David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Elisa

[25.05.2010 06:11:57]

Tento blog nepojednává o lásce, ale o pomoci. O tom, jak člověk potká ty pravé lidi ve chvíli, kdy je potkat potřebuje.

Byl srpen roku 2008. Bez vlastní zásluhy jsem jel na špičkový turnaj Grand Prix. Jako hráč nominovaný jedním z pořadatelů cyklu jsem měl hrát čtyři turnaje. Nakonec vše skončilo trochu jinak. Český pořadatel kvůli změně podmínek v průběhu soutěže ustoupil od svého záměru organizovat turnaj Grand Prix. Odehrál jsem pouze dva turnaje a pak jsem bez vlastního zavinění byl zaměněn dalším hráčem. Necítím ale hořkost (když pominu to, že jsem kvůli turnaji v Soči přišel o účast na jedné špičkové akci). Zahrál jsem si dvě krásné soutěže. Napsal jsem o nich celkem zajímavé články, ale všechny vzpomínky se naštěstí nevejdou do několikastránkového článku. Alespoň zatím. Bojím se, že mi paměť někdy v budoucnosti selže, proto píši už teď.

Cestoval jsem do ruského letoviska Soči. Když jsem v Praze jsem přišel na letiště a absolvoval odbavení, personál pro mě měl nepříjemnou zprávu. Nejprve mě vyvolal rozhlasem, aby mi oznámil, že byl změněn můj let. Nemohl jsem cestovat s přestupem ve Vídni, ale musel jsem letět přes Moskvu. Časově to neznamenalo velký rozdíl, organizačně ano. Na letišti v Praze mi dali ještě pár instrukcí, z nichž jsem přibližně polovinu okamžitě zase zapomněl.

Pokud mě znáte lépe, asi víte, že nejsem psychicky právě stabilní člověk. Prvotní šok jsem ještě jakžtakž překonal, ale v Moskvě má nervozita narostla do povážlivých rozměrů, značně překračujících očekávané rozměry příručního zavazadla. Brzy po příletu jsem zjistil, že navazující spoj odlétá z jiného letiště. Naštěstí jsem na turnaj byl dobře připraven. Nemám na mysli šachovou stránku, ale jazykovou. Ruštinu jsem se učil a jsem schopen mluvit celkem plynně. Nějak se mi díky několika vhodně cíleným dotazům a dobře míněným odpovědím podařilo se dopravit "maršrutkou", tedy jakýmsi křížencem taxi a autobusu, z jednoho letiště na druhé. Tím ale má nervová odolnost byla vyčerpána. Do odletu zbývala sice ještě hodina a půl, ale já jsem se ocitl na konci nějaké fronty (snad na prohlídku dokladů nebo osobních zavazadel). V tu chvíli jsem byl opravdu bezradný. Fronta příliš nepostupovala a i dnes mám pocit, že v Rusku člověk nikdy neví, jak dlouho bude muset v takovém případě čekat. (No offence intended.) V dost zoufalém rozpoložení mysli jsem se začal bavit s okolostojícími. Vlastně už ani nevím proč. Snad jsem chtěl zjistit, zda stojím ve správné frontě nebo co mám dělat po jejím průchodu. Zjistil jsem, že slečna (nebo paní, pro daný článek to není podstatné) vedle mě také cestuje do Soči. To mě částečně uklidnilo. Nicméně ne docela, protože jsem jasně chápal, že pokud někdo z nás dvou letadlo nestihne, budu to já. Zeptal jsem se jí proto, zda by mi za finanční odměnu nepomohla dostat se až k letadlu. Neměl jsem na mysli předbíhání ve frontách, ale prostě to, že bych sám od sebe mohl zazmatkovat, stoupnout si do špatné fronty a let zmeškat. Mé reakce byly pro lidi okolo mě zřejmě dost překvapivé. Paní s dítětem se s dotyčnou slečnou (říkejme jí Elisa) bavily o tom, proč jsem tak nervózní. Paní s dítětem za důvod označila mou nutnost komunikovat v cizím jazyce, zatímco slečna namítla, že ona také někdy cestuje do ciziny a tak nervózní nebývá. Přesto mi ale Elisa pomohla. Dokonce zavolala organizátorům soutěže, vysvětlila jim, že přicestuji z Moskvy a ne z Vídně a pomohla mi dostat se přes pasové kontroly až k letadlu. Chtěl jsem se jí nějak odvděčit, ale nechtěla si vzít ani peníze za provolané hovory, natož potom vyšší částky. Považovala to za samozřejmost, nikoliv za něco, za co by měla dostat odměnu. V letadle jsme seděli vedle sebe. Dozvěděl jsem se, že pracuje ve vědecké sféře. Snad v oblasti chemie, ale nemohu si pamatovat všechno. Dal jsem Elise svou vizitku. Bez postranních úmyslů. Jen jsem nabídl, že kdyby cestovala ona nebo někdo z jejích známých do Prahy, možná bych jim mohl s něčím pomoci. Elisa mi dala svůj kontakt na Skype pro případ, že bych ještě měl nějaké potíže. Nikdy jsem neznal její jméno, ale právě kvůli přezdívce na internetovém telefonování si ji pamatuji jako Elisu. Jmenuje se Jelizaveta? Nevím. Záleží na tom vlastně?

A co já? Jsem nepochybně dost nadaný člověk, ale někdy mám pocit, že ze svého nadání mám prospěch snad jen já sám. Jindy se mi dokonce zdá, že ani já ne. Ještě jsem se příliš nenaučil pomáhat ostatním lidem. Občas poradím nějakým cizincům v Praze, ale ani s mapou si někdy nevím rady. Někdy pro mě je snazší komunikovat v ruštině nebo dokonce i v polštině, než ukázat správný směr z Václavského náměstí na Staroměstské. (Dojít tam samozřejmě umím, ale určení směru mi přesto působí potíže. Prostě si pamatuji, z které ulice se jde do které.) Už jsem nejednou nějakým cizincům trochu pomohl, ale nikdy ne tolik jako Elisa mně. A hlavně mám pocit, že podstatně častěji se sám druhých ptám na cestu, takže jsem v tomto ohledu druhým spíše na obtíž.

Možná jste čekali, že napíši blog o mistrovství republiky, ale nějak se mi zrovna nechtělo. Také jsem potřeboval dopsat diplomovou práci, což se mi s otcovou pomocí podařilo včera večer. O mistrovství republiky může napsat i někdo jiný, bylo tam pár stovek lidí. Když už se ale o této soutěži zmiňuji, myslím si, že bych měl poděkovat lidem, kteří mi dopomohli k úspěchu. Kteří mě podporovali mě při mém vzestupu a podrželi při mých pádech. Bez nich bych svého životního úspěchu v Ostravě nedosáhl. Bez pomoci ostatních se prosadil snad jen jediný velký šachista, Bobby Fischer (a ani u něj to není tak docela pravda). Všichni víme, čím Fischer zaplatil cenu za svůj úspěch. Osamění, psychické potíže, politické problémy,... Nechci jít v jeho stopách, ani kdyby mi za to někdo nabízel titul mistra světa. Nemám snad ani třetinu Fischerova nadání, ale nelituji toho. Mám kolem sebe lidi, na které se mohu spolehnout. Myslím rodinu, všechny trenéry (bývalé i současného) a mnoho dalších lidí, které tady kvůli rozsahu a čtivosti článku musím nevděčně vynechat. Kde bych byl bez nich? Na letišti v Moskvě? I díky Elise věřím, že svět je v podstatě dobrý a že ani v těžkých situacích nebudu na své problémy sám.

O něco později jsem zkusil Elisu kontaktovat přes Skype. Už ani nevím, co jsem napsal. Nejspíše jsem nějak poděkoval za pomoc a nabídl, že kdyby cestovala ona nebo její známí do Prahy, mohl bych jim možná s něčím pomoci. Neměl jsem v úmyslu navazovat takto důvěrné mezinárodní vztahy. Neodpověděla mi. Asi to tak bylo správné. Nejspíše svou ženskou intuicí pochopila, že bych v Praze dokázal ztratit snad i celou ruskou výpravu. Vstoupila do mého života v momentu, kdy jsem to potřeboval, aby z něj potom zase odešla. Dodnes na ni někdy s vděčností vzpomínám.

Proč mi vlastně neodpověděla? Nevím a nikdy se to nedozvím. Snad jsem kvůli tomu vnucování peněz za pomoc vypadal tak trochu jako "noví Rusové". To jsou lidé, kteří rychle (a leckdy nečestně) zbohatli po přechodu od socialismu ke kapitalismu¹ a myslí si, že si za peníze mohou koupit všechno. Ostatní je nemají příliš rádi, ale jim to nevadí, protože se stejně nejvíce setkávají mezi sebou. Já mám k novým Rusům opravdu daleko. Nejsem pohádkově bohatý a ani se nesnažím svým zevnějškem vyvolat takový dojem. Také povahově se od nových Rusů dost liším. Je ale pravda, že jsem v Soči během turnaje bydlel v jednom z nejluxusnějších hotelů, což Elisa z rozhovoru zjistila.

Už několikrát jsem si pěkně povídal se sympatickými slečnami, dal jsem jim svou vizitku a nedostal jsem žádnou odpověď. Je velmi těžké rozumět ženám. Mužům vlastně také. (Ostatně sám si často připadám dost nepochopitelný.) Ale přesto, nebo právě proto, se musíme snažit lidi okolo sebe pochopit.