David Navara

nejlepší český šachista
na světovém žebříčku na 24. místě (ELO 2722)

Je tohleto možné?

[09.10.2010 12:04:40]

 

Omlouvám se za delší odmlku. V uplynulých měsících jsem hrál v rychlém sledu několik soutěží za sebou, přičemž zejména na výsledku Olympiády mi hodně záleželo. Proto jsem se nechtěl rozptylovat psaním. Tento blog bych stihl napsat už před olympiádou, ale nechtěl jsem na sebe v době této soutěže poutat zbytečně velkou pozornost. Dopsal jsem ho ve spěchu, takže se omlouvám za případné překlepy, gramatické chyby, nedokončené věty,...

V minulém blogu jsem psal o tom, že se můj život může zdát nudný, ale že někdy je snad až příliš zajímavý. Jeden nedávný zážitek mě přiměl první část tohoto názoru trochu přehodnotit. Na následujících stránkách se pokusím co nejpřesněji vylíčit celou příhodu. Historka, o které budu psát, se mi stala začátkem září na polské lize. Tu jsem hrál už asi popáté. Jelikož do Polska jezdím často, naučil jsem se i nějaké základy polštiny. Nestuduji ten jazyk pravidelně, ale když mám motivaci, tak se na něco podívám. Většinu pětihodinové cesty vlakem z Prahy do Katovic jsem strávil oprašováním svých jazykových znalostí. Zbytek jsem prospal a projedl.


 

Dost bylo úvodu, měl bych přejít k vyprávění. Jednoho pěkného dne jsem se půl hodiny před polednem rozhodl, že se už nebudu déle připravovat na partii a že raději půjdu na procházku. Stejně jako o den dříve, také tentokrát jsem prošel okolo dětského hřiště do blízkého parku a odtamtud do přilehlého lesa. Park tou dobou byl (téměř) liduprázdný, což mě ale příliš nepřekvapovalo. Byl totiž všední den. O den dříve jsem tam potkal jednoho nebo dva pejskaře, tentokrát snad nikoho. Lesem vedlo několik různých cest, přičemž některé ústily na přilehlou louku, zatímco jiné se proplétaly stromovím. Občas někde na zemi byla hromada střepů. Nevím, zda se jednalo o výsledek činnosti bezdomovců nebo o důsledek nezodpovědnosti takzvaných spořádaných občanů. Na žádného bezdomovce ani opilce jsem ale nenarazil. Ani jsem se příliš nebál. Jednak lidem spíše důvěřuji a nemám pocit, že by "průměrný bezdomovec" číhal v lese a přepadával náhodné chodce, jednak mi poledne připadalo jako celkem bezpečná doba na procházku. Šel jsem dál lesní cestou, až jsem vyšel k jakémusi rozcestí. Viděl jsem nedaleko nějakou vyhozenou starou dřevěnou postel. Celkem mě to ale neznepokojovalo. Les v okolí mého bydliště (na jihu Prahy) bývá většinou udržovaný, ale také se tam leckde válejí odpadky a někdy jsme s rodiči narazili i na vrak auta.

Řekl jsem si, že udělám malé kolečko a potom se vrátím zpět. Po strmém svahu jsem vyšplhal na mez a rozhlédl se po okolí. Katowice jsou průmyslové město a prý v nich je nekvalitní vzduch. V tu chvíli jsem si na tuto informaci vzpomněl. V dětství jsem trpěl astmatem a přestože teď je situace celkem dobrá, podobné vlivy mi nesvědčí. Viděl jsem, že se nacházím nedaleko od nějakých průmyslových podniků. Jinak ale oblast byla celkem neosídlená, přestože tam vedla nějaká lesní cesta. Udělal jsem plánované kolečko a rozhodoval jsem se, kudy se vrátím.

Byl jsem právě v nejošklivějším místě cesty. Někde tam byly nějaké pohozené odpadky. Rozhodl jsem se před návratem ještě udělat pár kroků stranou, abych zjistil, zda je tam krajina také tak zohyzděná. Byla. Už jsem se obrátil k odchodu. Vtom odněkud přijelo černé auto. Myslel jsem, že někdo jede vyhodit nějaký odpad na rodící se skládku. Cesta v tom místě byla široká a já jsem autu uhnul z cesty, ale řidič se ke mně stejně přiblížil. Z okénka se vyklonil nějaký muž. Snad toho říkal více, ale já jsem mu zaznamenal jen dvě slova, pronesená v polštině: "Budu střílet." Ten člověk nevypadal, že by žertoval.

