Robert Cvek

šachový velmistr (ELO 2494)
spoluautor knih Lázeňské rošády a Rošády pod Špilberkem
kulturista

Střípek z Poděbrad

[19.12.2012 14:52:03]

 

Na jednu stranu jsem chtěl tento blog hodně napsat, na druhou však mě něco svazovalo. Mám psát o něčem, kde jsem byl tak krátce? Mám psát o tom, co se stalo i když jsem tolik zapomněl? Co je to vlastně historie? Může být pravdivá? Co je to vlastně pravda?

Více otázek jsem si kladl, nicméně právě proto jsem se rozhodl sepsat to, co jsem sepsal. Uběhlo pár dní, a přesto jsem mnohé zapomněl, někde jsem něco přimaloval. Ti kdo tam byli, pak mohou obraz dokreslit. Nebo možná lépe, překreslit.


 

Do Poděbrad mne pozval Pavel Matocha. S radostí jsem přijal. Tušil jsem, že to bude dobrá akce a byl jsem velmi zvědav na Machry a taky na Sněženky. Akce pořádané Pavlem byly vždycky přinejmenším velmi dobré. Výborné.


 

A tak jsem v sobotu vstal ve tři ráno, abych stihnul „mezipřistání“ v Praze. Šel jsem si zablicat. Akorát jsem stihl vlak po třetí hodině odpoledne. V Poděbradech jsem byl asi ve čtyři hodiny. Ve vlaku jsem se divil.


 

Pěkné město. Vyhráli jsme tam (novoboráci) extraligu. Mají tam hezké parky, řeku, kolonádu, prameny, kachny.


 

Hotel Zámeček jsem našel rychle. Vlastnoručně nakreslená mapka mě dovedla k pokladu, k oné hvězdičce, která měla signalizovat cíl cesty. Jako květ, co rozkvetl, ukázal se Zámeček!


 

Chvíli vzdorovaly masivní dveře. Leč ruka je otevřela. Skřípot se neozval, nicméně něco se změnilo.


 

Příjemná recepční (s lehkým ruským přízvukem) mě zasvětila do tajemství časoprostoru.


 

Podíval jsem se na číslo 211 a dveře otevřel. Krásný pokoj s výhledem do parku. Avšak zvědavost mě hnala pryč.


 

Krok za krokem jsem se blížil. Srdce bilo čím dál rychleji. Kde že jsou? Až v poslední komnatě, tam pobývají. Byl jsem však zastaven. Tři víly mě uchopily a já jim naslouchal. A nebo ony mně? Kdo ví.


 

Už jen pár kroků a jeden svět skončil a druhý se rozestřel. Čas se zastavil.

A pak se rozeběhl. Konečně.


 

Poprvé v životě jsem viděl šachové legendy, velmistry Uhlmanna a Olafssona. S dalšími dvěma, velmistry Hortem a Romanišinem jsem měl tu čest zasednout za stůl a sehrát šachovou partii. Měl jsem možnost shlédnout Sněženky. Skutečně je Tania Sachdev tak hezká?


 

Podíval jsem se pak za Markim, který komentoval právě probíhající partie. Můj příchod ocenil kladně, mohl si sám odpočinout a poslouchat taky jiný hlas než svůj. Moc jsem neváhal a trochu tam nalil vody.


 

Večer jsme šli do baru. Celá partie, krom hráčů a hráček. Pochopitelně, zítra je čekal rozhodující boj. V ten večer to byl vyrovnaný zápas, nicméně další den měly Sněženky bílé a čekal se jejich nápor.

Zprvu jsem měl trochu obavy. Vždyť jsem už od tří hodin na nohou, snesu to? Snesl a dobře.

Byla skvělá zábava, která se plně rozproudila poté, co jsme začali hrát tzv. mafiány.

