj mediální obraz je o něco lepší, než jaký bych si zasloužil. Tím nechci říci, že by zveřejněné zprávy o mně byly nepravdivé, spíše se v časopise objevují převážně ty lepší. Reportáže z úspěšných turnajů bývají delší než z těch neúspěšných a podobně. V Československém šachu je možná poměr chvály a kritiky vyváženější, ale přesto (nebo proto?) se k některým tamějším článkům vyjadřuji relativně kriticky kvůli faktickým nepřesnostem. Možná v tom nejsem spravedlivý, pro mnoho lidí jsou poznámky pana Hausnera zajímavější než ty moje, ale přinejmenším jako komentátor se na věc dívám jinak.

   3. Neochota vyjadřovat se ke kontroverzním tématům

 Jelikož jsem převážně oblíbený a daná situace mi vyhovuje, nechci se příliš vyjadřovat ke kontroverznějším tématům, mezi něž v šachovém světě patří například různé spory. Rozhodně není pěkné, že se občas svých známých nezastanu, když je někdo přede mnou v jejich nepřítomnosti kritizuje. 

 Také mě příliš neláká perspektiva účasti v odvolací komisi v rámci nějakého turnaje. Asi třikrát jsem se už do takové role dostal, ale naštěstí k žádným sporům nedošlo. Zdá se mi, že odvolací komise se dostává ke slovu až u komplikovaných případů. Mám sklony ke kompromisním řešením, ale pro ta u šachů obvykle nebývá prostor. Ještě jsem neslyšel o tom, že by nějaká partie skončila výsledkem 0,75:0,25 nebo 0,5:0. Mimochodem, na mnoho věcí jsem si vytvořil vlastní názor zprůměrováním nebo „slepením“ mínění druhých.

  Když už jsem psal o problémech s ohledy na cizí názory, měl bych uvést asi ještě jeden příklad. Před lety mě nějaký čas trénoval i velmistr Luděk Pachman a od té doby jsme se nejednou setkali. Jednou mi říkal, že když s někým nebudu souhlasit, mám to dotyčnému říci přímo do očí. Tenkrát jsem to neprozřetelně slíbil a od té doby nejednou porušil. Snaha o splnění tohoto slibu mě ale donutila změnit názory. Protože jsem se s některými lidmi nechtěl hádat, začal jsem o nich smýšlet lépe (chce se mi ještě frázovitě dodat „a radostněji“). V tomto konkrétním případě to asi je správné, ale dovedu si představit situaci, v níž podobná změna názorů může být morálně problematická. Zajímalo by mě, jak bych žil před rokem 1989, ale asi nemá smysl o tom spekulovat, spíše bych se měl snažit tehdejší době porozumět a zjistit o ní více. A přijmout z toho nějaké poučení, v žádném případě ovšem ne „o krizovém vývoji ve straně a společnosti“. (Snažím se ve svých článcích příliš nevyjadřovat vlastní politické postoje, ale u tohoto pamfletu z roku 1970 učiním výjimku.)

  Sečteno a podtrženo, můj „populismus“ je lepší v tom, že nemá za cíl přímé finanční zisky. (Možná že i tady některým politikům křivdím.) Sice jsem několikrát uspěl v šachových anketách na stránkách Šachového svazu, ale z toho mi žádné příjmy neplynou. Na závěr by se slušelo dodat, že až tak velký šachový populista vlastně nejsem. Sice mi někdy dost záleží na názorech ostatních, ale přesto jsem se odhodlal napsat tento článek, ačkoliv si nejsem jist, zda bude reakce publika kladná. A mnohdy naopak názory druhých víceméně ignoruji. Název mého článku je tedy nadsazený, ale mimo to i nepřesný. Pokud Vás ale titulek přiměl k přečtení mé úvahy a k zamyšlení nad ní, splnil svůj účel. Děkuji, že jste dočetli až sem. Vím, že bych měl psát stručněji, ale asi se to už nenaučím. Poznání vlastních chyb je prvním, ale někdy také posledním, krokem k jejich odstranění.

Slovník cizích slov. Kolektiv autorů Encyklopedický dům, spol s r.o. Praha, Levné knihy Kma, s. r. o. 2006