"Proč se něco takového musí stát zrovna mně," pomyslel jsem si. (Rozhodně jsem ale něco podobného nepřál ani nikomu jinému.) Reagoval jsem ale velmi rychle a rozběhl jsem se směrem k jedné ze dvou zpátečních cest. Běžel jsem trochu klikatě, abych nebyl snadným terčem. Zabočil jsem a chvíli jsem běžel, ale brzy jsem za sebou uslyšel auto, které se mezitím stihlo otočit. Během té nedlouhé doby jsem si vzpomněl na Hugův Chrám Matky Boží v Paříži1 , na akční filmy i na úryvek z nějaké foglarovky, který jsem kdysi četl v čítance. Když jsem pochopil, že po silnici neuteču a že nalevo se nikam nedostanu, rozběhl jsem se do porostu napravo, což jsem měl udělat už o chvíli dříve. Ten porost byl převážně travnatý, ale místy dosahoval tak do metru a půl. Přikrčil jsem se, aby mě nebylo vidět. Běžel jsem rychle a měl jsem potíže s dechem, přeci jen se projevil špatný vzduch i to, že džíny nejsou na běhání nejlepší oděv. Bál jsem se, zda dotyčný nemá ještě nějakého kumpána ve směru, kterým běžím, ale v dané chvíli jsem asi neměl na výběr. Zvažoval jsem, zda se nemám zkusit v travnatém porostu v souladu s foglarovkou schovat, ale asi by mi ani to nepomohlo. Po chvíli se pronásledovatel objevil pár metrů za mnou, něco na mě zavolal a já jsem pochopil, že mu neuteču, tak jsem zůstal stát na místě. Možná nejsem dost dobrý křesťan, ale v tu chvíli jsem doufal, že mi Bůh pomůže. Mimochodem, mnoho lidí se o duchovno zajímá jen tehdy, když jim teče do bot. Neřadím se mezi ně, ale také trochu mám takové sklony a nebudu to zapírat.2 V tu chvíli jsem nemyslel ani na rodinu, ani třeba na to, že kamarádka právě skládá státnici. Trápily mě jen dvě myšlenky. Uvědomil jsem si, že pokud mě pronásledovatel zastřelí, nikdo mě na tom místě nenajde. A také jsem pochopil, že i pokud mě nezastřelí, na odpolední utkání asi stejně mohu zapomenout.

Ten člověk byl muž okolo třicítky a ve tváři měl agresivní výraz. Řekl mi, že si mám lehnout. To jsem neudělal. Kdybych napsal, že jsem se ho zeptal proč, vymýšlel bych si. Kdybych napsal, že jsem se nezeptal, také bych si vymýšlel. Prostě si nepamatuji všechny detaily, dokonce ani to, co dotyčný v dané chvíli dělal s pistolí. Kdyby mě ale chtěl zastřelit, mohl by to udělat tak jako tak. Možná jsem trochu lakomý, ale v dané situaci jsem se smířil s tím, že mu dám necelých 40 zlotých (asi 250 Kč), které jsem měl u sebe. Bál jsem se, zda mě nechce unést - v takovém případě bych se asi bránil. Muž ale překvapivě zavolal "Policja!" a chtěl vědět, proč jsem utíkal. Já jsem odpověděl, že jsem slyšel, že bude střílet, a že jsem se proto pokusil utéci. Odpověděl mi, že už předtím říkal, že je od policie. Odpověděl jsem mu, že jsem cizinec a že jsem to mohl přeslechnout. Požádal jsem ho lámanou polštinou o ukázání průkazu. Vyndal jakousi legitimaci s hvězdou a snad i s nápisem "Policie". Pomyslel jsem si, že cizinec těžko může vědět, jak vypadá polská policejní legitimace. Během celé příhody jsem necítil žádnou zášť, ale značný strach a nemalou nedůvěru. Nedůvěra ostatně byla oboustranná. Muž se mě zeptal, co tam dělám. Odpověděl jsem mu, že jsem šel na procházku. Na sobě jsem měl trochu horší oblečení a byl jsem dva dny neoholený. (Což není nic zvláštního, obvykle se holím dvakrát týdně.) Nevěřil mi, že by někdo mohl jít na procházku na takové místo. (To celkem chápu, ale co jsem si teprve měl myslet já, když jsem na takovém divném místě potkal muže s pistolí?) Dotyčný člověk mi řekl, že mám jít s ním. Zeptal jsem se, zda tam nejsou klíšťata. (Už před vycházkou jsem se ptal Bartlomieje Heberly a ten mi řekl, že v této oblasti snad ne. Ale tehdy jsem samozřejmě neměl v plánu jít do tak vysokého porostu.) Odpověděl: "Možná jsou. A co má být?" Po cestě mi ještě stihl sdělit, že mě mohl zastřelit a že hledají nějaké darebáky, možná právě mě. Bylo mu podezřelé, proč mluvím tak dobře polsky. Dovedl mě ke svému kolegovi. Oba se na mě dívali s podezřením. Pro všechny případy jsem u sebe měl průkaz zdravotního pojištění, ale žádný "pořádný" doklad jsem si s sebou nevzal. Divíte se mi?

Na otázku, kde jsem se naučil mluvit polsky, jsem odpověděl, že čeština je dost podobná a že jsem v Polsku už odehrál několik turnajů. Také jsem polsky navrhl, že se můžeme bavit anglicky nebo rusky a okamžitě jsem to v obou jazycích zopakoval. (Asi by bylo prozíravější na ruštinu v tuto chvíli raději zapomenout. Já jsem ale místo toho příznačně zapomněl, že mluvím také německy, byť špatně.) Oba muži mi ještě nějakou dobu nevěřili, že jsem Čech, ale asi pochopili, že hledají někoho jiného. Vyzkoušeli, zda si pamatuji datum narození, které jsem měl uvedené na průkazu. Navrhli mi, že mě odvezou z lesa zpět. Příliš nadšený jsem z toho nebyl, ale jednak jsem těžko mohl odporovat, jednak jsem se obával, že bych při návratu mohl narazit na hledané delikventy. Na autě nebyl nápis "Policie", což mi na klidu nepřidalo. Vyjeli směrem, ze kterého jsem přišel. Když se tam lesní cesta větvila na dvě, zeptali se mě, kam se mají vydat. Odpověděl jsem, že obě cesty jsou správné, ale asi jsem je příliš nepřesvědčil. Vydali se proto opačným směrem, což mě poněkud zneklidnilo. Dokonce natolik, že jsem zapomněl, jak se polsky řekne "směr". Naštěstí se nejednalo o únos, ale pouze o snahu jet po nějaké normální silnici. Policista se mě ptal, co v Polsku dělám. Řekl jsem mu, že hraji šachy. Požádal mě, abych to zopakoval česky. Asi ještě nevěřil, že jsem Čech. "Hraji v šachy," řekl jsem, hned jsem si uvědomil svou chybu a opravil jsem se. Do polštiny kvůli nedostatku znalostí vkládám rusismy často, ale u češtiny to bylo samozřejmě způsobeno stresem. Naštěstí se mi podařilo policisty přesvědčit, že opravdu jsem český šachista. Bylo také dobré, že jsem letos po delší době mohl pravdivě prohlásit, že jsem mistr republiky - zní to mnohem srozumitelněji než "ratingová jednička"! Jeden z policistů říkal, že má u české policie nějaké známé. Řekl nějaká česká jména, která mi nic neříkala. Potom už mluvil celkem přátelsky. Řekl mi, že na taková místa do lesa už nemám chodit a že v Katovicích je mnoho lepších míst na procházku. Ti policisté vlastně asi byli celkem slušní lidé, kteří jen normálně vykonávali svou práci. Přesto je to trochu divné - policisté vykonávají svou práci, já jen jdu na procházku a málem to skončí střelným zraněním. Ale společnost ani v jiných ohledech nefunguje zdaleka dokonale - například na silnicích (jakož i jinde) umírá mnoho lidí, přičemž nikdo ze zúčastněných nechce vraždit ani nemá sebevražedné úmysly.

Přesto se mi ale nelíbilo, že jsem si v autě připadal tak trochu jako u výslechu. Komunikativnější policista (ten, který neřídil) se mě zeptal, zda mám přítelkyni. Odpověděl jsem, že zatím ne (nebo naneštěstí ne, už nevím). Pak se mě zeptal, zda nejsem homosexuál, na což jsem popravdě (a nikoliv poprvé) odpověděl "Ne, já tak jen vypadám." Tato odpověď policistu dost pobavila. Vypěstoval jsem si určitý smysl pro sebeironii a nadhled, ale přesto mi má odpověď nepřipadala nijak zvlášť vtipná, protože jsem si kvůli svému vyššímu hlasu už také v životě musel leccos vyslechnout. Spíše mi ty předchozí otázky přišly mimořádně nemístné - sám se o soukromí druhých lidí příliš nezajímám a očekával bych totéž i od nich. I kdybych homosexuál byl, asi bych to v dané situaci zapřel a nikdo by se mi nemohl divit. Během rozhovoru jsme dojeli k restauraci, vzdálené asi 3 minuty od hotelu. Policisté tam zastavili. Byli asi rádi, že se mě zbavili. Já jsem byl pochopitelně ještě raději. Do oběda zbývalo ještě půl hodiny.

Když jsem dorazil do apartmánu, ve kterém bylo ubytováno naše družstvo, stručně jsem se o své příhodě zmínil prvnímu člověku, kterého jsem potkal, zašel jsem do svého pokoje a z napětí jsem se rozplakal. Potom jsem napsal domů e-mail, v němž jsem stručně (i to občas dokáži) vylíčil, co se mi stalo. Tím jsem se uklidnil a na oběd jsem už dorazil v normálním rozpoložení. Během partie jsem již na svůj zážitek vzpomínal s nadhledem a nijak mě to nerušilo ve hře. Večer jsem vyprávěním své příhody dokázal pobavit celé družstvo, takže se celá příhoda rozšířila i za hranice klubu. Ale do lesa jsem už raději nešel. Přestože jsem po pár dnech projevil určitou zvědavost, jak vlastně musela po mém průchodu ta cesta (nebo spíše necesta) vypadat. Zajímalo mě to, ale tentokrát jsem se dokázal poučit ze svých chyb a nikam už nejít.


 

Jako šachista se snažím všechna svá důležitější utkání analyzovat a vyvozovat z nich důsledky. Proto se o něco podobného pokusím i v tomto případě.

Zaprvé je vidět, že i šachista musí mít nějaké znalosti překračující rámec jeho profese. Při mé procházce se vůbec neuplatnily mé znalosti koncovek ani francouzské obrany, ale znalosti a dovednosti, které se šachem neměly nic společného. Nebo naopak jejich nedostatek. Koho by napadlo, že může být důležité vědět, jak se polsky řekne zdravotní pojištění, jak se jmenuje ulice, v níž se nachází hotel nebo výšková budova naproti němu (to poslední jsem si nepamatoval)? Pravda, člověk může většinu podobných rizik eliminovat, pokud se nevydává vlastními cestami a vyhýbá se podezřelým místům. Samotné znalosti ale nemusejí být příliš platné, pokud se člověk nedovede rychle a správně rozhodovat v klíčových momentech. To platí i v šachu, ani sebepečlivější příprava obvykle partii sama o sobě nevyhrává.

V některých situacích se ukáží být důležitými vedle informací také maličkosti, kterým bychom jinak nepřikládali žádný význam. Kdybych se na rozcestí vydal vrchní cestou, nejspíše bych se s policisty úplně minul. Kdybych se vydal okamžitě zpět, potkal bych se s nimi na cestě, nikoliv na skládce. To setkání by určitě probíhalo jinak, ale nedovedu předpovědět jak. Také jsem u sebe mohl mít občanský průkaz. Nebo jsem si ani nemusel vzít průkaz zdravotního pojištění. Mohl jsem na sobě mít svou ledvinku, takže bych třeba vypadal jako ozbrojená osoba. Mohl jsem tam potkat místo hledajících policistů hledané kriminálníky. Policista na mě během pronásledování mohl vystřelit... Raději to už nebudeme rozebírat. Byl skutečný průběh událostí dílem náhody nebo ne? Na tuto otázku si musí každý zodpovědět sám. Já jsem si pro sebe odpověděl už dávno, ale ostatním k tomu nemám co říci.

Také jsem pochopil, že není snadné být cizincem. Člověkem, který s danou společností a s jejím jazykem není dostatečně dobře seznámen. Který neví, která místa jsou bezpečná a která ne. Který může přeslechnout něco důležitého a nerozezná policistu od zločince. A Polsko přitom je země s příbuzným jazykem a s podobnou kulturou! Obtíže cizinců se projevují mnohem častěji v jiných situacích, například při komunikaci s úřady. Když si někdo něco takového v zahraničí vyzkouší, třeba bude mít více pochopení pro ty, kteří narážejí na podobné potíže v jeho vlasti. Nebo také nebude, to je individuální.

Kdyby se pár věcí stalo jinak, mohl jsem při procházce třeba i zemřít. To je pro mě příležitostí k ohlédnutí za dosavadním životem. Za životem, v němž jsem udělal, dělám a budu dělat mnoho chyb, ale v němž se mi také mnohé podařilo. Za pětadvaceti lety, která je těžké a snad i nerozumné hodnotit, protože není v lidských silách shrnout tak dlouhou dobu do jediného objektivního posudku. Zažil jsem něco, co se každému nestane. Nemyslím si, že bych daným zážitkem zmoudřel. Od té doby jsem zase stihl udělat řádku hloupostí. Co bych si měl ze svého zážitku odnést? Využít svůj život, dát mu smysl. Žít naplno (v dobrém slova smyslu), neplýtvat zbytečně časem a být trochu opatrnější.

A ještě něco. Když jsem v roce 2005 kvůli vlastní nedbalosti málem zůstal bez peněz na letišti v Göteborgu, pochopil jsem, jak důležité je pro cestovatele studium cizích jazyků, zejména angličtiny. Zhruba před rokem jsem na svém blogu napsal: Vzpomínám si, jak se jedna kamarádka loni divila, proč se před turnajem učím polštinu (i když „učím se“ je možná silné slovo, vlastně silné sousloví), když tomu jazyku je rozumět. Asi bude chyba ve mně, ale v mluvené formě občas (zejména v hlučném prostředí nebo při rozhovoru rodilých mluvčích) nerozumím ani slovenštině, natož potom třeba chorvatštině. Už jsem raději nedodal, že jednomu rodinnému příslušníkovi často nerozumím ani v našem rodném jazyce. Za tím, co jsem napsal, si stojím, ale nebylo to ode mě tak docela fér. Například jsem nespravedlivě zamlčel, že dotyčná kamarádka mluví čtyřmi světovými jazyky, což jsem o sobě tou dobou říci nemohl (a ani nevím, zda to mohu říci teď). Určitě měla pravdu v tom, že třeba znalost francouzštiny může pomoci Čechovi více než znalost polštiny. Ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že mé úsilí, věnované do studia polštiny, nebylo marné. V policistech jsem tím sice vzbudil spíše podezření, ale možná mi má částečná jazyková znalost pomohla vyhnout se výslechu na služebně. Možná ne. Každopádně mi po turnaji Honza Krejčí, který hrál za jiné družstvo, říkal, že měl problémy rozumět svým kolegům z družstva. Nejsem tedy se svými problémy sám.

S odstupem času mi celá má příhoda připadá stále méně reálná, přestože se stala víceméně tak, jak jsem ji vylíčil. (Zapsal jsem ji se zpožděním, takže zejména chronologie může někde být nepřesná.)

Připadá mi jako něco velmi vzdáleného, snad až fantastického. A možná je to tak dobře. Netoužím po tom, aby se neuvěřitelné příhody staly běžnou součástí mého každodenního života.

Poznámky pod čarou: 

1Tuším, že se v té knize P. Gringoire dostal do nějaké podezřelé čtvrti a utíkal před pronásledovateli, ale četl jsem to asi před 10 lety, takže se mohu mýlit. Vzpomněl jsem si na to proto, že jsem nedávno na půl ucha vyslechl část zfilmované verze.

2Nemíním tyto stránky využívat k debatám o náboženství. Zmiňuji se o tom, protože v daném kontextu mi tato myšlenka připadá důležitá nebo příznačná.

 

zobrazeno(9417x) | příspevky(14x)

formulář pro příspvěvky




kontrolní kód

příspěvky k článku

25.10.2010 18:39:38 | VOJTA

 Davide,ten článek co jste napsal je moc nádherný,čtení jsem prožil jako kdybych byl místo vás a myslím si, že by asi utíkal každý cizinec

20.10.2010 17:00:34 | Tobi

Ono napsat dobře konstruktivní kritiku je velmi náročné a neovládá to jen tak někdo. Nicméně, příspěvky slečny suzie (a jejích spolužaček) jsou velmi neomaleným vyjádřením toho, co o sobě určitě víte, pane Navaro, a co jste  často o sobě i sám publikoval, i Vy sám se považujete za nepraktického člověka. Z jejích příspěvků se dá odhadnout, že všechna zmíněná děvčata jsou studentkami medicín nejspíše prvním rokem a osobně vidím v těch slovech jasný otisk pubertální zbrklosti, která na sebe především chce poutat pozornost (to ten velmi chabý pokus o knižní vyjádření a nešťastně zvolená slova cizího původu). Myslím, že pro slečnu suzie je takový způsob projevu (samotného smýšlení především!) už sám o sobě dostatečně zostuzujícím, proto bych spíš hledala prostor pro „dobrá přání“ jejím směrem. Lidé jako ona je velmi potřebují. A koneckonců – každé mizerné vyjádření, každý nedobrý příspěvek pomáhá ukázat a najít hodnotu příspěvků kvalitních a rozumných. Nebýt špatných kritik, těžko najdeme pravou hodnotu dobře napsané konstruktivní kritiky. Takže v konečném efektu i za špatné, arogantní příspěvky je dobré být s povděkem.

20.10.2010 14:15:40 | David Navara

Děkuji za pozitivní ohlasy a na některé z nich trochu chaoticky reaguji. Jsem rád, že se mé texty mnohým líbí - je příjemné mít pocit, že moje činnost má nějaký smysl. Dostudoval jsem 1. 7. 2010, diplom jsem dostal na začátku září. Posledních několik měsíců tedy už jsem profesionálním šachistou, jen na výsledcích se to nějak neprojevuje. Pokud si mohu dovolit svůj osobní názor, nějak se mi nepodařilo v příspěvku od Suzie najít konstruktivní kritiku. Samozřejmě si nemyslím, že by mě všichni museli chválit, to si ostatně nezasloužím a ani to od ostatních neočekávám. Ale kritizovat se také dá různě a nemyslím si, že by tenhle způsob byl ten pravý. Myslím si, že správná kritika by v podobných případech měla vést ke zlepšení kritizované osoby a nevím, jak tomu mohou pomoci nekonkrétní reakce jako ta následující: "Výpověď nepoužitelného individua aneb bytí drasticky zúžené do černobílého čtverce." Pokud se někomu mé blogy (případně můj život) nelíbí a nechce mě kritizovat konstruktivně, nemusí je číst. Není nic jednoduššího.

18.10.2010 15:02:06 | Miloslavv

Davide, že z Tebe bude vynikající šachista, jsem věděl už od našeho prvního setkání před lety. Že ale budeš takhle pěkně psát (nemyslím jen tento článek!) - to mne, přiznám se, moc nenapadlo. Za dosavadní i budoucí čtenářské zážitky Ti,  stejně jako za napínavé partie, děkuji.

17.10.2010 21:13:57 |

Krásný článek, lehce nekorektní narážka pána se jménem "ancien" na deformovaný čtverec je v tomto případě na místě

16.10.2010 10:40:00 | Jirka Majer

Davide, připojuji se k ancien a už teď se těším, až si koupím knížku třeba s názvem: David Navara a jiné povídky. Ve Vašich článcích je napětí (stejně jako u Vašich šachových partií) a jemný humor.

13.10.2010 22:55:29 | VOJTA

 Davide Suzi vůbec neposlouchej neví o čem je řeč,hlavně piš dál a co škola,doufám že dobrý

13.10.2010 11:39:11 | ancien

Tak jsem si to přečetl i podruhé a jsem znovu velmi příjemně překvapený. Po pravdě bych měl napsat, že jsem uchvácený - ale to slovo se mně moc nelíbí . Je to vlastně jakýsi otevřený deníkový záznam s dodatečným poučením. Co víc si od příběhu, který už je blízko klasické povídkce přát? Je tam úplně všechno a navíc v přiměřené formě, která dovolí říct o autorovi hodně.