Myslím, že to byl (výborný) nápad Zálešáka. Zprvu jsme hráli jenom na jednoho mafiána, pak na dva a tak to střídali, protože nás tolik nebylo. Mimochodem pouze přítelkyni Markiho, Katce, se podařilo vyhrát za mafiány, (dělal jsem zrovna vypravěče) jinak pusto. Ale pak se tam zjevil Sergej s Julčou. A předvedl takový koncert, že jsem nevěděl (a asi nejenom já), která běží. V tu hru jsem byl Starosta (Katány) a hned z kraje jsem přesvědčil, abychom zabili Pavla, nicméně byl nevinný. Překvapilo mě to. Po nějaké době se podařilo zabít prvního mafiána (Marki) a nakonec zbyla situace, kde já byl už KO (dvakrát jsem ukázal na venkovana) a zbyly pouze čtyři postavy. Jediný, kdo věděl/silně tušil, že to je Sergej, byl Bolek, nicméně toho šikovně Sergej zastřelil. A mrtví jsou z ticha. A za této situace bylo jasné, že když se zabije nevinný, tak mafián(i) vyhrál(i). Byl jsem si 100% jist, že mafián je Anička. Dokonce Sergej použil výborný psychologický trik... A tak když se „všichni“ (až na Aničku) shodli, že to je ona, tak vypravěč šokoval: „zabili jste nevinného, vyhrává mafián S E R G E J!“ Omg! To snad není pravda, vůbec jsem to netušil! Sergej nás dokázal přímo fantasticky celou dobu vodit za nos, tedy hlavně mě, mrtvého starostu. Nepodplaceného!


 

A byla tu neděle.


 

Uteklo to rychle a sedl jsem ke komentovacímu pultíku. Partie se plně rozhořely. Byl to nádherný boj. Obzvláště partie velmistra Uhlmanna mě okouzlila, nejenom svojí kombinační parádou, ale hlavně tou touhou, se kterou starý maestro hrál. Přesně to hledám. A tak jsem zjistil, proč se vlastně stalo, co se stalo a já byl tam, kde byl.


 

Sněženky se rvaly a bojovaly, ale na Machry neměly. Kristýna se ještě snažila, ale její pevnost byla přes d4 rozvalena a rozbořena. Nezbylo než kapitulovat, pak musela sklonit svého krále i Alina, takticky byla roznesena v prach.


 

Byl jsem velmi mile překvapen, jak dobrá atmosféra panovala. Machři byli velmi sympatičtí a milí. Měl jsem radost, že jsem mohl pogratulovat velmistru Uhlmannovi k jeho parádní výhře, přímo zářil a já s ním (partie bude podrobně komentována v šachovém týdeníku). Byl jsem trochu v šoku, když jsem zjistil, že nejstarší z Machrů je velmistr Olafsson! Nechtěl jsem tomu věřit, vypadá velmi mladě, nesmírně sympatický elegán! Velmistr Hort je u nás dobře znám, není divu, že je velmi populární a oblíbený. Bavit se s ním je potěšení a radost. Má velký smysl pro humor a co se týče šachů – bacha na něj! Stále má obrovský cit pro pozici, nicméně, ta rychlost trošku schází. Oleg Romašin je stále silný praktický hráč a milý pán a velký vypravěč, jak jsem ještě toho večera zjistil.

A co Sněženky? Nesehnal jsem odvahu nějak „kvapčit“ kolem velmistryně Sachdev. Působila velmi mile, nicméně jsem raději zůstal ve stínu. Nejlépe jsem poznal ze sněženek Alinu, o tom ale o pár řádek níže. Valentinu jsem poznal jenom z dálky. Sympatická holka, ale musela celkem brzy odjet. Nicméně za chvíli se dozvíte, jak to s jejím odjezdem/odletem bylo... . Samozřejmě znám i Kristýnu, přál jsem jí. Bojovala a sehrála pěkné partie. Měla to těžké. Hrát doma a ještě s takovými hráči. Ukázala, že má vysokou třídu, nicméně zřejmě nebude se svým výkonem plně spokojena.


 

A kdo na mě zapůsobil nejvíce?

