David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

V hlavním městě rapid šachu

[05.08.2009 16:40:12]

  Na začátku upozorním, že tento článek není úplný. Jelikož píši zároveň i pro ŠachInfo, rozhodl jsem se místo jednoho dlouhého textu napsat dva kratší. Tamten je spíše popisný, tento převážně osobní. Snažil jsem se, aby se příliš nepřekrývaly, ale občas jsem se tomu nedokázal vyhnout. Jako obvykle se snažím zkombinovat trochu odborný šachový text s normálním a zcela srozumitelným. Doufám, že si zde i Vy něco zajímavého najdete, ostatně přeskočit odstavec můžete kdykoliv (na vlastní nebezpečí).

  Město Mainz (česky Mohuč) leží na řece Rýnu poblíž Frankfurtu nad Mohanem. Má necelých dvě stě tisíc obyvatel, vlastní univerzitu a po více než 1000 let bylo sídlem arcibiskupa. (převzato z www.wikipedia.cz) Pro šachisty je ale Mainz významný také jako dějiště tradičního šachového festivalu Chess Classic Mainz, o kterém pojednává tento článek. Já jsem si leccos z minulých řádků zjišťoval až dodatečně, na turismus příliš nebyl čas. Alespoň jsem navštívil Gutenbergovo muzeum. To podrobně mapuje historii knihtisku, jehož vynálezce v Mainzu strávil značnou část života, pravděpodobně se tam narodil a určitě tam zemřel. V muzeu jsem si poslechl krátký animovaný film o Gutenbergovi, prohlédl jsem si tam několik expozic týkajících se druhů písma, typů tiskařských lisů, Gutenbergova života, vlivu knihtisku na rozvoj literatury a vzdělanosti atd. Jediným problémem byl občasný nedostatek popisů v angličtině. Nestihl jsem si také prohlédnout všechny exponáty, protože jsem se musel nasytit také nekulturně a potom jít hrát.

 Z několika důvodů jsem se letos rozhodl cestovat vlakem. Tím hlavním byla má liknavost. Dlouho jsem neřešil, zda poletím, pojedu vlakem nebo se přidám k nějakému motoristovi. Mezi další důvody patřila neochota kupovat drahou letenku, snaha chovat se alespoň někdy trochu ekologicky a doporučení pana Modra, který podobnou dopravu vyzkoušel. Jelikož se mi nepodařilo najít přímý spoj, zvolil jsem cestu s jedním přestupem. Cesta z Prahy do Mainzu trvala přes 9 hodin (šlo to i rychleji, ale kdyby mi ujel spoj, měl bych problém), přičemž jsem si téměř po celou dobu jízdy četl šachové časopisy. To není nejpestřejší využití času, ale také má své výhody. Nevím, kdo první řekl, že šachy jsou opiem lidstva, a ani s tím výrokem nesouhlasím, ale trocha pravdy na té myšlence bude. Jak by jinak hyperaktivní člověk jako já dokázal vydržet v takovém klidu a nezájmu o okolí tak dlouhou cestu? [Minulými řádky nechci propagovat toxikománii, kritizovat šachy ani nic jiného ani šířit marxistickou propagandu. Prostě žertuji, ale zároveň to myslím celkem vážně.] Tentokrát jsem neměl žádnou zajímavou historku z cesty, jízdenku jsem neztratil a dorazil jsem na místo celkem bez problémů.

  Silnější hráči byli na náklady pořadatelů ubytováni v hotelu Hilton, kde dostávali snídani a na každý hrací den dvě poukázky na něco menšího k snědku v místním bistru. Zbývající kalorie se daly doplnit v obchodech či v restauracích. Určité potíže ale mohly být s přístupem k internetu. Ten byl i na hotelové poměry předražený. Byla zde ale ještě jedna možnost, zástupci tisku měli ve speciální místnosti k síti bezplatný přístup. Nebyl jsem si jist, zda jsem zástupcem tisku, ale zpětný pohled na výsledky ukazuje, že k tomu, abych byl “ein Spitzenspieler” (špičkový hráč), mi ještě něco málo chybí, přičemž amatér ani divák také nejsem. Takže možná jsem spíše šachový novinář. Nutno dodat, že jsem nebyl jediným velmistrem, který bezplatného internetu využil. Ostatně jsem tam strávil okolo 15 minut včetně přihlašování, takže můj popis lze chápat jako “mnoho povyku pro nic”. Hotel se nacházel u břehu Rýna a když jsem vyšel na správnou stranu, mohl jsem se proběhnout po pěší zóně na nábřeží. Situaci mi ale znepříjemnil zvyk závodit s ostatními lidmi pohybujícími se podobným tempem. Protože jsem nechtěl nevyhlášený závod vzdát, běžel jsem o něco déle, než jsem měl původně v úmyslu. Přeci jen také někdy jsem soutěživý.

 Hrálo se v prostorné hale u hotelu Hilton, prvních deset šachovnic bylo přes internet přenášeno do světa a pár z nich mohli také diváci sledovat na obrazovkách. Pár minut před začátkem kola pořadatelé pustili nějakou melodickou píseň. Rozpoznal jsem tam několik hitů skupiny ABBA, ale rozhodně nejsem expert. Každopádně se mi ta hudba líbila.

  Zatím jsem nenapsal téměř nic o samotném festivalu, ostatně to nejdůležitější můžete v přehlednější podobě najít jinde. Hrálo se několik soutěží, všechny tempem 20 minut na partii + 5 sekund na tah. Celkem se turnajů konalo snad osm: mistrovství světa, otevřený kvalifikační turnaj, turnaj počítačů a mládežnická soutěž, to vše jednak v normálním rapid šachu, jednak ve Fischerově šachu.

 Třídenní mistrovství světa hrají čtyři hráči, dvoudenní otevřené turnaje několik stovek (tentokrát to bylo 263 pro Fischerův šach a 694 pro rapid šach). Vítězové otevřených turnajů postupují do příštího mistrovství světa. Časový harmonogram je sestaven tak, aby si finalisté mohli zahrát i kvalifikační soutěž. Já jsem se, stejně jako většina dalších velmistrů, zúčastnil obou otevřených turnajů. V těch byl vysoký cenový fond včetně speciálních cen pro ženy, mládež, seniory, lidi s nižším ratingem nebo družstva. Dobré podmínky přilákaly mnoho špičkových hráčů a hráček. Mistrovství světa ve Fischerově šachu hráli velmistři Nakamura, Aronian, Movsesjan a Bologan, v aktivním šachu se o nejvyšší titul utkali velmistři Anand, Aronian, Naiditsch a Něpomňaščij. Pro naše barvy je potěšující účast Sergeje Movsesjana, který navíc hrál i v obou otevřených turnajích. Pozvání obdržel díky loňskému druhému místu v otevřeném turnaji. V openech letos nechyběla ani tak slavná jména jako Kamsky, Griščuk, Gašimov, Mameďarov, Bacrot, Nakamura, Movsesjan, Akopjan, Kasimdžanov, Hort, Sebag, Čmilyte, Lahno, Žukova a mohl bych ještě pokračovat.

  Česká účast nebyla příliš početná kvůli kolizi s pardubickým festivalem. Kromě již zmíněných osob hrál již jen Pavel Matocha. Zapomenout bych ale neměl na IM Otto Boříka (Borika), který se ale věnoval svým novinářským povinnostem, ani na amerického programátora českého původu Vasika Rajlicha, který letos v Mainzu dovedl svou Rybku ke dvěma titulům mistra světa. V Rybářově (= Fischerově) šachu Rybka dosáhla skóre 11,5/12 !

 Nejen u sebe jsem vypozoroval zvyk bavit se i v cizích zemích převážně s Čechy, případně se Slováky (a samozřejmě s Češkami a Slovenkami, ale těch na šachových soutěžích většinou bývá méně). Na tom lze najít dobré i špatné stránky. Tentokrát tento zvyk byl poněkud omezující, protože ostatní měli na turnaji i mnoho dalších známých. Při své zatím poslední účasti na britské lize jsem ale pochopil, že české nebo československé skupinky tvoří i jiní (ostatně sám skupinku utvořit neumím). Ostatně já v tomto ohledu zdaleka nejdu do extrémů, známých mám v cizině celkem dost. Potíž je jen v tom, že o nich vlastně kromě šachových informací většinou vím velmi málo.

 Celkovým výsledkům se v tomto článku věnovat příliš nebudu, můžete je najít například na http://www.chesstigers.de/ccm9.php nebo i na Novoborském šachovém serveru. Jen dodám, že Sergej Movsesjan skončil v mistrovství světa ve Fischerově šachu třetí, v otevřeném turnaji Finet Open v téže disciplíně šestý s 8,5/11, já jsem skončil 23. se 7,5 body, GM Hort uhrál 6,5 bodů, Pavel Matocha 5. V „normálním“ rapid turnaji Ordix Open jsem uhrál 8/11 a skončil na 24. místě, Sergej Movsesjan dosáhl stejného bodového zisku. Velmistr Hort získal o půlku méně, Pavel Matocha 4,5 bodu. Pro dokreslení dodám, že hlavních finančních cen bylo v každém z obou turnajů dvacet.

  Mám pocit, že blog by měl být osobní, proto závěr věnuji vlastním šachovým dojmům. Letos jsem turnaje bral dost vážně, takže výsledek pro mě byl větším zklamáním než obvykle. U Fischerova šachu to je pochopitelné, protože hraji nejvýše dva turnaje ročně a tento je zjevně tím důležitějším z nich. Můj výsledek nebyl až tak špatný, ale zvykl jsem si na lepší. Začátek byl sice úspěšný, ale od pátého kola dále jsem téměř v každé partii prošel silnou časovou tísní, přičemž jsem se při nedostatku času v pozici zpravidla orientoval hůře než soupeři. Přinejmenším desetkrát jsem během turnaje hrál tah s poslední sekundou (zopakuji, že se přidávalo pět sekund za tah), jednou jsem na to doplatil a překročil jsem čas. Důvody mého neúspěchu byly čistě šachové, se zvláštnostmi Fischerova šachu neměly nic do činění. V časových tísních jsem ze čtyř (povětšinou technicky) vyhraných pozic uhrál jeden bod! Asi ve třech partiích jsem zase v časové tísni půlky získal, ale přesto mám dost důvodů zamyslet se nad svou technikou realizace převahy a změnit hospodaření s časem.  Zdálo by se, že si mám dávat pozor na čas, ale tato jinak rozumná rada má jeden malý logický nedostatek. Ve většině partií jsem totiž v závěru téměř žádný čas neměl, takže prakticky nebylo na co si dávat pozor!

  Má hra v rapid šachu se od výsledku ve Fischerově šachu příliš nelišila. Také jsem pěkně odstartoval, ale druhého dne jsem uhrál jen 50 procent a skončil jsem celkem těsně za finančními cenami s velmi dobrými pomocným hodnocením, ale s chybějící půlkou bodu. Opět jsem obě prohry zaznamenal bílými figurami, z toho taktéž jednu bílými s GM I. Sokolovem. Zase jsem vyhrál v 9. kole nad GM Stevičem a ten znovu skončil přede mnou! V rapid šachu jsem sice měl o půlku více než ve své oblíbené disciplíně, ale měl jsem o něco slabší soupeře. Trochu se změnilo mé zacházení s časem, protože jsem nemusel přemýšlet od prvního tahu. A místo technických nedostatků se v mé hře projevily strategické.

   Fischerův šach má 960 různých úvodních pozic, přičemž jednou z nich je i ta klasická. Vylosovaná pozice byla oznámena pár minut před zahájením každého kola a byla pro všechny účastníky stejná. V následujícím kole byla náhodně vybrána zase další pozice. Během několika minut před začátkem hry hráči obvykle přemýšleli, kam mají vyvinout figury a co na to řekne soupeř. V prvním kole jsem špatně postavil pozici a v desátém jsem si nevšiml, že rozhodčí pozici omylem nepostavil symetricky, bílé figury byly rozestavené jinak než černé! Naštěstí to další rozhodčí na přenášených šachovnicích kontroloval a včas opravil.

Při druhém kole jsem si vzpomněl, že nejmenovaný exmistr světa a ruský opoziční politik tvrdil, že některé pozice ve Fischerových šachách mohou být výrazně lepší pro jednu stranu. Považoval jsem to za nesmysl, ale najednou jsem zapochyboval. Při základní pozici Ja1, Sb1, Vc1, Kd1, Se1, Df1,Vg1, Jh1 totiž v pozici jsou dokonce dva zranitelné body, pěšci b + h. Černí v mnoha partiích měli s touto pozicí problémy, ale Rybka hlásí pouze hodnocení +0.20 ve prospěch bílého, což naznačuje, že o vyhrané základní pozici ani v tomto případě nemůže být řeč.

 V posledním kole jsem hrál na nepřenášené 11. šachovnici partii Azarov – Navara. Postupně se měnily figury, ale stále jsem mohl udělat rošádu. Už jsem měl jen krále, dámu, věž a pár pěšců, ale rošáda byla stále možná (a žádoucí). Přemýšlel jsem, co by se stalo, kdybych rošádu skutečně provedl a soupeř ji reklamoval jako nemožný tah. Jak by se prokazovalo, že jsem králem ani věží ještě netáhl? Takové problémy ostatně mohou nastat i v normálním rapid šachu. Naštěstí k tomu nedošlo, soupeř rošádě na poslední chvíli zabránil a ve 29. tahu jsem při přechodu do dámské koncovky musel táhnout králem. Mimochodem, tato partie byla zajímavá i nadále. Dostal jsem se do dámské koncovky s dvěma pěšci navíc, ale po dalších třiceti tazích bez časové rezervy partie nakonec skončila remízou. Vznikla v ní zajímavá pozice vzájemné nevýhody tahu: Kb3, b2 x Kd3, a6,c5. Problém byl v tom, že jsem jako černý byl na tahu. Kuriózní je, že právě o podobných pěšcových koncovkách jsem si dopoledne před partií četl článek v polském šachovém časopise.

  Turnaj v rapid šachu jsem zahájil zajímavou poziční ztrátou kvality. Soupeř mi nabídl remízu, ale kompenzace se mi zdála být více než dostatečnou a asi jsem měl pravdu. Partiii jsem vyhrál, ale dále to bylo těžší. Například ve třetím kole jsem málem dostal dušený mat s obětí dámy. Zajímavá příhoda se stala při partii posledního kola turnaje v rapid šachu. Můj soupeř, ázerbájdžánský velmistr Namig Gulijev, přišel k partii a okamžitě po podání rukou mi jako černý spustil hodiny. Viděl jsem, že se jinde ještě nehraje, ale rozhodl jsem se přesto zahrát 1.d4. Celkem rychle se stalo 1...d5 2.c4 dxc4 3.Jf3 Jf6 4.e3 e6 5.Sxc4 c5 6.0-0 a6 7.Sb3 a ještě asi další 4 tahy. Mezitím na pódiu někdo z organizátorů začal do mikrofonu německy mluvit o blížícím se posledním kole. Potom za námi přišel rozhodčí a vysvětlil nám, že kvůli přímým přenosům musíme rozehranou partii zrušit a zahájit znovu. Je zajímavé, jak si téměř na cokoliv dokáži bleskově utvořit dva názory. Na jedné straně bych velmi rád zahájil partii jinak (tahem 1.e4), na druhé straně jsem měl pocit, že by to bylo vracení tahů a že to odporuje duchu pravidel, proto jsem obhajoval pokračování ve hře. Ani soupeř nechtěl začínat znovu od začátku. Nakonec se našel kompromis – partii jsme rozehráli znovu, ale měli jsme zopakovat odehrané tahy. Soupeř mě ale překvapil, když omylem zahrál 5...a6. Divil jsem se, co to znamená. Když mi ukázal, že mám zahrát 6.Sb3, udělal jsem to a po 6...c5 7.0-0 jsme se vrátili do předchozí pozice. Ještě v zahájení mi soupeř nabídl ve vyrovnané pozici remízu. Odmítl jsem, ale nakonec jsem prohrál. Soupeř hrál celou partii velmi silně. Věděl jsem, že má nevyrovnané výkony a že při dobré formě je velmi nebezpečný, ale rozhodl jsem se zariskovat a tentokrát to prostě nevyšlo. Snad zase příště!