Myslím, že autor podobné situace přímo přitahuje a pokud je bude literárně zpracovávat podobným způsobem, tak se máme na co těšit. Te´d jsem zrovna četl povídky angického spisovatele R. Dahla a mezi nimi vzpomínku, jak se stal spisovatelem. (Vlastně na to ani nikdy nepomyslel. Pro zranění byl přidělen na velvyslanecví do USA a tam se jen poflakoval, než za ním přišel známý spisovatel dobrodružných příběhů s prosbou, aby mu napsal některá fakta z letecké války v Africe a Řecku, že to zpracuje pro americké noviny. Dahl se do toho pustil s chutí a výsledek byl tak dobrý, že mu to otiskli bez dalších úprav. Byla to jeho první povídka a dostal za ni 1000 dolarů (kde mám znak pro dolary? Nemám!) ). Při čtení tohoto blogu jsem si na to několikrát vzpomněl.

Takže pane Davide Navaro děkuji a nedejte na Suzi, Teru,Mášu a Nikinu, které- jak je vidět- dělí lidi na použitelné a nepoužitelné a piště dál. U mediček je to pochopitelné, ale neomluvitelné. Ale to je na další diskuzi, Suzi, že? A bytí zúžené do černobíleho čtverce? Tak jednoduché to přece není - tady se přímo nabízí otázka týkající se čtverce mírně deformovaného.

      

13.10.2010 06:18:05 | suzie

Stačí vejít do lesa a nepoužitelnost se divoce rozpučí. Tyyyyyyyyyyy, jo! Skvěle namixovaný dekadentní kontrast s Waldenem (Thoreau). Daviďátko, nebuď zakalen!  Nic nepřebije hlasité předčítání tvých pakovin. Čtení je přerývané, protože bránice všech na pokoji se prostě "udělají." Jde i o život, popadnout dech s očima utopenýma v slzách... Zdraví medičky Suzie, Tera, Máša a Nikina

12.10.2010 05:50:47 | David Navara

Děkuji za reakce. Rád bych se ohradil proti druhé z nich. Jak vypadá použitelné individuum? Já vím, že jsem nepraktický, ale nemyslím si, že by to v životě bylo to hlavní a že by to byl největší nedostatek, jaký člověk může mít. Praktický může vedle mnoha poctivých lidí být třeba i válečný zločinec, finanční podvodník, vedoucí populistické politické strany nebo člověk, který bez jiného důvodu žije jen ze sociálních dávek. Tím neříkám nic proti praktičnosti, jen bych na ni nekladl jednostranný důraz.

 Jinak si nemyslím, že bych byl nějak extrémně jednostranný. Je pravda, že nejsem všeobecně vzdělaný člověk se širokým rozhledem, ale kolik takových mezi námi chodí? A nevím, proč by se takové nároky měly klást právě na šachistu z první světové padesátky. Nemyslím si, že bych byl nějak výrazně omezený na šachy. Možná se kolem nich točí můj život, ale kromě toho jsem vystudoval vysokou školu, mluvím několika cizími jazyky a mám také nějaké nešachové znalosti. Když se někdo podívá na obsah mých blogů, tak pochopí, že fráze "bytí drasticky zúžené do černobílého čtverce" je dost zavádějící.

 Jinak bych ještě upřesnil, že jsem se někde vyjádřil trochu nejasně. Když jsem mluvil o žití naplno v dobrém slova smyslu, samozřejmě jsem tím nemyslel třeba flámování do rána. Myslel jsem tím to, že bych povinnosti neměl neustále odkládat na později, že bych neměl upadnout do pasivity.

10.10.2010 17:54:17 | jan horý

pani zuzie nebo co jste zač...asi komplex, nikdo vás nezná

10.10.2010 14:21:23 | Pavel

Davide, otazka po klistatech je uzasna, jak z Havlovy divadelni hry... V příběhu, kde stydne krev v žilách - i nezastřelenému - se zcela vážně zeptáš na klíšťata. :-) 

10.10.2010 07:15:19 | suzie

Výpověď nepoužitelného individua aneb bytí drasticky zúžené do černobílého čtverce.

09.10.2010 18:53:52 | Tobi

Poměrně hodně stresující a negativními prožitky naplněné chvíle, jen co je pravda! Těžko se na takových hledají i třeba zpětně (natož v tu chvíli) dobré stránky, Vy jste je ale najít dokázal, poučení jste si vzal a to se cení! Nic se neděje náhodou… Držím palce, ať jste v budoucnu podobných příhod zcela ušetřen.

Untitled Document



ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox