Blog Roberta Cveka

 Název je trochu zavádějící, protože na MČR v Ostravě jsem nikomu nepomáhal s přípravou, ale hrálo tam několik mých svěřenců a byl jsem velmi zvědav, jak si povedou. Rozhodl jsem se napsat tento blog hlavně proto, protože to je něco nového, psát v roli trenéra o svěřencích. Doposud jsem se tomuto vyhýbal. 

S účastníky soustředění jsme se dohodli na pokračování ke konci září. Přednáška sám sobě trenérem bude pokračovat další (na sebe navazující sérií) přednáškou a to sice typové pozice/partie ze zahájení, zaměřeno hlavně na znalost klíčových pozicí a plánů.

Nicméně do konce září je dost daleko a zdála se mi čtyř měsíční pauza příliš hodně. Jelikož mám čas ke konci srpna a stejně tak budou volné ubytovací prostory + trénovací místnost. Bude mimořádné soustředění v Příbrami od 21. do 23. srpna. Mimořádné tím, že půjde o jedno volné téma bez pokračování. Takový doplněk k přednáškám sám sobě trenérem.

Dlouho jsem přemýšlel jaké téma zvolit. Nakonec jsem se rozhodl pro šachistu, který mě nejvíce fascinuje a o kterém jsem toho nejvíce přečetl a prostudoval. Téma mimořádného soustředění je:

Učme se s Bobby Fischerem

Půjde o speciální přednášku se vším všudy 🙂 Tedy budeme se od Bobbyho učit zahájení, přechod zahájení/střední hra. Střední hru (strategii a taktiku) a samozřejmě i koncovky. Pokusím se podat i nešachové stránky tohoto génia. Co si myslím, že mu pomohlo se dostat až na vrchol a co může pomoci i nám, co si zkrátka od něj můžeme vzít.Některé pozice se budou rozehrávat na čas (podle mě výborný tréninkový proces). Bude tedy dobré, když si každý sebou vezme šachové hodiny. Z předchozího soustředění se pak pokusíme pozice dávat na plátno a v sobotu trochu posuneme časový rozvrh, aby bylo více času na simultánku (bude tak 1 až 2 hodiny po tréninku, samozřejmě účast dobrovolná 🙂 )

Kdo má zájem a chtěl by se zúčastnit soustředění, tak mi to prosím napište na adresu, včetně zda budete či nebudete chtít ubytování: sachycvek@seznam.cz telefon: 606 628 961

Základní věci: 

 

• Začátek je 21.srpna v pátek od 17:00. Konec v neděli 23.srpna v 18,00. Opět bude 5 tréninkových bloků po 3 hodinách. V sobotu a neděli bude dopolední trénink od 9:00 do 12:00 a odpolední od 15:00 do 18,00 (neděli můžeme posunout, dle odjezdu) 

• Místo konání je Náměstí TGM 122 v Příbrami. Přijet můžete v podstatě kdykoliv v pátek, stejně jako se hned ubytovat. Ale do 17,00. Mapka a foto místa viz. odkaz na ubytování.Kde se trénuje, se i spí.

• Ubytování je 3 – 4 lůžkové (1. a 2. patro domu). Cena je 250 Kč bez DPH a 290 Kč s DPH. Ubytování je maximálně pro 20 lidí. Další podrobné informace jsou zde: http://www.asoft.cz/(v případě dotazů je telefonní číslo: 777 188 999)Ubytovat se můžete až do pondělí.

• Maximální kapacita na soustředění je 20 lidí. Není podmínkou ubytování. Kdo chce, může dojíždět, nebo přespat jinde.

• Cena tréninku bez ubytování je 800 Kč. Ubytování i trénink se bude platit na místě a hotově.

• Je možno dohodnou stravu. To bychom určitě pak udělali na místě, kdo by měl o co zájem. Bude možnost občerstvení po celou dobu tréninku. Hostitelé se budou snažit každému vyjít maximálně vstříc.

• Vezměte si sebou šachovou soupravu (ty bohužel nemůžeme zajistit) a šachové hodiny – kdo nemá, pokusíme se zajistit, ale napište mi to prosím.

• Přihlášky na moji mejlovou adresu: sachycvek@seznam.cz (telefon 606 628 961)

• Materiály co se budou probírat, dostane každý účastník v elektronické formě

O lecčem rozhoduje náhoda. Stane se něco a úplně vám to otočí den, někdy týden a někdy celý život. Náhoda je náhoda (existuje vůbec?)

Náhodou se stalo, že se můj kamarád (šachista) odstěhoval do Příbrami. S přítelkyní mají v centru Příbrami krásný velký dům. Když jsem byl u něj, tak slovo dalo slovo a nakonec se ukázalo, že by v tom domě, v centru Příbrami, šlo udělat šachové soustředění!

Sám jsem nikdy nepřemýšlel, že bych někdy šachové soustředění dělal. Už jenom pro tu hromadu starostí a nejistý výsledek. Zatím jediné (repre) soustředění co jsem „pořádal“ kdysi u mě doma na Ježníku, skončilo málem smrtí jednoho z účastníku. Další důvod žádné takové akce nepořádat.

Je velká škoda, že pro všechny šachisty (výkonností a hlavně věku) u nás není nějaká možnost, kde by se mohli vzdělávat a přiučit se šachu u silných hráčů. Podobné akce bývají pouze pro talentovanou mládež. Pokud něco takového existuje i pro dospělé, tak mě určitě opravte. Už jenom proto, že to rád doporučím lidem, kteří se mne na to ptali a já jsem jim nedokázal pomoci.

Pamatuji si, že nějaké takové soustředění (jak se zdokonalit v šachu) bylo ve Frýdku Místku, kde přednášel velmistr Dydyško (a nejenom on). Už coby velmistr jsem chtěl na tuto akci jet, velmistra Dydyška si velmi vážím, ale bohužel jsem se nakonec z rodinných důvodů nemohl zúčastnit. Mohl jsem jet na trénink proslulého trenéra Dvoreckého, ale to bylo na mě finančně příliš. Zatím na poslední akci coby žák jsem byl na repre soustředění v Ráži.

Vůbec nejlepší soustředění co jsem zažil coby lektor je, bylo a bude v Senici na Slovensku. Tam je to organizačně prostě dokonalé a vždy se tam velmi rád vracím.

Takže proč vlastně tento blog píši? Jde o to, že na konci června může být soustředění v Příbrami, pro šachisty libovolného věku a síly. Tímto blogem bych chtěl zatím, aby širší šachová veřejnost věděla, že ta možnost je. Někdy v průběhu května pak napíši propozice na nss.

Základní informace:

• Soustředění by trvalo 3 dny (asi pátek, sobota, neděle). Trénovalo by se 15 hodin. V pátek 3 hodiny, v sobotu i neděli po 6 hodinách

• Téma soustředění je zatím otázkou, ale v případě zájmu, bych rád udělal na sebe navazující soustředění. Například první: jak trénovat, vše o trénování, co studovat, jakým stylem atd. Na to by navazovalo druhé soustředění atd.

• Počítám, že by to bylo v červnu a spíše ke konci, asi 19-21.6. Ale může se to změnit, je to zatím předběžně

• Velká výhoda je, že kde by se trénovalo by se i spalo

• Ubytování vychází max. pro 20 lidí (1. a 2. patro domu 3-4 lůžkové)

• Cena ubytování 250 Kč bez DPH,  290 Kč s DPH

• Trénovací místnost max. pro 25 lidí (kdo by chtěl, by mohl blicat až do rána, není žádné omezení, nikdo by nebyl rušen)

• Jídlo – teplé jídlo v pátek večeře, sobota oběd a neděle oběd. Kdo by chtěl, mohl by mít snídani. Bude možné další občerstvení.

• Každý by si musel přivést šachovou soupravu (a hodiny, když bude chtít ve volném čase blicat)

• Cena tréninku bez ubytování by byla do 1000 Kč

   

 Tolik k základním informacím. Budu rád, když mi napíšete případný zájem o tuto akci a jakékoliv dotazy, rád na ně odpovím.

 Zdá se mi skoro neuvěřitelné, že to bude rok, co jsem zde naposledy publikoval článek. Jak ten čas letí…obzvláště teď. Byla doba, kdy jsem mohl čas prodávat, nyní bych ho ve velkém kupoval, časy se mění. Měl jsem několik rozepsaných textů k publikování, ale bohužel, zatím jsem je nedokázal dokončit. Málo času, žádná múza. Múzu potkávám pouze při procházkách s malou, ale rychle zase uteče, když se vracím domů. I teď, když píši tento text, je to takové kostrbaté, není to ono. Například v parku s kočárkem, mi hlava pálí jako ranní kamna. Škoda, že není nějaký přístroj, který by dokázal myšlenky dát na papír. Z diktafonu by určitě neměla radost malá, už tak se musím vyhýbat štěkajícím psům. Pokusil jsem se sestavit několik myšlenek o šachu, řekl bych, kočárkových myšlenek. Časově jsou různorodé.

Že šachy jsou dobré k rozvoji samostatného myšlení, rozvíjí logiku a další funkce mozku je obecně známo, nicméně šachy jsou ještě více. Šachy rozvíjí celého člověka, i jeho duši. Těžko to popsat, je to snad symbióza krásy, úžasu a maximálního pohlcení. Každý šachista to zná a ví, že čas je opravdu relativní a šachy podobně jako hudba jej mohou „rozsvítit“. Nicméně všechno má dvě strany a někdy šachy přinášejí smutek. Jako v životě.

Proč muži hrají lépe šachy než ženy? Jsou hravější. Kolik patnáctiletých dívek hraje hry na počítači a kolik patnáctiletých kluků? A jak se to mění ve dvaceti letech? Dospělý muži si kolikrát dokáži hrát jako malé děti. Ne nejednou jsem byl svědkem, jak dva „fotři“ si hrají s autíčkem ovládaným na vysílačku s ještě větší intenzitou, než jejich ratolesti.

 Naše špičková šachová mládež (tak do 25 let) by potřebovala větší podporu. Měli by se vytipovat určití hráči a budou-li chtít, tak s nimi sepsat speciální smlouvu. Ta by zahrnovala velkou podporu, ale i povinnosti a do budoucna spolupráci při rozvoji dalších talentů. Tato vybraná elita by měla osobního trenéra – silného praktického hráče (minimálně IM). Tréninky by byly časté a pravidelné. Trenér by se snažil předat všechno, co se o šachu dozvěděl (obrovská důležitost je zahájení/přechod do střední hry + analýza partií + rozehrávání pozic na slabiny žáka). Samozřejmě by si museli vyhovovat. Právě spolupráce se silným praktickým hráčem mi chyběla po mých 17 letech. Nicméně je otázka, zda by toto bylo finančně únosné a výhodné pro svaz. A zda by vůbec takovou smlouvu šlo vymyslet. K tomu bych chtěl jenom dodat, že jsem byl v šoku, když jsem se poprvé střetl s (v té době) IM Vokáčem a GM Medunou. Analýza po partii mi ukázala, že ti hráči jsou daleko, daleko jinde, jinak hodnotí pozici, jinak ji rozehrávají, mají úplně jiný pohled. Daleko více rozuměli šachu – to byl propastný rozdíl. A to jsem měl elo už 2285 a šel jsem nahoru a v jedné partii jsem mohl ohrozit „kohokoliv“. Pro mě byl rozhodující rok 2006. Do té doby jsem se skutečnou prací jen flirtoval, po mé památné partii s Alešem Jedličkou (byl jsem na sebe tak nazlobený, že jsem měl chuť si uříznout hlavu a vykopnout ji na měsíc), jsem do skutečné práce hluboko proniknul. Musel jsem ale strašně moc času ztratit na to, co bych se silným praktikem dozvěděl tak 10x rychleji.

A A A A A …klasický tréninkový cyklus. Zjistil jsem však, že lepší je například: A A B A A X A C C A X atd. Kdy A je normální trénink, B je zvláštní trénink, C je odpočinek a X je něco extra co vás vyvede ze zaběhnutých kolejí (třeba procházka v parku s řešením na slepo lehkých studií). Nejde každý den dělat stále stejně. Jsou různé dny s různou energií.

Je obtížné vědět, kdy je třeba čas na pauzu a kdy pouze vaše lenivost dává signály, že trénink je třeba opustit. Nicméně to ani není tak otázka vědění, jako cítění.

Myslím si, že obrovskou roli v šachu, ale i obecně v životě hraje intuice.

Koncentrace a soustředění. To je alfa a omega. Ostatní věci se kolem tohoto středu točí. V šachu bych ještě vyzdvihnul odhodlanost (vůli) a výdrž. Za šachovnicí i mimo ní.

Kolikrát jsem slyšel, že šachisté jsou podivíni. Ano, někteří více a někteří méně, ale kdo dneska není podivín? Asi byste ani nevěřili, kolik na první pohled seriózních/normálních lidí má nejrůznější psychické problémy. Už nejde definovat „normálního člověka“. Pokud to vůbec někdy šlo. Kdyby nebylo nejrůznějších podivínů, tak asi ještě jezdíme v drožce a pivo si chladíme v potoce.

Kdo byl nejlepší šachista všech dob? Na toto téma jsem měl chuť už hodně krát něco napsat, ale dosud jsem nedokázal určit další pořadí po Bobbym Fischerovi. Bobby je jasná jednička. Dokázal toho v šachu tolik, jako zatím nikdo jiný a měl takovou převahu, která se od doby prvního mistra světa neviděla (120 elo bodů!).  Dokázal vyhrát 19 partií v řadě, dal 6:0 špičkovému velmistrovi a exmistru světa, který vzácně prohrával, nadělil v posledních 4 partiích šokujících 4:0. Navíc mistra světa zcela hladce rozdrtil, i když prohrával 2:0. Dokázal zlomit moc východu, což se v té době zdálo naprosto nemožné. Bobby Fischer neměl asi takový talent jako A. Karpov nebo J.R. Capablanca, ale dokázal ho plně využít. Šachu se oddal na 99%. Problém spíše pro mě byl, koho dále dát na pomyslný žebříček. Zbyly mi jména: Kasparov, Karpov, Aljechin a Capablanca.  Laskera, který byl mistrem světa 27 let, jsem musel vyškrtnout, protože nehrál zápas s Rubinsteinem a Tarraschem, když byli na vrcholu sil (s Tarrasechm hrál, ale v době, kdy byl Tarrasch dávno za zenitem). Navíc už v roce 1914 podle mne byl Capablanca o něco silnější než Lasker. První mistr světa měl smůlu, že musel počkat, až zemře legendární Američan, aby mohl bojovat o MS. Botvinnik byl nesporně veliký šachista, ale neměl takovou převahu jako výše uvedeni mistři světa a také se na nějakou dobu vzdálil od světa šachu.  Na druhé místo bych dal Garry Kasparova. Kasparov to měl strašně těžké, protože musel bojovat s gigantem šachu, Karpovem. Nechce se věřit, že tolik zápasů s Karpovem mladý Kasparov ustál. Karpov v roce 1984-87 byl nesmírně, ale nesmírně silný šachista. Navíc v 90. letech byl Kasparov suverénní jedničkou. Proto bych dal Kasparova na druhé místo. Trochu ostuda je, že neměl legendární mistr světa možnost odvety s Kramnikem… Na další místo bych dal…a to je nyní problém. Kdo z trojice Aljechin, Capablanca a Karpov byl „historicky“ silnější? To je pro mne velmi těžké. Chce se napsat, že Aljechin byl lepší než Capablanca, když ho porazil. Ale byl to pouze jeden zápas, který Kubánec hrubě podcenil. Je škoda, že nebyla odveta. Capablanca zase byl v podstatě neporazitelný, dlouhých 8 let a měl jasnou převahu před zbytkem světa. Již „dlouho“ před rokem 1921 byl světovou jedničkou. V zápase s Laskerem to hladce potvrdil (nutno ale dodat, že Lasker byl vynikající šachista a v odvetném zápasu někde v Evropě by to neměl Capablanca jednoduché). Tyto dva velikány bych dal na stejnou úroveň. Aljechina genialita a hlavně výkony v 30. letech se vyrovnají Capablancovým úspěchům. Zbývá Karpov. Karpov měl velkou smůlu, že nedokázal plně rozvinout svůj talent. To by asi dokázal, kdyby hrál zápasy s Fischerem. Musel by ještě daleko více trénovat a dřít, aby měl šanci proti Američanovi. A musel by jít dále, než kdy došel (Karpov herně poskočil po zápase s Korčným v roce 1978), ale to se nestalo. Karpov po odchodu Fischera byl jasnou jedničkou. Nemusel se už moc namáhat, pouze v zápase s Korčným. Myslím si, že pak na to tak trochu doplatil v zápase s mladým Kasparovem, jinak by zápasy v 80. letech vyhrál. Nicméně od roku 1975 do roku 1985 byl Karpov jasnou jedničkou.  Takže co teď? Koho dát na třetí místo? Stále nevím J Asi bych prostě dal třetí až páté místo při stejném „pomocném hodnocení“: Capablanca, Aljechin a Karpov. Magnuse Carlsena zatím do tohoto žebříčku nepočítám. Myslím si, že šachově ještě vyroste, podobně jako Fischer svoji hru zpřesní a půjde na 2900+.

Kdybych měl říci jednu jedinou radu mladým šachistům, zněla by: bojujte, riskujte! Žádné krátké remízy. Nic takového, hrajte jako (mladý) Fischer. Pokud se jednou rozhodnete dávat krátké remízy, je cesta zpátky nesmírně těžká. Myslím si, že každá krátká remíza vám trošičku sebere váš šachový um. Vím, co píši, sám jsem měl dost krátkých remíz. Není divu, že šachista, který si zvykl hodně partií bez boje remízovat, v kritickém momentě selže. Je pak to nesmírně těžké napravit.

Šachy a zdraví. Je smutné, kolik skvělých velmistrů tak brzy odešlo z tohoto světa. Pro mě bylo asi nejsmutnější číst o osudu prvního mistra světa. Jako v každé jiné činnosti platí, že když něco děláte pro radost, tak vám to život prodlužuje (nicméně nemyslím tím vše, třeba kdo pije litr rumu pro radost každý den, tak asi si život moc neprodlouží, ačkoliv stále lépe pít litr rumu, než litr ruské, doma pálené vodky). Šachový profesionál (a kolikrát nejen on) je pod velkým tlakem a stresem. Je proto důležité, aby velkou pozornost obrátil k pohybu (nebo sportu), aby nějak stres ze sebe dostal. Bohužel stále dost šachistů stres ventiluje večerním pitím se smaženým sýrem a hranolky (to jsem měl zrovna dnes na oběd J ). Obecně šachy život prodlužují, protože ve stáří vám přinesou barvu do života, činnost. Můžete hrát partie na internetu, sledovat partie na živo, číst různé zprávy o šachu, jezdit po turnajích za kamarády, zkrátka něco dělat, žít, dýchat. Nebo zajít za Frantou do hospody a pěkně mu to natřít, lišák jeden, zkouší hrát tu slovanskou s …Ja6, ale fritz už poradil. Dneska mu dám takovou baňu, až zapomene pít pivo!

 Sedí Věčnost u říčky a sleduje její tok. Jde kolem mladší sestra Moc. Zašklebí se na Věčnost a přistoupí blíž.

 „Ty jsi obyčejná Věčnost, nic, já jsem Moc! Já jsem víc.“

Věčnost se usměje a dále sleduje říčku. Moc mávne rukou a je mocný šlechtic. Má vše co může mít a sedí na železném trůnu. Věčnost lehce foukne a uteče padesát let. Mocný šlechtic leží v hrobě zakopán. Kdysi mocné sídlo pokrývají pavučiny a po dlouhých chodbách se prohánějí myši.

 „Pche“ zavrčí Moc a mávne rukou. Je obrovská říše, podrobí si vše a vládne celému světu. Věčnost opět lehce foukne a uteče tisíc let. Po velké říši zbydou jenom rozvaliny, mnoho kostí a zrezivělé meče.

Moc se rozpláče.

„ Copak sestro“, zeptá se ji Věčnost.

„Jsi daleko mocnější než já, Moc. K čemu pak jsem?“

Věčnost se usměje. „Pojď sem ke mně.“

 Moc se přiblíží.

„Vidíš“, řekne ji Věčnost, „máš nade mnou moc.“

„Jak to? Jak mám nad tebou moc, sestro?“

„Pro mě sestro, má moc jinou podobu než pro krále nebo velké říše. Pro mě má moc podobu jednoho okamžiku. Tam jsem věčností. Sama sebou.“

Existuje něco, co i s těmi nejtvrdšími dokáže pohnout. Ať chcete či ne, husí kůže vás přejede. Jako by vás anděl objal. A co se stane? Vlastně nic. Pro někoho vůbec nic, jenom se rozezní kdesi. Hudba. Vy to nechcete, ale zacloumá to s vámi jako vítr s listím. Zapomenete na všechno. Vnímáte jenom hudbu. Někdy jako padající hvězda se kutálí a padne k zemi, slza. Cítíte to? Kdosi, kdesi, právě uchopil vaši duši. Ale není to stisk, je to polechtání, které s vámi zavítá chvíli domů. Zdání. 

 Ženou kořist, marně jim uniká. Ať se hne kamkoliv, jsou jí v patách. Kořist a lovci. Jsou nemilosrdní, dříve či později kořist uštvou. Co třeba jelen a vlci anebo zebra, marně vzdorující lvicím.

A co třeba vy? Vy a vaše myšlenky. Nejste kořistí pro vaše vlastní myšlenky? Nezažili jste to, kdy vás myšlenky ochromily, jste v pasti a cítíte se užírán vlastní hlavou zaživa? Jako mrak na vás padne panika, dech vás dusí, oči marně volají a drtí vás ledový pocit strachu. Mocná paže s vámi třese jako vítr s posledním stromem. A padáte, poraženi sami sebou.

Lidé dostali velký dar myslet, ale ve velkém daru se může skrývat i velká starost. Je to vůbec dar?

Proč stále myslet, proč tak všechno předvídat, proč se stále strachovat? Všechno se změní. Kdo chce jít doleva, stejně se objeví vpravo.

Zmar a zase jenom zmar. Cesta, která nemá konce, ani začátek. Vlastně se o žádnou cestu nejedná. Nikam nejdete, jenom stojíte. Čekáte, odkud to přijde. Deprese je vaše věrná družka, zoufalství vaše dítě a smrt otevřená náruč.

A vidíte, to všechno jsou jenom kecy! Blbosti. Ranní mlha.

Jestli vás myšlenky pronásledují. Tak jim neutíkejte. Přijdou, zase odejdou. Po noci přijde vždycky den. A jestli se objeví nějaký ječící nazghül, tak se na něj podívejte, pokývejte mu na pozdrav a pošlete ho ke všem čertům, kam patří. Myšlenky byly, jsou a budou. Zaručeně vás nechají, pokud vy necháte je. Je jen na vás co rozvinete a co necháte proplout.

Stát a čekat. Na co? Běžte se projít, sledujte co je a ne to, co není a ani nebude. Nechte si všechny starosti doma. A pak si uvědomíte, že skutečných starostí je tak málo. Ten zbytek je jenom ozvěna toho, co vůbec není.

Myslím tedy jsem. Věřte, že spíše platí, nemyslím, tedy jsem J

Ps.:

„Dneska ti dám lekci,“ řekl mi mistr. „Jakou?“ pobaveně jsem si ho měřil.

„Až budeš odcházet těmito dveřmi“ a ukázal na dveře, „budeš na mě hodně nazlobený.“

To mě překvapilo. „To nikdy mistře, ať mi řeknete cokoliv, nechá mě to klidným a klidný také odsud odejdu“ usmíval jsem se. Chtěl jsem naznačit, že tento „vyrovnaný“ úsměv budu mít i na odchodu. Pohodlně jsem se usadil (do tureckého sedu) a čekal jsem jakoukoliv urážku. Dobře jsem věděl, že to bude jenom jako. Cokoliv hanlivého mistr řekne, nebude to myšleno vážně.

 Mistr se na mě mile usmíval a pak náhle zavřel oči. Seděl naproti mně (také v tureckém sedu). A seděl a seděl. Myslel jsem si, že si promýšlí nějaké otázky, nebo tak něco, ale on pořád jenom seděl. Jakoby se mírně usmíval, oči zavřené. Uteklo asi pět minut. Usnul snad?

Uteklo asi deset minut. Už mě to začalo otravovat. Copak ten dědek usnul? Vůbec se nehýbal.

Uteklo dalších pět minut. K čertu s tím senilním dědkem! Co to je za blbost, tady jenom tak sedět. Cítil jsem zlost, pak chvíli obavu, jestli žije, ale musí žít, jinak by se sesypal. Začalo mi to silně lézt na nervy, rudnul jsem, potil jsem se, všechno mi bylo nepohodlné.

Uteklo dalších pět minut a byl jsem už hodně nazlobený, vrtěl jsem se a zuřil jsem. A když jsem chtěl vykřiknout, že to je všechno jedna velká hloupost. Otevřel oči. Stále se umíval a řekl:

„a teď jdi a přemýšlej o tom, proč odsud odcházíš tak nahněvaný, aniž bych na tebe promluvil jediné slovo.“

 Tak jsem si splnil takový malinký sen, jelikož jsem vždycky chtěl něco publikovat o Silmarillionu (zde). Tedy o světu pána Tolkiena. A navíc se ještě pokusit o nějakou rýmovačku, jelikož to mi taky chybělo. Prosím o schovívavost, je to první a (s velkou pravděpodobností) poslední pokus. Navíc vím, že kdybych to hned teď nepublikoval, tak bych už tak neučinil nikdy, mimochodem jako u většiny svých věcí. Cítím, jak mi energie ohledně publikování každým ťukem do klávesnice slábne… Mimochodem rýmovačky přijdou najednou a taky rychle zmizí, jak přišly, tak odejdou. Najednou. Jen tak něco vymýšlet nejde, je to utrpení. V každém případě je důležité být 3s ať už jde o cokoliv J

„Příběh“ je o třech postavách. Melkorovi, zvaném elfy Morgoth (nepřítel). Melkor je příčina všeho zla. Pán středozemě. Pak Saurona, kterého asi nemusím představovat a ještě pak upírky, přesněji: Thuringwethil byla upírka, Sauronův posel, přijala podobu tvora, podobného netopýru.

„Příběh“ začíná, kdy na konci Melkorovi vlády, sám Pán zla, povolá svého věrného Saurana, pravou ruku. V době kdy Melkor sice vládne všemu, ale cítí, že západ povstane.

Přichází,

 Je to on, démon, sám Mistr Sauron

Co je leká, že pán tu u vrat čeká?

Jistě, jistě vaše černorodí , tak to tady chodí

Nevíš snad kdo já jsem? Chceš být o svou hlavu ochuzen? Zde na místě popraven?

Ó mistře, temný pane, tvůj úsudek tě klame

My jenom sloužíme, rozkazy plníme

(Sauron pak přichází poněkud rozhněván, za svým Pánem Melkorem)

Sedí sám, ve stínu zadumán, tam je on, můj Pán

Temné stíny ho obepínají a já se před ním kaji

Ó můj pane, ó můj pane, je vy víte co se stane

Můj synu, můj Saurone, tys jediný kdo vždycky vstane

Toliks toho vykonal, všechny spory urovnal

Mnohé bitvy vyhrál a ty elfy, ty jsi zahnal

Pojď sem, pojď za mnou, ať mé oči pro jednou vzplanou

Já, král všeho, korunou tížen a všemi vzhlížen!

Ale myšlenky tlačí, tak tak že mi dech stačí

Zbývá mi jen poslední sten, co mi je západem předurčen

Cítím to v kostech, blíží se po stech

Z toho přemíra se skládá armáda nesmírná

Bratři povstali, aby mě zajali

Ó můj pane kdeže! To jenom myšlenky, temné jako věže!

Tys největší, nech ty myšlenky, jako noci včerejší

Můj pane, to jest jen malý svízel

bleděmodrý elfí uzel

Nač to rozvázat?

Vem meč, běž to rukou rozpárat!

Ó můj pane, ó můj pane, tvůj oheň navždy vzplane!

Můj synu, jen ty to umíš dokázat, myšlenky mé trudné vykázat!

Tys můj jediný, syn zdařilý

Pojď sem, pojď blíže, neměls bys být níže

Ó můj synu co to slyším? Nerad křivdím, ale já to vidím!

Pověz mi něco o ní, slyším jak tvé srdce duní

Myslíš na ní a tvůj duch se jí klaní

Ó můj pane, ó můj pane

Je to srdíčko moje krásné, co jen pro mě vane

Srdíčko moje temné, jablíčko mé černé

Křídla šupinatá, prsa vypjatá, pokožka sinalá, v tváři spanilá

Vlasy dlouhé a myšlenky její jsou věrné tak krásně temné

Když jsem s ní, srdce mé mi zní

V temných kobkách ležíme a k sobě vzhlížíme

Čas, čas tam můj pane není, nic co se mění

Jak popsat tu čarokrásu? Bez ní, bez ní můj pane, vadnu

(Sauron odchází a doufá, že svého Pána potěšil, spěchá za svoji upírkou)

Stíny hlazen, chmury vztažen, tam sedí a jeho oči studí

Sedí a jen hledí, kdepak jeho duch vězí?

Melkor, můj pán, a přitom tak sám.

…hodně dlouho jsem dumal o králově záhadném výroku o vítězství…čas dokázal jak byl moudrý, neboť jeho slovo se šířilo od Řeka k Řekovi, o tom, že chrabrý Leonidas a jeho tři stovky daleko od domova položili životy nejen za Spartu, za celé Řecko, za jeho věčnou světlou budoucnost…dnes na tomto nerovném kousku země zvaném Plataje čelí Xerxovi hordy konečné záhubě…tam někde v té dáli se barbaři krčí, čirý děs svírá jejich podlá srdce našimi ledovými prsty…velmi dobře si vzpomínají jakou nemilosrdnou hrůzu jim způsobily meče oněch tří set a dnes hledí přes pláň, hledí na nás, na deset tisíc Sparťanů v doprovodu třiceti tisíc Řeků…nepřítel má ubohou pouhou trojnásobnou převahu, pro Řeka příjemná vyhlídka…dneska zachráníme svět před mystikou a tyranií a vykročíme do budoucnosti světlé jako nikdy před tím…

Nicméně o tom jsem psát nechtěl. Někdy před rokem jsem byl na tržišti (se zeleninou a ovocem) v Krnově, kousek od pošty. Byl určitě pátek. Slunko pražilo a lidé chodili od jednoho stánku k druhému, klevetili, vybírali, hodnotili a platili. Měl jsem obhlédnuté stánky s jablky, pravidelně co pátek jsem tam chodil (společně s máti) a kupoval jablka. Jablka tam mají velmi dobrá a za nízkou cenu. V hypermarketu vás přijdou stejná (chuťově) za dvojnásobek.

Proč to vlastně všechno píši? Protože jsem dneska ráno na tvářoknize (FB) viděl zajímavý příspěvek: že ti nejchudší mají největší srdce, jsou nejštědřejší.

Vraťme se zase o rok zpět. Když už jsem chtěl odejít, upoutal mě jeden „stánek“ (malý stolík s věcmi) na rohu, takový ošuntělý. Byla tam babka (zády ke mně) a prodávala jablka. Můj první dojem byl: „nic moc, běž pryč“, nicméně něco (co?) mě hnalo k tomu „stánku“. Posléze jsem pochopil, co to bylo. Byla to ta osoba, v takovém ošuntělém oblečení, dobře ladíc s malým potlučeným stolíkem, plastovým kalíškem s pár mincemi a těmi jablky. Když jsem se na ni podíval, tak jsem znejistěl. Protože takovou laskavost a dobrotu jsem v těch očích nečekal. Ta osoba, babka, byla chudá, velmi chudá, šlo to vidět ze všeho, ale to vám povídám, její bohatství, myslím, že nesmírné bohatství bylo někde jinde.

Byl jsem nějaký rozpačitý a znejistělý. Pozdravil jsem ji, ona mě taky a usmívala se. Vybíral jsem si jablka. Ona nic neříkala, jenom mě svými laskavými očima pozorovala. Byl to velmi divný pocit, to vám povídám.

A tak jsem si pár jablek vybral a ona je zvážila.  Bylo to nesmírně zajímavé, přitom tak běžné a přece to byl zcela mimořádný zážitek. Měl jsem zaplatit 18korun. Zdálo se mi to málo, za ty jablka, bylo jich dost. Velmi málo těch 18 korun. A tak jsem ji dal 20Kč (i s pocitem, že udělám takový mini dobrý skutek). Chvíli mě napadlo, že ji dám i 30 Kč i více, ale věděl jsem, že to prostě nejde… určitě bych ji nerozzlobil, ale prostě to nešlo, chápete mě? Já měl hodně peněz, ona málo a rád bych jí je dal. Ale tady o to nešlo. Peníze navíc dávejte žebrákům a těm kdo o to stojí.

A tak jsem ji dal 20 korun, tedy o dvě koruny více, usmál jsem se a naznačil, že jsem velmi spokojený a cena je malá. A zde to mohlo všechno skončit, ale… ona mi vnutila další jablko! To byl pro mě úplný šok. Stará, ošuntělá babka, zjevně chudá mi vnutila velké hezké jablko navíc…za dvě koruny, chcete-li. Mile se usmívala a prostě jsem nemohl odmítnout. Nešlo to, chvíli jsem protestoval, ale pak si jablko vzal. Takže nakonec mě ona obdarovala, ne já ji jak jsem chtěl, ale ona mě, stará ošuntělá babka, co nemá skoro nic. Ale její dar nebyl v tom jednom jablku navíc, chápete mě?

To vám povídám, nejsem z měkkého těsta, ale byl jsem naměkko. Sedl jsem si do auta a čekal na máti.

Co svět je světem, vzešlo z něj hodně lidí. Ti nejinspirativnější ze všech nic neměli. Nebo téměř nic. V Bibli je příběh, kdy chce jeden člověk jít s Ježíšem a Ježíš mu řekne, ať všechno rozdá chudým a pak ať jde s ním, jak jednoduše řečeno. Všechno rozdej a jdi se mnou. Neudělal to. Kdo by to taky udělal? Kdo by rozdal chudým vše co má? Obzvláště pak v dnešní době? Jak bychom se dívali na takového člověka? Posměšky pro chudáky a potlesk pro boháče. Také to nedokážu. Nedokážu rozdat všechno chudým, protože jsem chycen na laně dnešní doby, hlazen touhou vlastnit a hnán neklidem svého ega. Kde bych bydlel? Co bych jedl? Čím bych se živil? Ale když už o někom takovém čtu, tak vím, „tam někde“, on jde s ním. 

Náhodou mi jde word, ještě nedávno mi vůbec nešel.

Náhodou jdu na skok do kuchyně (dneska), pustím si rádio (náhodou) a náhodou hraje písnička, která se mi strašně líbí.  Znám ji z jednoho filmu, kterej jsem viděl (náhodou) a je fakt  1. Náhodou slyším konec a zcela náhodou řekne moderátor (radiožurnálu), že zpívala Dajdou. To tam řeknou tak jednou ze sta, kdo zpíval.

Hned utíkám ke kompu, na net a napíšu do vyhledávače „Dajdou.“ Po chvíli pochopím, že to bude asi jinak. Píši a dumám a dumám a píši. Náhodou se někde dole objeví Dido, po hodně marných pokusech a chuti se na to vykašlat. Náhodou si toho všímám.  To by mohlo bejt vono. A taky že hej a nenáhodu mi tadyk ta píseň hraje asi už dvě/tři hodiny.

Náhodu natrefím na film, kterej je fakt dobrej. Stylová recenze:

 „Branila som sa, co to slo. Urputne, zubami nechtami, rukami, nohami, myslou. Hodinu a pol som si myslela, ze sa aj ubranim, ale poslednu tristvrte hodinu som sa poddala, prehrala som na plnej ciare. Uplne som sa zlozila. A to doslova. Zo sedacky na zem, v predtuche, ze ma caka nieco emocionalne neznesitelne. Ano, je to sladke, ano, je to sentimentalne, ano, je to dlhe, ale ja vravim… Cert to vem! Ku koncu som citila az fyzicku bolest z toho, ako som vnimala tu bezmocnost a zaroven tu ohromnu lasku. Momentalne mi dosli vsetky vyrazove prostriedky, ktorymi by som mohla vyjadrit svoj dojem z tohto umeleckeho zazitku, a preto sa radsej poberiem do svojej ulitky…

Náhodu se objevím v sobotu k večeru v Karolíně, v Ově, tam sme neměli vůbec v plánu jít. Jsem tam s kámoškou. Náhodou je tam hudební obchod, zcela náhodou u něj čekám. A náhodou jsou hned ve vchodu bubny, takový ty, co se do něj tluče rukama. Náhodou jsem nedávno o nich viděl dobrej film,  Nezvaný host. Teď mě mrzí, že mám u sebe málo peněz… náhodou.

Náhodou na kompu uvidím knihu co sháním jako divej. Náhodou natrefím na celej houf. A tak si je 15.2. objednávám a všechno to skoro je (až na jednu), že to není skladem, dodací lhůta může být od 1 do několika týdnů. Náhodou mám dva došlý mejly, dneska – knihy už jsou na cestě. V pondělí je už budu mít doma.

Ale zcela nenáhodou píši nespisovně, mám z toho radost, protože to je stejné, jako kdybyste si s radostí skočili do kaluže, někde ve městě a to se přeci nedělá.

A tak jsem náhodou sepsal nový blog.

Pokusme se podívat na tajemství, které se schovává pod jménem Magnus Carlsen. Již delší dobu jsem měl chuť napsat blog o tomto fenomenálním Norovi, ale doba uzrála až nyní.

Jak je možné, že tak lehce poráží i ty nejsilnější hráče? Jak je možné, že hraje takové „pasystémy“ a stejně vyhrává? Jak to, že bude mít „co nevidět“ elo 2900? Kde se bere ta jeho zdrcující převaha nad celým světem?

Úvodem

Musím úvodem zdůraznit, že si velmi vážím všech šachistů, naprosto všech a vůbec nemluvě o světové špičce. Jsem fanoušek šachů a jsem velmi rád, že šachy v poslední době frčí a budou. Následující řádky budou tak trochu kontroverzní, nicméně je to proto, že se pokusím uvést proč je M.C. tak nenormálně vpřed před celým světem. Berte prosím v potaz to, že to je pouze můj názor.

Šachista

Z blízka jsem si M.C. všiml v roce 2007, kdy jsme hráli bundesligu s Bádem. Tehdy tam hrál s M.C. Jirka Štoček a partii zremizoval. Byl jsem zvědav na toho zázračného mladíka. A překvapil! Byl tam v teplákové soupravě, ale takové co se používá při sportu (ale ne špinavá) a choval se spíše jako fotbalista/sportovec, než šachista. Tj. žádné psychózní gesta, tajuplné škleby a mračení se při cestě ze záchodu. Spíše tak v pohodě pokukoval po ostatních deskách, přemýšlel s mírně pootevřenými ústy a nedělo mu problém se posadit na židli tak, že seděl pod jednou nohou. Žádné křečovité gesta, žádná nervozita. Jeho pohyby byly pohyby sportovce. Hodně mi připomínal atleta, který si co chvilka půjde zaběhat.

A co nyní? Řekli byste do něj, že je nejsilnějším šachistou celého světa? Vypadá na to?

Sám

Podívejte se na současnou špičku. Všichni až na H.Nakamuru jsou velcí teoretici. Hrají svých pár systémů, které umí do opravdu velké hloubky. Novinky v x-tém tahu. Výborná zručnost a připravenost. A pak je tu M.C. který hraje vlastně všechno, jednou vám vymění na d5 při Francouzké, jednou zahraje d3 a Se2 (omg!) atd. a přece vyhraje. V tomto směru je zcela jedinečný!

Anand-Gelfand

Po tom zápasu se ještě přilil olej do ohně tvrzením, že kdo se dobře (teoreticky) připraví, tak ho skoro není možno porazit. V. Anand se snažil co mohl, ale když on se, soupeř, tak dobře připravil…Jak na B. Gelfanda když používá taková zahájení a před tím je nehrál? Myslíte si, že by M.C. měl stejný „problém“ s B. Gelfandem?

Tvrzení

Troufnu si jedno tvrzení. Tajemství M.C. je v tom (ale nejenom v tom!), že dnešní hráči prostě neumí hrát tak dobře střední hru/koncovku jako hráči někdy před cca 30-40/80lety. Je v tom logika. Podívejte se, v dnešní době se klade – ve špičkovém šachu – obrovský důraz na zahájení. Třeba A.Giri hraje v podstatě jenom Grünfelda. Musí tedy hodně moc času věnovat zahájení. Tvořit si novinky, učit se moře variant, hlídat si nové věci atd. atd. OK, má trenéra, ale samozřejmě musí sám hodně do toho investovat (času). Kdysi bylo zahájení důležité, ale zdaleka ne tolik jako nyní.

Nepochybuji o tom, že třeba takový T.Petrosjan byl (co se týče nezahájení – nicméně v dnešní době některá zahájení zasahují velmi hluboko) silnější než většina současných supervelmistrů. Pevně věřím, že by strategické problémy (i taktické) řešil přinejmenším stejně dobře jako dnešní hráči s elem 2800. A odkud beru tu „troufalost?“ Sám B. Fischer prohlásil, že P. Morphy viděl více a rychleji než on…Když řešil jeho partie, věděl kolik spotřeboval času na dané tahy a čas na řešení daleko překročil P. Morphyho a to udávám pouze jednu indicii, ale ne hlavní.

K tomu bych dodal jednu věc. A.Karpov v roce cca 1991-6 hrál určitě hůře šachy než v roce 1981-85 (na elo bych tipnul cca sto elový rozdíl). A přesto se podívejte, jak tvrdě zatápěl špičkovým velmistrům v té době, patřil mezi absolutní elitu. Porazil mladé supertalenty Gelfanda, Kamského atd. Jak by asi hrál nyní Karpov, kdyby měl 31let? To prosím berte jenom jako příklad. Takhle bych mohl pokračovat dále (u dalších šachistů).

Ps.: Je zvláštní, že staří mazáci jako Anand, Kramnik, Topalov, Gelfand, Ivančuk, Kamsky se stále drží tak vysoko, když by podle „logický zákonů“ měli už dávno vyklidit pole před supertalenty, kterých je přece tolik. Není jasné, jak by dopadl boj mezi hráči 30+ proti 30- třeba 8×8 jako na lize. Nicméně můj tip by byl pro +

Zahájení?

Garry si mohl ukroutit hlavu, když trénoval s M.C. a zjistil „znalosti“ svého svěřence, protože byly minimální! Na absolutní špičku, na hráče č.1. prostě katastrofální. Tak co s tím? Přejdeme raději na:

Střední hru!

To je obrovská síla M.C. Hodně mi stylem připomíná mladého J.R.Capablancu (i mladý Capa dokázal brutálně zaútočit, když bylo třeba). O Capablancovi prohlásil B. Fischer velmi zajímavou věc, nechce se mi to hledat doslovně, ale zhruba řekl toto „,…že jeho hlavní síla nebyla koncovka, ale střední hra, protože když přešel do koncovky, tak už vlastně stál na výhru, ale soupeři to ještě nevěděli…“

Technika

Je vynikající technik. Protože technika, to jsou nervy jak prohlásil A.A.Aljechin a G.Kasparov s tím velmi souhlasí. A dostáváme se tedy k poslední věci a tou je…

Psychika!

M.C. má výbornou psychiku. Má vynikající koncentraci (v jednom rozhovoru prohlásil, že je to jeho nejsilnější stránka). Podívejte se na některé blicky z netu, je to radost pohledět. Obzvláště nádherný zážitek je vidět blicku s H.Nakamurou, kterého v koncovce černými tak uskáče jedním jezdcem (V+J x V+J myslím), až H.Nakamura ani nevěří a kroutí hlavou. M.C. nemá problém sedět za stolíkem jak dlouho bude třeba. Nemá z nikoho strach a to není „samozřejmé“, protože když máte lepší elo, neznamená to, že nemáte nějaké pochyby a strach ze soupeře. U mladého nora se zdá, že neví co to je strach a pochyby.

Lehkost hry

Ti největší hráči všech dob se vyznačovali velkou lehkostí hry. M.C. jde v jejich stopách. Jeho výhry jsou tak „jasné“ a „jednoduché“. Stačí jenom vyvinout figury, pak je zaktivizovat, do toho hodit nějaký rozumný plán a je to doma.

Kdy prohrál?

Si vůbec nepamatuji. Bude to nyní ve Wijku? Když píšu tyto řádky, tak akorát začala partie Leko-Carlsen. Že by se tam urodilo překvapení? Uvidíme, kdo to vlastně budu hrát, tu symetrii, na výhru?