Velmistr Averbach. Přiznám se, že ještě před nějakou dobou jsem ani nevěděl, že žije. Vždyť znám jeho partie co hrál někdy před šedesáti lety! Doma mám jeho koncovky, pak vím, že hrál v Curychu 1953. Pro mě to byla legenda minulosti a ne konkrétní/živá osoba přítomnosti. Považte – 90let! To je panečku věk. A představte si, že tento pán sám přiletěl, žádný doprovod... Komentoval partie, každý den se zájmem sledoval bitvy na šachovnici, zapojoval se do analýz a vyprávěl dobré vtipy. Měl výbornou přednášku, kde jsem však (a to mě mrzí) nebyl. Machr.


 

Když teď na to všechno myslím, musím se usmívat a ptát. Jak to, že tam byla taková pohoda? Taková milá atmosféra, přátelská, dobrosrdečná? Odkud se vzal ten vítr dobroty? Přece z lidí, odpověď přišla.


 

Bylo na čase slavit. Velký stůl a za nimi velcí Machři a sličné Sněženky. A pak my, co jsme koukali. Dojatý velmistr Uhlmann zcela jednoznačně a zaslouženě převzal trofej za nejlepší partii. Tam nebylo o čem diskutovat. Velmistryně Sachdev pak dostala trofej za nejvíce bodů. Hrála opravdu velmi dobře a roste z ní (také) silná šachistka. Bylo třeba pogratulovat Machrům a zatleskat jim za (překvapivé – po tom začátku, ale zasloužené) vítězství.

A zábava se rozproudila. Jídlo, stejně jako pití, bylo vynikající. Některé věci jsem snad jedl poprvé v životě a musím uznat, že existují i jiné skvělé věci, než jenom míchaná vajíčka.


 

Pak byl čas se s některými rozloučit. Vězte, že všechno na tomto světě širém, má začátek i konec. Všechno jednou pomine, i když nechcete, stane se. Nemám rád loučení, ale vždycky nastane.


 

A pak jsme se odebrali do „našeho baru.“ Sněženky zastupovala Alina a Machry Oleg Romanišin. Brzy se rozproudila správná nálada. Začali jsme se bavit „rusky“ a hledat nějaké zajímavosti. Například jaký je rozdíl mezi krasivaja a krasnaja, což Alina hned ukázala, museli jsme jenom souhlasit. Myslím, že další slovo bylo úžasný – už si to moc nepamatuji, ale pokud je to ono, tak pak to v ruštině moc úžasné slovo není. Pavel hned přidal příběh. A tak jsme se bavili. Julka dělala skvělou tlumočnici, jelikož Sergej dlouho diskutoval s Machrem Olegem.

Alina pak ukázala kouzlo. Spočívalo v mizení mince z jedné ruky a objevení (obou) v druhé ruce. Uměla to skvěle a pak vysvětlila princip kouzla (viz fotky z akce, za které můžeme poděkovat velmi sympatické Anežce). Nejlépe to asi pochopil Bolek, který hned obratně (i přes své veliké ruce) sázel minci z ruky do ruky bez otočení. Bolek pak z vyprávění přidal další mini kouzlo. Anebo jak získat pivo.

Pak jsme zkoušeli nejrůznější blbiny. Třeba otáčet jednou rukou dopředu a druhou dozadu. Jazykem si šáhnout na levý koutek a podívat se pouze očima doprava a rychle tak střídat levou a pravou stranu atd. Dokázal jsem zaujmout hýbáním ušima, zvednutím jednoho obočí a hlavně „máváním“ vrchním článkem prstu bez pokrčení druhého. Prostě zábava.

Pak mě Alina vyzvala na souboj. A to sice, kdo dříve mrkne. Budeme se dívat do očí, a kdo dříve mrkne, prohrál. Třikrát se o štěstí Alina pokoušela, třikrát však mrkla.

Pak vyzvala na jeden souboj Pavla. Byl to těžký boj, Alina začala různě mávat rukama atd. chtěje soupeře rozptylovat. Pavel se nakonec zachoval jako gentleman a mrknul.

Někdy v tento moment, či dříve jsme se dozvěděli, že si Valentina „trochu spletla“ spoje. Letadlo ji neletělo v jednu ráno, ale v jednu odpoledne. A to prosím měla druhý den sehrát nějaký přátelský zápas s mistryní světa Annou Usheninou! Věci se ujal Sergej a začal urychleně hledat nějaké řešení. Jak to nakonec dopadlo, nevím, ale určitě, snad, dobře.

Měli tam výborné míchané nápoje. A tak to šlo, večer rychle plynul a my s ním.


 

Vraceli jsme se kolem jedné ráno, tři - Oleg Romanišin, Bolek a já. Machr nám celou cestu vyprávěl své crazy boje (šachové samozřejmě), hlavně pak památnou partii s velmistrem Tukmakovem. Bylo radost poslouchat časem zanešené, neuvěřitelné příběhy a mít tu šanci se ponořit do dávných dob a plně si je vychutnat.


 

A pak přišlo pondělí. Loučení. Ranní vlak.


 

Děkuji moc a moc Pavlovi, že jsem měl možnost být u takové jedinečné a okouzlující akce. Byl jsem tam jenom (takovou) chvíli a tak silně to na mě zapůsobilo... .

Díky moc!

 

 

zobrazeno(10935x) | příspevky(7x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

16.01.2013 23:14:00 | M.

pro Saint Gut Free:

Mafiáni jsou stará dobrá společenská hra, hrávali jsme ji s kamarády taky (pravidla jedné z verzí třeba tady http://www.hranostaj.cz/hra288 ) .  Výborná hra, zkuste ji ...  

A díky RC za zprostředkování milé atmosféry!

21.12.2012 15:18:41 | Saint Gut Free

 Možná jsem zaujatý proti pro obyčejné smrtelníky relativně nezajímavým VIP turnajům Pavla Matochy, ale blog o mafiánech a hře kdo první mrkne?? To je nějaká skrytá ironie? 

21.12.2012 14:01:56 | Robert Cvek

Davide díky :-)

Pavle díky a rovněž se těším na dalších akcích! :-)

Inconnu :D pěkně napsáno. Z toho ovšem plyne, že bez lidí není pravdy :-)

malajsky. tygr Děkuji! Není problém někdy zavítat, určitě to stojí za to. Jsou to akce které zůstavají. Rádo se stalo :-)

20.12.2012 22:00:03 | malajsky.tygr

Roberte, pěkné povídání, nenechal jsem si to na ráno a mrknul hned.Taky bych někdy takovou akcičku rád zažil.Věřím, muselo to zanechat silný dojem:)Ještě jednou moc děkuji za dnešek !!                                                                                               

 

20.12.2012 14:52:57 | Inconnu

Na sérii otázek z úvodu mám pravdivé (jak jinak) odpovědi. První a druhou vynechávám  - jsou osobní. Pátá: pravda je jen jedna - ta naše! Třetí: historie slouží výhradně k tomu, aby dokázala naši pravdu. Z čehož logicky plyne, že Čtvrtá: historie musí být pravdivá. Ale to všechno už věděl pan Orwell (1984).

Nebo z jiného úhlu pohledu (poučeného postmodernismem): pravda je závislá na čase a prostoru (tedy vztažná soustava - tzv. relativita pravdy). Např. na prostou otázku: "Kde jsi byl včera večer" dostane jinou odpověď manželka, jinou zase kamarádi. Tato odověď je navíc naprosto nezávislá od skutečnosti (neplést s pravdou).

No a pak máme ještě Pravdu... Pravdy s velkým P jsou v podstatě zbraně. Ty se projevují obzvlášť ničivě, setká-li se jich několik navzájem.  

20.12.2012 11:24:36 | Pavel

 Roberte, Davide, díky. Milá slova potěšila. Moc rád se s Vámi oběma budu potkávat nejen na šachových akcích.

19.12.2012 20:33:59 | David Navara

Pěkný blog. Z celé akce jsem měl podobně příznivý dojem.

Untitled Document

starší články




ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox